Thursday, May 3, 2007

Kybermagie II a 3/4: Vize individuální transformace

(Několik subjektivně laděných myšlenek k tématu sebetransformace pomocí informačního modelu a "o problému zla" 8-)


„Zmanipulujeme-li záměr, můžeme tím oklamat realitu. Každá přímá manipulace s myslí, ať už s vlastní, nebo cizí, může přetvářet realitu. Podle mého názoru to plně vystihuje podstatu čarodějnictví.“
Stephen Mace, Ždímané bytí

Pohyb v rozsahu jednotlivých úrovní magických operačních módů (viz. předcházející článek Kybermagie II., animisticko/archaický, magický, mytologický, racionální) nemá pouze tvar sinusoidy, ale zároveň je možné v rámci každého z nich dosáhnout různě hlubokých úrovní ponoru.
Stejně jako se lze vyladit se na jednu jedinou čistou úroveň mysli a tuto rovinu prohlubovat, pak je opačným extrémem škály rychlé kmitání po ploše povrhu, což spojuje vjemy všech úrovní, avšak bez hlubších detailů.
Sjednocení rovin může mít stejně jednoduchou povahu, jako když chameleón samostatně pohybuje každým okem zvlášť a jednotlivé oči se mohou i různě zaměřovat a zaostřovat či pohybovat do stran, nezávisle jedno na druhém. Zahlédne-li však kořist, špičkou jazyka ji neomylně zasáhne, obtočí a transportuje do své tlamy. A zde v této tlamě spočívá bod sjednocení těchto dvou světů, ověření jejich návaznosti na „realitu“.
Popisovat vnitřní smysl individuálního postupu, jeho dynamiku a vznikající nadhodnoty, které svým propojením převyšují působnost rovin jedince, se rovná snaze popsat nevyslovitelného Tao.
Pokud mluvíme o chameleónovi/Tao, nejedná se o popis, jakým způsobem toto zvíře vnímá. Vysledovaným jevem, založeným na zkušenostech individuálního pozorování i přírodovědci popsaných lze analogicky přiblížit princip, jehož centrem není toto zvířete samotné, avšak hlavní téma: mysl a způsob vnímání.
Třetím kamenem magického aktu, který bych pomyslně situovala hned za Maceoův citát v záhlaví tohoto článku, je ona zkouška realitou, polapení kořisti, dosažení záměru. V tom se ostatně liší „čarodějnictví“ od „úspěšného čarodějnictví“ – když existující propojení, obraz, symbol, podobenství a metafora skutečně vystihne svůj (vědomý?super-vědomý?) záměr. Bez tohoto linku propojení je jakýkoliv symbol zbytečný a prázdný. Pro mne samotnou také chameleón představuje symbolické zvíře magie chaosu, magie oktarínové škály a free style magie. Především usměrňuje poslední z těchto označení, neboť nevhodně zvolená barva by se mohla stát stoupenci volných technik osudnou.

Z pohledu symboliky alchymie mysli: chameleón (Tao) je „katalyzátorem“ a mysl reaktantem. Každý aktuální stav mysli vyžaduje konkrétní katalyzátor, aby mohlo dojít ke správné reakci. Mnoho „špatných“ informací znehodnotí výsledek, reaktant „vyšumí“ naprázdno a dochází k mindfuckingu (zasírání mysli).
Magie informačního věku sebou proto také nese nutnost správného umístění „bloků“. Jako magickou patologii v práci s bloky vnímám degradovanou praxi banishingů, jak už jsem také nejednou zmiňovala. Jak je možné transformovat mysl, pokud je vytvářen pouze jeden banishing, který se nepřizpůsobuje vnitřní i vnější situaci? (A pokud např. Israel Regardie, žák Aleistera Crowleyho, spatřuje inovaci banishingového rituálu v tom, že jej sakumprásk přeložil krom jiných jazyků i do Čerokézštiny, což demonstruje v knize „Střední Pilíř“, bylo by jediné rozumné vysvětlení takové, že šlo o pokus „vymýtat pomocí smíchu“ - který předběhl svou dobu minimálně o 40 let. Z hlediska tradice Golden Dawn se však obávám, že to myslel naprosto vážně.)
Ano, pokládám práci s bloky za důležitou složku, je naprosto nevyhnutelné naučit se občas některým myšlenkám říct razantní NE! Přiměřenost vždy vychází z konkrétní situace a schopnosti jedince ji zachytit pomocí konstruktů a symbolů (řeči, obrazů).
Pro dobu Pandemoneónu jsou charakteristické mnohé škály konstruktů, systémů a symboliky, vyvržené jako by na jedné hromadě. To, co způsobuje jejich pozvolnou likvidaci je postupné jejich adaptování, splývání a roubování jednoho modelu na druhý, čímž se od sebe přestávají lišit a ztrácejí svou originální hodnotu.
Jedná-li se o změnu paradigmatu, úzce racionální přístup se v momentě absence dostatečného počtu relevantních informací ocitá v patové situaci.
Vyvstává otázka, proč například dávat přednost křesťanství před magií popkultury? Racionální důvody na podporu každé z možností spolu mohou vést obsáhlý a časově náročný diskurz, jehož libovolný výsledek je bohužel definován předem osobností a preferencemi tázajícího se.
Stejně jako v případě, kdy např. malíř umísťuje do nitra svých pláten astrologické symboly: čím se umělec s astrologickým engramem I) jako magický činitel odlišuje od člověka, který poskládá ikony na pracovní ploše svého monitoru do podoby metasigilické šifry, složené z prvních písmenek aplikací? Oba dva mají něco společného, pomineme-li, že první z těch věcí je „mozek hádankář“ :-), druhý společný rys spočívá v tom, že chtějí něčeho dosáhnout a působit minimálně na svou vlastní mysl „z vnějšku“, jak již prohlásil Mace. Zevnitř ven a zvenku dovnitř. Toto působení může mysl změnit, nebo naopak zakonzervovat.
Prudké změny mohou postupem času zásobit dostatečnou škálou k nalezení stálejších principů, podle zprůměrovaných hodnot - jako dráha atraktoru v chaotickém pohybu kyvadla. Naopak konzervace mysli v sobě nese předzvěst „fatální reakce“, změny ve svém správném čase. Obojí splňuje podmínky informační teorie, ačkoliv skutečná volba už dávno padla. Stejně jako počátek informace začíná v její absenci a potřebě hledání, což samotné lze označit za „magii čistých rukou“.
Toto označení lze z jiného úhlu aplikovat na mysl před volbou. Co není možno rozhodnou racionálně, z důvodů výše popsaných, tomu předchází všudypřítomný strach a „princip zla“, nebo v mírnějším případě slepá euforie potřeby. Jakákoliv změna může v nesčetných alternativách vyústit k horšímu výsledku a toto echo alternativní budoucnosti předchází událost samotnou. V pohádce "O tom, jak se Honza Nebojsa naučil bát" je možno nalézt na pozadí příběhu "problém" samotářského nekomunikativního individua, jehož vnímání světa se odlišuje od principu náhledu zbytku society.
Skutečným konfliktem příběhu je vzájemné nepochopení dvou odlišných modů. Nebojsa nerozumí tomu, co je to strach, neboť se pohybuje v odlišné „realitě“ než zbytek kmenového společenství. Zatímco osoby v jeho okolí uvažují v rámci mytologického vnímání skutečnosti, Nebojsa zůstává pevně zakotven ve světě archaicko/animistického vnímání a v tomto módu je vybaven z pohledu ostatních „nadlidskou silou“. Zatímco čerti, jimž je vyhrazen úterní večer v hospodě, reprezentují vše odlišné od stanovené "normy", komunikují odlišně, fyziologicky připomínají atavismus pudové bytosti, nesoucí znaky zpola zvířecí, v kombinaci s dalšími, z civilizačního pohledu nežádoucími prvky jako je noční život - stávají se tak vyhraněným opozitem k životu ve vesnici.
Lišící se Nebojsa k nim vlastně má v mnoha ohledech blíž, než ke svým lidským příbuzným, je mezi nimi napůl cesty a proto ani nenachází důvod se oněch čertů bát. Zatímco násilí se ve vsi reguluje vynucováním stanovených pravidel a nařízení, což sehraje také svou roli - jak také uvidíme později - ve společnosti čertů se jedná o přímý druh silové komunikace, hájící individuální zájmy, okamžité pohnutky a pudové potřeby. Vyvrcholení scény v hospodě, kam se Nebojsa nechá zavřít, aby okusil strach, přichází ve chvíli, kdy Nebojsa, přece jen z části jsa civilizován, si uvědomí, že v kartách se nesluší podvádět a provinilce ztrestá – ve verzi Jana Wericha se jedná místo symbolu čerta o umrlce, tedy jde o bytost, jež zjevně rezignovala na své lidství a degraduje. Nebojsa, rozpomenuv se na tatínkovu výchovu uštědří jednomu z členů „dionýzova paktu“ výchovnou lekci a dotyčnému tak odblokuje cestu k „vyšším rovinám“, za což je mu tento vysvobozený nešťastník neskonale vděčný.
Samotný Nebojsův problém zatím graduje nenápadně, ale o to poučněji. Ačkoliv Nebojsa prošel nedotčen peklem mytologické roviny, nakonec jej vystraší nějaká zdánlivá "banalita".
Vzhledem k tomu, že sám není původcem vyprávění a narace je tedy situována z pohledu „civilizovaného“ vypravěče, zůstává hodnověrná příčina Nebojsova uleknutí pořád jako by z části tajemstvím. Vybafl na něj někdo? Polekal se myši? Zažil snad tento primitivní muž strach o jiného blízkého člověka? Bazírovat na tomto tajemství by totiž odpoutalo pozornost od pravé podstaty uvědomění, na úkor skutečného dramatu.
Chvilce úleku totiž předcházel nesmírně důležitý okamžik: zasnění, zamyšlení, kdy hrdina přestal být sám sebou, bytostí v tomto konkrétním čase a na tomto místě – jeho mysl se nekontrolovaně vydala do jiné roviny a uvízla tam mnohem hlouběji, než kdy předtím. Očividně se jedná o kritický bod hlubinného propojení dvou úrovní. Určitě k něčemu podobnému docházelo už dříve, ale pokaždé z tohoto zážitku jeho vědomí vyklouzlo, aniž byl byl zážitek osvícen uvědoměním a zapamatován. Až nyní...
Zaskočen mimo svůj svět spatřil Nebojsa sám sebe z venčí, identifikoval své „staré“ já, oddělené a ztracené ve vnějším světě, od této chvíle už neovladatelně žijící svým druhým životem -- a toto poznání jej vystrašilo. Z doposud jednoho jediného Nebojsy se stali náhle dva subjekty: „Ne“ a „Bojsa“. Uviděl se jakoby očima někoho jiného, poněvadž spatřil část sebe sama odosobněnou, jako by uviděl své "Bojsa" a zakřičel v panickém ataku tomu druhému v odpověď: „Ne!“- čímž také definoval svůj odpor. Ale stavu Nebojsa (oproti) i přes svou snahu nemohl dosáhnout zpět, poněvadž "svého dvojníka" již definitivně spatřil v reflexi zrcadlení vnějšího světa.

Není nic snazšího než si vyzkoušet na vlastní kůži, že strach a odpor jsou základním předvojem pronikání různých úrovní. K jejichž vědomému poznání se však dá dojít jenom pomocí obrazů, symbolů a prostředků, které jsou člověku blízké, známé a dosažené, ze známých odvozené nebo vzniklé jejich vzájemným porovnáním.
Hodnota tohoto prožitku, hodnota strachu, odporu a „zla“, spočívá v tom, že kontakt s nimi, jako transempirická magická zkušenost, člověku rozšíří zornice. A o tom, jak uzavřít se svým strachem magický pakt a zachovat si "život" snad někdy příště.

2007 (C) Catalessi
---
Poznámky k textu:
I) Paměťový engram = graficky vyjádřená stopa vzpomínky, podobající se znázornění zvuku. Lze z něj poznat intenzitu, délku trvání a postupný průběh.

1 comment:

Anonymous said...

démoni se vymítají nikoliv "vymýtají"