JEDNA, DVĚ, ZVÍŘE SI JDE PRO TEBE!

(Soror F.F.L.)

CHEMICAL WEDDING, 2008, Bruce Dickinson/Julian Doyle

Klíčové termíny: Review, sexuální magie, symbolismus, Aleister Crowley, theléma.

Osmého září proběhla ve Velké Británii slavnostní premiéra filmu Chemical Wedding, jehož scénář je dílem Bruce Dickinsona (Iron Maiden), režie a scénaristických úprav se ujal Julian Doyle (jeden z méně známější členů Monty Python). Pochopitelně, věci znalí s napětím očekávali, zda ona svatba „Panny“ s „Hroznýšem“ thelémě skutečně přinese něco zajímavého. Fanoušci se těšili na premiéru, zasvěcení trousili své rozumy, s nimiž prakticky do vydání filmu nešlo polemizovat. Např. Joloplondon v recenzi na IMDB jako jeden z mála hodnotil film pěti hvězdičkami ještě před oficiální premiérou a pěl ódy na to, jak tento opus boří zaběhaná hollywoodská schémata. Je tomu však skutečně tak?

Úvodní scéna filmu se odehrává v roce 1947, kdy do Hastingsu (sic!) přijíždí mladý John Symonds společně se svým přítelem Alexem, aby tam navštívili umírajícího Crowleyho. Jejich příjezd je dobově podbarven Hallovou a Russellovou taneční skladbou Hush Hush Here Comes the Bogie Man (překlad tvoří dvojsmysl s jazzovým tanečním stylem boogie, ve filmu použito v přibližném významu „Tiše děti, bubák přichází“), která znamená stylový předěl po maidenovsky ortodoxním úvodu prostřednictvím tracku The Chemical Wedding, z konce let devadesátých.
Oba dva mladí mužové se setkávají s Crowleym, jenž je přivítá všem thelémitům notoricky známou formulí: „Do What Thou Wilt Shall be the Whole of the Law,“ a Symonds promptně odvětí: „Love is the Law, Love under the Will.“
Na což stařík v podání Johna Shrapnela potěšeně přikývne hlavou, a ačkoliv je jeho zdravotní stav skutečně špatný, přesto s přehledem energicky tahá za nitky a zcela ovládá scénu, v čemž mu Symonds i s jeho přítelem nemohou sahat ani po kotníky. Teatrální vystoupení však naruší nepříjemná událost, která následně vyústí Crowleyho smrtí. Při kontrole Symondsem doručené pošty Crowley náhle zjišťuje, že americký vynálezce raketového paliva Jack Parsons není schopen dostát svým závazkům a zaslat slíbený šek, neboť se nechal zmanipulovat jistým spisovatelem science-fiction. Což Mistra natolik rozčílí, že následkem toho cca do pěti minut umírá, aniž by stihl vykonat svůj dlouhodobě plánovaný rituál. Jak film naznačuje, příčinou smrti není infarkt a akutní bronchitida (jak uvádějí životopisci), jako spíše kapánek přepísknutá „medikace“, kterou si Crowley sám naordinoval a i aplikoval. Před svým posledním vydechnutím však ještě dokáže dotekem jediné ruky zmrzačit Symondsova přítele Alexe natolik, že tento stráví celý zbytek života na vozíčku - poněvadž Crowley se domnívá, že mu chce událostmi dočista zpitomnělý mladík ukrást hodinky (symbol času Crowleyho života). Podle očitých svědků byly Crowleyho mrtvole skutečně v nestřeženém okamžiku několik hodin po smrti (dne 1. prosince 1947 v Netherwoodu) ukradeny zlaté hodinky, přičemž pachatel nebyl dopaden.

První kapitola, jakožto předznamenání hlavní dějové linie, představuje zcela jistě to nejlepší, co nám snímek Chemical Wedding přináší – jemné narážky na Parsonse a jeho incident s Hubbardem (jehož jméno ve snímku není vyřčeno nahlas, snad aby se předešlo případným protestům ze strany Toma Cruise a ostatních scientologů), či postavu Johna Symondse, která rovněž nepostrádá svou předlohu v žijící osobě. Dala by se zde odpustit i jistá drobná literární nadsázka, životopisné odlišnosti včetně pompézních gest, sloužících k uvedení do děje diváků hlavně z řad ne-thelémitů, neboť Crowley byl v reálu dobře zpraven o stavu amerických lóží O.T.O., založených W. T. Smithem a aféru Hubbard/Parsons/Babalon-Moonchild vedl už po nějakou dobu v patrnosti, i když jí nemohl nijak zabránit. V úvodní prequelové scéně nechybí ani další charakteristické rysy, které mají za úkol přiblížit osobnost velkého mága, jako sexuální narážky, citace z egyptské mytologie, šachy a Crowleyho uhrančivé vystupování. Perverzní gesta a samotný Crowleyho skon působí sice na můj vkus lehce bulvárně, nicméně bych se i přes tento negativní dojem dokázala přenést na bázi výkladu, že se jedná o pověstný černý humor, jenž je Doylovým invenčním vkladem – pokud by kvalita zbývající části byla schopna tento směr podpořit. Což ovšem tak docela není.

Největší bolístko filmu spočívá v tom, že zbývající dějová linie nijak nevybočuje z vyježděných kolejí klasického, komorně laděného hororu, stává se vězením žánru, místo aby lámala hollywoodské formule - jak bylo přislíbeno.
Po mnoha letech se prostřednictvím vědeckých experimentů podaří oživit ducha Aleistera Crowleyho, který se vtělí do koktavého a mamlasovitého profesora klasické literatury jménem Oliver Haddo (Simon Callow), jehož image i vystupování se následkem této posedlosti změní naprosto k nepoznání. K impregnaci osoby profesora duchem dojde prostřednictvím experimentálního přístroje pro virtuální realitu, jenž je vyvíjen na půdě univerzity v Cambridgi. Počítačový program je mimo původní vývojářské plány krapet poupraven počítačovým „geekem“, pravověrným Crowleyho stoupencem příslovečného křestního jména Victor (stejně jako Neuburg).

Zastavme se na chvilku u významu titulu filmu: chemická svatba. Tento termín, původem z alchymického názvosloví, představuje sjednocení feminní a maskulinní stránky, což je v souladu s některými okultními přístupy chápáno jako jinotaj pro operace sexuální magie, ať již se jedná o smíšení tělesných fluid obou polarit (elixír), nebo přímo o samotný tělesný styk. V rámci scénáře je užití této magické technologie zaměřeno na přenos Crowleyho ducha do nového těla, dalšího v pořadí jeho úspěšných inkarnací, které v minulosti čítaly slavné osobnosti jako Hrabě Cagliostro nebo Elifas Lévi. Namísto aby byla chemická svatba pojata metaforicky ve smyslu emanace ducha, jako (AL)chymická svatba Christiana Rosenkreuze, hororové ladění Chemical Wedding operuje s doslovným přenosem v rámci reinkarnace a se starými známými „zapovězenými“ rituály, čímž se také Crowleym posedlý Haddo přiřazuje k notoricky známým postavičkám z anglických hororových příběhů 19. století, někam po bok Drákuly, Frankensteinova monstra, Jacka Rozparovače nebo nejlépe k rozdvojené osobnosti Jeckylla/Hydea. Osobně toto zploštění Crowleyho osobnosti a jeho posun do podoby psychopatického násilníka připisuji z autorské dvojice Doyle/Dickinson spíše Dickinsonovi, který jako by scénář vytvářel skrze optiku Harrisovy úspěšné písně The Number of the Beast z r. 1982, např. cit.:

„Torches blazed and sacred chants were praised, as they start to cry hands held to the sky, In the night the fires burning bright, the ritual has begun Satan's work is done, 666 the Number of the Beast, Sacrifice is going on tonight.“
(Album The Number of The Beast, Steve Harris/Iron Maiden)

V tomto duchu ani následující část scénáře nepřináší žádné originální nápady či rituály, pouze se nám dostává staré známé rádobysatanistické mystiky, milionkrát recyklované skrze urbanistické legendy: planoucí svíce, hořící kadidlo, krví nakreslené obrácené pentagramy nad krbem a konečně i lidská obět v podobě zavražděné prostitutky, jež byla kvůli špatné barvě vlasů nehodná úlohy Šarlatové Ženy. Drobné crowleyánské výstupy, včetně performance na začátku Eleuzínského večírku, by mohla charakterizovat mírně poupravená slova italského experimentálního dua Theléma:

„Walking with Crowley in my head, Aleister Crowley is not dead!“

Jednou z Haddových motivací se totiž stává získávání přívrženců, jako ostatně za starých časů, a potom přesvědčit pokud možno každého, že je živoucím vtělením Aleistera Crowleyho. Dekadentní humor v podobě lejna na Symondsově sekretáři či močení do řad posluchačů klasické literatury mi osobně nijak dojem nekazily, neboť scény nepostrádaly jistou dávku černého humoru, narozdíl od nesmyslného násilí, kterého se Crowleym posedlá osoba dopouští. Crowley za svého života nebyl zrovna žádné dobračisko, přesto však dával přednost intelektuální aroganci před primitivním násilím, a co se týče osobních vztahů, jednal velice pragmaticky, ke svému vlastnímu prospěchu – ačkoliv dokázal být i velkorysý. I po stránce fikce se nejedná o žádné terno. V době, kdy nám média předkládají intimní detaily různé kriminální činnosti, včetně incestů, znásilnění, vražd a týrání vlastních dětí, nepředstavuje profil drobného násilníčka zanechávajícího po sobě spousty usvědčujících důkazů nic nového.
Mezitím mladá studentka žurnalistiky Lia (Lucy Cudden) za pomoci hostujícího Dr. Matherse neúnavně pátrá po odhalení záhad kolem profesora Haddo, přičemž odpověď na její otázky se jí určitě nebude líbit. Ve třech dnech totiž musí být vykonána sexuálně-magická operace, nutná k definitivnímu zmrtvýchvstání Velké Bestie, a k tomuto rituálu je nezbytně nutným instrumentem rudovlasá kněžka Babalon – k čemuž je plně kvalifikovaná díky barvě svých vlasů právě Lia.

Nyní, když už byl zhruba načrtnut děj a rovněž i vyjmenovány slabé stránky scénáře, bylo by také spravedlivé zmínit to dobré: většina ze scén nepostrádá zajímavé barevné temperování či propracovanou hru světel a stínů (Julian Doyle), nepřehlédnutelné jsou i symbolické exprese. Např. jak již bylo na začátku zmíněno, coby psychologické narativní složky je využit symbol hodinek, jenž se ve filmu objevuje ještě několikrát. Podruhé se setkáváme s nástěnnými hodinami, kterým chybí ručičky – představují Haddův vnitřní čas, vymknuvší se kontrole, a posedlý Haddo tak postrádá schopnost ovlivnit svou vlastní sféru činů. Další použití této symboliky je příliš názorné a vhodné spíše do Harryho Pottera, neboť Crowleyho zlaté cibule se v Symondsových rukou po mnoha desetiletích pauzy zase roztikají, jakmile Mistrův duch obživne atd.
Callowem zahraný přerod z profesora Haddo na Aleistera Crowleyho rovněž působí přesvědčivě a jak také zmínil velšký výtvarný umělec Ivor Davies ve své review u Mandraka, Callow svou roli zahrál s půvabem profesionála, bez ohledu na nedostatky scénáře.
Davies uzavírá do značné míry pravdivou předpovědí, která film Chemical Wedding odsouvá do řad béčkové tvorby: „Pouhá tři slova by mohla charakterizovat tento film: rovnou-na-DVD!“
Jakkoliv mi nezbývá, než s tímto verdiktem souhlasit, přesto film doporučuji alespoň jako formu relaxace během ošklivého nedělního odpoledne – ale nic víc neočekávat! Thelémité nechť následně sáhnou do knihovny a spraví si náladu nějakým oblíbeným Crowleyho textem.

6/10