Monday, December 27, 2010

Edice KIAton: Praktická sigilická magie


Vzhledem k tomu, že se kniha "Praktická sigilická magie" v tomto čase právě začíná objevovat na pultech knihkupectví, uveřejňuji krátkou recenzi/anotaci, která vyjde spolu s kresbami Rudolfa Schimery v časopise Logos (Trigon).

NEJENOM "DALŠÍ" SIGILA

Recenze knihy "Praktická sigilická magie"


Frater V∴D∴ (vlastním jménem Ralph Tegtmeier) je právem považován za jednoho z nejpřínosnějších evropských okultistů a soudobých spisovatelů, ačkoliv sám ve vztahu ke své osobě preferuje spíše označení čaroděj (podobně jako jeho současníci Phil Hine a Stephen Mace). České vydání knihy Praktická sigilická magie představuje jistou "událost" svědčící o tom, že se i my stáváme součástí evropské moderní magické komunity, vzájemně myslící společnou věc.

Ačkoliv se lze v současné době setkat rovněž s označením sigilární magie, které je vcelku v určitých kruzích zažité, z hlediska spisovné češtiny se jedná o anglicismus s nesprávnou koncovkou, obdobně jako se v devadesátých letech rozšířil novotvar archetypální, namísto řádné české koncovky archetypický. Po zralé úvaze jsme se rozhodli dát na radu jazykového odborníka a zvolit správný tvar sigilická magie, poněvadž jednak není nikdy pozdě napravit chybu, a rovněž také i s vědomím, že součástí mnohých magických výcviků je schopnost kontrolovat své jednání, případně svou terminologii, a ovládnout tak nevědomé nutkání k opakování starých chyb.

Položme si konečně otázku, proč se vlastně Tegtmeierovo pojetí sigilické magie, vycházející z technik Austina Osmana Sparea, těší již více než 20 let takové oblibě. Jak dobře vědí mladší magikové, vždyť přece dokonce ani u nás už nikdo nikoho s pouhými sigily neohromí!

Osud odnože sigilické magie je v mnohém analogický ke spiritistickému boomu: podobně jako ve Starém Řecku představovalo povolávání zesnulých vcelku náročný nekromantický rituál, po uveřejnění Swedenborgových experimentů (po roce 1744) najednou mohl s mrtvými snadno hovořit každý, kdo jenom udržel myšlenku a moč - a třeba klidně i v kavárně nad zákuskem a šálkem kávy. Nejinak je tomu i v případě sigil. Ta se stala rovněž neodmyslitelnou součástí magické kultury a umožnila tak snadnou cestu k vyjádření mágovy individuální vůle a jejího následného zformování do magické pečeti, esence problému, která zároveň představuje i cestu k řešení. Postup vytváření sigil lze zjednodušeně shrnout do několika rozfázovaných příkazů: "Zformulovat záměr, vyškrtat duplicitní písmena, sestavit sigilum, nabít sigilum a odpálit!" (Nabít zbraň, zamířit a pal!)
Tím jsme, co se týče podstaty techniky, vyčerpali snad vše.

Osobitost Tegtmeierova přístupu však spočívá v tom "něčem málu" navíc, co je implicitně vloženo mezi řádky jednotlivých technik a co je potřeba postupně s každou další a další kapitolou odhalovat. Na pomoc českému čtenáři přichází předmluva s názvem "Pragmatická magie: užitek, zisk, úspěch…" a exkluzivní rozhovor Šárky Sedlákové s autorem, které nikoho nenechají na pochybách, že tím přidaným elementem je právě Tegtmeierův magický pragmatismus, jehož esenci představuje krédo "možná neexistuje žádná absolutní pravda". Tento postoj pochopitelně nelze přikládat invenci magického pragmatismu, který jej adaptoval z obecně známé pragmatické filosofie, k jejímž čelním představitelům v našem státě patřili zejména T. G. Masaryk a K. Čapek.
Když bychom měli co nejlépe charakterizovat pragmatický přístup, který bývá často mylně zaměňován s dekonstruktivistickými směry a postmodernou, mohl by k tomu posloužit krátký román právě Karla Čapka "Povětroň", ve kterém se setkáváme s letcem v kómatu, o jehož životě nikdo nic bližšího neví. Je pouze známa diagnóza malárie a pokročilé cirhózy jater. Každý z personálu nemocnice v něm tudíž získává projekční plochu pro své vlastní potlačené myšlenky a konstruuje tak ve svých představách možný letcův osud. Pragmatismus Čapkův tedy, namísto aby bořil absolutní pravdy, zaměřuje se spíše na možnosti, které se pokouší rozšířit – a tím se podobá přístupu Spareovu. Neboť dokud člověk nestojí před nepopiratelným faktem, zůstávají všechny možnosti otevřené. Není tedy divu, že je tento filosofický směr z pozice magie silným inspiračním zdrojem. Ostatně i sám Frater V∴D∴ zdůrazňuje v rozhovoru, že to, že možná neexistuje žádná absolutní pravda, rozhodně neznamená, že nic takového ve skutečnosti není, ale pouhé připuštění si pochybnosti jako jedné z možností.
Variabilní přístup k individuální povaze pravdy, nepřeberně možných odlišných životních zkušeností pak vyžadují víceméně adaptabilní magickou techniku, která by nejenže vedla k individuálním cílům, ale byla by schopna pracovat opravdu s "jakýmkoliv" obsahem. A jako taková technika pragmatického čarodějnictví je představena vlastní tvorba magických sigil. Kniha metodicky postupuje od Spareho sigilické klasiky, která je rozšířena o vlastní Tegtmeierovy návody ke konstrukci sigil, rovněž jsou obohaceny i techniky jejich nabíjení, původně prostřednictvím magických póz zvaných Pozice smrti, k nimž následně Frater V∴D∴ přidává své vlastní, vycházející z jógy.
Lze z nich jmenovat především akceleraci sigil dechovými metodami nebo spasmickou metodu, která je založena na postupném stahování a následném uvolnění svalstva. Jako inspirace k vlastní praxi může také posloužit i mantrická metoda práce v sigilické magii a samozřejmostí jsou rovněž základní postupy k výrobě talismanů, které sahají až k Agrippovi z Nettesheimu. Nesmí také chybět krátké zamyšlení nad tím, jak to celé funguje, jež vychází ze Spareovy koncepce ega coby cenzorního mechanismu, který je potřeba magickými metodami obcházet. Tato kapitola je doplněna Sherwinovým modelem, po němž následuje autorovo schéma, ne nepodobné Jungovu modelu vědomí.
"Experimentujte! Experimentujte! Experimentujte!" Volá v duchu svého pragmatismu Tegtmeier a to je zřejmě ten "nejpragmatičtější" návod k tomu, jak číst tuto knihu.

Šárka Sedláková

(Frater V∴D∴, Praktická sigilická magie, nakladatelství Vodnář edice KIAton, listopad 2010, překlad textu knihy Jana Kynclová, rozhovor Šárka Sedláková, ilustrace Rudolf Schimera)

11 comments:

Cody said...

Můžu se zeptat proč byla při pekladu zvolena forma "sigilicka! namísto obvyklejšího "sigiliární"?

Catalessia said...

Cody, o tom se píše v článku, zkopíruji Ti tedy pro Tvé účely zmíněný odstavec ještě sem:-):

"Ačkoliv se lze v současné době setkat rovněž s označením sigilární magie, které je vcelku v určitých kruzích zažité, z hlediska spisovné češtiny se jedná o anglicismus s nesprávnou koncovkou, obdobně jako se v devadesátých letech rozšířil novotvar archetypální, namísto řádné české koncovky archetypický. Po zralé úvaze jsme se rozhodli dát na radu jazykového odborníka a zvolit správný tvar sigilická magie, poněvadž jednak není nikdy pozdě napravit chybu, a rovněž také i s vědomím, že součástí mnohých magických výcviků je schopnost kontrolovat své jednání, případně svou terminologii, a ovládnout tak nevědomé nutkání k opakování starých chyb."

Pokud by Ti to nestačilo, tak to prostě shrnu tím, že nemám závazek opakovat chyby "otců" :-), jakkoliv si jejich práce vážím, což jsem také poznamenala v jazykové poznámce, kterou vydavatel zařadil na konec knihy. Jinak sigilum dle vzoru město, sigilická podle mladá, mladý, mladé, sigilická, sigilický, sigilické. Podobný proces změny probíhá právě u výrazu archetypální na archetypický.

Cody said...

Hups, ano profláklo se, že nečtu, jen scanuju. Popel na moji hlavu. Chápu a rozumím:-)

stromovous said...

Archetypální a archetypický jsou dvě různá slova s různým významem, milá pisatelko recenze.

Šnek said...

Navíc "ický", "ální" a "ární" nejsou koncovky, nýbrž přípony, a žádná z nich není původem česká. Přípony "ální"/"ární" vznikly počeštěním z latinského "alis"/"aris", přípona "ický" počeštěním z řeckého "ikos" či polatinštěného ekvivalentu "icus".

Vzhledem k tomu, že "sigillum" je slovo latinské, je přípona "aris" rozhodně vhodnější než "icus" -- v počeštěné podobě pak "sigilární". V případě archetypu je jazykově možné obojí, protože původně řecký základ zdomácněl i v latině, ale jak napsal Stromovous, obojí se také v češtině používá (a už mnohem déle, než od devadesátých let) a obojí se navíc významově liší.

Catalessia said...

stromovous: opravdu? Myslím, že obojí je odvozeno od archetypu a používá se v obdobných případech. Alespoň to tvrdí paní Janečková, která dělala češtinské korektury k Jungovi v nakl. T. Janečka.
Jedná se o přídavné jméno (otázka "jaký, jaká, jaké") a ta lze pouze stupňovat, archetypický, archetypičtější apod. Žádné jiné odlišení koncovkou (respektive příponou) ve stejném druhu (přídavných jmen) čeština nezná, alespoň mne teď nenapadá.

šnek: viz výše. Vhodnost - to je spíše věcí vkusu, ne? Čeština nekopíruje latinskou gramatiku, ale používá výše uvedené vzory, mladý, jarní apod. Čili mluvíme každý o něčem jiném, kniha je českým překladem a nikoliv latinským. Až budeme vydávat knihu v latině, zajisté zkonzultujeme s lidmi, co k tomu mají co říct.

Catalessia said...

Jinak pro všechny zájemce o vhodnost výrazů sigilický a archetypický - vyžádala jsem si posudek českých kapacit, které se na genezi těchto výrazů podílely, takže po jeho obdržení jej zveřejním (cca příští týden). Zatím žádám o omezní spamování, osobních útoků apod.

Šnek said...

To není věcí vkusu. Když někdo mluví o příponách, ale říká jim koncovky, a navíc tvar doložený mnohem delší dobu považuje za anglicismus z devadesátých let, tak otázkám jazykovým nerozumí. V takovém případě by ale neměl o jazykových otázkách psát.

Když tedy vidím, že recenzent neví, co říká, jak potom mám jako potenciální čtenář brát jeho recenzi vážně?

Catalessia said...

šnek: odbíháš k nepodstatnému, troll. Jak já k tomu příjdu, že mi někdo tvrdí, že z jednoho základu archetyp lze vytvořit dvě významově se lišící přídavná jména, přičemž se nejedná o negaci ani o stupńování - konkrétně archetypický/archetypální? A potom své tvrzení nedoloží (jo vlastně, ty nic, tys jenom přizvukoval Stromovousovi :-).

Ano - koncovku a příponu jsem zaměnila, nicméně ze sémantického kontextu je jasné, o čem je řeč (proto také dělám objasnění příkladem).
Ano, a právě proto, že nejsem lingvista, jsem podpořila verzi odborníků. Přičemž k masivnímu překladu Junga do češtiny došlo v letech devadesátých a následně, i tito lidé udělali chybu a ze svých chyb se učili, tak jako já.

Catalessia said...

Navíc se v článku říká:
"jako se v devadesátých letech rozšířil novotvar archetypální".
Teď nedávno děti dělaly test, jak chápou přečtené. No určitě se tam neříká, že se tento výraz objevil v devadesátkách poprvé, či že nebyl zaznamenán dříve.
Já se ráda učím, ale od lidí, kteří mne mají co naučit.

Anonymous said...

Gratulujem k vydaniu knihy!
Len podotknem, že vydanie sprevádzajú nepokoje, násilné a ozbrojené konflikty na blízkom východe a v severnej afrike a takisto úmrtia spirituálnych autorít ako je kenneth grant, čiže zdá sa, že kniha má úspech aj keď za Crowleyho publikačnými úspechmi - keď vydanie liber al spôsobilo (svetové) vojny, ešte zaostáva :)
Škoda, že je kniha v češtine - od prečítania Vurmových tajných dejín československú okultnú literatúru principiálne ignorujem - takže si ju asi neprečítam. Možno, si zoženiem nemecký originál - tegmeierova brožúrka o sigilách je dnes rozhodne klasikou.

S pozdravom,
Matúš