„Gotta Life“

Lucía La Palidez Mortal

Nesvatý Marylin Manson se smutným pohledem shlížel z plakátu, kynoucí rukama dolů masám ze své nadživotní výšky. Dokonalé a pečlivě natrénované gesto temného meonického Krista, napůl vzdáleného dotekům obyčejného světa, ale přesto pořád na dosah. Heroinový guru, temný Rasputin bez vousu, líce vpadlé, se rty mírně vyšpulenými jako mexická kurva, vystrkující zadek v pohrdání nad celým zbytkem lidstva. Jako to bývá obvyklé u někoho, kdo zpoza svých kouřových skel dohlédne mnohem dál. To kvůli těm jedům, co měl v očích, kolovaly v jeho krvi i mysli, a ty jej ještě za živa dokázaly proměnit v obraz sebe sama, ve svou vlastní ikonu. Alienizace se přes rozeklané okraje plakátu vyvalila na povrch, vyhřezla jako střeva jizvou ven, z nevědomí, co by jakýsi masochistický úšklebek ze světa Cthulhu a „Outsiderlandu“ - i když někteří tvrdí, že ty dva jedno jsou, jedno a totéž, vnější prstenec naplněný mutanty všeho druhu. Na protějším plakátu opět On, Manson & Marylin, jako by za účelem podpory „outsider marketingu“ zachycen v rámci společného natáčení se Sneaker Pimps, gurdžijevovsky sadistický kouč a jeho štěně, navlečené do středoškolské baseballové bundy.

Basa a kytara odkrajovaly časoprostor na malé plátky zvuku a pomlk, frontman ze sebe rytmicky vyrážel jedno slovo za druhým, potřásajíc svou odredovanou hlavou. Mnohanásobné piercingové kroužky v obou obočí se mu klinkaly sem a tam, šlapák jemně a přidušeně tepal, jako srdce pod schodištěm, zatímco kytarista se zaujatě mazlil se svými kratičkými vyhrávkami a instinktivně tisknul krk elektrické kytary blíž ke slabinám. Souzvuk synchroncity rezonoval budovou na okraji města, každý si hleděl své linie. Jen zpěvák se hned po druhém refrénu odmlčel a před otevřenýma očima se mu závratnou rychlostí začaly přehrávat útržky snění, tarotová věštba a klaustrofobie uzavřených prostor buňky. Myslel na svůj úkol.
Frontman plachtí vysoko nad zvukem, jako šaman, vizionář skupiny a vládce ceremonie. Kdosi mu do ruky strká smotek, bere ho s mírným pokývnutím hlavy, dech zadržuje v plicích. A vzápětí nečekaně stojí uprostřed své velké destruktivní vize, soukromé apokalypsy vlastního vnitřního universa. V tom okamžiku mu připadá, že se celou svou skladatelskou tvorbou jenom blížil k této vrcholné formuli, kterou má nyní téměř nadosah. Naplňuje jej úžas okamžiku a zároveň i neskutečná hrůza, vidí svou vlastní budoucnost, vepsanou v cizí, špinavé a zarostlé tváři, v krvavých očích, zlobně svítících pod lemem houmlesácké čapky, vidí trubku, blížící se baseballovou trajektorií - a potom nic, jen tmu. Konec. Osud. Budoucnost.
Procitl ve zkušebně a Kristus Manson se na zdi ještě pořád ošíval, jako by soustrastně přikyvoval: „Máš to holt blbý, čéče.“

Po zkoušce se dovnitř nahrnuli popnauti. Hlavu prvního z nich zdobily motocyklistické brýle na gumičce, jakožto oblíbený symbol vůdce party z dětských animé.
„Bože, ty děcka nás snad najdou všude...“ Broukl nervózně kytarista. „Kdo vás sem pustil? A co tady chcete?“
„My... sme dělali ten, kyberchanelling.“ Pronesl váhavě velitel popnautů „A u toho sme poslouchali vaše nejnovější cédéčko, protože si myslíme, že ste fakt dobří. Tvrdí a tak všecko, ale i s kusem citu.“
Na ta slova basák děkovně pokynul kozí bradkou, což zjevně považoval za vrcholný projev zdvořilosti vůči návštěvníkům jakékoliv velikosti či rasy.
„Nebo taky lůzersky ukňouranej klip, jak se to vezme.“ Ušklíbnul se kytarista dozadu na zpěváka. „Nevíš vo tom něco?“
„A... taky se nám líbil ten váš klip vo těch kyborzích, disajn sice vypadá trochu jako z Matrixu, ale ne zas moc okatě. Máte fakt skvělý klipy, s motivama ze scifáren a taky z gamesek...“ Pokračovala rychle v řeči podsaditější dívka, vzápětí následována nejmladším chlapcem, ani ne dvanáctiletým: „Ta myšlenka toho klipu, ta je totiž jako o nás. Lidi, kteří jsou propojení s počítačema na dost dlouhou dobu, takže se u nich vyvinou zvláštní schopnosti. A ti jsou potom schopní vidět energetická embrya, která se formují všude, kde se setkává Proud života s Proudem smrti. A s pomocí těch proudů energie, který se učí ovládat, dokážou poznat budoucnost a spoustu dalších věcí.“
„Jediný, co se u vás vyvinulo, je ten zelenej odstín vaší kůže, mutanti - jak pořád sedíte u těch vašich počítačů! Tak padejte vodsaď, vaše písíčka vás čekají!“ Uzavřel kytarista diskusi a chystal se vyhodit popnauty na ulici.
„Počkejte, ale... kvůli tomu tady nejsme. Chtěli jsme vám říct, že vám hrozí nebezpečí. To jsme vám přišly říct!“ Brebentily děti jeden přes druhého pod prackami kytaristy, který je nekompromisně vytlačoval ven ze dveří.
„Oukidoki, dáme si pozor, tak hlavně už padejte, smradi…“
Skupina vyšla ven zadními dveřmi, kde stálo zaparkované audi, v jehož interiéru se frontman zhroutil.
„Citový scénky se čtyřma chlapama v kabině, tak u toho teda bejt nemusím!“ Zhodnotil situaci kytarista. „Doprdele, ty seš čéče stejnej kokot, jako ty bláznivý děcka! To rači pudu pěšky, než zase poslouchat nějakej další záchvat. Bóže, proč musej bejt všichni zpěváci takový zasraný paka... cpou do sebe furt mraky všelijakých svinstev...“ Brblal podrážděně po celou dobu, zatímco vylézal ven.
Basák s bicmenem zůstali sedět a společným úsilím se pokusili kamaráda uchlácholit. Kytarista obešel limuzínu. Z druhé strany zabušil na okénko spolujezdce. Všichni tři vzhlédli, společně s frontmanem, který seděl vzadu, s hlavu v dlaních protaženou skrze mezeru mezi sedadly až kamsi nad ruční brzdu, jako by trpěl nějakým zvlášť úporným typem migrény.
„Seru na vás a du domů, volové, kurvadrrrát!“ Pronesl kytarista s papouškovským dialektem Erica Cartmana a vykročil směrem k protějšímu chodníku.
Bubeník obrátil svůj ježatý, peroxidem vybělený skalp na basáka: „Tomu jejich zpěvákovi v prvním projektu šiblo, to snad víte, ne?“
“Jo, slyšel jsem, že už se ho ani nesnaží pouštět ven z blázince, protože by to stejně venku nezvládl.“
„Smráká se.“ Otočili se po menší odmlce zpátky ke ztuhlému frontmanovi. „Tak to honem vyklop. Co to bylo za haluze?“
Snažil se jim to sdělit, jednotlivými obrazy se až zalykaje. Osud. Smrt, rána klackem do hlavy. Nebo se řítí střemhlav prostorem kupředu, vymrštěný ven z auta, kolem něho prší déšť skla, rána do hlavy - a zase konec. Nebo vidí zakrvácené tetování na rukou bubeníka, policejní náramky na zápěstích a kolem paprsky ze žlutočerné pásky. Rozpad bandy. Jiná varianta, jiný člověk, ale stále se opakující vize smrti, půlená lebka se rozevírá a mozek je katapultován na holou dlažbu. Nemůže tomu nijak zabránit, protože neexistuje jiná varianta. Někdo musí zemřít.

„A kdy to jako má nastat?“ S vážným výrazem zjišťoval basák, nenechaje se vyvést z rovnováhy. „Dneska?“ Zpěvák zabořil nos do štěrbiny v dlaních, ale basákovi s bubeníkem bylo vše jasné. Má to být dneska. Přesedli si a chlap jako medvěd, s odbarvenou hlavou, usedl za volant. Platil za největšího kliďase z celé grupy.
„To máš jako když se ztratíš uprostřed songu.“ Vysvětloval směrem k frontmanovi, zatímco si posouval zpátky sedadlo a seřizoval jeho správnou výšku. „Co uděláš, když vypadneš uprostřed songu na koncertě, vole?“
„No, zaposlouchám se do rytmu, chytnu dech a zaháknu se, ne?“ Zjišťoval frontman. „A potom navážu ten zbytek...“ Získával zpátky svou jistotu a jeho zaťaté prsty se pomalu uvolňovaly.
„No tak to sakra udělej! Kytarista - no to je přece jasný, proč ten hned odešel, vždycky sou tak trochu sólisti, ale basa společně s rytmikou, to jsou ty pravý dva pevný body, čím drží kapela při sobě! Poslouchej je a ony tě z toho vyvedou...“
Basák přikyvuje olízl cigaretový papírek, přejel přes okraj hranami palců a zmáčkl. Myšlenky se mu jako nehty probořily pod povrch věci: „Myslíš, že ty děcka, ty popnauti, mluvily vo tom samým?“
„Možný to je,“ souhlasil bubeník, „mezi kapelou a fanouškama je takový to určitý pouto. Vy kluci vepředu nemáte moc možnosti to vypozorovat, jste zkrátka v tom, ale za hradbou bubnů vidím, že je to snad něco jako morfologický pole, který já vnímám hlavně z toho důvodu, že sedím až na jeho samotným zlomu, na jeho okraji. Tudíž mám šanci srovnávat. Lidi uprostřed něj můžou mít společný vize, myšlenky, případně to dokáže fungovat jako přijímač nebo vysílač. Anebo si zase můžou sem tam na něco kolektivně vzpomenout. Třeba jako na to, že jsou původně docela jiná vesmírná rasa, která byla po cestě domů lapena v cizím a neznámém světě. A musí se z toho nějak dostat pryč, domů.“
Po chvilce odmlky účelně přepnul z learyovsko-hubbardova modu: „Tak si myslím, že pojedem, co ty na to, senzibile?“
Frontman si nebyl jistý, ale pro všechny případy se pokusil držet rytmus svého života společně se svými kolegy, jako by na chvilku vypadl z textu. Odpíchli to od krajnice. Podél obou stran neudržované předměstské cesty se zdvihla mračna písku a prachu, jako dva šediví vlci, kteří je měli doprovázet.
Červené audi s muzikanty zastavilo pod stínem dálničního přivaděče, uprostřed nesmyslně prázdné křižovatky a na ještě nesmyslnější červenou. Basák zrovna rozebíral téma napoleonských válek v Evropě:
„... a to byla vopravdu jediná válka, za kterou jsem vděčnej. Katolíci při ní dostali parádně na frak a nebýt Napoleona, inkvizice by se rozlezla jak černej mor. Žádná demokracie, volnomyšlenkářství, jenom by tu zbyl čistej katolickej fašismus...“
Čísi ušmudlaná ruka dopadla na čelní sklo. Basák zmlkl a všichni tři společně v úžasu sledovali zmačkanou dvojstránku reklamního prospektu, sunoucí se za tichého skřípění vzhůru po povrchu. Bezdomovecká zombie postavička, konstitucí i držením těla připomínající oživlého mrtvého, nemotornými pohyby leštila přední sklo auta. Přes šílenou grimasu v obličeji nešlo odhadnout, jestli tu s nimi sehrává nějakou feťáckou hru, nebo zda už i ten samotný nebožák dočista propadl myšlence, že vlastně odvádí regulérní práci, za kterou by měl dostat zaplaceno. Houmlesák omámenými pohyby pucoval okýnko a cenil dovnitř do interiéru své zažloutlé pozůstatky zubů:
„Páášakk, cóó? Tak čistý sklo ste neměly, škyt, čistý, ani dyž to šoupli dólu z linky...“
Basák mlčky potlačoval svou nevoli. Zpěvák se na zadním sedadle přikrčil jako králíček, zpocenýma rukama si horečnatě šoural povrch adidasových tepláků, až se mu na nich napříč garanci začaly vytvářet žmolky, takové ty malé zádrhele v předivu reality, během nichž je prostor a čas jako by nahuštěn, propleten a zkroucen.
Muž natáhl dlaň. Bubeníkovy oči sklouzly k držáku mincí, potom, jako by dostal nápad, pohlédl na basáka, který na důkaz své připravenosti jemně přikývl. Vytáhl klíče ze zapalování a oba dva téměř současně otevřeli dveře.
Frontman se začal hrnout ven hned vzápětí, aby byl při ruce, kdyby došlo ke rvačce. Srdce se mu před rozhodným okamžikem téměř zastavilo.
Odehrálo se to tiše a rychle. Klíče na malou chvilku zacinkaly ve vzduchu a potom vklouzly do natažené ušmudlané dlaně, jako když kapka vody padá do prohlubně.
Somrák nevěřil svým očím. Volnou rukou si strhl z hlavy smradlavou pletenou čapku, kterou instinktivním pohybem setřel pot z obličeje. Klíče pořád ještě zůstávaly v jeho dlani. Prohrábl rozježené vlasy, vzpamatoval se, odhodil čapku na zem a skokem se vrhl za volant. Auto hned odstartovalo od kraje, nabralo prostředkem silnice rychlost a s kvílením pneumatik zmizelo za nejbližší zatáčkou.
Hudebníci osaměli na prázdné křižovatce.

Frontman nevěřícně těkal pohledem z bicmena na basáka, ale z tváří natočených směrem k obloze nešlo nic vyčíst. Jako by na něco čekali.
Vzápětí se o pár bloků dál ozvala tlumená rána, rachot drcených plechů a pak ticho.
Oba dva muži se na ten pokyn pozvolna otočili k frontmanovi.
Ten se nervózně poškrabal pod ramenem a s rozpaky prohodil:
„Víte, něco mě chlapi napadlo. Co kdybysme ten song pojmenovali „Gotta Life“?“
„Jo... to je dobrý jméno...“ Pronesl bicmen.
„Dost hustý jméno pro písničku.“ Doložil basák.
A všichni tři vykročili v řadě vedle sebe, dál svým směrem.

2007 (c) Lucía La Palidez Mortal