NA ÚSVITU STOLETÍ BESTIE

„Představ si, že existují dveře. Dveře k jinému Universu. A vše, co musíme nalézt, je klíč k těmto dveřím.“ Aleister Crowley: A Passion for Evil


O Crowleym toho bylo již vyřčeno a sepsáno opravdu hodně, včetně tohoto blogu. K tomuto množství je nyní nutno nově připočíst i jednoaktovou hru Johna Burnse s názvem Aleister Crowley: A Passion for Evil, kterou představí sám autor a ztvárnitel hlavní (a ve hře jediné) role tohoto srpna na festivalu Edinburgh Fringe Festival.

Krátké ukázky z této hry můžete vyslechnout v rámci podcastu na adrese http://aleister-crowley.podomatic.com/.

Jenže to by to nebyly stránky CyberTempli, aniž by kromě upoutávek na novou crowleyánskou hru nenadhodily také trochu hloubání nad tím, zda toto věčné oprašování Mistra skutečně něco nového přináší, a co se nám vlastně snaží umělci prostřednictvím Crowleyho života či načrtnutím jeho osobnosti sdělit.
Mám na to jednu svou osobní teorii. Dvacáté století bylo nazýváno různými jmény, krom jiných i Stoletím Člověka, i když se během něho odehrávaly krutosti, které máme ve zvyku označovat jako zvěrstva. Ve vztahu ke Crowleymu bychom mohli toto století nazvat také Stoletím bulvární žurnalistiky. Jak píše Snoo Wilson, Crowleyho jste mohli buďto milovat anebo nenávidět. Skandalizován a protažen bulvární stokou, nazýván satanistou, ačkoliv thelémské motto „Dělej co ty chceš, ať je cele Zákon...Láska je zákon, láska pod vůlí...“ se spíše podobá výroku Sv. Augustýna „Miluj a čiň, co ty chceš“ a sloh Liber AL vel Legis pak připomíná spíše Bibli, kterou měla i nahradit.
Jak jsem se již pokoušela vylíčit ve své recenzi The Chemical Wedding, Dickinsonovo pojetí operuje s Crowleym jako s jakýmsi fetišem, což doposud tento mág beze sporu pro některé své fanoušky představuje. Jak jsem se později doslechla, mé zhodnocení filmu bylo jedním Crowleyho příznivcem označeno jako „příliš intelektuální“. Co se tedy my zatracení intelektuálové pořád v Crowleym pokoušíme objevit?
Ve svém interview na Disinformation se John Burns svěřil, že se poprvé začal o Crowleyho zajímat během svých horských výstupů a také díky tomu, že sám jistou dobu pobýval poblíž Boleskinu. Zaměření jeho hry by mělo být „více lidštější“ než předcházející pojetí.
Konec dvacátého a začátek jednadvacátého století sebou přinesl trend spatřovat v Crowleym člověka – nikoliv za účelem Crowleyho dehonestovat, to už tady přeci jen bylo, ale identifikovat lidské touhy a motivy, které by Velkou Bestii přiblížily a učinily ji tak o něco snesitelnější. Místo satanisty, nejhříšnějšího člověka a fetiše pak máme možnost s trochou odstupu sledovat osud člověka, který se vzepřel své době, člověka hluboce poznamenaného viktoriánskou érou, vůči které sváděl svou celoživotní rebélii. K fetiši lze vzhlížet nebo se ho i bát, s člověkem je možno identifikovat se a spatřit obdobné stránky své vlastní osobnosti. Stejně jako Kafka ukazuje zvraty lidskosti prostřednictvím brouka, i my nyní hledáme známky lidskosti u Crowleyho, pro kterou nebylo ve Století Člověka dostatek místa.
Držím proto Johnu Burnsovi palce, aby se mu zadařilo otočit klíčem a vykročit oněmi dveřmi s plnou parádou přímo do Století Bestie.