Saturday, December 1, 2007

Rozhovor s Mobem, ilustrátorem LN-P

Rozhovor Catalessi s Mobem, ilustrátorem českého vydání knihy Petera J. Carrolla "Liber Null a Psychonaut". Druhý, zrcadlově obrácený rozhovor Moba s Catalessi naleznete zde.
...

Kresba: Mob, Liber Null a Psychonaut CZ
...
1) Ve Tvých kresbách pro LN-P je viditelný důraz na ústřední figuru, obklopenou světem své osobní dimenze. Ústřední postava se snad bez výjimky ocitá situována tváří v tvář k pozorovateli, jako by se s ním chtěla konfrontovat co nejpřímější cestou, přes onen předěl mezi papírem a naším rozměrem. Co Tě vedlo právě k této stylizaci?

To je celkem zajímavý postřeh, je skutečně pravda, že klíčové na kresbách jsou ty variace na různé formy zažitých představ, kdo je to vlastně mág. Původní záměr byl ale jednodušší, chtěl jsem knihu, oproti originálu, pojmout pouze více koncepčněji a snažil jsem se, aby kresby spolu souvisely a ideálně ilustrovaly danou kapitolu. Původní vydání ilustrovali hned dva autoři (Liber Null Andrew David a Psychonauta Brian Ward). Po pravdě řečeno mi jejich práce snad pro slávu knihy přišly trochu nadhodnocené a já jsem chtěl vytvořit něco, co by dělalo kvalitám knihy rovnocenného partnera. Také jsem měl obavy jaké budou reakce, když si Čech troufne překonat Brita. Reakce ze zahraničí zatím nemám.
Přesto si nemyslím, že by oba moji předchůdci odvedli špatnou práci a přeci jenom i chaosmág je jenom člověk, čili když si člověk zvykne na podobu své oblíbené knihy v originále, čeká možná to samé i v jejím českém vydání. Mně osobně se např. Davidovy sigilie a spareovské stély hodně líbily, ale osobně používám automatickou kresbu jiným způsobem a imitovat spareovsky akademicky vytrénovanou ruku si příliš netroufám. Ty Davidovy kresby mi také připadají chvílemi nucené, resp. nejsou to pravé automatické kresby.
Inspirovalo mě možná trochu více Wardovo pojetí. Ward se snažil ilustrovat každou kapitolu Psychonauta nějakou příšerkou, bohužel ale zvolil podivný cthulhu-like styl, který třeba mně osobně moc neseděl. Zajímavé mi přišly jen dvě kresby. První ke kapitole Gnosticismus odkazující na konkrétní bytost související s původními gnostickými sektami - Abraxase se lví hlavou, křídly a hadem. A druhou byla slavná postava na obálce, kterou považuji za vynikající a dnes již možná i legendární obálku britského vydání. Sám jsem, abych konkuroval své oblíbené obálce, zvolil doslovnější výklad „psychonauta“ a nakreslil postavu meditující v izolačním tanku Johna Lillyho. Wardovu kresbu jsem vnímal jako originálně pojatého mága, tedy jakousi ilustraci toho, jak se mág může okolí jevit. Já jsem tu svou na obálce pojal aplikovaněji, tedy jako ilustraci toho, jak si asi nejsnadněji člověk navodí změněný stav vědomí, které je nutné k „psychonautice“, tedy simulací stavu, kdy se vjemy izolují od okolních vlivů. Nemá to daleko k póze smrti. Také mě napadlo, že Wardova kresba je Bafomet a sám jsem zkoušel několik bafometických návrhů na Léviho základě, ale ty jsem nakonec skončily v šuplíku (v pozměněné podobě jsem použil tarotového ďáblíka na str. 134). Osobně si ale myslím, že jsem Wardovu obálku nepřekoval, možná to chtělo i jiný design. Doufám, že u Hinea to bude výraznější.
Ale ještě konkrétněji ke kresbám. Ve čtyřech kresbách k Liber Null jsem se snažil o určitý „příběh“ vývoje mága (jedná se koneckonců o cvičebnici), v knize jsou kresby však seřazeny jinak (správné pořadí je: 1) Liber MMM (str. 26), 2) Liber LUX (str. 38), 3) Liber NOX (str. 2), 4) Liber AOM (str. 88)). Myšlenkou kreseb je postupná práce s bytostmi (nebo osobními kvalitami), které se během výcviku člověk snaží zvládat, aby se stal mágem, a které si i vytváří, tedy:
1) v meditacích definuje a zvládá strachy a obsese (mnich odolávající nutkavým myšlenkám a strachům, které se mu jeví jako monstra a přesahují jej).
2) když se s nimi konfrontoval v úvodním výcviku, studuje, jak s nimi bude pracovat (učenec v pracovně s příslušnými proprietami, za ním se seskupují postavy odpovídající klasickým magickým směrům).
3) začíná s nimi následně pracovat a vzdaluje se knižnímu světu, magie, „klesá“ na čarodějnickou úroveň, mág (zde čarodějka) si vytváří bizardní útvary, které už neodpovídají knižním předlohám.
4) vše končí tím, že mu bytosti slouží a pomáhají, a jinak všechny magické propriety se mění na futuristickou laboratoř, kde se jednou z bytostí stává i mág. V rámci Liber AOM ilustruji Carrollovu představu o vývoji magie.
Musím se ale přiznat, že tento výklad dělám zpětně, měl jsem od začátku jistou koncepci (hlavně ten dobový vývoj), ale nijak příliš fixní, byla tam spousta prostoru pro improvizaci. Tedy nechávám to otevřené čtenáři, ať to bere jenom jako klíče, které mu třeba něco otevřou nebo neotevřou. Chtěl jsem jen, aby kresby nějak promlouvaly a nerad bych byl příliš doslovný, tedy v mých kresbách není z mé strany vkládán nějaký přesný primární záměr, jak tomu bývá např. u hermetických schémat nebo alchymických alegorií, kde vše něco znamená a je tam propracovanější plán. Mně stačí, když má čtenář jen nějakou juxtapozici v kresbě a může se v ní nějak zrcadlit – jak jsi správně zmínila, proto ty tváře.

- Můžeš jmenovat i některé své inspirace, ze kterých jsi vycházel?

Samozřejmě jsem si nejprve prošel několik knih o chaosmagii a zjistil jsem nepříjemnou věc; až na výjimky kresby nejsou zvykem. Hodně jsem vycházel z výše zmíněného, tedy že v LN-P je právě tou světlou výjimkou, kde původní kresby jsou, tedy snažil jsem se odrazit od toho a „jen“ to vylepšit. Třeba další výjimkou jsou dvě ilustrace Annie Aaron v Liber Kaos, i když se mi líbily jsou hodně fantasy (je tam konkrétně bůh Pan nebo Bafomet a nějaká měsíční víla, což je u Carrollovské techno-magie trochu paradox). Dobré ilustrace mívá Jan Fries a mnohdy knihy, které s chaosmagií přímo nesouvisí, jako třeba knihy Michaela W. Forda. Dobré, ač nekvalitně reprodukované kresby, bývají v Grantových knihách. Kresby členů jeho lóže a zejména jeho ženy Steffi Grant na mě měly asi dost velký vliv. Steffi vůbec vytváří krásné kresby, jednak lehkou a vykreslenou rukou variuje Spareovké motivy, ale zejména dnes již legendární obálky Týfonských trilogií. Samozřejmě nesmím zapomenout na samotného Sparea, jehož kresba „Póza smrti“ mě inspirovala k ilustraci Liber LUX (str. 38). Spare byl ovšem akademicky vytrénovaný člověk a těžko se mu technikou rovnat. V hlavě jsem měl i rytiny Gustava Dorého.
Samozřejmě jsem měl také v hlavě spoustu komiksů jako je mág John Constantine ze série Hellblazer. Ale i rané věci Granta Morrisona (který byl chaosmagií inspirován), asi i trochu Sandmana, prostě co mi v té době přišlo do rukou.
Napadá mě že bych se pro další knihy mohl se třeba mohl inspirovat v umění malujících mágů jako byli: Crowley a jeho žák C.F. Russell nebo je stále zdravím kypící Bertiaux. Měl bych to alespoň rychle hotové. :-)

-A když už jsme u toho, jak ses vlastně vůbec dostal ke kreslení?

Teď trocha nostalgie. Když jsem byl ještě malý smrad, tak jsem si jednou tak listoval Čtyřlístkem (mimo jiné koncept založený na principu čtyřpólového magnetu), který mi otec donesl do postýlky a bylo mi jasné, že toto budu celý život chtít dělat. Tedy ne ležet pořád v posteli, ale kreslit komiksy. Jsem vlastně komiksový kreslíř, žádný skutečný umělec, co se snaží sdělit bolest světa. Někdy v první třídě jsem čmáral první epičtější komiksy a byl jsem u toho jako ve snách, vlastně si většinu té doby ani nepamatuju, jen to kreslení. Tak do 16i let jsem nepřečetl ani jednu knížku. Knihy jsem nesnášel a dodnes si myslím, že komiks nebo film jsou flexibilnější médium. Třeba i pro magii, lidi si pořád stěžují, že hlavně o knihách to není a něco na tom bude.
Bohužel většina prozatímního života se ubírala jiným směrem, než bylo rozvíjení kreslířského talentu. Paradoxně jsem studoval jazyky a živil se všelijak. Nakonec mě to ale zavedlo zpátky ke kreslení. Je to taková ta věc, co ti jde od dětství, o kterou nemusíš usilovat, ale stačí ti ji jen rozvíjet. Např. se ti nemůže stát, že bys něco takového zapomněla a pořád se k tomu vracíš. Když kreslím vím, že to má smysl, že mě to někam posouvá a vím, že to mám dělat. Víc bych to asi nerozpitvával.

2) V rámci druhé otázky tak trochu odbočím od výtvarného umění k tématu tvých ostatních aktivit v okultní subkomunitě. Jak se tato scéna jeví Tobě?

Tahle otázka asi musela padnout a jsem v pokušení se k tomu vyjádřit obsáhleji. Stává se pomalu zvykem, že se dokola řeší tzv. „scéna“ a hromada lidí vynáší pesimistické názory, se kterými osobně moc nesouhlasím. Čili pár mouder z měšce mé moudrosti, tedy:
I když se sem tam do někoho opřu a nevyhýbám se hádkám, neznamená to, že jsem nějaký arogantní pesimista, co se někomu vysmívá. Jsem v podstatě optimista, v globálu naši scénu vnímám hodně pozitivně a myslím, že se to někam vyvíjí. Je fakt, že se na jejím poli často derou do popředí marginálie a pseudoproblémy, ale i tak mě baví sledovat, asi jako každého, kdo se o ni jen trochu otřel. Jako celek ji vnímám zatím jen jako bulvární plátek, o magii to totiž není – tedy mnoho lidí, co touto subkomunitou proplouvá ani neví o čem celý ten pytel duchovních mouder je. Ideální vývoj by měl dle mého názoru směřovat k tomu, že se scéna začne podílet na nějaké experimentální praxi a začne se tomu doopravdy věnovat a začne se to ukazovat i na webu.
Asi neudělám přesnou sociologickou sondu, tedy jen můj subjektivní pohled. Scéna se dělí hlavně věkově, my jsme ty trochu starší děti, pak jsou tu mladší děti a pak stařešinové rodu, kteří stojí mimo internet. Je to disfunkční rodina, kde se rodiče na své děti vykašlaly a děti si dělají vlastní gangy, které někam sice chtějí směřovat, ale většinou nevědí kam. Kouzelné je, když se o sebe tyto tři „generace“ otřou, česká povaha je obecně hodně žlučovitá a já jsem rád, že se s tím přetlakem nahromaděným naším národním komunistickým xindlem (pozn. nemám na mysli nikoho konkrétního, pouze terminus technicus pro atmosféru, ve které žijeme) nějak alespoň pracuje. Čímž si nemyslím, že je řešení, když se všichni budeme pokrytecky plácat po zádech a v duchu si myslet opak, ostřejší výměna názoru pokud to tak někdo cítí je pro „duchoborce“ přínosnější, než dvojí myšlení, které leptá vůli a charakter.
Existuje např. názor, že mladší generace je v neustálé krizi a že to u nás, oproti té starší gardě nebo zbožštělému „západu“, tzv. stagnuje. Do nedávna jsem to vnímal asi více méně podobně, ale pak mi došlo, že je to jen pohled lidí zevnitř ČR-SR na další lidi obývající stejný prostor. Vnímám to hlavně jako tzv. „vyšlapávání si území“, kdo hodně křičí, najde své zombie-stoupence a ti brzy převezmou jeho názory, on má pak tu pravou „pravdu“. V podstatě je to jen šíření falešných memů. Dost mě proto překvapilo, když mi jedna prodavačka v Londýnském Atlantis Bookshop říkala, že se v Čechách fakt „něco děje“, protože se u nich stále častěji objevují lidé z Čech a dychtivě shánějí knihy a kontakty. Prý se podobné věci děly s Poláky v 90. letech a navštěvovali je stejně jako našinci. Nepřikládal bych tomu takovou váhu, kdyby to nebylo v Londýně a v jednom z nejslavnějších knihkupectví, kam chodil Crowley a Spare, a jehož majitel seznámil např. Crowelyho a Granta. Navíc ta paní třeba osobně znala Hinea, Granta apod. Prostě měla každý rok k dispozici tuny lidí z celého světa k takové statistice. Tedy i kdyby to byl kec té paní – pouštím to lidem v Čechách ven – nejsme úplní looseři, ale Tajní mistři na západě o nás vědí. :-)
Chtěl bych také dementovat velmi oblíbenou stížnost chudoby naší knižní scény. Vnímám to opět pozitivně, vzhledem k tomu, že čeština je menšinový jazyk a odbyt do světa je více než minimální, je pak logicky jasné, že u nás bude vycházet hardcore magická literatura také jen minimálně. Problém spíš spatřuju v tom, že lidi neumí anglicky a že studium magie pak bolí. Trh se otevírá autorům, kteří lidem metou cestičku a vydávají almanachy složené z různých střípků. Osobně si myslím, že je to ale schůdné a pragmatické řešení, vnímám to tedy hodně pozitivně, protože i to lidi vede víc k praxi a ne ulpívání na knihách. Z druhé strany jedním dechem dodávám, že magie je menšinová věc a člověk co se v informačním věku vymlouvá na to, že potřebuje mést cestičku protože blablabla (argument vlastní slabosti), nebude vyčnívat ani v magii.
Ale zpět – jen v literatuře problém není, např. adepti východní stezky mají k dispozici tuny východních mistrů ochotných je zasvěcovat a proto roste i zájem o knihy o východní mystice a ty nejsou taky příliš odpočinkové čtení. V případě západní stezky se mistři do zasvěcování nováčků moc nehrnou, spíš je vyhazují ode dveří a dokonce jsme se s jedním známým shodli na tom, že předchozí generace v tomto ohledu v podstatě selhala. Mladší a starší generace si u nás k sobě hledá cestu jen těžko. Mladí lidi si tedy nějak svépomocí snaží vybudovat scénu sami.

Teď na chvíli otočím plášť a zahraju si na důchodce i já. Trochu mě překvapuje vývoj nově nastupující generace lidí, kteří jsou věkově asi o 7-10 mladší než já a kteří notnou měrou přispívají k tomu, že se hromada věcí medializuje a chvílemi se to mění ve zmíněný bulvár. Je to pro mě takový blesk z čistého nebe a myslím, že časem z toho něco vyleze. Díky internetu to celé hnutí nabírá neskutečnou dynamiku, lidi se houfně scházejí a to, že někdo dělá magii už není tajemstvím. Stojím tak nějak mimo to dění a fascinuje mě kolik lidí je schopno plnit denně osobní blogy o svých „magických“ životech a že je to dokonce i baví. Vnímám to jako nějakou formu pop-introspekce, i když to většinou nabere rovin právě zmíněného bulváru nebo konzervativního chování, které bych tam vůbec nečekal. Lidi už vlastně nestudují magii nebo nějaký směr, kde by se měli měnit, ale scházejí se u piva a baví se o těch ostatních. Je to takové prodloužené dětství a doba skautských táborů. Vždycky mě zaskočí, jak nakonec vše skončí utvrzením se v pozitivních hodnotách společnosti, jako že se máme mít rádi a být tolerantní. Vytrácí se tak někdy to podstatné a to je primárně podvratné založení magie, je to na mě takové příliš správňácké založení a v podstatě tam nevidím nějaký hlubší zájem o magii nebo něco podobného. Je to zatím jen takový kvas.
Co mi přijde opravdu zajímavé je, že tato generace již nevyhledává své „dědečky“ a nežadoní je o radu, jak jsme to dělávali my, ale že si vystačí sami. 20i leté takto zasvěcují 30i letí. Je otázkou, jak dlouho jim ten rajský stav vydrží, já jim to sice přeju, ale myslím si, že magie je hlavně samotářská stezka.

- Opět zde (nejenom) z mého pohledu přitahuje jistou dávku pozornosti motiv diskurzu: ví se o Tobě, že občasně přispíváš do svého blogu, komentuješ tematické blogy a články jiných autorů a často se nebojíš napsat peprnější či kontroverzní názory na současná témata, kauzy či problémy. Je za Tebou znát jistá sečtělost a schopnost propojovat informace do kauzálních celků. Jak bys to celé charakterizoval Ty sám, genezi své identity v okultní subkomuně?

Viz. výše zmíněné, vnímám se spíš jako takový pozorovatel, s pár lidmi udržuji dlouhodobé a podnětné kontakty, ale čistě mimo oficiální fóra a mnohdy vůbec bez jakékoliv oficiality vůbec. Někdy si říkám, že bych měl víc držet zobák a k ničemu se nikde nevyjadřovat, protože to pak vyvolává vazby, příliš tě to vtahuje do dění na netu a promítá se to i do reality. Doslova ztrácím tím čas a koncentraci na podstatné věci a práci.
Pamatuji se, že jsem na net vstoupil někdy v roce 2001 v době existence slavného diskusního fóra Frabato a bratrského SEVu. Tam se to hemžilo regulerními blázny, nachalleningovanými ufology a křesťanskými kazateli. Taková ryzí new age doba, kdy nebylo vůbec těžké se solidně pohádat a lidé tehdy brali jakékoliv provokace strašně vážně, byla to v podstatě hrozná sranda. Pak to fórum ale uzavřeli, protože tam lidi jako já dělali strašněj bordel a později mi došlo, že jsem si jednorázově odžil takové to ponoření do sítě. O magii jsem vlastně tehdy ani nic moc nevěděl, zkoušel jsem tuším cvičit jen Bardona, ale byl jsem na to moc roztěkaný. Podobný stav, jaký jsem popsal výše u mladších lidí, jenže neexistovalo něco jako společná setkání a blogy ještě nebyly rozšířené. Tahle zkušenost mě pak donutila se zamyslet, jestli chci vůbec někdy dělat nějakou magii nebo se jenom tak bavit na cizí účet a přicmrndávat na fórech. Net a scéna na něm se vyvíjí neskutečně rychle a jeden rok je jak dekáda v reálu. Hodně se změnilo a fóra neskonale zvážněla, už to není ta zábava, nebo jsem z toho vyrostl.
Časem jsem se začal rekreačně věnovat chaosmagii a kdosi mi nakukal, že chaosmágové nic o magii nevědí a to mě nějak nakoplo začít magii skutečně studovat a snažit se ji hlavně provozovat. Úplně nedávno jsem si v nějaké podobné diskuzi ověřil, že podobní lidé, co chaosmágům nadávali do nedouků, neví o „tradiční“ magii vlastně vůbec nic konkrétního, jen takové drobečky od stolu. Tradiční magie byla pro ně něco jako maska, za kterou se schovávali. Mimojiné tzv. tradičních mágů máme v republice střízlivým odhadem tak 10 kusů, přičemž jen asi půlka se pohybuje na netu. Čili tradiční mág je druh na vyhynutí (do čeho se budou chudáci mladí progresivní chaosmágové strefovat?). Zbytek tzv. na „tradicionalisty“ si hrající, vnímám jako českou specialitu mající kořeny někde v naší tradici lidových mudrců a vesnických poudáků, kteří rozprašují svoje květnatá moudra po poutích a zaříkávají se pánembohem a císařpánem. Je tam taky skrytá infekce národa komeniologům vychovávat, vychovávat, vychovávat, k lepšímu lidství a člověčině. Fujtajbl.
Do další ze skupinek jsem se zkoušel strefovat přes svůj skomírající blog. Vždycky mě zajímá kolik kdo co snese a jakou to má sílu, když se ti to vrátí zpátky. Vypustit mem, že zakladatel jednoho směru jedné velmi populární skupinky byl erotoman nevalné morálky (podobně jako náš oblíbenec Crowley), který provozoval s Kennethem Grantem regulérní černou a sexuální magii. Reakce na sebe po chvíli nechala čekat, ale bylo cítit dunění tamtamů v soukromí. Ukázalo se jednak, že jsem odhalil informace, které nebyly známy ani předákům hnutí a při tření ploch na nějakém fóru mi přišlo, že se bavím spíše s vedoucími pionýrského tábora, než se skutečnými čarodějníky, provozujícími black arts. Je to jak když řekneš skautům, že Foglar byl pedofil nebo pionýrům, že Lenin umřel na syfilis. Jedině thelemité jsou z obliga, tam se nedá vlastně nikdo urazit.
Třešničkou na dortu jsou pro mě diskordiáni, kteří se mě ptají jestli jsem danou věc myslel vážně nebo si zase dělám srandu.

Abych to nějak uzavřel, nemyslím to osobně, je a byla to z části vždycky sranda, z části jsem jenom zkoušel komunikovat s různýma skupinama a nacházet společná témata k družbě. Jinak všechny ty lidi mám samozřejmě rád (to zdůrazňuju), jen sem tam si pro sebe řeknu, že je někdo blbec. Jsem ale otevřený člověk a rád se sejdu s kýmkoliv a u piva mu odkývu v podstatě cokoliv, co bude chtít.


3) Zpátky k LN-P: pochopitelně ačkoliv jsou mi dobře známy realizační okolnosti, díky kterým ses dostal k této výsledky korunované spolupráci právě Ty, můžeš to přiblížit čtenářům ze svého pohledu? Jaká byla Tvá první reakce na tuto nabídku?

Tvůj mail jsem si přečetl hned první den v nové práci, rok po tom, co jsem marně sháněl zaměstnání jako kreslíř, tak jsem to bral jako znamení nevypočitatelného osudu. Byla to velká výzva, protože LN-P je hodně slavný titul a byla by hloupost to odmítat. Ze začátku jsem si říkal, že se svými kresbami nebudu spokojený a že se na ně nebudu moct ani podívat. Ale musím říct, že jsem se mýlil a že jsem dnes s odstupem poměrně klidný, když si knihou listuji. Napadá mě samozřejmě, že všechny kresby by se měly nakreslit znovu, protože jsou tam chyby, nepřesnosti, nedotažené nebo přetažené linky, že je to neumětelské, ale v rámci časových možností jsem pro to tehdy udělal všechno, co bylo v mých silách.

- A do jaké míry jsi znal Carrollovu knihu už předtím? Změnila pak práce na těchto ilustracích v nějakém ohledu Tvůj postoj ke knize a k autorovi?

Já jsem takový podivný chaosmág, spíš neortodoxní chaosmág, možná ani chaosmág nejsem, já ti vlastně ani nevím. Když jsem knihu ilustroval, byl jsem už nějakou dobu k celé chaosmagii hodně skeptický, přesto se mi ale při četbě vrátily staré dojmy a Carrolla hodnotím dodnes pozitivně a nostalgicky. To, co vzniká v chaosmagii se jinak samozřejmě snažím sledovat, ale přiznám se, že už mě to nebere, všechno nadšení jsem si nějak vyčerpal právě kdysi na tom Carrollovi a pak se upnul na ten jeho diagram vývoje magie a vracel se časem zpátky ke starším věcem. Chaosmagie je jiný typ magie, bez teatrálnosti a melodramatu tradiční magie, bohužel ta hranice se někdy hodně překračuje a chaosmagie se mění v takovou kvazi-uměleckou performanci, takové moderní divadélko pro zlatou mládež a formalismus, který jsme kritizovali na tradici se nám vrací (jako zpětný odraz :-) ) v nových a nových podobách. Chaosmagie taky může někdy působit jako dětský vzdor, lidi si špatně vysvětlí, že když jsou ty techniky koncipovány jednoduše, že budou i snadné. Třídní boje a pálení starých knih na hranici mě nikdy nezaujaly a proto se od toho raději oficiálně distancuji. Chaosmág tedy raději nejsem, zajímá mě magie ve všech funkčních podobách. Bohužel žádnou průkazku do klubu na to nemám.
K mému seznámení se s chaosmagií - o Carrollovi jsem se dočetl už před asi 6i lety tuším někde v Horusu, ale jeho knihy ani úryvky z nich nebyly k mání. Později jsem na Chaospace narazil na překlad Carrollovy Liber MMM (z Liber Null) a Liber KKK (z Liber Kaos) a hned jsem se do těch krátkých textů doslova zamiloval. Z magie bylo vytaženo to podstatné bez zbytečných keců a guruovských pastí na žáka. Začal jsem tvrdě cvičit různé vlastní asány a výsledky a změny povahy nastávaly velmi rychle, zároveň jsem si vytvářel vlastní divinační metody, pantheony apod. Pak jsem četl další věci jako Sherwina a Tegtmeiera a chvíli mě držela taková ta rebelie, jak všem říkáš, že je to překonané. Ale velmi brzy mě to přešlo, protože chaosmagie mi jako směr nestačila. Začal jsem se v ní trochu pitvat, hlavně z hlediska toho, co tvrdila o historii magie a jak se vůči ní vymezovala. Některé věci mi přišly jako takový magický populismus. Líbil se mi Mace nebo i Dukes, kteří jsou takové to intelektuálnější z chaosmagie, ale to už jsem se začal zajímat vlastně o celou anglosaskou magii, různé mutace kolem O.T.O., Zlatý úsvit, Crowley, teosofii a starší věci jako gnóze, ale i francouzskou linii magie, pro srovnání. Začal jsem se pořádně zajímat o Sparea a Granta a postupně mě to odválo někam jinam, k autorům jako Bertiaux a chaosmagii jsem si v podstatě jaksi upgradoval. Když dnes čtu nějakou euforickou knihu o chaosmagii, kde nějaký 20i letý americký svazák pěje ódy typu: „odhoďme knihy a pojďme magii žít“, tak si píšu na okraj knížky vykřičník. Mám rád takové ty vzdělanější chaosmagické věci nebo věci a dobu, ze kterých vycházely – tedy: Leary, Burroughs, Wilson a zbytek psychedelické scény. Hodně mě bavil komiks The Invisibles, což byla podle mě taková vize, co chaosmagie doopravdy dělá. Zajímá mě Spare, ale to vlastně není chaosmagie.
Samozřejmě to, na co se ptáš, implikuje i starý spor „tradice“ vs. chaosmagie. Jsem rád, že to mám za sebou, protože šlo spíš o zmíněné „kolíkování si území“ a „měření si pinďourů“ – já jsem do toho naivně vstupoval s tím, že něco fakt vyřešíme a že se třeba obohatíme. Co mě zaskočilo, že mnozí z těch lidí s plnou hubou keců si o chaosmagii nic nikdy nepřečetli (dokud nevyšel Carroll). Přišlo mi to hlavně nefér, protože já jsem poctivě šprtal starší věci, které jsem z mladické pitomosti kritizoval. Ale hlavně na té první straně není a nebyla snaha od začátku o slušnou diskuzi, spíš projekce nějakých osobních problémů. A pozor nemám na mysli ty 3 lidi, co se aktivně věnují praxi nějaké skutečné tradice, ale spíš ty lidové poudáky, co z rukávu sypou werichovská moudra, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Osobně ani nechápu samo vymezení „tradice“, protože i chaosmágové se vehementně hlásí ke svým knihám a svým autorům, tedy mají svou tradici. Sám jsem se v tom dlouhodobě pitval a osobně nemám nic proti technikám, které se v tzv. tradiční magii používají, jako ideologii, která za ní stojí. Dokonce ani dogmatika chaosmagie nám nic takového nezakazuje používat. Rozdíl je spíš k přístupu k těm technologiím. Pokud si člověk někdy poslechne tradičního mága, tak ten se na rozdíl od chaosmága hlásí k nějakému instantnímu světovému názoru. Tradice kráčí ruku v ruce s křesťanstvím a takovým největším představitelem této magie je francouzská větev, naopak v Británii byla pořád snaha nahradit křesťanský proud něčím jiným, egyptským, orientálním, čímkoliv. Britové mi přišli vždycky jako větší libertinové než Francouzi. Nikdy jsem nepochopil proč se v dekadentní Francii vývoj magie zarazil u takové té katolické magie, i těch kolonií měli dostatek jako Britové, aby se přiučili v Orientu. Vše se chroustlo někde u Papuse a vývoj tam nikdy dál nešel, spíš taková oslava středověku a patetická nostalgie nad zašlými časy vousatých dědulů, kteří se museli bát inkvizice a proto psali v hádankách. Zatímco francouzští mágové žili (a možná pořád žijí) pořád v ústraní jako mniši, tak v Británii se začaly houfně objevovat individuality jako Mathers, Crowley nebo Fortune, kteří rozvíjeli osobní magii a zmizela taková poplatnost jiným náboženstvím, hlavně v Crowleyho přístupu je znát ta důslednost, kdy si prostě vytvořil vlastní náboženství, vlastní magický proud. Spare šel ještě dál. Kenneth Grant to napsal začátkem 70. let v Magical Revival a definoval to tak, že v Briti vytáhli začátkem století na povrch starou chtonickou tradici, které se do té doby ceremoniální mágové a theurgové vyhýbali. Grant začal hájit přístup (podobně jako teosofové), že k navázání na tradici nemusíš mít žádné psané prameny, prostě to uděláš v astrálu a nehrabeš se ve fyzických archívech. Už někde tam je skrytá pochybnost, že svět stvořilo něco vyššího, spíš to vyústilo v tom, že Grant možná jako první vytáhl na povrch Lovecraftovské příšery a řekl, že toto jsou staří pánové země. Briti si tak osobují návaznost na dejme tomu pravěkou magii. Francouzi a směry, co z nich čerpali (např. česká Universalie) z takových věcí dostávají psotník, protože to není preference stezky vědomí, ale čarodějnictví, lunární magie. Prostě to boří axiomy, na kterých stojí celá tzv. „tradice“. Proto je tu podle mě neustálý spor a kolíkování si území, i když na malém a směšném políčku.
Naráží to na fakt, že mágové obecně neznají historii svého oboru, dokonce se to považuje za jakousi dehonestaci. Setkal jsem se i s tím, že když moc víš, tak si buď vymýšlíš nebo nejsi praktik a jenom přicmrndávač skutečných borců (co samozřejmě ty věci slyší poprvé). Vlastně u nás není nezaujatých historiků magie a nakonec není podle mě podstatná nějaká teorie magie, jako její historie. Od historie se pak člověk snadno odpíchne k praxi, protože prostě znáš proudy, jak magie tekla a víš na co se napojit i bez použití správných korespondencí. Lidi, co sepisují dějiny české esoteriky, vůbec nereflektují složitější toky na světovém poli. Je to pořád o tom kolik prasátek chrochtalo v tom našem domácím chlívku. O nějaký komplexnější pohled se pokoušel Milan Nakonečný, ale ten tomu udělal službu spíš medvědí. Co se nehodilo do krámu dostalo nálepku „krize současnosti“ a hitem večera bylo, že jeden archivář chtěl zabít magicky Hitlera – to, jak celá operace vlastně probíhala je ale top secret :-). No comment.


4) Co jsem měla možnost sledovat reakce čtenářů, všem se Tvé ilustrace k LN-P líbí, předčí mnohé z původního vydání, hlavně v části Psychonaut. Avšak jedním dechem pak obvykle dodávají, že tak soudí i přesto, že jsou Tvé kresby tematicky někde jinde, než text. Do jaké míry vycházíš přímo z textu knihy? Jedná se o Tvé vlastní vidění magie chaosu, nebo jde o kompromis nějakých jiných vnitřních vizí, které ovlivnily konečnou podobu ilustrací?

Jak jsem psal výše vidím chaosmagii dost po svém a dnes jsem také jinde, tedy i během prací na kresbě jsem provozoval jiný směr magie a to se na tom možná podepsalo. Z druhé strany mi není jasno, co je tématicky jinak – Carroll má v úvodu schéma, kam až jeho vlivy sahají a tak jsem proletěl celé spektrum dějin magie.
Kresby možná lidi zaskočily hutnou, černobílou stylizací. Zvolil jsem styl vyčerněných větších ploch a detaily jsem nechal bílé kvůli kontrastu. Někdy v půlce práce na kresbách mi došlo, že se to posouvá do molové linie a vypadá to jak horor, ale takové jsou konec konců i Wardovy kresby k Psychonautovi. Podobně jako v Carrollovi a celé chaosmagii se i zde mísí prvky archaické a prvky futuristické a já si pořád kladu, jako svědomitý autor, otázku, jak by měly kresby vypadat, aby vystihly atmosféru? Je celkem možné, že jsem měl jen ubrat na černých plochách a vše posunout do futuristické stylizace, ale to by byla jenom půlka pravdy. Carrollovská chaosmagie imo je pěkně temná stezka, která se pouze oprostila od grantovského romantismu, který knize bezprostředně předcházel. Proto ten horor.

5) S jakými reakcemi na své kresby, nejlépe osobními, jsi se po vydání LN-P setkal? Chtěl například někdo po Tobě autogram? (ptám se, protože se mi to samotné stalo už několikrát, ačkoliv jsem knihu jenom uváděla a editovala a tím pádem nevnesla příliš originální tvorby. Krotím zájemce o autogram bonmotem, že nevím, jak se Carroll podepisuje a musela bych jeho podpis natrénovat. :-) ) Zaslechla jsem nicméně, že se našli zájemci o koupi Tvých originálních kreseb, prodal jsi už něco?

Setkal jsem se s naprosto nečekaným zájmem a přátelským poplácáním od tzv. „tradičních mágů“, se kterými udržuji přátelské kontakty. Ale samozřejmě byly i nějaké pozitivní reakce ze strany chaosmágů. Spíš to byly odezvy od kamarádů, kteří mě znají osobně. Logicky mi to tedy nekomentovali lidi, se kterými se vídám jednou ročně a neudržuji s nimi styky.
Dokonce byly i nabídky některé z kreseb odkoupit, ale do toho se mi nechce, protože je využiji do portfolia. Časem třeba naberou na ceně :-).


6) V současné době pracuješ na ilustraci k připravovanému titulu Phila Hina, takže zůstáváš stále ve spolupráci s nakladatelstvím Vodnář i v oblasti titulů magie chaosu. Můžeš nám prozradit, zda bys rád i nadále pokračovat v této spolupráci, a jestli bys byl ochoten prozradit i nějaké další projekty, kterým by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Ano, na Hineovi momentálně pracuji a s Vodnářem budu velice rád spolupracovat i v dalších aeonech, jelikož mi to umožňuje propojovat oba moje zájmy. Rád bych samozřejmě laťku nastavenou Carrollem přeskočil a lidé by kupovali knihy ne kvůli autorovi, ale mým kresbám.
Jsem v podstatě kreslíř komiksů, galerijní umění pro umění mě nikdy moc nelákalo, a tak bych rád směřoval cestou, kde je scénář a kresba v symbióze. Tedy cestou, kdy při kresbě i přemýšlíš a usiluješ o nějakou kontinuitu. Kresba je tak podřízená obsahu, víc se naučíš a můžeš sdělovat i složitější myšlenky a ne jenom banality typu „alegorie na jaro“ nebo „píseň míru“. Co mě vážně nebaví je, když se právě toto snaží někteří lidé do komiksů nacpat, takové ty pocitové komiksy o obyčejných věcech. Naopak mám rád propracované věci, kdy mám po jednom přečtení chuť se ke komiksu vracet.
Jinak mám rozpracovaných několik kratších komiksů, abych se udržel při cviku a trénoval na složitější a delší věci. Dlouhodobě chystám jednu větší věc a mám s tím nějaké (zatím tajné) plány, chtěl bych tam dát i nějaké své zkušenosti s magií, ale je to ve fázi příprav, pořád pracuji na scénáři a není zatím jasné, kdy to vůbec začnu dělat.


7) A na závěr, kromě poděkování za rozhovor, spolupráci a za Tvůj čas, Ti chci položit trochu legrační a odlehčující otázku: Kde by ses chtěl vidět za pět let?

Přiznám se, že jsem asi trochu pověrčivý… ale mám určitou představu. Mít vybudované zázemí a prostředky, abych se mohl věnovat věcem co mě baví a naplňují.

1 comment:

Anonymous said...

Zdravím. zmínka o nové kmnize do češtiny od Phila Hineho mne nesmírně potěšila :-) hned jsem si ji obědnal.


ostatním doporucuji treba zde: http://www.kosmas.cz/knihy/143136/Prachaos/