KDO SE SKRÝVÁ ZA ŘEKOU

Undergroundový příběh s nadějným koncem. Nechybí prvky fantasy a magického realismu. Temné vánoční vyprávění, letos trochu v předstihu.

Kdo se skrývá za řekou

(Lucía La Palidez Mortal)

Zaplatila, otočila do sebe džbán a prolila hrdlem poslední zbytky piva.
„Nedá se nic dělat, chlapi, už budu muset.“
„Né, ještě nechoď.“ Začala opilecky škemrat známá sestava místní nálevny. „Nechceš doprovodit?“ Nabídl se jeden z nich, podle hlasu Lojzík.
„Né, já su pořádná baba. Takový už se nerodí. Samostatná. Postarám se vo sebe. Dojdu v richtiku, bydlím tady kousek.“
„Anéééžka čéééskááá, pořááádnáá žénskááá...“ Zapěl Lojzík. Pravděpodobně bude za chvíli sám potřebovat doprovod, ale nikdo s ním nebude chtít jít, protože Lojzík si po cestě nachcával do vlastních kalhot. My dva bychom teda měli ránu, pomyslela si.
Navlékala se do kabátové bundy a potom si zkontrolovala nehtem ukazováku, že má všechny zipy zapnuté. Nejdřív ten v rozkroku. Tihle chlapi byli sice učiněná dobračiska, ale stejně tak by ji klidně dokázali nechat sedět s puntem rozepnutým dokořán, potom co absolvovala náročné ženské chcaní vestoje pozpátku, v úzkostné snaze nedotknout se ani v nejmenším smradlavého hajzlíku. Jo, a ještě by se ty hovada tlemili, pošťuchovali lokty a ukazovali si na hrbolky neholených chlupů kundičky, pod tenkou vrstvu látky zapraných kalhotek.
„Anežka, ta se nemusí bát, voe, ta donde třebas i poslepu...“ Zaslechla úšklebek a ucítila potlačované chrochtání ostatních ožralků. Další polohlasem dodal, že třeba i potmě. Zase ta vlhká frkavá prasečí reakce, která ji trochu zamrzela. Proč jenom musejí pořád na někoho dělat ramena, mít nad někým vrch. Nemínila si ale hledat nějaký jiný podnik, všude je to stejné a někde snad i horší. Tady jí občas za těch pár naškudlených floků nalili pivo nebo lacinou kořalu a na nic se neptali. Zapadla mezi místní zvířenu a personál nemusel vědět, co dělá taková ženská sama v putyce. Co by dělala, chlastá tam, sedí a ryčně se směje, pronáší hlouposti a zabíjí čas, stejně jak oni. Hospodská baba. Není nakonec zas tak moc těžké do toho vklouznout.
Sebrala bílou hůl, opřenou o zeď a s ťukáním si začala klestit cestu napříč podlahou, mezi labyrintem noh stolů, židlí a štamgastů. Narážela do tabulí jak můra do lampy, čísi neviditelné ruce narychlo chytaly vratké půllitry a přeplněné masivní popelníky a směrovaly jí k východu. Dávno zajezené vtipy jí stáhly hrdlo, dusily v jícnu. Utěšovala se, že oni to tak nemyslí, jsou tuplem ožralí a možná že je to z jejich strany i jakýsi druh neohrabaného komplimentu, který sama vyprovokovala svým rádoby sebevědomým chvástáním.

Před hospodou nasála noční vzduch. Cesta domů v ní vždy navozovala jistou úroveň vzrušení, dobrodružství, které zápasilo s tupou touhou po peřinách a hladinou alkoholu v krvi. Musí dojít, děj se co děj, ať sněží nebo prší, opakovala si jako naprogramovaná. Do určité míry to dokázalo zaplašit údiv nad tím, co se to s ní stalo. Takhle si svůj život nepředstavovala, když byla ještě malá holka. Rytmicky oťukávala cestu před sebou, registrovala terénní nerovnosti a brzy i zaměřila pravidelný hukot motoru osamělého auta. Nějaký blížící se půlnočního jezdec. Ve dne tady jezdívalo spousta aut, panoval akustický chaos, ale v noci zavládl očistný klid, který jí rozšiřoval obzory mnohem dál a pod povrch, než může obyčejný smrtelník vidět. Slyší i bzučení elektřiny v drátech. Vůz se přiblížil, pokračoval směrem dál, když tu náhle ji vyděsila nečekaná rána, která rozčísla vzduch. Rychlé prásknutí, cosi se skřípavě smýklo stranou po přední masce auta, kutálelo se to dílem ve vzduchu a dílem skákalo po asfaltu, až to nakonec přistálo u obrubníku, malý kousek od ní. Téměř vzápětí se z tohoto místa spustilo chraplavé vytí, nářek bolesti na celé kolo.
Stalo se to rychle, automobil ani nezastavil. Kočka. Neopatrné zvíře, které přebíhalo přes cestu. Stála tam jenom ona, slepá ženská a vážně poraněný tvor v bolestech. Na introspekce teď nebyl čas. Poznala po hlase i po zvucích, že to má kočka spočítáno. Zvíře se instinktivně pokoušelo vstát, ale nepohyblivý rozdrcený zadek je pokaždé stáhl zpět do kaluže. Slyšela to čvachtnutí a změnu v hlase, když zvíře současně vyjeklo bolestí. Po několika pokusech s tím kočka přestala bojovat. Prvotní vrčivý podtón vzteku a údivu nahradila bezmoc a odevzdání. Jako odsouzenec, který to už chce mít za sebou, volalo mechanicky o pomoc člověka, jenž si přece vždycky ví rady. Tak už pojď, skončeme to! Slepá žena se třásla strachy. Také si přála, aby ten nářek už skončil, zarýval se jí do kostí a obracel žaludek, sdílela část té bolesti, ale zároveň si uvědomovala, že je tím posledním, kdo by mohl pomoc. Nesměla riskovat, bylo nemyslitelné, aby se zvířete poslepu pokusila dotknout. Nebyla si ani jistá, jestli by je dokázala něčím dorazit, dokonce i kdyby viděla. Jakto, že ten blb nevylezl, aby se podíval, co to vlastně trefil? – durdila se hněvem. Možná jeden z taxikářů, má za sebou kus noční směny a je rád, že se ještě drží při smyslech. Ale co teď? – myšlenky cirkulovaly hlavou jak splašené. Možná by se mělo zavolat do nějakého spolku pro ochranu zvířat. Přijedou s dodávkou, píchnou kočce nějakou smrťáckou injekci a bude hned po všem. Chladnoucí mrtvolku strčí do pytle a naloží na korbu. Ale jak by tam mohla jako zavolat, i kdyby znala číslo, když sebou nemá mobil?! Její stará Nokia ležela doma na nočním stolku. Do hospody ji pro sichr netahala. Kdyby měla mobil sebou, mohla by třeba zavolat policajty, na bezplatnou linku. Však už by z centrály vyslali někoho z místního okrsku. Teď, v noci, ti by teda měli radost. Určitě by se jí začali vyptávat, co dělá taková slepá ženská potmě venku sama. Jo ták, paní se vrací z hospody dom. Vrchnost vždy buzerovala ty neubožejší, radši ženské, než chlapy, mrzáky, než zdravé. Teď, teď, když to bylo potřeba, noční hlídkový vůz nikde. Napadlo ji, že by se taky mohla vrátit zpět do hospody. Snad by barman mohl mít telefon. I když, v takové díře... Nechtělo se jí šlapat tu cestu, měla už půlku za sebou. A navíc znovu vstupovat do toho hluku, smradu a bahna. Půjde směrem domů, má tam u postele mobil, někomu zavolá – rozhodla se. Půjde domů. A jestli kočka cestou sama pojde, nebude to její vina. Je přece slepá, nemusí hned každému pomáhat, je přece tolik jiných lidí, kteří by mohli. Jenže teď už asi všichni z těch malých baráčků před mostem spí a za řekou už to určitě nikdo ani náhodou nezaslechne. Pokud v těch domcích ještě někdo bydlí, taky tam mohly být už jenom sklady a výrobní prostory chudších firem.
Spěchala navyklými pohyby, cestu přece znala docela dokonale, takže už ani nemusela používat svou hůlku, která by ji zdržovala. Jakoupak měla asi ta kočka barvu? Jakou jinou, slepému každá kočka černá! Učinila opatrnější krůček nahoru na vyvýšený asfaltový plást mostku, hřebem pravé ruky na několika místech lehce otřela zábradlí a ve správné chvíli, přesně podle programu sestoupila na druhé straně. Je za řekou. Ocitla se na úseku, kde zase naopak úroveň chodníku poklesala hlouběji pod terén travnatého svážku, obrubník se zde proměnil v malou betonovou zídku, po které lozívaly mladší děti. Kroky kolemjdoucích se tu rozléhaly s dutou ozvěnou, jak v malé jeskyni anebo pod mostem. Většina vidoucích lidí by si tu změnu zvuku ani neuvědomila, dokonce ani v nočním tichu ne. Ale ona slyšela dobře všechno.
Někdo stál na křižovatce. Byla si tím jistá. Někdo tiše stojí tam před ní! Zaslechla zvláštní zvuk jako by původem od jakéhosi těžkého pláště, který si nedokázala představit, jenom to otření látky o sebe sama a toporné zavrzání bot, jejichž majitel právě přešlápl na místě. Škrábnutí tyče po asfaltu. Něco drží v ruce. Patrně hůl. Docela těžkou hůl. Ten člověk tam evidentně na něco čeká, na něco konkrétního. Nebyl to pejskař nebo náhodný kuřák, to by hned rozeznala.
Okamžitě se zastavila, položila nakročenou nohu zpět na zem. Najednou dostala strach. Kolikrát si říkala, že tady ten úsek je jako stvořený pro přepadení. Ale kdo by chtěl přepadnout právě ji, nepříliš udržovanou životem unavenou ženskou, mrzačku, které už zbývá v životě jenom ten chlast? Ubohou trosku, co sotva vyjde z invalidního důchodu?
„Hele, já sice nevím, proč tam stojíš, ale vím dobře, že tam seš!“ Odvážila se zavolat. Žádná odpověď, jenom jakési podezřelé prázdno. Něco jí nesedělo, až se jí z toho zježily chlupy na těle. Ucítila pot na svých zádech.
„Poslyš, ty úchyle, já se tě nebojím! Pojď ke mně blíž a já ti mrdnu takovou jednu hůlkou mezi voči, že na to do smrti nezapomeneš. Jestli chceš prachy, tak žádný nemám a jestli chceš, no, tamto... tak já mám doma svýho chlapa! Čeká tam na mě, až se vrátím, a ten si tě potom podá!“ Přála si, aby to byla pravda, i když by jí byl kdokoliv doma houby co platný. Občas si dělávala srandu, že se spolu s bývalým slepým přítelem už nějaký čas nevídají. Rozumíte, nevídáme se spolu... Ironie. Vzplanutí z léčebného pobytu venku moc dlouho nevydrží, říkávalo se. Zazlívala mu, že chodí do hospody a po jeho odchodu tam začala docházet sama.
„Pořádnýho chlapa, né jako ty, ty... úchyle!“ Zaskučela ještě jednou v naprostém zoufalství. Nikdy se ještě necítila tak strašně odepsaná, dokonce ani když ztratila ten poslední drobet zraku.
V největší beznaději zaslechla, jako spásu, blížící se dívčí hlasy. Nevinné štěbetání vycházelo zpoza neznámého, který stál jako hradba mezi ní a jimi. Ulevilo se jí trochu, ale vzápětí obezřetně natočila hlavu ve směru chladného závanu větru, který se protáhl kolem. Jen vítr. Potom si uvědomila, že dokonce i ta kočka už konečně zmlkla, jako by její život sebrala smrt, jako jahůdku po cestě. Poznávala ty hlasy, patřili študačkám, které bydlely ve stejném bloku laciných bytů ve starých pavlačácích.
„Jéééje, nepotřebujete pomoct?“ Konečně padla otázka a ona náhle zjistila, že ještě pořád svírá svou hůl, napřaženou v bojové pozici. Přitáhla ji k tělu a identifikovala půl hodiny starou mentolovou žvýkačku, šaty nasáklé lepší hospodou a jemnou stopu voňavky, kterou se dívky nastříkaly ještě před odchodem z bytu. Obě dvě stejnou značkou a pravděpodobně i tímtéž flakónkem. Hladké paže ji citlivě sevřely předloktí a jemně ji odtáhly kamsi na stranu.
„Viděly jste ho? Toho chlapa?“ Zmateně vymáčkla. Kam se mohl ztratit? Neslyšela ho přece utíkat.
„Né, neviděli jsme nikoho, široko daleko. Teda až na vás, babčo, teda paní. Pardon, nejste ještě tak stará. Vás bylo vidět už zdaleka, jak tam s tou bílou hůlkou máváte, jako nějakej čaroděj Gandalf.“ Vyprskly smíchy.
Nedávalo to smysl. Dodatečně si uvědomila, že vlastně po celý ten čas neucítila žádný pach ze strany neznámého, alespoň nějakou slaboučkou stopu, přestože vítr vanul směrem od něho k ní.
„Téda, vy slepý ale musíte být šikovný...“, dodala si kuráž ke konverzaci druhá z dívek, aby jim cesta k domu lépe utíkala. „Jak jste to poznala, že přímo před váma je ten otevřenej kanál?“
„Co jako?“ Nechápala.
„No, přece mají tu hůlku, kterou si klepou na cestu před sebou, ty blbá.“ Odpověděla jí netrpělivě kamarádka. Volnou rukou si zaklepala na čelo. „Vidíš, má tu hůlku a asi pak chuděra nevěděla, kudy to má obejít.“
„Kanál?“ Honily se jí hlavou různé myšlenky. „Jakej kanál?“
„No přece ten, u kterýho jste stála, když jsme vás našly... je to vod těch dělníků hrozný, nezodpovědný, že to tu nechávaj přes noc takhle nezadeklovaný, jenom tam na stranu strčí tyčku s praporkem a jdou pryč, klidně od toho. Padla. Někomu by se mohlo něco stát, má to aspoň šest metrů.“
Teprve teď si vzpomněla, že musí být řeč o horním vyústění stoky, jež měla za úkol odvádět přebytečné splašky a dešťovou vodu do řeky. Na kovovém poklopu její hůlka pokaždé vydávala duté rány a patrně i zanechávala drobné vrypy. Ale dnes přece tolik pospíchala, kvůli té pitomé kočce, že ani nekontrolovala cestu před sebou. Kdyby tam spadla do díry, tak je po ní.
Děvčata ji opustila před domem, ale několikrát je ještě musela ujistit, že už teď ale vážně nic nepotřebuje, děkuje za doprovod a dobrou noc. Odcházely v přesvědčení, že se to té ženské už trošku motá v hlavě. Udělaly dnes dobrý skutek a měly ze sebe dobrý pocit.
Stoupala po schodech a napadlo ji, že právě ten neznámý chlap ze všeho nejvíc připomínal sny, které sem tam mívala. Občas v nich spatřila neurčité tvary, barvy, na které si už ani nevzpomínala, zkoušela na ně zaostřit a přesně určit, jakým způsobem se liší jedna od druhé. Nedařilo se to a ke všemu, navíc jí chyběl ten vnitřní pocit, že to, co stojí před ní je skutečné, hmotné.
Fantóm. Přízrak bez zápachu. Čekal tam na ni.
A pak ta kočka, co už chcípla – už nikdy nesmím být takto neopatrná, uložila si předsevzetí, zatímco odemykala dveře své jediné místnosti. Pečlivě za sebou zamkla.
Uvnitř pak bez zbytečného zouvání najisto nakráčela k ledničce, otevřela vrchní dvířka mrazáku a zručně tam nahmátla načatou láhev vodky. Tohoto panáka si dneska teda zaslouží, to jo! Otevírala šroubovací uzávěr natolik dychtivě, že se jí vzápětí vymkl z dlaně dolů na zem a odkutálel se pryč. Později si bude muset kleknout na všechny čtyři a pohmatem prozkoumat podlahu. Dělala to už mockrát. Ale to jí teď tolik netrápilo. Usedla na židli a napila se rovnou z flašky. Mrazivá tekutina explodovala v ústech a teplo se jí pak vzápětí rozlezlo po celém těle, uvolňovalo napjatou strnulost.
Přežila svou smrt! Její smrt tam na ni čekala, číhala na ni, až spadne do díry a srazí si vaz. Klidně se to tak mohlo odehrát! Smrt stála připravena...
Doušek naděje se jí spolu s hanáckou rozléval po žaludku. Smrti dnes unikla o nepatrný vlásek a ta se chuděra musela spokojit jenom s tou přejetou kočkou. To tedy může znamenat jenom jediné: Že i sama smrt, člověku nadřazená bytost, je v jistém ohledu slepá! Také vidí jen na malý krůček před sebe, jako vlastně i všechno ostatní na tomto světě. I ty dvě holky byly slepé, v jistém smyslu. Nemohly vidět smrt. Je toho hodně, co nevidí, protože nahlížejí na svět jenom očima.
To ji pobavilo. Nejede v tom sama! Takže to kromě toho i znamená, že nic jako osud nemůže existovat, mudrovala si dál. Osud není daný, když je i budoucnost pokaždé nově utvářena každým naším dalším krokem. Zbývá jí tedy ještě šance, jak ovlivnit tu svou budoucnost. Bude-li chtít. A ona chce! Má to pod svou kontrolou, konečně cítí, že má svůj život ve svých rukách. V čích jiných by byl? Cítila se dobře. Už měla po krk tohoto živoření, bez kouska naděje, otrávena jedem bezmoci, odevzdaná. Jeden den fádnější jak druhý, jako exkrementy během potupného čekání na smrt.
Hned zítra začne nový život, něco už vymyslí. Naděje jí dávala tolik potřebnou sebejistotu.
Vždyť k čemu by také potom bylo platné, že dneska unikla své vlastní smrti!?

(c) Lucía La Palidez Mortal
(Toto vyprávění je věnováno architektově temné noci duše)