VLK A HAD

SIO

(Věnováno L. Klímovi , Fenrisovi a Jormundgandovi)


Přeběh jsem já nocí pět polí
Ve skrytu oblak a listí
S kořeny stromů se spojil v údolí
Tam i tady – než to někdo zjistí

Přeběh jsem já polí pět
Spojen rukama s jejich pahýly
Do hloubky země a zase zpět
Spojen s bytostmi mrtvými i živými

V noci když Óthinovi havrani spí
Jeho ledové srdce je měkké a taje
Odvracím hlavu od hvězd a znamení
Procházeje v této společnosti krajem
Šerou tmou do lidských obydlí
Jen s vlkem a hadem


(9.8. 09)

VŠECHNO, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT O GOETII...

p.Rezident d‘Evil

Foto: Staré cesty, (C)atalessi

„Nelituji věcí, co jsem kdy udělal, ale toho, co jsem neudělal.“

Před časem se na české scéně objevily zároveň hned dvě verze Goetie (Lemegeton: Menší klíčky Šalamounovy), což pochopitelně vyvolalo v patřičných kruzích ohlas. Jedno vydání lze připsat spolku OLDM, kteří grimoár představili jako svou lóžovou publikaci I, druhé Nakladatelství Vodnář, jenž knihu zařadilo jako první svazek nové edice Bibliotheca Horev II .
Již předmluvy obou zmíněných knih nenechají nikoho na pochybách, že každá z těchto nezávisle pracujících skupin chtěla s knihou vyjít na český trh jako první. Z hlediska tohoto úhlu nahlížení není ani tak rozhodující, kdo dříve začal, jako pak spíše to, že oba dva vydavatelé skončili v cílové rovince téměř zároveň.
Vpravdě pozoruhodný přístup k této záležitosti zastává Horev ústy Athanasia Arexe, který na mne působí, jako by se pokoušel zprostit zodpovědnosti za to, že kniha vychází pod jejich hlavičkou. Takže jak tuto záležitost komentoval jistý spřátelený knihkupec, vydavateli se zřejmě edice Bibliotheca Horev jako zázrakem zjevila sama pod rukama, jinak to není možné.
Jak však napovídá titulek a citát v záhlaví tohoto eseje, smyslem tohoto článku není rozebírat jednání a vystupování zúčastněných, jako pak posouzení věcné stránky grimoáru, míry osobního vkladu a pochopitelně poukázat na to, co mohlo být zpracováno lépe. Poněvadž – ruku na srdce - obě dvě skupiny mohly pro knihu udělat daleko víc.

Překlady

OLDM vychází z anglické edice Mathersovy (Samuel Liddell „MacGregor“), což se jeví jako velice šťastný výběr. Škoda však, že jazyk, do něhož byl překlad z anglického originálu pořízen, zcela určitě neodpovídá spisovné češtině. V tomto ohledu lze spolku OLDM doporučit, aby pro příště obětoval nějaké peníze a najal si jazykového korektora (korektorku), který by nahradil vztažná zájména „jež“ za správný tvar „jenž“, poněvadž se většinou jedná o jednotné číslo r. muž. a tedy jde o alternativu zájména „který“. Editace textu odborníkem by dále pomohla odstranit nadměrné větné vsuvky, ty proklatě nadbytečné vsunuté věty, které kouskují smysl a činí text hůře srozumitelným. Tolik potřebný Češtinář by se popral i s čárkami ve větě a také by mohl doporučit k uvážení konvenčnější zápis či skloňování výrazů „mag“ (=mág), nebo „demoné“ (=démoni).
Překlad použitý pro edici Bibliotheca Horev nakladatelstvím Vodnář vychází z německé úpravy Friedricha Meyera III, což bohužel po odborné stránce není žádné terno. Meyer sám Goetii překládal právě z anglické varianty Mathersovy Goetie, s přihlédnutím k běžně se vyskytující okultní literatuře, takže text samotný trpí posunem napřed z angličtiny do němčiny a následně potom do češtiny, což odporuje hlavní zásadě vybírat si za zdroj verzi originálu co možná nejbližší. Samozřejmě jsem byl nadmíru zvědav, co takovýto oslí můstek dokáže udělat s výsledkem, a proto jsem se rozhodl porovnat rozličné verze navzájem. Na větší nesrovnalosti jsem překvapivě narazil hned u druhé entity, tj. démona jménem Agares. Avšak tento zádrhel vůbec nebyl způsoben přepisem originálů. Vzniklou chybu má na svědomí čistě překladatel do češtiny, posuďte sami:

(2. Agares)

Mathers: „He hath power also to destroy Dignities both Spiritual and Temporal, and couseth Eartquakes.“ IV

Peterson: „...he hath the power also to destroy dignities, both supernaturall & Temporall; & cause Earthquakes.“ V

F. Meyer: „Er hat Macht, sowohl geistige wie zeitliche Würden zu zerstören und verursacht Erdbeben.“

Překlad Petra Osvalda: „Může opatřit světské i duchovní hodnosti a dokáže způsobit i zastavit zemětřesení.“

(Překlad Petra z Vlkova obě tyto Agaresovy démonické schopnosti raději zamlčuje a v textu tedy obě chybí zcela.)

Srovnávací literatura: „Powers (of Agares): ..., destroys dignities, causes Earthquakes.“ VI


Je zcela evidentní, že český překlad tedy měl správně znít:
„Může zničit světské i duchovní hodnosti a zapříčinit zemětřesení.“
Německé výrazy „zerstören und verursacht“ (zničit a zapříčinit), jakož i shodné anglické obraty „destroy“ a „causes“ (archaicky couseth) neposkytují ani v nejmenším naději, neprávem nám tedy podsunovanou ze strany překladatele pana Petra Osvalda, že démon Agares úřady „opatřuje“ či je v jeho kompetenci zemětřesení zastavit – jakoby stisknutím knoflíku.
V praxi se tedy díky tomuto špatnému překladu může stát, že magik, jenž by se náhodou ocitnul v seizmicky aktivních oblastech, bude se marně dovolávat Agarese v domnění, že tímto zemětřesení zmírní či zastaví. Přičemž výsledek operace může nabýt opačných kvalit a zemětřesení zesílí, jako když hasíte oheň špiritusem.
Co se druhé z vlastností týče, úřednické povolání v okultních kruzích vykonávali např. Samuel Liddell Mathers nebo náš dekadent Jiří Karásek ze Lvovic. Magik v touze po povýšení ve státní správě, jenž by za tímto účelem evokoval Agarese, může být naopak podle původního znění grimoáru propuštěn (destroys dignities) a jeho místo bude zrušeno, aniž by se onen zoufalec alespoň teoreticky přiblížil ke svému záměru! Vše pochopitelně v souladu s originálním zněním Goetie... a platným zákoníkem práce.
Avšak zanechme kuriózních imaginací - ačkoliv přesnost formulace záměru je neodiskutovatelná magická konstanta - a soustřeďme se raději na vyšší rovinu obecného principu, kde se přímo sama evokuje otázka:
„Je-li to takto, nakolik může člověk vlastně věřit grimoárům?“
A máme to tady! Relativizovat celý obsah knihy hned na druhé metě ze sedmdesáti dvou a zahrát tak jediný pevný bod do autu, to není zrovna šťastný výsledek! Neboť nevíme-li, zda-li se nám démona vůbec podaří evokovat, jsme-li v nejistotách, v jaké podobě vlastně nakonec přijde, jedinou devizou, se kterou takový grimoár operuje, musí být alespoň správnost záměru! A tato výtka platí ve dvojnásobné míře i na verzi OLDM, která zmíněné Agaresovy schopnosti bezdůvodně vypouští zcela.
Pokud se chyby vyskytují už takto prvoplánově, je zhola zbytečné očekávat hlubší ponor do problematiky. Tudíž nám nikdo neprovede zevrubnější etymologicko-historickou studii, aby čtenářům prozradil, že v případě jména konkrétně použitého Agarese se nejenomže může jednat o latinizovanou formu jména Agar, ale již přítomnost jestřába či jiného loveckého ptáka je jasným odkazem k řeckému výrazu agreus, což znamená v překladu „lovec“. Díky čemuž může být entita velice snadno pochopena i prostřednictvím intelektu.
Na tomto místě jsem původně zamýšlel naše malé pozastaveníčko s překladem ukončit, koneckonců opět ruku na srdce, každý můžeme udělat chybu, když tu mne zastihl výrok pana Josefa Veselého, že německá i anglická verze Goetie jsou prakticky totožné. Smělost pro mne vždy představuje jistý druh výzvy - přeci je-li to Král, nemůžete mu ublížit! Přiostřil jsem tedy svou šarlatovou pastelku a jal se pokračovat dál v ďáblulibém srovnávání vícejazyčných textů. Tak ku příkladu entita č. 28, BERITH:

S. L. Mathers: „The Twenty-eighth Spirit in Order, as Solomon bound them, is named Berith. He is a Mighty, Great, and Terrible Duke. He hath two other Names given unto him by men of later times, viz.: BEALE, or BEAL, and BOFRY or BOLFRY. He appeareth in the Form of a Soldier with Red Clothing, riding upon a Red Horse, and having a Crown of Gold upon his head. He giveth true answers, Past, Present, and to Come. Thou must make use of a Ring in calling him forth, as is before spoken of regarding Beleth.17 He can turn all metals into Gold. He can give Dignities, and can confirm them unto Man. He speaketh with a very clear and subtle Voice. He governeth 26 Legions of Spirits. His Seal is this, etc.“

F. Meyer: „Der achtundzwanzigste Geist der Reihenfolge, so wie Salomo sie gebunden hatte, ist Berith oder Bofi, auch Bolfry und Beal benannt. Er ist ein mächtiger, großer und fürchterlicher Herzog. Er trägt zwei weitere Namen, die ihm von Menschen späterer Zeit gegeben wurden, nämlich: BEALE oder BEAL sowie BOFRY oder BOLFRY. Er erscheint in der Form eines rotgekleideten Soldaten, der auf einem roten Pferd reitet und eine goldene Krone auf dem Haupte trägt. Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem. Du mußt einen Ring benutzen, wenn du ihn hervorrufst, wie es oben betreffs BELETH (No. 13 — Anm. d. Übers.) besprochen ist. Er kann jedes Metall in Gold verwandeln. Er kann Würden verleihen und sie den Menschen bestätigen. Er spricht mit sehr klarer und sanfter Stimme. Er ist ein großer Lügner, und man darf ihm nicht trauen. Er regiert 26 Legionen Geister. Sein Siegel ist dieses, &c:“

Mnou zvýrazněná pasáž, která se v německém překladu objevuje navíc, a kterou „standardní“ anglický text neobsahuje (jak si sami můžete zkontrolovat), je varování před Berithem, coby velkým lhářem, jemuž člověk nesmí věřit. Docela překvapující charakteristika na entitu, o níž je pouze o několik vět výše vyřčeno, že pravdivě odpovídá na veškeré otázky minulosti, současnosti i budoucnosti – tím pádem naprosto na všechno (Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem).
Ale to ještě není nic proti překladu českému, kde se nám v geometrickém počtu nárůstu chyb dostává obdobně zmatečného varování hned dvakrát, tudíž démonu nesmíte nejen důvěřovat, ale hlavně... nesmíte mu věřit!

P. Osvald: „Osmadvacátý duch je, jak praví král Šalamoun, Berith či Bofi, také pak Bolfry a Beal. Je to silný, mocný, velký a strašlivý vévoda. Nese ještě další dvě jména, pod kterými byl v dávných dobách uctíván – Beale či Beal a Bofry nebo Bolfry. Zjevuje se jako rudě oblečený bojovník jedoucí na rudém koni. Na hlavě nese zlatou korunu. Pravdivě odpovídá na všechny otázky, které se týkají minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Magik vyvolávající tohoto ducha se musí mít na pozoru a musí proti němu být vyzbrojen. Na ruce musí mít magický prsten a musí si počínat jako v případě třináctého ducha Beletha. Člověk mu nesmí v žádném případě důvěřovat a ani mu nesmí věřit, neboť je to veliký lhář. Dokáže ale proměnit jakýkoli kov ve zlato a propůjčuje a potvrzuje pocty. Mluví velmi jasným a jemným hlasem. Vládne 26 legiím duchů.“

Další výčet nesrovnalostí jsem se rozhodl s ohledem na místo i důstojnost zodpovědných osob výrazně omezit, nicméně považuji ještě za svou niterní povinnost vůči ničeho netušícímu čtenáři poukázat na šestou entitu Valefora, kde Meyer dostatečně nepochopil jednu z trochu obtížnějších pasáží: "He is a good Familiar, but tempteth them he is a familiar of to steal.", kterou překládá jako "Er ist ein großer Schutzgeist, aber erprobt die, denen er vertraut.". Petr Osvald pak následně praví: „Je to ochranný duch, ale nejprve člověka prověřuje.“ Ovšem s přihlédnutím ke srovnávací literatuře máme jasno: „A good Familiar, but he tempts a magician to steal...“. Věcně správný překlad by pak měl znít takto: „Je to dobrý služebný duch, ale pokouší magika ke krádežím.“ Skinner dále uvádí, že právě pro tuto démonovu schopnost může magik skončit na šibenici.VII
Nad tímto archaicky zbarveným textem jsem si sám kdysi ve svých „nácti“ zazoufal, poté, co jsem neohroženě vyrazil se svou tehdejší chatrnou zásobou angličtiny vstříc prvním goetickým zkušenostem. Troufám si tedy tvrdit, že každému, kdo knihu alespoň chvíli zkoumal podrobněji a nad textem přiměřeně dlouho uvažoval, se podobné problematické pasáže vryjí do paměti. Alespoň v okolí mně známých magiků tomu tak bývá. Ještě pro úplnost, členové redakce Goetie OLDM opět nepovažují za nutné čtenáře seznamovat s tím, co jim stran démona může hrozit.
Bez ohledu na uvedené chyby - které se objevují téměř vždy a právě proto není třeba je množit zbytečnými transkripcemi - během srovnávání textů jsem několikrát ocenil pověstnou německou poctivost Friedricha Meyera - oproti českým překladatelům, kteří oplývají nepěkným choronzonovským zvykem nechávat čas od času některé pasáže zmizet v hlubinách Abyssu. V případě OLDM to bylo ilustrováno výše, u Goetie nakl. Vodnář jsme takto ochuzeni např. v případech 8. Barbatos, 29. Astaroth, menších nepřesností se překladatel dopouští v charakteristikách 26. Buného, 17. Botise, 9. Paimona apod., přičemž se z mé strany rozhodně nejedná o peskování za příliš uvolněný překlad! VIII Vnitřní logiku entit však tyto drobné kolapsy většinou příliš neohrožují, narozdíl od podrobněji popsaných případů.
Slušelo by se rovněž dodržovat jednotný překladový postup, co se týče sentencí „Er gibt gute Schutzgeister...“ nebo „Er bringt gute Schutzgeister...“, které jsou u některých entit překládány volně jako „Je dobrým ochranným duchem...“ (např. 9. Paimon), jindy zase doslovně jako „Dává dobré služebné duchy...“ (20. Purson). Služební duchové jsou u konkurenční Goetie OLDM překládáni jako Familiárové nebo démoni Familiární (sic), což by snad pro méně zkušené čtenáře zasloužilo poznámku pod čarou, nebo dokonce vysvětlení na přehledném, k tomu vyčleněném místě, nikoliv poměrně neurčitý výklad, který se ztrácí mezi řádky u démona Paimona (9.). V případě Pursona je opět vidět ona kritizovaná nedůslednost překladu i redakce, neboť tato schopnost není uvedena.
Pokud bychom chtěli na závěr trochu přitvrdit, i redakci nakladatelství Vodnář v hojném počtu tří osob lze vytknout nedostatečnost editorských zásahů v případech, které by rovněž poznámku pod čarou zasloužily. Např. u třináctého ducha Crowley v poznámce pod čarou uvádí varování, že prsten operatéra chrání před planoucím dechem rozzuřeného démona. O kousek dříve se u jedenácté entity setkáváme v textu s termínem xenopilus, což je podoba, ve které se démon Gusion zjevuje. Slušelo by se alespoň vysvětlit, že latinizovaný výraz xenopilus pochází z řec. kynokéfaloi = lidské tělo se psí hlavou, neboť pravděpodobnost, že by se čtenář s tímto výrazem již dříve setkal, je mizivá. Skupině OLDM sice spojení xenopila s cynocephalem neuniklo, redakce však bohužel očividně nemá ponětí, o jaký druh monstra se jedná.

Obrázky, úprava

Pokud se malé dítě rozhoduje mezi dvěma knihami, vybere si tu s pěknějšími obrázky - a kde jich je víc. Což by mohla splňovat Goetie Bibliothecy Horev, kdyby... kdyby v tom ovšem nebyl háček. Mezitím, co jsem měl rozepsanou tuto recenzi, vznikl na těchto stránkách text (nejen) o kreslířově plagiátorství. Ačkoliv nesouhlasím se všemi závěry, uvedenými v Ismaelově recenzi, nejvíce pak pod vlivem skutečnosti, že na konkurenční Goetii OLDM recenzent nenalézá téměř ani chybičku, pasáž o autorské krádeži představuje poměrně silné kafe. Není trestné si cizí kresby překreslovat, podepisovat je však svým jménem minimálně nehovoří o dobrých mravech. Mé „vnitřní dítě“ (viz ten úvod kapitoly) se cítí poněkud ošizeno, neboť Arboriovi i jeho kresbám fandilo, aby pak zjistilo, že se jinde nacházejí ty pravé, hezčí i barevnější. Ano, ilustrace nejsou to nejdůležitější, ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti :-).

Jak již jsem naznačil, úpravu Goetie OLDM pokládám v kontrastu k Ismaelovým názorům za méně vkusnou a místy i nepraktickou, byť je tato kniha vložena v deskách s motivem skutečně výraznějším a propracovanějším. Text se na stránkách z hrubého papíru vyskytuje na můj vkus až příliš rozkouskovaně, vyumělkované pasparty kolem sigil jednotlivých inteligencí ruší samotnou magickou koncentraci. Přičemž není důvod dávat sigila do kudrlinkových rámečků, leda by se jednalo o tradici húdú, o jejíž synkrezi s goetií IX bude řeč níže. Ale to není očividně záměrem OLDM.

Všechno, co pořád chcete vědět o Goetii, ale nikdo vám to neřekne...

Předmluvu Avanaxe lze po odborné stránce naprosto pominout, neboť je to stať především citově zabarvená, a tedy se zde pod závějemi patosu neukrývá téměř žádná informační hodnota.
Zato předmluva Josefa Veselého působí na první pohled dojmem dobře odvedené práce. Ovšem pouze na první pohled. Jak proslulá je tato tradice šalamounské magie - a tak málo se o ní v Čechách ví! I když tato recenze/studie může působit dojmem, že si beru na paškál především Goetii Bibliothecy Horev nakladatelství Vodnář, je to tak především proto, že mi právě tato kniha z oněch dvou připadá o něco lepší, nebýt těch chyb a nedodělků.

V doplňování mezer začněme tedy rovnou výrazem goetia (goeteía), který je odvozen z řec. goés (gôos/ goaô). Původně se toto označení používalo ve smyslu nekromant, což bylo později zaměněno za černou magii (nigromant). Výraz gôos pak sám označoval „nářek nad zesnulými“, jenž byl E. Waitem pravděpodobně mylně interpretován jako „kvílení démonů“. Goéti tedy byli čarodějové, schopní povolávat mrtvé duše zpoza Hádu a rozmlouvat s nimi – obdobně jako Elifas Lévi o mnoho století později povolal ducha Apollonia z Tyany.
V pozdější literatuře byli pod výrazem goétové chápáni čistě čarodějové, operující s démonickými silami, zatímco pro magické umění samotné nacházíme odlišné označení mageía. V těchto textech se lze setkat s negativním názorem na goetické umění a jejich autoři se od tohoto druhu magie většinou distancují. Připomíná to proces, v jehož rámci středověcí scholastici dělili magii na naturalis a innaturalis, aby pak prohlašovali, že oni se věnují jenom té „dobré“ z nich. X
O dalším z nadpisů - Lemegeton - jenž je společný i dalším grimoárům XI , připisovaným rovněž králi Šalamounovi, uvádí Josef Veselý, že jeho význam není znám. Skinner i Peterson se domnívají, že se jedná o zkomoleninu, vzniklou přepisováním slov „little“ nebo „lesser“, tedy v překladu „menší“ (klíčky Šalamounovy).
Další problém spatřuji v tom, že jakkoliv byla šalamounská magie již představena, samotná ikona této magie - osoba Krále Šalamouna - poněkud zapadla. Jak bude ukázáno v pozdějších synkretických náhledech na problematiku, je tato ikona nesmírně důležitá, neboť tomuto odvětví vytváří smysl i původ (díky němuž jsou následně některé směry magie označovány jako židovské, byť spíše ve skutečnosti pseudožidovské).
Goetický mýtus vychází z talmudické legendy, v níž Král Šalamoun zapečetí skupinu démonů (72) do mosazné nádoby, kterou pak vhodí do Babylónského jezera. Spoutaní démoni jsou také zavázáni k poslušnosti a k tomu Králi Šalamounovi v případě potřeby sloužit. Je pravděpodobné, že stejným základem se později inspirovali arabští pohádkáři "Tisíce a jedné noci" a vytvořili tak pohádku o Aladinově lampě, což pochopitelně později neuniklo Aleisteru Crowleymu.
Magického Šalamouna lze také postavit do jedné řady s fiktivním Abramelinem, neboť v jeho osobě můžeme spatřovat okultního supermana, ne nepodobného řeckým či germánským hrdinům, kterému pomáhají jak legie andělské a zrovna tak si opanuje i zástupy démonů, kteří se musí podvolit jeho vůli. Tato osoba „magického Šalamouna“ v sobě sice nese jistý rozpor, podobný svému biblickému vzoru, jeho přesah však sahá mnohem dál, podobně jako dosáhly i jisté diferenciace jiné v magii přítomné biblické vzory, např. Melchidezek, (H)enoch, apod.

Z tohoto nadhledu také můžeme ocenit osvěžující reprodukce z evokačního diáře fra. Daniela (Guida Wolthera), bývalého velmistra řádu Fraternitas Saturni (18°, 33°), které ke Goetii Bibliothecy Horev připojil s největší pravděpodobností Josef Veselý. Ačkoliv Goetia ani Theurgia Goetia nikdy nebyly pro FS hlavními řádovými grimoáry, ostatně podobně jako u britského Zlatého Úsvitu, vzdělanější saturnisté věnovali šalamounské magii dostatek pozornosti mimo jiné i díky epické básni z přelomu 9. a 10. století, s názvem „Solomon and Saturn“ XII . Existuje několik pergamenů s tímto dílem, nejstarší z nich je však podobně jako "Edda" psán runami. Báseň zachycuje probíhající filosofickou debatu mezi Šalamounem a římským bohem Saturnem, ve které jsou mimo jiné diskutovány i témata okultní, např. povaha i užití magického čtverce SATOR.

Prapůvod goetie tedy, jak již bylo řečeno, leží ve Starověku a obdobně jako v případě řecko-egyptských magických papyrů se jedná o kombinaci vlivů řeckých, egyptských a hebrejských, které svou syntézou daly základ pozdějším magickým pracovním konceptům, známým dnes jako teurgie a thaumaturgie.
Po rozpadu starověkého světa přežívaly staré magické praktiky v diasporických subkulturách, které dobývány arabskými nájezdníky v 8. a 9. století padaly jedna po druhé, odkud se pak tyto magické svitky dostaly v důsledku křížových výprav do Středověké Evropy. Zde se goetie stala velmi populární, poněvadž i když svým původním zaměřením tak docela neodpovídala lidovým potřebám kouzel (např. proti uhranutí nebo proti bradavicím), přesto představovala svou formou jakýsi magický receptář, ve kterém lze snadno vyhledat entitu, její povolávací sigilum, její kompetenci a zaměření.
S rozšířením vynálezu papíru (13. století) vzrostla obliba podobných grimoárů i v řadách méně privilegovaných vrstev, což pochopitelně vyvolalo reakci Svaté Inkvizice – která nikoliv překvapivě nalezla nejvíce výtisků zakázaných grimoárů v knihovnách svých vlastních kněží, kde tyto knihy vytvářely stínový doplněk k exorcistickým praktikám. Navzdory období pálení knih (později i protestantskými církvemi, abychom byli spravedliví) se ve světě dochovalo něco přes 400 kopií, z nichž některé skončily v průběhu vysidlování do „svobodného světa“ v Americe.XIII
I přes silný tlak oficiálních autorit ranně středověká goetická tradice přežila, přechovávána převážně různými církevními řády. Fragmenty goetické formy lze nalézt ve spisku "De Nigromancia", připisovaném Rogeru Baconovi, nebo i v "Grimoáru papeže Honoria" (Liber Juratus). Tyto knihy obdobně jako v goetii obsahují zaklínání, kresby ochranných kruhů na zem, instrukce ke zhotovení potřebných magických nástrojů apod.
Goetie se stává prostřednictvím prací některých autorů součástí renesanční syntézy magie (Weyer, Agrippa, d´Abano), zatímco např. Pico della Mirandola tuto praxi odmítá.
Vědecká revoluce na poč. 17. stol. vynesla mnohé goetické svitky na světlo, aby se jim dostalo patřičné publikační pozornosti, což vydatně pohnojilo půdu pro moderní období okultismu.
Během takzvaného magického revivalu na přelomu 19. století dochází k historicky stále se opakující události: mnozí okultisté, kteří se zároveň považovali za křesťany, se pokouší od goetických metod distancovat, jakožto od praktik špatných a nemorálních (viz mageía/goeteía, magia naturalis/innaturalis, magie bílá/černá atd.), další část grimoárů znalé veřejnosti byla jednoduše goetickými prameny znuděna. Tento postoj přetrval do ranných počátků století 20., kdy akceptace goetie veřejně známými osobnostmi pomohla tento zdroj prosadit jako validní.
V roce 1898 vychází poprvé Mathersův překlad Goetie i s jeho předmluvou s názvem „Přípravná definice magie“. Nebylo však vydáno více než 500 výtisků, které si rozebrali převážně členové řádu Zlatý Úsvit. Tento překlad v roce 1904 zeditoval Aleister Crowley, opatřil svým vlastním úvodem, předmluvou a přípravnou invokací.
Je zajímavé na okraj podotknout, že podle Moiny Mathersové se Mathers o existenci Lemegetonu dozvěděl původně z krátké zmínky v knize "Zanoni" E. Bulwera-Lyttona a byl možnou existencí těchto grimoárů natolik posednut, až mu jeho žena dle názvu této knihy přezdívala Zan.XIV

Následující nástup nekřesťanských nebo antikřesťanských magických náboženství během 20. století ještě dopomohl Goetii k větší publicitě. Za počáteční rozšíření Goetie mezi pohanské kruhy je přitom zodpovědný samotný zakladatel Wiccy a bývalý člen O.T.O. Gerald B. Gardner, jenž vydal seznam goetických entit a jejich pečetí jako součást své knihy „Book of The Art Magical“, která představovala jeho první verzi „The Book of Shadows“ (Knihy stínů). Stejný soubor duchů i jejich pečetí se touto cestou stal základem pro fantasy válečné hry (předchůdce dnešních RPG her).

I když dnešní crowleyánská edice Goetie, vycházející pod copyrightem řádu O.T.O., obsahuje krom jiného i enochiánské překlady zaklínání, z hlediska syntézy goetie a andělské magie lze ještě zmínit tzv. Goetii Dr. Rudda XV , edvardiánského učence a přítele Dr. Deea, k jehož osobě se však pojí až příliš mnoho neznámých, takže se jedná o poměrně spletitou historii: v prvé řadě není jasné, zda někdo jako Dr. Thomas Rudd skutečně existoval a jestli se jedná o osobu totožnou s oním učencem a výtečným arbitrem, kterého zmiňuje Dr. Dee ve svých poznámkách; za druhé pokud Thomas Rudd existoval, pravděpodobně ani nebyl držitelem doktorátu - alespoň se však dochovaly záznamy, dle nichž měl hodnost kapitána; a za třetí se nejmenoval Thomas Rudd, ale Peter Smart XVI .

Jako poslední příklad velice kuriózní synkreze bych rád na závěr této kapitolky uvedl práci Arona J. Leitche, který srovnává "Menší klíčky Šalamounovy" s praxí čarodějnictví húdú a jemu blízkými náboženstvími vúdú, santeria a palo. XVII
Především se mu podařilo vybrat podobnosti mezi některými sigily a vévé (sigila loa v tradici húdú). Několik ukázek:

Uvedené hledání podobností i synkreze húdú s goetií především na Jihu Spojených států amerických dokládají, že v současnosti se těší velké oblibě přistupovat k mnohým magickým naukám na principu šamanismu = naklonit si nebo jinak získat určitou entitu za účelem individuálního kontaktu, snaha o obdržení vnitřní vize, vzývání bytosti za účelem spirituálního rozvoje, případně též obstarání si pomoci ze strany spřátelené entity v situacích profánního života.

+++

Tento text je věnován saturnsko-marsicko-lunární entitě.

+++

Pozn. autora: Z časoprostorových důvodů bude druhý díl recenze/studie s názvem „GOETIE, 2. část: Tabulky a korespondence“ uveden později, jako doplněk tohoto dílu prvního.

-----------------

Poznámky pod čarou:

I. Goetia, sborník lóže OLDM, překlad Petr z Vlkova, nakladatelství OLDM o.s., 2009.

II.Goetie, čili Menší klíčky Šalamounovy zvané též LEMEGETON, Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář, 2008.

III. Das Necronomicon / Der Kleinere Schlussel Salomonis, Berlin Verlag Richard Schikowski, 1980. Tato verze Menších klíčků Šalamounových vychází společně v jednom svazku s „Groscheovým“ rukopisem Necronomiconu

IV. The Goetia, The Lesser Key of Solomon the King, Translated by Samuel Liddell MacGregor Mathers (1889):
1) de Laurence edition, de Laurence, Chicago, 1916.
2) Hymenaeus Beta (O.T.O.) edition, Weiser, 1985. Shoduje se v těle textu také s internetovými verzemi Mathersova překladu.

V. Joseph H. Peterson, Red Wheel/Weiser, The Lesser Key of Solomon (Lemegeton), 2001.

VI. The Magician‘s Companion, A Practical and Ecyclopedic Guide to Magical and Religious Symbolism, Bill Whitcomb, Llewellyn Publications, 1998. Godwin‘s Cabalistic Encyclopedia, A complete Guide to Cabalistic Magick, David Godwin, Llewellyn Publications, 1999. The Complete Magician‘s Tables, Stephen Skinner, Llevellyn Publications, 2006. The New Encyclopedia of the Occult, John Michael Greer, Llevellyn Publications, 2007.

VII. Skinner, The Complete Magician‘s Tables.

I v naší lidové slovesnosti se traduje příběh „O chalupníkovi, který si přičaroval Šotka“, což je lidový výraz pro služebního démona, zjevujícího se nejčastěji v podobě černého kuřete (Báje českého Pošumaví, Adolf Daněk, 1930). I když se chalupníkovi zpočátku zdála být Šotkova zlodějská povaha přínosem, v důsledku této činnosti se venkovan brzy ve svém okolí morálně zkompromitoval a stal se tak terčem společensko-náboženské ostrakizace. Rozhodl se tudíž očistit svou pověst tak, že se přestěhuje do neznámé vísky a Šotka zanechá ve svém starém stavení. Ale Šotek unikl z kumbálu, ve kterém byl zamčen a jal se skákat po spakovaných zavazadlech a zpívat: „Už se stěhujem, už tu nebudem, jinde krást budem!“ Pouze pro zajímavost, chalupník se nežádoucího familiára zbavil tím způsobem, že společně s ním přišel i o veškerý svůj světský majetek.

VIII. Seznam chyb v překladu i své vlastní návrhy jsem ochoten poskytnout na žádost nakladateli, ať už pro účely vydání errat, nebo za účelem oprav v případném druhém vydání knihy.

IX. V následujícím textu dochází k odlišení Goetie a goetie – pokud je psána velkým písmenem, je tímto míněna konkrétní kniha, s menšími či většími úpravami podobající se Mathersově překladu z r. 1898. Malým písmenem pak v anglosaských zemích bývá zvykem označovat spíše tradici a různé goetické zlomky/manuskripty.

X. Magia naturalis byla vysvětlována jako okultní věda, založená na skrytých silách přírody, tudíž po teologické stránce legitimní (12. až 13. století).

XI. Lemegeton obsahuje těchto pět dílů:
1. Goetie
2. Teurgie-Goetie
3. Umění Pavlino
4. Almadel
5. Ars Nova (dle B. Rowea též občas chybně uváděn jako Ars Notoria)

XII. Viz "Saturn-Gnosis" a "Saturn-Runen", zmínky lze průběžně nacházet na stránkách těchto řádových periodik z různých období lóže.
Mnohem známější sexuálně-bafometické kresby Guida Wolthera si lze také prohlédnout zde.

XIII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.

XIV. Colquhoun, Ithel, The Sword of Wisdom, Howe, Ellic, The Magicians of Golden Dawn.

XV. Skinner, Stephen, Rankin, David, The Goetia of Dr Rudd: The Angels & Demons of Liber Malorum Spirituum Seu Goetia Lemegeton Clavicula Salomanis with a study of the techniques of evocation, 2007.

XVI. Viz několikadílná studie Dana Harma, umístěná zde: http://danharms.wordpress.com/2007/10/27/on-the-shelf-the-goetia-of-dr-rudd-part-1/
(a násl. části)

XVII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.

POHAN, CO NA ZEM NESPAD' Z VESMÍRU

(Zamyšlení nad myšlenkami Johna Michaela Greera v kontextu české okultní veřejnosti)

Catalessi

„Perspektiva se vrací a já si uvědomuji, že to jsou právě věci nehmatatelné, stavy mysli a přístupy ke světu, co formuje kolektivní diskurs kultury a definuje, co kultura na konci ropné éry vůbec může nebo nemůže dokázat. Nejsou to technické záležitosti, co činí naši situaci tak složitou; způsobuje to selhání kolektivní vůle, které v každé zemi průmyslového světa udržuje byť i jen zdráhavé uznání našich obtíží a nejskromnější odpověď na ně zcela mimo pozornost běžné politiky. Dokud nebudou okovy nefunkčního myšlení sňaty z mysli, konstruktivní plány pro svět po ropném zlomu překračující individuální rovinu jsou zbytečně vynaloženým úsilím – protože společnosti, které si neuvědomují jejich potřebu, je pochopitelně ani neuskuteční.“

John Michael Greer, český překlad převzat z: http://www.britske-listy.cz/art/43589.html

„Skutečná moc běžného okultního řádu končí zpravidla za zdmi ‚chrámu‘.“

LPM

I.

Zatímco dnešní české pohanstvo pilně diskutuje na svých blozích, co všechno je a není pohanství, s jakými filosofiemi a aktivitami lze pohanství kombinovat a s čím již nikoliv (dle osobních názorů diskutujících někdy dokonce zaštítěných oblíbenými autoritami), západní společnost je zase o několik pořádných párů kroků před námi. Stoupenci alternativních náboženských směrů totiž pozvolna přestávají působit v zorném poli vzdělanější veřejnosti pouze jako v obecné realitě nepříliš zakotvení podivíni. Tedy jedinci a organizace, co si hrají ve svém únikovém skleníčku RPG hry na živo, a do veřejného prostoru, plného geometrickou řadou množících se problémů , radši moc nevstupují.
Řeč je o všech možných typech krizí, kterými je postindustriální společnost postižena jako puberťákova pleť krátery akné, a také o muži, jenž se nebojí na veřejnosti odhalit jak svoji roli ekologického aktivisty navenek, tak i svou niterní individuálně zvolenou spiritualitu.
Je na čase představit velekněze (the Grand Archdruid) Starodávného řádu amerických druidů (AODA - The Ancient Order of Druids in America), Johna Michaela Greera, který působí rovněž jako aktivista a autor několika okultních i neokultních knih (ve skutečnosti má na svém kontě asi 18 titulů, namátkou Natural Magic: Potions and Powers from the Magical Garden, Circles of Power: Ritual Magic in the Western Tradition, Inside a Magical Lodge, a také články pro časopisy Renaissance Magazine, Golden Dawn Journal, Mezlim, New Moon Rising, Gnosis, a Alexandrii).
Do obecného povědomí se ovšem zapsal prostřednictvím své prozatím poslední a ekosociologicky zaměřené knihy z r. 2008 - Dlouhý úpadek: Průvodce uživatele koncem průmyslového věku (The Long Descent: A User's Guide to the End of the Industrial Age – úryvek zde).

Ačkoliv na konci článku odkazuji na české překlady (zejména ekoaktivisty Karla Dolejšího nebo články Jindřicha Kalouse), které vřele doporučuji k úvodu do Greerova přístupu, přesto si dovoluji vytrhnout několik pozoruhodných myšlenek z kontextu a komentovat jimi některé jevy českých alternativních spirituálních proudů, neboť Greerovy postřehy se vyznačují vzácným darem pragmatických hodnotových soudů.

J. M. Greer, Argumentum ad ignorantiam:

„Minulý týden jsem měl pádný důvod si toto vše připomenout, když tři mé pokusy podnítit kolektivní debatu o těchto věcech – kniha The Long Descent, čtení a autogramiáda v místním knihkupectví zde v Oregonu a poslední příspěvek v mém blogu – vyvolaly tři odpovědi používající velmi různých argumentů k tomu, aby dospěly ke společnému tvrzení. Čtenář mé knihy mi emailem namítl, že jsem podcenil možnost objevení nové technologie, která naši civilizaci zachrání před důsledky ropného zlomu; vážný mladý muž, který se zúčastnil čtení, poté vznesl otázku, co si myslím o možnosti, že stávající krize pomůže lidstvu dosáhnout nového stadia spirituálního vývoje, díky němuž snadno nahradíme fosilní paliva zdroji, které si dosud neumíme představit; nový čtenář blogu mi poslal komentář, který trval na tom, že ropný zlom je iluze šířená podvodnickými elitami, které potlačovaly vynálezy, jež by jinak umožnily každému spotřebovat tolik energie, kolik jen chce.

S každým z těchto tvrzení už jsem se předtím setkal. Od té doby, co tento blog začal tvrdit, že konec éry levné a dostupné energie je přirozeným a nevyhnutelným důsledkem lidské ekologie, která se beznadějně vzdálila možnostem života na konečné planetě, dostal jsem ohromné množství emailů a komentářů trvajících na tom, že pravda je jiná – že tak či onak, z toho či onoho důvodu, lidstvo může získat své vydatné zdroje energie a spotřebovat je, a může navíc rozumně očekávat nekonečné pokračování této praxe. Tři odpovědi, které jsem právě citoval, vůbec nevyčerpávají celé spektrum argumentů rozvinutých na podporu nepochopitelného tvrzení, jsou však rozhodně dobrými vzorky.

Každý z těchto argumentů představuje to, čemu staří logikové říkali argumentia ad ignorantem, argumenty z neznalosti. Všichni tři kritici trvají na přítomnosti faktoru, který aktuálně přítomen není, nemůžeme jej prozkoumat a ověřit nebo vyvrátit jeho existenci – technologický pokrok, k němuž dosud nedošlo, nastávající spirituální transformaci, v niž se slepě věří, nebo spiknutí tak tajné a všeprostupující, že může manipulovat veškerým naším vědomím o znalostech týkajících se světa – aby mohli tvrdit, že ve věci ropného zlomu nemusíme vlastně dělat vůbec nic.

Takové argumenty samozřejmě nic nedokazují. Představují ekvivalent fráze „pak se stane zázrak“. Jejich jedinou ctností je, že nejdou vyvrátit. Právě proto jsou tak populární.“

Odbočíme-li na moment od tématu, Greer popisuje nešvar, který je například pro soudobou magickou/mystickou/okultní komunitu typickým. Sama jsem se nedávno zúčastnila debaty na jednom fóru, v níž jeden z debatérů zastával názor, že jediná správná magie je, jednoduše řečeno, konání zázraků. Zašel dokonce mnohem dál a označil všechny debatéry za „začátečníky“, „ne-mágy“ a „špatné mágy“, a to pouze z toho důvodu, že nepovažovali zázraky typu levitace a materializace za náplň své magické činnosti. Marné bylo poukazovat na historický fakt, že okultní boom 18. a 19. století sebou přinesl spoustu šarlatánů, kteří právě této lačnosti po „zázracích“ hojně využívali ke svému obohacení – ať už to byli zázrační čtenáři myšlenek, média hovořící s duchy či pouze posunovači předmětů prostřednictvím magnetu pod deskou stolu. Mezi těmito usvědčenými šarlatány bychom nalezli i zvučná jména jinak poměrně plodných jedinců, čemuž se nelze divit, neboť jsme všichni jenom lidé a omezenost člověka je nutno brát v potaz (vulgárněji je toto omezení vyjádřeno oxymorónem, že lidská blbost je nekonečná). Naopak případy skromných adeptů, kteří se vyšvihli do „nadlidské“ úrovně, zůstávají nadále tradovány formou ústně podávaných mýtů, který bohužel nelze dokladovat ničím jiným, než opět ústním prohlášením.
Veškeré apely na rozumnou mysl diskutujícího i volání po smyslu zázrakotvorné činnosti byly v konverzaci se zastáncem teorie zázraků marné, což není v podobných typech diskusí až zas takovým překvapením. Pokud je člověk o něčem přesvědčen, jeho názor nezměníte ani pomocí rozumných argumentů. Mnohém více mne však pokaždé zarážejí reakce přihlížejících „tak co tady děláte, když nevěříte na magii?“ apod., čili zdařilé ukázky argumentum ad ignorantiam. Jako by víra v magii nutně znamenala skočit na každý špek!!!

Co tedy pragmatickou víru v magii vyjadřuje, když ne zázraky?

Jak velice vtipně píše Aleister Crowley v eseji „O nebezpečí mysticismu“ (jelikož je tento skvostný esej Čechům opět téměř neznámý, překlad míním časem publikovat na tomto blogu), mág i mystik usilují o totéž, ale oba postupují rozdílnými cestami. Smyslem jejich snažení je dosažení rovnováhy, matematicky vyjádřitelné nulou (0). Rozdílný přístup spočívá v tom, že zatímco mág má za svou „svatou“ povinnost prozkoumat nejzazší hranice svého bytí, matematicky vyjádřeno 1 + (-1)=0, mystik usiluje o totéž pomocí zbavení se svého ega, svého já, matematicky vyjádřeno 1-1=0. Výsledek je tedy stejný, ovšem vyjádřeno graficky, cesta mága zahrnuje mnohem širší škálu než cesta mystika - a o tom to celé je! Jelikož mág rozehrává mnohem více alternativ sebe sama, hledí do očí jak svému „zlému“ já, tak i tomu „hodnému“, kráčí po mnohem klikatější cestě, než je například pokorné klečení v prachu u nohou svého idolu spolu s vyznáváním, že jsem jen prach u nohou „xxxxx“ – doplňte libovolnou modlu. Vhodnou satisfakcí mága za tuto námahu poznávání nezmapovaného je potom schopnost adekvátně reagovat na různorodé životní situace, jež mu příjdou do cesty, na které má mystik reakci předem danou a zpravidla i předepsanou (není-li pokrytec a žije-li skutečně podle toho, co vyznává).

II.

Vraťme se však mnohem úžeji k Greerově aktivismu a k jeho myšlenkám zaměřeným na ekologii. Ačkoliv Greer pochopitelně nepřináší jednoznačná řešení, tedy zázraky, velkou pozornost věnuje špatným myšlenkovým postupům, zkreslujícím mapám, falešným mýtům, kterým má lidstvo sklon propadat (viz např. úvodní citát). S výčtem oněch nešvarů pak souvisí jak omezené a částečné pochopení, tak i nedůslednost v jednání.
Za nedůslednost a cestu, kterou hromadně dochází ke zkreslování map „reality“ považuji osobně ten fakt, na který občas někteří z diskutujících v rozličných debatách poukázali už přede mnou: tedy že ačkoliv se mnozí pohané odvolávají na „víru předků“ či něco starodávného, většina z nich má s životním stylem „předků“ jen máloco společného. Ti, kteří jsou vidět, se v rámci dnešní společnosti zaměřují spíše na tvorbu svých internetových prezentací, na přednášky a na společenské akce než na soběstačné farmaření v sociálně nepříliš rozvitém prostředí zemědělských usedlostí – zde prosím s úctou o prominutí všechny ty, kteří nejsou mediálně známí právě kvůli tomu, že dřou na polích od rána do večera a na internet jim nezbývá čas. Rozdíl mezi cargo vírou a životní realitou pak spočívá v tom, že v řadách pohanstva nalézáme spíše religionistu nebo filozofa než např. zemědělce či stavaře.

„Naučte se užitečným dovednostem, které vám v deindustrializované ekonomice umožní pracovat - například v oblasti dodatečné izolace domu, která ho učiní obyvatelným při vynaložení menšího množství energie. V tomto historickém okamžiku je víra, že vám peníze zajistí živobytí, v zásadě sebeklamem; bude to nejspíš sebeklam vytrvalý, ale ti, kdo se ho zbaví a přizpůsobí život radikálně odlišné ekonomické realitě, si patrně povedou lépe než ti, kdo se ženou za nadějemi věku, který kolem nás právě končí.“[i]

Romantiku přírody podle mých zkušeností vyznávají zejména ti, kteří v životě neobhospodařovali záhonek větší než metr čtvereční a žijí v panelákovém bytě či bytovce, takže veškerý zátěžový enviromentální dopad odfiltruje domovník, ať už se jedná o odhrnutí čerstvě napadeného sněhu z chodníku nebo o výměnu žárovky na chodbě. Okrajově jsem byla přítomna jedné osobní „tragédii“, kdy městská žena, původně prodávající v okultním knihkupectví, propadla kouzlu venkova, kam se i se svými dětmi přestěhovala a dokonce byla i schopna získat grant ministerstva zemědělství na ekologické pěstování brambor. Asi po roce jsem se od jejích blízkých přátel dozvěděla, že uvažují o tom přestat za ní jezdit, ačkoliv se zprvu na své výjezdy velice těšili, poněvadž ona žena byla najednou permanentně utahaná, sedřená, sociálně nezajímavá a působila po všech stránkách depresivně. I když to z úst přátel vyznívá naprosto příšerně, jiní tak upřímní nebyli a celou záležitost nechali potichoučku zajít do ztracena. Až donedávna její situace nedávala žádnou naději na happy end, nicméně při současných kolapsech ekonomiky kdy se blíží doba, ve které peníze nebudou mít žádnou hodnotu a budeme odkázáni na bartelovou směnu, nabude tento druh hospodaření jiného rozměru. To však nemění nic na tom, že je to pořádná dřina.

III.

„Jednou z těch zajímavějších věcí, které se objevily v nedávných debatách o budoucnosti zemědělství po ropném zlomu, je přetrvávající moderní sklon hledat jednoduchá řešení komplexních problémů. Jeden takový příklad jsme viděli před pár týdny, když čtenář na diskusi o kompostování odpověděl komentářem, v němž tvrdil, že kompostování bylo ztrátou času a místo něj jsme se měli věnovat mulčování. Pro ty, kdo se příliš nevyznají v současném organickém zahradničení, stručně vysvětlím: Mulčování znamená navršit na povrch půdy tenkou vrstvu nekompostovaného organického materiálu – listí, trávy, nebo co že máte zrovna po ruce. To přispívá k udržení vlhkosti v půdě, omezuje růst plevele a mění organickou hmotu zpět v humus, který zúrodňuje půdu a umožňuje ji lépe obdělávat. Zejména v suchých bioregionech jde o klíčovou techniku organického pěstování potravin.“[ii]

Docela nedávno jsem byla přítomna rituálu, kdy jeho nadšení pohanští provozovatelé poněkud „pozapomněli“ s úklidem střepů skleněné nádoby, která byla předešlého večera dramaticky rozšlapána. Tento přístup si troufám v širších souvislostech přisoudit dnešní singles módě, která vede členy společnosti k dětinskosti = vyhýbání se zájmu o něco víc než jenom o své vlastní potřeby.
Poslední otázkou, ke které směřuje i aktuální anketa tohoto blogu, je osobní podíl každého jedince. Neříkám, že se všichni musíme vzdát svých volnočasových aktivit ve prospěch zlepšení životního prostředí, pro začátek by však stačilo s největším možným nasazením sebeupřímnosti zvážit, jaká omezení a zásady si může jedinec vytyčit v souladu se svým současným životem a přesvědčením, abychom v rozumné míře nepřispívali k destrukci této planety.

Recyklujete odpad? Máte na zahradě hnojník, kde kompostujete organické odpadky z vaší kuchyně? Odnášíte jednostranně potištěné papíry např. do mateřské školky, aby na ně mohly děti kreslit? Záleží jenom na vás, jakou formu šetrnosti ke svému okolí si zvolíte či která z možností by mohla být při vašem životním stylu konkrétně vám přístupná.
A proč je toto téma tak důležité i z hlediska pohanské spirituality? Řada pohanů považuje své entity za skutečné bytosti, nikoliv pouhé principy, které stojí v jejich hodnotovém žebříčku na nižší příčce. Docela se potom divím, že jim k tristnímu stavu životního prostředí jejich entity nic peprného neřekly. Matka, která zahrnuje své ratolesti bezmeznou láskou a ignoruje přitom, že děti mažou kečup po stěnách, kadí v kuchyni na podlahu a likvidují veškeré zařízení bytu, je omezená a hloupá bytost, a na její hloupost doplatí ona sama i její potomstvo. Spousty otázek vyvstanou na mysli: Copak pohanské bohy nezajímá životní prostředí? Je jim fuk, co jejich uctívači dělají, jakým způsobem žijí a jakými cestami přispívají k ničení této planety? Pokud tyto otázky zůstávají mimo zájem těchto „přírodních“ bytostí s výmluvou, že jim jde pouze o „spiritualitu“, upřímně pochybuji, že by takové bytosti mohly člověku něco hodnotného dát či nějak pomoct. Nebo se snad doposud neaktualizovali z dob, kdy měla příroda převahu nad člověkem a nad nějakou ekologií nemělo smysl lámat si hlavu?
Jestli je více zajímá způsob, jakým je lidé uctívají, před „životním stylem“, kterým lidé žijí, tedy jak pohané realizují svou víru v praxi prostřednictvím svých skutků, nestojí ani za rozjetý padesátník, poněvadž jsou to pokrytci.


Články J. M. Greera na Britských listech (v českém překladu): http://www.britske-listy.cz/aut/2662/art.html

Blog J. M. Greera: http://thearchdruidreport.blogspot.com/

Poznámky pod čarou:

[i] J.M.Greer, Investorská iluze, http://t.blisty.cz/wholeissue.rb
[ii] J.M.Greer, Greerův receptář: nikdo nemá ponětí o tom, jak by měla vypadat ekotechnická civilizace, http://www.blisty.cz/art/39590.html

HALÓ, TADY CTHULHU

Zatímco kolem letošních dušiček si načasovalo české vydavatelství b4u publishing vydání Dunwichské hrůzy s ilustracemi Santiaga Carusa, v anglosaských zemích uvedl časopis Rue Morgue informaci o (chystaném, nebo snad již dokončeném) dokumentárním snímku režiséra Franka Woodwarda s názvem Lovecraft: Fear of the Unknown (Wyrdstuff Productions, 2008).
Tento snímek na první pohled zaujme především tím, že v něm vystupují se svými komentáři známé osobnosti jako Neil Gaiman, Guillermo del Toro, John Carpenter a další. Složení zúčastněných i to skromné, co sám režisér utrousil, napovídá, že se tento film zaměřuje na popkulturní impakt lovecraftovských mýtů, které přesáhly hranice díla a žijí si v rámci současné kultury Západu svým vlastním životem.

Trailer:
http://www.youtube.com/watch?v=s5gPVGkZbP8

PHIL HINE - PRACHAOS

Aneb "Manuál magie chaosu"

Foto současné podoby Phila Hinea (vpravo), publikováno se svolením autora,
(c) Mark Pilkington

Prachaos
Nakladatel: Vodnář
ISBN: 978-80-86226-88-0, EAN: 9788086226880
Originál: Prime Chaos
Formát: 242 stran, 22x15cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2008 (1. vydání)

Je mou milou povinností informovat rostoucí čtenářskou obec tohoto weblogu, že se momentálně pod knihkupeckými pulty objevila nová kniha nakladatelství Vodnář, překlad Phila Hinea Prime Chaos, v češtině jako Prachaos (manuál magie chaosu). Opatrný výraz "pod pulty" uvádím záměrně proto, poněvadž jsem v pátek obdržela z brněnského knihkupectví na Skleněné louce zprávu tohoto znění:

"tak hinea mám v obchodě... tedy zatím v krabici...doufám :o)))))))"


Že tím odesílatel mínil knihu, a nikoliv autorovu mrtvolu, lze doložit krom jiného i aktuální fotografií současného Hinea, což je docela překvápko.
Tři roky totiž nebylo možné se s Philem Hinem spojit, tento předtím velice vstřícný člověk nereagoval na maily, dokonce ani od svých přátel (které jsem s tím otravovala též).
Někteří jedinci už začali spekulovat, že může být mrtvý, na což jsem úkosem házela podmračené pohledy. Neboť jsem Hineovi věřila natolik, že jsem uvedla do jeho podrobného životopisu s názvem Phil Hine - MacGyver magie chaosu, že jednou z MacGyverových vlastností bývalo objevit se, uznal-li to mistr sám za vhodné.
Což se v tomto případě stalo synergetickou shodou přibližně v momentě, zrovna když bylo české vydání knihy v tiskárně - jak jinak. Každopádně, jsme rádi, že Phil i kniha jsou na světě a ten, kdo zatím postrádá podpultové kontakty, a přesto chce knihu co nejdříve, nechť se obrátí přímo na KOSMAS.

JEDNA, DVĚ, ZVÍŘE SI JDE PRO TEBE!

(Soror F.F.L.)

CHEMICAL WEDDING, 2008, Bruce Dickinson/Julian Doyle

Klíčové termíny: Review, sexuální magie, symbolismus, Aleister Crowley, theléma.

Osmého září proběhla ve Velké Británii slavnostní premiéra filmu Chemical Wedding, jehož scénář je dílem Bruce Dickinsona (Iron Maiden), režie a scénaristických úprav se ujal Julian Doyle (jeden z méně známější členů Monty Python). Pochopitelně, věci znalí s napětím očekávali, zda ona svatba „Panny“ s „Hroznýšem“ thelémě skutečně přinese něco zajímavého. Fanoušci se těšili na premiéru, zasvěcení trousili své rozumy, s nimiž prakticky do vydání filmu nešlo polemizovat. Např. Joloplondon v recenzi na IMDB jako jeden z mála hodnotil film pěti hvězdičkami ještě před oficiální premiérou a pěl ódy na to, jak tento opus boří zaběhaná hollywoodská schémata. Je tomu však skutečně tak?

Úvodní scéna filmu se odehrává v roce 1947, kdy do Hastingsu (sic!) přijíždí mladý John Symonds společně se svým přítelem Alexem, aby tam navštívili umírajícího Crowleyho. Jejich příjezd je dobově podbarven Hallovou a Russellovou taneční skladbou Hush Hush Here Comes the Bogie Man (překlad tvoří dvojsmysl s jazzovým tanečním stylem boogie, ve filmu použito v přibližném významu „Tiše děti, bubák přichází“), která znamená stylový předěl po maidenovsky ortodoxním úvodu prostřednictvím tracku The Chemical Wedding, z konce let devadesátých.
Oba dva mladí mužové se setkávají s Crowleym, jenž je přivítá všem thelémitům notoricky známou formulí: „Do What Thou Wilt Shall be the Whole of the Law,“ a Symonds promptně odvětí: „Love is the Law, Love under the Will.“
Na což stařík v podání Johna Shrapnela potěšeně přikývne hlavou, a ačkoliv je jeho zdravotní stav skutečně špatný, přesto s přehledem energicky tahá za nitky a zcela ovládá scénu, v čemž mu Symonds i s jeho přítelem nemohou sahat ani po kotníky. Teatrální vystoupení však naruší nepříjemná událost, která následně vyústí Crowleyho smrtí. Při kontrole Symondsem doručené pošty Crowley náhle zjišťuje, že americký vynálezce raketového paliva Jack Parsons není schopen dostát svým závazkům a zaslat slíbený šek, neboť se nechal zmanipulovat jistým spisovatelem science-fiction. Což Mistra natolik rozčílí, že následkem toho cca do pěti minut umírá, aniž by stihl vykonat svůj dlouhodobě plánovaný rituál. Jak film naznačuje, příčinou smrti není infarkt a akutní bronchitida (jak uvádějí životopisci), jako spíše kapánek přepísknutá „medikace“, kterou si Crowley sám naordinoval a i aplikoval. Před svým posledním vydechnutím však ještě dokáže dotekem jediné ruky zmrzačit Symondsova přítele Alexe natolik, že tento stráví celý zbytek života na vozíčku - poněvadž Crowley se domnívá, že mu chce událostmi dočista zpitomnělý mladík ukrást hodinky (symbol času Crowleyho života). Podle očitých svědků byly Crowleyho mrtvole skutečně v nestřeženém okamžiku několik hodin po smrti (dne 1. prosince 1947 v Netherwoodu) ukradeny zlaté hodinky, přičemž pachatel nebyl dopaden.

První kapitola, jakožto předznamenání hlavní dějové linie, představuje zcela jistě to nejlepší, co nám snímek Chemical Wedding přináší – jemné narážky na Parsonse a jeho incident s Hubbardem (jehož jméno ve snímku není vyřčeno nahlas, snad aby se předešlo případným protestům ze strany Toma Cruise a ostatních scientologů), či postavu Johna Symondse, která rovněž nepostrádá svou předlohu v žijící osobě. Dala by se zde odpustit i jistá drobná literární nadsázka, životopisné odlišnosti včetně pompézních gest, sloužících k uvedení do děje diváků hlavně z řad ne-thelémitů, neboť Crowley byl v reálu dobře zpraven o stavu amerických lóží O.T.O., založených W. T. Smithem a aféru Hubbard/Parsons/Babalon-Moonchild vedl už po nějakou dobu v patrnosti, i když jí nemohl nijak zabránit. V úvodní prequelové scéně nechybí ani další charakteristické rysy, které mají za úkol přiblížit osobnost velkého mága, jako sexuální narážky, citace z egyptské mytologie, šachy a Crowleyho uhrančivé vystupování. Perverzní gesta a samotný Crowleyho skon působí sice na můj vkus lehce bulvárně, nicméně bych se i přes tento negativní dojem dokázala přenést na bázi výkladu, že se jedná o pověstný černý humor, jenž je Doylovým invenčním vkladem – pokud by kvalita zbývající části byla schopna tento směr podpořit. Což ovšem tak docela není.

Největší bolístko filmu spočívá v tom, že zbývající dějová linie nijak nevybočuje z vyježděných kolejí klasického, komorně laděného hororu, stává se vězením žánru, místo aby lámala hollywoodské formule - jak bylo přislíbeno.
Po mnoha letech se prostřednictvím vědeckých experimentů podaří oživit ducha Aleistera Crowleyho, který se vtělí do koktavého a mamlasovitého profesora klasické literatury jménem Oliver Haddo (Simon Callow), jehož image i vystupování se následkem této posedlosti změní naprosto k nepoznání. K impregnaci osoby profesora duchem dojde prostřednictvím experimentálního přístroje pro virtuální realitu, jenž je vyvíjen na půdě univerzity v Cambridgi. Počítačový program je mimo původní vývojářské plány krapet poupraven počítačovým „geekem“, pravověrným Crowleyho stoupencem příslovečného křestního jména Victor (stejně jako Neuburg).

Zastavme se na chvilku u významu titulu filmu: chemická svatba. Tento termín, původem z alchymického názvosloví, představuje sjednocení feminní a maskulinní stránky, což je v souladu s některými okultními přístupy chápáno jako jinotaj pro operace sexuální magie, ať již se jedná o smíšení tělesných fluid obou polarit (elixír), nebo přímo o samotný tělesný styk. V rámci scénáře je užití této magické technologie zaměřeno na přenos Crowleyho ducha do nového těla, dalšího v pořadí jeho úspěšných inkarnací, které v minulosti čítaly slavné osobnosti jako Hrabě Cagliostro nebo Elifas Lévi. Namísto aby byla chemická svatba pojata metaforicky ve smyslu emanace ducha, jako (AL)chymická svatba Christiana Rosenkreuze, hororové ladění Chemical Wedding operuje s doslovným přenosem v rámci reinkarnace a se starými známými „zapovězenými“ rituály, čímž se také Crowleym posedlý Haddo přiřazuje k notoricky známým postavičkám z anglických hororových příběhů 19. století, někam po bok Drákuly, Frankensteinova monstra, Jacka Rozparovače nebo nejlépe k rozdvojené osobnosti Jeckylla/Hydea. Osobně toto zploštění Crowleyho osobnosti a jeho posun do podoby psychopatického násilníka připisuji z autorské dvojice Doyle/Dickinson spíše Dickinsonovi, který jako by scénář vytvářel skrze optiku Harrisovy úspěšné písně The Number of the Beast z r. 1982, např. cit.:

„Torches blazed and sacred chants were praised, as they start to cry hands held to the sky, In the night the fires burning bright, the ritual has begun Satan's work is done, 666 the Number of the Beast, Sacrifice is going on tonight.“
(Album The Number of The Beast, Steve Harris/Iron Maiden)

V tomto duchu ani následující část scénáře nepřináší žádné originální nápady či rituály, pouze se nám dostává staré známé rádobysatanistické mystiky, milionkrát recyklované skrze urbanistické legendy: planoucí svíce, hořící kadidlo, krví nakreslené obrácené pentagramy nad krbem a konečně i lidská obět v podobě zavražděné prostitutky, jež byla kvůli špatné barvě vlasů nehodná úlohy Šarlatové Ženy. Drobné crowleyánské výstupy, včetně performance na začátku Eleuzínského večírku, by mohla charakterizovat mírně poupravená slova italského experimentálního dua Theléma:

„Walking with Crowley in my head, Aleister Crowley is not dead!“

Jednou z Haddových motivací se totiž stává získávání přívrženců, jako ostatně za starých časů, a potom přesvědčit pokud možno každého, že je živoucím vtělením Aleistera Crowleyho. Dekadentní humor v podobě lejna na Symondsově sekretáři či močení do řad posluchačů klasické literatury mi osobně nijak dojem nekazily, neboť scény nepostrádaly jistou dávku černého humoru, narozdíl od nesmyslného násilí, kterého se Crowleym posedlá osoba dopouští. Crowley za svého života nebyl zrovna žádné dobračisko, přesto však dával přednost intelektuální aroganci před primitivním násilím, a co se týče osobních vztahů, jednal velice pragmaticky, ke svému vlastnímu prospěchu – ačkoliv dokázal být i velkorysý. I po stránce fikce se nejedná o žádné terno. V době, kdy nám média předkládají intimní detaily různé kriminální činnosti, včetně incestů, znásilnění, vražd a týrání vlastních dětí, nepředstavuje profil drobného násilníčka zanechávajícího po sobě spousty usvědčujících důkazů nic nového.
Mezitím mladá studentka žurnalistiky Lia (Lucy Cudden) za pomoci hostujícího Dr. Matherse neúnavně pátrá po odhalení záhad kolem profesora Haddo, přičemž odpověď na její otázky se jí určitě nebude líbit. Ve třech dnech totiž musí být vykonána sexuálně-magická operace, nutná k definitivnímu zmrtvýchvstání Velké Bestie, a k tomuto rituálu je nezbytně nutným instrumentem rudovlasá kněžka Babalon – k čemuž je plně kvalifikovaná díky barvě svých vlasů právě Lia.

Nyní, když už byl zhruba načrtnut děj a rovněž i vyjmenovány slabé stránky scénáře, bylo by také spravedlivé zmínit to dobré: většina ze scén nepostrádá zajímavé barevné temperování či propracovanou hru světel a stínů (Julian Doyle), nepřehlédnutelné jsou i symbolické exprese. Např. jak již bylo na začátku zmíněno, coby psychologické narativní složky je využit symbol hodinek, jenž se ve filmu objevuje ještě několikrát. Podruhé se setkáváme s nástěnnými hodinami, kterým chybí ručičky – představují Haddův vnitřní čas, vymknuvší se kontrole, a posedlý Haddo tak postrádá schopnost ovlivnit svou vlastní sféru činů. Další použití této symboliky je příliš názorné a vhodné spíše do Harryho Pottera, neboť Crowleyho zlaté cibule se v Symondsových rukou po mnoha desetiletích pauzy zase roztikají, jakmile Mistrův duch obživne atd.
Callowem zahraný přerod z profesora Haddo na Aleistera Crowleyho rovněž působí přesvědčivě a jak také zmínil velšký výtvarný umělec Ivor Davies ve své review u Mandraka, Callow svou roli zahrál s půvabem profesionála, bez ohledu na nedostatky scénáře.
Davies uzavírá do značné míry pravdivou předpovědí, která film Chemical Wedding odsouvá do řad béčkové tvorby: „Pouhá tři slova by mohla charakterizovat tento film: rovnou-na-DVD!“
Jakkoliv mi nezbývá, než s tímto verdiktem souhlasit, přesto film doporučuji alespoň jako formu relaxace během ošklivého nedělního odpoledne – ale nic víc neočekávat! Thelémité nechť následně sáhnou do knihovny a spraví si náladu nějakým oblíbeným Crowleyho textem.

6/10

PODCAST STRÁŽCŮ OCCULTNA a další...

Vzpomínáte na Kmen neobyčejných, jejich podcasty, ve kterých bohužel v současnosti nepokračují? Nezoufejme! Další ze zajímavých okultních podcastů nalezneme u Occult Sentinelů, tedy zde.
Z rozsáhlého archivu lze doporučit (nejen) poslední přírůstek, zajímavou diskusi s Philipem H. Farberem, který se dlouhá léta zabýval enochianem, aby následně přešel na neurolingvistiku, metaprogramování, které kombinuje s ceremoniální magií. Což mi umožňuje krátkou vzpomínku na nedůvěřivé obličeje vždy, když jsem prohlašovala, že enochiánské étyry, arkány tarotu nebo runy jsou mentální místa, čili místa v mysli, které mají jistý organizační charakter (viz má vlastní teorie mentálních boxů a rovněž i teorie dálnic, okresek, polňaček, zkratek a objížděk, které tyto boxy spojují).
Farber dospěl k něčemu podobnému, o čemž se rozepisuje v knize "Meta-Magick: The Book of ATEM: Achieving New States of Consciousness Through NLP, Neuroscience and Ritual". A pokud Vám nebude stačit Farberovo vysvětlení věci u Sentinelů, můžete si ho ještě vychutnat zde:

http://www.blogtalkradio.com/Ascending-Way

SKRYTĚ NONŠALANTNÍ POHRDÁNÍ... ...aneb MAGIE CYNIKOVA

V průběhu této minipoutě po zajímavých magických paradigmatech a koncepcích, kterou jsem slavnostně zahájila předchozím textem „MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE“, bych dnes pro změnu ráda představila doktora Stephena Edreda Flowerse (aka Thorsson), runového mistra a šéfa setiánského řádu The Order Of The Trapezoid. Je totiž autorem nadmíru zajímavé koncepce, kterou uvedl na světlo Middgardu r. 1986 v časopise Runes.

Sám Flowers se inspiroval Mortensenovými tvarovými koncepcemi, dle nichž lze jakýkoliv obraz či fotografii rozdělit na čtyři základní vzory:

1. Diagonální (rovná čára nebo blesk)
2. „S“ tvar, oblouk, zatáčka
3. Trojúhelník (ostré tvary, zuby…)
4. Kompaktní, dominantní masa

Pokud se zajímáte o automatickou kresbu, runy, Sparea apod., jistě už začínáte tušit, že se jedná o jednoduchou tvarovou klasifikaci, která se může hodit jako prostinký průvodce výtvarným i magickým světem, koncept, pomocník, nikoliv však dogma.
K jisté potřebě dělení dříve či později přistoupí každý runový mistr, jak se to stalo i Ianu Friesovi, jehož koncepci jsem využila pro svou vlastní praxi i pedagogickou činnost, směřující k předání magického použití automatické kresby. Fries diagnostikuje čáru na základě plynulosti a tlaku a svá zjištění dělí do tří alchymistických principů:

1. rtuť – rychle načrtnutá čára, tenká s občasnými přerušeními (kompenzovat pečlivostí)
2. sůl – tlustá, pomalá, do papíru vtlačená čára (kompenzovat plynulostí a rychlostí)
3. síra – ostré tvary, místy vryté, místy tenké (kompenzovat plynulostí)

Když se vrátíme k postmoderní citaci Flowersovy citace Mortensena, předmětem kresby, sigila, fotografie etc. musí být něco (předmět), co zaujme, a tím se také dostáváme k naprosto cynickému zhodnocení našich citů a pohnutek - klíčů k našim zájmům. Hlavními motivy, do nichž lze redukovat vše ostatní, jsou:

1. Sex
2. Sentiment
3. Úžas

Flowers příliš praktického využití nenabízí, ve shodě se satanistickými myšlenkami podotýká, že lze využít pro menší i větší černou magii (rozuměj v rámci koncepce TOS, tedy dělení na praktickou magii v každodenním životě a „egomagii“ – magii hledání své thelémy, xeper či čeho všeho, co dle této magické praxe slouží k seberozvoji či je jeho podstatou.) Dodává však, že aplikováno na výše uvedenou tvarovou magii, tvar č.1 a 3 zobrazuje sex, tvar č. 2 sentiment (což je jemnějším aspektem sexu) a tvar č. 4 je ve významu úžasu, mystéria.
Zkusme však zajít trochu dál:
Hledáme-li perpetuální zdroje psychické energie, určitě je tam alespoň jeden z výše uvedených elementů, přičemž synkrezí s alchymickými principy je sex – síra, úžas – rtuť a sentiment – sůl.
Pokud zdroj vyschne, je to pravděpodobně způsobeno tím, že životodárná složka již vyčpěla.
Tato trojice představuje zároveň i recept, jak uvařit dobrý rituál, performanci, napsat zajímavou knihu, složit hudbu, nebo stvořit nové magické paradigma. Např. v hudbě
- se sentiment zaměřuje na harmonii,
- sex na přesnost a rychlost (což se podobá jak koncepci Frey/Freyja,hard sex/soft sex, ale i rozhovoru s indickým tablistou, který jsem nedávno četla a jenž zmiňoval své potěšení nad tím, že v Česku studují perkuse i ženy, což hudbu obohacuje o harmonii, neboť muži bubnují více na přesnost a rychlost, zatímco ženy často odlišují i zvuky jednotlivých úderů...).
- úžas v hudbě potom zastává prvek překvapení, neobvyklá pojetí či experimentální přístup.

Zpětně, pohlédneme-li na úspěšné a chytlavé magické směry, alespoň jeden z výše uvedených citů probouzejí či nabízejí.
Sex – nahé kněžky, sexuální performance, zasvěcení, tantra (Wicca, satanismus, theléma, reussovsko-crowleyánská koncepce sexuálních stupňů, tantrické workshopy etc.)
Sentiment - Chodíte rádi do přírody, na procházky, pokochat se liduprázdnou krajinou? Zachvěje se vám s pohnutím srdce, když spatříte velkolepost božího zákona etc. etc.??? (Čarodějnictví, novopohanství, mystické křesťanství, meditace pod fíkovníkem, vikingský přípitek etc...)
Úžas – hlubiny lidské duše jsou nevyzpytatelné, Boží plány vysoko nad těmi našimi… (new age, psychotronika, mystéria, tradiční koncepce, které dávají „odpovědi“ na základní „otázky“ etc…)

Nutno však varovat, že budete-li na „kouzla“ či „pozlátka“ (ve smyslu charm, glamour) pohlížet výše uvedeným analytickým způsobem, riskujete, že dopadnete jako člověk, který při pohledu na Měsíc vidí čísla, jeho poloměr, složení, váhu, dráhu, kterou toto těleso opisuje a nevšimne si poetiky místa a času. Proto je dobré umět obojí přístup zkombinovat, umět si to uŽÍT, ale nebýt nevědomým, hloupým…

(2008, Catalessi)

MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE

Konstrukční motto:

Bricolage je název výtečného alba brazilského rodáka Amona Tobina, žijícího toho času v Londýně, jehož lámané rytmy a nasmyčkované samply vycházejí pod štítkem labelu Ninja Tune a představují tak svižný soundtrack k postmodernímu myšlení, zatímco my klopýtáme po městské dlažbě a přelézáme archeologické výkopy z dob minulých. V původním významu slova bricolage se jedná o výraz, označující konstrukci sestavenou z fragmentů, útržků, prostě něco zbastlené dohromady ve stylu „do-it-yourself“.

Už několik týdnů procházím městem a hlavou mi letí lámané a nepravidelné rytmy, žánrové matrice, v jejichž mezerách a pauzách se odhalují struktury stylotvorně odlišné, které jako chapadla prostupují odspodu a rozlézají se po vyšších rovinách. Kolik mají nad sebou různých rovin a pater? Přemýšlím nad různými fragmenty a nad tím, jak je zpracovat a jaký druh vzájemné souvstažnosti jim alespoň z literárního hlediska propůjčit.

Mit Hilfe des Mythos - Mythenforschung bricolage (teil I.):

UPG, SPG a CG

Zaujal mne praktický fenomenologický koncept, který pochází z knihy Kaatryn MacMorganové Wicca 333: Advanced Topics in Wiccan Belief (1970-1980, tiskem 2003), a rozpracovává různé úrovně gnóse (gnóse nikoliv ve smyslu vehicula magického záměru, ale v tom tradičním významu, čili poznání, mýtus, osobní víra). Dělení MacMorganové je založeno na principu verifikovatelnosti (nikoliv tedy falzifikace).
Z hlediska magie chaosu by se tato metoda dala porovnat s klasifikací magických úkonů, založené dle Raye Sherwina na výsledcích, stejně tak je i srovnatelná s praktickým přístupem řádu IOT k novým technikám, které bývají klasifikovány jako neověřené až do té doby, než dojde k jejich verifikaci.
Dělení Kaatryn MacMorganové se sestává z:

UPG (unverified personal gnosis), neověřená osobní gnóse – hypotéza, která doposud čeká na svou verifikaci. Předpokladem k tomu, aby mohla postoupit do obecného vědomí, je alespoň nepatrná možnost ověřitelnosti, min. verifikovatelnost subjektivní. Pak následuje:
SPG (shared personal gnosis) sdílená osobní gnóse - více osobami, nejlépe nezávislými na sobě.
CG (confirmed gnosis )- potvrzená gnóse.
Jedná se o SPG a UPG, které se během času staly buďto součástí “objektivního”
vnímání světa, nebo obecně známým mýtem a vešly tak do povědomí lidstva.

Mezi SPG a CG existuje jistý drobný rozdíl, který si dovolím vysvětlit na jednom příkladu:
Jakkoliv bylo v době mého dětství oblíbeným SPGéčkem tvrzení, že pokud malé dítě spolkne žvýkačku, může mu to slepit střeva, z medicínského pohledu spolknutá žvýkačka obvykle pouze projde trávícím traktem a je vyloučena ven z těla. Nejedná se tedy o případy a pozorováním ověřenou CG, přesto však onen mýtus přetrvává jako odstrašující SPG - zvláště když začnou děti vychovávat rodiče, kteří sami byli vychováváni stejně.

PS: Kolem roku 2000 nám kdosi s kamarádem vtiskl do dlaně CD s titulkem, napsaným nedbale lihovou fixou, který jsme pracně dešifrovali - jsa oba okultismem pokřiveni - jako "Amontown". Naše dvoučlenná SPG byla po určitou dobu zaměřena na poslech Amonova města, abychom ji nakonec nechali rozplynout pod vlivem obecné CG - Amon Tobin.

PPS: Ve wikipedickém článku je jako jeden z nejznámnějších brikolážistů označen MacGyver. Úplnou pointu si nechám pro sebe, až cca za měsíc Vodnář vydá Phila Hina, pobavíte se (snad) i Vy...

Catalessi

UPG a bricolage na wikipedii:
http://en.wikipedia.org/wiki/Unverified_personal_gnosis

http://en.wikipedia.org/wiki/Bricolage

BIOSFÉRA (energetický vampýrismus)

Klíčové termíny: energetický model, psychický vampýrismus, pránický vampýrismus, volt, nabíjení magických nástrojů, urban-šamanismus, egregorové.

Motto: - Na počátku devadesátých let vyšel v Omni článek, ve kterém psali o projektu Biosphere 2- uvádí ve svých rozhovorech Nor Geir Jenssen, jenž je duší stejnojmenného ambientně elektronického projektu Biosphere. Původní projekt samozřejmě vyjadřoval skleník uprostřed arizonské pouště, ve kterém se skupinka lidí pokoušela po určitý čas přežít, aby na tomto základě vědci získali data, která by mohla být použitelná např. při osidlování Marsu či během dlouhých cest astronautů do vesmíru. Dodejme, že Jenssenovi se zalíbilo toto jméno, poněvadž biosféra je organická část země.

V počátcích tento článek nesl pracovní název „ZLOSFÉRA“. Avšak díky kultivačnímu a socializujícímu účinku Jenssenovy hudby, kouzlu mutace termínů, schopnosti posunu paradigmatu a (popperovské) selektivní paměti, které všechny mohou být podceňovanými klíčky k zámkům magické mutace či k proměně, jsem zvolila pojmenování stávající. Také z podpůrčího důvodu, že se tak kýčovitě neupíná k problematice metafyzického „zla“, která ovšem není zcela zanedbatelnou veličinou. O co se tedy jedná?

Stručně a dopředu prozrazeno, tématem tohoto článku bude vyhledávání silných a „živých“ energií a následnějejich koncentrace do zvoleného předmětu (tvorba předmětu síly) či lokace. V mém případě posloužila koule skleněného „sněžícího“ těžítka (viz obrázek).

Než se vrhneme na praktické připomínky, vyvstává ještě v této souvislosti několik zajímavých teoretických otázek, ke kterým se pokusím přiřadit několik myšlenek.


1. Jaké energie jsou pro postindustriální dobu nejvhodnější? Staré grimoáry nebo řádové iniciační systémy operují s planetárními nebo s živelnými energiemi. Předměty síly zastupují zpravidla pohár, meč, dýka, lampa apod.
V modernějším provedení se z těchto energií staly osobněji zaměřené zářiče, jako např. Reichovo orgone, mesmerismus či jiné různé typy magnetismů, pomocí nichž se mnozí velcí mágové slušně živili jako léčitelé či magnetizéři (např. Paříž, 19. stol., kde lze za všechny jmenovat famózního Oswalda Wirtha, učitele Joséphina Péladana.) Problém však zůstává, že magnetismy a orgone sebou nesou přídech šarlatánství či podvodu, zatímco planetární a hvězdné vlivy se v prostředí města stávají mnohem více abstraktními pojmy, než tomu tak bylo v dobách, kdy člověka živelné kvality obklopovaly na každém jeho kroku.
V dnešním umělém prostředí je chladné světlo tchajvanských zářivek větší realitou, než Velký vůz tam kdesi za hradbou světel magistrály (viz. pozn. č. I). Člověk může strávit v klimatizovaných komplexech delší dobu, aniž by přišel do kontaktu s denním světlem nebo přirozeným deštěm, jako v dokonalé biosféře či aldisovském sci-fi skleníku.
Není však důvod k sentimentálnímu oplakávání starého světa, lépe, je to zbytečné, poněvadž důležité zůstává uvědomit si vazby dnešního městského života. Dopravní zácpy, MHD, pohyb&přeprava, živoucí tepny & denní cykly oné sítě živoucího městského organismu, který nás obklopuje. Ať již tedy pohyby synchronicity naší vezdejší souvisí se skvrnami na Slunci, nebo s oním bájeslovným Černým Sluncem (které se ostatně mně a mým přátelům saturnistům zjevilo jako gravitační pole, vlekoucí nás nemilosrdně za sebou), nebo výslednou synergii způsobují konjunkce či opozice, z naší perspektivy se ukazuje nejdůležitější komunikovat s tím životním prostředím, které nás přímo obklopuje – tedy primárně s lidmi, jejich činností i výtvory - jako s jistým výsledným interface-m, rozhraním, plochou prolínání onoho vnitřního a vnějšího prostoru.
To sebou zákonitě nese své výhody a nevýhody, lidé jsou jakožto přijímače každý svým způsobem pokroucení a stejně tak je obtížné intelektem pojmout i zakřivení vlastní - natož pak někoho druhého, nicméně právě onen úhel tohoto zakřivení se ve výsledku může podílet na situaci nejvíce. Jakkoliv tedy komplikovanost intelektem nastíněná může způsobovat deprese, máme zde ještě intuitivní „tělesnou“ inteligenci, o jejímž rozvíjení (v horším případě drezúře) nebo hýčkání (odměňování) bude řeč někdy příště, kdy se opět budu věnovat svým oblíbeným tématům, jakými je orgasmus, tělesná inteligence a plavba v proudu „živelného já“.

2. Jsou z hlediska denní magie vhodnější fyzické rituály nebo elegantní myšlenkové konstrukce? Osobně jsem trochu staromilec a tak mám ráda pořádně a fortelně odvedenou práci. Takže každopádně upřednostňuji fyzické rituály před „pouhou“ představivostí, neboť jako člověk, který v době svého dospívání dobrovolně tři roky praktikoval poměrně přísně vymezené křesťanství dobře znám rozdíl mezi „pořádnou“ večerní modlitbou na kolenou vedle postele a její light variantou, odehrávající se v teple peřiny. Je zcela zjevné, že v tom druhém případě není problém celou věc odfláknout a usnout uprostřed „hovoru s Bohem“.
Pokud jsem si tedy ze své křesťanské minulosti neodnesla nic jiného, tak alespoň cennou zkušenost, že lepší než pokrytecké předstírání jakékoliv činnosti je vůbec to nedělat, pokud to dělat nechcete.
Člověk používá magii sám pro sebe a proto je lepší, při vší úctě k sobě sama, si to udělat tak nejlépe, jak jen to jde a neplýtvat s vlastním časem i silami. Zdravé sebevědomí a sebeúcta nás přiměje vážit si úsilí vlastního a z toho pak pramení i úcta k času někoho jiného. Magie vyžaduje koncentraci a cokoliv prožitelného a pocítitelného je schopno tuto skutečnost podpořit, jako například fyziologické reakce, gnóse, fyzické nástroje či záchytné body sloužící k fixaci pozornosti, se počítá jako cenný prostředek, sloužící k překonání bariéry.
Kdyby všechno záleželo jenom na astrálním cestování či myšlenkových procesech a čarování by se odehrávalo jako mentální akt niterní představivosti - jaká by při tom všem byla pojistka, že se tento proces nespustí samovolně, ale pouze jen ve chvíli, když si to budeme skutečně přát? Proč je neuskuteční vše, co řekneme (např. výrok „To je v piči...“:-)?
Je to jednoduché, dle mých zkušeností funguje obecné zeslabení působnosti všech mentálních procesů, byť i třeba nějakým zážitkem zpočátku vybičované vědomí se časem uklidní a síla klesne na původní hladinu, jakož je i pomalým procesem regrese umenšena i v případech denního tréninku.
Zůstává jisté „ale“, cenzor, pochybnost a váhání, které visí nad vším, co nás napadne a zeslabuje účinnost myšlenek a realizaci našich očekávání. Naše myšlenky a naše touhy sice stále programují realitu, avšak symboly, magické nástroje, gesta, fyziologické procesy, chemické látky či jiné hračičky zesilují jejich účinek a není důvod tvářit se, že ne, snažit se být bohem, jehož každá myšlenka je samovolně splněna, někdy i předem. Magie i alchymie vyžadují kontrolu nad procesem.

PRAKTICKÁ ČÁST

Biosféra jako zdroj - Pránický vampýrismus jako metoda a „magický předmět“ jako koncentrátor voltu

1. Obstarejte si předmět, který budete magicky nabíjet. Procesem této techniky je přejímání energie z cizího zdroje, tedy sjednocení a nabíjení se touto energií a následovné odevzdání této energie do kondenzačního předmětu. Měl by vyjadřovat podstatu účelu nebo být jiným způsobem sympatický. V mém případě jsem si zvolila skleněné těžítko s Buddhou. Vhodné jsou různé amulety, přívěšky, prsteny, upomínkové předměty. Méně vhodnější jsou části těla, neboť efekt je založen na vymísťování (viz. bod č.6).

2. O energii, vampýrismu apod. se dočtete spoustu polopravd, touto problematikou se zabývají zhusta mladší osoby, aniž by měly nějaké napojení na současné mezinárodní organizace (viz. pozn. č. II) či alespoň konkrétnější představu, jak tyto věci fungují. Dovolte mi tedy ještě poslední malou teoretickou odbočku k oblasti moderního vampýrismu: vampýři jsou jednou z menších podskupin fanoušků gotického životního stylu. Dělí se na dvě další podskupiny: tzv. „sang“, kteří pijí krev od vybraných dárců, pomocí níž získávají energii a druhý typ, zvaný „práničtí vampíři“, nebo také psychičtí vampýři, což už názvem samotným poukazuje, že tento druhý typ si hledá svou oblast zájmu spíše v metafyzických zdrojích. Čerpání z těchto energetických toků funguje na obdobných principech, jako reiki, tedy japonský způsob léčby doktora Mikao Usuiho (viz. pozn. č. III) .
Nejlepší přenos tedy funguje pomocí kontaktu: dotekem, koncentrací na pocity, které v člověku dané psychoenergetické pole zanechává, pomocí odebrání „vzorků“, které posléze klademe jako obětiny pod voltický předmět apod.
Původní název „zlosféra“ měl připomínat, jak nám naše moderní prostředí včetně našich spoluobyvatel uštědřuje řadu stresových situací, takzvané negativní energie, o které v městské zástavbě skutečně není nouze a které můžeme snadno vampýricky odčerpávat, protože jejich působitelům rozhodně nechybí a štědře se o ni dělí s širokým okolím. A co je hlavní, je ji možné také modifikovat! Protože oblíbenou, ale naprosto zavádějící mentální zkratkou bývá věřit v koncept, dle kterého čerpáme negativní energii, pomocí níž pak můžeme škodit.
Chyba lávky! Energii (metafyzickou, pochopitelně) lze transformovat a používat k jakémukoliv účelu, tedy i k pozitivnímu. Pokud se necítíte na kontakt s negativní energií, rozlučte se s opravdovou magií a vyberte si třeba nějaké náboženství, nebo nacvičujte denodenně banishingy. Šaman, jako ostatně představitel každé pomáhající profese, musí počítat s tím, že se občas dostane do kontaktu s něčím špinavým, „ektoplazmickým“, hnisavým, nemocným či patogenním. I když se zrovna nemusíte orientovat na oblast pomáhání svým bližním, i když jste zaměření spíše na misontroph urban-magiq, pořád je to urban-magie a vy jste v těch sračkách taky, ať už to chcete nebo ne. Však právě toto iniciovalo Váš zájem o urban-magii, ne?

3. Rituál přenosu: jednu z excelentních ukázek moderního šamanismu lze spatřit ve filmu o problematických mladých jedincích Chana-wooka Parka I'm Cyborg, But That's Ok (kritiky je film nazýván také jako asijská Amélie z Monmartru).
V jistém okamžiku šamansky stylizovaný hrdina, „psychický zloděj“, od svého „klienta“ odnímá negativní a nechtěnou vlastnost, které se onen "klient" touží zbavit.
Šaman postupuje tak, že mu nasadí mu na hlavu přílbu z papíru, čímž dotyčného vymístí z běžné reality (pomineme-li, že oba dva jsou chovanci psychiatrického zařízení).
Sklopí hledí a tím mu zakryje výhled, nastaví jeho ruku dlaní vzhůru, postaví se za něj a odpočítává pozpátky směrem k nule.
Nakonec zakřičí: „Transfer!“ A dotyčnému plácnutím do dlaně nechtěnou vlastnost „sebere“. Domnívám se, že uvedený příklad je krásnou ukázkou práce šamana, existují však situace, které vyžadují delikátnější jednání.
Psychického vampýra můžete spatřit na kraji hloučku, ve kterém se něco dramatického odehrává. Např. srážka dvou automobilů, přičemž oba dva řidiči se vzájemně obviňují z toho, kdo havárii zavinil. Drobná pobledlá postavička psychického vampýra postává nenápadně na pokraji hloučku, který se kolem obou dvou utvořil a pokud by mu vůbec kdo věnoval pozornost, mohl by spatřit jenom nenápadného bledého jedince, který si něco sám pro sebe mumlá a kutí.
Takových pošuků je v dnešní době ostatně plno, nemyslíte? Pokud nelze zdroj metafyzické energie kontaktovat, je potřeba si obrazně zapamatovat situaci, včetně dialogů a pocitů, které ji provází. Jste spisovatel, který popisuje konfliktní situaci včetně všech aspektů, gest zůčastněných, jejich verbálních výpadů, které ji provázejí a charakterizují.

4. Zaparkování energie: pro práci s vaší biosférou (např. stolní těžítko) je dobré si předmět pojistit, že bude sloužit jenom vám. Nechcete přece jednou přijít a spatřit, jak Vaší biosférou otřásají ruce Vaší partnerky/partnera, potomka či ctěného předka nebo úplně cizí osoby. Každopádně je dobré vědět, že svou mentální a emocionální práci máte pod kontrolou jenom vy sami. K tomuto účelu si lze stanovit heslo, pro něž je vhodné zvolit nějakou „chytrou“ metodu, dualitní tvar. Hesla mohou být jak magické formule, které můžete převzít či sami si utvořit, tak čistě vaše vlastní novotvary. Z určitého úhlu pohledu mohou být chápány i jména různých entit a inteligencí jako hesla ke kýženým stavům.

5. Jak pracovat? Ano, základ je v koncentraci na zvolený obraz tak, aby byl operatér schopen vyvolat identický vzruch, který prožíval, když do sebe absorboval energii v jejím přirozeném prostředí. Oživit onen obraz ve své paměti, mysli i představivosti. Máme-li k dispozici materiální předměty, fetiše, přichází čas k jejich použití. Dojde-li k posunu prožitku, který způsobí zkreslení energie, není to na škodu, pokud výsledek neztratí na síle. Obrazy vyžadují moment koncentrace, který je možné shrnout do určitých mentálních i pocitových symbolů: éthyrů, hladin vědomí, emočních stavů, fonémů, morfémů a lexémů atd. Koncentraci je nutno podpořit technikami gnóse, vhodné jsou spíše statické, mantry, dechová cvičení (dýchnout na předmět), pozice smrti (asány, stadhy atd.), přikládání předmětu k částem těla a jiné fyziologické triky, pomocí nichž si pomáháme ke změně stavu (viz hypnóza, sugesce a autosugesce, kde bývá např. používáno lusknutí prsty).

6. Rady na závěr: raději z počátku pracujte s jedním nebo menším počtem nábojů, nesnažte se nacpat do předmětu síly co nejvíce.
Zvládnete-li pracovat sami se sebou a se svým nábojem, zkuste do hry zapojit další osoby, které vědomě potřebují léčbu nebo pomoc v nějaké oblasti. Buďte ale opatrní, poněvadž tím vpouštíte na hřiště další osobu.
Každý máme svého šéfa a i duchovní poznání se svým způsobem nevymyká pravidlům hierarchie. Pokud nechceme sloužit cizímu pánu či bohu, je potřeba utvořit si vymístěné vlastní „já“, egregora, umělou inteligenci nebo daimona, jehož cíle nejsou ovlivnitelné našimi proměnlivými emocemi nebo pohnutkami a vůči našim pochybnostem jsou tyto bytosti neochvějně imunní (tuto problematiku rozpracovávám jinde, ve spojitosti se svou letitou praxí v saturnském řádu, nicméně mám za to, že to zde bylo alespoň důležité nastínit). Při energetické práci s další osobou je potřeba koncentrovat se na egregora jako na zdroj autority (každý máme svého šéfa).

Poznámky pod čarou:

I. Jak říká Meyer v projektu Haujob: „Japanese lights are burning longer!“ (and faster).
II. Ještě jednu radu: pokud se dostanete do kontaktu s organizací, která má svou základnu ve Městě jablek a za svého vůdce Otce Sebastiána, zapamatujte si poznávací kód: „The Black Veil“. Ti, kteří o věci vědí víc také přesně vědí, o čem mluvím...
III. http://www.reiki.org/FAQ/HistoryOfReiki.html