Sunday, March 18, 2007

URBANŠAMANISMUS II



„Čím víc něco hledáš, tím je těžší to najít.
Jakmile přestaneš hledat, najdeš to.“
(Občan Pes)

„Kia nemá žádnou formu. Není tím, ani oním. Nemůžeme o něm téměř nic říci, snad jen to, že je prázdným středem vědomí a že „je“ tím, čeho se dotýká. Nemá žádné vlastnosti, jako je dobro, soucit nebo duchovno, ani jejich protiklady. Když něco prožíváme nebo chceme, dává nám pocit smyslu nebo vědomí, a když něco prožíváme opravdu silně, je tento pocit o to jasnější.“

(Peter Carroll, Liber Null and Psychonaut“)


Stáli jsme se synem na poloprázdném ostrůvku tramvaje, kolem nás fučel studený vítr a oba jsme sami pro sebe dumali nad tím, jak se co nejdřív vrátit domů.
„Snad už ta tramvaj přijede.“ Vzdychla jsem.
„Snad jo.“ Přizvukoval. „Budeme ještě dlouho čekat?“
„Ne, něco zkusíme. Ale musíme být opatrní. Naučím tě starý trik, který jsme s děckama dělali, když jsem byla malá. Zkusíme ji nalákat.“
„A to jde? Že ta tramvaj tomu rozumí?“ Divil se.
„Ne úpně přímo ta tramvaj, ale děláme prostor pro příležitost. Líčíme na ni past. Vytváříme neviditelný uzel v toku věcí, trhlinu do jiné reality. Pojď, budeme dělat, že vůbec nechceme, aby nějaká tramvaj přijela. Že o to nestojíme. Půjdeme pomalu na konec zastávky, jako že jdeme pryč a nebudem se ani ohlížet.“
Vyrazili jsme drobnými krůčky a tvářili se nenápadně, proplétajíce se kolem tichých siluet, jako by zmrazených v čase a snažili se nevyprsknout smíchy do jejich obličejů, abychom je neprobudili z jejich letargie.
„Ne, my vůbec nechceme, aby ta tramvaj přijela... chceme jít domů pěšky... Ať si je tam, kde je, my ji vůbec nepotřebujeme...“
Už jsme skoro stáli u cedule s jízdními řády.
„Můžu se teď ohlédnout?“
„Ale nenápadně, ať si toho nikdo nevšimne..“
Pošilhával úkradkem přes rameno. Situace se vyhrocovala, bylo nutné dohrát hru až do konce.
S posledním metrem jsme přešlapovali téměř na místě.
Také jsem se opatrně rozhlédla, jako že chci přejít na protější chodník. Nasadila jsem seriózní masku, jako každý druhý řádný občan tohoto města.
V zatáčce se objevil čumák prvního vagónu.

„Víš, když jsem byla malá, zvlášť o víkendech nejezdily tramvaje nijak moc pečlivě podle řádu. Dnes se lidé mnohem víc snaží přiblížit svůj životní rytmus strojům.“ Vysvětlovala jsem, zatímco jsme nastupovali. „Na jednu stranu to má jisté výhody, ale na té druhé se nesmí zapomenout, že lidé nemyslí jako stroje a tak je jejich vnímání dost odlišné od strojového řádu.“
„Já vím, to je jiný vnímání, jako když spolu pracujeme s kyvadýlkem... Jako když Chackotay putuje ve snech na místa svých předků podle váčku síly a podle indiánský mapy?“
„Přesně tak. Je to ten jiný druh skutečnosti, ten vnitřní. Ale nebudem o tom s nikým mluvit.“
„Ne nebudem. Někteří lidi by to nepochopili.“ Pronesl s přehledem bytosti, která už o podobných věcech ví své.
„A nebo ještě lépe. Nebudem o tom mluvit právě s těmi lidmi, kteří by to nepochopili. Ale pamatuj si,“ varovala jsem ještě rychle, „nemusí to zafungovat vždycky. Žádné kouzlo není stoprocentní. Kolikrát jsme jako děcka došli až do půlky další zastávky - a tramvaj nám mezitím ujela. Ne každá příležitost je tady pro naše využití, to leckdy předem nepoznáš. Ale stojí to za to zjistit, i kdyby jenom pro ten pocit.“

Saturday, March 17, 2007

URBANŠAMANISMUS I


Vše, co je skutečně magické, pochází z nitra člověka. Tam jsou totiž přenášeny odrazy jeho vnímání, zkušeností a cítění. Nitro je to místo, kde vzniká pochopení světa. Ve vnitřních, intuitivních technikách tedy spočívá klíč k magii, jako ke změně paradigmatu, které řídí uspořádání a provázanost univerza.

Začínám tím, že jsem na toto místo vkopírovala a zeditovala své poznámky k technikám, které jsem popsala pro fórum Postmoderna a chaosmagie. Jedná se o stroze vymezené myšlenky, rozšiřující praktický repertoár urban-šamanismu a použitelné jsou zejména v prostředí středoevropských měst:

MHD MISANTROPIE:
V prostředcích MHD se občas projevuje misantropní cítění jednotlivých lidí tak, že v poloprázdném prostředku někteří cestující nenápadně zaberou 2 místa. Buďto tak, že na druhé sedadlo položí objemnější zavazadlo, nebo si sednou do uličky a nechají místo u okýnka prakticky nepřístupné - a dokonce i když se ostatní místa k sednutí zaplní, staticky okupují dobytý prostor.

Starší občané to řeší způsobem, že jakmile se dodatečně uvolní sólo místo, okamžitě si přesednou. Ačkoliv přesun dokazuje, že pohybu schopni jsou, šetří to jejich ego - nemusejí vstávat na povel nebo žadonit o puštění.

Já to beru jako výzvu své magické koncentrace, pokud k tomu mám volnou mentální kapacitu, sednu si slušně a myšlenkami potenciální spolusedící odpuzuji. Použít lze cokoliv, mentální příkazy, sugesci, imaginaci silového pole, negativní obrazy či energii atd.
Příklad:
Zapnula jsem mentální paprsky a nechala je působit, muž cca kolem 50-ti let nastupoval a mířil k sedadlu vedle mne, pod náporem mého psí znovu vyrovnal svou dráhu a směřoval dál do hloubi.
S úlevou jsem si oddechla, ale tu se jako zombie s trhnutím zastavil a jal se opět otáčet kolem své osy, k mému volnému sedadlu. Zintenzivnila jsem svou "jógu temného světla", podpořeného mantrou: "Nesedej si vedle mě, ne, ne, ne!" (Nevěřím na to, že věty s "ne při hypnóze a sugesci nefungují.) Chlapík se zase jako loutka otočil a šel dál.

Začínám zjištovat, že ona úplně obyčejná myšlenková sugesce je jedna z nejefektnějších a nejnenáročnějších technik.

Ad. Doporučení hypnotizérů nepoužívat při sugesci slovo "ne" - obvykle mechanicky papouškováno dle teorie o oidipáči a jiných zastaralých map:
1) nepoužívat striktně jenom u osob silně vzdorovitých, které si sáhnou do ohně jenom proto, že jim někdo říká, aby to nedělaly. Současná společnost je značně nejistá, které zákazy se vyplatí dodržovat, že občas vhodně myšlené NE zasáhne a zastaví líp jak co...
2) nepoužívat tam, kde na sebe přitáhneme pozornost, místo aby jste se skryli. Například klasické vyvolávání na základce. Bude-li někdo sugerovat "nevyvolávej mě", nebo nedejbože dodá své jméno, možná tím na sebe i nechtěně upozorní.
Tady mám vyzkoušeno mlžení, plížení se - a méně čestnější, podsunutí vhodné zástupné oběti... (Tento základ využívám zejména ve svém negativním urban-šamanismu.)

Je to prosté, ale nečekala jsem, že to tak dobře funguje, přistoupivší cestující si obvykle sednou jinam, i přes můj poměrně slušně upravený vzhled. Pokud jsou sedadla zaplněna, je má vlastní kapitulace nevyhnutelná, ale často u sebe pozoruji poměr ustupující odhodlání a stoupání "altruismu", ochoty sdílet... Mág by se měl seznámit s hranicí (hraniční poznání)... v němž člověk volí strategii vplout do davu a sdílet jej, je-li to nutné.
Hrdinové umírají mladí.

Jinak to, co Olii popisuje při chůzi (http://www.132.wz.cz/us.htm), zažívám od dětství také, zrovna tak i trans během cesty nějakým dopravním prostředkem. Každý šaman by se měl naučit splynout s duchem na základě svých schopností pozorování a vcítění, splynutí nitra s inspirací venku považuji za základ.

Město může dát např. tyto reálné podněty:

TROLEJBUSY:
Všimli jste si "elektrického bzučení", které trolej při jízdě vydává? Někdy dosahuje alikvótních tónin, takže pokud jede urban-šaman v poloprázdném troleji, může se naladit a pobrukovat si s ním, jsou to vibrace kombinované s hukotem. Mám 1 oblíbený kopec a některé kusy zvládnou ohromující přesah několika oktáv, srovnatelný s altajským hrdelním zpěvem.
Během jednoho stoupání do tohoto kopce jsem viděla blažený výraz školačky, která cucala sladké mléko v tubě a byla v transu, široký úsměv na tváři a zasněný pohled, až do okamžiku, kdy trolej vystoupal a hlučně otevřel dvířka. To ji vytrhlo ze zasnění...
Ad ještě troleje, byla jsem upozorněna, že ty „zpívající“ začali vyměňovat, stejně jako staré soupravy Metra, protože údajně ovlivňují srdeční činnost. Domnívám se ale, že 70 Hz je naopak léčebná frekvence. Takže to se srdcařem sekne, když odtud vystoupí...
Nezbývá než užít si těch zbývajících několika kusů, dokud to ještě jde...

TRAMVAJE:
Poloprázdná tramvaj, řítící se nočním městem. V tu chvíli mi pomáhá živá představa, uvědomím-li si, že je to vlastně taková skříň na kolečkách, imaginuji těžký železný podvozek, sleduji, jak se synchronně houpou smyčky na tyčích, jedna kopíruje pohyb druhé, poslouchám vrzání a splynu s otřesy, nechám se kolébat a nebráním se tomu.
Pokud chce člověk dělat nějaké operace, dobře působí rytmické mumlání, jakmile to víc drncne, zesílit a naopak zeslabovat v tišinách.
Vhodné jsou i typy spojů, které hlásí stanice, s nimi lze asociovat volní přání - např. stanice „Tvrdého“ může posloužit jak pro ženu, tak i myslím pro muže jako fixace a zaklínání falické síly - úplně nejlepší, nachází-li se po cestě k milované osobě.
Noční pohled skrze zadní okénko dopravního prostředku je také inspirativní, zvláště při dopadajících kapkách, pokud člověk přimhouří oči, vidí paprsky světla, jako pevnou konstantu.
Změny světla, plazivé stíny, blikající zářivky, houkačky a signalizační světla spíše patří do dalšího odstavce...

PATOGENNÍ ZÓNY:
jsou mé obvzvláště oblíbené, trafostanice, mnohočetná elektrická vedení - odjakživa se mi dobře přemýšlelo před monitorem, i když jsem třeba psala na papír.
Skupina Clan of Xymox po 25-ti letech nevyprodukovala nic zajímavého, jen 1 skladbu, Under Wire, jejíž refrén až do omrzení používám jako klíč, ale elektroniky je k dispozici mraky...
Jen jaksi nemám ráda mikrovlnky, znám proces i účinek tohoto záření a tak z nich ani nejím jídlo...

STATICKÉ OBJEKTY, SPEC: BUDOVY:
Občas i běžní lidé prožívají a evokují "duchy města", pokud si vybavují zážitky, někteří pokročilejší si je i vytváří, ve snaze zapamatovat si např. nějaký bezvýznamný časoprostorový uzel k pozdějšímu použití.
Ve škole, na fakultě, v různých zaměstnáních, co jsem vystřídala a i jinak v městské zástavbě se ráda fixuji na schodiště. Pohled vzhůru a na nosná ramena s odpočívadly mi dává možnost imaginárně operovat s "vehiculem budovy", jednoduše to načrtává její komunikační centrum a výšku, poněvadž obvodové zdi mi připadaly prázdné nitrem a povrchní. Potřebuji-li tedy něco někam zacílit, identifikuji budovy dle mentálního snímku schodiště, bez zbytečných detailů, nejsou-li charakteristické.

Radši tedy tyhle uzly sama vytvářím, co se týče pověstí, kde někdo zemřel sebevraždou nebo se propadl do podzemí apod. jsem velmi opatrná z hlediska obsedantní povahy věci a řeším je spíše v beletrii.

SÍDLIŠTNÍ ZÁSTAVBA:
Mám vyzkoušeno, že s paneláky je lepší pracovat jako s kompozičním celkem, jednotlivosti a detaily mne většinou rozptylují. Nedaleko od domku, v němž žiji, postavili komplex luxusních domů a při letu ultralightem, kde jsem pilota požádala, aby zakroužil nad mou čtvrtí, se mi naskytl pohled, který jsem si ještě ověřila ze satelitního snímku, že ony domy tvoří polokruh, rozevřený směrem k mému domu (z ulice to není až zas tak vidět). Uložila jsem si to jako odrazovou plochu pro "magickou pelotu", do té doby jsem používala spíše hrad a tradiční vězení všech režimů, které je centrem mého města.
Věžáky jinak mohou připomínat zuby, zakusující se do nebes, individuálně se dá dobře pracovat s kulturními či komunálními centry uprostřed sídlišť, protože je to něco jiného uprostřed masy, zajímavě architektonicky řešené rampy, kilometry zábradlí apod.
Jako jistou rituální instruktáž mohu doporučit stařičký klip „Headhunter“ od Front 242.
Btw: při jednom rozhovoru s Gigerem pro tv stanici Viva Zwei stál šedovlasý rozcuchaný mistr kdesi uprostřed sídliště, šedivé paneláky kolem... ušlapaný trávník s lysými místy... a nejvíc mne pobavilo, že Giger v ruce držel obyčejnou bílou igelitku...
Vot děmon:-).

Wednesday, March 7, 2007

NO BANISHING IDEA

Kdo zastaví prokletí banishingové neurózy ?

"Proč vlastně evokujete, když se pak od toho oddělujete - pomocí banishingů - a schováváte se před projevy sebe samých?"

Z lucifersko-saturnské gnóze A. Gregga, šéfa Ordo Luciferi




Nápad přestat s banishingy (obrannými rituály) spočívá na několika myšlenkách:

1) praktikovat takový druh magie, se kterým člověk dokáže žít


2) "přestat dělat jednu věc a přitom toužit po druhé..." A. O. Spare


3) naučit se být zodpovědný za to, co člověk vyvolá (udělá) a za důsledky, které z toho vyplývají.


4) pokud člověk předpokládá, že by se měl bránit proti sobě, zpochyňuje tím statiku své vlastní existence.

PRAXE (nástin průběhu):

A) cca 10 let goldendawnovského banishingování,

B) banishing stop time

C) pocit, že je člověk nahý, zlé sny, během nichž se z neškodných věcí stávají hrozby.

D) život ve stínu kosy = pochopení, že každý den může být posledním. Relaxovaná připravenost...

Monday, March 5, 2007

FAKE DEAMON

Fake Deamon jako účelová magická reakce na internet, kde se krade.
Je to kouzlo, virový elementál, je to trik a je to i zároveň postoj, protože...

...kradou se nápady, krade se obsah promyšlenějších příspěvků, kradou se hlášky a kradou se klidně i fungl komplet celé články.
Těžko stanovit, kde je ta hranice, nechat se inspirovat a zároveň nekopírovat, každopádně když už chce někdo krást a zachovat si čistý štít, musí v tom být setsakramenstky dobrý a nenechat se načapat.
Z druhé strany, mág může mít své vlastní důvody, proč si chtít zachovat autorství a od toho je taky mágem, aby si toto mentální vlastnictví dokázal udržet.
Buďto lze zanevřít na mediální prostředí internetu úplně a soustředit se na klasickou publikační činnost, nebo i nadále komunikovat prostředky, které jsou k tomu na netu určeny - jenom do svých věcí vkládat něco jako časované bomby - kterým říkám "Fake Deamon" - a není to překlep.


Setkali jste se s tím určitě už na základní škole, když jeden žák opsal od druhého nějakoou nebetyčnou krávovinu a právě proto byl odhalen, poněvadž podle pravděpodobnosti není možné, aby tutéž chybu udělali oba dva.

Inspirovala jsem se také vlastními překlepy a zkomoleninami, které se mi stávají v přímé úměře nedostatku volného času, případně mi je často způsobuje používání různých kuriózních mnemotechnických pomůcek. Je toho zkrátka hodně, co mne zajímá...
Když už nemůžeme ovládnout své chyby, tak je aspoň dokažme využít.

Kdysi dávno sehrál můj přítel dohromady na jednu kazetu pár kratších demoalb jisté velice populární kapely a pro své účely ji nazval From the Ether. Kazetu půjčil několika svým známým a po nějakém čase potkal člověka, který mu naprosto vážně přesvědčen tvrdil, že album From the Ether patří k normálním řadovkám oné skupiny.

Další inspirací mi byli naguálové a jejich sebepotvrzovací mechanismus. Přejede-li naguála auto, není to proto, že by nedával pozor, udělal chybu, ale proto, aby se žáci něčemu naučili. I to však lze dobře dokázat, jak vysvětluji níže.

Postup: vkládejme do svých článků neviditelný vodotisk svých chyb - který by nám pomohl odhalit bezmyšlenkovité opisovače a vykradače, jako ornament mistrovských řemeslníků, kteří si signovali své dílo.
Nejlepší bývá vybrat si nějakou méně důležitou pasáž, aby to nebilo přímo do očí a fakticky neznemožňovalo ostatním s článkem pracovat, protože to zůstává hlavním důvodem, proč něco vlastně publikujeme.
Bezmyšlenkovitý opisovači a kompilátoři, kteří nám vadí nejvíce, převezmou všechno komplet a nebudou se unavovat, aby si někde ověřil fakta či snažili se něco pochopit.
Pro své přátele mějme nachystaná errata, vysvětlivky, dekryptovací klíče, neboť jsou to zároveň naše jediné důkazy, že o svých vlastních chybách víme a že byly naším záměrem. Taky nám odpadne trapné vyptávání, jestli si naše výtvory přečetli a co si o tom myslí...
Fake Deamon princip lze doplnit magickými rituály, jako je gnose, tvorba elementála i jiné metody...

Přesto zůstává, že nejlepší ochranou našich nápadů je náš vlastní styl, naše osobnost - která když není, tak ji nelze ničím nahradit.

La Petite Mort