Vzhledem k tomu, že se kniha "Praktická sigilická magie" v tomto čase právě začíná objevovat na pultech knihkupectví, uveřejňuji krátkou recenzi/anotaci, která vyjde spolu s kresbami Rudolfa Schimery v časopise Logos (Trigon).
NEJENOM "DALŠÍ" SIGILA
Recenze knihy "Praktická sigilická magie"
Frater V∴D∴ (vlastním jménem Ralph Tegtmeier) je právem považován za jednoho z nejpřínosnějších evropských okultistů a soudobých spisovatelů, ačkoliv sám ve vztahu ke své osobě preferuje spíše označení čaroděj (podobně jako jeho současníci Phil Hine a Stephen Mace). České vydání knihy Praktická sigilická magie představuje jistou "událost" svědčící o tom, že se i my stáváme součástí evropské moderní magické komunity, vzájemně myslící společnou věc.
Ačkoliv se lze v současné době setkat rovněž s označením sigilární magie, které je vcelku v určitých kruzích zažité, z hlediska spisovné češtiny se jedná o anglicismus s nesprávnou koncovkou, obdobně jako se v devadesátých letech rozšířil novotvar archetypální, namísto řádné české koncovky archetypický. Po zralé úvaze jsme se rozhodli dát na radu jazykového odborníka a zvolit správný tvar sigilická magie, poněvadž jednak není nikdy pozdě napravit chybu, a rovněž také i s vědomím, že součástí mnohých magických výcviků je schopnost kontrolovat své jednání, případně svou terminologii, a ovládnout tak nevědomé nutkání k opakování starých chyb.
Položme si konečně otázku, proč se vlastně Tegtmeierovo pojetí sigilické magie, vycházející z technik Austina Osmana Sparea, těší již více než 20 let takové oblibě. Jak dobře vědí mladší magikové, vždyť přece dokonce ani u nás už nikdo nikoho s pouhými sigily neohromí!
Osud odnože sigilické magie je v mnohém analogický ke spiritistickému boomu: podobně jako ve Starém Řecku představovalo povolávání zesnulých vcelku náročný nekromantický rituál, po uveřejnění Swedenborgových experimentů (po roce 1744) najednou mohl s mrtvými snadno hovořit každý, kdo jenom udržel myšlenku a moč - a třeba klidně i v kavárně nad zákuskem a šálkem kávy. Nejinak je tomu i v případě sigil. Ta se stala rovněž neodmyslitelnou součástí magické kultury a umožnila tak snadnou cestu k vyjádření mágovy individuální vůle a jejího následného zformování do magické pečeti, esence problému, která zároveň představuje i cestu k řešení. Postup vytváření sigil lze zjednodušeně shrnout do několika rozfázovaných příkazů: "Zformulovat záměr, vyškrtat duplicitní písmena, sestavit sigilum, nabít sigilum a odpálit!" (Nabít zbraň, zamířit a pal!)
Tím jsme, co se týče podstaty techniky, vyčerpali snad vše.
Osobitost Tegtmeierova přístupu však spočívá v tom "něčem málu" navíc, co je implicitně vloženo mezi řádky jednotlivých technik a co je potřeba postupně s každou další a další kapitolou odhalovat. Na pomoc českému čtenáři přichází předmluva s názvem "Pragmatická magie: užitek, zisk, úspěch…" a exkluzivní rozhovor Šárky Sedlákové s autorem, které nikoho nenechají na pochybách, že tím přidaným elementem je právě Tegtmeierův magický pragmatismus, jehož esenci představuje krédo "možná neexistuje žádná absolutní pravda". Tento postoj pochopitelně nelze přikládat invenci magického pragmatismu, který jej adaptoval z obecně známé pragmatické filosofie, k jejímž čelním představitelům v našem státě patřili zejména T. G. Masaryk a K. Čapek.
Když bychom měli co nejlépe charakterizovat pragmatický přístup, který bývá často mylně zaměňován s dekonstruktivistickými směry a postmodernou, mohl by k tomu posloužit krátký román právě Karla Čapka "Povětroň", ve kterém se setkáváme s letcem v kómatu, o jehož životě nikdo nic bližšího neví. Je pouze známa diagnóza malárie a pokročilé cirhózy jater. Každý z personálu nemocnice v něm tudíž získává projekční plochu pro své vlastní potlačené myšlenky a konstruuje tak ve svých představách možný letcův osud. Pragmatismus Čapkův tedy, namísto aby bořil absolutní pravdy, zaměřuje se spíše na možnosti, které se pokouší rozšířit – a tím se podobá přístupu Spareovu. Neboť dokud člověk nestojí před nepopiratelným faktem, zůstávají všechny možnosti otevřené. Není tedy divu, že je tento filosofický směr z pozice magie silným inspiračním zdrojem. Ostatně i sám Frater V∴D∴ zdůrazňuje v rozhovoru, že to, že možná neexistuje žádná absolutní pravda, rozhodně neznamená, že nic takového ve skutečnosti není, ale pouhé připuštění si pochybnosti jako jedné z možností.
Variabilní přístup k individuální povaze pravdy, nepřeberně možných odlišných životních zkušeností pak vyžadují víceméně adaptabilní magickou techniku, která by nejenže vedla k individuálním cílům, ale byla by schopna pracovat opravdu s "jakýmkoliv" obsahem. A jako taková technika pragmatického čarodějnictví je představena vlastní tvorba magických sigil. Kniha metodicky postupuje od Spareho sigilické klasiky, která je rozšířena o vlastní Tegtmeierovy návody ke konstrukci sigil, rovněž jsou obohaceny i techniky jejich nabíjení, původně prostřednictvím magických póz zvaných Pozice smrti, k nimž následně Frater V∴D∴ přidává své vlastní, vycházející z jógy.
Lze z nich jmenovat především akceleraci sigil dechovými metodami nebo spasmickou metodu, která je založena na postupném stahování a následném uvolnění svalstva. Jako inspirace k vlastní praxi může také posloužit i mantrická metoda práce v sigilické magii a samozřejmostí jsou rovněž základní postupy k výrobě talismanů, které sahají až k Agrippovi z Nettesheimu. Nesmí také chybět krátké zamyšlení nad tím, jak to celé funguje, jež vychází ze Spareovy koncepce ega coby cenzorního mechanismu, který je potřeba magickými metodami obcházet. Tato kapitola je doplněna Sherwinovým modelem, po němž následuje autorovo schéma, ne nepodobné Jungovu modelu vědomí.
"Experimentujte! Experimentujte! Experimentujte!" Volá v duchu svého pragmatismu Tegtmeier a to je zřejmě ten "nejpragmatičtější" návod k tomu, jak číst tuto knihu.
Šárka Sedláková
(Frater V∴D∴, Praktická sigilická magie, nakladatelství Vodnář edice KIAton, listopad 2010, překlad textu knihy Jana Kynclová, rozhovor Šárka Sedláková, ilustrace Rudolf Schimera)
