BIOSFÉRA (energetický vampýrismus)

Klíčové termíny: energetický model, psychický vampýrismus, pránický vampýrismus, volt, nabíjení magických nástrojů, urban-šamanismus, egregorové.

Motto: - Na počátku devadesátých let vyšel v Omni článek, ve kterém psali o projektu Biosphere 2- uvádí ve svých rozhovorech Nor Geir Jenssen, jenž je duší stejnojmenného ambientně elektronického projektu Biosphere. Původní projekt samozřejmě vyjadřoval skleník uprostřed arizonské pouště, ve kterém se skupinka lidí pokoušela po určitý čas přežít, aby na tomto základě vědci získali data, která by mohla být použitelná např. při osidlování Marsu či během dlouhých cest astronautů do vesmíru. Dodejme, že Jenssenovi se zalíbilo toto jméno, poněvadž biosféra je organická část země.

V počátcích tento článek nesl pracovní název „ZLOSFÉRA“. Avšak díky kultivačnímu a socializujícímu účinku Jenssenovy hudby, kouzlu mutace termínů, schopnosti posunu paradigmatu a (popperovské) selektivní paměti, které všechny mohou být podceňovanými klíčky k zámkům magické mutace či k proměně, jsem zvolila pojmenování stávající. Také z podpůrčího důvodu, že se tak kýčovitě neupíná k problematice metafyzického „zla“, která ovšem není zcela zanedbatelnou veličinou. O co se tedy jedná?

Stručně a dopředu prozrazeno, tématem tohoto článku bude vyhledávání silných a „živých“ energií a následnějejich koncentrace do zvoleného předmětu (tvorba předmětu síly) či lokace. V mém případě posloužila koule skleněného „sněžícího“ těžítka (viz obrázek).

Než se vrhneme na praktické připomínky, vyvstává ještě v této souvislosti několik zajímavých teoretických otázek, ke kterým se pokusím přiřadit několik myšlenek.


1. Jaké energie jsou pro postindustriální dobu nejvhodnější? Staré grimoáry nebo řádové iniciační systémy operují s planetárními nebo s živelnými energiemi. Předměty síly zastupují zpravidla pohár, meč, dýka, lampa apod.
V modernějším provedení se z těchto energií staly osobněji zaměřené zářiče, jako např. Reichovo orgone, mesmerismus či jiné různé typy magnetismů, pomocí nichž se mnozí velcí mágové slušně živili jako léčitelé či magnetizéři (např. Paříž, 19. stol., kde lze za všechny jmenovat famózního Oswalda Wirtha, učitele Joséphina Péladana.) Problém však zůstává, že magnetismy a orgone sebou nesou přídech šarlatánství či podvodu, zatímco planetární a hvězdné vlivy se v prostředí města stávají mnohem více abstraktními pojmy, než tomu tak bylo v dobách, kdy člověka živelné kvality obklopovaly na každém jeho kroku.
V dnešním umělém prostředí je chladné světlo tchajvanských zářivek větší realitou, než Velký vůz tam kdesi za hradbou světel magistrály (viz. pozn. č. I). Člověk může strávit v klimatizovaných komplexech delší dobu, aniž by přišel do kontaktu s denním světlem nebo přirozeným deštěm, jako v dokonalé biosféře či aldisovském sci-fi skleníku.
Není však důvod k sentimentálnímu oplakávání starého světa, lépe, je to zbytečné, poněvadž důležité zůstává uvědomit si vazby dnešního městského života. Dopravní zácpy, MHD, pohyb&přeprava, živoucí tepny & denní cykly oné sítě živoucího městského organismu, který nás obklopuje. Ať již tedy pohyby synchronicity naší vezdejší souvisí se skvrnami na Slunci, nebo s oním bájeslovným Černým Sluncem (které se ostatně mně a mým přátelům saturnistům zjevilo jako gravitační pole, vlekoucí nás nemilosrdně za sebou), nebo výslednou synergii způsobují konjunkce či opozice, z naší perspektivy se ukazuje nejdůležitější komunikovat s tím životním prostředím, které nás přímo obklopuje – tedy primárně s lidmi, jejich činností i výtvory - jako s jistým výsledným interface-m, rozhraním, plochou prolínání onoho vnitřního a vnějšího prostoru.
To sebou zákonitě nese své výhody a nevýhody, lidé jsou jakožto přijímače každý svým způsobem pokroucení a stejně tak je obtížné intelektem pojmout i zakřivení vlastní - natož pak někoho druhého, nicméně právě onen úhel tohoto zakřivení se ve výsledku může podílet na situaci nejvíce. Jakkoliv tedy komplikovanost intelektem nastíněná může způsobovat deprese, máme zde ještě intuitivní „tělesnou“ inteligenci, o jejímž rozvíjení (v horším případě drezúře) nebo hýčkání (odměňování) bude řeč někdy příště, kdy se opět budu věnovat svým oblíbeným tématům, jakými je orgasmus, tělesná inteligence a plavba v proudu „živelného já“.

2. Jsou z hlediska denní magie vhodnější fyzické rituály nebo elegantní myšlenkové konstrukce? Osobně jsem trochu staromilec a tak mám ráda pořádně a fortelně odvedenou práci. Takže každopádně upřednostňuji fyzické rituály před „pouhou“ představivostí, neboť jako člověk, který v době svého dospívání dobrovolně tři roky praktikoval poměrně přísně vymezené křesťanství dobře znám rozdíl mezi „pořádnou“ večerní modlitbou na kolenou vedle postele a její light variantou, odehrávající se v teple peřiny. Je zcela zjevné, že v tom druhém případě není problém celou věc odfláknout a usnout uprostřed „hovoru s Bohem“.
Pokud jsem si tedy ze své křesťanské minulosti neodnesla nic jiného, tak alespoň cennou zkušenost, že lepší než pokrytecké předstírání jakékoliv činnosti je vůbec to nedělat, pokud to dělat nechcete.
Člověk používá magii sám pro sebe a proto je lepší, při vší úctě k sobě sama, si to udělat tak nejlépe, jak jen to jde a neplýtvat s vlastním časem i silami. Zdravé sebevědomí a sebeúcta nás přiměje vážit si úsilí vlastního a z toho pak pramení i úcta k času někoho jiného. Magie vyžaduje koncentraci a cokoliv prožitelného a pocítitelného je schopno tuto skutečnost podpořit, jako například fyziologické reakce, gnóse, fyzické nástroje či záchytné body sloužící k fixaci pozornosti, se počítá jako cenný prostředek, sloužící k překonání bariéry.
Kdyby všechno záleželo jenom na astrálním cestování či myšlenkových procesech a čarování by se odehrávalo jako mentální akt niterní představivosti - jaká by při tom všem byla pojistka, že se tento proces nespustí samovolně, ale pouze jen ve chvíli, když si to budeme skutečně přát? Proč je neuskuteční vše, co řekneme (např. výrok „To je v piči...“:-)?
Je to jednoduché, dle mých zkušeností funguje obecné zeslabení působnosti všech mentálních procesů, byť i třeba nějakým zážitkem zpočátku vybičované vědomí se časem uklidní a síla klesne na původní hladinu, jakož je i pomalým procesem regrese umenšena i v případech denního tréninku.
Zůstává jisté „ale“, cenzor, pochybnost a váhání, které visí nad vším, co nás napadne a zeslabuje účinnost myšlenek a realizaci našich očekávání. Naše myšlenky a naše touhy sice stále programují realitu, avšak symboly, magické nástroje, gesta, fyziologické procesy, chemické látky či jiné hračičky zesilují jejich účinek a není důvod tvářit se, že ne, snažit se být bohem, jehož každá myšlenka je samovolně splněna, někdy i předem. Magie i alchymie vyžadují kontrolu nad procesem.

PRAKTICKÁ ČÁST

Biosféra jako zdroj - Pránický vampýrismus jako metoda a „magický předmět“ jako koncentrátor voltu

1. Obstarejte si předmět, který budete magicky nabíjet. Procesem této techniky je přejímání energie z cizího zdroje, tedy sjednocení a nabíjení se touto energií a následovné odevzdání této energie do kondenzačního předmětu. Měl by vyjadřovat podstatu účelu nebo být jiným způsobem sympatický. V mém případě jsem si zvolila skleněné těžítko s Buddhou. Vhodné jsou různé amulety, přívěšky, prsteny, upomínkové předměty. Méně vhodnější jsou části těla, neboť efekt je založen na vymísťování (viz. bod č.6).

2. O energii, vampýrismu apod. se dočtete spoustu polopravd, touto problematikou se zabývají zhusta mladší osoby, aniž by měly nějaké napojení na současné mezinárodní organizace (viz. pozn. č. II) či alespoň konkrétnější představu, jak tyto věci fungují. Dovolte mi tedy ještě poslední malou teoretickou odbočku k oblasti moderního vampýrismu: vampýři jsou jednou z menších podskupin fanoušků gotického životního stylu. Dělí se na dvě další podskupiny: tzv. „sang“, kteří pijí krev od vybraných dárců, pomocí níž získávají energii a druhý typ, zvaný „práničtí vampíři“, nebo také psychičtí vampýři, což už názvem samotným poukazuje, že tento druhý typ si hledá svou oblast zájmu spíše v metafyzických zdrojích. Čerpání z těchto energetických toků funguje na obdobných principech, jako reiki, tedy japonský způsob léčby doktora Mikao Usuiho (viz. pozn. č. III) .
Nejlepší přenos tedy funguje pomocí kontaktu: dotekem, koncentrací na pocity, které v člověku dané psychoenergetické pole zanechává, pomocí odebrání „vzorků“, které posléze klademe jako obětiny pod voltický předmět apod.
Původní název „zlosféra“ měl připomínat, jak nám naše moderní prostředí včetně našich spoluobyvatel uštědřuje řadu stresových situací, takzvané negativní energie, o které v městské zástavbě skutečně není nouze a které můžeme snadno vampýricky odčerpávat, protože jejich působitelům rozhodně nechybí a štědře se o ni dělí s širokým okolím. A co je hlavní, je ji možné také modifikovat! Protože oblíbenou, ale naprosto zavádějící mentální zkratkou bývá věřit v koncept, dle kterého čerpáme negativní energii, pomocí níž pak můžeme škodit.
Chyba lávky! Energii (metafyzickou, pochopitelně) lze transformovat a používat k jakémukoliv účelu, tedy i k pozitivnímu. Pokud se necítíte na kontakt s negativní energií, rozlučte se s opravdovou magií a vyberte si třeba nějaké náboženství, nebo nacvičujte denodenně banishingy. Šaman, jako ostatně představitel každé pomáhající profese, musí počítat s tím, že se občas dostane do kontaktu s něčím špinavým, „ektoplazmickým“, hnisavým, nemocným či patogenním. I když se zrovna nemusíte orientovat na oblast pomáhání svým bližním, i když jste zaměření spíše na misontroph urban-magiq, pořád je to urban-magie a vy jste v těch sračkách taky, ať už to chcete nebo ne. Však právě toto iniciovalo Váš zájem o urban-magii, ne?

3. Rituál přenosu: jednu z excelentních ukázek moderního šamanismu lze spatřit ve filmu o problematických mladých jedincích Chana-wooka Parka I'm Cyborg, But That's Ok (kritiky je film nazýván také jako asijská Amélie z Monmartru).
V jistém okamžiku šamansky stylizovaný hrdina, „psychický zloděj“, od svého „klienta“ odnímá negativní a nechtěnou vlastnost, které se onen "klient" touží zbavit.
Šaman postupuje tak, že mu nasadí mu na hlavu přílbu z papíru, čímž dotyčného vymístí z běžné reality (pomineme-li, že oba dva jsou chovanci psychiatrického zařízení).
Sklopí hledí a tím mu zakryje výhled, nastaví jeho ruku dlaní vzhůru, postaví se za něj a odpočítává pozpátky směrem k nule.
Nakonec zakřičí: „Transfer!“ A dotyčnému plácnutím do dlaně nechtěnou vlastnost „sebere“. Domnívám se, že uvedený příklad je krásnou ukázkou práce šamana, existují však situace, které vyžadují delikátnější jednání.
Psychického vampýra můžete spatřit na kraji hloučku, ve kterém se něco dramatického odehrává. Např. srážka dvou automobilů, přičemž oba dva řidiči se vzájemně obviňují z toho, kdo havárii zavinil. Drobná pobledlá postavička psychického vampýra postává nenápadně na pokraji hloučku, který se kolem obou dvou utvořil a pokud by mu vůbec kdo věnoval pozornost, mohl by spatřit jenom nenápadného bledého jedince, který si něco sám pro sebe mumlá a kutí.
Takových pošuků je v dnešní době ostatně plno, nemyslíte? Pokud nelze zdroj metafyzické energie kontaktovat, je potřeba si obrazně zapamatovat situaci, včetně dialogů a pocitů, které ji provází. Jste spisovatel, který popisuje konfliktní situaci včetně všech aspektů, gest zůčastněných, jejich verbálních výpadů, které ji provázejí a charakterizují.

4. Zaparkování energie: pro práci s vaší biosférou (např. stolní těžítko) je dobré si předmět pojistit, že bude sloužit jenom vám. Nechcete přece jednou přijít a spatřit, jak Vaší biosférou otřásají ruce Vaší partnerky/partnera, potomka či ctěného předka nebo úplně cizí osoby. Každopádně je dobré vědět, že svou mentální a emocionální práci máte pod kontrolou jenom vy sami. K tomuto účelu si lze stanovit heslo, pro něž je vhodné zvolit nějakou „chytrou“ metodu, dualitní tvar. Hesla mohou být jak magické formule, které můžete převzít či sami si utvořit, tak čistě vaše vlastní novotvary. Z určitého úhlu pohledu mohou být chápány i jména různých entit a inteligencí jako hesla ke kýženým stavům.

5. Jak pracovat? Ano, základ je v koncentraci na zvolený obraz tak, aby byl operatér schopen vyvolat identický vzruch, který prožíval, když do sebe absorboval energii v jejím přirozeném prostředí. Oživit onen obraz ve své paměti, mysli i představivosti. Máme-li k dispozici materiální předměty, fetiše, přichází čas k jejich použití. Dojde-li k posunu prožitku, který způsobí zkreslení energie, není to na škodu, pokud výsledek neztratí na síle. Obrazy vyžadují moment koncentrace, který je možné shrnout do určitých mentálních i pocitových symbolů: éthyrů, hladin vědomí, emočních stavů, fonémů, morfémů a lexémů atd. Koncentraci je nutno podpořit technikami gnóse, vhodné jsou spíše statické, mantry, dechová cvičení (dýchnout na předmět), pozice smrti (asány, stadhy atd.), přikládání předmětu k částem těla a jiné fyziologické triky, pomocí nichž si pomáháme ke změně stavu (viz hypnóza, sugesce a autosugesce, kde bývá např. používáno lusknutí prsty).

6. Rady na závěr: raději z počátku pracujte s jedním nebo menším počtem nábojů, nesnažte se nacpat do předmětu síly co nejvíce.
Zvládnete-li pracovat sami se sebou a se svým nábojem, zkuste do hry zapojit další osoby, které vědomě potřebují léčbu nebo pomoc v nějaké oblasti. Buďte ale opatrní, poněvadž tím vpouštíte na hřiště další osobu.
Každý máme svého šéfa a i duchovní poznání se svým způsobem nevymyká pravidlům hierarchie. Pokud nechceme sloužit cizímu pánu či bohu, je potřeba utvořit si vymístěné vlastní „já“, egregora, umělou inteligenci nebo daimona, jehož cíle nejsou ovlivnitelné našimi proměnlivými emocemi nebo pohnutkami a vůči našim pochybnostem jsou tyto bytosti neochvějně imunní (tuto problematiku rozpracovávám jinde, ve spojitosti se svou letitou praxí v saturnském řádu, nicméně mám za to, že to zde bylo alespoň důležité nastínit). Při energetické práci s další osobou je potřeba koncentrovat se na egregora jako na zdroj autority (každý máme svého šéfa).

Poznámky pod čarou:

I. Jak říká Meyer v projektu Haujob: „Japanese lights are burning longer!“ (and faster).
II. Ještě jednu radu: pokud se dostanete do kontaktu s organizací, která má svou základnu ve Městě jablek a za svého vůdce Otce Sebastiána, zapamatujte si poznávací kód: „The Black Veil“. Ti, kteří o věci vědí víc také přesně vědí, o čem mluvím...
III. http://www.reiki.org/FAQ/HistoryOfReiki.html

URBANŠAMANISMUS III

Tři a půl poznámky: k tématům masových atraktorů, k Temnému archetypu „Sexus Nexus Misantrop“(1), k novým formám geneze mytologie pro nejmenší - i se svými (nejen genderovými) kýči a klišé -(2) až k ukázce možného apokalyptického vyústění přehnaného sociálního darwinismu, paralelně s nástupem nových filmů o "rychlých zombies"(3). Půlpoznámka na závěr: hudební rituální kulisa k oživení "Fake Deamona"(1/2).

Foto: Jan Havlásek, Lednové barvy.

1) Generace X a masové atraktory
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)

Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.

- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)

A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.

První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.

Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.

Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.

Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.

2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.

Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.


3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.

Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)

1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.

Jean Dubuffet: Děsivá kultura, Herman a synové, Praha 1998
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.

Jako ohlédnutí za rokem 2007, (C)atalessi

Neurolingvistická praxe vulgarity a ryku

(Catalessi)

Začátkem tohoto roku přinesl syn ze školy poznámku, kde stálo, že používá nevhodné výrazy. Když jsem se ho zeptala, co přesně řekl, popsal mi situaci, která se odehrála v hodině výtvarné výchovy. Vymáčkl obsah tuby s hnědou temperou a vyjádřil se nahlas mezi spolužáky o výsledném produktu, že to vypadá přesně jako hovno. Dva spolužáci ihned nelenili a nahlásili to kantorce. A už stála poznámka v deníčku: „M. používá nevhodné výrazy! Hrůza!“
Pochopila jsem, že od časů, kdy jsem školská zařízení navštěvovala já, se vůbec nic nezměnilo a můj syn se setkává s úplně stejnými problémy, jako já sama za dob povadlých komunistických soušek.
Vytlačený váleček hnědé barvy skutečně připomíná hovno a není se co divit, že živelně reagující druhák to slovo vyřkne, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlel. Jedná se přece o výtvarnou výchovu a umění je vždy stránkou pocitovou. Nicméně vím, co za tím stojí. Ne, že by paní učitelka byla nějak zvlášť útlocitná nebo ono slovo neznala, tady šlo prostě o princip.
Mysl takovýchto kantorů totiž funguje na bázi kosmologie, dle které existuje jistá zásobárna zakázaných činností a slov, jakýsi klifot, kde jsou průvodní jevy propojeny ve vztahu příčinnosti. Kdo mluví sprostě, začne se flákat a roste pro šibenici, kdo lže, ten taky krade, kdo krade, může i zabít... Nebudeme zde rozebírat takové negativní školní jevy, že potlačení individuality je cenou za to, jak se vyhnout třídě plné amorálních a všehoschopných bestií, dále pak že slabý a třaslavý vůdce potřebuje maximum nadvlády a že iluze pořádku ukrývá pokrytecké křivárny pod povrchem, kde se žáci učí vzájemné zradě apod.
Nám se jedná o praktický efekt vulgárních výrazů. Jednou jsme vyrostli a zjistili, že nyní už můžeme nahlas vyslovit ona slova, kdy se nám zachce. Samozřejmě nikoliv před svými nadřízenými a také se to neschvaluje v množství větším než malém ženám, chtějí-li si zachovat dekórum dámy - stále existuje několik oblastí, kde tato pravidla přetrvávají ve formě ohlávky.
Rodiče dítěte si tak přirozeně vypěstují minimálně dvojí osobnost, jednu výchovnou, kterou mohou ukázat před svým dítětem a druhou skrytou, bestiální, o různých úrovních, ocejchovanou hvězdičkami nepřístupnosti. Nad vším tím panuje cenzura mysli, která je projevem socializace. S cenzorem pracuje ráda chaosmagie, zásluhou přímých osobních přístupů malíře A. O. Sparea, a pokouší se tohoto cenzora obejít. Umělci totiž bývají svéhlaví, umělci častokrát narážejí na různé mantinely a hranice, spoléhají mnohem víc na vlastní intuici než na to, co papouškují masy mainstreamu. Co se stane, když je tato cenzura odbourána? Znamená to, že by takový jedinec mohl být mnohem svobodnější? A v reálu, pomůže to jedinci vůbec nějak, nebo mu to naopak způsobí další problémy, pramenící z „asociality“?
Důvodem, proč tento náboj práce s cenzorem funguje může být právě ono napětí, které se s rutinou vytrácí. Z vědomě používaných vulgarismů se časem stávají nevědomé, automatické reakce, takže si jedinec, vyjadřující se jako dlaždič, už po čase ani neuvědomuje, co svými slovy vyvolává.
Uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství, kterou mi sdělil můj kamarád. Jelikož sám potomky nemá a nevychovává, je mu dáno otevírat uzavřené kapitoly vlastního dětství z jednostranného pohledu, jenž v něm vyvolávají zranění ze známých pocitů nespravedlnosti.
„V naší rodině byly vulgarismy přísně zakázány a to se vztahovalo i na případy, kdy si člověk potřeboval nějak ulevit. Kopl ses například do nohy a když jsi zařval „Kurva! Piča!“, hned následoval trest. Myslím si, že aspoň tohle nám „naši“ mohli tolerovat.“
Dostáváme se k zajímavému posunu, kdy se vulgární výraz prezentuje jako forma úlevy od nesnesitelného tlaku. Jakési nevědomím přidělované povolenky k porušení obecných zásad, poskytované za to, že člověk trpí. Souzní-li s jedincem jeho okolí, je mu tento projev tolerován, bez empatie okolí dochází k zákazu nebo k projevům nevole vůči jakémukoliv zlobnému ryku a křiku dítěte. Účetní Fantozzi ve snímku Paola Villagia se za pomoci svého kolegy, účetního Felliniho, udeří do palce, když společně zatloukají stanový kolík. Aby nevzbudil poblíž stanující Němce, připleskne dlaní ústa a co nejrychleji utíká cestou do nejbližšího lesíku, kde se může svobodně vyřvat, až tím plaší ptactvo a jinou divou zvěř. Tento obraz má hodnotu psychoanalytickou, zdá se, že všichni v sobě máme takového Fantozziho, který pokaždé peláší do skrytu duševního lesíka, aby si mohl ulevit. Křičíme dovnitř a plašíme sami sebe a pak to chvilku trvá, než se to všechno splašené zase uklidní a usadí. Stejný obraz lze aplikovat i na proces evokace, křičíme excitováni do svého nitra a sledujeme, které z jeho obyvatel se nám zase podařilo vyplašit.
Křik má hodnotu magickou. Mnohé národy pomocí zvonců, povyku, chřastění řetězy zaplašovaly zlé duchy. Čerti na Mikuláše chřastí řetězy, to je ten případ, když na sebe obyčejný člověk vezme podobu pekelné bytosti. Na valašsku existuje řada lidových vynálezů, které mají pomoci tento hluk automatizovat, hole s řetězy, opasky, na něž jsou připevněny kovové předměty, která mají chřastit. Dokonce i chaosmagie zná vykazování nebo zastrašování „entit“ smíchem nebo křikem.
Podobnou funkci zastává ohrada vulgárního výrazu. Za vhodných podmínek se tento projev může stát neuroligvistickým symbolem, když nemůžete utíkat do hlubokého lesa, abyste se z plna hrdla vyřvali.

Vulgarismy můžeme vydělit do několika kategorií:
- sexuální nadávky statické (kokot, piča, kurva...)
- sexuální nadávky dynamické (mrdat, jebat...) a adjektiva (zmrdaná, vyjebanej)
- fekální a spojené s nezdravými a hnilobnými procesy (hovno, sračka, strup...)
- hodnotové soudy, zaměřené na duševní schopnosti konkrétního viníka (debil, imbecil, kráva, vůl...)
- metavulgarismy, složeniny, které získávají osobitý a mnohem silnější náboj (kurvadrát, strupatej čurák, do posraných chlupatých kulí, ...)

Metavulgarismy je dobré mít připraveny do zásoby, podobně jako sigila, v momentě excitace nebývají vhodné podmínky k jejich vytvoření. Existují i slovníky vulgárních výrazů, které jsou hříčkami z péra undergroundových intelektuálů, nicméně já bych doporučovala především invenci a individuální objevitelské úsilí v široké škále kulturní nabídky. Lexikony vulgarismů totiž nedokážou zachytit náboj situace a tím pádem působí poněkud mrtvolným dojmem.

Vhodnost situace

Jak už bylo výše řečeno, jedná se o možnost úlevy. Velká většina tlaků, které na člověka působí, jsou vyprovokovány interakcí s jinou osobou (osobami). I lidi můžeme posílat do piče, je však nutné si uvědomit, že toto jednání dává signál, že tato konfliktní situace přerostla meze našich schopností se s ní vypořádat slušně. Pokud takto někdo reaguje na sebemenší kravinu a vyletí jako čertík ze škatulky, dává tím o sobě také najevo, že situaci nezvládá. Namísto respektu si tak může vybudovat jenom pohrdání.
Situace konfliktu z očí do očí se řídí pravidly fyzické síly. Existuje nepsané pravidlo, že ten největší a nejsilnější má výhodu a podle konfigurace jeho agresivity se také vyvíjí míra toho, co si ostatní k němu a i k sobě navzájem dovolí. Samozřejmě i menší a slabší mají k dispozici celý arzenál strategického jednání, jak strhnout situaci na svou stranu, ať již aliancí s někým silnějším, nebo jiný způsob zastrašení či ohromování. Fyzická situace ovšem většinou probíhá pod blahodárnými pravidly sebezáchovy: můžeš-li se konfliktu vyhnout, udělej to.
Jako děti jsme slyšeli od jednoho moudrého pana profesora, že velcí vojevůdci rádi sledovali boje hmyzu, například mravenců, aby se od nich přiučili něco o strategii. A tak jsme pak sebrali několik rezavých mravenců a vhodili je mezi černé, abychom mohli sledovat, co nového vymyslí a jak si strategicky poradí. Rezaví mravenci ale docela obyčejně vzali nohy na ramena.
Podstatnou výjimku tvoří situace, ze kterých není úniku. Jsou známy případy žen, které byly přepadeny a dokázaly se ubránit (zajistit si příležitost k útěku) pomocí vulgarismů. Jak již bylo výše zmíněno, vypadly tak z klišé „ženské role“, ve které jsou vulgární nadávky zakázány. Podobně musí v první fázi útoků bránit i novopečený vězeň svou integritu před nátlakem mazáků, a těchto několik prvních sekund po vhození do mraveniště může definitivně rozhodnout o jeho dalším osudu.
Mnohem bezpečnější jsou metody použití vulgarismu o samotě, případně v soukromí. Setkáváme se dokonce se zmírňujícími opatřeními, dle kterých je slovo částečně cenzurováno nebo zkomoleno (kua, je to v pí-dží, pérdel...) apod. Tato úprava sice může naznačovat jisté zábrany, které nebyly dostatečně překonány, nebo se tímto způsobem i mohou vytvořit, přesto však působí příjemně a humorně. Dokonce i té nejsprostější nadávce, použité v humorném kontextu, může být snáze odpuštěno.
Nakonec jsou tu i komorní situace, ve kterých se člověk stává urban-šamanem. Představte si, že stojíte na kraji chodníku a chcete přejít na ostrůvek, kde má zastávku váš spoj. V tom vám však dokonale zabraňuje spojitá řada aut. Vidíte přijíždět tramvaj, která má vaše číslo, ale auta pořád nezpomalují, mezera nebo konec řady v nedohlednu a zrovna na potvoru ani nikdo nechce zaparkovat nebo odbočit, čímž by vám vytvořil skulinu. Vy jenom za touto hradbou přihlížíte, jak tramvaj otevírá dveře, zazní signál, dveře se zavírají a vaše doprava odjíždí bez vás, takřka na dosah ruky. V chladném období na vás dokonce zavane proud tepla z jejího nitra. A šlus. V takových situacích beru například jméno hudebnice P.J. Harvey nadarmo a vyslovuji je s chybou tak, aby vyznělo co nejsprostěji. Do P.G.!
Mohu si to dovolit, protože vím, že další tramvaj mne odveze do jiného, alternativního stavu, kterým se daná situace uzavře a zbaví mne tím břemena agresivity.
Nebo když s vozíkem pobíháte mezi regály supermarketu a hledáte zboží, které nějaký imbecil přesunul do naprosto neznámé lokace.
Ale pozor! Nenastane-li však okolnost, která problémy vyřeší a uvolní tlak, můžete zůstat i se svou agresivitou sami, což je druhým břitem ostří, kterým se můžete pořezat. Výkon jakékoliv činnosti ve vzteku, zvláště činnosti, která vyžaduje šikovnost a koordinaci namísto síly, může vnitřní agresivita podstatně zkomplikovat. Výsledkem se stane, že vám duchové, energie či síly vaši naštvanost oplatí, takže si sami zavaříte. Záleží tedy na tom, jestli dokážete uniknout svému stresu a přepnout na jiný kanál. Osvědčenými zdravými pomocníky urban-šamana jsou v tomto pohyb, procházka, změna okolí, pomocí nichž lze jednoduše realizovat i změnu mysli. Únikový manévr.


Závěrem: všechno záleží na osobní citlivosti, někomu stačí ulevit si slovem „božínku“, jiný potřebuje daleko silnější kalibr. Rutina však otupí i to nejvybroušenější ostří.
Takže, pokud se pokoušíme o neurolingvistické programování na bázi excitace a vulgarismů, dělejme svou práci dobře a inteligentně. Stejně jako by působil směšně jedinec, který se po ulicích pohybuje v ceremoniálním plášti, podobně tak se dá dobrá metoda totálně posrat i příliš častým používáním vulgarismů.
A co jsem řekla synovi? Vysvětlila jsem mu, že později se třeba nevyhne situacím, kdy bude muset „sprostá“ slova používat – třeba kvůli pozici ve skupině kamarádů. Ať to však dělá s rozmyslem, nenechá se unést a dává pozor, aby jej nezaslechla učitelka nebo žalobníčci. Nechat se načapat je hloupé.
Sama jsem si pak sedla a prošla své undergroundové příběhy, kde se to vulgarismy a násilím jenom hemží. A při té příležitosti jsem si v duchu probrala bod po bodu svou vlastní únikovou cestu do háje, kam se klidně i odebéřu, bude-li potřeba.

Metoda řezu „cut up“ a „click and cut“

Předevčírem jsem dostala chuť vyzkoušet alespoň pro mne ještě dosud příliš neotřelou metodu tvorby poezie, podle vzoru Briona Gysina, jenž navazoval na Tristana Tzaru a dadaismus.
Večer pracovního dne mne však přemohla únava, bylo dost pozdě a navíc jsem zjistila, že jsem nedávno vyhodila většinu letáků a reklamních časopisů.
V pátek jsem během malé debaty s přáteli toto téma alespoň otevřela a zodpověděla dotaz, proč je lepší používat jako základ již jednou sepsaný text - poněvadž nabízí všechny slovní druhy, takže nás naše představivost neomezí pouze na frekventované pojmy, slovesa či podstatná jména. K čemuž jeden z přátel dodal, že Brion Gysin vlastně svou metodu objevil náhodou, poněvadž jako výtvarník jednou řezal své dílo na podložce z denního tisku, jakož si běžně v praxi pomáhají tímto civilizačním odpadem všichni ti umělci a řemeslníci, kteří někdy něco vytvářeli rukama. Gysin následně zjistil, že mu pod zamýšleným dílem vznikl nějaký nový, nezamýšlený a zábavný text.

Konečně jsem se dostala k činu, přibrousila nůž a po docela komplikovaném úsilí vyřízla z časopisu „Vitalandu" několik slov, ze kterých se mi podařilo vyhladit a složit optimistickou větu:

„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Teprve pak mne napadl „objev“, který svou podstatou vlastně není až tak moc objevný. Když použiju „click and cut“ metodu na digitální text, bude výsledek méně pracný a mnohem rychlejší!
Nenadělám přitom tolik smetí!
Budu mít aspoň víc času uvařit oběd!
Že mne to nenapadlo dřív, vhodného materiálu se válí na internetu plno.

Vyřezáno z běžného zpravodajství a novinek, něco z intelektuálních Britských listů - a slova vložená do mysli zatahala za špagátky.
Báseň, tematicky postdušičková, vyhŘEZla ven:

Postdušičková (3.11.2007)

Tři lidé večeří husu
Přejděme kolem v předvečer
Tohtoto moc smutného pomyšlení.
Kdy coby v momentu pohledávky ke svému synovi,
řekli mu, jak ve zlém snu, otevřeně:
Vše jednou končí, života věčného, svobodné vůle, křivdy a hříchy
A další a další výtvory systémové záležitosti.
Osobním viděním, ctihodní,
naleznou v místnosti eroze svobodu.
Již dává přírodní analfabet svým otrokům.


Co dodat?
„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Catalessi

CO BYLO DŘÍV...

...paže chaosu nebo chaostar?

O proudech, pohybech, mísení, spojování i štěpení a o mentální meteorologii .

Kdo by neznal chaostar (kdyby přece, pak oficiální 2D podoba obr. v záhlaví článku:-), osmicípou hvězdu, symbol chaosféry, který se stal nezaměnitelnou ikonou směru magie chaosu. Poprvé ji nacházíme v Liber AOM, která tvoří závěrečnou část „Liber Null“ Petera Carrolla (první vydání Liber Null je datováno r. 1979).

Obrázek na levé straně je původem ze stránek projektu TOPY Genesise P-Orridge. Jedná se o moderní ikonické propojení symboliky, do níž je zakomponován i motiv hned dvou chaostar, jak bývá třeba i zvykem v případě obálek knih s tematikou magie chaosu. Toto ovšem není původním smyslem P-Orridgeovy symboliky, jehož kresba připomíná z části spíše ilustrace v alchymických knihách, vyvedené v psychedelické pestrosti barev a abstraktních motivů šamanských kultur. Jednotlivé prvky metasigila bychom mohli vykládat z různých zdrojů a úhlů pohledu, snad jenom pro představu stačí zmínit, že dle knihy "Panooptikum symbolů, značek a znamení" symbolizoval medvěd v kultuře heraldiky a symbolického zobrazování vlastnosti, jako je nebojácnost či hrubá síla. Koruna značí zušlechtění ducha, která ve spojení s niterním zvířetem představuje motiv ovládnutí niterní síly. 93 je pochopitelně známým numerickým synonymem thelémy.

Skutečně tedy můžeme připsat Peteru Carrollovi spojení chaosu s první osmicípou hvězdou, vytvořenou ze čtyř centrálně se protínajících úseček, opatřených na koncích šipkami?
Už v roce 1962, tj. o nějakých 17 let dříve, totiž používá naprosto identický symbol chaosu Michael Moorcock pro obal magazínu Science Fantasy, kultovního britského časopisu, věnovaného povídkám a publicistice z oblasti fantasy a science-fiction. Tuto obálku si, jakožto šéfredaktor magazínu, navrhl sám a byla určena jako ilustrace k jeho vlastnímu příběhu z fantasy ságy „Elric“, který byl publikován uvnitř čísla. První osmicípou hvězdu, nazývanou Moorcockem „paže chaosu“ pak podle Moorcockovy předlohy ztvárnil Jim Cawthorn. V později datovaném komiksu „Stormbringer“ posléze převzal pero Savoy, Walter Simonson i jiní kreslíři, ale podstata zůstávala vždy stejná, jak ostatně můžeme vidět na výřezech z různých epoch komiksu níže.


Soudobý britský okultní akademik Dave Evans, z pohledu badatele, jehož největší výhodou je dobrá znalost britského okultního podhoubí, bez jakýchkoliv pochyb uvádí fakt, že Moorcockovi lze připsat použití hvězdy chaosu jako prvnímu a Peter Carroll se tedy ve svém postupu nechal inspirovat fantasy literaturou, což v řadách zejména mimobritských zájemců o magii chaosu vzbuzuje jistý druh nedůvěry. Poněvadž všichni si dobře uvědomujeme, že v románových postupech a fikci nemusí být dodržena autenticita či realizovatelnost všech jejich prvků. Ve prospěch tohoto neklidu by ještě mohl hovořit i fakt, že Moorcock v obdobném předstihu operuje rovněž i s teorií multiverza, o níž se Evans domívá, že dala základ Carrollovým pozdějším teoriím multidimenzionálního času.

Ostatně, abychom jednostranně příliš nenaddržovali Morcockově velkolepé invenci, „hrozba chaosu“ představovala svého času v literárních vodách fantasy povídek nebo románů jistý druh módy a inovovaný zdroj tradiční zápletky dobrodružného příběhu.
Mnozí z nás si jistě rádi zavzpomínají na Zelazného ságu Amber, který je dle tiráže českého vydání "jediný, opravdu skutečný svět, jehož jsou všechny ostatní jen stíny".
Zelazneho i Moorcockovi vládci chaosu představují negativní hrdiny, kteří jsou zároveň i reprezentanty chaosu a proti nimž ústřední postavy, jako Elric i amberský princ Corwin, svádí svůj boj. Součástí napínavého děje příběhu však nevyhnutelně musí být i vnitřní konfrontace hlavních postav se svým vnitřním chaosem, jenž je součástí jejich psýché a kterým jsou do jisté míry postiženi obdobně, jako Harry Potter Voldemortovou jizvou. Kladní hrdinové chaos odmítají - prozatím...

Samotné Carrollovo používání fantasy motivů, jakožto inspirace při tvorbě magie chaosu, není nic až tak překvapivého, vzhledem k tomu, že se přímo v systému chaosféry nachází i jeden nezpochybnitelný odkaz na dílo známého fantasy spisovatele Terryho Pratchetta. Jedná se o vynález magické „oktarínové barvy“, která má pro svoji měňavost symbolizovat magii chaosu. I ve světle Hinem zmiňovaného faktu, že Carroll slovo „chaos“ doplnil do svého textu až později, těsně před vyjitím Liber Null, lze snadno domyslet, že obdobný osud mohl provázet i chaostar.
Jak tedy k „symbolu chaosu“ přistupuje Michael Moorcock?
„Původní symbol chaosu jsem načmáral v sedě za kuchyňským stolem a byl jsem zvědavý, co na to řekne Jim Cawthorn. Nakreslil jsem nejprve samotný geografický kvadrant (který bývá i normálně často opatřen šipkami) - S, J, V, Z - a potom jsem přikreslil další čtyři doplňující směry - a bylo to - osm šipek reprezentujících všechny možnosti, každá šipka znázorňující jednu určitou cestu Zákona. Od té doby už mi mnoho lidí tvrdilo přímo do očí, že je to "pradávný symbol chaosu" a jestliže tomu tak skutečně je, pak to potvrzuje různé teorie o shodě mentálních postupů.“
Moorcockův smířlivý duch naznačuje, že se nemíní přít o autorství s enklávou chaosmágů, kteří považují symbol chaosu za svůj vlastní. Nicméně především díky jemu se symbol chaosu usídlil rovněž i v oblasti RPG a strategických fantasy her.

Dle „Encyklopedie západních sigil a ideogramů“ je osmicípá hvězdice považována za symbol babylonské a asyrské Ištary, později též řecké Astarté, Aštarot, nebo chceme-li venušinského démonia - jehož vliv se však doposud na samotné magii chaosu příliš nepodepsal.
Výjimku tvoří Kenneth Grant a jeho zájem o temná mezopotámská mystéria, případně proudy chaosmágů, kteří operují s numerikou 156, získanou pseudogemátrickým přepisem slova chaos na khaos v různých jazycích, aby se dostali na předem určený numerický součet. Čímž také dochází ke zpětnému návratu ke starým dobrým postupům Thelémy, prostřednictvím Šarlatové ženy, Babalon, spatřované v ištařině mýtu.

Postmoderní chaostar zase hraje na démonologickou, případně antropocentrickou podstatu:

Rozhodně není od věci na závěr kapitoly doložit, kterak jsme při pátrání po širším kulturním přesahu objevili chaostar tam, kde bychom to sami už ani nečekali: je součástí architektonického námětu vstupního portálu "První intergalaktické (reformované) církve Druidů" na Planetě Druidia. Pochopitelně zde citujeme z nezapomenutelné kultovní komedie Spaceballs z roku 1987:

CHAOS MUSICK

Po hudební stránce bude dnešní putování maličko komplikovanější, poněvadž sice máme k dispozici řecký hudební projekt jménem Chaostar , který se pohybuje v rozmezí avantgardní vážné hudby, nezřídka připomínající soundtrack ke scénickému muzikálu, ale jak již však můžeme z nepříliš oslavného intra vytušit, tato skupina nemá kromě několika názvů s magií nic moc společného, obdobně jako trashmetalový projekt Chaosphere. (Gothický přívěsek ve tvaru chaostar je možno koupit zde: http://www.666.cz/gothic-metal-punk/e-shop-detail-65984-PRIVESKY-GOTHICKY-PRIVESEK-CHAOSTAR)

Co tedy zodpovědně vybrat k poslechu?
Pokud se vrátíme zpět k Michaelu Moorcockovi - veřejným tajemstvím je rovněž i Moorcockova úzká spolupráce s britskou psychedelickou skupinou Hawkwind, ve které také mimo jiné začínal svou hudební kariéru Lemmy z Motörhead (jako basák). Tento dnes téměř již bezzubý opotřebovaný pán hrávával na jednom pódiu společně s ostatními členy Hawkwind až do roku 1975, kdy se jasně ukázalo, že dokonce i na zkouřené máničky z Hawkwind jsou Lemmyho fičáky na sjezdovce ze speedu trochu moc silný šálek čaje.
Hudba Hawkwind je obtížně definovatelná, jako u každé déle hrající formace - s léty zaznamenala větší či menší proměny. Oficiální místa ji označují nálepkami progrock, spacerock nebo psychedelic rock, někdy bývají přirovnáváni také k Pink Floyd, ačkoliv toto příliš konkrétní zařazení může být také pěkně zavádějící. K výše uvedeným žánrům mají například kladný osobní vztah na tomto blogu již citovaní Marc Power a Dirk Bruere, kteří průřezu progrockem věnovali celý jeden díl svého pořadu One Tribe .
Jelikož Hawkwind dokázali od svého vzniku roku 1970 spáchat (nepočítaje vydaná raritní alba) cca 25 studiových alb a 10 živáků, obsahuje jejich diskografie jak slabší, tak zákonitě i silnější momenty éry. (Free Hawkwind downloads naleznete zde. )

Jestliže byste chtěli dát přednost co možná nejrychlejšímu seznámení se s profilem této kapely, neměli byste si nechat utéct zejména videoklip hitu "Silver Machine", se kterým se v červnu roku 1972 skupina umístila na druhé příčce britské hitparády:
Za stoupající a klesající směsice tónů salutuje na popředí pódia spoře oděná hippie dívka, na jejíž tváři se bliští bělobou a modří namalována karnevalová maska. Hlásí, že je připravena k odletu a kolem ní se na zem snášejí celé sloupce průzračných bublin, namísto startovacích plamenů lodi. Mezitím se za jejími zády začíná rozjíždět kapela a na plátně v pozadí jsou zvolna promítány psychedelické obrazce. Bubeníkovi (Simon King) padají do obličeje slepené dlouhé provazce vlasů, kamera s cuknutím najíždí detailem na jeho nepřítomný výraz tváře, následně se celý obraz jako by studem rozmaže a pootočí naležato. Kameraman se bojí spočinout na obličejích hráčů delším záběrem, pohledem těká od Roberta Calverta (vokál) k Lemmymu (baskytara), kterým jejich rockovou image (naštěstí!) "kazí" střapatý Nick Turner v pozadí hrou na příčnou flétnu, a ta je zřejmě i původcem zvazbených efektů na pozadí melodie. Předávají poselství ve snadno pochopitelném novognostickém smyslu: "já mám stříbrnou mašinu a startuju s ní pryč, daleko od týhle pošahaný planety..."

Přichází instrumentální mezihra, která píseň čím dál tím víc odchyluje z platformy tvrdého blues a úzká vazba basa-bicí se jako parník ponáří pod hladinu zrychleného rytmu, nastoleného zintenzivnělými psychedelickými efekty. Na plátně tančí a cyklují barevná světla, ve shodě s melodramatičností momentu. Imaginární loď z počátku sedmdesátých let startuje, nabírá rychlost a odlétá do výšin. Hudební erekce opadá - a fascinovaní posluchači oddechují, jako by jim rázem z hrudního koše spadla dusivá tíha očekávání.

Zajímavý prvek tvorby Hawkwind představují Moorcockovy deklamace své vlastní tvorby - z mých předchozích pokusů přiblížit deklamační zálibu britcultury lze vzpomenout jak na Zacharyho Coxe, tak i celou řadu dalších, samotným Aleisterem Crowleym počínaje a Currenty 93 konče. V Moorcockově případě se jednalo o rok 1975, kdy s kapelou vystupoval v rámci alba Warrior on The Edge of Time. Pokud máme doporučit něco dalšího, pak z pozdějších spíše elektronicky laděných alb zase vystupuje uceleným hudebním blokem čistě psychedelické album, bez přísad obvyklých prvků fantasy, s názvem Electric Teepee (1992). Odmyslíme-li si trochu naivní efekty, určitě překvapí již úvodní song LSD, kde se vokály v refrénu podobají Janes Addiction a stylizací i debutnímu albu Pattonových Tommahawk.
Bohužel po ústupu silných hypnotických nápadů to byly právě ony naivní prvky, které ve tvorbě Hawkind přetrvaly až do současnosti, kvůli nimž a pro nedostatek invence jsou poslední alba současných Hawkwind téměř neposlouchatelná (Take me To Your Leader (2006), Take me to Your Future(2007)). Také je dobré uvědomit si, že z původní sestavy kapely nezůstal nikdo.
Michaela Moorcocka si můžeme poslechnout ještě na albu Hawkwind z roku 1981 s názvem Sonic Attack, ale také v samostatném hudebním projektu Michael Moorcock and The Deep Fix, kde šeptá svá minutová i kratší intra ke konvenčněji laděným skladbám (1975). Moorcock je také autorem některých textů proslulých Blue Öyster Cult.

Paže chaosu
aneb když je
UNDERGROUND

Jakmile se něco stane oficiálním učením, vyhraní se také určité autority, které si právem či neprávem, případně z titulu pouhé příslušnosti k nějakému kultu, či díky certifikátu o absolvování workshopu, činí nárok na "jedinou správnou víru". Ostatně toto chování je lidské. O tom, že dokonce i magie chaosu, reprezentovaná především řádem IOT, má své kritiky a svůj underground, se pomocí internetu můžeme přesvědčovat dnes a denně, jako je to i v případě skupiny na níže uvedené adrese, odkud byla také převzata fotografie tetování(kresby?) ve tvaru chaostar: http://marauderunderground.chaosmagic.com/

Imaginační cvičení s chaosférou v 6-ti krocích

„Černé včely pod černým sluncem snášejí černý med, ve kterém se utopil svět...“ Transport Fuckerina

Toto cvičení vychází z faktu, že chaosféra je projekční plochou mysli a může být nabíjena i používána k operacím energetického typu, jako tarotové karty (princ Corwin z Amberu!) a poněvadž jsme si dokázali, že nepatří nikomu a patří všem, můžeme si s ní tedy dělat, co se nám zamane.
Tato imaginace bude podoby rozpínavé, agresivní, neboť dávat přednost „meči“ před „křížem“ a klade si za svůj cíl pomoci člověku zejména v situacích, kdy opravdu o něco jde a je tedy nutno řešit problémy skutečné a nejen ty mystické, které si vytváří sám svým postojem a přístupem. Žádné banishingy!

1) Imaginuj ve své mysli chaostar, jako symbol chaosféry.

2) Její nitro naplň lepkavým medem, černějším sedlé krve, jako je popsáno v úvodní ukázce.

3) Do tohoto medu pak postupně potápěj všechny ty, kteří ti pijí krev, věci, zážitky a události, nechej je zmizet a rozpustit pod temnou hladinou, jako když Pán prstenů nebo Terminátor klesají na dno žhavé lávy.

4) Medituj nad tím, jak to, že:
VŠECHNO JE MOŽNÉ, ALE NIC NENÍ DOVOLENO?!

5) Není-li po ruce nějaký vhodný objekt, nebo chceme-li linknout naše sigilum s čistou ideou undergroundu a anarchie, je možno zaměřit se také na držitele veřejného pořádku. Ponářejme imaginativně do černého medu policisty, funkcionáře, avšak předtím jim stáhněte dekadentně kalhoty až ke kotníkům.

6) Až se dostatečně nabažíme pohledu potentátů se spuštěnými kaťaty, transportovaných skrze temnou hladinu slizu, medu nebo lávy přímo do horoucích pekel, rozpalme sigilum chaostar do běla, nechejme ji vybuchnout jako supernovu prvotního třesku a rozmetat svou hmotu do všech stran, které šipky naznačují.
Rozmetejte tuto bránu do jiné dimenze a zabraňte tím jakémukoliv zpětnému odrazu!

• Teď, když bylo sigilum zničeno,
  
• bordel uklizen,
  
• operace se uzavřela,
  
• vychutnejte si klidný a ničím nerušený spánek po dobře vykonané práci,
  
• poněvadž i ten největší anarchista a dekadent jednou musí do peřin.

Pamatujte, že ačkoliv z bývalých revolucionářů nezřídkakdy vyrostou schopní obchodníci a funkcionáři - obdobně jako se hippies proměnili na yuppies a odhodili své bývalé sny - arnarchosféře a undergroudu to nevadí. Přesto stále ještě existují a fungují...

TAKŽE UŽ JEN OBLIGÁTNÍ PŘÁNÍ PRO TEBE, PŘÍTELI - KDOŽ JSI MNE POCHOPIL A ZACHRÁNIL SE TAK ZE ZÁPLAV MAINSTREAMU -
PŘEJI TI DOST DOBROU NOC!


Catalessi

Doporučené odkazy na wikipedii (v ostatních případech je citováno a odkazováno přímo v textu):
http://en.wikipedia.org/wiki/Symbol_of_Chaos
http://en.wikipedia.org/wiki/Chaostar
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Moorcock

Česká sigilická "abeceda přání" a piktogramy

I.

Celkem třikrát jsem se během posledních 4 let setkala s takzvaným "moneymaking sigilum" - šotkem vytvořeným za účelem přinést svému majiteli nějaký blíže nespecifikovatelný obnos - přičemž jsem se pořád nějak nemohla zbavit pocitu, že se jedná o neživý implantát, který fungovat nebude. Až při tom posledním jsem konečně identifikovala, co je zdrojem mého odmítavého postoje a proč se má vcelku spolehlivá intuice bouří.
Základem sigila byla v každém z těch tří případů často frekventovaná značka dolaru, tedy $.

"Neuvažoval´s o libře, případně euru? Nebo chceš jenom ty dolary? Případně ty peníze chceš potom proměnit na dolary?"
Odpovědí mi bylo trojnásobné ne.
"Tak co tam k čertu dělá ten dolar?"
Dotyčný chvilku nevěděl, co odpovědět a potom ze sebe vymáčknul, že dolar je symbolem kupní síly nejmocnějšího státu.

Jenomže my nežijeme v U.S.A., jejichž systém je nastaven tak, aby přinášel zisk právě jim, nikoliv nám. Pokud někdo dělá jakoukoliv magickou operaci, měl by zajistit všemi možnými prostředky to, aby byl výsledek co nejsnáze uskutečnitelný. Pokud jsou podmínky nastaveny tak, že je jenom minimální naděje na úspěch, snižuje to i úspěšnost celé operace.
V mé osobní pozici je mnohem větší naděje, že dostanu nečekanou odměnu v korunách, zaměstnavatel mi také přidá v korunách, proto by mé vlastní sigilum, zvané "továrna na peníze" mělo vycházet ze značky "Kč".
Zahájila jsem písmenem "C" a otočila do pozice "U", poněvadž připomíná zaprvé kapsu a zadruhé bezmála turistickou značku studánky (dojmy z nedělního výletu je také potřeba zhodnotit, když už člověk nemohl strávit den u complu :-) ).
Tím málem, kterým disponuje turistická značka studánky navíc, je vodorovná čárka, uzavírající hrdlo "U". A poněvadž nám zbyly z označení kupní hodnoty "Kč" ještě háček "ˇ" a písmeno "K", otočíme "K" o 90 stupňů doleva a položíme je na hrdlo kapsy tak, aby rovná čára překrývala hrdlo a šipka směřovala dovnitř - důvod k tomu doufám není potřeba vysvětlovat. Šipka nám zároveň vystihne i tvar onoho háčku, se kterým se pak nemusíme zalamovat.

Chytré, jednoduché, elegantní.

KnK sigilum (k naplnění kapsy), ve dvou z libovolných variant:

II.

Zároveň mne to přimělo k zahájení projektu "Česká sigilická abeceda přání". Pokud máte pocit, že i vy disponujete obdobně jednoduchým a elegantním řešením, ať už se týká jakéhokoliv předmětu potřeby či touhy, pošlete mi jej a budeme se mu v rámci tohoto projektu "tvarové magie" věnovat.

III.

Turistické značky, správně mapové značky, piktogramy či vysvětlivky mne a obdobně naladěné jedince odjakživa dokázaly přivést do naprostých extází smíchu. Během suchého výkladu v hodinách branné nauky jsme se zpravidla s kamarády a kamarádkami tiše pošťuchovali a šeptem se vzájemně obšťastnovali nesmysly, které nás při pohledu na vysvětlivky napadaly.

(Turistické značky viz. např. zde.) Kaplička připomínala handgranát, bufet žirafu a co znamená v dětské řeči přerušovaná tenká čára snad nemusím ani vysvětlovat, jen si vzpomeňte, co a kde mívaly přikresleno siuety v dětských knížkách z knihovny.

Masově rozšířená sigilická praxe bohužel velice často končí u sigil, které jsou vytvořeny z alfanumerických znaků a tak se mnohem méně setkáváme se sigily ze symbolů či piktogramů, což je vlastně škoda, neboť představivost zahálí a šediví. Používáním symbolické řeči, třeba oněch turistických značek, můžeme získat zpátky onen kousek fantazie, o kterou jsme s dospělostí přišli. Dvakrát větší to bude legrace, bude-li se jednat o piktogramy "živé", tedy stále v současnosti používané.

O mapových značkách: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/510293-mapova-znacka#Popisky

Historický vývoj mapových značek a piktogramů: http://hismap.wz.cz/text/znacky_1.jpg

Magická praxe s AVS přístroji, část. I

Klíčová slova: využití elektrických přístrojů v magii, psychonautika, imaginace, vizualizace, metamorfóza, transmogrifikace, snové vědomí, éterické operace, čarodějnictví, útočná magie.

O metodách magického používání audiovizuálních přístrojů se v dnešní době hovoří poměrně často, bohužel však v náznacích a tajnostech, neboť většině komentátorů schází patřičné zkušenosti. A tak napříč zjednodušení za pomoci praktických walkmanů, s brýlemi blikajícími několika barvami LED diod, nebo prostřednictvím programů, simulujících totéž pomocí obyčejného PC nejsme z hlediska obecného povědomí o moc dál, než za dob Briona Gysina a jeho „přístroje snů“ - válcovitého mechanismu vysílajícího pohyblivé barevné paprsky světla (viz. schematický obrázek po pravé straně), působící jako stimulující impulzy na mozek, za doprovodu vynikající noisově industriální hudby Psychic Tv, Hafler Tria a The Temple ov The Psychic Youth.


Metoda AVS přístroje je technickým vylepšením, které lze vsadit do poměrně klasických přístupů magie a čarodějnictví. Nahrazuje magickou kouli, černé zrcadlo či jakýkoliv prostředek abstraktní projekční plochy, na jehož pozadí lze dosáhnout projekce vlastního vědomí, koncentrované do obrazů či symbolů. Podobně jako drogy může urychlit dosažení změn vnímání a hladin vědomí, ale shodně s těmito látkami může vyvolat otroctví.

VIZIONÁŘSKÁ PRAXE

Podle charakteru a zacílení vnitřních vizí lze pracovat se čtyřmi základními technikami, které jsem nazvala na základě svých vlastních vizionářských zkušeností:
a) tunel,
b) mozaika,
c) labyrint,
d) osvícení


a) TUNEL

Tunel je jednou z nejpoužívanějších metod magické vizualizační práce, známou např. z technik praxe s černým zrcadlem.
Za pomoci vizualizace tunelu se můžeme pokusit o mimofyzický kontakt s druhými osobami, skrze tunel lze podniknout za pomoci éterických magických zbraní magický útok nebo také vizualizovat na jeho konci předmět, který chceme získat, natáhnout se k němu a uchopit jej. Za předpokladu předem natrénované koncentrace na naše „snové ruce“ tento předmět jednoduše popadneme a buďto se s ním naše snové tělo sjednotí (vlastnosti, talismany, zvířecí či jiní průvodcové), nebo jej přetáhneme do své vlastní éterické sféry (peníze, předměry). Éterem se myslí životní substance, odlišná od hmotného těla (jinde také astrální operace).
Při vyvolání vize tunelu se tradičně pracuje tak, že magik soustředí svou pozornost na povrch černého zrcadla, rozostří pohled a trénuje vizualici obrazu vířícího tunelu, který se pohybuje proti němu. Orientace tunelu může být jak horizontální, tak i ve vertikále. Pro ty, kteří rádi rozdělují bytosti a sféry na nižší a vyšší, pekelné či nebeské, trpasličí či elfské lze tunelem klesat do podvědomí nebo stoupat do nadvědomí a kontaktovat augoeidetické entity (tomu se budu věnovat v kapitole „Osvícení“) .
Skrze tento tunel, jak bylo řečeno, lze dosahovat či zasahovat zvolené cíle.

V jedno období jsem do saturnského řádu Ordo Luciferi zatáhla uměle adaptovanou entitu, která se začala projevovat jako virus. Po konzultaci s ostatními členy a zejména s hlavou řádu jsem pojala odhodlání, že je mou povinností uklidit po sobě svinčík. Koncentrovala jsem svou mysl nejprve na oddělené stavy Thanata a Eróta v jejich dualitních projevech. Poté jsem sjednotila oba dva do non-duálního stavu lustmord – zločin/vražda z vášně – který je vhodným stavem především pro ty „černé“ mágy, kteří si osvojili přísnou sebekontrolu a dodržování svých vnitřních morálních zásad (Saturn!), avšak uvnitř jsou vášnivě erotické povahy. Tímto způsobem se dalo navázat mentální kontakt s něčím, co na jednu stranu dosud nepozbylo svých líbivých atributů, ale na stranu druhou bylo jasné, že se tato entita chová hloupě sebestředně a "jedináčkovsky" netoleraně vůči ostatním sférám, takže zisk tohoto magického působení bývá nakonec velmi často v rámci celku zvrácen do kontraproduktivního výsledku. Použila jsem audiovizuální přístroj, zvolila program, podporující vizualizaci, na což jsou nejlépe použitelné binaurální rytmy (zvuky jsou vysílány stereo do pravého a levého ucha, pouze s nepatrným zpožděním), které vyprovokují lepší propojení obou hemisfér. Jelikož jsem přesně znala povahu kontaktované bytosti, její sigila a ostatní atributy, zvolila jsem úroveň 8-12 Hz. Pokud tato povaha známá není a tím pádem musíme zapojit širší škálu své vnitřní kreativity, doporučuji ve shodě s předem vytvořenými programy použít širší rozpal propojení mentálních hladin, tedy od 2 Hz do 40 Hz (dvojité binaurální rytmy, pulsující šum), které by však v mém konkrétním případě působily rušivě. Jako hudební doprovod jsem použila geniální dark-ambient stejnojmenného umělce, Lustmorda. Z oblasti industriálu považuji za vhodný rituální doprovod např. Cyclobe, Kammarheit, Inade, případně excelentní album Hellraiser skupiny Coil, z noisu Einleitungszeit, Brighter Death Now nebo Wolf Eyes. Pomineme-li, že k této hudbě mám silně osobní vztah, tento extrémní „hudební“ doprovod považuji z hlediska postavení za alternativu vůči mainstreamu a tím pádem jej vidím k podobným rituálům jako mnohem vhodnější, než vážnou hudbu nebo meditativní „zvuky velryb“ či jiný New Age. Tato hudba nemůže být „lidská“, neboť zákony univerza nejsou založeny na lidské povaze a tudíž i my tuto povahu ve svých temných operacích musíme překonávat (nikoliv však v běžném životě, to je obsese!). Podstatou zvolené hudby musí být převažující monotónní a především instrumentální provedení nahrávky, kterou by měl mág znát předem, aby se vyhnul případnému nečekanému vyrušení. Pokud někdo nesnáší násilné zvuky noisu či agresivitu industriálu, doporučuji spokojit se s dark-ambientem.
V průběhu operace jsem vizualizovala sigilum entity a její atributy, bez toho, aniž bych si připouštěla myšlenku, že ji chci zničit. V momentě, kdy se kolem mne otevřel tunel jehož stěny počaly pomalu vířit a já spatřila na jeho konci čím dál tím víc ostřejší tvary entity, natáhla jsem se co nejblíže k ní, napřáhla svou éterickou ruku s dýkou, zabodla ji se vším odhodláním do entity a rázně tak učinila její konec. Obraz entity zaprskal jasným výbojem - jako elektřinou oživená bytost, jejíž obvody byly zkratovány - a její bytí opustilo náš rámec s výrazem překvapení, bez náznaku jakéhokoliv odporu.
Není pochybnosti, že podobnou techniku lze použít i proti člověku, záleží na svědomí každého, zda a za jakých podmínek hodlá tento druh magie použít. Operace, které jsem podnikla přímo za účelem usmrtit fyzické osoby považuji za neetické popisovat veřejně a ani neshledávám žádný přínos o tom hovořit.
Na závěr mohu zmínit zážitek, kdy jsem sama stála na druhé straně tunelu. Nešlo o nic smrtelného, pouze se mne jeden můj přítel a mág pokusil kontaktovat magicky, když předtím vyčerpal všechny ostatní možnosti. Propojení mezi dvěma světy a bytostmi nemusí nevyhnutelně zaujímat podobu tunelu, častým jevem bývá právě i zrcadlo, kdy sekundární obraz ožije a vezme na sebe buďto přímo podobu bytosti, nebo její podobu „snovou“, zachycenou symbolicky. V mém případě to byla tvář Bafometa, která vystihovala živelnou podstatu operatéra, ale neměla jsem zrovna na kontakt s ním náladu a stejně, jako jsem několik dnů nebrala telefony, i v této vizi jsem se skrčila pod rám zrcadla, abych se schovala a počkala jsem tak dlouho, až veškeré pokusy z jeho strany přestaly. Okolnosti operace jsme prodiskutovali později, až krize pominula. Jelikož šlo pouze o neškodný mentální druh kontaktu, tato dětsky jednoduchá obrana bohatě stačila.


(Příště: teorie hladin vědomí, něco o konstrukčních prvcích AVS přístrojů a o jejich historii, průkopníci psychonautiky a pochopitelně další inspirativní techniky magických operací pomocí AVS přístrojů.)

(c) 2007, La Petit Mort