LAPAČ SNŮ

Povídka, která měla vyjít před vánocemi na rituálu. Když nevyšla ani do 26.12., poprosila jsem o stažení, protože narozdíl od této verze byla opatřena přáním - jak si takový dickensovský vánoční příběh zaslouží. Poněvadž máme vánoce i nový rok za sebou, tak nikomu radši už nic nepřeju...:-)

LAPAČ SNŮ

Lucía La Palidez Mortal

I.

Znova si opakovaně prohlížel ten propletenec drátů, otáčel jej v rukou a sledoval pohyb kuličky uprostřed. Předmět byl tvořen podélnou nosnou kostrou, která obalena stříbřitým pletivem spirálově zatočených lanek se podobala pletivu koše. Nebo by také šlo hovořit o tvaru, ne nepodobnému drátěnému vejci či Zeppelínu, na dlaň dlouhému, uvnitř něhož se na drátku cik cak bloncala stříbřitá kulička. Skrze celý tento předmět mohl člověk prohlédnout na druhou stranu, jako přes velice řídkou krajku.
Položil stříbrnou kapku na pultík před prodavačku, zaujatou právě dloubáním do cenovky, nalepené kdesi mezi nohama Budhovy sošky.
„A ještě bych si vzal ten lapač snů...“
Prodavačka zdvihla předmět z desky a nahmatala visačku s cenovkou. Přitom jej párkrát otočila v rukou.
„Já nevím... pane... ale já myslím, že je to drátěná vánoční ozdoba. Lapač snů je taková ta divná věc s mušličkama, korálkama a peříčkama. Lapače snů tady nemáme, ale toto je drátěná vánoční ozdoba. Ta paní před váma si jich kupovala hned několik a měla to prý na stromek...“
„Vy tam nemáte někde napsáno, co to je? Jaký druh zboží?“ Zajímal se.
Brigádnice přejela ruční čtečkou cenovku a zavrtěla hlavou.
„Ne. To se nám tam nezobrazí. Jenom cena.“
„Aha. Takže by to mohl být lapač snů.“
Pokrčila rameny.
„Ale jo. Mohl by to být lapač snů.“ Přitakala. „Chcete na to pytlík, nebo si to vezmete do ruky?“

Vyšel ven s lapačem v kapse bundy. Bříšky prstů hladil jeho povrch, jako jednu z těch antistresových věciček, které většinu času tiše vyčkávají, naaranžovány na desce pracovního stolu. Hejblátka a čínské koule, nebo jiné předražené nesmysly, které svou povahou opravňují majitele povolit uzel kravaty, vynechat šálek kávy, cigaretu, nebo cokoliv z vašich nezdravých tajnůstek a místo toho se jimi přebírat, prsty ještě upocenými z posledního hovoru.
Slyšel, jak se kdysi jedna antropologická expedice vrátila z výpravy od nějakého domorodého kmene, přičemž pak v několik médií uveřejnilo kritický názor indiánů na západního člověka. Náčelník kmene, který cestovatele pozoroval přinejmenším stejně tak zaujatě, jako oni jeho, prý během rozlučkového ceremoniálu pronesl plynule toto poselství:
„Vy, kteří si říkáte civilizovaní lidé, jen pořád něco děláte a celý den se stále něčím zabýváte. A když si pak chcete konečně odpočinout, v hlavě se vám točí tisíce myšlenek na věci, které jste udělat měli a které jste neudělali. A to vás pohání k dalším činnostem, pro které zapomenete na další věci, které jste měli udělat. A tak pořád dokola.
To naši lidé dělají jen to, co je k životu nutné. A když nemají co na práci, tak si prostě jenom tak sednou a sedí, mlčí, nehýbou se a ani nepřemýšlí. Jenom tak sedí a zírají před sebe...“
Tato slova si nalezla stovky sympatizantů, bojovníků proti hektickému životnímu stylu, kteří s otrockou pilností civilizovanému člověku vlastní zasedli do za-zenu, do asány a jiných libovolných východních pozic a jali se přičinlivě nacvičovat nicnedělání.
Po meditaci se zdvihli, vynesli odpadkové koše, překypující obaly z biostravy a jali se usilovně přemýšlet, jak si na ty zatraceně drahé certifikované mikroporcičky co nejefektivněji vydělat. Jiný kraj, jiný mrav.

Doma se posadil před svůj počítač a lapač snů si položil na desku. Mělo by se to pověsit, pomyslel si, ale kam? V hlavě se mu objevil obraz vánočního stromečku, zkrášleného asi tuctem podobných lapačů.
Lapač snů jako vánoční ozdoba. Lapač snů jako antistresová hračka. Lapač snů jako cokoliv.
Zahleděl se do šálku. Lapač snů, nový a lepší. Nyní jako kafe! Nebo jako vaše oblíbená whisky! Stylizoval se do struktury reklamních floskulí, zrovna podle toho, nač mu padl pohled. Po chvíli opět zvážněl.
Může takový lapač snů obsahovat potřebnou magickou sílu? Může si z něj učinit amulet nebo talisman, případně použít tento možná pouze neživý předmět jako symbol své vnitřní cesty? Nevěděl přesně, co to má dělat. Je v jeho službách odhánět špatné sny a plnit ty dobré? Někde četl názor, že skutečným palivem, které těmto věcem dává moc, je vždycky jen člověk sám.
Šel si namazat krajíc chleba a lapač vzal sebou do kuchyně. Převaloval jej prstem po stole během telefonického rozhovoru se svou matkou.
Sám od sebe pozvolna začínal rozehrávat neurotickou hru, dle jejichž pravidel je s tou věcí propojen, sdílí její sílu a dokonce už bez ní nemůže zůstávat sám. Uklidňovalo jej pomyšlení, že kdyby skutečně začal prožívat nějaké neovladatelné nutkání, okamžitě by dokázal celou hru zastavit a vrátit svou mysl do původního rozpoložení.
Když se chystal k spánku, dodal si kuráž a zašeptal nezvučnou prosbu skrz drátěné pletivo, do centra lapače. Cítil teplou duši svého dechu, jak prochází předmětem skrz naskrz a opocuje ruku na druhé straně.


II.

Následujícího odpoledne vyrazil dolů po obchodní třídě s lapačem na procházku. Proud davu po frekventované promenádě v jednom místě téměř přehradil nakumulovaný shluk lidí. Rozhodl se jej obejít podél zdi, ruce zastrčeny v kapsách bundy, poněvadž se mu nechtělo vracet se k nejbližší odbočce. Ačkoliv jej pouliční divadlo v podstatě nezajímalo, jaksi automaticky se zastavil, aby si z útržkových náznaků poskládal alespoň hrubou kostru příběhu.
Neznámou snědou ženu přistihli s rukou v cizí kabelce, jak se pokouší obrat zaneprázdněnou majitelku o peněženku. Pokusila se utéct, ale byla chycena, zejména pak z toho důvodu, že plán jejího komplice odlákat pozornost fatálně selhal. Nepočítal s blízkými frontami na buřty a na svařák, jejichž převážně mužské osazenstvo ihned mobilně přispěchalo oběti na pomoc a kleště se začaly svírat. Stačil jeden letmý pohled do lidských tváří, v tom krásném čase vánočním vzteklých a znechucených, a zanechal jim bez váhání svou družku napospas, aby se alespoň zachránil sám.
Dva úctyhodně vzrostlí mužové, kteří se dobrovolně ujali role strážců, štítivě svírali ženu za rukáv a zápěstí, zbytek jen v povzdálí očumoval, aby měli doma svým blízkým co vyprávět u štědrovečerní tabule.
„Proč nejdeš makat, když chceš prachy?“
„Kradete jak straky!“ Nesly se nevraživé výkřiky davem, jimž napadená čelila pouze sprškou nadávek, jako svými jedinými argumenty.
„A có je vam do tóho, píčusi jedni? Néchte mě, pústte mě, nótak ty, pústiš hned ten kábat?!“
„Na takový svině jako ty musíme makat! Jen ju držte, píču! My můžem chodit do rachoty a vona si nakrade?“ Ozývalo se z davu čím dál tím výhružněji.
„Ta makat nepude, vole. Jediný, co kdy dovedla, bejvalo vystrčit kundu! Ale tak před čtvrt stoletím! No kdo by sní dneska šel!“
Dav odměnil vtipálka hrubým smíchem, sem tam se ozval i náznak potlesku.
Žena už sebou cloumala jenom tak na oko, prožívajíc horkou chvilku si také ona spolu s vánočním davem přála, aby policista dorazil co nejdřív. Chystaný proslov o diskriminaci si chytře schovala až do úředního protokolu.

K okraji hloučku přisednul starý somrák, který tam občas mívával stanoviště. Ale možná, že tam seděl celou tu dobu, jenže teď zrovna se na něho nalepil orvaný mladík s plastikovým kalíškem v ruce. Zřejmě hledal spřízněnou duši, do které by mohl chvíli hučet jak bánší. Kolem obou houmlesů čpěl kyselý zápach svařeného vína.
„Bóže, vždyť já už žiju celej půlrok na ulici!“ Mladík lkal somrákovi skoro až na klopy žalostné krůpěje krokodýlích slz. Rozmáchl rukou v opileckém gestu a ztratil balanc tak, že málem vybryndal zbytek nápoje z kalíšku, který svíral v druhé ruce.
„Co máš z toho, mladej, já už su na ulici přes patnáct let...“ Bručel starý zpod vousů.
„No jo, ale já... mě vyhodila z bytu moje vlastní máti! Rozumíte? Moje matka mě jednoho dne vyko..kopla z bytu.“ Stařík po těch slovech vzhlédl a mrmlal si cosi pod fousy. Náhle se mu oči rozšířily jak kočce.
„Dej to sem!“ Obratně vyfouknul mladému kalíšek z ruky, jako z nějakého mobilního držáku, a jediným hltem zachránil celý obsah před rozlitím.
„Jó, je to hnus.“ Mlaskl a upřeně zíral na mladého, tak jako před tím. Ačkoliv nebylo zcela jednoznačné, k čemu ten komentář přičíst, druhý si toto gesto vyložil jako pozvání, přisedl vedle a jal se pokračovat v sebelítostné tirádě svého zpackaného života.
„Ří...kal jsem jí, gdyby mě pustila domů aspoň přes zimu, nebo jenom na ty bl...blbý vánoce, osprchoval bysem se, byl bysem tiše jako pěna, vděčnej jak toulavý psisko, v koutku, u televize, ale klidně i bez ní, jen tak. No ale vona že ne, ani mi dveře pořádně nevotevřela, a že prej si mám pomoct sám. Že sem si měl najít práci, když mě vylili podruhý z gymplu a že sem jako neměl jen lítat po hospodách s kámošema. Že kdyby sem se na tu návštěvu na pracáku nevysral, bral bych teď aspoň tu socku a že vona už mě toho dala moc, společnost mě taky dala moc a víc už nikdo dát nemůže.“ Popotáhl, dílem rýmou i domnělou křivdou. Střapaté zplstnatělé vlasy už za tu dobu pozbyly poslední náznak extravagantního účesu, rozedrané vrstvy lněných bund někde uvnitř stále ukrývaly zčernalé etikety s nápisy „made in Tibet“ a „handmade“.
„Ani ten blbej rohlík mě nedala, ani bůra, hůř jak na cizího. A že prej dokaď si nenajdu práci, třeba v tom podělaným mekáči, tak u ní mám utrum. Moje vlastní matka... A víte vy, co jako dělá moje máma? Čím je?“ Zaklonil hlavu, zaťal krční svaly, až kůže zrudla, jak se snažil ovládnout dávivý pocit ve svém nitru. Pak si hlasitě a smradlavě říhl.
„Je to kantorka! Jo, ušššitelka! Řekla mě, že jesi se vrátim zno...znova, tak že jako zavolá poldy. To řikala... a že nechce slyšet žádný sliby, že jako půjdu znova do školy, že už jsem kurva dostal šanci a propad sem dvakrát, je mě devatenáct a že prej bych tam zas stejně jen prodával mladším klukům...“ Nedopověděl, co bylo stejně z kontextu řeči jasné. Místo toho si zoufalýma rukama vjel do vlasů, až mu nehty projely ven naskrz prošoupané prstovky, každé jiné barvy a vzoru. Zmlknul, zahleděn na špičky svých bagančat, dávaje najevo, že teď by měl podle nepsaného žalozpěvu zoufalců něco říct kolega.
„A měla recht!“ Zasípěl vzápětí nakřáplý hlas toho druhého, překvapivě pevný.
Mladík pozdvihl špinavou tvář, porostlou měkkým chmýřím a překvapeně znova popotáhl. Zpozorněl jako malé zvířátko. Čekal, že stařík začne vyprávět svůj vlastní monolog plný sebelítosti, ale ten místo toho hned pokračoval.
„Recht měla, ty malej sráči, páč za těch patnáct let, co su na ulici, by mě v životě nenapadlo jít smrdět zpátky ke svý starý! Takhle a v tomdle vohozu! Vracet se k rodině, jenom s tím suchým, přilepeným k prdeli! To radši povalim do krymu...“
Díky těm barvitým popisům nezaskřípal ani jediný tón pokryteckou falší. Starý to rozjel z kopce a nemínil hned tak zastavit.
„Co na tom, jesi by mě chtěla, mám přeci svou hrdost, ne? Su chlap a já rozhoduju, co se mnou bude! Ale co ty vo tom víš, co vy mladý vo tom víte... Jenom békáte...“
Pohlédl znova na pohublý profil, s uvadajícími náznaky dětství. „Maminčiny mazánci. Myslíte, že bejt houmles je sranda a že jako budete porád ty roztomilí klucí... Že se z vás nestanou smradlavý starý dědci, zrezlý, zmáčknutý nakřivo a s pajšlem prokoplým, jak jedna z těch popelnic s urvaným deklem, mezi kterejma spíš, ze kerejch žereš, do kterejch bleješ a mezi kerý i sereš!“
Zástupce mladších ročníků vypadal zaraženě. Možná, že pamatoval už jenom plastové nádoby na odpad.
„To jako myslíte, že bych tam už neměl chodit? Že bych ji měl tó, poslechnout?“
„To já ti říct nemůžu, co máš dělat. Páč to já nevim a je mi do toho houbelec! Co ti ale povim, že já mám svou čest a bejt tebou, tak bych jí aspoň nelez na voči, gdyž už nic jinýho. Každej si může za to svý sám a každej dělá, co může. Já bych tam teda nešel.“
„Ale zrovna minulej tejden jeden na ulici umrz... Dyk je to tak hrozný, klepal kosu až vytuh! Mám přece právo na to, aby mě někdo pomoh! Su člověk a né kus hovna!“ Hlas mu v afektu vyskočil o dvě oktávy výš, horečně šťáral ve svém mozku po jakékoliv výmluvě, kterou by vzbudil kus soucitu a vypadal přitom spíš jako popletené děcko, které chce utěšit.
„Ale ty smrdíš jako to hovno a v hlavě ti to škrontá, jako když role hajzlpapíru ucpou trubky! Čí je to pak vina, když lidi místo toho člověka viděj jen pytel sraček? Copak vypadáš jak něco jinýho?“ Vytáhl z kapsy promáčknutého vajgla, zachrchlal a odplivl před sebe.
Holub hrdina pokukoval po tom plivanci zpod schodů, natáčel hlavičku, jako že by do něj chtěl klovnout. Dělit svou pozornost mezi ty dva nečinilo starému potíže.
„Že je ti zima! Co ty vo tom můžeš vědět! Žádnou porádnou zimu si venku ještě nezažil a to ti povim, to bejvaly zimy! Letos je teploučko, ani ještě nemrzlo a nesněžilo, klidně můžeš spát v budce na zastávce, ale páni vloni, to bylo jiný kafe! Ledovica už vod polovice října!“ Máchl klopou kabátu a odehnal dotěrného ptáka. Ani ty havrany tu není moc letos vidět, takový zvířata do ulic žebrat nelezou, když opravdu nemusí. To jen ti všiví zlodějský holubi nahradili krysy, stejně jako pořádný houmlesy jednou nahradí tahleta bezcharakterní chátra.
„A co jste jako to... dělal, vloni?“ Vyzvídal pouliční novic, který se minulý rok touhle dobou ještě hrbil nad tlačítky nintenda, aby nějak zabil čas a mohl zas večer někam zapařit. Připadalo mu to tak dávno.
„Jo vloni, to sem byl ještě v Praze. Měli tam takový ty stany a na vánoce sem dostal smažený rybí prsty! Ale teďka asi budu vobírat kosti smradlavejch kuřat z koše vod káefcéčka, a to kvůli takovejm hyenám, jako seš ty!“
Zachytil udivený pohled.
„Natáhli se tam letos z celý republiky a vlastně vodevšad, už teďka to řeší na magistrátě, že to byla chyba nám vůbec něco dávat.“ Co mu bude povídat, že má svá očím skrytá místa a v nich pár kutlochů, kdyby nic jiného nesehnal.
Nechodil tam rád, možná kvůli té vybledlé staré vzpomínce z jednoho výletu. Tehdy ještě jako zaměstnaný otec rodiny při procházce se synem objevil rozkopaný bivak, který, jak ještě tenkrát netušil, patřil některému z jeho předchůdců. Rozházené PET flašky, matračky a staré hadry kolem ohniště. Rychle odvedl svého chlapce pryč, kdyby se ten chlápek třeba chtěl vrátit, ale ten obraz se mu usadil v mysli, jako způsob přežití nejhorších chvil. Pak stačil jedinej zkrat a už se v tom vezl. Nebylo cesty jak z toho ven. Kdyby mohl vrátit čas zpět, rozhodl by se nejspíš jinak. Nezvoral by to znova. Ale jemu nikdo druhou šanci neposkytl.
Odmlčeli se oba, ponoření do svých soukromých žalů a davy nakupujících se s nadcházející nocí vracely do svých domovů. Nebylo co víc dodat.

III.

Obracel svůj lapač snů v kapse a zažíval přitom nesmírně intenzivní, tichý vztek.
Do prdele! Někde se stala chyba! Namísto řešení svého vlastního problému začal být vtahován osudy lidí kolem sebe, jak těleso, ze své dráhy vychýlené nově vzniklou gravitační pastí. Směřuje do černé díry. Proč se vůbec zajímal o tu zlodějku? Nemusel by pak vyslechnout útržky hovoru těch dvou houmlesů. Oni sice sdílejí část jeho světa, ale rozhodně nejsou jeho právoplatnou součástí. Odděleni sklem výkladů, oni nekupují knihy, dárky, lapače snů, neparkují auta a neznají uzávěrky. Pípání čtečky čárových kódů k nim na tu světelnou vzdálenost taky nedolehne. Jako by existovali v naprosto odlišné dimenzi, která se s tou jeho občas protne a oni se pak z toho jeho vesmíru snaží urvat, co to dá. Paraziti.
Musel si však poctivě přiznat ještě další fakt, který jeho teorie dimenzí pomíjela, s nedokonalostí těmto teoriím vlastní.
Na mobil mu opět zavolala matka a zrovna se strefila do chvíle, kdy byla situace před ostře sledovaným prostorem maximálně nepřehledná. Jako by se ty její čím dál tím častější hovory snažily cosi spíš paradoxně skrývat, než vůbec prozrazovaly. Cítil, jako by chtěla říct něco víc, než pouhé banální pozvání na štědrý večer, jako by jí nešlo jenom o domluvu, kdo letos koupí kapra a co chce kdo za dárek. Něco víc než obligátní dotěrné otázky, jestli má chystat i pro jeho přítelkyni, nebo zda opět oslaví svátky odděleni, každý u svých rodičů.
Ne mami, budeš mě mít zas jenom celého pro sebe.
Říkal o sobě, že není rodinný typ a zdůvodňoval to tím, že prožil část svého života v neúplné rodině. Pochopitelně o tom tak nemluvil před svou matkou.
Musel se rozhodnout. Má ještě smysl dnes pátrat, nebo propásl svou jedinou příležitost, vejcovité zakřivení drah světa, které mu mělo skulit přímo do náruče co hledá? Protrhnout tak pleróma neúspěchu v jeho kafkovském tápání?
Vyrazil zpět domů, jen osamělý ptáček v olysalé koruně akátu cvrlikal, zatímco si připisoval na ona pomyslná vesnická futra své mysli další čárku, neboť onoho symbolického Zámku dnes zase nebylo dosaženo.

Bezmála před devíti měsíci se do jeho života začalo vkrádat podivně nepříznivé mystérium, zprvu téměř nerozeznatelné, ale s časem čím dál tím víc zřetelnější.
Napříč slabým šancím uchytit se ve své profesi žurnalisty se naň konečně usmálo štěstí a na jednom z míst jej přijali. Najednou z něho byl řádný redaktor ne zrovna neznámého týdeníku, čímž nakonec přece jen zhodnotil dva roky neplaceného úsilí, rozesílání svých textů na všechny strany, olizování obálek s kopií CV a předvádění svého osobního portfolia před zkušebními komisemi. Časy tohoto potupného exhibování konečně zanechal za zády.
Když si sám šéfredaktor vyvolil právě jeho jméno z desítek ostatních, stejně kvalifikovaných zájemců a komise, složená z redaktorů a personalistky potom tento verdikt potvrdila, oslavil tuto velkolepou událost s odpovídajícím nasazením. Dokonce hned prvního večera po práci vyrazil s novopečenými kolegy do hospody, poněvadž i oni byli zvědaví na nové maso.
Život se zdál běžet bez jakýchkoliv problémů, navázal kontakty a zapouštěl kořeny. Pomyslné hvězdnaté chodníky, osvícené oslepujícím jasem reflektorů se před ním rozevíraly do dáli a široko daleko žádná překážka, až po obzor.
Skončili v baru a jak večer pokročil, připíjeli mu všichni už totálně zkalení na jeho budoucí úspěchy a na každou kravinu, která je napadla: taky na Nobelovku a kdoví nač ještě. Jen šéfredaktor mezi nimi nebyl, nemohl se pitky bohužel zúčastnit, prý z nějakého vážného důvodu. Setká se s ním později, sdělila mu sekretářka, sotva co mu vlepila mastnou pusu jako stvrzenku na vzájemné tykání.
První měsíc se musel rychle rozkoukat. Naložili mu zdolat vrcholky archivních prací, úkol hodný novopečeného začátečníka, a poté následovala série podobně neoblíbených piplaček. Vším se musel pracně probíjet sám, pouze za pomoci úsečných rad kolegů, přičemž výsledky po něm očekávali vzápětí hned poté, sotva co dokázal sám trefit na WC.
Začal psát články, pochopitelně ne ty prvostránkové a maximálně tak o rozsahu sloupku. Oznámení městských částí, životní jubilea a v lepších případech něco do nedělní přílohy, k čemuž dostával zadání od šéfredaktora. V těch horších případech podnikal nezáživný research pro některého z kolegů. Pracoval podle instrukcí, přepisoval, opravoval a vykazoval tolik snahy, kolik jenom mohl. Ale po celou tu dobu od svého šéfredaktora dostával pouhé maily a zprostředkováno mu vlastně přicházelo naprosto vše: zadání úkolů, hodnocení, případně mu šéfredaktor posílal materiály a jiné věci po druhých lidech. Anebo je ráno nacházel ležet ve složce na stole. Tváří v tvář se se svým nadřízeným kupodivu stále ještě nepotkal.
Brzy zjistil, že ani při příležitosti uzávěrek není nutné scházet se hromadně s osádkou celé redakce. Týdeník vznikal z jakýchsi mozaikových dílců a zdálo se, že ten jeho střípek funguje stejně dobře i bez živoucí přítomnost šéfa. Celá mašinérie klapala, jako perfektně seřízený mechanismus.
Ne, že by mu to nějak výrazně vadilo, ale jen z nějakého nutkavého zájmu se začal vyptávat, sbíraje informace.
„Šéf nesídlí v této budově, kocourku, ale dáleko, dáleko.“ Vycenila naň sekretářka zuby, orámované linií tlustě nanesené rtěnky.
„Ale počkat, na co jsi ty potom sekretářka, když sedíš tady?“ Namítal.
„Hihi, hlupáčku, já jsem přece redakční sekretářka!“ Vrtěla hlavou ze strany na stranu, účes ála Amélie z Monmartru nabodával ostrými špicemi vzduch. Amélie ale zrovna nebývala jednou z moc čitelných postav, to spíše synonymem tajemství, připomněl si a držel si tu krásku raději od těla.
Od tohoto rozhovoru se změnila jen jedna jediná věc. Šéf mu začal volat. Došli spolu po telefonu až k tykání a podle hlasu a stylu řeči usoudil, že by se s největší pravděpodobností mohlo jednat o bodrého muže středních let věku, který si mládence, jako je on, dokáže obratně udržet na uzdě. Několikrát si smluvili schůzku, ale pokaždé z ní z nějakých náhlých důvodů sešlo.
Buďto už začíná být paranoidní, nebo těch náhod nějak přibývalo.
Pak se mu jednou, když večer ležel a usínal, vybavil název jistého literárního díla a bylo hned po spánku. Tuto slavnou knihu přečetl ještě na gymnáziu, v jakési horečné extázi, a potom ještě jednou, později. Detailně vykreslovala jeho současnou situaci nejasných dohad a tápání: Kafkův Zámek.
Musím se držet, umiňoval si, a za žádných okolností nesmím upadnout do naučené bezmoci! Však já tomu přijdu na kloub!

„Ti povím, co je zač! Je to zkrátka typickej upír! Všechno by na to ukazovalo!“ Diagnostikoval bystře kamarád ze školy po třetím pivě. Představoval také jediného člověka, kterému se mohl se svými pochybami svěřit.
„Neblbni. Pomineme-li, že je to kravina, tak mohl klidně několikrát přijít až po soumraku, když jsme tam zařezávali do noci! Navíc, nepřipadá ti něco divnýho na tom si myslet, že je tvůj šéf upír?“ Měl už v pokušení vložit si dva buráky mezi čelisti, ale zaujal roli toho rozumnějšího z nich dvou a nemínil vyřčená slova nijak parodovat.
„Nnnnaprrrosto nne! Každej šéf je aspoň potencionální upír!“ Přítel neměl takové štěstí a tak se živil na spodku pyramidy firmy, prodával kabelové přípojky k televizi, což se pomalu začínalo podepisovat na jeho názorech.
„Ale víš ty co? Máš to dobrý, tak si to neškrab a starýho přece vůbec ke svý práci nepotřebuješ. Řekni mě, co tě sere? Co tě na tom sere?“
„No, já přesně nevím, ale na jedný straně mám takový pocit, jako by mě něco tlačilo k tomu se na to celý vykašlat. A to se mi nelíbí. Když vůbec nevím, na čem jsem, ztrácím půdu pod nohama.“ Po chvíli sebezpytné odmlky shrnul: „Jsem zkrátka nespokojenej a něco mi pořád chybí. Od té oslavy se cítím jak v permanentní kocovině.“
„Tak si najmi soukromý vočko! Nech si ho vypátrat! Nebo to nech plavat... to já na tvým místě...“

Detektiva si nenajal. Strach z možného prozrazení jej dovedl k myšlence, aby se pokusil pátrat sám na vlastní pěst, i s tím minimem informací, které měl k dispozici. Dopadl tak, že se jen coural po ulicích, s nějakým lapačem snů v kapse. Výsledek žádný.
Ano, lapač snů. Neměl těm nadpřirozeným nesmyslům tak podlehnout. Věřil tomu, že pokud se řešení ukrývá v mlhách, cestu mu může osvětlit jev ještě podivnější. Zkusil to – a nic se nestalo. Výsledkem bylo jen zklamání. Zpochybňoval ironicky sám sebe, svůj vlastní úsudek a vytočil přívod studené vody ve sprše na doraz, v katarzním aktu duševní hygieny, jímž mínil odstranit všechny své vnitřní sedimenty za poslední dobu. Co pevně nedrží, muselo pryč.
Očekával snad, že mu lapač přinese hledaného muže sám, nebo co? Taková iracionální představa. Neměl sám pro sebe víc, než jenom pouhý výsměch.
Ale moment, možná že si opět jen něco namlouvá, ve snaze získat kontrolu alespoň nad pocitem viny. Vždyť jenom potřeboval cokoliv, cokoliv, co by mu dalo alespoň nepatrnou iluzi opory. Cítil se příliš sám na to, aby mohl unést to prázdno, které naň doléhalo ze všech stran, už od dětství. A lapač v této chvíli představoval vítaného komplice, navíc nadaného mysteriózní silou. Ne, nezblbne z toho. S dávkou úlevy pocítil, jak jeho víra v nadpřirozenou moc zhmotnělých snů skomírá a vyhasíná. Nemá se víc kam obrátit. Lapač snů selhal. Vyšel ven z koupelny, vyndal ho z kapsy bundy a mrštil jím otevřenými dveřmi do pokoje, až zmizel kdesi pod postelí.

Několik dalších dnů probloudil, totálně uvnitř vyhaslý. Ničemu už nevěřil a také nic neočekával. Vánoce se blížily.
Pak znovu, po jisté odmlce, mu opět zavolala jeho matka. Rovnou se rozeštkala přímo do telefonu, že jí málem nerozuměl ani půl slova. Téměř hmatatelná blízkost svátků, přešlapujících těsně za prahem, ji přitlačila vyklopit všechna tajemství, a tak se pravda jako Jezulátko vyloupla nahá na svět, přesně na slunovrat. Jakmile ukončil hovor, vypnul přístroj a tiše zaťal pěsti.
Mohl se na ni dětinsky zlobit, mohl jí vyčítat, že mu to neprozradila dřív. Proč jenom tolik let čekala, dokonce i v časech narozeninových oslav a štědrých dní, které spolu trávívali sami dva.
Nechala ho, aby si myslel, že od nich otec odešel za jinou ženou. Když se jí jako malý kluk vyděšeně ptal, kam táta odešel a kdy se vrátí, s vážnou tváří mu odvětila, že jeho otec už nepřijde.Žije teď se svou další rodinou a už nechce nikdy žádného z nich obou vidět, ani na jediný malý okamžik.
Zlost v jeho svalech polevila. Po všechny ty roky, kdy vyrůstal, studoval a snažil se pak nějak protlouct na vlastní pěst, stála přece matka za ním a podporovala ho, seč jí síly stačily. Maminka jednala tak, jak musela, chtěla-li jej ušetřit zahanbující pravdě. A pak mu to celé došlo. Třeba to nebyla náhoda! Zachvátil jej třas nedočkavosti, popadl bundu a teprve až skoro ode dveří se střemhlavě vrhl zpátky, pod postel, aby tam našel svůj lapač snů.

Pospíchal k místu, kde občas žebrával starý muž. Napříč vší nepřízni počasí tam tiše seděl i dnes, klobouk a zároveň žebradlo nabíral vodu u jeho nohou. Po obnažené hlavě starci stékaly úzké potůčky vody, kterých si nevšímal, zahleděn mezi zástupy nohou, jež jej míjely oběma směry.
Mladý redaktor jej chvíli pozoroval z druhé strany ulice, pak se odhodlal přistoupit blíž, sklonil se a vhodil na dno klobouku bankovky. Neodcházel.
Stařec jako by se mžikem probral ze snu, rychle chňapl po té nejbližší, a zkušeným okem prohlédl vodotisk. Bankovka nesla všechny patřičné identifikační znaky podle bankovního vzoru č. 96 a na jejím těle se skvěly tři nuly, jimž pochopitelně předcházelo číslo. Žebrák se v rozpacích poškrábal ukazovákem ve véčku svého obnošeného svetru.
„A co jako za to?“ Pokoušel se pochopit situaci a nespouštěl ze štědrého neznámého oči. „Jestli je to nějaká habaďůra, tak...“
„Co za to?“ Zopakoval mladý muž. Slova mu jako by sama přicházela na jazyk.
„Nic. Jsou tvoje. Nic a ještě jedna nabídka navíc. Kdybys chtěl přijít na štědrý večer domů, všechno tam bude nachystané. Přijď do mámina starého bytu, určitě si pořád pamatuješ adresu. Nikdo se tě nebude na nic ptát... nic vyčítat... jen... jenom by to bylo fajn, po těch všech letech se sejít aspoň na jediný večer jako rodina, tati. Zase my všichni pohromadě.“ Bylo to venku. Rychle ještě dodal svou poslední nabídku.
„Neměj strach o mámu, ta to zvládne v pohodě. Má za sebou už horší věci. Anebo můžeš jít ke mně a dát se tam do pořádku. Tati.“ Zopakoval to slovo, které v životě neměl zrovna dost příležitostí říkávat.
Díval se starému muži zpříma do tváře a náhle jako by mu nepřipadal až tak starý. Žebrák mlčky pohled opětoval a na jeho tváři se prolínaly vlny rozpaků, poznání a možná i pohnutí.
V té krátké chvíli, která jako by nechtěla nikdy skončit, synovi připadalo, jako by pod povrchem vnější špinavé fasády rozeznal otcovy rysy, o nichž si už myslel, že mu z paměti vymizely docela. Viděl v něm toho samého člověka, který jej v dětství brával na výlety, učil jezdit na kole, hrál si s ním a kupoval mu hračky. Když ho pak propustili z fabriky, odešel žít do ulic, prakticky z ničeho, pryč od své rodiny.
Opustil je, nechal je samotné. Oči se mu zamžily. Za své chyby přece otec už dávno zaplatil dost.
Vzpomněl si také na své vlastní, neúspěšné hledání. Ve světle nově poznané pravdy teď jeho zaneprázdněný nadřízený představoval jen další nevýznamnou figurku v plánu, bez níž by však nešlo zahájit partii.
Ale on už tu partii vyhrál, a proto je teď čas hodit veškeré zbytečné starosti za hlavu. Přestat zveličovat. Však se to nějak rozřeší.
Sáhl do kapsy, uchopil do dlaně lapač snů a aby si to celé ještě pojistil, upustil obří stříbřitou kapku dolů do provlhlého žebrákova klobouku. Spadla jak blyštivá krůpěj snů na pozadí temného nebe, až penízky na dně klobouku jiskřivými hlásky zacinkaly na pozdrav nadcházejícím vánocům.

DALŠÍ PRÓZA TÉTO AUTORKY :
Zákony Urban-vúdú

PROČ?

CyberTempli jsou mrtvé.
CyberTempli jsou nemrtvé mrtvé, s nedodělanými php skripty a já jsem ten upír, šťastný asi stejně málo, jako kdokoliv jiný...
Protože se ukázalo, že občas spolupráce s adminy různých portálů přesahuje i nadlidské síly nemrtvého, míním zde uveřejňovat věci, které bych kdysi za starých dob vložila na CyberTempli -- a odlehčit tak hlavně svému humoristickému blogu 36 stupňů Celsia Grade.

Uvidíme :-I...
Každopádně jsou po ruce nějaké povídky a nejen to umění -- samozřejmě pořádné porcičky urban-šamanismu, misantrop urban-magiq, saturnismu, free style magie a dalších...

Vaše Soror Filia Filiarum Lucis, Dianann, La Petit Mort, Catalessi(a), A123WR, Lucía La Palidez Mortal atd.