JEDNA, DVĚ, ZVÍŘE SI JDE PRO TEBE!

(Soror F.F.L.)

CHEMICAL WEDDING, 2008, Bruce Dickinson/Julian Doyle

Klíčové termíny: Review, sexuální magie, symbolismus, Aleister Crowley, theléma.

Osmého září proběhla ve Velké Británii slavnostní premiéra filmu Chemical Wedding, jehož scénář je dílem Bruce Dickinsona (Iron Maiden), režie a scénaristických úprav se ujal Julian Doyle (jeden z méně známější členů Monty Python). Pochopitelně, věci znalí s napětím očekávali, zda ona svatba „Panny“ s „Hroznýšem“ thelémě skutečně přinese něco zajímavého. Fanoušci se těšili na premiéru, zasvěcení trousili své rozumy, s nimiž prakticky do vydání filmu nešlo polemizovat. Např. Joloplondon v recenzi na IMDB jako jeden z mála hodnotil film pěti hvězdičkami ještě před oficiální premiérou a pěl ódy na to, jak tento opus boří zaběhaná hollywoodská schémata. Je tomu však skutečně tak?

Úvodní scéna filmu se odehrává v roce 1947, kdy do Hastingsu (sic!) přijíždí mladý John Symonds společně se svým přítelem Alexem, aby tam navštívili umírajícího Crowleyho. Jejich příjezd je dobově podbarven Hallovou a Russellovou taneční skladbou Hush Hush Here Comes the Bogie Man (překlad tvoří dvojsmysl s jazzovým tanečním stylem boogie, ve filmu použito v přibližném významu „Tiše děti, bubák přichází“), která znamená stylový předěl po maidenovsky ortodoxním úvodu prostřednictvím tracku The Chemical Wedding, z konce let devadesátých.
Oba dva mladí mužové se setkávají s Crowleym, jenž je přivítá všem thelémitům notoricky známou formulí: „Do What Thou Wilt Shall be the Whole of the Law,“ a Symonds promptně odvětí: „Love is the Law, Love under the Will.“
Na což stařík v podání Johna Shrapnela potěšeně přikývne hlavou, a ačkoliv je jeho zdravotní stav skutečně špatný, přesto s přehledem energicky tahá za nitky a zcela ovládá scénu, v čemž mu Symonds i s jeho přítelem nemohou sahat ani po kotníky. Teatrální vystoupení však naruší nepříjemná událost, která následně vyústí Crowleyho smrtí. Při kontrole Symondsem doručené pošty Crowley náhle zjišťuje, že americký vynálezce raketového paliva Jack Parsons není schopen dostát svým závazkům a zaslat slíbený šek, neboť se nechal zmanipulovat jistým spisovatelem science-fiction. Což Mistra natolik rozčílí, že následkem toho cca do pěti minut umírá, aniž by stihl vykonat svůj dlouhodobě plánovaný rituál. Jak film naznačuje, příčinou smrti není infarkt a akutní bronchitida (jak uvádějí životopisci), jako spíše kapánek přepísknutá „medikace“, kterou si Crowley sám naordinoval a i aplikoval. Před svým posledním vydechnutím však ještě dokáže dotekem jediné ruky zmrzačit Symondsova přítele Alexe natolik, že tento stráví celý zbytek života na vozíčku - poněvadž Crowley se domnívá, že mu chce událostmi dočista zpitomnělý mladík ukrást hodinky (symbol času Crowleyho života). Podle očitých svědků byly Crowleyho mrtvole skutečně v nestřeženém okamžiku několik hodin po smrti (dne 1. prosince 1947 v Netherwoodu) ukradeny zlaté hodinky, přičemž pachatel nebyl dopaden.

První kapitola, jakožto předznamenání hlavní dějové linie, představuje zcela jistě to nejlepší, co nám snímek Chemical Wedding přináší – jemné narážky na Parsonse a jeho incident s Hubbardem (jehož jméno ve snímku není vyřčeno nahlas, snad aby se předešlo případným protestům ze strany Toma Cruise a ostatních scientologů), či postavu Johna Symondse, která rovněž nepostrádá svou předlohu v žijící osobě. Dala by se zde odpustit i jistá drobná literární nadsázka, životopisné odlišnosti včetně pompézních gest, sloužících k uvedení do děje diváků hlavně z řad ne-thelémitů, neboť Crowley byl v reálu dobře zpraven o stavu amerických lóží O.T.O., založených W. T. Smithem a aféru Hubbard/Parsons/Babalon-Moonchild vedl už po nějakou dobu v patrnosti, i když jí nemohl nijak zabránit. V úvodní prequelové scéně nechybí ani další charakteristické rysy, které mají za úkol přiblížit osobnost velkého mága, jako sexuální narážky, citace z egyptské mytologie, šachy a Crowleyho uhrančivé vystupování. Perverzní gesta a samotný Crowleyho skon působí sice na můj vkus lehce bulvárně, nicméně bych se i přes tento negativní dojem dokázala přenést na bázi výkladu, že se jedná o pověstný černý humor, jenž je Doylovým invenčním vkladem – pokud by kvalita zbývající části byla schopna tento směr podpořit. Což ovšem tak docela není.

Největší bolístko filmu spočívá v tom, že zbývající dějová linie nijak nevybočuje z vyježděných kolejí klasického, komorně laděného hororu, stává se vězením žánru, místo aby lámala hollywoodské formule - jak bylo přislíbeno.
Po mnoha letech se prostřednictvím vědeckých experimentů podaří oživit ducha Aleistera Crowleyho, který se vtělí do koktavého a mamlasovitého profesora klasické literatury jménem Oliver Haddo (Simon Callow), jehož image i vystupování se následkem této posedlosti změní naprosto k nepoznání. K impregnaci osoby profesora duchem dojde prostřednictvím experimentálního přístroje pro virtuální realitu, jenž je vyvíjen na půdě univerzity v Cambridgi. Počítačový program je mimo původní vývojářské plány krapet poupraven počítačovým „geekem“, pravověrným Crowleyho stoupencem příslovečného křestního jména Victor (stejně jako Neuburg).

Zastavme se na chvilku u významu titulu filmu: chemická svatba. Tento termín, původem z alchymického názvosloví, představuje sjednocení feminní a maskulinní stránky, což je v souladu s některými okultními přístupy chápáno jako jinotaj pro operace sexuální magie, ať již se jedná o smíšení tělesných fluid obou polarit (elixír), nebo přímo o samotný tělesný styk. V rámci scénáře je užití této magické technologie zaměřeno na přenos Crowleyho ducha do nového těla, dalšího v pořadí jeho úspěšných inkarnací, které v minulosti čítaly slavné osobnosti jako Hrabě Cagliostro nebo Elifas Lévi. Namísto aby byla chemická svatba pojata metaforicky ve smyslu emanace ducha, jako (AL)chymická svatba Christiana Rosenkreuze, hororové ladění Chemical Wedding operuje s doslovným přenosem v rámci reinkarnace a se starými známými „zapovězenými“ rituály, čímž se také Crowleym posedlý Haddo přiřazuje k notoricky známým postavičkám z anglických hororových příběhů 19. století, někam po bok Drákuly, Frankensteinova monstra, Jacka Rozparovače nebo nejlépe k rozdvojené osobnosti Jeckylla/Hydea. Osobně toto zploštění Crowleyho osobnosti a jeho posun do podoby psychopatického násilníka připisuji z autorské dvojice Doyle/Dickinson spíše Dickinsonovi, který jako by scénář vytvářel skrze optiku Harrisovy úspěšné písně The Number of the Beast z r. 1982, např. cit.:

„Torches blazed and sacred chants were praised, as they start to cry hands held to the sky, In the night the fires burning bright, the ritual has begun Satan's work is done, 666 the Number of the Beast, Sacrifice is going on tonight.“
(Album The Number of The Beast, Steve Harris/Iron Maiden)

V tomto duchu ani následující část scénáře nepřináší žádné originální nápady či rituály, pouze se nám dostává staré známé rádobysatanistické mystiky, milionkrát recyklované skrze urbanistické legendy: planoucí svíce, hořící kadidlo, krví nakreslené obrácené pentagramy nad krbem a konečně i lidská obět v podobě zavražděné prostitutky, jež byla kvůli špatné barvě vlasů nehodná úlohy Šarlatové Ženy. Drobné crowleyánské výstupy, včetně performance na začátku Eleuzínského večírku, by mohla charakterizovat mírně poupravená slova italského experimentálního dua Theléma:

„Walking with Crowley in my head, Aleister Crowley is not dead!“

Jednou z Haddových motivací se totiž stává získávání přívrženců, jako ostatně za starých časů, a potom přesvědčit pokud možno každého, že je živoucím vtělením Aleistera Crowleyho. Dekadentní humor v podobě lejna na Symondsově sekretáři či močení do řad posluchačů klasické literatury mi osobně nijak dojem nekazily, neboť scény nepostrádaly jistou dávku černého humoru, narozdíl od nesmyslného násilí, kterého se Crowleym posedlá osoba dopouští. Crowley za svého života nebyl zrovna žádné dobračisko, přesto však dával přednost intelektuální aroganci před primitivním násilím, a co se týče osobních vztahů, jednal velice pragmaticky, ke svému vlastnímu prospěchu – ačkoliv dokázal být i velkorysý. I po stránce fikce se nejedná o žádné terno. V době, kdy nám média předkládají intimní detaily různé kriminální činnosti, včetně incestů, znásilnění, vražd a týrání vlastních dětí, nepředstavuje profil drobného násilníčka zanechávajícího po sobě spousty usvědčujících důkazů nic nového.
Mezitím mladá studentka žurnalistiky Lia (Lucy Cudden) za pomoci hostujícího Dr. Matherse neúnavně pátrá po odhalení záhad kolem profesora Haddo, přičemž odpověď na její otázky se jí určitě nebude líbit. Ve třech dnech totiž musí být vykonána sexuálně-magická operace, nutná k definitivnímu zmrtvýchvstání Velké Bestie, a k tomuto rituálu je nezbytně nutným instrumentem rudovlasá kněžka Babalon – k čemuž je plně kvalifikovaná díky barvě svých vlasů právě Lia.

Nyní, když už byl zhruba načrtnut děj a rovněž i vyjmenovány slabé stránky scénáře, bylo by také spravedlivé zmínit to dobré: většina ze scén nepostrádá zajímavé barevné temperování či propracovanou hru světel a stínů (Julian Doyle), nepřehlédnutelné jsou i symbolické exprese. Např. jak již bylo na začátku zmíněno, coby psychologické narativní složky je využit symbol hodinek, jenž se ve filmu objevuje ještě několikrát. Podruhé se setkáváme s nástěnnými hodinami, kterým chybí ručičky – představují Haddův vnitřní čas, vymknuvší se kontrole, a posedlý Haddo tak postrádá schopnost ovlivnit svou vlastní sféru činů. Další použití této symboliky je příliš názorné a vhodné spíše do Harryho Pottera, neboť Crowleyho zlaté cibule se v Symondsových rukou po mnoha desetiletích pauzy zase roztikají, jakmile Mistrův duch obživne atd.
Callowem zahraný přerod z profesora Haddo na Aleistera Crowleyho rovněž působí přesvědčivě a jak také zmínil velšký výtvarný umělec Ivor Davies ve své review u Mandraka, Callow svou roli zahrál s půvabem profesionála, bez ohledu na nedostatky scénáře.
Davies uzavírá do značné míry pravdivou předpovědí, která film Chemical Wedding odsouvá do řad béčkové tvorby: „Pouhá tři slova by mohla charakterizovat tento film: rovnou-na-DVD!“
Jakkoliv mi nezbývá, než s tímto verdiktem souhlasit, přesto film doporučuji alespoň jako formu relaxace během ošklivého nedělního odpoledne – ale nic víc neočekávat! Thelémité nechť následně sáhnou do knihovny a spraví si náladu nějakým oblíbeným Crowleyho textem.

6/10

PODCAST STRÁŽCŮ OCCULTNA a další...

Vzpomínáte na Kmen neobyčejných, jejich podcasty, ve kterých bohužel v současnosti nepokračují? Nezoufejme! Další ze zajímavých okultních podcastů nalezneme u Occult Sentinelů, tedy zde.
Z rozsáhlého archivu lze doporučit (nejen) poslední přírůstek, zajímavou diskusi s Philipem H. Farberem, který se dlouhá léta zabýval enochianem, aby následně přešel na neurolingvistiku, metaprogramování, které kombinuje s ceremoniální magií. Což mi umožňuje krátkou vzpomínku na nedůvěřivé obličeje vždy, když jsem prohlašovala, že enochiánské étyry, arkány tarotu nebo runy jsou mentální místa, čili místa v mysli, které mají jistý organizační charakter (viz má vlastní teorie mentálních boxů a rovněž i teorie dálnic, okresek, polňaček, zkratek a objížděk, které tyto boxy spojují).
Farber dospěl k něčemu podobnému, o čemž se rozepisuje v knize "Meta-Magick: The Book of ATEM: Achieving New States of Consciousness Through NLP, Neuroscience and Ritual". A pokud Vám nebude stačit Farberovo vysvětlení věci u Sentinelů, můžete si ho ještě vychutnat zde:

http://www.blogtalkradio.com/Ascending-Way

SKRYTĚ NONŠALANTNÍ POHRDÁNÍ... ...aneb MAGIE CYNIKOVA

V průběhu této minipoutě po zajímavých magických paradigmatech a koncepcích, kterou jsem slavnostně zahájila předchozím textem „MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE“, bych dnes pro změnu ráda představila doktora Stephena Edreda Flowerse (aka Thorsson), runového mistra a šéfa setiánského řádu The Order Of The Trapezoid. Je totiž autorem nadmíru zajímavé koncepce, kterou uvedl na světlo Middgardu r. 1986 v časopise Runes.

Sám Flowers se inspiroval Mortensenovými tvarovými koncepcemi, dle nichž lze jakýkoliv obraz či fotografii rozdělit na čtyři základní vzory:

1. Diagonální (rovná čára nebo blesk)
2. „S“ tvar, oblouk, zatáčka
3. Trojúhelník (ostré tvary, zuby…)
4. Kompaktní, dominantní masa

Pokud se zajímáte o automatickou kresbu, runy, Sparea apod., jistě už začínáte tušit, že se jedná o jednoduchou tvarovou klasifikaci, která se může hodit jako prostinký průvodce výtvarným i magickým světem, koncept, pomocník, nikoliv však dogma.
K jisté potřebě dělení dříve či později přistoupí každý runový mistr, jak se to stalo i Ianu Friesovi, jehož koncepci jsem využila pro svou vlastní praxi i pedagogickou činnost, směřující k předání magického použití automatické kresby. Fries diagnostikuje čáru na základě plynulosti a tlaku a svá zjištění dělí do tří alchymistických principů:

1. rtuť – rychle načrtnutá čára, tenká s občasnými přerušeními (kompenzovat pečlivostí)
2. sůl – tlustá, pomalá, do papíru vtlačená čára (kompenzovat plynulostí a rychlostí)
3. síra – ostré tvary, místy vryté, místy tenké (kompenzovat plynulostí)

Když se vrátíme k postmoderní citaci Flowersovy citace Mortensena, předmětem kresby, sigila, fotografie etc. musí být něco (předmět), co zaujme, a tím se také dostáváme k naprosto cynickému zhodnocení našich citů a pohnutek - klíčů k našim zájmům. Hlavními motivy, do nichž lze redukovat vše ostatní, jsou:

1. Sex
2. Sentiment
3. Úžas

Flowers příliš praktického využití nenabízí, ve shodě se satanistickými myšlenkami podotýká, že lze využít pro menší i větší černou magii (rozuměj v rámci koncepce TOS, tedy dělení na praktickou magii v každodenním životě a „egomagii“ – magii hledání své thelémy, xeper či čeho všeho, co dle této magické praxe slouží k seberozvoji či je jeho podstatou.) Dodává však, že aplikováno na výše uvedenou tvarovou magii, tvar č.1 a 3 zobrazuje sex, tvar č. 2 sentiment (což je jemnějším aspektem sexu) a tvar č. 4 je ve významu úžasu, mystéria.
Zkusme však zajít trochu dál:
Hledáme-li perpetuální zdroje psychické energie, určitě je tam alespoň jeden z výše uvedených elementů, přičemž synkrezí s alchymickými principy je sex – síra, úžas – rtuť a sentiment – sůl.
Pokud zdroj vyschne, je to pravděpodobně způsobeno tím, že životodárná složka již vyčpěla.
Tato trojice představuje zároveň i recept, jak uvařit dobrý rituál, performanci, napsat zajímavou knihu, složit hudbu, nebo stvořit nové magické paradigma. Např. v hudbě
- se sentiment zaměřuje na harmonii,
- sex na přesnost a rychlost (což se podobá jak koncepci Frey/Freyja,hard sex/soft sex, ale i rozhovoru s indickým tablistou, který jsem nedávno četla a jenž zmiňoval své potěšení nad tím, že v Česku studují perkuse i ženy, což hudbu obohacuje o harmonii, neboť muži bubnují více na přesnost a rychlost, zatímco ženy často odlišují i zvuky jednotlivých úderů...).
- úžas v hudbě potom zastává prvek překvapení, neobvyklá pojetí či experimentální přístup.

Zpětně, pohlédneme-li na úspěšné a chytlavé magické směry, alespoň jeden z výše uvedených citů probouzejí či nabízejí.
Sex – nahé kněžky, sexuální performance, zasvěcení, tantra (Wicca, satanismus, theléma, reussovsko-crowleyánská koncepce sexuálních stupňů, tantrické workshopy etc.)
Sentiment - Chodíte rádi do přírody, na procházky, pokochat se liduprázdnou krajinou? Zachvěje se vám s pohnutím srdce, když spatříte velkolepost božího zákona etc. etc.??? (Čarodějnictví, novopohanství, mystické křesťanství, meditace pod fíkovníkem, vikingský přípitek etc...)
Úžas – hlubiny lidské duše jsou nevyzpytatelné, Boží plány vysoko nad těmi našimi… (new age, psychotronika, mystéria, tradiční koncepce, které dávají „odpovědi“ na základní „otázky“ etc…)

Nutno však varovat, že budete-li na „kouzla“ či „pozlátka“ (ve smyslu charm, glamour) pohlížet výše uvedeným analytickým způsobem, riskujete, že dopadnete jako člověk, který při pohledu na Měsíc vidí čísla, jeho poloměr, složení, váhu, dráhu, kterou toto těleso opisuje a nevšimne si poetiky místa a času. Proto je dobré umět obojí přístup zkombinovat, umět si to uŽÍT, ale nebýt nevědomým, hloupým…

(2008, Catalessi)

MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE

Konstrukční motto:

Bricolage je název výtečného alba brazilského rodáka Amona Tobina, žijícího toho času v Londýně, jehož lámané rytmy a nasmyčkované samply vycházejí pod štítkem labelu Ninja Tune a představují tak svižný soundtrack k postmodernímu myšlení, zatímco my klopýtáme po městské dlažbě a přelézáme archeologické výkopy z dob minulých. V původním významu slova bricolage se jedná o výraz, označující konstrukci sestavenou z fragmentů, útržků, prostě něco zbastlené dohromady ve stylu „do-it-yourself“.

Už několik týdnů procházím městem a hlavou mi letí lámané a nepravidelné rytmy, žánrové matrice, v jejichž mezerách a pauzách se odhalují struktury stylotvorně odlišné, které jako chapadla prostupují odspodu a rozlézají se po vyšších rovinách. Kolik mají nad sebou různých rovin a pater? Přemýšlím nad různými fragmenty a nad tím, jak je zpracovat a jaký druh vzájemné souvstažnosti jim alespoň z literárního hlediska propůjčit.

Mit Hilfe des Mythos - Mythenforschung bricolage (teil I.):

UPG, SPG a CG

Zaujal mne praktický fenomenologický koncept, který pochází z knihy Kaatryn MacMorganové Wicca 333: Advanced Topics in Wiccan Belief (1970-1980, tiskem 2003), a rozpracovává různé úrovně gnóse (gnóse nikoliv ve smyslu vehicula magického záměru, ale v tom tradičním významu, čili poznání, mýtus, osobní víra). Dělení MacMorganové je založeno na principu verifikovatelnosti (nikoliv tedy falzifikace).
Z hlediska magie chaosu by se tato metoda dala porovnat s klasifikací magických úkonů, založené dle Raye Sherwina na výsledcích, stejně tak je i srovnatelná s praktickým přístupem řádu IOT k novým technikám, které bývají klasifikovány jako neověřené až do té doby, než dojde k jejich verifikaci.
Dělení Kaatryn MacMorganové se sestává z:

UPG (unverified personal gnosis), neověřená osobní gnóse – hypotéza, která doposud čeká na svou verifikaci. Předpokladem k tomu, aby mohla postoupit do obecného vědomí, je alespoň nepatrná možnost ověřitelnosti, min. verifikovatelnost subjektivní. Pak následuje:
SPG (shared personal gnosis) sdílená osobní gnóse - více osobami, nejlépe nezávislými na sobě.
CG (confirmed gnosis )- potvrzená gnóse.
Jedná se o SPG a UPG, které se během času staly buďto součástí “objektivního”
vnímání světa, nebo obecně známým mýtem a vešly tak do povědomí lidstva.

Mezi SPG a CG existuje jistý drobný rozdíl, který si dovolím vysvětlit na jednom příkladu:
Jakkoliv bylo v době mého dětství oblíbeným SPGéčkem tvrzení, že pokud malé dítě spolkne žvýkačku, může mu to slepit střeva, z medicínského pohledu spolknutá žvýkačka obvykle pouze projde trávícím traktem a je vyloučena ven z těla. Nejedná se tedy o případy a pozorováním ověřenou CG, přesto však onen mýtus přetrvává jako odstrašující SPG - zvláště když začnou děti vychovávat rodiče, kteří sami byli vychováváni stejně.

PS: Kolem roku 2000 nám kdosi s kamarádem vtiskl do dlaně CD s titulkem, napsaným nedbale lihovou fixou, který jsme pracně dešifrovali - jsa oba okultismem pokřiveni - jako "Amontown". Naše dvoučlenná SPG byla po určitou dobu zaměřena na poslech Amonova města, abychom ji nakonec nechali rozplynout pod vlivem obecné CG - Amon Tobin.

PPS: Ve wikipedickém článku je jako jeden z nejznámnějších brikolážistů označen MacGyver. Úplnou pointu si nechám pro sebe, až cca za měsíc Vodnář vydá Phila Hina, pobavíte se (snad) i Vy...

Catalessi

UPG a bricolage na wikipedii:
http://en.wikipedia.org/wiki/Unverified_personal_gnosis

http://en.wikipedia.org/wiki/Bricolage

BIOSFÉRA (energetický vampýrismus)

Klíčové termíny: energetický model, psychický vampýrismus, pránický vampýrismus, volt, nabíjení magických nástrojů, urban-šamanismus, egregorové.

Motto: - Na počátku devadesátých let vyšel v Omni článek, ve kterém psali o projektu Biosphere 2- uvádí ve svých rozhovorech Nor Geir Jenssen, jenž je duší stejnojmenného ambientně elektronického projektu Biosphere. Původní projekt samozřejmě vyjadřoval skleník uprostřed arizonské pouště, ve kterém se skupinka lidí pokoušela po určitý čas přežít, aby na tomto základě vědci získali data, která by mohla být použitelná např. při osidlování Marsu či během dlouhých cest astronautů do vesmíru. Dodejme, že Jenssenovi se zalíbilo toto jméno, poněvadž biosféra je organická část země.

V počátcích tento článek nesl pracovní název „ZLOSFÉRA“. Avšak díky kultivačnímu a socializujícímu účinku Jenssenovy hudby, kouzlu mutace termínů, schopnosti posunu paradigmatu a (popperovské) selektivní paměti, které všechny mohou být podceňovanými klíčky k zámkům magické mutace či k proměně, jsem zvolila pojmenování stávající. Také z podpůrčího důvodu, že se tak kýčovitě neupíná k problematice metafyzického „zla“, která ovšem není zcela zanedbatelnou veličinou. O co se tedy jedná?

Stručně a dopředu prozrazeno, tématem tohoto článku bude vyhledávání silných a „živých“ energií a následnějejich koncentrace do zvoleného předmětu (tvorba předmětu síly) či lokace. V mém případě posloužila koule skleněného „sněžícího“ těžítka (viz obrázek).

Než se vrhneme na praktické připomínky, vyvstává ještě v této souvislosti několik zajímavých teoretických otázek, ke kterým se pokusím přiřadit několik myšlenek.


1. Jaké energie jsou pro postindustriální dobu nejvhodnější? Staré grimoáry nebo řádové iniciační systémy operují s planetárními nebo s živelnými energiemi. Předměty síly zastupují zpravidla pohár, meč, dýka, lampa apod.
V modernějším provedení se z těchto energií staly osobněji zaměřené zářiče, jako např. Reichovo orgone, mesmerismus či jiné různé typy magnetismů, pomocí nichž se mnozí velcí mágové slušně živili jako léčitelé či magnetizéři (např. Paříž, 19. stol., kde lze za všechny jmenovat famózního Oswalda Wirtha, učitele Joséphina Péladana.) Problém však zůstává, že magnetismy a orgone sebou nesou přídech šarlatánství či podvodu, zatímco planetární a hvězdné vlivy se v prostředí města stávají mnohem více abstraktními pojmy, než tomu tak bylo v dobách, kdy člověka živelné kvality obklopovaly na každém jeho kroku.
V dnešním umělém prostředí je chladné světlo tchajvanských zářivek větší realitou, než Velký vůz tam kdesi za hradbou světel magistrály (viz. pozn. č. I). Člověk může strávit v klimatizovaných komplexech delší dobu, aniž by přišel do kontaktu s denním světlem nebo přirozeným deštěm, jako v dokonalé biosféře či aldisovském sci-fi skleníku.
Není však důvod k sentimentálnímu oplakávání starého světa, lépe, je to zbytečné, poněvadž důležité zůstává uvědomit si vazby dnešního městského života. Dopravní zácpy, MHD, pohyb&přeprava, živoucí tepny & denní cykly oné sítě živoucího městského organismu, který nás obklopuje. Ať již tedy pohyby synchronicity naší vezdejší souvisí se skvrnami na Slunci, nebo s oním bájeslovným Černým Sluncem (které se ostatně mně a mým přátelům saturnistům zjevilo jako gravitační pole, vlekoucí nás nemilosrdně za sebou), nebo výslednou synergii způsobují konjunkce či opozice, z naší perspektivy se ukazuje nejdůležitější komunikovat s tím životním prostředím, které nás přímo obklopuje – tedy primárně s lidmi, jejich činností i výtvory - jako s jistým výsledným interface-m, rozhraním, plochou prolínání onoho vnitřního a vnějšího prostoru.
To sebou zákonitě nese své výhody a nevýhody, lidé jsou jakožto přijímače každý svým způsobem pokroucení a stejně tak je obtížné intelektem pojmout i zakřivení vlastní - natož pak někoho druhého, nicméně právě onen úhel tohoto zakřivení se ve výsledku může podílet na situaci nejvíce. Jakkoliv tedy komplikovanost intelektem nastíněná může způsobovat deprese, máme zde ještě intuitivní „tělesnou“ inteligenci, o jejímž rozvíjení (v horším případě drezúře) nebo hýčkání (odměňování) bude řeč někdy příště, kdy se opět budu věnovat svým oblíbeným tématům, jakými je orgasmus, tělesná inteligence a plavba v proudu „živelného já“.

2. Jsou z hlediska denní magie vhodnější fyzické rituály nebo elegantní myšlenkové konstrukce? Osobně jsem trochu staromilec a tak mám ráda pořádně a fortelně odvedenou práci. Takže každopádně upřednostňuji fyzické rituály před „pouhou“ představivostí, neboť jako člověk, který v době svého dospívání dobrovolně tři roky praktikoval poměrně přísně vymezené křesťanství dobře znám rozdíl mezi „pořádnou“ večerní modlitbou na kolenou vedle postele a její light variantou, odehrávající se v teple peřiny. Je zcela zjevné, že v tom druhém případě není problém celou věc odfláknout a usnout uprostřed „hovoru s Bohem“.
Pokud jsem si tedy ze své křesťanské minulosti neodnesla nic jiného, tak alespoň cennou zkušenost, že lepší než pokrytecké předstírání jakékoliv činnosti je vůbec to nedělat, pokud to dělat nechcete.
Člověk používá magii sám pro sebe a proto je lepší, při vší úctě k sobě sama, si to udělat tak nejlépe, jak jen to jde a neplýtvat s vlastním časem i silami. Zdravé sebevědomí a sebeúcta nás přiměje vážit si úsilí vlastního a z toho pak pramení i úcta k času někoho jiného. Magie vyžaduje koncentraci a cokoliv prožitelného a pocítitelného je schopno tuto skutečnost podpořit, jako například fyziologické reakce, gnóse, fyzické nástroje či záchytné body sloužící k fixaci pozornosti, se počítá jako cenný prostředek, sloužící k překonání bariéry.
Kdyby všechno záleželo jenom na astrálním cestování či myšlenkových procesech a čarování by se odehrávalo jako mentální akt niterní představivosti - jaká by při tom všem byla pojistka, že se tento proces nespustí samovolně, ale pouze jen ve chvíli, když si to budeme skutečně přát? Proč je neuskuteční vše, co řekneme (např. výrok „To je v piči...“:-)?
Je to jednoduché, dle mých zkušeností funguje obecné zeslabení působnosti všech mentálních procesů, byť i třeba nějakým zážitkem zpočátku vybičované vědomí se časem uklidní a síla klesne na původní hladinu, jakož je i pomalým procesem regrese umenšena i v případech denního tréninku.
Zůstává jisté „ale“, cenzor, pochybnost a váhání, které visí nad vším, co nás napadne a zeslabuje účinnost myšlenek a realizaci našich očekávání. Naše myšlenky a naše touhy sice stále programují realitu, avšak symboly, magické nástroje, gesta, fyziologické procesy, chemické látky či jiné hračičky zesilují jejich účinek a není důvod tvářit se, že ne, snažit se být bohem, jehož každá myšlenka je samovolně splněna, někdy i předem. Magie i alchymie vyžadují kontrolu nad procesem.

PRAKTICKÁ ČÁST

Biosféra jako zdroj - Pránický vampýrismus jako metoda a „magický předmět“ jako koncentrátor voltu

1. Obstarejte si předmět, který budete magicky nabíjet. Procesem této techniky je přejímání energie z cizího zdroje, tedy sjednocení a nabíjení se touto energií a následovné odevzdání této energie do kondenzačního předmětu. Měl by vyjadřovat podstatu účelu nebo být jiným způsobem sympatický. V mém případě jsem si zvolila skleněné těžítko s Buddhou. Vhodné jsou různé amulety, přívěšky, prsteny, upomínkové předměty. Méně vhodnější jsou části těla, neboť efekt je založen na vymísťování (viz. bod č.6).

2. O energii, vampýrismu apod. se dočtete spoustu polopravd, touto problematikou se zabývají zhusta mladší osoby, aniž by měly nějaké napojení na současné mezinárodní organizace (viz. pozn. č. II) či alespoň konkrétnější představu, jak tyto věci fungují. Dovolte mi tedy ještě poslední malou teoretickou odbočku k oblasti moderního vampýrismu: vampýři jsou jednou z menších podskupin fanoušků gotického životního stylu. Dělí se na dvě další podskupiny: tzv. „sang“, kteří pijí krev od vybraných dárců, pomocí níž získávají energii a druhý typ, zvaný „práničtí vampíři“, nebo také psychičtí vampýři, což už názvem samotným poukazuje, že tento druhý typ si hledá svou oblast zájmu spíše v metafyzických zdrojích. Čerpání z těchto energetických toků funguje na obdobných principech, jako reiki, tedy japonský způsob léčby doktora Mikao Usuiho (viz. pozn. č. III) .
Nejlepší přenos tedy funguje pomocí kontaktu: dotekem, koncentrací na pocity, které v člověku dané psychoenergetické pole zanechává, pomocí odebrání „vzorků“, které posléze klademe jako obětiny pod voltický předmět apod.
Původní název „zlosféra“ měl připomínat, jak nám naše moderní prostředí včetně našich spoluobyvatel uštědřuje řadu stresových situací, takzvané negativní energie, o které v městské zástavbě skutečně není nouze a které můžeme snadno vampýricky odčerpávat, protože jejich působitelům rozhodně nechybí a štědře se o ni dělí s širokým okolím. A co je hlavní, je ji možné také modifikovat! Protože oblíbenou, ale naprosto zavádějící mentální zkratkou bývá věřit v koncept, dle kterého čerpáme negativní energii, pomocí níž pak můžeme škodit.
Chyba lávky! Energii (metafyzickou, pochopitelně) lze transformovat a používat k jakémukoliv účelu, tedy i k pozitivnímu. Pokud se necítíte na kontakt s negativní energií, rozlučte se s opravdovou magií a vyberte si třeba nějaké náboženství, nebo nacvičujte denodenně banishingy. Šaman, jako ostatně představitel každé pomáhající profese, musí počítat s tím, že se občas dostane do kontaktu s něčím špinavým, „ektoplazmickým“, hnisavým, nemocným či patogenním. I když se zrovna nemusíte orientovat na oblast pomáhání svým bližním, i když jste zaměření spíše na misontroph urban-magiq, pořád je to urban-magie a vy jste v těch sračkách taky, ať už to chcete nebo ne. Však právě toto iniciovalo Váš zájem o urban-magii, ne?

3. Rituál přenosu: jednu z excelentních ukázek moderního šamanismu lze spatřit ve filmu o problematických mladých jedincích Chana-wooka Parka I'm Cyborg, But That's Ok (kritiky je film nazýván také jako asijská Amélie z Monmartru).
V jistém okamžiku šamansky stylizovaný hrdina, „psychický zloděj“, od svého „klienta“ odnímá negativní a nechtěnou vlastnost, které se onen "klient" touží zbavit.
Šaman postupuje tak, že mu nasadí mu na hlavu přílbu z papíru, čímž dotyčného vymístí z běžné reality (pomineme-li, že oba dva jsou chovanci psychiatrického zařízení).
Sklopí hledí a tím mu zakryje výhled, nastaví jeho ruku dlaní vzhůru, postaví se za něj a odpočítává pozpátky směrem k nule.
Nakonec zakřičí: „Transfer!“ A dotyčnému plácnutím do dlaně nechtěnou vlastnost „sebere“. Domnívám se, že uvedený příklad je krásnou ukázkou práce šamana, existují však situace, které vyžadují delikátnější jednání.
Psychického vampýra můžete spatřit na kraji hloučku, ve kterém se něco dramatického odehrává. Např. srážka dvou automobilů, přičemž oba dva řidiči se vzájemně obviňují z toho, kdo havárii zavinil. Drobná pobledlá postavička psychického vampýra postává nenápadně na pokraji hloučku, který se kolem obou dvou utvořil a pokud by mu vůbec kdo věnoval pozornost, mohl by spatřit jenom nenápadného bledého jedince, který si něco sám pro sebe mumlá a kutí.
Takových pošuků je v dnešní době ostatně plno, nemyslíte? Pokud nelze zdroj metafyzické energie kontaktovat, je potřeba si obrazně zapamatovat situaci, včetně dialogů a pocitů, které ji provází. Jste spisovatel, který popisuje konfliktní situaci včetně všech aspektů, gest zůčastněných, jejich verbálních výpadů, které ji provázejí a charakterizují.

4. Zaparkování energie: pro práci s vaší biosférou (např. stolní těžítko) je dobré si předmět pojistit, že bude sloužit jenom vám. Nechcete přece jednou přijít a spatřit, jak Vaší biosférou otřásají ruce Vaší partnerky/partnera, potomka či ctěného předka nebo úplně cizí osoby. Každopádně je dobré vědět, že svou mentální a emocionální práci máte pod kontrolou jenom vy sami. K tomuto účelu si lze stanovit heslo, pro něž je vhodné zvolit nějakou „chytrou“ metodu, dualitní tvar. Hesla mohou být jak magické formule, které můžete převzít či sami si utvořit, tak čistě vaše vlastní novotvary. Z určitého úhlu pohledu mohou být chápány i jména různých entit a inteligencí jako hesla ke kýženým stavům.

5. Jak pracovat? Ano, základ je v koncentraci na zvolený obraz tak, aby byl operatér schopen vyvolat identický vzruch, který prožíval, když do sebe absorboval energii v jejím přirozeném prostředí. Oživit onen obraz ve své paměti, mysli i představivosti. Máme-li k dispozici materiální předměty, fetiše, přichází čas k jejich použití. Dojde-li k posunu prožitku, který způsobí zkreslení energie, není to na škodu, pokud výsledek neztratí na síle. Obrazy vyžadují moment koncentrace, který je možné shrnout do určitých mentálních i pocitových symbolů: éthyrů, hladin vědomí, emočních stavů, fonémů, morfémů a lexémů atd. Koncentraci je nutno podpořit technikami gnóse, vhodné jsou spíše statické, mantry, dechová cvičení (dýchnout na předmět), pozice smrti (asány, stadhy atd.), přikládání předmětu k částem těla a jiné fyziologické triky, pomocí nichž si pomáháme ke změně stavu (viz hypnóza, sugesce a autosugesce, kde bývá např. používáno lusknutí prsty).

6. Rady na závěr: raději z počátku pracujte s jedním nebo menším počtem nábojů, nesnažte se nacpat do předmětu síly co nejvíce.
Zvládnete-li pracovat sami se sebou a se svým nábojem, zkuste do hry zapojit další osoby, které vědomě potřebují léčbu nebo pomoc v nějaké oblasti. Buďte ale opatrní, poněvadž tím vpouštíte na hřiště další osobu.
Každý máme svého šéfa a i duchovní poznání se svým způsobem nevymyká pravidlům hierarchie. Pokud nechceme sloužit cizímu pánu či bohu, je potřeba utvořit si vymístěné vlastní „já“, egregora, umělou inteligenci nebo daimona, jehož cíle nejsou ovlivnitelné našimi proměnlivými emocemi nebo pohnutkami a vůči našim pochybnostem jsou tyto bytosti neochvějně imunní (tuto problematiku rozpracovávám jinde, ve spojitosti se svou letitou praxí v saturnském řádu, nicméně mám za to, že to zde bylo alespoň důležité nastínit). Při energetické práci s další osobou je potřeba koncentrovat se na egregora jako na zdroj autority (každý máme svého šéfa).

Poznámky pod čarou:

I. Jak říká Meyer v projektu Haujob: „Japanese lights are burning longer!“ (and faster).
II. Ještě jednu radu: pokud se dostanete do kontaktu s organizací, která má svou základnu ve Městě jablek a za svého vůdce Otce Sebastiána, zapamatujte si poznávací kód: „The Black Veil“. Ti, kteří o věci vědí víc také přesně vědí, o čem mluvím...
III. http://www.reiki.org/FAQ/HistoryOfReiki.html

URBANŠAMANISMUS III

Tři a půl poznámky: k tématům masových atraktorů, k Temnému archetypu „Sexus Nexus Misantrop“(1), k novým formám geneze mytologie pro nejmenší - i se svými (nejen genderovými) kýči a klišé -(2) až k ukázce možného apokalyptického vyústění přehnaného sociálního darwinismu, paralelně s nástupem nových filmů o "rychlých zombies"(3). Půlpoznámka na závěr: hudební rituální kulisa k oživení "Fake Deamona"(1/2).

Foto: Jan Havlásek, Lednové barvy.

1) Generace X a masové atraktory
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)

Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.

- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)

A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.

První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.

Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.

Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.

Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.

2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.

Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.


3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.

Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)

1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.

Jean Dubuffet: Děsivá kultura, Herman a synové, Praha 1998
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.

Jako ohlédnutí za rokem 2007, (C)atalessi

KDO SE SKRÝVÁ ZA ŘEKOU

Undergroundový příběh s nadějným koncem. Nechybí prvky fantasy a magického realismu. Temné vánoční vyprávění, letos trochu v předstihu.

Kdo se skrývá za řekou

(Lucía La Palidez Mortal)

Zaplatila, otočila do sebe džbán a prolila hrdlem poslední zbytky piva.
„Nedá se nic dělat, chlapi, už budu muset.“
„Né, ještě nechoď.“ Začala opilecky škemrat známá sestava místní nálevny. „Nechceš doprovodit?“ Nabídl se jeden z nich, podle hlasu Lojzík.
„Né, já su pořádná baba. Takový už se nerodí. Samostatná. Postarám se vo sebe. Dojdu v richtiku, bydlím tady kousek.“
„Anéééžka čéééskááá, pořááádnáá žénskááá...“ Zapěl Lojzík. Pravděpodobně bude za chvíli sám potřebovat doprovod, ale nikdo s ním nebude chtít jít, protože Lojzík si po cestě nachcával do vlastních kalhot. My dva bychom teda měli ránu, pomyslela si.
Navlékala se do kabátové bundy a potom si zkontrolovala nehtem ukazováku, že má všechny zipy zapnuté. Nejdřív ten v rozkroku. Tihle chlapi byli sice učiněná dobračiska, ale stejně tak by ji klidně dokázali nechat sedět s puntem rozepnutým dokořán, potom co absolvovala náročné ženské chcaní vestoje pozpátku, v úzkostné snaze nedotknout se ani v nejmenším smradlavého hajzlíku. Jo, a ještě by se ty hovada tlemili, pošťuchovali lokty a ukazovali si na hrbolky neholených chlupů kundičky, pod tenkou vrstvu látky zapraných kalhotek.
„Anežka, ta se nemusí bát, voe, ta donde třebas i poslepu...“ Zaslechla úšklebek a ucítila potlačované chrochtání ostatních ožralků. Další polohlasem dodal, že třeba i potmě. Zase ta vlhká frkavá prasečí reakce, která ji trochu zamrzela. Proč jenom musejí pořád na někoho dělat ramena, mít nad někým vrch. Nemínila si ale hledat nějaký jiný podnik, všude je to stejné a někde snad i horší. Tady jí občas za těch pár naškudlených floků nalili pivo nebo lacinou kořalu a na nic se neptali. Zapadla mezi místní zvířenu a personál nemusel vědět, co dělá taková ženská sama v putyce. Co by dělala, chlastá tam, sedí a ryčně se směje, pronáší hlouposti a zabíjí čas, stejně jak oni. Hospodská baba. Není nakonec zas tak moc těžké do toho vklouznout.
Sebrala bílou hůl, opřenou o zeď a s ťukáním si začala klestit cestu napříč podlahou, mezi labyrintem noh stolů, židlí a štamgastů. Narážela do tabulí jak můra do lampy, čísi neviditelné ruce narychlo chytaly vratké půllitry a přeplněné masivní popelníky a směrovaly jí k východu. Dávno zajezené vtipy jí stáhly hrdlo, dusily v jícnu. Utěšovala se, že oni to tak nemyslí, jsou tuplem ožralí a možná že je to z jejich strany i jakýsi druh neohrabaného komplimentu, který sama vyprovokovala svým rádoby sebevědomým chvástáním.

Před hospodou nasála noční vzduch. Cesta domů v ní vždy navozovala jistou úroveň vzrušení, dobrodružství, které zápasilo s tupou touhou po peřinách a hladinou alkoholu v krvi. Musí dojít, děj se co děj, ať sněží nebo prší, opakovala si jako naprogramovaná. Do určité míry to dokázalo zaplašit údiv nad tím, co se to s ní stalo. Takhle si svůj život nepředstavovala, když byla ještě malá holka. Rytmicky oťukávala cestu před sebou, registrovala terénní nerovnosti a brzy i zaměřila pravidelný hukot motoru osamělého auta. Nějaký blížící se půlnočního jezdec. Ve dne tady jezdívalo spousta aut, panoval akustický chaos, ale v noci zavládl očistný klid, který jí rozšiřoval obzory mnohem dál a pod povrch, než může obyčejný smrtelník vidět. Slyší i bzučení elektřiny v drátech. Vůz se přiblížil, pokračoval směrem dál, když tu náhle ji vyděsila nečekaná rána, která rozčísla vzduch. Rychlé prásknutí, cosi se skřípavě smýklo stranou po přední masce auta, kutálelo se to dílem ve vzduchu a dílem skákalo po asfaltu, až to nakonec přistálo u obrubníku, malý kousek od ní. Téměř vzápětí se z tohoto místa spustilo chraplavé vytí, nářek bolesti na celé kolo.
Stalo se to rychle, automobil ani nezastavil. Kočka. Neopatrné zvíře, které přebíhalo přes cestu. Stála tam jenom ona, slepá ženská a vážně poraněný tvor v bolestech. Na introspekce teď nebyl čas. Poznala po hlase i po zvucích, že to má kočka spočítáno. Zvíře se instinktivně pokoušelo vstát, ale nepohyblivý rozdrcený zadek je pokaždé stáhl zpět do kaluže. Slyšela to čvachtnutí a změnu v hlase, když zvíře současně vyjeklo bolestí. Po několika pokusech s tím kočka přestala bojovat. Prvotní vrčivý podtón vzteku a údivu nahradila bezmoc a odevzdání. Jako odsouzenec, který to už chce mít za sebou, volalo mechanicky o pomoc člověka, jenž si přece vždycky ví rady. Tak už pojď, skončeme to! Slepá žena se třásla strachy. Také si přála, aby ten nářek už skončil, zarýval se jí do kostí a obracel žaludek, sdílela část té bolesti, ale zároveň si uvědomovala, že je tím posledním, kdo by mohl pomoc. Nesměla riskovat, bylo nemyslitelné, aby se zvířete poslepu pokusila dotknout. Nebyla si ani jistá, jestli by je dokázala něčím dorazit, dokonce i kdyby viděla. Jakto, že ten blb nevylezl, aby se podíval, co to vlastně trefil? – durdila se hněvem. Možná jeden z taxikářů, má za sebou kus noční směny a je rád, že se ještě drží při smyslech. Ale co teď? – myšlenky cirkulovaly hlavou jak splašené. Možná by se mělo zavolat do nějakého spolku pro ochranu zvířat. Přijedou s dodávkou, píchnou kočce nějakou smrťáckou injekci a bude hned po všem. Chladnoucí mrtvolku strčí do pytle a naloží na korbu. Ale jak by tam mohla jako zavolat, i kdyby znala číslo, když sebou nemá mobil?! Její stará Nokia ležela doma na nočním stolku. Do hospody ji pro sichr netahala. Kdyby měla mobil sebou, mohla by třeba zavolat policajty, na bezplatnou linku. Však už by z centrály vyslali někoho z místního okrsku. Teď, v noci, ti by teda měli radost. Určitě by se jí začali vyptávat, co dělá taková slepá ženská potmě venku sama. Jo ták, paní se vrací z hospody dom. Vrchnost vždy buzerovala ty neubožejší, radši ženské, než chlapy, mrzáky, než zdravé. Teď, teď, když to bylo potřeba, noční hlídkový vůz nikde. Napadlo ji, že by se taky mohla vrátit zpět do hospody. Snad by barman mohl mít telefon. I když, v takové díře... Nechtělo se jí šlapat tu cestu, měla už půlku za sebou. A navíc znovu vstupovat do toho hluku, smradu a bahna. Půjde směrem domů, má tam u postele mobil, někomu zavolá – rozhodla se. Půjde domů. A jestli kočka cestou sama pojde, nebude to její vina. Je přece slepá, nemusí hned každému pomáhat, je přece tolik jiných lidí, kteří by mohli. Jenže teď už asi všichni z těch malých baráčků před mostem spí a za řekou už to určitě nikdo ani náhodou nezaslechne. Pokud v těch domcích ještě někdo bydlí, taky tam mohly být už jenom sklady a výrobní prostory chudších firem.
Spěchala navyklými pohyby, cestu přece znala docela dokonale, takže už ani nemusela používat svou hůlku, která by ji zdržovala. Jakoupak měla asi ta kočka barvu? Jakou jinou, slepému každá kočka černá! Učinila opatrnější krůček nahoru na vyvýšený asfaltový plást mostku, hřebem pravé ruky na několika místech lehce otřela zábradlí a ve správné chvíli, přesně podle programu sestoupila na druhé straně. Je za řekou. Ocitla se na úseku, kde zase naopak úroveň chodníku poklesala hlouběji pod terén travnatého svážku, obrubník se zde proměnil v malou betonovou zídku, po které lozívaly mladší děti. Kroky kolemjdoucích se tu rozléhaly s dutou ozvěnou, jak v malé jeskyni anebo pod mostem. Většina vidoucích lidí by si tu změnu zvuku ani neuvědomila, dokonce ani v nočním tichu ne. Ale ona slyšela dobře všechno.
Někdo stál na křižovatce. Byla si tím jistá. Někdo tiše stojí tam před ní! Zaslechla zvláštní zvuk jako by původem od jakéhosi těžkého pláště, který si nedokázala představit, jenom to otření látky o sebe sama a toporné zavrzání bot, jejichž majitel právě přešlápl na místě. Škrábnutí tyče po asfaltu. Něco drží v ruce. Patrně hůl. Docela těžkou hůl. Ten člověk tam evidentně na něco čeká, na něco konkrétního. Nebyl to pejskař nebo náhodný kuřák, to by hned rozeznala.
Okamžitě se zastavila, položila nakročenou nohu zpět na zem. Najednou dostala strach. Kolikrát si říkala, že tady ten úsek je jako stvořený pro přepadení. Ale kdo by chtěl přepadnout právě ji, nepříliš udržovanou životem unavenou ženskou, mrzačku, které už zbývá v životě jenom ten chlast? Ubohou trosku, co sotva vyjde z invalidního důchodu?
„Hele, já sice nevím, proč tam stojíš, ale vím dobře, že tam seš!“ Odvážila se zavolat. Žádná odpověď, jenom jakési podezřelé prázdno. Něco jí nesedělo, až se jí z toho zježily chlupy na těle. Ucítila pot na svých zádech.
„Poslyš, ty úchyle, já se tě nebojím! Pojď ke mně blíž a já ti mrdnu takovou jednu hůlkou mezi voči, že na to do smrti nezapomeneš. Jestli chceš prachy, tak žádný nemám a jestli chceš, no, tamto... tak já mám doma svýho chlapa! Čeká tam na mě, až se vrátím, a ten si tě potom podá!“ Přála si, aby to byla pravda, i když by jí byl kdokoliv doma houby co platný. Občas si dělávala srandu, že se spolu s bývalým slepým přítelem už nějaký čas nevídají. Rozumíte, nevídáme se spolu... Ironie. Vzplanutí z léčebného pobytu venku moc dlouho nevydrží, říkávalo se. Zazlívala mu, že chodí do hospody a po jeho odchodu tam začala docházet sama.
„Pořádnýho chlapa, né jako ty, ty... úchyle!“ Zaskučela ještě jednou v naprostém zoufalství. Nikdy se ještě necítila tak strašně odepsaná, dokonce ani když ztratila ten poslední drobet zraku.
V největší beznaději zaslechla, jako spásu, blížící se dívčí hlasy. Nevinné štěbetání vycházelo zpoza neznámého, který stál jako hradba mezi ní a jimi. Ulevilo se jí trochu, ale vzápětí obezřetně natočila hlavu ve směru chladného závanu větru, který se protáhl kolem. Jen vítr. Potom si uvědomila, že dokonce i ta kočka už konečně zmlkla, jako by její život sebrala smrt, jako jahůdku po cestě. Poznávala ty hlasy, patřili študačkám, které bydlely ve stejném bloku laciných bytů ve starých pavlačácích.
„Jéééje, nepotřebujete pomoct?“ Konečně padla otázka a ona náhle zjistila, že ještě pořád svírá svou hůl, napřaženou v bojové pozici. Přitáhla ji k tělu a identifikovala půl hodiny starou mentolovou žvýkačku, šaty nasáklé lepší hospodou a jemnou stopu voňavky, kterou se dívky nastříkaly ještě před odchodem z bytu. Obě dvě stejnou značkou a pravděpodobně i tímtéž flakónkem. Hladké paže ji citlivě sevřely předloktí a jemně ji odtáhly kamsi na stranu.
„Viděly jste ho? Toho chlapa?“ Zmateně vymáčkla. Kam se mohl ztratit? Neslyšela ho přece utíkat.
„Né, neviděli jsme nikoho, široko daleko. Teda až na vás, babčo, teda paní. Pardon, nejste ještě tak stará. Vás bylo vidět už zdaleka, jak tam s tou bílou hůlkou máváte, jako nějakej čaroděj Gandalf.“ Vyprskly smíchy.
Nedávalo to smysl. Dodatečně si uvědomila, že vlastně po celý ten čas neucítila žádný pach ze strany neznámého, alespoň nějakou slaboučkou stopu, přestože vítr vanul směrem od něho k ní.
„Téda, vy slepý ale musíte být šikovný...“, dodala si kuráž ke konverzaci druhá z dívek, aby jim cesta k domu lépe utíkala. „Jak jste to poznala, že přímo před váma je ten otevřenej kanál?“
„Co jako?“ Nechápala.
„No, přece mají tu hůlku, kterou si klepou na cestu před sebou, ty blbá.“ Odpověděla jí netrpělivě kamarádka. Volnou rukou si zaklepala na čelo. „Vidíš, má tu hůlku a asi pak chuděra nevěděla, kudy to má obejít.“
„Kanál?“ Honily se jí hlavou různé myšlenky. „Jakej kanál?“
„No přece ten, u kterýho jste stála, když jsme vás našly... je to vod těch dělníků hrozný, nezodpovědný, že to tu nechávaj přes noc takhle nezadeklovaný, jenom tam na stranu strčí tyčku s praporkem a jdou pryč, klidně od toho. Padla. Někomu by se mohlo něco stát, má to aspoň šest metrů.“
Teprve teď si vzpomněla, že musí být řeč o horním vyústění stoky, jež měla za úkol odvádět přebytečné splašky a dešťovou vodu do řeky. Na kovovém poklopu její hůlka pokaždé vydávala duté rány a patrně i zanechávala drobné vrypy. Ale dnes přece tolik pospíchala, kvůli té pitomé kočce, že ani nekontrolovala cestu před sebou. Kdyby tam spadla do díry, tak je po ní.
Děvčata ji opustila před domem, ale několikrát je ještě musela ujistit, že už teď ale vážně nic nepotřebuje, děkuje za doprovod a dobrou noc. Odcházely v přesvědčení, že se to té ženské už trošku motá v hlavě. Udělaly dnes dobrý skutek a měly ze sebe dobrý pocit.
Stoupala po schodech a napadlo ji, že právě ten neznámý chlap ze všeho nejvíc připomínal sny, které sem tam mívala. Občas v nich spatřila neurčité tvary, barvy, na které si už ani nevzpomínala, zkoušela na ně zaostřit a přesně určit, jakým způsobem se liší jedna od druhé. Nedařilo se to a ke všemu, navíc jí chyběl ten vnitřní pocit, že to, co stojí před ní je skutečné, hmotné.
Fantóm. Přízrak bez zápachu. Čekal tam na ni.
A pak ta kočka, co už chcípla – už nikdy nesmím být takto neopatrná, uložila si předsevzetí, zatímco odemykala dveře své jediné místnosti. Pečlivě za sebou zamkla.
Uvnitř pak bez zbytečného zouvání najisto nakráčela k ledničce, otevřela vrchní dvířka mrazáku a zručně tam nahmátla načatou láhev vodky. Tohoto panáka si dneska teda zaslouží, to jo! Otevírala šroubovací uzávěr natolik dychtivě, že se jí vzápětí vymkl z dlaně dolů na zem a odkutálel se pryč. Později si bude muset kleknout na všechny čtyři a pohmatem prozkoumat podlahu. Dělala to už mockrát. Ale to jí teď tolik netrápilo. Usedla na židli a napila se rovnou z flašky. Mrazivá tekutina explodovala v ústech a teplo se jí pak vzápětí rozlezlo po celém těle, uvolňovalo napjatou strnulost.
Přežila svou smrt! Její smrt tam na ni čekala, číhala na ni, až spadne do díry a srazí si vaz. Klidně se to tak mohlo odehrát! Smrt stála připravena...
Doušek naděje se jí spolu s hanáckou rozléval po žaludku. Smrti dnes unikla o nepatrný vlásek a ta se chuděra musela spokojit jenom s tou přejetou kočkou. To tedy může znamenat jenom jediné: Že i sama smrt, člověku nadřazená bytost, je v jistém ohledu slepá! Také vidí jen na malý krůček před sebe, jako vlastně i všechno ostatní na tomto světě. I ty dvě holky byly slepé, v jistém smyslu. Nemohly vidět smrt. Je toho hodně, co nevidí, protože nahlížejí na svět jenom očima.
To ji pobavilo. Nejede v tom sama! Takže to kromě toho i znamená, že nic jako osud nemůže existovat, mudrovala si dál. Osud není daný, když je i budoucnost pokaždé nově utvářena každým naším dalším krokem. Zbývá jí tedy ještě šance, jak ovlivnit tu svou budoucnost. Bude-li chtít. A ona chce! Má to pod svou kontrolou, konečně cítí, že má svůj život ve svých rukách. V čích jiných by byl? Cítila se dobře. Už měla po krk tohoto živoření, bez kouska naděje, otrávena jedem bezmoci, odevzdaná. Jeden den fádnější jak druhý, jako exkrementy během potupného čekání na smrt.
Hned zítra začne nový život, něco už vymyslí. Naděje jí dávala tolik potřebnou sebejistotu.
Vždyť k čemu by také potom bylo platné, že dneska unikla své vlastní smrti!?

(c) Lucía La Palidez Mortal
(Toto vyprávění je věnováno architektově temné noci duše)

Neurolingvistická praxe vulgarity a ryku

(Catalessi)

Začátkem tohoto roku přinesl syn ze školy poznámku, kde stálo, že používá nevhodné výrazy. Když jsem se ho zeptala, co přesně řekl, popsal mi situaci, která se odehrála v hodině výtvarné výchovy. Vymáčkl obsah tuby s hnědou temperou a vyjádřil se nahlas mezi spolužáky o výsledném produktu, že to vypadá přesně jako hovno. Dva spolužáci ihned nelenili a nahlásili to kantorce. A už stála poznámka v deníčku: „M. používá nevhodné výrazy! Hrůza!“
Pochopila jsem, že od časů, kdy jsem školská zařízení navštěvovala já, se vůbec nic nezměnilo a můj syn se setkává s úplně stejnými problémy, jako já sama za dob povadlých komunistických soušek.
Vytlačený váleček hnědé barvy skutečně připomíná hovno a není se co divit, že živelně reagující druhák to slovo vyřkne, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlel. Jedná se přece o výtvarnou výchovu a umění je vždy stránkou pocitovou. Nicméně vím, co za tím stojí. Ne, že by paní učitelka byla nějak zvlášť útlocitná nebo ono slovo neznala, tady šlo prostě o princip.
Mysl takovýchto kantorů totiž funguje na bázi kosmologie, dle které existuje jistá zásobárna zakázaných činností a slov, jakýsi klifot, kde jsou průvodní jevy propojeny ve vztahu příčinnosti. Kdo mluví sprostě, začne se flákat a roste pro šibenici, kdo lže, ten taky krade, kdo krade, může i zabít... Nebudeme zde rozebírat takové negativní školní jevy, že potlačení individuality je cenou za to, jak se vyhnout třídě plné amorálních a všehoschopných bestií, dále pak že slabý a třaslavý vůdce potřebuje maximum nadvlády a že iluze pořádku ukrývá pokrytecké křivárny pod povrchem, kde se žáci učí vzájemné zradě apod.
Nám se jedná o praktický efekt vulgárních výrazů. Jednou jsme vyrostli a zjistili, že nyní už můžeme nahlas vyslovit ona slova, kdy se nám zachce. Samozřejmě nikoliv před svými nadřízenými a také se to neschvaluje v množství větším než malém ženám, chtějí-li si zachovat dekórum dámy - stále existuje několik oblastí, kde tato pravidla přetrvávají ve formě ohlávky.
Rodiče dítěte si tak přirozeně vypěstují minimálně dvojí osobnost, jednu výchovnou, kterou mohou ukázat před svým dítětem a druhou skrytou, bestiální, o různých úrovních, ocejchovanou hvězdičkami nepřístupnosti. Nad vším tím panuje cenzura mysli, která je projevem socializace. S cenzorem pracuje ráda chaosmagie, zásluhou přímých osobních přístupů malíře A. O. Sparea, a pokouší se tohoto cenzora obejít. Umělci totiž bývají svéhlaví, umělci častokrát narážejí na různé mantinely a hranice, spoléhají mnohem víc na vlastní intuici než na to, co papouškují masy mainstreamu. Co se stane, když je tato cenzura odbourána? Znamená to, že by takový jedinec mohl být mnohem svobodnější? A v reálu, pomůže to jedinci vůbec nějak, nebo mu to naopak způsobí další problémy, pramenící z „asociality“?
Důvodem, proč tento náboj práce s cenzorem funguje může být právě ono napětí, které se s rutinou vytrácí. Z vědomě používaných vulgarismů se časem stávají nevědomé, automatické reakce, takže si jedinec, vyjadřující se jako dlaždič, už po čase ani neuvědomuje, co svými slovy vyvolává.
Uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství, kterou mi sdělil můj kamarád. Jelikož sám potomky nemá a nevychovává, je mu dáno otevírat uzavřené kapitoly vlastního dětství z jednostranného pohledu, jenž v něm vyvolávají zranění ze známých pocitů nespravedlnosti.
„V naší rodině byly vulgarismy přísně zakázány a to se vztahovalo i na případy, kdy si člověk potřeboval nějak ulevit. Kopl ses například do nohy a když jsi zařval „Kurva! Piča!“, hned následoval trest. Myslím si, že aspoň tohle nám „naši“ mohli tolerovat.“
Dostáváme se k zajímavému posunu, kdy se vulgární výraz prezentuje jako forma úlevy od nesnesitelného tlaku. Jakési nevědomím přidělované povolenky k porušení obecných zásad, poskytované za to, že člověk trpí. Souzní-li s jedincem jeho okolí, je mu tento projev tolerován, bez empatie okolí dochází k zákazu nebo k projevům nevole vůči jakémukoliv zlobnému ryku a křiku dítěte. Účetní Fantozzi ve snímku Paola Villagia se za pomoci svého kolegy, účetního Felliniho, udeří do palce, když společně zatloukají stanový kolík. Aby nevzbudil poblíž stanující Němce, připleskne dlaní ústa a co nejrychleji utíká cestou do nejbližšího lesíku, kde se může svobodně vyřvat, až tím plaší ptactvo a jinou divou zvěř. Tento obraz má hodnotu psychoanalytickou, zdá se, že všichni v sobě máme takového Fantozziho, který pokaždé peláší do skrytu duševního lesíka, aby si mohl ulevit. Křičíme dovnitř a plašíme sami sebe a pak to chvilku trvá, než se to všechno splašené zase uklidní a usadí. Stejný obraz lze aplikovat i na proces evokace, křičíme excitováni do svého nitra a sledujeme, které z jeho obyvatel se nám zase podařilo vyplašit.
Křik má hodnotu magickou. Mnohé národy pomocí zvonců, povyku, chřastění řetězy zaplašovaly zlé duchy. Čerti na Mikuláše chřastí řetězy, to je ten případ, když na sebe obyčejný člověk vezme podobu pekelné bytosti. Na valašsku existuje řada lidových vynálezů, které mají pomoci tento hluk automatizovat, hole s řetězy, opasky, na něž jsou připevněny kovové předměty, která mají chřastit. Dokonce i chaosmagie zná vykazování nebo zastrašování „entit“ smíchem nebo křikem.
Podobnou funkci zastává ohrada vulgárního výrazu. Za vhodných podmínek se tento projev může stát neuroligvistickým symbolem, když nemůžete utíkat do hlubokého lesa, abyste se z plna hrdla vyřvali.

Vulgarismy můžeme vydělit do několika kategorií:
- sexuální nadávky statické (kokot, piča, kurva...)
- sexuální nadávky dynamické (mrdat, jebat...) a adjektiva (zmrdaná, vyjebanej)
- fekální a spojené s nezdravými a hnilobnými procesy (hovno, sračka, strup...)
- hodnotové soudy, zaměřené na duševní schopnosti konkrétního viníka (debil, imbecil, kráva, vůl...)
- metavulgarismy, složeniny, které získávají osobitý a mnohem silnější náboj (kurvadrát, strupatej čurák, do posraných chlupatých kulí, ...)

Metavulgarismy je dobré mít připraveny do zásoby, podobně jako sigila, v momentě excitace nebývají vhodné podmínky k jejich vytvoření. Existují i slovníky vulgárních výrazů, které jsou hříčkami z péra undergroundových intelektuálů, nicméně já bych doporučovala především invenci a individuální objevitelské úsilí v široké škále kulturní nabídky. Lexikony vulgarismů totiž nedokážou zachytit náboj situace a tím pádem působí poněkud mrtvolným dojmem.

Vhodnost situace

Jak už bylo výše řečeno, jedná se o možnost úlevy. Velká většina tlaků, které na člověka působí, jsou vyprovokovány interakcí s jinou osobou (osobami). I lidi můžeme posílat do piče, je však nutné si uvědomit, že toto jednání dává signál, že tato konfliktní situace přerostla meze našich schopností se s ní vypořádat slušně. Pokud takto někdo reaguje na sebemenší kravinu a vyletí jako čertík ze škatulky, dává tím o sobě také najevo, že situaci nezvládá. Namísto respektu si tak může vybudovat jenom pohrdání.
Situace konfliktu z očí do očí se řídí pravidly fyzické síly. Existuje nepsané pravidlo, že ten největší a nejsilnější má výhodu a podle konfigurace jeho agresivity se také vyvíjí míra toho, co si ostatní k němu a i k sobě navzájem dovolí. Samozřejmě i menší a slabší mají k dispozici celý arzenál strategického jednání, jak strhnout situaci na svou stranu, ať již aliancí s někým silnějším, nebo jiný způsob zastrašení či ohromování. Fyzická situace ovšem většinou probíhá pod blahodárnými pravidly sebezáchovy: můžeš-li se konfliktu vyhnout, udělej to.
Jako děti jsme slyšeli od jednoho moudrého pana profesora, že velcí vojevůdci rádi sledovali boje hmyzu, například mravenců, aby se od nich přiučili něco o strategii. A tak jsme pak sebrali několik rezavých mravenců a vhodili je mezi černé, abychom mohli sledovat, co nového vymyslí a jak si strategicky poradí. Rezaví mravenci ale docela obyčejně vzali nohy na ramena.
Podstatnou výjimku tvoří situace, ze kterých není úniku. Jsou známy případy žen, které byly přepadeny a dokázaly se ubránit (zajistit si příležitost k útěku) pomocí vulgarismů. Jak již bylo výše zmíněno, vypadly tak z klišé „ženské role“, ve které jsou vulgární nadávky zakázány. Podobně musí v první fázi útoků bránit i novopečený vězeň svou integritu před nátlakem mazáků, a těchto několik prvních sekund po vhození do mraveniště může definitivně rozhodnout o jeho dalším osudu.
Mnohem bezpečnější jsou metody použití vulgarismu o samotě, případně v soukromí. Setkáváme se dokonce se zmírňujícími opatřeními, dle kterých je slovo částečně cenzurováno nebo zkomoleno (kua, je to v pí-dží, pérdel...) apod. Tato úprava sice může naznačovat jisté zábrany, které nebyly dostatečně překonány, nebo se tímto způsobem i mohou vytvořit, přesto však působí příjemně a humorně. Dokonce i té nejsprostější nadávce, použité v humorném kontextu, může být snáze odpuštěno.
Nakonec jsou tu i komorní situace, ve kterých se člověk stává urban-šamanem. Představte si, že stojíte na kraji chodníku a chcete přejít na ostrůvek, kde má zastávku váš spoj. V tom vám však dokonale zabraňuje spojitá řada aut. Vidíte přijíždět tramvaj, která má vaše číslo, ale auta pořád nezpomalují, mezera nebo konec řady v nedohlednu a zrovna na potvoru ani nikdo nechce zaparkovat nebo odbočit, čímž by vám vytvořil skulinu. Vy jenom za touto hradbou přihlížíte, jak tramvaj otevírá dveře, zazní signál, dveře se zavírají a vaše doprava odjíždí bez vás, takřka na dosah ruky. V chladném období na vás dokonce zavane proud tepla z jejího nitra. A šlus. V takových situacích beru například jméno hudebnice P.J. Harvey nadarmo a vyslovuji je s chybou tak, aby vyznělo co nejsprostěji. Do P.G.!
Mohu si to dovolit, protože vím, že další tramvaj mne odveze do jiného, alternativního stavu, kterým se daná situace uzavře a zbaví mne tím břemena agresivity.
Nebo když s vozíkem pobíháte mezi regály supermarketu a hledáte zboží, které nějaký imbecil přesunul do naprosto neznámé lokace.
Ale pozor! Nenastane-li však okolnost, která problémy vyřeší a uvolní tlak, můžete zůstat i se svou agresivitou sami, což je druhým břitem ostří, kterým se můžete pořezat. Výkon jakékoliv činnosti ve vzteku, zvláště činnosti, která vyžaduje šikovnost a koordinaci namísto síly, může vnitřní agresivita podstatně zkomplikovat. Výsledkem se stane, že vám duchové, energie či síly vaši naštvanost oplatí, takže si sami zavaříte. Záleží tedy na tom, jestli dokážete uniknout svému stresu a přepnout na jiný kanál. Osvědčenými zdravými pomocníky urban-šamana jsou v tomto pohyb, procházka, změna okolí, pomocí nichž lze jednoduše realizovat i změnu mysli. Únikový manévr.


Závěrem: všechno záleží na osobní citlivosti, někomu stačí ulevit si slovem „božínku“, jiný potřebuje daleko silnější kalibr. Rutina však otupí i to nejvybroušenější ostří.
Takže, pokud se pokoušíme o neurolingvistické programování na bázi excitace a vulgarismů, dělejme svou práci dobře a inteligentně. Stejně jako by působil směšně jedinec, který se po ulicích pohybuje v ceremoniálním plášti, podobně tak se dá dobrá metoda totálně posrat i příliš častým používáním vulgarismů.
A co jsem řekla synovi? Vysvětlila jsem mu, že později se třeba nevyhne situacím, kdy bude muset „sprostá“ slova používat – třeba kvůli pozici ve skupině kamarádů. Ať to však dělá s rozmyslem, nenechá se unést a dává pozor, aby jej nezaslechla učitelka nebo žalobníčci. Nechat se načapat je hloupé.
Sama jsem si pak sedla a prošla své undergroundové příběhy, kde se to vulgarismy a násilím jenom hemží. A při té příležitosti jsem si v duchu probrala bod po bodu svou vlastní únikovou cestu do háje, kam se klidně i odebéřu, bude-li potřeba.