KDO SE SKRÝVÁ ZA ŘEKOU

Undergroundový příběh s nadějným koncem. Nechybí prvky fantasy a magického realismu. Temné vánoční vyprávění, letos trochu v předstihu.

Kdo se skrývá za řekou

(Lucía La Palidez Mortal)

Zaplatila, otočila do sebe džbán a prolila hrdlem poslední zbytky piva.
„Nedá se nic dělat, chlapi, už budu muset.“
„Né, ještě nechoď.“ Začala opilecky škemrat známá sestava místní nálevny. „Nechceš doprovodit?“ Nabídl se jeden z nich, podle hlasu Lojzík.
„Né, já su pořádná baba. Takový už se nerodí. Samostatná. Postarám se vo sebe. Dojdu v richtiku, bydlím tady kousek.“
„Anéééžka čéééskááá, pořááádnáá žénskááá...“ Zapěl Lojzík. Pravděpodobně bude za chvíli sám potřebovat doprovod, ale nikdo s ním nebude chtít jít, protože Lojzík si po cestě nachcával do vlastních kalhot. My dva bychom teda měli ránu, pomyslela si.
Navlékala se do kabátové bundy a potom si zkontrolovala nehtem ukazováku, že má všechny zipy zapnuté. Nejdřív ten v rozkroku. Tihle chlapi byli sice učiněná dobračiska, ale stejně tak by ji klidně dokázali nechat sedět s puntem rozepnutým dokořán, potom co absolvovala náročné ženské chcaní vestoje pozpátku, v úzkostné snaze nedotknout se ani v nejmenším smradlavého hajzlíku. Jo, a ještě by se ty hovada tlemili, pošťuchovali lokty a ukazovali si na hrbolky neholených chlupů kundičky, pod tenkou vrstvu látky zapraných kalhotek.
„Anežka, ta se nemusí bát, voe, ta donde třebas i poslepu...“ Zaslechla úšklebek a ucítila potlačované chrochtání ostatních ožralků. Další polohlasem dodal, že třeba i potmě. Zase ta vlhká frkavá prasečí reakce, která ji trochu zamrzela. Proč jenom musejí pořád na někoho dělat ramena, mít nad někým vrch. Nemínila si ale hledat nějaký jiný podnik, všude je to stejné a někde snad i horší. Tady jí občas za těch pár naškudlených floků nalili pivo nebo lacinou kořalu a na nic se neptali. Zapadla mezi místní zvířenu a personál nemusel vědět, co dělá taková ženská sama v putyce. Co by dělala, chlastá tam, sedí a ryčně se směje, pronáší hlouposti a zabíjí čas, stejně jak oni. Hospodská baba. Není nakonec zas tak moc těžké do toho vklouznout.
Sebrala bílou hůl, opřenou o zeď a s ťukáním si začala klestit cestu napříč podlahou, mezi labyrintem noh stolů, židlí a štamgastů. Narážela do tabulí jak můra do lampy, čísi neviditelné ruce narychlo chytaly vratké půllitry a přeplněné masivní popelníky a směrovaly jí k východu. Dávno zajezené vtipy jí stáhly hrdlo, dusily v jícnu. Utěšovala se, že oni to tak nemyslí, jsou tuplem ožralí a možná že je to z jejich strany i jakýsi druh neohrabaného komplimentu, který sama vyprovokovala svým rádoby sebevědomým chvástáním.

Před hospodou nasála noční vzduch. Cesta domů v ní vždy navozovala jistou úroveň vzrušení, dobrodružství, které zápasilo s tupou touhou po peřinách a hladinou alkoholu v krvi. Musí dojít, děj se co děj, ať sněží nebo prší, opakovala si jako naprogramovaná. Do určité míry to dokázalo zaplašit údiv nad tím, co se to s ní stalo. Takhle si svůj život nepředstavovala, když byla ještě malá holka. Rytmicky oťukávala cestu před sebou, registrovala terénní nerovnosti a brzy i zaměřila pravidelný hukot motoru osamělého auta. Nějaký blížící se půlnočního jezdec. Ve dne tady jezdívalo spousta aut, panoval akustický chaos, ale v noci zavládl očistný klid, který jí rozšiřoval obzory mnohem dál a pod povrch, než může obyčejný smrtelník vidět. Slyší i bzučení elektřiny v drátech. Vůz se přiblížil, pokračoval směrem dál, když tu náhle ji vyděsila nečekaná rána, která rozčísla vzduch. Rychlé prásknutí, cosi se skřípavě smýklo stranou po přední masce auta, kutálelo se to dílem ve vzduchu a dílem skákalo po asfaltu, až to nakonec přistálo u obrubníku, malý kousek od ní. Téměř vzápětí se z tohoto místa spustilo chraplavé vytí, nářek bolesti na celé kolo.
Stalo se to rychle, automobil ani nezastavil. Kočka. Neopatrné zvíře, které přebíhalo přes cestu. Stála tam jenom ona, slepá ženská a vážně poraněný tvor v bolestech. Na introspekce teď nebyl čas. Poznala po hlase i po zvucích, že to má kočka spočítáno. Zvíře se instinktivně pokoušelo vstát, ale nepohyblivý rozdrcený zadek je pokaždé stáhl zpět do kaluže. Slyšela to čvachtnutí a změnu v hlase, když zvíře současně vyjeklo bolestí. Po několika pokusech s tím kočka přestala bojovat. Prvotní vrčivý podtón vzteku a údivu nahradila bezmoc a odevzdání. Jako odsouzenec, který to už chce mít za sebou, volalo mechanicky o pomoc člověka, jenž si přece vždycky ví rady. Tak už pojď, skončeme to! Slepá žena se třásla strachy. Také si přála, aby ten nářek už skončil, zarýval se jí do kostí a obracel žaludek, sdílela část té bolesti, ale zároveň si uvědomovala, že je tím posledním, kdo by mohl pomoc. Nesměla riskovat, bylo nemyslitelné, aby se zvířete poslepu pokusila dotknout. Nebyla si ani jistá, jestli by je dokázala něčím dorazit, dokonce i kdyby viděla. Jakto, že ten blb nevylezl, aby se podíval, co to vlastně trefil? – durdila se hněvem. Možná jeden z taxikářů, má za sebou kus noční směny a je rád, že se ještě drží při smyslech. Ale co teď? – myšlenky cirkulovaly hlavou jak splašené. Možná by se mělo zavolat do nějakého spolku pro ochranu zvířat. Přijedou s dodávkou, píchnou kočce nějakou smrťáckou injekci a bude hned po všem. Chladnoucí mrtvolku strčí do pytle a naloží na korbu. Ale jak by tam mohla jako zavolat, i kdyby znala číslo, když sebou nemá mobil?! Její stará Nokia ležela doma na nočním stolku. Do hospody ji pro sichr netahala. Kdyby měla mobil sebou, mohla by třeba zavolat policajty, na bezplatnou linku. Však už by z centrály vyslali někoho z místního okrsku. Teď, v noci, ti by teda měli radost. Určitě by se jí začali vyptávat, co dělá taková slepá ženská potmě venku sama. Jo ták, paní se vrací z hospody dom. Vrchnost vždy buzerovala ty neubožejší, radši ženské, než chlapy, mrzáky, než zdravé. Teď, teď, když to bylo potřeba, noční hlídkový vůz nikde. Napadlo ji, že by se taky mohla vrátit zpět do hospody. Snad by barman mohl mít telefon. I když, v takové díře... Nechtělo se jí šlapat tu cestu, měla už půlku za sebou. A navíc znovu vstupovat do toho hluku, smradu a bahna. Půjde směrem domů, má tam u postele mobil, někomu zavolá – rozhodla se. Půjde domů. A jestli kočka cestou sama pojde, nebude to její vina. Je přece slepá, nemusí hned každému pomáhat, je přece tolik jiných lidí, kteří by mohli. Jenže teď už asi všichni z těch malých baráčků před mostem spí a za řekou už to určitě nikdo ani náhodou nezaslechne. Pokud v těch domcích ještě někdo bydlí, taky tam mohly být už jenom sklady a výrobní prostory chudších firem.
Spěchala navyklými pohyby, cestu přece znala docela dokonale, takže už ani nemusela používat svou hůlku, která by ji zdržovala. Jakoupak měla asi ta kočka barvu? Jakou jinou, slepému každá kočka černá! Učinila opatrnější krůček nahoru na vyvýšený asfaltový plást mostku, hřebem pravé ruky na několika místech lehce otřela zábradlí a ve správné chvíli, přesně podle programu sestoupila na druhé straně. Je za řekou. Ocitla se na úseku, kde zase naopak úroveň chodníku poklesala hlouběji pod terén travnatého svážku, obrubník se zde proměnil v malou betonovou zídku, po které lozívaly mladší děti. Kroky kolemjdoucích se tu rozléhaly s dutou ozvěnou, jak v malé jeskyni anebo pod mostem. Většina vidoucích lidí by si tu změnu zvuku ani neuvědomila, dokonce ani v nočním tichu ne. Ale ona slyšela dobře všechno.
Někdo stál na křižovatce. Byla si tím jistá. Někdo tiše stojí tam před ní! Zaslechla zvláštní zvuk jako by původem od jakéhosi těžkého pláště, který si nedokázala představit, jenom to otření látky o sebe sama a toporné zavrzání bot, jejichž majitel právě přešlápl na místě. Škrábnutí tyče po asfaltu. Něco drží v ruce. Patrně hůl. Docela těžkou hůl. Ten člověk tam evidentně na něco čeká, na něco konkrétního. Nebyl to pejskař nebo náhodný kuřák, to by hned rozeznala.
Okamžitě se zastavila, položila nakročenou nohu zpět na zem. Najednou dostala strach. Kolikrát si říkala, že tady ten úsek je jako stvořený pro přepadení. Ale kdo by chtěl přepadnout právě ji, nepříliš udržovanou životem unavenou ženskou, mrzačku, které už zbývá v životě jenom ten chlast? Ubohou trosku, co sotva vyjde z invalidního důchodu?
„Hele, já sice nevím, proč tam stojíš, ale vím dobře, že tam seš!“ Odvážila se zavolat. Žádná odpověď, jenom jakési podezřelé prázdno. Něco jí nesedělo, až se jí z toho zježily chlupy na těle. Ucítila pot na svých zádech.
„Poslyš, ty úchyle, já se tě nebojím! Pojď ke mně blíž a já ti mrdnu takovou jednu hůlkou mezi voči, že na to do smrti nezapomeneš. Jestli chceš prachy, tak žádný nemám a jestli chceš, no, tamto... tak já mám doma svýho chlapa! Čeká tam na mě, až se vrátím, a ten si tě potom podá!“ Přála si, aby to byla pravda, i když by jí byl kdokoliv doma houby co platný. Občas si dělávala srandu, že se spolu s bývalým slepým přítelem už nějaký čas nevídají. Rozumíte, nevídáme se spolu... Ironie. Vzplanutí z léčebného pobytu venku moc dlouho nevydrží, říkávalo se. Zazlívala mu, že chodí do hospody a po jeho odchodu tam začala docházet sama.
„Pořádnýho chlapa, né jako ty, ty... úchyle!“ Zaskučela ještě jednou v naprostém zoufalství. Nikdy se ještě necítila tak strašně odepsaná, dokonce ani když ztratila ten poslední drobet zraku.
V největší beznaději zaslechla, jako spásu, blížící se dívčí hlasy. Nevinné štěbetání vycházelo zpoza neznámého, který stál jako hradba mezi ní a jimi. Ulevilo se jí trochu, ale vzápětí obezřetně natočila hlavu ve směru chladného závanu větru, který se protáhl kolem. Jen vítr. Potom si uvědomila, že dokonce i ta kočka už konečně zmlkla, jako by její život sebrala smrt, jako jahůdku po cestě. Poznávala ty hlasy, patřili študačkám, které bydlely ve stejném bloku laciných bytů ve starých pavlačácích.
„Jéééje, nepotřebujete pomoct?“ Konečně padla otázka a ona náhle zjistila, že ještě pořád svírá svou hůl, napřaženou v bojové pozici. Přitáhla ji k tělu a identifikovala půl hodiny starou mentolovou žvýkačku, šaty nasáklé lepší hospodou a jemnou stopu voňavky, kterou se dívky nastříkaly ještě před odchodem z bytu. Obě dvě stejnou značkou a pravděpodobně i tímtéž flakónkem. Hladké paže ji citlivě sevřely předloktí a jemně ji odtáhly kamsi na stranu.
„Viděly jste ho? Toho chlapa?“ Zmateně vymáčkla. Kam se mohl ztratit? Neslyšela ho přece utíkat.
„Né, neviděli jsme nikoho, široko daleko. Teda až na vás, babčo, teda paní. Pardon, nejste ještě tak stará. Vás bylo vidět už zdaleka, jak tam s tou bílou hůlkou máváte, jako nějakej čaroděj Gandalf.“ Vyprskly smíchy.
Nedávalo to smysl. Dodatečně si uvědomila, že vlastně po celý ten čas neucítila žádný pach ze strany neznámého, alespoň nějakou slaboučkou stopu, přestože vítr vanul směrem od něho k ní.
„Téda, vy slepý ale musíte být šikovný...“, dodala si kuráž ke konverzaci druhá z dívek, aby jim cesta k domu lépe utíkala. „Jak jste to poznala, že přímo před váma je ten otevřenej kanál?“
„Co jako?“ Nechápala.
„No, přece mají tu hůlku, kterou si klepou na cestu před sebou, ty blbá.“ Odpověděla jí netrpělivě kamarádka. Volnou rukou si zaklepala na čelo. „Vidíš, má tu hůlku a asi pak chuděra nevěděla, kudy to má obejít.“
„Kanál?“ Honily se jí hlavou různé myšlenky. „Jakej kanál?“
„No přece ten, u kterýho jste stála, když jsme vás našly... je to vod těch dělníků hrozný, nezodpovědný, že to tu nechávaj přes noc takhle nezadeklovaný, jenom tam na stranu strčí tyčku s praporkem a jdou pryč, klidně od toho. Padla. Někomu by se mohlo něco stát, má to aspoň šest metrů.“
Teprve teď si vzpomněla, že musí být řeč o horním vyústění stoky, jež měla za úkol odvádět přebytečné splašky a dešťovou vodu do řeky. Na kovovém poklopu její hůlka pokaždé vydávala duté rány a patrně i zanechávala drobné vrypy. Ale dnes přece tolik pospíchala, kvůli té pitomé kočce, že ani nekontrolovala cestu před sebou. Kdyby tam spadla do díry, tak je po ní.
Děvčata ji opustila před domem, ale několikrát je ještě musela ujistit, že už teď ale vážně nic nepotřebuje, děkuje za doprovod a dobrou noc. Odcházely v přesvědčení, že se to té ženské už trošku motá v hlavě. Udělaly dnes dobrý skutek a měly ze sebe dobrý pocit.
Stoupala po schodech a napadlo ji, že právě ten neznámý chlap ze všeho nejvíc připomínal sny, které sem tam mívala. Občas v nich spatřila neurčité tvary, barvy, na které si už ani nevzpomínala, zkoušela na ně zaostřit a přesně určit, jakým způsobem se liší jedna od druhé. Nedařilo se to a ke všemu, navíc jí chyběl ten vnitřní pocit, že to, co stojí před ní je skutečné, hmotné.
Fantóm. Přízrak bez zápachu. Čekal tam na ni.
A pak ta kočka, co už chcípla – už nikdy nesmím být takto neopatrná, uložila si předsevzetí, zatímco odemykala dveře své jediné místnosti. Pečlivě za sebou zamkla.
Uvnitř pak bez zbytečného zouvání najisto nakráčela k ledničce, otevřela vrchní dvířka mrazáku a zručně tam nahmátla načatou láhev vodky. Tohoto panáka si dneska teda zaslouží, to jo! Otevírala šroubovací uzávěr natolik dychtivě, že se jí vzápětí vymkl z dlaně dolů na zem a odkutálel se pryč. Později si bude muset kleknout na všechny čtyři a pohmatem prozkoumat podlahu. Dělala to už mockrát. Ale to jí teď tolik netrápilo. Usedla na židli a napila se rovnou z flašky. Mrazivá tekutina explodovala v ústech a teplo se jí pak vzápětí rozlezlo po celém těle, uvolňovalo napjatou strnulost.
Přežila svou smrt! Její smrt tam na ni čekala, číhala na ni, až spadne do díry a srazí si vaz. Klidně se to tak mohlo odehrát! Smrt stála připravena...
Doušek naděje se jí spolu s hanáckou rozléval po žaludku. Smrti dnes unikla o nepatrný vlásek a ta se chuděra musela spokojit jenom s tou přejetou kočkou. To tedy může znamenat jenom jediné: Že i sama smrt, člověku nadřazená bytost, je v jistém ohledu slepá! Také vidí jen na malý krůček před sebe, jako vlastně i všechno ostatní na tomto světě. I ty dvě holky byly slepé, v jistém smyslu. Nemohly vidět smrt. Je toho hodně, co nevidí, protože nahlížejí na svět jenom očima.
To ji pobavilo. Nejede v tom sama! Takže to kromě toho i znamená, že nic jako osud nemůže existovat, mudrovala si dál. Osud není daný, když je i budoucnost pokaždé nově utvářena každým naším dalším krokem. Zbývá jí tedy ještě šance, jak ovlivnit tu svou budoucnost. Bude-li chtít. A ona chce! Má to pod svou kontrolou, konečně cítí, že má svůj život ve svých rukách. V čích jiných by byl? Cítila se dobře. Už měla po krk tohoto živoření, bez kouska naděje, otrávena jedem bezmoci, odevzdaná. Jeden den fádnější jak druhý, jako exkrementy během potupného čekání na smrt.
Hned zítra začne nový život, něco už vymyslí. Naděje jí dávala tolik potřebnou sebejistotu.
Vždyť k čemu by také potom bylo platné, že dneska unikla své vlastní smrti!?

(c) Lucía La Palidez Mortal
(Toto vyprávění je věnováno architektově temné noci duše)

Pořádná řacha za Boyda Rice!

(Lucía La Palidez Mortal)

Probudila se a ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že on už také nespí. Našla ho sedět na kraji postele jak zírá do počítače.
Když se jejich oči setkaly, co možná nejpřesněji vylíčila své dilema: „Poslyš, jaká je psychoanalýza snového obrazu, ve kterém člověk sedí v loďce, s pádlem překříženým napříč přes klín?“ Čekala něco sexuálního, o ukojení a podobně orientovaných významech.
Bez dlouhého otálení odpověděl: „Nechat se nést proudem. Nic nepodniknout, ačkoliv máš k dispozici prostředek, kterým to můžeš ovlivnit.“
Přikývla. „To zní logicky. Dík.“ A spokojeně ulehla znovu do postele.


„Tvořit dobrou hudbu znamená objevit zajímavý vzorec. Ten vzorec pak rozvíjet a pracovat s ním dál a v tom se hudba podobá magii. Mimochodem, co si dáš na pití? Já tě dneska zvu...“
Pronesl nabídku, zatímco vyčkávali u baru. Pohlédla naň, jako se dívá kočka, které zasedli její oblíbenou židli. Hned poté, co jí alibisticky naplnili misku, pochopitelně.
„Dám si jednu kofolu, jestli mají...“ Vyčkala, až objedná a nemilosrdně se jala dekonstruovat načrtnutou hudební teorii:
„...a to ostatní s tím vzorcem, to mi připomíná opačný pohled Boyda Rice, jehož performačním cílem pod hlavičkou Non se stalo rozbíjení zažitých vzorců, a to jak v hudbě, v postojích nahrávacích společností, tak i ve své ostatní tvorbě, což nakonec zahrnovalo i tu magii...“
Okamžitě zareagoval bonmotem: „No jo, satanista! Však taky Boyd Rice v životě nic pořádnýho nezahrál! (...) Tak kofolu prej nemaj, vyber si něco jinýho.“
Zasmála se nad nečekaným „double“ zvratem situace a zvedla oči k barmance, aby tím oddálila příští výměnu názorů z oblasti hudební teorie: „Tak jednu fantu.“ Jeho směrem pak dodala, že je to jediná z těch postmixovejch limonád, která se nevyrábí výluhem vatiček z ampulí s léčivy.
Barmanka pohledem zhodnotila zákaznici, lišící se od běžné klientely v riflích a kapuckových mikinách: „A chcete k té Fantě taky skleničku?“
„Ne, mě stačí jenom flaška, když už to dneska má být underground.“
Otvírák vyloudil slabé syknutí. Jedna zmrdlá dvoudecová fanta pak cenou převýšila půllitr piva.

Sebrali mlčky své nápoje a vyrazili vyčkat, až se otevřou dveře sálu.
„To´s to tak trochu shodil. V tom Riceovi je mnohem víc významů, zapsal se do historie industriální a postindustriální hudby. Jeho záměrem nebylo vytvářet známé pojetí hudby nebo umění, byla to spíš terapie šokem, změna zažraných vzorců. Změna paradigmatu.“
„Mně jde hlavně o hudbu. Samozřejmě že celá řada muzikantů v ranné době industriálu předváděla spíš performance, nějak si na sebe vydělávat museli, ale to neznamená, že by věděli, co chtějí dělat. SPK, Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, tomu poslednímu jsem nikdy nepřišel na chuť...“
„Víš, četla jsem v jednom rozhovoru, jak asi nejvíc ze všeho vzpomíná na svůj koncert v New Yorku,“ pokračovala s Boydem Rice, „kde se mu v sedmdesátých podařilo totálně rozhodit publikum. Jen si to představ, takový kosmopolitní New York, všichni jsou tam na sebe strašně pyšní, jak dokážou přijímat cizí a odlišné vlivy a vycházet pospolu. Jakmile začne Boyd Rice hrát, a je to to jeho typický děsivý skřípění a skučení, prostě rachot a mela, v reakci na to lidi začnou pískat, bučet a nakonec řvát: „Já chci svejch sedm dolarů a deset centů zpět!“
Ale Boyd Rice hraje dál, jako by se nic nedělo.
Začnou teda po něm házet různý věci a najednou přilítne flaška od piva, která ho praští do xichtu.
Ta ho však nemůže v jeho odhodlání zastavit, hraje si dál to svý, o to řevnivěji.
V tom rozhovoru popisoval, jak ho to hrozně bolelo, zbytek piva mu stékal do očí a štípal, ale o to autentičtěji pak zaznívalo i jeho ječení a skučení, až repráky vyskakovaly. Komunikace umění s realitou.“
„Jo, to musela bejt sranda, ta autenticita události má něco do sebe. Na ty newyorčany mi to ale moc nesedne, skoro ve všech filmech spíš hodně pijou kafe. A poslouchají písničkářky. Taky LA mělo svou vlastní performerskou scénu, kde vystupovali jak Rice, tak třeba i Z´ev. Nepůjdem už do sálu?“
„Jdem. Počkej, teď si nejsem jistá, jestli to bylo New Yorku, nebo v Holandsku, ten Riceho koncert. Ale stejně je to jedno, mluvil o začátcích. Lístky z šatny máš u sebe?“

Festival pomalu s typickou chaotičností začínal, zapadli proto rychle do neobsazené pohovky ve stínech vyvýšené tribuny a odsoudili se tím zároveň k poslechu méně kvalitních předskokanů, kteří za hradbou mixážních pultů a laptopů zkoušeli své první triky až do chvíle, kdy nastal čas uvolnit místo jinému z kolegů - zatímco na pozadí scény namotávali elektrické šňůry na svá předloktí.
„Už by mohlo začít něco lepšího.“ Zívnul, natáhl nohy dopředu, jak nejvíce to řada židlí před ním dovolovala.
„To jsou ti Japonci?“ Chtěla vědět, co se právě děje na scéně, poněvadž při svém zraku bezpečně rozeznávala jenom siluety, bez detailů.
„Né, to je nějaká roztřapená mařenka, jak odsud z fildy.“
„Aha. Mě se zdála nějaká zrzavá, ale dneska se ti Japonci ve showbyznysu všichni odbarvují...“
Přežívali na svém gaučovém ostrůvku další přepojování mixpultů, zatímco se podivovali skutečnostem, že dnes někdo v elektronické scéně začíná v tandemu, neboť naopak k typickým výhodám žánru patřilo solitérství. Přímá vazba mezi interpretem a divákem, akce a reakce, shodli se. Pokud někdo dnes mixuje v párech, tak jsou to pojmy, slavné osobnosti, které dokážou obohatit situaci svým vhledem a typickým stylem.
„Jdu pro něco k pití. Dáš si?“
„Tak třeba kdyby pro změnu tady v tom baru měli kofolu...“ Blokovala pohovku nohama a jak se tak naklonila dopředu, všimla si, že na ni zpoza druhého konce zablikal mobil, který mu během toho válení vypadl z kapsy. Vzala jej do dlaně, dřív než přiláká pozornost někoho dalšího.
Beze slova jej pak vyměnila za právě přinesenou Fantu s brčkem.
Ucucávali a poslouchali přerývaný noise.
„Což mi připomíná, že i noise se musí umět hrát. Oni jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak to něčím zmrví.“
„No neumí to, to je vidět.“
Hluk ze sálu dával najevo, že nejsou jediní, kdo se nebaví. Občas zaznělo ostřejší cinknutí sklenice, skopnuté ze schůdků. Pečlivě umístila vlastní sklenici pod okraj pohovky, aby se vyhnula podobnému ruchu.
„To je hrozný. Tam se není čeho chytnout. Takové primitivní, ale bezúčelně. Bez výrazu.“
„Připomíná mi to některé projekty z labelu Ant-Zen, ale pouze v těch lepších chvilkách.“ Prohlásil směrem k pódiu. Svá další slova věnoval už přímo jí: „Takže připouštíš, že na tom něco bude, že i postmoderna musí hledat jisté vzorce a rozvíjet je? Že tato práce spočívá v řemeslné dokonalosti? V odvaze, která vyvěrá z konstruktivní dekonstrukce?“
Prstem objížděla jednotlivé články umělohmotného řetězu, co měla na krku. Pozlátko vrhalo odlesky.
„I noise se musí umět hrát.“ Slyšela ho, jak hypnoticky opakuje svou vlastní variantu myšlenky, kterou před chvílí přednesla. „Jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak vypnou základní komponenty, což je chyba. Ten borec vytváří zvuky a ta mařenka je potom modeluje a není vidět souhra, jenom napětí mezi nima. Dokud jim to hučí, pracuje zvuk sám a je to ok, problém je v těch minimalistickejch pasážích. Neumí s tím pak pracovat dál a utnou to ještě před vrcholem. Je to fušeřina.“
Pustila řetěz. Jejich pohledy se setkaly, z pološera vystoupla jeho přísná, do úzké štěrbiny stažená ústa, s koutky směřujícími k botám, a oči utopené v temných dolících. Takhle nějak se dívá ďábel, který nabízí pakt, pomyslela si, do očí mu nevidíš. Je ochotna zaplatit svou cenu?
Přikývla na němou otázku, která neměla konkrétní vyznění. Chtěla v tomto večeru s něčím souznít, s něčím souhlasit a toto byla jediná šance, jak tuto alianci zpečetit.
Jala se hledat láhev Fanty po okolních stolcích.
„Kde je ta flaška?“
Vtiskl jí do ruky svou a sledoval, co bude dál.
Vztyčila se a na moment v modravých paprscích reflektoru ustrnula, jako ve Sparově „Pozici smrti“. Pak hodem s plochou drahou letu skosila jednu z účinkujících dolů z pódia. Bylo to rychlé, jako z hodin branné nauky: malá a pevná láhev se zablýskla ve světlech reflektorů, skleněný granát s neslyšitelným vlhkým žuchnutím udeřil interpretku do tváře, umělkyně padá dozadu a mizí za mixpultem. Poprvé za večer se jí zdálo, že vidí výraz, ostře a nerozmazaně.
„To máš za Boyda Rice!“ Vykřikla pak do relativního ticha, které se rozhostilo...
(c) Lucía La Palidez Mortal
(Tato povídka je věnována Danovi)

„Gotta Life“

Lucía La Palidez Mortal

Nesvatý Marylin Manson se smutným pohledem shlížel z plakátu, kynoucí rukama dolů masám ze své nadživotní výšky. Dokonalé a pečlivě natrénované gesto temného meonického Krista, napůl vzdáleného dotekům obyčejného světa, ale přesto pořád na dosah. Heroinový guru, temný Rasputin bez vousu, líce vpadlé, se rty mírně vyšpulenými jako mexická kurva, vystrkující zadek v pohrdání nad celým zbytkem lidstva. Jako to bývá obvyklé u někoho, kdo zpoza svých kouřových skel dohlédne mnohem dál. To kvůli těm jedům, co měl v očích, kolovaly v jeho krvi i mysli, a ty jej ještě za živa dokázaly proměnit v obraz sebe sama, ve svou vlastní ikonu. Alienizace se přes rozeklané okraje plakátu vyvalila na povrch, vyhřezla jako střeva jizvou ven, z nevědomí, co by jakýsi masochistický úšklebek ze světa Cthulhu a „Outsiderlandu“ - i když někteří tvrdí, že ty dva jedno jsou, jedno a totéž, vnější prstenec naplněný mutanty všeho druhu. Na protějším plakátu opět On, Manson & Marylin, jako by za účelem podpory „outsider marketingu“ zachycen v rámci společného natáčení se Sneaker Pimps, gurdžijevovsky sadistický kouč a jeho štěně, navlečené do středoškolské baseballové bundy.

Basa a kytara odkrajovaly časoprostor na malé plátky zvuku a pomlk, frontman ze sebe rytmicky vyrážel jedno slovo za druhým, potřásajíc svou odredovanou hlavou. Mnohanásobné piercingové kroužky v obou obočí se mu klinkaly sem a tam, šlapák jemně a přidušeně tepal, jako srdce pod schodištěm, zatímco kytarista se zaujatě mazlil se svými kratičkými vyhrávkami a instinktivně tisknul krk elektrické kytary blíž ke slabinám. Souzvuk synchroncity rezonoval budovou na okraji města, každý si hleděl své linie. Jen zpěvák se hned po druhém refrénu odmlčel a před otevřenýma očima se mu závratnou rychlostí začaly přehrávat útržky snění, tarotová věštba a klaustrofobie uzavřených prostor buňky. Myslel na svůj úkol.
Frontman plachtí vysoko nad zvukem, jako šaman, vizionář skupiny a vládce ceremonie. Kdosi mu do ruky strká smotek, bere ho s mírným pokývnutím hlavy, dech zadržuje v plicích. A vzápětí nečekaně stojí uprostřed své velké destruktivní vize, soukromé apokalypsy vlastního vnitřního universa. V tom okamžiku mu připadá, že se celou svou skladatelskou tvorbou jenom blížil k této vrcholné formuli, kterou má nyní téměř nadosah. Naplňuje jej úžas okamžiku a zároveň i neskutečná hrůza, vidí svou vlastní budoucnost, vepsanou v cizí, špinavé a zarostlé tváři, v krvavých očích, zlobně svítících pod lemem houmlesácké čapky, vidí trubku, blížící se baseballovou trajektorií - a potom nic, jen tmu. Konec. Osud. Budoucnost.
Procitl ve zkušebně a Kristus Manson se na zdi ještě pořád ošíval, jako by soustrastně přikyvoval: „Máš to holt blbý, čéče.“

Po zkoušce se dovnitř nahrnuli popnauti. Hlavu prvního z nich zdobily motocyklistické brýle na gumičce, jakožto oblíbený symbol vůdce party z dětských animé.
„Bože, ty děcka nás snad najdou všude...“ Broukl nervózně kytarista. „Kdo vás sem pustil? A co tady chcete?“
„My... sme dělali ten, kyberchanelling.“ Pronesl váhavě velitel popnautů „A u toho sme poslouchali vaše nejnovější cédéčko, protože si myslíme, že ste fakt dobří. Tvrdí a tak všecko, ale i s kusem citu.“
Na ta slova basák děkovně pokynul kozí bradkou, což zjevně považoval za vrcholný projev zdvořilosti vůči návštěvníkům jakékoliv velikosti či rasy.
„Nebo taky lůzersky ukňouranej klip, jak se to vezme.“ Ušklíbnul se kytarista dozadu na zpěváka. „Nevíš vo tom něco?“
„A... taky se nám líbil ten váš klip vo těch kyborzích, disajn sice vypadá trochu jako z Matrixu, ale ne zas moc okatě. Máte fakt skvělý klipy, s motivama ze scifáren a taky z gamesek...“ Pokračovala rychle v řeči podsaditější dívka, vzápětí následována nejmladším chlapcem, ani ne dvanáctiletým: „Ta myšlenka toho klipu, ta je totiž jako o nás. Lidi, kteří jsou propojení s počítačema na dost dlouhou dobu, takže se u nich vyvinou zvláštní schopnosti. A ti jsou potom schopní vidět energetická embrya, která se formují všude, kde se setkává Proud života s Proudem smrti. A s pomocí těch proudů energie, který se učí ovládat, dokážou poznat budoucnost a spoustu dalších věcí.“
„Jediný, co se u vás vyvinulo, je ten zelenej odstín vaší kůže, mutanti - jak pořád sedíte u těch vašich počítačů! Tak padejte vodsaď, vaše písíčka vás čekají!“ Uzavřel kytarista diskusi a chystal se vyhodit popnauty na ulici.
„Počkejte, ale... kvůli tomu tady nejsme. Chtěli jsme vám říct, že vám hrozí nebezpečí. To jsme vám přišly říct!“ Brebentily děti jeden přes druhého pod prackami kytaristy, který je nekompromisně vytlačoval ven ze dveří.
„Oukidoki, dáme si pozor, tak hlavně už padejte, smradi…“
Skupina vyšla ven zadními dveřmi, kde stálo zaparkované audi, v jehož interiéru se frontman zhroutil.
„Citový scénky se čtyřma chlapama v kabině, tak u toho teda bejt nemusím!“ Zhodnotil situaci kytarista. „Doprdele, ty seš čéče stejnej kokot, jako ty bláznivý děcka! To rači pudu pěšky, než zase poslouchat nějakej další záchvat. Bóže, proč musej bejt všichni zpěváci takový zasraný paka... cpou do sebe furt mraky všelijakých svinstev...“ Brblal podrážděně po celou dobu, zatímco vylézal ven.
Basák s bicmenem zůstali sedět a společným úsilím se pokusili kamaráda uchlácholit. Kytarista obešel limuzínu. Z druhé strany zabušil na okénko spolujezdce. Všichni tři vzhlédli, společně s frontmanem, který seděl vzadu, s hlavu v dlaních protaženou skrze mezeru mezi sedadly až kamsi nad ruční brzdu, jako by trpěl nějakým zvlášť úporným typem migrény.
„Seru na vás a du domů, volové, kurvadrrrát!“ Pronesl kytarista s papouškovským dialektem Erica Cartmana a vykročil směrem k protějšímu chodníku.
Bubeník obrátil svůj ježatý, peroxidem vybělený skalp na basáka: „Tomu jejich zpěvákovi v prvním projektu šiblo, to snad víte, ne?“
“Jo, slyšel jsem, že už se ho ani nesnaží pouštět ven z blázince, protože by to stejně venku nezvládl.“
„Smráká se.“ Otočili se po menší odmlce zpátky ke ztuhlému frontmanovi. „Tak to honem vyklop. Co to bylo za haluze?“
Snažil se jim to sdělit, jednotlivými obrazy se až zalykaje. Osud. Smrt, rána klackem do hlavy. Nebo se řítí střemhlav prostorem kupředu, vymrštěný ven z auta, kolem něho prší déšť skla, rána do hlavy - a zase konec. Nebo vidí zakrvácené tetování na rukou bubeníka, policejní náramky na zápěstích a kolem paprsky ze žlutočerné pásky. Rozpad bandy. Jiná varianta, jiný člověk, ale stále se opakující vize smrti, půlená lebka se rozevírá a mozek je katapultován na holou dlažbu. Nemůže tomu nijak zabránit, protože neexistuje jiná varianta. Někdo musí zemřít.

„A kdy to jako má nastat?“ S vážným výrazem zjišťoval basák, nenechaje se vyvést z rovnováhy. „Dneska?“ Zpěvák zabořil nos do štěrbiny v dlaních, ale basákovi s bubeníkem bylo vše jasné. Má to být dneska. Přesedli si a chlap jako medvěd, s odbarvenou hlavou, usedl za volant. Platil za největšího kliďase z celé grupy.
„To máš jako když se ztratíš uprostřed songu.“ Vysvětloval směrem k frontmanovi, zatímco si posouval zpátky sedadlo a seřizoval jeho správnou výšku. „Co uděláš, když vypadneš uprostřed songu na koncertě, vole?“
„No, zaposlouchám se do rytmu, chytnu dech a zaháknu se, ne?“ Zjišťoval frontman. „A potom navážu ten zbytek...“ Získával zpátky svou jistotu a jeho zaťaté prsty se pomalu uvolňovaly.
„No tak to sakra udělej! Kytarista - no to je přece jasný, proč ten hned odešel, vždycky sou tak trochu sólisti, ale basa společně s rytmikou, to jsou ty pravý dva pevný body, čím drží kapela při sobě! Poslouchej je a ony tě z toho vyvedou...“
Basák přikyvuje olízl cigaretový papírek, přejel přes okraj hranami palců a zmáčkl. Myšlenky se mu jako nehty probořily pod povrch věci: „Myslíš, že ty děcka, ty popnauti, mluvily vo tom samým?“
„Možný to je,“ souhlasil bubeník, „mezi kapelou a fanouškama je takový to určitý pouto. Vy kluci vepředu nemáte moc možnosti to vypozorovat, jste zkrátka v tom, ale za hradbou bubnů vidím, že je to snad něco jako morfologický pole, který já vnímám hlavně z toho důvodu, že sedím až na jeho samotným zlomu, na jeho okraji. Tudíž mám šanci srovnávat. Lidi uprostřed něj můžou mít společný vize, myšlenky, případně to dokáže fungovat jako přijímač nebo vysílač. Anebo si zase můžou sem tam na něco kolektivně vzpomenout. Třeba jako na to, že jsou původně docela jiná vesmírná rasa, která byla po cestě domů lapena v cizím a neznámém světě. A musí se z toho nějak dostat pryč, domů.“
Po chvilce odmlky účelně přepnul z learyovsko-hubbardova modu: „Tak si myslím, že pojedem, co ty na to, senzibile?“
Frontman si nebyl jistý, ale pro všechny případy se pokusil držet rytmus svého života společně se svými kolegy, jako by na chvilku vypadl z textu. Odpíchli to od krajnice. Podél obou stran neudržované předměstské cesty se zdvihla mračna písku a prachu, jako dva šediví vlci, kteří je měli doprovázet.
Červené audi s muzikanty zastavilo pod stínem dálničního přivaděče, uprostřed nesmyslně prázdné křižovatky a na ještě nesmyslnější červenou. Basák zrovna rozebíral téma napoleonských válek v Evropě:
„... a to byla vopravdu jediná válka, za kterou jsem vděčnej. Katolíci při ní dostali parádně na frak a nebýt Napoleona, inkvizice by se rozlezla jak černej mor. Žádná demokracie, volnomyšlenkářství, jenom by tu zbyl čistej katolickej fašismus...“
Čísi ušmudlaná ruka dopadla na čelní sklo. Basák zmlkl a všichni tři společně v úžasu sledovali zmačkanou dvojstránku reklamního prospektu, sunoucí se za tichého skřípění vzhůru po povrchu. Bezdomovecká zombie postavička, konstitucí i držením těla připomínající oživlého mrtvého, nemotornými pohyby leštila přední sklo auta. Přes šílenou grimasu v obličeji nešlo odhadnout, jestli tu s nimi sehrává nějakou feťáckou hru, nebo zda už i ten samotný nebožák dočista propadl myšlence, že vlastně odvádí regulérní práci, za kterou by měl dostat zaplaceno. Houmlesák omámenými pohyby pucoval okýnko a cenil dovnitř do interiéru své zažloutlé pozůstatky zubů:
„Páášakk, cóó? Tak čistý sklo ste neměly, škyt, čistý, ani dyž to šoupli dólu z linky...“
Basák mlčky potlačoval svou nevoli. Zpěvák se na zadním sedadle přikrčil jako králíček, zpocenýma rukama si horečnatě šoural povrch adidasových tepláků, až se mu na nich napříč garanci začaly vytvářet žmolky, takové ty malé zádrhele v předivu reality, během nichž je prostor a čas jako by nahuštěn, propleten a zkroucen.
Muž natáhl dlaň. Bubeníkovy oči sklouzly k držáku mincí, potom, jako by dostal nápad, pohlédl na basáka, který na důkaz své připravenosti jemně přikývl. Vytáhl klíče ze zapalování a oba dva téměř současně otevřeli dveře.
Frontman se začal hrnout ven hned vzápětí, aby byl při ruce, kdyby došlo ke rvačce. Srdce se mu před rozhodným okamžikem téměř zastavilo.
Odehrálo se to tiše a rychle. Klíče na malou chvilku zacinkaly ve vzduchu a potom vklouzly do natažené ušmudlané dlaně, jako když kapka vody padá do prohlubně.
Somrák nevěřil svým očím. Volnou rukou si strhl z hlavy smradlavou pletenou čapku, kterou instinktivním pohybem setřel pot z obličeje. Klíče pořád ještě zůstávaly v jeho dlani. Prohrábl rozježené vlasy, vzpamatoval se, odhodil čapku na zem a skokem se vrhl za volant. Auto hned odstartovalo od kraje, nabralo prostředkem silnice rychlost a s kvílením pneumatik zmizelo za nejbližší zatáčkou.
Hudebníci osaměli na prázdné křižovatce.

Frontman nevěřícně těkal pohledem z bicmena na basáka, ale z tváří natočených směrem k obloze nešlo nic vyčíst. Jako by na něco čekali.
Vzápětí se o pár bloků dál ozvala tlumená rána, rachot drcených plechů a pak ticho.
Oba dva muži se na ten pokyn pozvolna otočili k frontmanovi.
Ten se nervózně poškrabal pod ramenem a s rozpaky prohodil:
„Víte, něco mě chlapi napadlo. Co kdybysme ten song pojmenovali „Gotta Life“?“
„Jo... to je dobrý jméno...“ Pronesl bicmen.
„Dost hustý jméno pro písničku.“ Doložil basák.
A všichni tři vykročili v řadě vedle sebe, dál svým směrem.

2007 (c) Lucía La Palidez Mortal

LAPAČ SNŮ

Povídka, která měla vyjít před vánocemi na rituálu. Když nevyšla ani do 26.12., poprosila jsem o stažení, protože narozdíl od této verze byla opatřena přáním - jak si takový dickensovský vánoční příběh zaslouží. Poněvadž máme vánoce i nový rok za sebou, tak nikomu radši už nic nepřeju...:-)

LAPAČ SNŮ

Lucía La Palidez Mortal

I.

Znova si opakovaně prohlížel ten propletenec drátů, otáčel jej v rukou a sledoval pohyb kuličky uprostřed. Předmět byl tvořen podélnou nosnou kostrou, která obalena stříbřitým pletivem spirálově zatočených lanek se podobala pletivu koše. Nebo by také šlo hovořit o tvaru, ne nepodobnému drátěnému vejci či Zeppelínu, na dlaň dlouhému, uvnitř něhož se na drátku cik cak bloncala stříbřitá kulička. Skrze celý tento předmět mohl člověk prohlédnout na druhou stranu, jako přes velice řídkou krajku.
Položil stříbrnou kapku na pultík před prodavačku, zaujatou právě dloubáním do cenovky, nalepené kdesi mezi nohama Budhovy sošky.
„A ještě bych si vzal ten lapač snů...“
Prodavačka zdvihla předmět z desky a nahmatala visačku s cenovkou. Přitom jej párkrát otočila v rukou.
„Já nevím... pane... ale já myslím, že je to drátěná vánoční ozdoba. Lapač snů je taková ta divná věc s mušličkama, korálkama a peříčkama. Lapače snů tady nemáme, ale toto je drátěná vánoční ozdoba. Ta paní před váma si jich kupovala hned několik a měla to prý na stromek...“
„Vy tam nemáte někde napsáno, co to je? Jaký druh zboží?“ Zajímal se.
Brigádnice přejela ruční čtečkou cenovku a zavrtěla hlavou.
„Ne. To se nám tam nezobrazí. Jenom cena.“
„Aha. Takže by to mohl být lapač snů.“
Pokrčila rameny.
„Ale jo. Mohl by to být lapač snů.“ Přitakala. „Chcete na to pytlík, nebo si to vezmete do ruky?“

Vyšel ven s lapačem v kapse bundy. Bříšky prstů hladil jeho povrch, jako jednu z těch antistresových věciček, které většinu času tiše vyčkávají, naaranžovány na desce pracovního stolu. Hejblátka a čínské koule, nebo jiné předražené nesmysly, které svou povahou opravňují majitele povolit uzel kravaty, vynechat šálek kávy, cigaretu, nebo cokoliv z vašich nezdravých tajnůstek a místo toho se jimi přebírat, prsty ještě upocenými z posledního hovoru.
Slyšel, jak se kdysi jedna antropologická expedice vrátila z výpravy od nějakého domorodého kmene, přičemž pak v několik médií uveřejnilo kritický názor indiánů na západního člověka. Náčelník kmene, který cestovatele pozoroval přinejmenším stejně tak zaujatě, jako oni jeho, prý během rozlučkového ceremoniálu pronesl plynule toto poselství:
„Vy, kteří si říkáte civilizovaní lidé, jen pořád něco děláte a celý den se stále něčím zabýváte. A když si pak chcete konečně odpočinout, v hlavě se vám točí tisíce myšlenek na věci, které jste udělat měli a které jste neudělali. A to vás pohání k dalším činnostem, pro které zapomenete na další věci, které jste měli udělat. A tak pořád dokola.
To naši lidé dělají jen to, co je k životu nutné. A když nemají co na práci, tak si prostě jenom tak sednou a sedí, mlčí, nehýbou se a ani nepřemýšlí. Jenom tak sedí a zírají před sebe...“
Tato slova si nalezla stovky sympatizantů, bojovníků proti hektickému životnímu stylu, kteří s otrockou pilností civilizovanému člověku vlastní zasedli do za-zenu, do asány a jiných libovolných východních pozic a jali se přičinlivě nacvičovat nicnedělání.
Po meditaci se zdvihli, vynesli odpadkové koše, překypující obaly z biostravy a jali se usilovně přemýšlet, jak si na ty zatraceně drahé certifikované mikroporcičky co nejefektivněji vydělat. Jiný kraj, jiný mrav.

Doma se posadil před svůj počítač a lapač snů si položil na desku. Mělo by se to pověsit, pomyslel si, ale kam? V hlavě se mu objevil obraz vánočního stromečku, zkrášleného asi tuctem podobných lapačů.
Lapač snů jako vánoční ozdoba. Lapač snů jako antistresová hračka. Lapač snů jako cokoliv.
Zahleděl se do šálku. Lapač snů, nový a lepší. Nyní jako kafe! Nebo jako vaše oblíbená whisky! Stylizoval se do struktury reklamních floskulí, zrovna podle toho, nač mu padl pohled. Po chvíli opět zvážněl.
Může takový lapač snů obsahovat potřebnou magickou sílu? Může si z něj učinit amulet nebo talisman, případně použít tento možná pouze neživý předmět jako symbol své vnitřní cesty? Nevěděl přesně, co to má dělat. Je v jeho službách odhánět špatné sny a plnit ty dobré? Někde četl názor, že skutečným palivem, které těmto věcem dává moc, je vždycky jen člověk sám.
Šel si namazat krajíc chleba a lapač vzal sebou do kuchyně. Převaloval jej prstem po stole během telefonického rozhovoru se svou matkou.
Sám od sebe pozvolna začínal rozehrávat neurotickou hru, dle jejichž pravidel je s tou věcí propojen, sdílí její sílu a dokonce už bez ní nemůže zůstávat sám. Uklidňovalo jej pomyšlení, že kdyby skutečně začal prožívat nějaké neovladatelné nutkání, okamžitě by dokázal celou hru zastavit a vrátit svou mysl do původního rozpoložení.
Když se chystal k spánku, dodal si kuráž a zašeptal nezvučnou prosbu skrz drátěné pletivo, do centra lapače. Cítil teplou duši svého dechu, jak prochází předmětem skrz naskrz a opocuje ruku na druhé straně.


II.

Následujícího odpoledne vyrazil dolů po obchodní třídě s lapačem na procházku. Proud davu po frekventované promenádě v jednom místě téměř přehradil nakumulovaný shluk lidí. Rozhodl se jej obejít podél zdi, ruce zastrčeny v kapsách bundy, poněvadž se mu nechtělo vracet se k nejbližší odbočce. Ačkoliv jej pouliční divadlo v podstatě nezajímalo, jaksi automaticky se zastavil, aby si z útržkových náznaků poskládal alespoň hrubou kostru příběhu.
Neznámou snědou ženu přistihli s rukou v cizí kabelce, jak se pokouší obrat zaneprázdněnou majitelku o peněženku. Pokusila se utéct, ale byla chycena, zejména pak z toho důvodu, že plán jejího komplice odlákat pozornost fatálně selhal. Nepočítal s blízkými frontami na buřty a na svařák, jejichž převážně mužské osazenstvo ihned mobilně přispěchalo oběti na pomoc a kleště se začaly svírat. Stačil jeden letmý pohled do lidských tváří, v tom krásném čase vánočním vzteklých a znechucených, a zanechal jim bez váhání svou družku napospas, aby se alespoň zachránil sám.
Dva úctyhodně vzrostlí mužové, kteří se dobrovolně ujali role strážců, štítivě svírali ženu za rukáv a zápěstí, zbytek jen v povzdálí očumoval, aby měli doma svým blízkým co vyprávět u štědrovečerní tabule.
„Proč nejdeš makat, když chceš prachy?“
„Kradete jak straky!“ Nesly se nevraživé výkřiky davem, jimž napadená čelila pouze sprškou nadávek, jako svými jedinými argumenty.
„A có je vam do tóho, píčusi jedni? Néchte mě, pústte mě, nótak ty, pústiš hned ten kábat?!“
„Na takový svině jako ty musíme makat! Jen ju držte, píču! My můžem chodit do rachoty a vona si nakrade?“ Ozývalo se z davu čím dál tím výhružněji.
„Ta makat nepude, vole. Jediný, co kdy dovedla, bejvalo vystrčit kundu! Ale tak před čtvrt stoletím! No kdo by sní dneska šel!“
Dav odměnil vtipálka hrubým smíchem, sem tam se ozval i náznak potlesku.
Žena už sebou cloumala jenom tak na oko, prožívajíc horkou chvilku si také ona spolu s vánočním davem přála, aby policista dorazil co nejdřív. Chystaný proslov o diskriminaci si chytře schovala až do úředního protokolu.

K okraji hloučku přisednul starý somrák, který tam občas mívával stanoviště. Ale možná, že tam seděl celou tu dobu, jenže teď zrovna se na něho nalepil orvaný mladík s plastikovým kalíškem v ruce. Zřejmě hledal spřízněnou duši, do které by mohl chvíli hučet jak bánší. Kolem obou houmlesů čpěl kyselý zápach svařeného vína.
„Bóže, vždyť já už žiju celej půlrok na ulici!“ Mladík lkal somrákovi skoro až na klopy žalostné krůpěje krokodýlích slz. Rozmáchl rukou v opileckém gestu a ztratil balanc tak, že málem vybryndal zbytek nápoje z kalíšku, který svíral v druhé ruce.
„Co máš z toho, mladej, já už su na ulici přes patnáct let...“ Bručel starý zpod vousů.
„No jo, ale já... mě vyhodila z bytu moje vlastní máti! Rozumíte? Moje matka mě jednoho dne vyko..kopla z bytu.“ Stařík po těch slovech vzhlédl a mrmlal si cosi pod fousy. Náhle se mu oči rozšířily jak kočce.
„Dej to sem!“ Obratně vyfouknul mladému kalíšek z ruky, jako z nějakého mobilního držáku, a jediným hltem zachránil celý obsah před rozlitím.
„Jó, je to hnus.“ Mlaskl a upřeně zíral na mladého, tak jako před tím. Ačkoliv nebylo zcela jednoznačné, k čemu ten komentář přičíst, druhý si toto gesto vyložil jako pozvání, přisedl vedle a jal se pokračovat v sebelítostné tirádě svého zpackaného života.
„Ří...kal jsem jí, gdyby mě pustila domů aspoň přes zimu, nebo jenom na ty bl...blbý vánoce, osprchoval bysem se, byl bysem tiše jako pěna, vděčnej jak toulavý psisko, v koutku, u televize, ale klidně i bez ní, jen tak. No ale vona že ne, ani mi dveře pořádně nevotevřela, a že prej si mám pomoct sám. Že sem si měl najít práci, když mě vylili podruhý z gymplu a že sem jako neměl jen lítat po hospodách s kámošema. Že kdyby sem se na tu návštěvu na pracáku nevysral, bral bych teď aspoň tu socku a že vona už mě toho dala moc, společnost mě taky dala moc a víc už nikdo dát nemůže.“ Popotáhl, dílem rýmou i domnělou křivdou. Střapaté zplstnatělé vlasy už za tu dobu pozbyly poslední náznak extravagantního účesu, rozedrané vrstvy lněných bund někde uvnitř stále ukrývaly zčernalé etikety s nápisy „made in Tibet“ a „handmade“.
„Ani ten blbej rohlík mě nedala, ani bůra, hůř jak na cizího. A že prej dokaď si nenajdu práci, třeba v tom podělaným mekáči, tak u ní mám utrum. Moje vlastní matka... A víte vy, co jako dělá moje máma? Čím je?“ Zaklonil hlavu, zaťal krční svaly, až kůže zrudla, jak se snažil ovládnout dávivý pocit ve svém nitru. Pak si hlasitě a smradlavě říhl.
„Je to kantorka! Jo, ušššitelka! Řekla mě, že jesi se vrátim zno...znova, tak že jako zavolá poldy. To řikala... a že nechce slyšet žádný sliby, že jako půjdu znova do školy, že už jsem kurva dostal šanci a propad sem dvakrát, je mě devatenáct a že prej bych tam zas stejně jen prodával mladším klukům...“ Nedopověděl, co bylo stejně z kontextu řeči jasné. Místo toho si zoufalýma rukama vjel do vlasů, až mu nehty projely ven naskrz prošoupané prstovky, každé jiné barvy a vzoru. Zmlknul, zahleděn na špičky svých bagančat, dávaje najevo, že teď by měl podle nepsaného žalozpěvu zoufalců něco říct kolega.
„A měla recht!“ Zasípěl vzápětí nakřáplý hlas toho druhého, překvapivě pevný.
Mladík pozdvihl špinavou tvář, porostlou měkkým chmýřím a překvapeně znova popotáhl. Zpozorněl jako malé zvířátko. Čekal, že stařík začne vyprávět svůj vlastní monolog plný sebelítosti, ale ten místo toho hned pokračoval.
„Recht měla, ty malej sráči, páč za těch patnáct let, co su na ulici, by mě v životě nenapadlo jít smrdět zpátky ke svý starý! Takhle a v tomdle vohozu! Vracet se k rodině, jenom s tím suchým, přilepeným k prdeli! To radši povalim do krymu...“
Díky těm barvitým popisům nezaskřípal ani jediný tón pokryteckou falší. Starý to rozjel z kopce a nemínil hned tak zastavit.
„Co na tom, jesi by mě chtěla, mám přeci svou hrdost, ne? Su chlap a já rozhoduju, co se mnou bude! Ale co ty vo tom víš, co vy mladý vo tom víte... Jenom békáte...“
Pohlédl znova na pohublý profil, s uvadajícími náznaky dětství. „Maminčiny mazánci. Myslíte, že bejt houmles je sranda a že jako budete porád ty roztomilí klucí... Že se z vás nestanou smradlavý starý dědci, zrezlý, zmáčknutý nakřivo a s pajšlem prokoplým, jak jedna z těch popelnic s urvaným deklem, mezi kterejma spíš, ze kerejch žereš, do kterejch bleješ a mezi kerý i sereš!“
Zástupce mladších ročníků vypadal zaraženě. Možná, že pamatoval už jenom plastové nádoby na odpad.
„To jako myslíte, že bych tam už neměl chodit? Že bych ji měl tó, poslechnout?“
„To já ti říct nemůžu, co máš dělat. Páč to já nevim a je mi do toho houbelec! Co ti ale povim, že já mám svou čest a bejt tebou, tak bych jí aspoň nelez na voči, gdyž už nic jinýho. Každej si může za to svý sám a každej dělá, co může. Já bych tam teda nešel.“
„Ale zrovna minulej tejden jeden na ulici umrz... Dyk je to tak hrozný, klepal kosu až vytuh! Mám přece právo na to, aby mě někdo pomoh! Su člověk a né kus hovna!“ Hlas mu v afektu vyskočil o dvě oktávy výš, horečně šťáral ve svém mozku po jakékoliv výmluvě, kterou by vzbudil kus soucitu a vypadal přitom spíš jako popletené děcko, které chce utěšit.
„Ale ty smrdíš jako to hovno a v hlavě ti to škrontá, jako když role hajzlpapíru ucpou trubky! Čí je to pak vina, když lidi místo toho člověka viděj jen pytel sraček? Copak vypadáš jak něco jinýho?“ Vytáhl z kapsy promáčknutého vajgla, zachrchlal a odplivl před sebe.
Holub hrdina pokukoval po tom plivanci zpod schodů, natáčel hlavičku, jako že by do něj chtěl klovnout. Dělit svou pozornost mezi ty dva nečinilo starému potíže.
„Že je ti zima! Co ty vo tom můžeš vědět! Žádnou porádnou zimu si venku ještě nezažil a to ti povim, to bejvaly zimy! Letos je teploučko, ani ještě nemrzlo a nesněžilo, klidně můžeš spát v budce na zastávce, ale páni vloni, to bylo jiný kafe! Ledovica už vod polovice října!“ Máchl klopou kabátu a odehnal dotěrného ptáka. Ani ty havrany tu není moc letos vidět, takový zvířata do ulic žebrat nelezou, když opravdu nemusí. To jen ti všiví zlodějský holubi nahradili krysy, stejně jako pořádný houmlesy jednou nahradí tahleta bezcharakterní chátra.
„A co jste jako to... dělal, vloni?“ Vyzvídal pouliční novic, který se minulý rok touhle dobou ještě hrbil nad tlačítky nintenda, aby nějak zabil čas a mohl zas večer někam zapařit. Připadalo mu to tak dávno.
„Jo vloni, to sem byl ještě v Praze. Měli tam takový ty stany a na vánoce sem dostal smažený rybí prsty! Ale teďka asi budu vobírat kosti smradlavejch kuřat z koše vod káefcéčka, a to kvůli takovejm hyenám, jako seš ty!“
Zachytil udivený pohled.
„Natáhli se tam letos z celý republiky a vlastně vodevšad, už teďka to řeší na magistrátě, že to byla chyba nám vůbec něco dávat.“ Co mu bude povídat, že má svá očím skrytá místa a v nich pár kutlochů, kdyby nic jiného nesehnal.
Nechodil tam rád, možná kvůli té vybledlé staré vzpomínce z jednoho výletu. Tehdy ještě jako zaměstnaný otec rodiny při procházce se synem objevil rozkopaný bivak, který, jak ještě tenkrát netušil, patřil některému z jeho předchůdců. Rozházené PET flašky, matračky a staré hadry kolem ohniště. Rychle odvedl svého chlapce pryč, kdyby se ten chlápek třeba chtěl vrátit, ale ten obraz se mu usadil v mysli, jako způsob přežití nejhorších chvil. Pak stačil jedinej zkrat a už se v tom vezl. Nebylo cesty jak z toho ven. Kdyby mohl vrátit čas zpět, rozhodl by se nejspíš jinak. Nezvoral by to znova. Ale jemu nikdo druhou šanci neposkytl.
Odmlčeli se oba, ponoření do svých soukromých žalů a davy nakupujících se s nadcházející nocí vracely do svých domovů. Nebylo co víc dodat.

III.

Obracel svůj lapač snů v kapse a zažíval přitom nesmírně intenzivní, tichý vztek.
Do prdele! Někde se stala chyba! Namísto řešení svého vlastního problému začal být vtahován osudy lidí kolem sebe, jak těleso, ze své dráhy vychýlené nově vzniklou gravitační pastí. Směřuje do černé díry. Proč se vůbec zajímal o tu zlodějku? Nemusel by pak vyslechnout útržky hovoru těch dvou houmlesů. Oni sice sdílejí část jeho světa, ale rozhodně nejsou jeho právoplatnou součástí. Odděleni sklem výkladů, oni nekupují knihy, dárky, lapače snů, neparkují auta a neznají uzávěrky. Pípání čtečky čárových kódů k nim na tu světelnou vzdálenost taky nedolehne. Jako by existovali v naprosto odlišné dimenzi, která se s tou jeho občas protne a oni se pak z toho jeho vesmíru snaží urvat, co to dá. Paraziti.
Musel si však poctivě přiznat ještě další fakt, který jeho teorie dimenzí pomíjela, s nedokonalostí těmto teoriím vlastní.
Na mobil mu opět zavolala matka a zrovna se strefila do chvíle, kdy byla situace před ostře sledovaným prostorem maximálně nepřehledná. Jako by se ty její čím dál tím častější hovory snažily cosi spíš paradoxně skrývat, než vůbec prozrazovaly. Cítil, jako by chtěla říct něco víc, než pouhé banální pozvání na štědrý večer, jako by jí nešlo jenom o domluvu, kdo letos koupí kapra a co chce kdo za dárek. Něco víc než obligátní dotěrné otázky, jestli má chystat i pro jeho přítelkyni, nebo zda opět oslaví svátky odděleni, každý u svých rodičů.
Ne mami, budeš mě mít zas jenom celého pro sebe.
Říkal o sobě, že není rodinný typ a zdůvodňoval to tím, že prožil část svého života v neúplné rodině. Pochopitelně o tom tak nemluvil před svou matkou.
Musel se rozhodnout. Má ještě smysl dnes pátrat, nebo propásl svou jedinou příležitost, vejcovité zakřivení drah světa, které mu mělo skulit přímo do náruče co hledá? Protrhnout tak pleróma neúspěchu v jeho kafkovském tápání?
Vyrazil zpět domů, jen osamělý ptáček v olysalé koruně akátu cvrlikal, zatímco si připisoval na ona pomyslná vesnická futra své mysli další čárku, neboť onoho symbolického Zámku dnes zase nebylo dosaženo.

Bezmála před devíti měsíci se do jeho života začalo vkrádat podivně nepříznivé mystérium, zprvu téměř nerozeznatelné, ale s časem čím dál tím víc zřetelnější.
Napříč slabým šancím uchytit se ve své profesi žurnalisty se naň konečně usmálo štěstí a na jednom z míst jej přijali. Najednou z něho byl řádný redaktor ne zrovna neznámého týdeníku, čímž nakonec přece jen zhodnotil dva roky neplaceného úsilí, rozesílání svých textů na všechny strany, olizování obálek s kopií CV a předvádění svého osobního portfolia před zkušebními komisemi. Časy tohoto potupného exhibování konečně zanechal za zády.
Když si sám šéfredaktor vyvolil právě jeho jméno z desítek ostatních, stejně kvalifikovaných zájemců a komise, složená z redaktorů a personalistky potom tento verdikt potvrdila, oslavil tuto velkolepou událost s odpovídajícím nasazením. Dokonce hned prvního večera po práci vyrazil s novopečenými kolegy do hospody, poněvadž i oni byli zvědaví na nové maso.
Život se zdál běžet bez jakýchkoliv problémů, navázal kontakty a zapouštěl kořeny. Pomyslné hvězdnaté chodníky, osvícené oslepujícím jasem reflektorů se před ním rozevíraly do dáli a široko daleko žádná překážka, až po obzor.
Skončili v baru a jak večer pokročil, připíjeli mu všichni už totálně zkalení na jeho budoucí úspěchy a na každou kravinu, která je napadla: taky na Nobelovku a kdoví nač ještě. Jen šéfredaktor mezi nimi nebyl, nemohl se pitky bohužel zúčastnit, prý z nějakého vážného důvodu. Setká se s ním později, sdělila mu sekretářka, sotva co mu vlepila mastnou pusu jako stvrzenku na vzájemné tykání.
První měsíc se musel rychle rozkoukat. Naložili mu zdolat vrcholky archivních prací, úkol hodný novopečeného začátečníka, a poté následovala série podobně neoblíbených piplaček. Vším se musel pracně probíjet sám, pouze za pomoci úsečných rad kolegů, přičemž výsledky po něm očekávali vzápětí hned poté, sotva co dokázal sám trefit na WC.
Začal psát články, pochopitelně ne ty prvostránkové a maximálně tak o rozsahu sloupku. Oznámení městských částí, životní jubilea a v lepších případech něco do nedělní přílohy, k čemuž dostával zadání od šéfredaktora. V těch horších případech podnikal nezáživný research pro některého z kolegů. Pracoval podle instrukcí, přepisoval, opravoval a vykazoval tolik snahy, kolik jenom mohl. Ale po celou tu dobu od svého šéfredaktora dostával pouhé maily a zprostředkováno mu vlastně přicházelo naprosto vše: zadání úkolů, hodnocení, případně mu šéfredaktor posílal materiály a jiné věci po druhých lidech. Anebo je ráno nacházel ležet ve složce na stole. Tváří v tvář se se svým nadřízeným kupodivu stále ještě nepotkal.
Brzy zjistil, že ani při příležitosti uzávěrek není nutné scházet se hromadně s osádkou celé redakce. Týdeník vznikal z jakýchsi mozaikových dílců a zdálo se, že ten jeho střípek funguje stejně dobře i bez živoucí přítomnost šéfa. Celá mašinérie klapala, jako perfektně seřízený mechanismus.
Ne, že by mu to nějak výrazně vadilo, ale jen z nějakého nutkavého zájmu se začal vyptávat, sbíraje informace.
„Šéf nesídlí v této budově, kocourku, ale dáleko, dáleko.“ Vycenila naň sekretářka zuby, orámované linií tlustě nanesené rtěnky.
„Ale počkat, na co jsi ty potom sekretářka, když sedíš tady?“ Namítal.
„Hihi, hlupáčku, já jsem přece redakční sekretářka!“ Vrtěla hlavou ze strany na stranu, účes ála Amélie z Monmartru nabodával ostrými špicemi vzduch. Amélie ale zrovna nebývala jednou z moc čitelných postav, to spíše synonymem tajemství, připomněl si a držel si tu krásku raději od těla.
Od tohoto rozhovoru se změnila jen jedna jediná věc. Šéf mu začal volat. Došli spolu po telefonu až k tykání a podle hlasu a stylu řeči usoudil, že by se s největší pravděpodobností mohlo jednat o bodrého muže středních let věku, který si mládence, jako je on, dokáže obratně udržet na uzdě. Několikrát si smluvili schůzku, ale pokaždé z ní z nějakých náhlých důvodů sešlo.
Buďto už začíná být paranoidní, nebo těch náhod nějak přibývalo.
Pak se mu jednou, když večer ležel a usínal, vybavil název jistého literárního díla a bylo hned po spánku. Tuto slavnou knihu přečetl ještě na gymnáziu, v jakési horečné extázi, a potom ještě jednou, později. Detailně vykreslovala jeho současnou situaci nejasných dohad a tápání: Kafkův Zámek.
Musím se držet, umiňoval si, a za žádných okolností nesmím upadnout do naučené bezmoci! Však já tomu přijdu na kloub!

„Ti povím, co je zač! Je to zkrátka typickej upír! Všechno by na to ukazovalo!“ Diagnostikoval bystře kamarád ze školy po třetím pivě. Představoval také jediného člověka, kterému se mohl se svými pochybami svěřit.
„Neblbni. Pomineme-li, že je to kravina, tak mohl klidně několikrát přijít až po soumraku, když jsme tam zařezávali do noci! Navíc, nepřipadá ti něco divnýho na tom si myslet, že je tvůj šéf upír?“ Měl už v pokušení vložit si dva buráky mezi čelisti, ale zaujal roli toho rozumnějšího z nich dvou a nemínil vyřčená slova nijak parodovat.
„Nnnnaprrrosto nne! Každej šéf je aspoň potencionální upír!“ Přítel neměl takové štěstí a tak se živil na spodku pyramidy firmy, prodával kabelové přípojky k televizi, což se pomalu začínalo podepisovat na jeho názorech.
„Ale víš ty co? Máš to dobrý, tak si to neškrab a starýho přece vůbec ke svý práci nepotřebuješ. Řekni mě, co tě sere? Co tě na tom sere?“
„No, já přesně nevím, ale na jedný straně mám takový pocit, jako by mě něco tlačilo k tomu se na to celý vykašlat. A to se mi nelíbí. Když vůbec nevím, na čem jsem, ztrácím půdu pod nohama.“ Po chvíli sebezpytné odmlky shrnul: „Jsem zkrátka nespokojenej a něco mi pořád chybí. Od té oslavy se cítím jak v permanentní kocovině.“
„Tak si najmi soukromý vočko! Nech si ho vypátrat! Nebo to nech plavat... to já na tvým místě...“

Detektiva si nenajal. Strach z možného prozrazení jej dovedl k myšlence, aby se pokusil pátrat sám na vlastní pěst, i s tím minimem informací, které měl k dispozici. Dopadl tak, že se jen coural po ulicích, s nějakým lapačem snů v kapse. Výsledek žádný.
Ano, lapač snů. Neměl těm nadpřirozeným nesmyslům tak podlehnout. Věřil tomu, že pokud se řešení ukrývá v mlhách, cestu mu může osvětlit jev ještě podivnější. Zkusil to – a nic se nestalo. Výsledkem bylo jen zklamání. Zpochybňoval ironicky sám sebe, svůj vlastní úsudek a vytočil přívod studené vody ve sprše na doraz, v katarzním aktu duševní hygieny, jímž mínil odstranit všechny své vnitřní sedimenty za poslední dobu. Co pevně nedrží, muselo pryč.
Očekával snad, že mu lapač přinese hledaného muže sám, nebo co? Taková iracionální představa. Neměl sám pro sebe víc, než jenom pouhý výsměch.
Ale moment, možná že si opět jen něco namlouvá, ve snaze získat kontrolu alespoň nad pocitem viny. Vždyť jenom potřeboval cokoliv, cokoliv, co by mu dalo alespoň nepatrnou iluzi opory. Cítil se příliš sám na to, aby mohl unést to prázdno, které naň doléhalo ze všech stran, už od dětství. A lapač v této chvíli představoval vítaného komplice, navíc nadaného mysteriózní silou. Ne, nezblbne z toho. S dávkou úlevy pocítil, jak jeho víra v nadpřirozenou moc zhmotnělých snů skomírá a vyhasíná. Nemá se víc kam obrátit. Lapač snů selhal. Vyšel ven z koupelny, vyndal ho z kapsy bundy a mrštil jím otevřenými dveřmi do pokoje, až zmizel kdesi pod postelí.

Několik dalších dnů probloudil, totálně uvnitř vyhaslý. Ničemu už nevěřil a také nic neočekával. Vánoce se blížily.
Pak znovu, po jisté odmlce, mu opět zavolala jeho matka. Rovnou se rozeštkala přímo do telefonu, že jí málem nerozuměl ani půl slova. Téměř hmatatelná blízkost svátků, přešlapujících těsně za prahem, ji přitlačila vyklopit všechna tajemství, a tak se pravda jako Jezulátko vyloupla nahá na svět, přesně na slunovrat. Jakmile ukončil hovor, vypnul přístroj a tiše zaťal pěsti.
Mohl se na ni dětinsky zlobit, mohl jí vyčítat, že mu to neprozradila dřív. Proč jenom tolik let čekala, dokonce i v časech narozeninových oslav a štědrých dní, které spolu trávívali sami dva.
Nechala ho, aby si myslel, že od nich otec odešel za jinou ženou. Když se jí jako malý kluk vyděšeně ptal, kam táta odešel a kdy se vrátí, s vážnou tváří mu odvětila, že jeho otec už nepřijde.Žije teď se svou další rodinou a už nechce nikdy žádného z nich obou vidět, ani na jediný malý okamžik.
Zlost v jeho svalech polevila. Po všechny ty roky, kdy vyrůstal, studoval a snažil se pak nějak protlouct na vlastní pěst, stála přece matka za ním a podporovala ho, seč jí síly stačily. Maminka jednala tak, jak musela, chtěla-li jej ušetřit zahanbující pravdě. A pak mu to celé došlo. Třeba to nebyla náhoda! Zachvátil jej třas nedočkavosti, popadl bundu a teprve až skoro ode dveří se střemhlavě vrhl zpátky, pod postel, aby tam našel svůj lapač snů.

Pospíchal k místu, kde občas žebrával starý muž. Napříč vší nepřízni počasí tam tiše seděl i dnes, klobouk a zároveň žebradlo nabíral vodu u jeho nohou. Po obnažené hlavě starci stékaly úzké potůčky vody, kterých si nevšímal, zahleděn mezi zástupy nohou, jež jej míjely oběma směry.
Mladý redaktor jej chvíli pozoroval z druhé strany ulice, pak se odhodlal přistoupit blíž, sklonil se a vhodil na dno klobouku bankovky. Neodcházel.
Stařec jako by se mžikem probral ze snu, rychle chňapl po té nejbližší, a zkušeným okem prohlédl vodotisk. Bankovka nesla všechny patřičné identifikační znaky podle bankovního vzoru č. 96 a na jejím těle se skvěly tři nuly, jimž pochopitelně předcházelo číslo. Žebrák se v rozpacích poškrábal ukazovákem ve véčku svého obnošeného svetru.
„A co jako za to?“ Pokoušel se pochopit situaci a nespouštěl ze štědrého neznámého oči. „Jestli je to nějaká habaďůra, tak...“
„Co za to?“ Zopakoval mladý muž. Slova mu jako by sama přicházela na jazyk.
„Nic. Jsou tvoje. Nic a ještě jedna nabídka navíc. Kdybys chtěl přijít na štědrý večer domů, všechno tam bude nachystané. Přijď do mámina starého bytu, určitě si pořád pamatuješ adresu. Nikdo se tě nebude na nic ptát... nic vyčítat... jen... jenom by to bylo fajn, po těch všech letech se sejít aspoň na jediný večer jako rodina, tati. Zase my všichni pohromadě.“ Bylo to venku. Rychle ještě dodal svou poslední nabídku.
„Neměj strach o mámu, ta to zvládne v pohodě. Má za sebou už horší věci. Anebo můžeš jít ke mně a dát se tam do pořádku. Tati.“ Zopakoval to slovo, které v životě neměl zrovna dost příležitostí říkávat.
Díval se starému muži zpříma do tváře a náhle jako by mu nepřipadal až tak starý. Žebrák mlčky pohled opětoval a na jeho tváři se prolínaly vlny rozpaků, poznání a možná i pohnutí.
V té krátké chvíli, která jako by nechtěla nikdy skončit, synovi připadalo, jako by pod povrchem vnější špinavé fasády rozeznal otcovy rysy, o nichž si už myslel, že mu z paměti vymizely docela. Viděl v něm toho samého člověka, který jej v dětství brával na výlety, učil jezdit na kole, hrál si s ním a kupoval mu hračky. Když ho pak propustili z fabriky, odešel žít do ulic, prakticky z ničeho, pryč od své rodiny.
Opustil je, nechal je samotné. Oči se mu zamžily. Za své chyby přece otec už dávno zaplatil dost.
Vzpomněl si také na své vlastní, neúspěšné hledání. Ve světle nově poznané pravdy teď jeho zaneprázdněný nadřízený představoval jen další nevýznamnou figurku v plánu, bez níž by však nešlo zahájit partii.
Ale on už tu partii vyhrál, a proto je teď čas hodit veškeré zbytečné starosti za hlavu. Přestat zveličovat. Však se to nějak rozřeší.
Sáhl do kapsy, uchopil do dlaně lapač snů a aby si to celé ještě pojistil, upustil obří stříbřitou kapku dolů do provlhlého žebrákova klobouku. Spadla jak blyštivá krůpěj snů na pozadí temného nebe, až penízky na dně klobouku jiskřivými hlásky zacinkaly na pozdrav nadcházejícím vánocům.

DALŠÍ PRÓZA TÉTO AUTORKY :
Zákony Urban-vúdú