Vše, co je skutečně magické, pochází z nitra člověka. Tam jsou totiž přenášeny odrazy jeho vnímání, zkušeností a cítění. Nitro je to místo, kde vzniká pochopení světa. Ve vnitřních, intuitivních technikách tedy spočívá klíč k magii, jako ke změně paradigmatu, které řídí uspořádání a provázanost univerza.
Začínám tím, že jsem na toto místo vkopírovala a zeditovala své poznámky k technikám, které jsem popsala pro fórum Postmoderna a chaosmagie. Jedná se o stroze vymezené myšlenky, rozšiřující praktický repertoár urban-šamanismu a použitelné jsou zejména v prostředí středoevropských měst:
MHD MISANTROPIE:
V prostředcích MHD se občas projevuje misantropní cítění jednotlivých lidí tak, že v poloprázdném prostředku někteří cestující nenápadně zaberou 2 místa. Buďto tak, že na druhé sedadlo položí objemnější zavazadlo, nebo si sednou do uličky a nechají místo u okýnka prakticky nepřístupné - a dokonce i když se ostatní místa k sednutí zaplní, staticky okupují dobytý prostor.
Starší občané to řeší způsobem, že jakmile se dodatečně uvolní sólo místo, okamžitě si přesednou. Ačkoliv přesun dokazuje, že pohybu schopni jsou, šetří to jejich ego - nemusejí vstávat na povel nebo žadonit o puštění.
Já to beru jako výzvu své magické koncentrace, pokud k tomu mám volnou mentální kapacitu, sednu si slušně a myšlenkami potenciální spolusedící odpuzuji. Použít lze cokoliv, mentální příkazy, sugesci, imaginaci silového pole, negativní obrazy či energii atd.
Příklad:
Zapnula jsem mentální paprsky a nechala je působit, muž cca kolem 50-ti let nastupoval a mířil k sedadlu vedle mne, pod náporem mého psí znovu vyrovnal svou dráhu a směřoval dál do hloubi.
S úlevou jsem si oddechla, ale tu se jako zombie s trhnutím zastavil a jal se opět otáčet kolem své osy, k mému volnému sedadlu. Zintenzivnila jsem svou "jógu temného světla", podpořeného mantrou: "Nesedej si vedle mě, ne, ne, ne!" (Nevěřím na to, že věty s "ne při hypnóze a sugesci nefungují.) Chlapík se zase jako loutka otočil a šel dál.
Začínám zjištovat, že ona úplně obyčejná myšlenková sugesce je jedna z nejefektnějších a nejnenáročnějších technik.
Ad. Doporučení hypnotizérů nepoužívat při sugesci slovo "ne" - obvykle mechanicky papouškováno dle teorie o oidipáči a jiných zastaralých map:
1) nepoužívat striktně jenom u osob silně vzdorovitých, které si sáhnou do ohně jenom proto, že jim někdo říká, aby to nedělaly. Současná společnost je značně nejistá, které zákazy se vyplatí dodržovat, že občas vhodně myšlené NE zasáhne a zastaví líp jak co...
2) nepoužívat tam, kde na sebe přitáhneme pozornost, místo aby jste se skryli. Například klasické vyvolávání na základce. Bude-li někdo sugerovat "nevyvolávej mě", nebo nedejbože dodá své jméno, možná tím na sebe i nechtěně upozorní.
Tady mám vyzkoušeno mlžení, plížení se - a méně čestnější, podsunutí vhodné zástupné oběti... (Tento základ využívám zejména ve svém negativním urban-šamanismu.)
Je to prosté, ale nečekala jsem, že to tak dobře funguje, přistoupivší cestující si obvykle sednou jinam, i přes můj poměrně slušně upravený vzhled. Pokud jsou sedadla zaplněna, je má vlastní kapitulace nevyhnutelná, ale často u sebe pozoruji poměr ustupující odhodlání a stoupání "altruismu", ochoty sdílet... Mág by se měl seznámit s hranicí (hraniční poznání)... v němž člověk volí strategii vplout do davu a sdílet jej, je-li to nutné.
Hrdinové umírají mladí.
Jinak to, co Olii popisuje při chůzi (http://www.132.wz.cz/us.htm), zažívám od dětství také, zrovna tak i trans během cesty nějakým dopravním prostředkem. Každý šaman by se měl naučit splynout s duchem na základě svých schopností pozorování a vcítění, splynutí nitra s inspirací venku považuji za základ.
Město může dát např. tyto reálné podněty:
TROLEJBUSY:
Všimli jste si "elektrického bzučení", které trolej při jízdě vydává? Někdy dosahuje alikvótních tónin, takže pokud jede urban-šaman v poloprázdném troleji, může se naladit a pobrukovat si s ním, jsou to vibrace kombinované s hukotem. Mám 1 oblíbený kopec a některé kusy zvládnou ohromující přesah několika oktáv, srovnatelný s altajským hrdelním zpěvem.
Během jednoho stoupání do tohoto kopce jsem viděla blažený výraz školačky, která cucala sladké mléko v tubě a byla v transu, široký úsměv na tváři a zasněný pohled, až do okamžiku, kdy trolej vystoupal a hlučně otevřel dvířka. To ji vytrhlo ze zasnění...
Ad ještě troleje, byla jsem upozorněna, že ty „zpívající“ začali vyměňovat, stejně jako staré soupravy Metra, protože údajně ovlivňují srdeční činnost. Domnívám se ale, že 70 Hz je naopak léčebná frekvence. Takže to se srdcařem sekne, když odtud vystoupí...
Nezbývá než užít si těch zbývajících několika kusů, dokud to ještě jde...
TRAMVAJE:
Poloprázdná tramvaj, řítící se nočním městem. V tu chvíli mi pomáhá živá představa, uvědomím-li si, že je to vlastně taková skříň na kolečkách, imaginuji těžký železný podvozek, sleduji, jak se synchronně houpou smyčky na tyčích, jedna kopíruje pohyb druhé, poslouchám vrzání a splynu s otřesy, nechám se kolébat a nebráním se tomu.
Pokud chce člověk dělat nějaké operace, dobře působí rytmické mumlání, jakmile to víc drncne, zesílit a naopak zeslabovat v tišinách.
Vhodné jsou i typy spojů, které hlásí stanice, s nimi lze asociovat volní přání - např. stanice „Tvrdého“ může posloužit jak pro ženu, tak i myslím pro muže jako fixace a zaklínání falické síly - úplně nejlepší, nachází-li se po cestě k milované osobě.
Noční pohled skrze zadní okénko dopravního prostředku je také inspirativní, zvláště při dopadajících kapkách, pokud člověk přimhouří oči, vidí paprsky světla, jako pevnou konstantu.
Změny světla, plazivé stíny, blikající zářivky, houkačky a signalizační světla spíše patří do dalšího odstavce...
PATOGENNÍ ZÓNY:
jsou mé obvzvláště oblíbené, trafostanice, mnohočetná elektrická vedení - odjakživa se mi dobře přemýšlelo před monitorem, i když jsem třeba psala na papír.
Skupina Clan of Xymox po 25-ti letech nevyprodukovala nic zajímavého, jen 1 skladbu, Under Wire, jejíž refrén až do omrzení používám jako klíč, ale elektroniky je k dispozici mraky...
Jen jaksi nemám ráda mikrovlnky, znám proces i účinek tohoto záření a tak z nich ani nejím jídlo...
STATICKÉ OBJEKTY, SPEC: BUDOVY:
Občas i běžní lidé prožívají a evokují "duchy města", pokud si vybavují zážitky, někteří pokročilejší si je i vytváří, ve snaze zapamatovat si např. nějaký bezvýznamný časoprostorový uzel k pozdějšímu použití.
Ve škole, na fakultě, v různých zaměstnáních, co jsem vystřídala a i jinak v městské zástavbě se ráda fixuji na schodiště. Pohled vzhůru a na nosná ramena s odpočívadly mi dává možnost imaginárně operovat s "vehiculem budovy", jednoduše to načrtává její komunikační centrum a výšku, poněvadž obvodové zdi mi připadaly prázdné nitrem a povrchní. Potřebuji-li tedy něco někam zacílit, identifikuji budovy dle mentálního snímku schodiště, bez zbytečných detailů, nejsou-li charakteristické.
Radši tedy tyhle uzly sama vytvářím, co se týče pověstí, kde někdo zemřel sebevraždou nebo se propadl do podzemí apod. jsem velmi opatrná z hlediska obsedantní povahy věci a řeším je spíše v beletrii.
SÍDLIŠTNÍ ZÁSTAVBA:
Mám vyzkoušeno, že s paneláky je lepší pracovat jako s kompozičním celkem, jednotlivosti a detaily mne většinou rozptylují. Nedaleko od domku, v němž žiji, postavili komplex luxusních domů a při letu ultralightem, kde jsem pilota požádala, aby zakroužil nad mou čtvrtí, se mi naskytl pohled, který jsem si ještě ověřila ze satelitního snímku, že ony domy tvoří polokruh, rozevřený směrem k mému domu (z ulice to není až zas tak vidět). Uložila jsem si to jako odrazovou plochu pro "magickou pelotu", do té doby jsem používala spíše hrad a tradiční vězení všech režimů, které je centrem mého města.
Věžáky jinak mohou připomínat zuby, zakusující se do nebes, individuálně se dá dobře pracovat s kulturními či komunálními centry uprostřed sídlišť, protože je to něco jiného uprostřed masy, zajímavě architektonicky řešené rampy, kilometry zábradlí apod.
Jako jistou rituální instruktáž mohu doporučit stařičký klip „Headhunter“ od Front 242.
Btw: při jednom rozhovoru s Gigerem pro tv stanici Viva Zwei stál šedovlasý rozcuchaný mistr kdesi uprostřed sídliště, šedivé paneláky kolem... ušlapaný trávník s lysými místy... a nejvíc mne pobavilo, že Giger v ruce držel obyčejnou bílou igelitku...
Vot děmon:-).
No comments:
Post a Comment