Sunday, March 18, 2007

URBANŠAMANISMUS II



„Čím víc něco hledáš, tím je těžší to najít.
Jakmile přestaneš hledat, najdeš to.“
(Občan Pes)

„Kia nemá žádnou formu. Není tím, ani oním. Nemůžeme o něm téměř nic říci, snad jen to, že je prázdným středem vědomí a že „je“ tím, čeho se dotýká. Nemá žádné vlastnosti, jako je dobro, soucit nebo duchovno, ani jejich protiklady. Když něco prožíváme nebo chceme, dává nám pocit smyslu nebo vědomí, a když něco prožíváme opravdu silně, je tento pocit o to jasnější.“

(Peter Carroll, Liber Null and Psychonaut“)


Stáli jsme se synem na poloprázdném ostrůvku tramvaje, kolem nás fučel studený vítr a oba jsme sami pro sebe dumali nad tím, jak se co nejdřív vrátit domů.
„Snad už ta tramvaj přijede.“ Vzdychla jsem.
„Snad jo.“ Přizvukoval. „Budeme ještě dlouho čekat?“
„Ne, něco zkusíme. Ale musíme být opatrní. Naučím tě starý trik, který jsme s děckama dělali, když jsem byla malá. Zkusíme ji nalákat.“
„A to jde? Že ta tramvaj tomu rozumí?“ Divil se.
„Ne úpně přímo ta tramvaj, ale děláme prostor pro příležitost. Líčíme na ni past. Vytváříme neviditelný uzel v toku věcí, trhlinu do jiné reality. Pojď, budeme dělat, že vůbec nechceme, aby nějaká tramvaj přijela. Že o to nestojíme. Půjdeme pomalu na konec zastávky, jako že jdeme pryč a nebudem se ani ohlížet.“
Vyrazili jsme drobnými krůčky a tvářili se nenápadně, proplétajíce se kolem tichých siluet, jako by zmrazených v čase a snažili se nevyprsknout smíchy do jejich obličejů, abychom je neprobudili z jejich letargie.
„Ne, my vůbec nechceme, aby ta tramvaj přijela... chceme jít domů pěšky... Ať si je tam, kde je, my ji vůbec nepotřebujeme...“
Už jsme skoro stáli u cedule s jízdními řády.
„Můžu se teď ohlédnout?“
„Ale nenápadně, ať si toho nikdo nevšimne..“
Pošilhával úkradkem přes rameno. Situace se vyhrocovala, bylo nutné dohrát hru až do konce.
S posledním metrem jsme přešlapovali téměř na místě.
Také jsem se opatrně rozhlédla, jako že chci přejít na protější chodník. Nasadila jsem seriózní masku, jako každý druhý řádný občan tohoto města.
V zatáčce se objevil čumák prvního vagónu.

„Víš, když jsem byla malá, zvlášť o víkendech nejezdily tramvaje nijak moc pečlivě podle řádu. Dnes se lidé mnohem víc snaží přiblížit svůj životní rytmus strojům.“ Vysvětlovala jsem, zatímco jsme nastupovali. „Na jednu stranu to má jisté výhody, ale na té druhé se nesmí zapomenout, že lidé nemyslí jako stroje a tak je jejich vnímání dost odlišné od strojového řádu.“
„Já vím, to je jiný vnímání, jako když spolu pracujeme s kyvadýlkem... Jako když Chackotay putuje ve snech na místa svých předků podle váčku síly a podle indiánský mapy?“
„Přesně tak. Je to ten jiný druh skutečnosti, ten vnitřní. Ale nebudem o tom s nikým mluvit.“
„Ne nebudem. Někteří lidi by to nepochopili.“ Pronesl s přehledem bytosti, která už o podobných věcech ví své.
„A nebo ještě lépe. Nebudem o tom mluvit právě s těmi lidmi, kteří by to nepochopili. Ale pamatuj si,“ varovala jsem ještě rychle, „nemusí to zafungovat vždycky. Žádné kouzlo není stoprocentní. Kolikrát jsme jako děcka došli až do půlky další zastávky - a tramvaj nám mezitím ujela. Ne každá příležitost je tady pro naše využití, to leckdy předem nepoznáš. Ale stojí to za to zjistit, i kdyby jenom pro ten pocit.“

2 comments:

Cody said...

Hezké, je super, že tohle takhle hezky aplikuješ na svém synovi, jen tak dál.

Catalessia said...

Jo, není nad praxi, kdo to kdy zažil, teorie ho neuspokojí. :-)

Jenom nedávno si mne pozvala paní učitelka s tím, že syn dloubal do spolužačky pravítkem. Přísvědčila jsem, že s ním promluvím a zároveň jsem se vyjádřila ve smyslu, že tohle děti přece dělají...
"No jo, ale ještě žádný z prvňáčků mi na svou obhajobu netvrdil, že odebírá vzorky DNA!"
Slíbila jsem tedy, že trošku s tím StarTrekem ubereme...
:-)