SIO
(Věnováno L. Klímovi , Fenrisovi a Jormundgandovi)
Přeběh jsem já nocí pět polí
Ve skrytu oblak a listí
S kořeny stromů se spojil v údolí
Tam i tady – než to někdo zjistí
Přeběh jsem já polí pět
Spojen rukama s jejich pahýly
Do hloubky země a zase zpět
Spojen s bytostmi mrtvými i živými
V noci když Óthinovi havrani spí
Jeho ledové srdce je měkké a taje
Odvracím hlavu od hvězd a znamení
Procházeje v této společnosti krajem
Šerou tmou do lidských obydlí
Jen s vlkem a hadem
(9.8. 09)
Thursday, August 20, 2009
Sunday, April 19, 2009
VŠECHNO, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT O GOETII...
p.Rezident d‘Evil
Foto: Staré cesty, (C)atalessi
„Nelituji věcí, co jsem kdy udělal, ale toho, co jsem neudělal.“
Před časem se na české scéně objevily zároveň hned dvě verze Goetie (Lemegeton: Menší klíčky Šalamounovy), což pochopitelně vyvolalo v patřičných kruzích ohlas. Jedno vydání lze připsat spolku OLDM, kteří grimoár představili jako svou lóžovou publikaci I, druhé Nakladatelství Vodnář, jenž knihu zařadilo jako první svazek nové edice Bibliotheca Horev II .
Již předmluvy obou zmíněných knih nenechají nikoho na pochybách, že každá z těchto nezávisle pracujících skupin chtěla s knihou vyjít na český trh jako první. Z hlediska tohoto úhlu nahlížení není ani tak rozhodující, kdo dříve začal, jako pak spíše to, že oba dva vydavatelé skončili v cílové rovince téměř zároveň.
Vpravdě pozoruhodný přístup k této záležitosti zastává Horev ústy Athanasia Arexe, který na mne působí, jako by se pokoušel zprostit zodpovědnosti za to, že kniha vychází pod jejich hlavičkou. Takže jak tuto záležitost komentoval jistý spřátelený knihkupec, vydavateli se zřejmě edice Bibliotheca Horev jako zázrakem zjevila sama pod rukama, jinak to není možné.
Jak však napovídá titulek a citát v záhlaví tohoto eseje, smyslem tohoto článku není rozebírat jednání a vystupování zúčastněných, jako pak posouzení věcné stránky grimoáru, míry osobního vkladu a pochopitelně poukázat na to, co mohlo být zpracováno lépe. Poněvadž – ruku na srdce - obě dvě skupiny mohly pro knihu udělat daleko víc.
OLDM vychází z anglické edice Mathersovy (Samuel Liddell „MacGregor“), což se jeví jako velice šťastný výběr. Škoda však, že jazyk, do něhož byl překlad z anglického originálu pořízen, zcela určitě neodpovídá spisovné češtině. V tomto ohledu lze spolku OLDM doporučit, aby pro příště obětoval nějaké peníze a najal si jazykového korektora (korektorku), který by nahradil vztažná zájména „jež“ za správný tvar „jenž“, poněvadž se většinou jedná o jednotné číslo r. muž. a tedy jde o alternativu zájména „který“. Editace textu odborníkem by dále pomohla odstranit nadměrné větné vsuvky, ty proklatě nadbytečné vsunuté věty, které kouskují smysl a činí text hůře srozumitelným. Tolik potřebný Češtinář by se popral i s čárkami ve větě a také by mohl doporučit k uvážení konvenčnější zápis či skloňování výrazů „mag“ (=mág), nebo „demoné“ (=démoni).
Překlad použitý pro edici Bibliotheca Horev nakladatelstvím Vodnář vychází z německé úpravy Friedricha Meyera III, což bohužel po odborné stránce není žádné terno. Meyer sám Goetii překládal právě z anglické varianty Mathersovy Goetie, s přihlédnutím k běžně se vyskytující okultní literatuře, takže text samotný trpí posunem napřed z angličtiny do němčiny a následně potom do češtiny, což odporuje hlavní zásadě vybírat si za zdroj verzi originálu co možná nejbližší. Samozřejmě jsem byl nadmíru zvědav, co takovýto oslí můstek dokáže udělat s výsledkem, a proto jsem se rozhodl porovnat rozličné verze navzájem. Na větší nesrovnalosti jsem překvapivě narazil hned u druhé entity, tj. démona jménem Agares. Avšak tento zádrhel vůbec nebyl způsoben přepisem originálů. Vzniklou chybu má na svědomí čistě překladatel do češtiny, posuďte sami:
(2. Agares)
Mathers: „He hath power also to destroy Dignities both Spiritual and Temporal, and couseth Eartquakes.“ IV
Peterson: „...he hath the power also to destroy dignities, both supernaturall & Temporall; & cause Earthquakes.“ V
F. Meyer: „Er hat Macht, sowohl geistige wie zeitliche Würden zu zerstören und verursacht Erdbeben.“
Překlad Petra Osvalda: „Může opatřit světské i duchovní hodnosti a dokáže způsobit i zastavit zemětřesení.“
(Překlad Petra z Vlkova obě tyto Agaresovy démonické schopnosti raději zamlčuje a v textu tedy obě chybí zcela.)
Srovnávací literatura: „Powers (of Agares): ..., destroys dignities, causes Earthquakes.“ VI
Je zcela evidentní, že český překlad tedy měl správně znít:
„Může zničit světské i duchovní hodnosti a zapříčinit zemětřesení.“
Německé výrazy „zerstören und verursacht“ (zničit a zapříčinit), jakož i shodné anglické obraty „destroy“ a „causes“ (archaicky couseth) neposkytují ani v nejmenším naději, neprávem nám tedy podsunovanou ze strany překladatele pana Petra Osvalda, že démon Agares úřady „opatřuje“ či je v jeho kompetenci zemětřesení zastavit – jakoby stisknutím knoflíku.
V praxi se tedy díky tomuto špatnému překladu může stát, že magik, jenž by se náhodou ocitnul v seizmicky aktivních oblastech, bude se marně dovolávat Agarese v domnění, že tímto zemětřesení zmírní či zastaví. Přičemž výsledek operace může nabýt opačných kvalit a zemětřesení zesílí, jako když hasíte oheň špiritusem.
Co se druhé z vlastností týče, úřednické povolání v okultních kruzích vykonávali např. Samuel Liddell Mathers nebo náš dekadent Jiří Karásek ze Lvovic. Magik v touze po povýšení ve státní správě, jenž by za tímto účelem evokoval Agarese, může být naopak podle původního znění grimoáru propuštěn (destroys dignities) a jeho místo bude zrušeno, aniž by se onen zoufalec alespoň teoreticky přiblížil ke svému záměru! Vše pochopitelně v souladu s originálním zněním Goetie... a platným zákoníkem práce.
Avšak zanechme kuriózních imaginací - ačkoliv přesnost formulace záměru je neodiskutovatelná magická konstanta - a soustřeďme se raději na vyšší rovinu obecného principu, kde se přímo sama evokuje otázka:
„Je-li to takto, nakolik může člověk vlastně věřit grimoárům?“
A máme to tady! Relativizovat celý obsah knihy hned na druhé metě ze sedmdesáti dvou a zahrát tak jediný pevný bod do autu, to není zrovna šťastný výsledek! Neboť nevíme-li, zda-li se nám démona vůbec podaří evokovat, jsme-li v nejistotách, v jaké podobě vlastně nakonec přijde, jedinou devizou, se kterou takový grimoár operuje, musí být alespoň správnost záměru! A tato výtka platí ve dvojnásobné míře i na verzi OLDM, která zmíněné Agaresovy schopnosti bezdůvodně vypouští zcela.
Pokud se chyby vyskytují už takto prvoplánově, je zhola zbytečné očekávat hlubší ponor do problematiky. Tudíž nám nikdo neprovede zevrubnější etymologicko-historickou studii, aby čtenářům prozradil, že v případě jména konkrétně použitého Agarese se nejenomže může jednat o latinizovanou formu jména Agar, ale již přítomnost jestřába či jiného loveckého ptáka je jasným odkazem k řeckému výrazu agreus, což znamená v překladu „lovec“. Díky čemuž může být entita velice snadno pochopena i prostřednictvím intelektu.
Na tomto místě jsem původně zamýšlel naše malé pozastaveníčko s překladem ukončit, koneckonců opět ruku na srdce, každý můžeme udělat chybu, když tu mne zastihl výrok pana Josefa Veselého, že německá i anglická verze Goetie jsou prakticky totožné. Smělost pro mne vždy představuje jistý druh výzvy - přeci je-li to Král, nemůžete mu ublížit! Přiostřil jsem tedy svou šarlatovou pastelku a jal se pokračovat dál v ďáblulibém srovnávání vícejazyčných textů. Tak ku příkladu entita č. 28, BERITH:
S. L. Mathers: „The Twenty-eighth Spirit in Order, as Solomon bound them, is named Berith. He is a Mighty, Great, and Terrible Duke. He hath two other Names given unto him by men of later times, viz.: BEALE, or BEAL, and BOFRY or BOLFRY. He appeareth in the Form of a Soldier with Red Clothing, riding upon a Red Horse, and having a Crown of Gold upon his head. He giveth true answers, Past, Present, and to Come. Thou must make use of a Ring in calling him forth, as is before spoken of regarding Beleth.17 He can turn all metals into Gold. He can give Dignities, and can confirm them unto Man. He speaketh with a very clear and subtle Voice. He governeth 26 Legions of Spirits. His Seal is this, etc.“
F. Meyer: „Der achtundzwanzigste Geist der Reihenfolge, so wie Salomo sie gebunden hatte, ist Berith oder Bofi, auch Bolfry und Beal benannt. Er ist ein mächtiger, großer und fürchterlicher Herzog. Er trägt zwei weitere Namen, die ihm von Menschen späterer Zeit gegeben wurden, nämlich: BEALE oder BEAL sowie BOFRY oder BOLFRY. Er erscheint in der Form eines rotgekleideten Soldaten, der auf einem roten Pferd reitet und eine goldene Krone auf dem Haupte trägt. Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem. Du mußt einen Ring benutzen, wenn du ihn hervorrufst, wie es oben betreffs BELETH (No. 13 — Anm. d. Übers.) besprochen ist. Er kann jedes Metall in Gold verwandeln. Er kann Würden verleihen und sie den Menschen bestätigen. Er spricht mit sehr klarer und sanfter Stimme. Er ist ein großer Lügner, und man darf ihm nicht trauen. Er regiert 26 Legionen Geister. Sein Siegel ist dieses, &c:“
Mnou zvýrazněná pasáž, která se v německém překladu objevuje navíc, a kterou „standardní“ anglický text neobsahuje (jak si sami můžete zkontrolovat), je varování před Berithem, coby velkým lhářem, jemuž člověk nesmí věřit. Docela překvapující charakteristika na entitu, o níž je pouze o několik vět výše vyřčeno, že pravdivě odpovídá na veškeré otázky minulosti, současnosti i budoucnosti – tím pádem naprosto na všechno (Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem).
Ale to ještě není nic proti překladu českému, kde se nám v geometrickém počtu nárůstu chyb dostává obdobně zmatečného varování hned dvakrát, tudíž démonu nesmíte nejen důvěřovat, ale hlavně... nesmíte mu věřit!
P. Osvald: „Osmadvacátý duch je, jak praví král Šalamoun, Berith či Bofi, také pak Bolfry a Beal. Je to silný, mocný, velký a strašlivý vévoda. Nese ještě další dvě jména, pod kterými byl v dávných dobách uctíván – Beale či Beal a Bofry nebo Bolfry. Zjevuje se jako rudě oblečený bojovník jedoucí na rudém koni. Na hlavě nese zlatou korunu. Pravdivě odpovídá na všechny otázky, které se týkají minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Magik vyvolávající tohoto ducha se musí mít na pozoru a musí proti němu být vyzbrojen. Na ruce musí mít magický prsten a musí si počínat jako v případě třináctého ducha Beletha. Člověk mu nesmí v žádném případě důvěřovat a ani mu nesmí věřit, neboť je to veliký lhář. Dokáže ale proměnit jakýkoli kov ve zlato a propůjčuje a potvrzuje pocty. Mluví velmi jasným a jemným hlasem. Vládne 26 legiím duchů.“
Další výčet nesrovnalostí jsem se rozhodl s ohledem na místo i důstojnost zodpovědných osob výrazně omezit, nicméně považuji ještě za svou niterní povinnost vůči ničeho netušícímu čtenáři poukázat na šestou entitu Valefora, kde Meyer dostatečně nepochopil jednu z trochu obtížnějších pasáží: "He is a good Familiar, but tempteth them he is a familiar of to steal.", kterou překládá jako "Er ist ein großer Schutzgeist, aber erprobt die, denen er vertraut.". Petr Osvald pak následně praví: „Je to ochranný duch, ale nejprve člověka prověřuje.“ Ovšem s přihlédnutím ke srovnávací literatuře máme jasno: „A good Familiar, but he tempts a magician to steal...“. Věcně správný překlad by pak měl znít takto: „Je to dobrý služebný duch, ale pokouší magika ke krádežím.“ Skinner dále uvádí, že právě pro tuto démonovu schopnost může magik skončit na šibenici.VII
Nad tímto archaicky zbarveným textem jsem si sám kdysi ve svých „nácti“ zazoufal, poté, co jsem neohroženě vyrazil se svou tehdejší chatrnou zásobou angličtiny vstříc prvním goetickým zkušenostem. Troufám si tedy tvrdit, že každému, kdo knihu alespoň chvíli zkoumal podrobněji a nad textem přiměřeně dlouho uvažoval, se podobné problematické pasáže vryjí do paměti. Alespoň v okolí mně známých magiků tomu tak bývá. Ještě pro úplnost, členové redakce Goetie OLDM opět nepovažují za nutné čtenáře seznamovat s tím, co jim stran démona může hrozit.
Bez ohledu na uvedené chyby - které se objevují téměř vždy a právě proto není třeba je množit zbytečnými transkripcemi - během srovnávání textů jsem několikrát ocenil pověstnou německou poctivost Friedricha Meyera - oproti českým překladatelům, kteří oplývají nepěkným choronzonovským zvykem nechávat čas od času některé pasáže zmizet v hlubinách Abyssu. V případě OLDM to bylo ilustrováno výše, u Goetie nakl. Vodnář jsme takto ochuzeni např. v případech 8. Barbatos, 29. Astaroth, menších nepřesností se překladatel dopouští v charakteristikách 26. Buného, 17. Botise, 9. Paimona apod., přičemž se z mé strany rozhodně nejedná o peskování za příliš uvolněný překlad! VIII Vnitřní logiku entit však tyto drobné kolapsy většinou příliš neohrožují, narozdíl od podrobněji popsaných případů.
Slušelo by se rovněž dodržovat jednotný překladový postup, co se týče sentencí „Er gibt gute Schutzgeister...“ nebo „Er bringt gute Schutzgeister...“, které jsou u některých entit překládány volně jako „Je dobrým ochranným duchem...“ (např. 9. Paimon), jindy zase doslovně jako „Dává dobré služebné duchy...“ (20. Purson). Služební duchové jsou u konkurenční Goetie OLDM překládáni jako Familiárové nebo démoni Familiární (sic), což by snad pro méně zkušené čtenáře zasloužilo poznámku pod čarou, nebo dokonce vysvětlení na přehledném, k tomu vyčleněném místě, nikoliv poměrně neurčitý výklad, který se ztrácí mezi řádky u démona Paimona (9.). V případě Pursona je opět vidět ona kritizovaná nedůslednost překladu i redakce, neboť tato schopnost není uvedena.
Pokud bychom chtěli na závěr trochu přitvrdit, i redakci nakladatelství Vodnář v hojném počtu tří osob lze vytknout nedostatečnost editorských zásahů v případech, které by rovněž poznámku pod čarou zasloužily. Např. u třináctého ducha Crowley v poznámce pod čarou uvádí varování, že prsten operatéra chrání před planoucím dechem rozzuřeného démona. O kousek dříve se u jedenácté entity setkáváme v textu s termínem xenopilus, což je podoba, ve které se démon Gusion zjevuje. Slušelo by se alespoň vysvětlit, že latinizovaný výraz xenopilus pochází z řec. kynokéfaloi = lidské tělo se psí hlavou, neboť pravděpodobnost, že by se čtenář s tímto výrazem již dříve setkal, je mizivá. Skupině OLDM sice spojení xenopila s cynocephalem neuniklo, redakce však bohužel očividně nemá ponětí, o jaký druh monstra se jedná.
Pokud se malé dítě rozhoduje mezi dvěma knihami, vybere si tu s pěknějšími obrázky - a kde jich je víc. Což by mohla splňovat Goetie Bibliothecy Horev, kdyby... kdyby v tom ovšem nebyl háček. Mezitím, co jsem měl rozepsanou tuto recenzi, vznikl na těchto stránkách text (nejen) o kreslířově plagiátorství. Ačkoliv nesouhlasím se všemi závěry, uvedenými v Ismaelově recenzi, nejvíce pak pod vlivem skutečnosti, že na konkurenční Goetii OLDM recenzent nenalézá téměř ani chybičku, pasáž o autorské krádeži představuje poměrně silné kafe. Není trestné si cizí kresby překreslovat, podepisovat je však svým jménem minimálně nehovoří o dobrých mravech. Mé „vnitřní dítě“ (viz ten úvod kapitoly) se cítí poněkud ošizeno, neboť Arboriovi i jeho kresbám fandilo, aby pak zjistilo, že se jinde nacházejí ty pravé, hezčí i barevnější. Ano, ilustrace nejsou to nejdůležitější, ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti :-).
Jak již jsem naznačil, úpravu Goetie OLDM pokládám v kontrastu k Ismaelovým názorům za méně vkusnou a místy i nepraktickou, byť je tato kniha vložena v deskách s motivem skutečně výraznějším a propracovanějším. Text se na stránkách z hrubého papíru vyskytuje na můj vkus až příliš rozkouskovaně, vyumělkované pasparty kolem sigil jednotlivých inteligencí ruší samotnou magickou koncentraci. Přičemž není důvod dávat sigila do kudrlinkových rámečků, leda by se jednalo o tradici húdú, o jejíž synkrezi s goetií IX bude řeč níže. Ale to není očividně záměrem OLDM.
Předmluvu Avanaxe lze po odborné stránce naprosto pominout, neboť je to stať především citově zabarvená, a tedy se zde pod závějemi patosu neukrývá téměř žádná informační hodnota.
Zato předmluva Josefa Veselého působí na první pohled dojmem dobře odvedené práce. Ovšem pouze na první pohled. Jak proslulá je tato tradice šalamounské magie - a tak málo se o ní v Čechách ví! I když tato recenze/studie může působit dojmem, že si beru na paškál především Goetii Bibliothecy Horev nakladatelství Vodnář, je to tak především proto, že mi právě tato kniha z oněch dvou připadá o něco lepší, nebýt těch chyb a nedodělků.
V doplňování mezer začněme tedy rovnou výrazem goetia (goeteía), který je odvozen z řec. goés (gôos/ goaô). Původně se toto označení používalo ve smyslu nekromant, což bylo později zaměněno za černou magii (nigromant). Výraz gôos pak sám označoval „nářek nad zesnulými“, jenž byl E. Waitem pravděpodobně mylně interpretován jako „kvílení démonů“. Goéti tedy byli čarodějové, schopní povolávat mrtvé duše zpoza Hádu a rozmlouvat s nimi – obdobně jako Elifas Lévi o mnoho století později povolal ducha Apollonia z Tyany.
V pozdější literatuře byli pod výrazem goétové chápáni čistě čarodějové, operující s démonickými silami, zatímco pro magické umění samotné nacházíme odlišné označení mageía. V těchto textech se lze setkat s negativním názorem na goetické umění a jejich autoři se od tohoto druhu magie většinou distancují. Připomíná to proces, v jehož rámci středověcí scholastici dělili magii na naturalis a innaturalis, aby pak prohlašovali, že oni se věnují jenom té „dobré“ z nich. X
O dalším z nadpisů - Lemegeton - jenž je společný i dalším grimoárům XI , připisovaným rovněž králi Šalamounovi, uvádí Josef Veselý, že jeho význam není znám. Skinner i Peterson se domnívají, že se jedná o zkomoleninu, vzniklou přepisováním slov „little“ nebo „lesser“, tedy v překladu „menší“ (klíčky Šalamounovy).
Další problém spatřuji v tom, že jakkoliv byla šalamounská magie již představena, samotná ikona této magie - osoba Krále Šalamouna - poněkud zapadla. Jak bude ukázáno v pozdějších synkretických náhledech na problematiku, je tato ikona nesmírně důležitá, neboť tomuto odvětví vytváří smysl i původ (díky němuž jsou následně některé směry magie označovány jako židovské, byť spíše ve skutečnosti pseudožidovské).
Goetický mýtus vychází z talmudické legendy, v níž Král Šalamoun zapečetí skupinu démonů (72) do mosazné nádoby, kterou pak vhodí do Babylónského jezera. Spoutaní démoni jsou také zavázáni k poslušnosti a k tomu Králi Šalamounovi v případě potřeby sloužit. Je pravděpodobné, že stejným základem se později inspirovali arabští pohádkáři "Tisíce a jedné noci" a vytvořili tak pohádku o Aladinově lampě, což pochopitelně později neuniklo Aleisteru Crowleymu.
Magického Šalamouna lze také postavit do jedné řady s fiktivním Abramelinem, neboť v jeho osobě můžeme spatřovat okultního supermana, ne nepodobného řeckým či germánským hrdinům, kterému pomáhají jak legie andělské a zrovna tak si opanuje i zástupy démonů, kteří se musí podvolit jeho vůli. Tato osoba „magického Šalamouna“ v sobě sice nese jistý rozpor, podobný svému biblickému vzoru, jeho přesah však sahá mnohem dál, podobně jako dosáhly i jisté diferenciace jiné v magii přítomné biblické vzory, např. Melchidezek, (H)enoch, apod.
Z tohoto nadhledu také můžeme ocenit osvěžující reprodukce z evokačního diáře fra. Daniela (Guida Wolthera), bývalého velmistra řádu Fraternitas Saturni (18°, 33°), které ke Goetii Bibliothecy Horev připojil s největší pravděpodobností Josef Veselý. Ačkoliv Goetia ani Theurgia Goetia nikdy nebyly pro FS hlavními řádovými grimoáry, ostatně podobně jako u britského Zlatého Úsvitu, vzdělanější saturnisté věnovali šalamounské magii dostatek pozornosti mimo jiné i díky epické básni z přelomu 9. a 10. století, s názvem „Solomon and Saturn“ XII . Existuje několik pergamenů s tímto dílem, nejstarší z nich je však podobně jako "Edda" psán runami. Báseň zachycuje probíhající filosofickou debatu mezi Šalamounem a římským bohem Saturnem, ve které jsou mimo jiné diskutovány i témata okultní, např. povaha i užití magického čtverce SATOR.
Prapůvod goetie tedy, jak již bylo řečeno, leží ve Starověku a obdobně jako v případě řecko-egyptských magických papyrů se jedná o kombinaci vlivů řeckých, egyptských a hebrejských, které svou syntézou daly základ pozdějším magickým pracovním konceptům, známým dnes jako teurgie a thaumaturgie.
Po rozpadu starověkého světa přežívaly staré magické praktiky v diasporických subkulturách, které dobývány arabskými nájezdníky v 8. a 9. století padaly jedna po druhé, odkud se pak tyto magické svitky dostaly v důsledku křížových výprav do Středověké Evropy. Zde se goetie stala velmi populární, poněvadž i když svým původním zaměřením tak docela neodpovídala lidovým potřebám kouzel (např. proti uhranutí nebo proti bradavicím), přesto představovala svou formou jakýsi magický receptář, ve kterém lze snadno vyhledat entitu, její povolávací sigilum, její kompetenci a zaměření.
S rozšířením vynálezu papíru (13. století) vzrostla obliba podobných grimoárů i v řadách méně privilegovaných vrstev, což pochopitelně vyvolalo reakci Svaté Inkvizice – která nikoliv překvapivě nalezla nejvíce výtisků zakázaných grimoárů v knihovnách svých vlastních kněží, kde tyto knihy vytvářely stínový doplněk k exorcistickým praktikám. Navzdory období pálení knih (později i protestantskými církvemi, abychom byli spravedliví) se ve světě dochovalo něco přes 400 kopií, z nichž některé skončily v průběhu vysidlování do „svobodného světa“ v Americe.XIII
I přes silný tlak oficiálních autorit ranně středověká goetická tradice přežila, přechovávána převážně různými církevními řády. Fragmenty goetické formy lze nalézt ve spisku "De Nigromancia", připisovaném Rogeru Baconovi, nebo i v "Grimoáru papeže Honoria" (Liber Juratus). Tyto knihy obdobně jako v goetii obsahují zaklínání, kresby ochranných kruhů na zem, instrukce ke zhotovení potřebných magických nástrojů apod.
Goetie se stává prostřednictvím prací některých autorů součástí renesanční syntézy magie (Weyer, Agrippa, d´Abano), zatímco např. Pico della Mirandola tuto praxi odmítá.
Vědecká revoluce na poč. 17. stol. vynesla mnohé goetické svitky na světlo, aby se jim dostalo patřičné publikační pozornosti, což vydatně pohnojilo půdu pro moderní období okultismu.
Během takzvaného magického revivalu na přelomu 19. století dochází k historicky stále se opakující události: mnozí okultisté, kteří se zároveň považovali za křesťany, se pokouší od goetických metod distancovat, jakožto od praktik špatných a nemorálních (viz mageía/goeteía, magia naturalis/innaturalis, magie bílá/černá atd.), další část grimoárů znalé veřejnosti byla jednoduše goetickými prameny znuděna. Tento postoj přetrval do ranných počátků století 20., kdy akceptace goetie veřejně známými osobnostmi pomohla tento zdroj prosadit jako validní.
V roce 1898 vychází poprvé Mathersův překlad Goetie i s jeho předmluvou s názvem „Přípravná definice magie“. Nebylo však vydáno více než 500 výtisků, které si rozebrali převážně členové řádu Zlatý Úsvit. Tento překlad v roce 1904 zeditoval Aleister Crowley, opatřil svým vlastním úvodem, předmluvou a přípravnou invokací.
Je zajímavé na okraj podotknout, že podle Moiny Mathersové se Mathers o existenci Lemegetonu dozvěděl původně z krátké zmínky v knize "Zanoni" E. Bulwera-Lyttona a byl možnou existencí těchto grimoárů natolik posednut, až mu jeho žena dle názvu této knihy přezdívala Zan.XIV
Následující nástup nekřesťanských nebo antikřesťanských magických náboženství během 20. století ještě dopomohl Goetii k větší publicitě. Za počáteční rozšíření Goetie mezi pohanské kruhy je přitom zodpovědný samotný zakladatel Wiccy a bývalý člen O.T.O. Gerald B. Gardner, jenž vydal seznam goetických entit a jejich pečetí jako součást své knihy „Book of The Art Magical“, která představovala jeho první verzi „The Book of Shadows“ (Knihy stínů). Stejný soubor duchů i jejich pečetí se touto cestou stal základem pro fantasy válečné hry (předchůdce dnešních RPG her).
I když dnešní crowleyánská edice Goetie, vycházející pod copyrightem řádu O.T.O., obsahuje krom jiného i enochiánské překlady zaklínání, z hlediska syntézy goetie a andělské magie lze ještě zmínit tzv. Goetii Dr. Rudda XV , edvardiánského učence a přítele Dr. Deea, k jehož osobě se však pojí až příliš mnoho neznámých, takže se jedná o poměrně spletitou historii: v prvé řadě není jasné, zda někdo jako Dr. Thomas Rudd skutečně existoval a jestli se jedná o osobu totožnou s oním učencem a výtečným arbitrem, kterého zmiňuje Dr. Dee ve svých poznámkách; za druhé pokud Thomas Rudd existoval, pravděpodobně ani nebyl držitelem doktorátu - alespoň se však dochovaly záznamy, dle nichž měl hodnost kapitána; a za třetí se nejmenoval Thomas Rudd, ale Peter Smart XVI .
Jako poslední příklad velice kuriózní synkreze bych rád na závěr této kapitolky uvedl práci Arona J. Leitche, který srovnává "Menší klíčky Šalamounovy" s praxí čarodějnictví húdú a jemu blízkými náboženstvími vúdú, santeria a palo. XVII
Především se mu podařilo vybrat podobnosti mezi některými sigily a vévé (sigila loa v tradici húdú). Několik ukázek:
Již předmluvy obou zmíněných knih nenechají nikoho na pochybách, že každá z těchto nezávisle pracujících skupin chtěla s knihou vyjít na český trh jako první. Z hlediska tohoto úhlu nahlížení není ani tak rozhodující, kdo dříve začal, jako pak spíše to, že oba dva vydavatelé skončili v cílové rovince téměř zároveň.
Vpravdě pozoruhodný přístup k této záležitosti zastává Horev ústy Athanasia Arexe, který na mne působí, jako by se pokoušel zprostit zodpovědnosti za to, že kniha vychází pod jejich hlavičkou. Takže jak tuto záležitost komentoval jistý spřátelený knihkupec, vydavateli se zřejmě edice Bibliotheca Horev jako zázrakem zjevila sama pod rukama, jinak to není možné.
Jak však napovídá titulek a citát v záhlaví tohoto eseje, smyslem tohoto článku není rozebírat jednání a vystupování zúčastněných, jako pak posouzení věcné stránky grimoáru, míry osobního vkladu a pochopitelně poukázat na to, co mohlo být zpracováno lépe. Poněvadž – ruku na srdce - obě dvě skupiny mohly pro knihu udělat daleko víc.
Překlady
OLDM vychází z anglické edice Mathersovy (Samuel Liddell „MacGregor“), což se jeví jako velice šťastný výběr. Škoda však, že jazyk, do něhož byl překlad z anglického originálu pořízen, zcela určitě neodpovídá spisovné češtině. V tomto ohledu lze spolku OLDM doporučit, aby pro příště obětoval nějaké peníze a najal si jazykového korektora (korektorku), který by nahradil vztažná zájména „jež“ za správný tvar „jenž“, poněvadž se většinou jedná o jednotné číslo r. muž. a tedy jde o alternativu zájména „který“. Editace textu odborníkem by dále pomohla odstranit nadměrné větné vsuvky, ty proklatě nadbytečné vsunuté věty, které kouskují smysl a činí text hůře srozumitelným. Tolik potřebný Češtinář by se popral i s čárkami ve větě a také by mohl doporučit k uvážení konvenčnější zápis či skloňování výrazů „mag“ (=mág), nebo „demoné“ (=démoni).
Překlad použitý pro edici Bibliotheca Horev nakladatelstvím Vodnář vychází z německé úpravy Friedricha Meyera III, což bohužel po odborné stránce není žádné terno. Meyer sám Goetii překládal právě z anglické varianty Mathersovy Goetie, s přihlédnutím k běžně se vyskytující okultní literatuře, takže text samotný trpí posunem napřed z angličtiny do němčiny a následně potom do češtiny, což odporuje hlavní zásadě vybírat si za zdroj verzi originálu co možná nejbližší. Samozřejmě jsem byl nadmíru zvědav, co takovýto oslí můstek dokáže udělat s výsledkem, a proto jsem se rozhodl porovnat rozličné verze navzájem. Na větší nesrovnalosti jsem překvapivě narazil hned u druhé entity, tj. démona jménem Agares. Avšak tento zádrhel vůbec nebyl způsoben přepisem originálů. Vzniklou chybu má na svědomí čistě překladatel do češtiny, posuďte sami:
(2. Agares)
Mathers: „He hath power also to destroy Dignities both Spiritual and Temporal, and couseth Eartquakes.“ IV
Peterson: „...he hath the power also to destroy dignities, both supernaturall & Temporall; & cause Earthquakes.“ V
F. Meyer: „Er hat Macht, sowohl geistige wie zeitliche Würden zu zerstören und verursacht Erdbeben.“
Překlad Petra Osvalda: „Může opatřit světské i duchovní hodnosti a dokáže způsobit i zastavit zemětřesení.“
(Překlad Petra z Vlkova obě tyto Agaresovy démonické schopnosti raději zamlčuje a v textu tedy obě chybí zcela.)
Srovnávací literatura: „Powers (of Agares): ..., destroys dignities, causes Earthquakes.“ VI
Je zcela evidentní, že český překlad tedy měl správně znít:
„Může zničit světské i duchovní hodnosti a zapříčinit zemětřesení.“
Německé výrazy „zerstören und verursacht“ (zničit a zapříčinit), jakož i shodné anglické obraty „destroy“ a „causes“ (archaicky couseth) neposkytují ani v nejmenším naději, neprávem nám tedy podsunovanou ze strany překladatele pana Petra Osvalda, že démon Agares úřady „opatřuje“ či je v jeho kompetenci zemětřesení zastavit – jakoby stisknutím knoflíku.
V praxi se tedy díky tomuto špatnému překladu může stát, že magik, jenž by se náhodou ocitnul v seizmicky aktivních oblastech, bude se marně dovolávat Agarese v domnění, že tímto zemětřesení zmírní či zastaví. Přičemž výsledek operace může nabýt opačných kvalit a zemětřesení zesílí, jako když hasíte oheň špiritusem.
Co se druhé z vlastností týče, úřednické povolání v okultních kruzích vykonávali např. Samuel Liddell Mathers nebo náš dekadent Jiří Karásek ze Lvovic. Magik v touze po povýšení ve státní správě, jenž by za tímto účelem evokoval Agarese, může být naopak podle původního znění grimoáru propuštěn (destroys dignities) a jeho místo bude zrušeno, aniž by se onen zoufalec alespoň teoreticky přiblížil ke svému záměru! Vše pochopitelně v souladu s originálním zněním Goetie... a platným zákoníkem práce.
Avšak zanechme kuriózních imaginací - ačkoliv přesnost formulace záměru je neodiskutovatelná magická konstanta - a soustřeďme se raději na vyšší rovinu obecného principu, kde se přímo sama evokuje otázka:
„Je-li to takto, nakolik může člověk vlastně věřit grimoárům?“
A máme to tady! Relativizovat celý obsah knihy hned na druhé metě ze sedmdesáti dvou a zahrát tak jediný pevný bod do autu, to není zrovna šťastný výsledek! Neboť nevíme-li, zda-li se nám démona vůbec podaří evokovat, jsme-li v nejistotách, v jaké podobě vlastně nakonec přijde, jedinou devizou, se kterou takový grimoár operuje, musí být alespoň správnost záměru! A tato výtka platí ve dvojnásobné míře i na verzi OLDM, která zmíněné Agaresovy schopnosti bezdůvodně vypouští zcela.
Pokud se chyby vyskytují už takto prvoplánově, je zhola zbytečné očekávat hlubší ponor do problematiky. Tudíž nám nikdo neprovede zevrubnější etymologicko-historickou studii, aby čtenářům prozradil, že v případě jména konkrétně použitého Agarese se nejenomže může jednat o latinizovanou formu jména Agar, ale již přítomnost jestřába či jiného loveckého ptáka je jasným odkazem k řeckému výrazu agreus, což znamená v překladu „lovec“. Díky čemuž může být entita velice snadno pochopena i prostřednictvím intelektu.
Na tomto místě jsem původně zamýšlel naše malé pozastaveníčko s překladem ukončit, koneckonců opět ruku na srdce, každý můžeme udělat chybu, když tu mne zastihl výrok pana Josefa Veselého, že německá i anglická verze Goetie jsou prakticky totožné. Smělost pro mne vždy představuje jistý druh výzvy - přeci je-li to Král, nemůžete mu ublížit! Přiostřil jsem tedy svou šarlatovou pastelku a jal se pokračovat dál v ďáblulibém srovnávání vícejazyčných textů. Tak ku příkladu entita č. 28, BERITH:
S. L. Mathers: „The Twenty-eighth Spirit in Order, as Solomon bound them, is named Berith. He is a Mighty, Great, and Terrible Duke. He hath two other Names given unto him by men of later times, viz.: BEALE, or BEAL, and BOFRY or BOLFRY. He appeareth in the Form of a Soldier with Red Clothing, riding upon a Red Horse, and having a Crown of Gold upon his head. He giveth true answers, Past, Present, and to Come. Thou must make use of a Ring in calling him forth, as is before spoken of regarding Beleth.17 He can turn all metals into Gold. He can give Dignities, and can confirm them unto Man. He speaketh with a very clear and subtle Voice. He governeth 26 Legions of Spirits. His Seal is this, etc.“
F. Meyer: „Der achtundzwanzigste Geist der Reihenfolge, so wie Salomo sie gebunden hatte, ist Berith oder Bofi, auch Bolfry und Beal benannt. Er ist ein mächtiger, großer und fürchterlicher Herzog. Er trägt zwei weitere Namen, die ihm von Menschen späterer Zeit gegeben wurden, nämlich: BEALE oder BEAL sowie BOFRY oder BOLFRY. Er erscheint in der Form eines rotgekleideten Soldaten, der auf einem roten Pferd reitet und eine goldene Krone auf dem Haupte trägt. Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem. Du mußt einen Ring benutzen, wenn du ihn hervorrufst, wie es oben betreffs BELETH (No. 13 — Anm. d. Übers.) besprochen ist. Er kann jedes Metall in Gold verwandeln. Er kann Würden verleihen und sie den Menschen bestätigen. Er spricht mit sehr klarer und sanfter Stimme. Er ist ein großer Lügner, und man darf ihm nicht trauen. Er regiert 26 Legionen Geister. Sein Siegel ist dieses, &c:“
Mnou zvýrazněná pasáž, která se v německém překladu objevuje navíc, a kterou „standardní“ anglický text neobsahuje (jak si sami můžete zkontrolovat), je varování před Berithem, coby velkým lhářem, jemuž člověk nesmí věřit. Docela překvapující charakteristika na entitu, o níž je pouze o několik vět výše vyřčeno, že pravdivě odpovídá na veškeré otázky minulosti, současnosti i budoucnosti – tím pádem naprosto na všechno (Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem).
Ale to ještě není nic proti překladu českému, kde se nám v geometrickém počtu nárůstu chyb dostává obdobně zmatečného varování hned dvakrát, tudíž démonu nesmíte nejen důvěřovat, ale hlavně... nesmíte mu věřit!
P. Osvald: „Osmadvacátý duch je, jak praví král Šalamoun, Berith či Bofi, také pak Bolfry a Beal. Je to silný, mocný, velký a strašlivý vévoda. Nese ještě další dvě jména, pod kterými byl v dávných dobách uctíván – Beale či Beal a Bofry nebo Bolfry. Zjevuje se jako rudě oblečený bojovník jedoucí na rudém koni. Na hlavě nese zlatou korunu. Pravdivě odpovídá na všechny otázky, které se týkají minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Magik vyvolávající tohoto ducha se musí mít na pozoru a musí proti němu být vyzbrojen. Na ruce musí mít magický prsten a musí si počínat jako v případě třináctého ducha Beletha. Člověk mu nesmí v žádném případě důvěřovat a ani mu nesmí věřit, neboť je to veliký lhář. Dokáže ale proměnit jakýkoli kov ve zlato a propůjčuje a potvrzuje pocty. Mluví velmi jasným a jemným hlasem. Vládne 26 legiím duchů.“
Další výčet nesrovnalostí jsem se rozhodl s ohledem na místo i důstojnost zodpovědných osob výrazně omezit, nicméně považuji ještě za svou niterní povinnost vůči ničeho netušícímu čtenáři poukázat na šestou entitu Valefora, kde Meyer dostatečně nepochopil jednu z trochu obtížnějších pasáží: "He is a good Familiar, but tempteth them he is a familiar of to steal.", kterou překládá jako "Er ist ein großer Schutzgeist, aber erprobt die, denen er vertraut.". Petr Osvald pak následně praví: „Je to ochranný duch, ale nejprve člověka prověřuje.“ Ovšem s přihlédnutím ke srovnávací literatuře máme jasno: „A good Familiar, but he tempts a magician to steal...“. Věcně správný překlad by pak měl znít takto: „Je to dobrý služebný duch, ale pokouší magika ke krádežím.“ Skinner dále uvádí, že právě pro tuto démonovu schopnost může magik skončit na šibenici.VII
Nad tímto archaicky zbarveným textem jsem si sám kdysi ve svých „nácti“ zazoufal, poté, co jsem neohroženě vyrazil se svou tehdejší chatrnou zásobou angličtiny vstříc prvním goetickým zkušenostem. Troufám si tedy tvrdit, že každému, kdo knihu alespoň chvíli zkoumal podrobněji a nad textem přiměřeně dlouho uvažoval, se podobné problematické pasáže vryjí do paměti. Alespoň v okolí mně známých magiků tomu tak bývá. Ještě pro úplnost, členové redakce Goetie OLDM opět nepovažují za nutné čtenáře seznamovat s tím, co jim stran démona může hrozit.
Bez ohledu na uvedené chyby - které se objevují téměř vždy a právě proto není třeba je množit zbytečnými transkripcemi - během srovnávání textů jsem několikrát ocenil pověstnou německou poctivost Friedricha Meyera - oproti českým překladatelům, kteří oplývají nepěkným choronzonovským zvykem nechávat čas od času některé pasáže zmizet v hlubinách Abyssu. V případě OLDM to bylo ilustrováno výše, u Goetie nakl. Vodnář jsme takto ochuzeni např. v případech 8. Barbatos, 29. Astaroth, menších nepřesností se překladatel dopouští v charakteristikách 26. Buného, 17. Botise, 9. Paimona apod., přičemž se z mé strany rozhodně nejedná o peskování za příliš uvolněný překlad! VIII Vnitřní logiku entit však tyto drobné kolapsy většinou příliš neohrožují, narozdíl od podrobněji popsaných případů.
Slušelo by se rovněž dodržovat jednotný překladový postup, co se týče sentencí „Er gibt gute Schutzgeister...“ nebo „Er bringt gute Schutzgeister...“, které jsou u některých entit překládány volně jako „Je dobrým ochranným duchem...“ (např. 9. Paimon), jindy zase doslovně jako „Dává dobré služebné duchy...“ (20. Purson). Služební duchové jsou u konkurenční Goetie OLDM překládáni jako Familiárové nebo démoni Familiární (sic), což by snad pro méně zkušené čtenáře zasloužilo poznámku pod čarou, nebo dokonce vysvětlení na přehledném, k tomu vyčleněném místě, nikoliv poměrně neurčitý výklad, který se ztrácí mezi řádky u démona Paimona (9.). V případě Pursona je opět vidět ona kritizovaná nedůslednost překladu i redakce, neboť tato schopnost není uvedena.
Pokud bychom chtěli na závěr trochu přitvrdit, i redakci nakladatelství Vodnář v hojném počtu tří osob lze vytknout nedostatečnost editorských zásahů v případech, které by rovněž poznámku pod čarou zasloužily. Např. u třináctého ducha Crowley v poznámce pod čarou uvádí varování, že prsten operatéra chrání před planoucím dechem rozzuřeného démona. O kousek dříve se u jedenácté entity setkáváme v textu s termínem xenopilus, což je podoba, ve které se démon Gusion zjevuje. Slušelo by se alespoň vysvětlit, že latinizovaný výraz xenopilus pochází z řec. kynokéfaloi = lidské tělo se psí hlavou, neboť pravděpodobnost, že by se čtenář s tímto výrazem již dříve setkal, je mizivá. Skupině OLDM sice spojení xenopila s cynocephalem neuniklo, redakce však bohužel očividně nemá ponětí, o jaký druh monstra se jedná.
Obrázky, úprava
Pokud se malé dítě rozhoduje mezi dvěma knihami, vybere si tu s pěknějšími obrázky - a kde jich je víc. Což by mohla splňovat Goetie Bibliothecy Horev, kdyby... kdyby v tom ovšem nebyl háček. Mezitím, co jsem měl rozepsanou tuto recenzi, vznikl na těchto stránkách text (nejen) o kreslířově plagiátorství. Ačkoliv nesouhlasím se všemi závěry, uvedenými v Ismaelově recenzi, nejvíce pak pod vlivem skutečnosti, že na konkurenční Goetii OLDM recenzent nenalézá téměř ani chybičku, pasáž o autorské krádeži představuje poměrně silné kafe. Není trestné si cizí kresby překreslovat, podepisovat je však svým jménem minimálně nehovoří o dobrých mravech. Mé „vnitřní dítě“ (viz ten úvod kapitoly) se cítí poněkud ošizeno, neboť Arboriovi i jeho kresbám fandilo, aby pak zjistilo, že se jinde nacházejí ty pravé, hezčí i barevnější. Ano, ilustrace nejsou to nejdůležitější, ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti :-).
Jak již jsem naznačil, úpravu Goetie OLDM pokládám v kontrastu k Ismaelovým názorům za méně vkusnou a místy i nepraktickou, byť je tato kniha vložena v deskách s motivem skutečně výraznějším a propracovanějším. Text se na stránkách z hrubého papíru vyskytuje na můj vkus až příliš rozkouskovaně, vyumělkované pasparty kolem sigil jednotlivých inteligencí ruší samotnou magickou koncentraci. Přičemž není důvod dávat sigila do kudrlinkových rámečků, leda by se jednalo o tradici húdú, o jejíž synkrezi s goetií IX bude řeč níže. Ale to není očividně záměrem OLDM.
Všechno, co pořád chcete vědět o Goetii, ale nikdo vám to neřekne...
Předmluvu Avanaxe lze po odborné stránce naprosto pominout, neboť je to stať především citově zabarvená, a tedy se zde pod závějemi patosu neukrývá téměř žádná informační hodnota.
Zato předmluva Josefa Veselého působí na první pohled dojmem dobře odvedené práce. Ovšem pouze na první pohled. Jak proslulá je tato tradice šalamounské magie - a tak málo se o ní v Čechách ví! I když tato recenze/studie může působit dojmem, že si beru na paškál především Goetii Bibliothecy Horev nakladatelství Vodnář, je to tak především proto, že mi právě tato kniha z oněch dvou připadá o něco lepší, nebýt těch chyb a nedodělků.
V doplňování mezer začněme tedy rovnou výrazem goetia (goeteía), který je odvozen z řec. goés (gôos/ goaô). Původně se toto označení používalo ve smyslu nekromant, což bylo později zaměněno za černou magii (nigromant). Výraz gôos pak sám označoval „nářek nad zesnulými“, jenž byl E. Waitem pravděpodobně mylně interpretován jako „kvílení démonů“. Goéti tedy byli čarodějové, schopní povolávat mrtvé duše zpoza Hádu a rozmlouvat s nimi – obdobně jako Elifas Lévi o mnoho století později povolal ducha Apollonia z Tyany.
V pozdější literatuře byli pod výrazem goétové chápáni čistě čarodějové, operující s démonickými silami, zatímco pro magické umění samotné nacházíme odlišné označení mageía. V těchto textech se lze setkat s negativním názorem na goetické umění a jejich autoři se od tohoto druhu magie většinou distancují. Připomíná to proces, v jehož rámci středověcí scholastici dělili magii na naturalis a innaturalis, aby pak prohlašovali, že oni se věnují jenom té „dobré“ z nich. X
O dalším z nadpisů - Lemegeton - jenž je společný i dalším grimoárům XI , připisovaným rovněž králi Šalamounovi, uvádí Josef Veselý, že jeho význam není znám. Skinner i Peterson se domnívají, že se jedná o zkomoleninu, vzniklou přepisováním slov „little“ nebo „lesser“, tedy v překladu „menší“ (klíčky Šalamounovy).
Další problém spatřuji v tom, že jakkoliv byla šalamounská magie již představena, samotná ikona této magie - osoba Krále Šalamouna - poněkud zapadla. Jak bude ukázáno v pozdějších synkretických náhledech na problematiku, je tato ikona nesmírně důležitá, neboť tomuto odvětví vytváří smysl i původ (díky němuž jsou následně některé směry magie označovány jako židovské, byť spíše ve skutečnosti pseudožidovské).
Goetický mýtus vychází z talmudické legendy, v níž Král Šalamoun zapečetí skupinu démonů (72) do mosazné nádoby, kterou pak vhodí do Babylónského jezera. Spoutaní démoni jsou také zavázáni k poslušnosti a k tomu Králi Šalamounovi v případě potřeby sloužit. Je pravděpodobné, že stejným základem se později inspirovali arabští pohádkáři "Tisíce a jedné noci" a vytvořili tak pohádku o Aladinově lampě, což pochopitelně později neuniklo Aleisteru Crowleymu.
Magického Šalamouna lze také postavit do jedné řady s fiktivním Abramelinem, neboť v jeho osobě můžeme spatřovat okultního supermana, ne nepodobného řeckým či germánským hrdinům, kterému pomáhají jak legie andělské a zrovna tak si opanuje i zástupy démonů, kteří se musí podvolit jeho vůli. Tato osoba „magického Šalamouna“ v sobě sice nese jistý rozpor, podobný svému biblickému vzoru, jeho přesah však sahá mnohem dál, podobně jako dosáhly i jisté diferenciace jiné v magii přítomné biblické vzory, např. Melchidezek, (H)enoch, apod.
Z tohoto nadhledu také můžeme ocenit osvěžující reprodukce z evokačního diáře fra. Daniela (Guida Wolthera), bývalého velmistra řádu Fraternitas Saturni (18°, 33°), které ke Goetii Bibliothecy Horev připojil s největší pravděpodobností Josef Veselý. Ačkoliv Goetia ani Theurgia Goetia nikdy nebyly pro FS hlavními řádovými grimoáry, ostatně podobně jako u britského Zlatého Úsvitu, vzdělanější saturnisté věnovali šalamounské magii dostatek pozornosti mimo jiné i díky epické básni z přelomu 9. a 10. století, s názvem „Solomon and Saturn“ XII . Existuje několik pergamenů s tímto dílem, nejstarší z nich je však podobně jako "Edda" psán runami. Báseň zachycuje probíhající filosofickou debatu mezi Šalamounem a římským bohem Saturnem, ve které jsou mimo jiné diskutovány i témata okultní, např. povaha i užití magického čtverce SATOR.
Prapůvod goetie tedy, jak již bylo řečeno, leží ve Starověku a obdobně jako v případě řecko-egyptských magických papyrů se jedná o kombinaci vlivů řeckých, egyptských a hebrejských, které svou syntézou daly základ pozdějším magickým pracovním konceptům, známým dnes jako teurgie a thaumaturgie.
Po rozpadu starověkého světa přežívaly staré magické praktiky v diasporických subkulturách, které dobývány arabskými nájezdníky v 8. a 9. století padaly jedna po druhé, odkud se pak tyto magické svitky dostaly v důsledku křížových výprav do Středověké Evropy. Zde se goetie stala velmi populární, poněvadž i když svým původním zaměřením tak docela neodpovídala lidovým potřebám kouzel (např. proti uhranutí nebo proti bradavicím), přesto představovala svou formou jakýsi magický receptář, ve kterém lze snadno vyhledat entitu, její povolávací sigilum, její kompetenci a zaměření.
S rozšířením vynálezu papíru (13. století) vzrostla obliba podobných grimoárů i v řadách méně privilegovaných vrstev, což pochopitelně vyvolalo reakci Svaté Inkvizice – která nikoliv překvapivě nalezla nejvíce výtisků zakázaných grimoárů v knihovnách svých vlastních kněží, kde tyto knihy vytvářely stínový doplněk k exorcistickým praktikám. Navzdory období pálení knih (později i protestantskými církvemi, abychom byli spravedliví) se ve světě dochovalo něco přes 400 kopií, z nichž některé skončily v průběhu vysidlování do „svobodného světa“ v Americe.XIII
I přes silný tlak oficiálních autorit ranně středověká goetická tradice přežila, přechovávána převážně různými církevními řády. Fragmenty goetické formy lze nalézt ve spisku "De Nigromancia", připisovaném Rogeru Baconovi, nebo i v "Grimoáru papeže Honoria" (Liber Juratus). Tyto knihy obdobně jako v goetii obsahují zaklínání, kresby ochranných kruhů na zem, instrukce ke zhotovení potřebných magických nástrojů apod.
Goetie se stává prostřednictvím prací některých autorů součástí renesanční syntézy magie (Weyer, Agrippa, d´Abano), zatímco např. Pico della Mirandola tuto praxi odmítá.
Vědecká revoluce na poč. 17. stol. vynesla mnohé goetické svitky na světlo, aby se jim dostalo patřičné publikační pozornosti, což vydatně pohnojilo půdu pro moderní období okultismu.
Během takzvaného magického revivalu na přelomu 19. století dochází k historicky stále se opakující události: mnozí okultisté, kteří se zároveň považovali za křesťany, se pokouší od goetických metod distancovat, jakožto od praktik špatných a nemorálních (viz mageía/goeteía, magia naturalis/innaturalis, magie bílá/černá atd.), další část grimoárů znalé veřejnosti byla jednoduše goetickými prameny znuděna. Tento postoj přetrval do ranných počátků století 20., kdy akceptace goetie veřejně známými osobnostmi pomohla tento zdroj prosadit jako validní.
V roce 1898 vychází poprvé Mathersův překlad Goetie i s jeho předmluvou s názvem „Přípravná definice magie“. Nebylo však vydáno více než 500 výtisků, které si rozebrali převážně členové řádu Zlatý Úsvit. Tento překlad v roce 1904 zeditoval Aleister Crowley, opatřil svým vlastním úvodem, předmluvou a přípravnou invokací.
Je zajímavé na okraj podotknout, že podle Moiny Mathersové se Mathers o existenci Lemegetonu dozvěděl původně z krátké zmínky v knize "Zanoni" E. Bulwera-Lyttona a byl možnou existencí těchto grimoárů natolik posednut, až mu jeho žena dle názvu této knihy přezdívala Zan.XIV
Následující nástup nekřesťanských nebo antikřesťanských magických náboženství během 20. století ještě dopomohl Goetii k větší publicitě. Za počáteční rozšíření Goetie mezi pohanské kruhy je přitom zodpovědný samotný zakladatel Wiccy a bývalý člen O.T.O. Gerald B. Gardner, jenž vydal seznam goetických entit a jejich pečetí jako součást své knihy „Book of The Art Magical“, která představovala jeho první verzi „The Book of Shadows“ (Knihy stínů). Stejný soubor duchů i jejich pečetí se touto cestou stal základem pro fantasy válečné hry (předchůdce dnešních RPG her).
I když dnešní crowleyánská edice Goetie, vycházející pod copyrightem řádu O.T.O., obsahuje krom jiného i enochiánské překlady zaklínání, z hlediska syntézy goetie a andělské magie lze ještě zmínit tzv. Goetii Dr. Rudda XV , edvardiánského učence a přítele Dr. Deea, k jehož osobě se však pojí až příliš mnoho neznámých, takže se jedná o poměrně spletitou historii: v prvé řadě není jasné, zda někdo jako Dr. Thomas Rudd skutečně existoval a jestli se jedná o osobu totožnou s oním učencem a výtečným arbitrem, kterého zmiňuje Dr. Dee ve svých poznámkách; za druhé pokud Thomas Rudd existoval, pravděpodobně ani nebyl držitelem doktorátu - alespoň se však dochovaly záznamy, dle nichž měl hodnost kapitána; a za třetí se nejmenoval Thomas Rudd, ale Peter Smart XVI .
Jako poslední příklad velice kuriózní synkreze bych rád na závěr této kapitolky uvedl práci Arona J. Leitche, který srovnává "Menší klíčky Šalamounovy" s praxí čarodějnictví húdú a jemu blízkými náboženstvími vúdú, santeria a palo. XVII
Především se mu podařilo vybrat podobnosti mezi některými sigily a vévé (sigila loa v tradici húdú). Několik ukázek:
Uvedené hledání podobností i synkreze húdú s goetií především na Jihu Spojených států amerických dokládají, že v současnosti se těší velké oblibě přistupovat k mnohým magickým naukám na principu šamanismu = naklonit si nebo jinak získat určitou entitu za účelem individuálního kontaktu, snaha o obdržení vnitřní vize, vzývání bytosti za účelem spirituálního rozvoje, případně též obstarání si pomoci ze strany spřátelené entity v situacích profánního života.
+++
Tento text je věnován saturnsko-marsicko-lunární entitě.
+++
Pozn. autora: Z časoprostorových důvodů bude druhý díl recenze/studie s názvem „GOETIE, 2. část: Tabulky a korespondence“ uveden později, jako doplněk tohoto dílu prvního.
-----------------
Poznámky pod čarou:
I. Goetia, sborník lóže OLDM, překlad Petr z Vlkova, nakladatelství OLDM o.s., 2009.
II.Goetie, čili Menší klíčky Šalamounovy zvané též LEMEGETON, Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář, 2008.
III. Das Necronomicon / Der Kleinere Schlussel Salomonis, Berlin Verlag Richard Schikowski, 1980. Tato verze Menších klíčků Šalamounových vychází společně v jednom svazku s „Groscheovým“ rukopisem Necronomiconu
IV. The Goetia, The Lesser Key of Solomon the King, Translated by Samuel Liddell MacGregor Mathers (1889):
1) de Laurence edition, de Laurence, Chicago, 1916.
2) Hymenaeus Beta (O.T.O.) edition, Weiser, 1985. Shoduje se v těle textu také s internetovými verzemi Mathersova překladu.
V. Joseph H. Peterson, Red Wheel/Weiser, The Lesser Key of Solomon (Lemegeton), 2001.
VI. The Magician‘s Companion, A Practical and Ecyclopedic Guide to Magical and Religious Symbolism, Bill Whitcomb, Llewellyn Publications, 1998. Godwin‘s Cabalistic Encyclopedia, A complete Guide to Cabalistic Magick, David Godwin, Llewellyn Publications, 1999. The Complete Magician‘s Tables, Stephen Skinner, Llevellyn Publications, 2006. The New Encyclopedia of the Occult, John Michael Greer, Llevellyn Publications, 2007.
VII. Skinner, The Complete Magician‘s Tables.
I v naší lidové slovesnosti se traduje příběh „O chalupníkovi, který si přičaroval Šotka“, což je lidový výraz pro služebního démona, zjevujícího se nejčastěji v podobě černého kuřete (Báje českého Pošumaví, Adolf Daněk, 1930). I když se chalupníkovi zpočátku zdála být Šotkova zlodějská povaha přínosem, v důsledku této činnosti se venkovan brzy ve svém okolí morálně zkompromitoval a stal se tak terčem společensko-náboženské ostrakizace. Rozhodl se tudíž očistit svou pověst tak, že se přestěhuje do neznámé vísky a Šotka zanechá ve svém starém stavení. Ale Šotek unikl z kumbálu, ve kterém byl zamčen a jal se skákat po spakovaných zavazadlech a zpívat: „Už se stěhujem, už tu nebudem, jinde krást budem!“ Pouze pro zajímavost, chalupník se nežádoucího familiára zbavil tím způsobem, že společně s ním přišel i o veškerý svůj světský majetek.
VIII. Seznam chyb v překladu i své vlastní návrhy jsem ochoten poskytnout na žádost nakladateli, ať už pro účely vydání errat, nebo za účelem oprav v případném druhém vydání knihy.
IX. V následujícím textu dochází k odlišení Goetie a goetie – pokud je psána velkým písmenem, je tímto míněna konkrétní kniha, s menšími či většími úpravami podobající se Mathersově překladu z r. 1898. Malým písmenem pak v anglosaských zemích bývá zvykem označovat spíše tradici a různé goetické zlomky/manuskripty.
X. Magia naturalis byla vysvětlována jako okultní věda, založená na skrytých silách přírody, tudíž po teologické stránce legitimní (12. až 13. století).
XI. Lemegeton obsahuje těchto pět dílů:
1. Goetie
2. Teurgie-Goetie
3. Umění Pavlino
4. Almadel
5. Ars Nova (dle B. Rowea též občas chybně uváděn jako Ars Notoria)
XII. Viz "Saturn-Gnosis" a "Saturn-Runen", zmínky lze průběžně nacházet na stránkách těchto řádových periodik z různých období lóže.
Mnohem známější sexuálně-bafometické kresby Guida Wolthera si lze také prohlédnout zde.
XIII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.
XIV. Colquhoun, Ithel, The Sword of Wisdom, Howe, Ellic, The Magicians of Golden Dawn.
XV. Skinner, Stephen, Rankin, David, The Goetia of Dr Rudd: The Angels & Demons of Liber Malorum Spirituum Seu Goetia Lemegeton Clavicula Salomanis with a study of the techniques of evocation, 2007.
XVI. Viz několikadílná studie Dana Harma, umístěná zde: http://danharms.wordpress.com/2007/10/27/on-the-shelf-the-goetia-of-dr-rudd-part-1/
(a násl. části)
XVII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.
-----------------
Poznámky pod čarou:
I. Goetia, sborník lóže OLDM, překlad Petr z Vlkova, nakladatelství OLDM o.s., 2009.
II.Goetie, čili Menší klíčky Šalamounovy zvané též LEMEGETON, Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář, 2008.
III. Das Necronomicon / Der Kleinere Schlussel Salomonis, Berlin Verlag Richard Schikowski, 1980. Tato verze Menších klíčků Šalamounových vychází společně v jednom svazku s „Groscheovým“ rukopisem Necronomiconu
IV. The Goetia, The Lesser Key of Solomon the King, Translated by Samuel Liddell MacGregor Mathers (1889):
1) de Laurence edition, de Laurence, Chicago, 1916.
2) Hymenaeus Beta (O.T.O.) edition, Weiser, 1985. Shoduje se v těle textu také s internetovými verzemi Mathersova překladu.
V. Joseph H. Peterson, Red Wheel/Weiser, The Lesser Key of Solomon (Lemegeton), 2001.
VI. The Magician‘s Companion, A Practical and Ecyclopedic Guide to Magical and Religious Symbolism, Bill Whitcomb, Llewellyn Publications, 1998. Godwin‘s Cabalistic Encyclopedia, A complete Guide to Cabalistic Magick, David Godwin, Llewellyn Publications, 1999. The Complete Magician‘s Tables, Stephen Skinner, Llevellyn Publications, 2006. The New Encyclopedia of the Occult, John Michael Greer, Llevellyn Publications, 2007.
VII. Skinner, The Complete Magician‘s Tables.
I v naší lidové slovesnosti se traduje příběh „O chalupníkovi, který si přičaroval Šotka“, což je lidový výraz pro služebního démona, zjevujícího se nejčastěji v podobě černého kuřete (Báje českého Pošumaví, Adolf Daněk, 1930). I když se chalupníkovi zpočátku zdála být Šotkova zlodějská povaha přínosem, v důsledku této činnosti se venkovan brzy ve svém okolí morálně zkompromitoval a stal se tak terčem společensko-náboženské ostrakizace. Rozhodl se tudíž očistit svou pověst tak, že se přestěhuje do neznámé vísky a Šotka zanechá ve svém starém stavení. Ale Šotek unikl z kumbálu, ve kterém byl zamčen a jal se skákat po spakovaných zavazadlech a zpívat: „Už se stěhujem, už tu nebudem, jinde krást budem!“ Pouze pro zajímavost, chalupník se nežádoucího familiára zbavil tím způsobem, že společně s ním přišel i o veškerý svůj světský majetek.
VIII. Seznam chyb v překladu i své vlastní návrhy jsem ochoten poskytnout na žádost nakladateli, ať už pro účely vydání errat, nebo za účelem oprav v případném druhém vydání knihy.
IX. V následujícím textu dochází k odlišení Goetie a goetie – pokud je psána velkým písmenem, je tímto míněna konkrétní kniha, s menšími či většími úpravami podobající se Mathersově překladu z r. 1898. Malým písmenem pak v anglosaských zemích bývá zvykem označovat spíše tradici a různé goetické zlomky/manuskripty.
X. Magia naturalis byla vysvětlována jako okultní věda, založená na skrytých silách přírody, tudíž po teologické stránce legitimní (12. až 13. století).
XI. Lemegeton obsahuje těchto pět dílů:
1. Goetie
2. Teurgie-Goetie
3. Umění Pavlino
4. Almadel
5. Ars Nova (dle B. Rowea též občas chybně uváděn jako Ars Notoria)
XII. Viz "Saturn-Gnosis" a "Saturn-Runen", zmínky lze průběžně nacházet na stránkách těchto řádových periodik z různých období lóže.
Mnohem známější sexuálně-bafometické kresby Guida Wolthera si lze také prohlédnout zde.
XIII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.
XIV. Colquhoun, Ithel, The Sword of Wisdom, Howe, Ellic, The Magicians of Golden Dawn.
XV. Skinner, Stephen, Rankin, David, The Goetia of Dr Rudd: The Angels & Demons of Liber Malorum Spirituum Seu Goetia Lemegeton Clavicula Salomanis with a study of the techniques of evocation, 2007.
XVI. Viz několikadílná studie Dana Harma, umístěná zde: http://danharms.wordpress.com/2007/10/27/on-the-shelf-the-goetia-of-dr-rudd-part-1/
(a násl. části)
XVII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.
Friday, February 27, 2009
POHAN, CO NA ZEM NESPAD' Z VESMÍRU
(Zamyšlení nad myšlenkami Johna Michaela Greera v kontextu české okultní veřejnosti)
Catalessi
Catalessi
„Perspektiva se vrací a já si uvědomuji, že to jsou právě věci nehmatatelné, stavy mysli a přístupy ke světu, co formuje kolektivní diskurs kultury a definuje, co kultura na konci ropné éry vůbec může nebo nemůže dokázat. Nejsou to technické záležitosti, co činí naši situaci tak složitou; způsobuje to selhání kolektivní vůle, které v každé zemi průmyslového světa udržuje byť i jen zdráhavé uznání našich obtíží a nejskromnější odpověď na ně zcela mimo pozornost běžné politiky. Dokud nebudou okovy nefunkčního myšlení sňaty z mysli, konstruktivní plány pro svět po ropném zlomu překračující individuální rovinu jsou zbytečně vynaloženým úsilím – protože společnosti, které si neuvědomují jejich potřebu, je pochopitelně ani neuskuteční.“
„Skutečná moc běžného okultního řádu končí zpravidla za zdmi ‚chrámu‘.“
LPM
I.
Zatímco dnešní české pohanstvo pilně diskutuje na svých blozích, co všechno je a není pohanství, s jakými filosofiemi a aktivitami lze pohanství kombinovat a s čím již nikoliv (dle osobních názorů diskutujících někdy dokonce zaštítěných oblíbenými autoritami), západní společnost je zase o několik pořádných párů kroků před námi. Stoupenci alternativních náboženských směrů totiž pozvolna přestávají působit v zorném poli vzdělanější veřejnosti pouze jako v obecné realitě nepříliš zakotvení podivíni. Tedy jedinci a organizace, co si hrají ve svém únikovém skleníčku RPG hry na živo, a do veřejného prostoru, plného geometrickou řadou množících se problémů , radši moc nevstupují.
Řeč je o všech možných typech krizí, kterými je postindustriální společnost postižena jako puberťákova pleť krátery akné, a také o muži, jenž se nebojí na veřejnosti odhalit jak svoji roli ekologického aktivisty navenek, tak i svou niterní individuálně zvolenou spiritualitu.
Je na čase představit velekněze (the Grand Archdruid) Starodávného řádu amerických druidů (AODA - The Ancient Order of Druids in America), Johna Michaela Greera, který působí rovněž jako aktivista a autor několika okultních i neokultních knih (ve skutečnosti má na svém kontě asi 18 titulů, namátkou Natural Magic: Potions and Powers from the Magical Garden, Circles of Power: Ritual Magic in the Western Tradition, Inside a Magical Lodge, a také články pro časopisy Renaissance Magazine, Golden Dawn Journal, Mezlim, New Moon Rising, Gnosis, a Alexandrii).
Do obecného povědomí se ovšem zapsal prostřednictvím své prozatím poslední a ekosociologicky zaměřené knihy z r. 2008 - Dlouhý úpadek: Průvodce uživatele koncem průmyslového věku (The Long Descent: A User's Guide to the End of the Industrial Age – úryvek zde).
Ačkoliv na konci článku odkazuji na české překlady (zejména ekoaktivisty Karla Dolejšího nebo články Jindřicha Kalouse), které vřele doporučuji k úvodu do Greerova přístupu, přesto si dovoluji vytrhnout několik pozoruhodných myšlenek z kontextu a komentovat jimi některé jevy českých alternativních spirituálních proudů, neboť Greerovy postřehy se vyznačují vzácným darem pragmatických hodnotových soudů.
J. M. Greer, Argumentum ad ignorantiam:
„Minulý týden jsem měl pádný důvod si toto vše připomenout, když tři mé pokusy podnítit kolektivní debatu o těchto věcech – kniha The Long Descent, čtení a autogramiáda v místním knihkupectví zde v Oregonu a poslední příspěvek v mém blogu – vyvolaly tři odpovědi používající velmi různých argumentů k tomu, aby dospěly ke společnému tvrzení. Čtenář mé knihy mi emailem namítl, že jsem podcenil možnost objevení nové technologie, která naši civilizaci zachrání před důsledky ropného zlomu; vážný mladý muž, který se zúčastnil čtení, poté vznesl otázku, co si myslím o možnosti, že stávající krize pomůže lidstvu dosáhnout nového stadia spirituálního vývoje, díky němuž snadno nahradíme fosilní paliva zdroji, které si dosud neumíme představit; nový čtenář blogu mi poslal komentář, který trval na tom, že ropný zlom je iluze šířená podvodnickými elitami, které potlačovaly vynálezy, jež by jinak umožnily každému spotřebovat tolik energie, kolik jen chce.
S každým z těchto tvrzení už jsem se předtím setkal. Od té doby, co tento blog začal tvrdit, že konec éry levné a dostupné energie je přirozeným a nevyhnutelným důsledkem lidské ekologie, která se beznadějně vzdálila možnostem života na konečné planetě, dostal jsem ohromné množství emailů a komentářů trvajících na tom, že pravda je jiná – že tak či onak, z toho či onoho důvodu, lidstvo může získat své vydatné zdroje energie a spotřebovat je, a může navíc rozumně očekávat nekonečné pokračování této praxe. Tři odpovědi, které jsem právě citoval, vůbec nevyčerpávají celé spektrum argumentů rozvinutých na podporu nepochopitelného tvrzení, jsou však rozhodně dobrými vzorky.
Každý z těchto argumentů představuje to, čemu staří logikové říkali argumentia ad ignorantem, argumenty z neznalosti. Všichni tři kritici trvají na přítomnosti faktoru, který aktuálně přítomen není, nemůžeme jej prozkoumat a ověřit nebo vyvrátit jeho existenci – technologický pokrok, k němuž dosud nedošlo, nastávající spirituální transformaci, v niž se slepě věří, nebo spiknutí tak tajné a všeprostupující, že může manipulovat veškerým naším vědomím o znalostech týkajících se světa – aby mohli tvrdit, že ve věci ropného zlomu nemusíme vlastně dělat vůbec nic.
Takové argumenty samozřejmě nic nedokazují. Představují ekvivalent fráze „pak se stane zázrak“. Jejich jedinou ctností je, že nejdou vyvrátit. Právě proto jsou tak populární.“
Odbočíme-li na moment od tématu, Greer popisuje nešvar, který je například pro soudobou magickou/mystickou/okultní komunitu typickým. Sama jsem se nedávno zúčastnila debaty na jednom fóru, v níž jeden z debatérů zastával názor, že jediná správná magie je, jednoduše řečeno, konání zázraků. Zašel dokonce mnohem dál a označil všechny debatéry za „začátečníky“, „ne-mágy“ a „špatné mágy“, a to pouze z toho důvodu, že nepovažovali zázraky typu levitace a materializace za náplň své magické činnosti. Marné bylo poukazovat na historický fakt, že okultní boom 18. a 19. století sebou přinesl spoustu šarlatánů, kteří právě této lačnosti po „zázracích“ hojně využívali ke svému obohacení – ať už to byli zázrační čtenáři myšlenek, média hovořící s duchy či pouze posunovači předmětů prostřednictvím magnetu pod deskou stolu. Mezi těmito usvědčenými šarlatány bychom nalezli i zvučná jména jinak poměrně plodných jedinců, čemuž se nelze divit, neboť jsme všichni jenom lidé a omezenost člověka je nutno brát v potaz (vulgárněji je toto omezení vyjádřeno oxymorónem, že lidská blbost je nekonečná). Naopak případy skromných adeptů, kteří se vyšvihli do „nadlidské“ úrovně, zůstávají nadále tradovány formou ústně podávaných mýtů, který bohužel nelze dokladovat ničím jiným, než opět ústním prohlášením.
Veškeré apely na rozumnou mysl diskutujícího i volání po smyslu zázrakotvorné činnosti byly v konverzaci se zastáncem teorie zázraků marné, což není v podobných typech diskusí až zas takovým překvapením. Pokud je člověk o něčem přesvědčen, jeho názor nezměníte ani pomocí rozumných argumentů. Mnohém více mne však pokaždé zarážejí reakce přihlížejících „tak co tady děláte, když nevěříte na magii?“ apod., čili zdařilé ukázky argumentum ad ignorantiam. Jako by víra v magii nutně znamenala skočit na každý špek!!!
Co tedy pragmatickou víru v magii vyjadřuje, když ne zázraky?
Jak velice vtipně píše Aleister Crowley v eseji „O nebezpečí mysticismu“ (jelikož je tento skvostný esej Čechům opět téměř neznámý, překlad míním časem publikovat na tomto blogu), mág i mystik usilují o totéž, ale oba postupují rozdílnými cestami. Smyslem jejich snažení je dosažení rovnováhy, matematicky vyjádřitelné nulou (0). Rozdílný přístup spočívá v tom, že zatímco mág má za svou „svatou“ povinnost prozkoumat nejzazší hranice svého bytí, matematicky vyjádřeno 1 + (-1)=0, mystik usiluje o totéž pomocí zbavení se svého ega, svého já, matematicky vyjádřeno 1-1=0. Výsledek je tedy stejný, ovšem vyjádřeno graficky, cesta mága zahrnuje mnohem širší škálu než cesta mystika - a o tom to celé je! Jelikož mág rozehrává mnohem více alternativ sebe sama, hledí do očí jak svému „zlému“ já, tak i tomu „hodnému“, kráčí po mnohem klikatější cestě, než je například pokorné klečení v prachu u nohou svého idolu spolu s vyznáváním, že jsem jen prach u nohou „xxxxx“ – doplňte libovolnou modlu. Vhodnou satisfakcí mága za tuto námahu poznávání nezmapovaného je potom schopnost adekvátně reagovat na různorodé životní situace, jež mu příjdou do cesty, na které má mystik reakci předem danou a zpravidla i předepsanou (není-li pokrytec a žije-li skutečně podle toho, co vyznává).
II.
Vraťme se však mnohem úžeji k Greerově aktivismu a k jeho myšlenkám zaměřeným na ekologii. Ačkoliv Greer pochopitelně nepřináší jednoznačná řešení, tedy zázraky, velkou pozornost věnuje špatným myšlenkovým postupům, zkreslujícím mapám, falešným mýtům, kterým má lidstvo sklon propadat (viz např. úvodní citát). S výčtem oněch nešvarů pak souvisí jak omezené a částečné pochopení, tak i nedůslednost v jednání.
Za nedůslednost a cestu, kterou hromadně dochází ke zkreslování map „reality“ považuji osobně ten fakt, na který občas někteří z diskutujících v rozličných debatách poukázali už přede mnou: tedy že ačkoliv se mnozí pohané odvolávají na „víru předků“ či něco starodávného, většina z nich má s životním stylem „předků“ jen máloco společného. Ti, kteří jsou vidět, se v rámci dnešní společnosti zaměřují spíše na tvorbu svých internetových prezentací, na přednášky a na společenské akce než na soběstačné farmaření v sociálně nepříliš rozvitém prostředí zemědělských usedlostí – zde prosím s úctou o prominutí všechny ty, kteří nejsou mediálně známí právě kvůli tomu, že dřou na polích od rána do večera a na internet jim nezbývá čas. Rozdíl mezi cargo vírou a životní realitou pak spočívá v tom, že v řadách pohanstva nalézáme spíše religionistu nebo filozofa než např. zemědělce či stavaře.
„Naučte se užitečným dovednostem, které vám v deindustrializované ekonomice umožní pracovat - například v oblasti dodatečné izolace domu, která ho učiní obyvatelným při vynaložení menšího množství energie. V tomto historickém okamžiku je víra, že vám peníze zajistí živobytí, v zásadě sebeklamem; bude to nejspíš sebeklam vytrvalý, ale ti, kdo se ho zbaví a přizpůsobí život radikálně odlišné ekonomické realitě, si patrně povedou lépe než ti, kdo se ženou za nadějemi věku, který kolem nás právě končí.“[i]
Romantiku přírody podle mých zkušeností vyznávají zejména ti, kteří v životě neobhospodařovali záhonek větší než metr čtvereční a žijí v panelákovém bytě či bytovce, takže veškerý zátěžový enviromentální dopad odfiltruje domovník, ať už se jedná o odhrnutí čerstvě napadeného sněhu z chodníku nebo o výměnu žárovky na chodbě. Okrajově jsem byla přítomna jedné osobní „tragédii“, kdy městská žena, původně prodávající v okultním knihkupectví, propadla kouzlu venkova, kam se i se svými dětmi přestěhovala a dokonce byla i schopna získat grant ministerstva zemědělství na ekologické pěstování brambor. Asi po roce jsem se od jejích blízkých přátel dozvěděla, že uvažují o tom přestat za ní jezdit, ačkoliv se zprvu na své výjezdy velice těšili, poněvadž ona žena byla najednou permanentně utahaná, sedřená, sociálně nezajímavá a působila po všech stránkách depresivně. I když to z úst přátel vyznívá naprosto příšerně, jiní tak upřímní nebyli a celou záležitost nechali potichoučku zajít do ztracena. Až donedávna její situace nedávala žádnou naději na happy end, nicméně při současných kolapsech ekonomiky kdy se blíží doba, ve které peníze nebudou mít žádnou hodnotu a budeme odkázáni na bartelovou směnu, nabude tento druh hospodaření jiného rozměru. To však nemění nic na tom, že je to pořádná dřina.
III.
„Jednou z těch zajímavějších věcí, které se objevily v nedávných debatách o budoucnosti zemědělství po ropném zlomu, je přetrvávající moderní sklon hledat jednoduchá řešení komplexních problémů. Jeden takový příklad jsme viděli před pár týdny, když čtenář na diskusi o kompostování odpověděl komentářem, v němž tvrdil, že kompostování bylo ztrátou času a místo něj jsme se měli věnovat mulčování. Pro ty, kdo se příliš nevyznají v současném organickém zahradničení, stručně vysvětlím: Mulčování znamená navršit na povrch půdy tenkou vrstvu nekompostovaného organického materiálu – listí, trávy, nebo co že máte zrovna po ruce. To přispívá k udržení vlhkosti v půdě, omezuje růst plevele a mění organickou hmotu zpět v humus, který zúrodňuje půdu a umožňuje ji lépe obdělávat. Zejména v suchých bioregionech jde o klíčovou techniku organického pěstování potravin.“[ii]
Docela nedávno jsem byla přítomna rituálu, kdy jeho nadšení pohanští provozovatelé poněkud „pozapomněli“ s úklidem střepů skleněné nádoby, která byla předešlého večera dramaticky rozšlapána. Tento přístup si troufám v širších souvislostech přisoudit dnešní singles módě, která vede členy společnosti k dětinskosti = vyhýbání se zájmu o něco víc než jenom o své vlastní potřeby.
Poslední otázkou, ke které směřuje i aktuální anketa tohoto blogu, je osobní podíl každého jedince. Neříkám, že se všichni musíme vzdát svých volnočasových aktivit ve prospěch zlepšení životního prostředí, pro začátek by však stačilo s největším možným nasazením sebeupřímnosti zvážit, jaká omezení a zásady si může jedinec vytyčit v souladu se svým současným životem a přesvědčením, abychom v rozumné míře nepřispívali k destrukci této planety.
Recyklujete odpad? Máte na zahradě hnojník, kde kompostujete organické odpadky z vaší kuchyně? Odnášíte jednostranně potištěné papíry např. do mateřské školky, aby na ně mohly děti kreslit? Záleží jenom na vás, jakou formu šetrnosti ke svému okolí si zvolíte či která z možností by mohla být při vašem životním stylu konkrétně vám přístupná.
A proč je toto téma tak důležité i z hlediska pohanské spirituality? Řada pohanů považuje své entity za skutečné bytosti, nikoliv pouhé principy, které stojí v jejich hodnotovém žebříčku na nižší příčce. Docela se potom divím, že jim k tristnímu stavu životního prostředí jejich entity nic peprného neřekly. Matka, která zahrnuje své ratolesti bezmeznou láskou a ignoruje přitom, že děti mažou kečup po stěnách, kadí v kuchyni na podlahu a likvidují veškeré zařízení bytu, je omezená a hloupá bytost, a na její hloupost doplatí ona sama i její potomstvo. Spousty otázek vyvstanou na mysli: Copak pohanské bohy nezajímá životní prostředí? Je jim fuk, co jejich uctívači dělají, jakým způsobem žijí a jakými cestami přispívají k ničení této planety? Pokud tyto otázky zůstávají mimo zájem těchto „přírodních“ bytostí s výmluvou, že jim jde pouze o „spiritualitu“, upřímně pochybuji, že by takové bytosti mohly člověku něco hodnotného dát či nějak pomoct. Nebo se snad doposud neaktualizovali z dob, kdy měla příroda převahu nad člověkem a nad nějakou ekologií nemělo smysl lámat si hlavu?
Jestli je více zajímá způsob, jakým je lidé uctívají, před „životním stylem“, kterým lidé žijí, tedy jak pohané realizují svou víru v praxi prostřednictvím svých skutků, nestojí ani za rozjetý padesátník, poněvadž jsou to pokrytci.
Články J. M. Greera na Britských listech (v českém překladu): http://www.britske-listy.cz/aut/2662/art.html
Blog J. M. Greera: http://thearchdruidreport.blogspot.com/
A proč je toto téma tak důležité i z hlediska pohanské spirituality? Řada pohanů považuje své entity za skutečné bytosti, nikoliv pouhé principy, které stojí v jejich hodnotovém žebříčku na nižší příčce. Docela se potom divím, že jim k tristnímu stavu životního prostředí jejich entity nic peprného neřekly. Matka, která zahrnuje své ratolesti bezmeznou láskou a ignoruje přitom, že děti mažou kečup po stěnách, kadí v kuchyni na podlahu a likvidují veškeré zařízení bytu, je omezená a hloupá bytost, a na její hloupost doplatí ona sama i její potomstvo. Spousty otázek vyvstanou na mysli: Copak pohanské bohy nezajímá životní prostředí? Je jim fuk, co jejich uctívači dělají, jakým způsobem žijí a jakými cestami přispívají k ničení této planety? Pokud tyto otázky zůstávají mimo zájem těchto „přírodních“ bytostí s výmluvou, že jim jde pouze o „spiritualitu“, upřímně pochybuji, že by takové bytosti mohly člověku něco hodnotného dát či nějak pomoct. Nebo se snad doposud neaktualizovali z dob, kdy měla příroda převahu nad člověkem a nad nějakou ekologií nemělo smysl lámat si hlavu?
Jestli je více zajímá způsob, jakým je lidé uctívají, před „životním stylem“, kterým lidé žijí, tedy jak pohané realizují svou víru v praxi prostřednictvím svých skutků, nestojí ani za rozjetý padesátník, poněvadž jsou to pokrytci.
Články J. M. Greera na Britských listech (v českém překladu): http://www.britske-listy.cz/aut/2662/art.html
Blog J. M. Greera: http://thearchdruidreport.blogspot.com/
Poznámky pod čarou:
Subscribe to:
Posts (Atom)
