Friday, December 7, 2007

Pořádná řacha za Boyda Rice!

(Lucía La Palidez Mortal)

Probudila se a ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že on už také nespí. Našla ho sedět na kraji postele jak zírá do počítače.
Když se jejich oči setkaly, co možná nejpřesněji vylíčila své dilema: „Poslyš, jaká je psychoanalýza snového obrazu, ve kterém člověk sedí v loďce, s pádlem překříženým napříč přes klín?“ Čekala něco sexuálního, o ukojení a podobně orientovaných významech.
Bez dlouhého otálení odpověděl: „Nechat se nést proudem. Nic nepodniknout, ačkoliv máš k dispozici prostředek, kterým to můžeš ovlivnit.“
Přikývla. „To zní logicky. Dík.“ A spokojeně ulehla znovu do postele.


„Tvořit dobrou hudbu znamená objevit zajímavý vzorec. Ten vzorec pak rozvíjet a pracovat s ním dál a v tom se hudba podobá magii. Mimochodem, co si dáš na pití? Já tě dneska zvu...“
Pronesl nabídku, zatímco vyčkávali u baru. Pohlédla naň, jako se dívá kočka, které zasedli její oblíbenou židli. Hned poté, co jí alibisticky naplnili misku, pochopitelně.
„Dám si jednu kofolu, jestli mají...“ Vyčkala, až objedná a nemilosrdně se jala dekonstruovat načrtnutou hudební teorii:
„...a to ostatní s tím vzorcem, to mi připomíná opačný pohled Boyda Rice, jehož performačním cílem pod hlavičkou Non se stalo rozbíjení zažitých vzorců, a to jak v hudbě, v postojích nahrávacích společností, tak i ve své ostatní tvorbě, což nakonec zahrnovalo i tu magii...“
Okamžitě zareagoval bonmotem: „No jo, satanista! Však taky Boyd Rice v životě nic pořádnýho nezahrál! (...) Tak kofolu prej nemaj, vyber si něco jinýho.“
Zasmála se nad nečekaným „double“ zvratem situace a zvedla oči k barmance, aby tím oddálila příští výměnu názorů z oblasti hudební teorie: „Tak jednu fantu.“ Jeho směrem pak dodala, že je to jediná z těch postmixovejch limonád, která se nevyrábí výluhem vatiček z ampulí s léčivy.
Barmanka pohledem zhodnotila zákaznici, lišící se od běžné klientely v riflích a kapuckových mikinách: „A chcete k té Fantě taky skleničku?“
„Ne, mě stačí jenom flaška, když už to dneska má být underground.“
Otvírák vyloudil slabé syknutí. Jedna zmrdlá dvoudecová fanta pak cenou převýšila půllitr piva.

Sebrali mlčky své nápoje a vyrazili vyčkat, až se otevřou dveře sálu.
„To´s to tak trochu shodil. V tom Riceovi je mnohem víc významů, zapsal se do historie industriální a postindustriální hudby. Jeho záměrem nebylo vytvářet známé pojetí hudby nebo umění, byla to spíš terapie šokem, změna zažraných vzorců. Změna paradigmatu.“
„Mně jde hlavně o hudbu. Samozřejmě že celá řada muzikantů v ranné době industriálu předváděla spíš performance, nějak si na sebe vydělávat museli, ale to neznamená, že by věděli, co chtějí dělat. SPK, Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, tomu poslednímu jsem nikdy nepřišel na chuť...“
„Víš, četla jsem v jednom rozhovoru, jak asi nejvíc ze všeho vzpomíná na svůj koncert v New Yorku,“ pokračovala s Boydem Rice, „kde se mu v sedmdesátých podařilo totálně rozhodit publikum. Jen si to představ, takový kosmopolitní New York, všichni jsou tam na sebe strašně pyšní, jak dokážou přijímat cizí a odlišné vlivy a vycházet pospolu. Jakmile začne Boyd Rice hrát, a je to to jeho typický děsivý skřípění a skučení, prostě rachot a mela, v reakci na to lidi začnou pískat, bučet a nakonec řvát: „Já chci svejch sedm dolarů a deset centů zpět!“
Ale Boyd Rice hraje dál, jako by se nic nedělo.
Začnou teda po něm házet různý věci a najednou přilítne flaška od piva, která ho praští do xichtu.
Ta ho však nemůže v jeho odhodlání zastavit, hraje si dál to svý, o to řevnivěji.
V tom rozhovoru popisoval, jak ho to hrozně bolelo, zbytek piva mu stékal do očí a štípal, ale o to autentičtěji pak zaznívalo i jeho ječení a skučení, až repráky vyskakovaly. Komunikace umění s realitou.“
„Jo, to musela bejt sranda, ta autenticita události má něco do sebe. Na ty newyorčany mi to ale moc nesedne, skoro ve všech filmech spíš hodně pijou kafe. A poslouchají písničkářky. Taky LA mělo svou vlastní performerskou scénu, kde vystupovali jak Rice, tak třeba i Z´ev. Nepůjdem už do sálu?“
„Jdem. Počkej, teď si nejsem jistá, jestli to bylo New Yorku, nebo v Holandsku, ten Riceho koncert. Ale stejně je to jedno, mluvil o začátcích. Lístky z šatny máš u sebe?“

Festival pomalu s typickou chaotičností začínal, zapadli proto rychle do neobsazené pohovky ve stínech vyvýšené tribuny a odsoudili se tím zároveň k poslechu méně kvalitních předskokanů, kteří za hradbou mixážních pultů a laptopů zkoušeli své první triky až do chvíle, kdy nastal čas uvolnit místo jinému z kolegů - zatímco na pozadí scény namotávali elektrické šňůry na svá předloktí.
„Už by mohlo začít něco lepšího.“ Zívnul, natáhl nohy dopředu, jak nejvíce to řada židlí před ním dovolovala.
„To jsou ti Japonci?“ Chtěla vědět, co se právě děje na scéně, poněvadž při svém zraku bezpečně rozeznávala jenom siluety, bez detailů.
„Né, to je nějaká roztřapená mařenka, jak odsud z fildy.“
„Aha. Mě se zdála nějaká zrzavá, ale dneska se ti Japonci ve showbyznysu všichni odbarvují...“
Přežívali na svém gaučovém ostrůvku další přepojování mixpultů, zatímco se podivovali skutečnostem, že dnes někdo v elektronické scéně začíná v tandemu, neboť naopak k typickým výhodám žánru patřilo solitérství. Přímá vazba mezi interpretem a divákem, akce a reakce, shodli se. Pokud někdo dnes mixuje v párech, tak jsou to pojmy, slavné osobnosti, které dokážou obohatit situaci svým vhledem a typickým stylem.
„Jdu pro něco k pití. Dáš si?“
„Tak třeba kdyby pro změnu tady v tom baru měli kofolu...“ Blokovala pohovku nohama a jak se tak naklonila dopředu, všimla si, že na ni zpoza druhého konce zablikal mobil, který mu během toho válení vypadl z kapsy. Vzala jej do dlaně, dřív než přiláká pozornost někoho dalšího.
Beze slova jej pak vyměnila za právě přinesenou Fantu s brčkem.
Ucucávali a poslouchali přerývaný noise.
„Což mi připomíná, že i noise se musí umět hrát. Oni jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak to něčím zmrví.“
„No neumí to, to je vidět.“
Hluk ze sálu dával najevo, že nejsou jediní, kdo se nebaví. Občas zaznělo ostřejší cinknutí sklenice, skopnuté ze schůdků. Pečlivě umístila vlastní sklenici pod okraj pohovky, aby se vyhnula podobnému ruchu.
„To je hrozný. Tam se není čeho chytnout. Takové primitivní, ale bezúčelně. Bez výrazu.“
„Připomíná mi to některé projekty z labelu Ant-Zen, ale pouze v těch lepších chvilkách.“ Prohlásil směrem k pódiu. Svá další slova věnoval už přímo jí: „Takže připouštíš, že na tom něco bude, že i postmoderna musí hledat jisté vzorce a rozvíjet je? Že tato práce spočívá v řemeslné dokonalosti? V odvaze, která vyvěrá z konstruktivní dekonstrukce?“
Prstem objížděla jednotlivé články umělohmotného řetězu, co měla na krku. Pozlátko vrhalo odlesky.
„I noise se musí umět hrát.“ Slyšela ho, jak hypnoticky opakuje svou vlastní variantu myšlenky, kterou před chvílí přednesla. „Jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak vypnou základní komponenty, což je chyba. Ten borec vytváří zvuky a ta mařenka je potom modeluje a není vidět souhra, jenom napětí mezi nima. Dokud jim to hučí, pracuje zvuk sám a je to ok, problém je v těch minimalistickejch pasážích. Neumí s tím pak pracovat dál a utnou to ještě před vrcholem. Je to fušeřina.“
Pustila řetěz. Jejich pohledy se setkaly, z pološera vystoupla jeho přísná, do úzké štěrbiny stažená ústa, s koutky směřujícími k botám, a oči utopené v temných dolících. Takhle nějak se dívá ďábel, který nabízí pakt, pomyslela si, do očí mu nevidíš. Je ochotna zaplatit svou cenu?
Přikývla na němou otázku, která neměla konkrétní vyznění. Chtěla v tomto večeru s něčím souznít, s něčím souhlasit a toto byla jediná šance, jak tuto alianci zpečetit.
Jala se hledat láhev Fanty po okolních stolcích.
„Kde je ta flaška?“
Vtiskl jí do ruky svou a sledoval, co bude dál.
Vztyčila se a na moment v modravých paprscích reflektoru ustrnula, jako ve Sparově „Pozici smrti“. Pak hodem s plochou drahou letu skosila jednu z účinkujících dolů z pódia. Bylo to rychlé, jako z hodin branné nauky: malá a pevná láhev se zablýskla ve světlech reflektorů, skleněný granát s neslyšitelným vlhkým žuchnutím udeřil interpretku do tváře, umělkyně padá dozadu a mizí za mixpultem. Poprvé za večer se jí zdálo, že vidí výraz, ostře a nerozmazaně.
„To máš za Boyda Rice!“ Vykřikla pak do relativního ticha, které se rozhostilo...
(c) Lucía La Palidez Mortal
(Tato povídka je věnována Danovi)

No comments: