URBANŠAMANISMUS III

Tři a půl poznámky: k tématům masových atraktorů, k Temnému archetypu „Sexus Nexus Misantrop“(1), k novým formám geneze mytologie pro nejmenší - i se svými (nejen genderovými) kýči a klišé -(2) až k ukázce možného apokalyptického vyústění přehnaného sociálního darwinismu, paralelně s nástupem nových filmů o "rychlých zombies"(3). Půlpoznámka na závěr: hudební rituální kulisa k oživení "Fake Deamona"(1/2).

Foto: Jan Havlásek, Lednové barvy.

1) Generace X a masové atraktory
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)

Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.

- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)

A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.

První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.

Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.

Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.

Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.

2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.

Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.


3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.

Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)

1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.

Jean Dubuffet: Děsivá kultura, Herman a synové, Praha 1998
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.

Jako ohlédnutí za rokem 2007, (C)atalessi

KDO SE SKRÝVÁ ZA ŘEKOU

Undergroundový příběh s nadějným koncem. Nechybí prvky fantasy a magického realismu. Temné vánoční vyprávění, letos trochu v předstihu.

Kdo se skrývá za řekou

(Lucía La Palidez Mortal)

Zaplatila, otočila do sebe džbán a prolila hrdlem poslední zbytky piva.
„Nedá se nic dělat, chlapi, už budu muset.“
„Né, ještě nechoď.“ Začala opilecky škemrat známá sestava místní nálevny. „Nechceš doprovodit?“ Nabídl se jeden z nich, podle hlasu Lojzík.
„Né, já su pořádná baba. Takový už se nerodí. Samostatná. Postarám se vo sebe. Dojdu v richtiku, bydlím tady kousek.“
„Anéééžka čéééskááá, pořááádnáá žénskááá...“ Zapěl Lojzík. Pravděpodobně bude za chvíli sám potřebovat doprovod, ale nikdo s ním nebude chtít jít, protože Lojzík si po cestě nachcával do vlastních kalhot. My dva bychom teda měli ránu, pomyslela si.
Navlékala se do kabátové bundy a potom si zkontrolovala nehtem ukazováku, že má všechny zipy zapnuté. Nejdřív ten v rozkroku. Tihle chlapi byli sice učiněná dobračiska, ale stejně tak by ji klidně dokázali nechat sedět s puntem rozepnutým dokořán, potom co absolvovala náročné ženské chcaní vestoje pozpátku, v úzkostné snaze nedotknout se ani v nejmenším smradlavého hajzlíku. Jo, a ještě by se ty hovada tlemili, pošťuchovali lokty a ukazovali si na hrbolky neholených chlupů kundičky, pod tenkou vrstvu látky zapraných kalhotek.
„Anežka, ta se nemusí bát, voe, ta donde třebas i poslepu...“ Zaslechla úšklebek a ucítila potlačované chrochtání ostatních ožralků. Další polohlasem dodal, že třeba i potmě. Zase ta vlhká frkavá prasečí reakce, která ji trochu zamrzela. Proč jenom musejí pořád na někoho dělat ramena, mít nad někým vrch. Nemínila si ale hledat nějaký jiný podnik, všude je to stejné a někde snad i horší. Tady jí občas za těch pár naškudlených floků nalili pivo nebo lacinou kořalu a na nic se neptali. Zapadla mezi místní zvířenu a personál nemusel vědět, co dělá taková ženská sama v putyce. Co by dělala, chlastá tam, sedí a ryčně se směje, pronáší hlouposti a zabíjí čas, stejně jak oni. Hospodská baba. Není nakonec zas tak moc těžké do toho vklouznout.
Sebrala bílou hůl, opřenou o zeď a s ťukáním si začala klestit cestu napříč podlahou, mezi labyrintem noh stolů, židlí a štamgastů. Narážela do tabulí jak můra do lampy, čísi neviditelné ruce narychlo chytaly vratké půllitry a přeplněné masivní popelníky a směrovaly jí k východu. Dávno zajezené vtipy jí stáhly hrdlo, dusily v jícnu. Utěšovala se, že oni to tak nemyslí, jsou tuplem ožralí a možná že je to z jejich strany i jakýsi druh neohrabaného komplimentu, který sama vyprovokovala svým rádoby sebevědomým chvástáním.

Před hospodou nasála noční vzduch. Cesta domů v ní vždy navozovala jistou úroveň vzrušení, dobrodružství, které zápasilo s tupou touhou po peřinách a hladinou alkoholu v krvi. Musí dojít, děj se co děj, ať sněží nebo prší, opakovala si jako naprogramovaná. Do určité míry to dokázalo zaplašit údiv nad tím, co se to s ní stalo. Takhle si svůj život nepředstavovala, když byla ještě malá holka. Rytmicky oťukávala cestu před sebou, registrovala terénní nerovnosti a brzy i zaměřila pravidelný hukot motoru osamělého auta. Nějaký blížící se půlnočního jezdec. Ve dne tady jezdívalo spousta aut, panoval akustický chaos, ale v noci zavládl očistný klid, který jí rozšiřoval obzory mnohem dál a pod povrch, než může obyčejný smrtelník vidět. Slyší i bzučení elektřiny v drátech. Vůz se přiblížil, pokračoval směrem dál, když tu náhle ji vyděsila nečekaná rána, která rozčísla vzduch. Rychlé prásknutí, cosi se skřípavě smýklo stranou po přední masce auta, kutálelo se to dílem ve vzduchu a dílem skákalo po asfaltu, až to nakonec přistálo u obrubníku, malý kousek od ní. Téměř vzápětí se z tohoto místa spustilo chraplavé vytí, nářek bolesti na celé kolo.
Stalo se to rychle, automobil ani nezastavil. Kočka. Neopatrné zvíře, které přebíhalo přes cestu. Stála tam jenom ona, slepá ženská a vážně poraněný tvor v bolestech. Na introspekce teď nebyl čas. Poznala po hlase i po zvucích, že to má kočka spočítáno. Zvíře se instinktivně pokoušelo vstát, ale nepohyblivý rozdrcený zadek je pokaždé stáhl zpět do kaluže. Slyšela to čvachtnutí a změnu v hlase, když zvíře současně vyjeklo bolestí. Po několika pokusech s tím kočka přestala bojovat. Prvotní vrčivý podtón vzteku a údivu nahradila bezmoc a odevzdání. Jako odsouzenec, který to už chce mít za sebou, volalo mechanicky o pomoc člověka, jenž si přece vždycky ví rady. Tak už pojď, skončeme to! Slepá žena se třásla strachy. Také si přála, aby ten nářek už skončil, zarýval se jí do kostí a obracel žaludek, sdílela část té bolesti, ale zároveň si uvědomovala, že je tím posledním, kdo by mohl pomoc. Nesměla riskovat, bylo nemyslitelné, aby se zvířete poslepu pokusila dotknout. Nebyla si ani jistá, jestli by je dokázala něčím dorazit, dokonce i kdyby viděla. Jakto, že ten blb nevylezl, aby se podíval, co to vlastně trefil? – durdila se hněvem. Možná jeden z taxikářů, má za sebou kus noční směny a je rád, že se ještě drží při smyslech. Ale co teď? – myšlenky cirkulovaly hlavou jak splašené. Možná by se mělo zavolat do nějakého spolku pro ochranu zvířat. Přijedou s dodávkou, píchnou kočce nějakou smrťáckou injekci a bude hned po všem. Chladnoucí mrtvolku strčí do pytle a naloží na korbu. Ale jak by tam mohla jako zavolat, i kdyby znala číslo, když sebou nemá mobil?! Její stará Nokia ležela doma na nočním stolku. Do hospody ji pro sichr netahala. Kdyby měla mobil sebou, mohla by třeba zavolat policajty, na bezplatnou linku. Však už by z centrály vyslali někoho z místního okrsku. Teď, v noci, ti by teda měli radost. Určitě by se jí začali vyptávat, co dělá taková slepá ženská potmě venku sama. Jo ták, paní se vrací z hospody dom. Vrchnost vždy buzerovala ty neubožejší, radši ženské, než chlapy, mrzáky, než zdravé. Teď, teď, když to bylo potřeba, noční hlídkový vůz nikde. Napadlo ji, že by se taky mohla vrátit zpět do hospody. Snad by barman mohl mít telefon. I když, v takové díře... Nechtělo se jí šlapat tu cestu, měla už půlku za sebou. A navíc znovu vstupovat do toho hluku, smradu a bahna. Půjde směrem domů, má tam u postele mobil, někomu zavolá – rozhodla se. Půjde domů. A jestli kočka cestou sama pojde, nebude to její vina. Je přece slepá, nemusí hned každému pomáhat, je přece tolik jiných lidí, kteří by mohli. Jenže teď už asi všichni z těch malých baráčků před mostem spí a za řekou už to určitě nikdo ani náhodou nezaslechne. Pokud v těch domcích ještě někdo bydlí, taky tam mohly být už jenom sklady a výrobní prostory chudších firem.
Spěchala navyklými pohyby, cestu přece znala docela dokonale, takže už ani nemusela používat svou hůlku, která by ji zdržovala. Jakoupak měla asi ta kočka barvu? Jakou jinou, slepému každá kočka černá! Učinila opatrnější krůček nahoru na vyvýšený asfaltový plást mostku, hřebem pravé ruky na několika místech lehce otřela zábradlí a ve správné chvíli, přesně podle programu sestoupila na druhé straně. Je za řekou. Ocitla se na úseku, kde zase naopak úroveň chodníku poklesala hlouběji pod terén travnatého svážku, obrubník se zde proměnil v malou betonovou zídku, po které lozívaly mladší děti. Kroky kolemjdoucích se tu rozléhaly s dutou ozvěnou, jak v malé jeskyni anebo pod mostem. Většina vidoucích lidí by si tu změnu zvuku ani neuvědomila, dokonce ani v nočním tichu ne. Ale ona slyšela dobře všechno.
Někdo stál na křižovatce. Byla si tím jistá. Někdo tiše stojí tam před ní! Zaslechla zvláštní zvuk jako by původem od jakéhosi těžkého pláště, který si nedokázala představit, jenom to otření látky o sebe sama a toporné zavrzání bot, jejichž majitel právě přešlápl na místě. Škrábnutí tyče po asfaltu. Něco drží v ruce. Patrně hůl. Docela těžkou hůl. Ten člověk tam evidentně na něco čeká, na něco konkrétního. Nebyl to pejskař nebo náhodný kuřák, to by hned rozeznala.
Okamžitě se zastavila, položila nakročenou nohu zpět na zem. Najednou dostala strach. Kolikrát si říkala, že tady ten úsek je jako stvořený pro přepadení. Ale kdo by chtěl přepadnout právě ji, nepříliš udržovanou životem unavenou ženskou, mrzačku, které už zbývá v životě jenom ten chlast? Ubohou trosku, co sotva vyjde z invalidního důchodu?
„Hele, já sice nevím, proč tam stojíš, ale vím dobře, že tam seš!“ Odvážila se zavolat. Žádná odpověď, jenom jakési podezřelé prázdno. Něco jí nesedělo, až se jí z toho zježily chlupy na těle. Ucítila pot na svých zádech.
„Poslyš, ty úchyle, já se tě nebojím! Pojď ke mně blíž a já ti mrdnu takovou jednu hůlkou mezi voči, že na to do smrti nezapomeneš. Jestli chceš prachy, tak žádný nemám a jestli chceš, no, tamto... tak já mám doma svýho chlapa! Čeká tam na mě, až se vrátím, a ten si tě potom podá!“ Přála si, aby to byla pravda, i když by jí byl kdokoliv doma houby co platný. Občas si dělávala srandu, že se spolu s bývalým slepým přítelem už nějaký čas nevídají. Rozumíte, nevídáme se spolu... Ironie. Vzplanutí z léčebného pobytu venku moc dlouho nevydrží, říkávalo se. Zazlívala mu, že chodí do hospody a po jeho odchodu tam začala docházet sama.
„Pořádnýho chlapa, né jako ty, ty... úchyle!“ Zaskučela ještě jednou v naprostém zoufalství. Nikdy se ještě necítila tak strašně odepsaná, dokonce ani když ztratila ten poslední drobet zraku.
V největší beznaději zaslechla, jako spásu, blížící se dívčí hlasy. Nevinné štěbetání vycházelo zpoza neznámého, který stál jako hradba mezi ní a jimi. Ulevilo se jí trochu, ale vzápětí obezřetně natočila hlavu ve směru chladného závanu větru, který se protáhl kolem. Jen vítr. Potom si uvědomila, že dokonce i ta kočka už konečně zmlkla, jako by její život sebrala smrt, jako jahůdku po cestě. Poznávala ty hlasy, patřili študačkám, které bydlely ve stejném bloku laciných bytů ve starých pavlačácích.
„Jéééje, nepotřebujete pomoct?“ Konečně padla otázka a ona náhle zjistila, že ještě pořád svírá svou hůl, napřaženou v bojové pozici. Přitáhla ji k tělu a identifikovala půl hodiny starou mentolovou žvýkačku, šaty nasáklé lepší hospodou a jemnou stopu voňavky, kterou se dívky nastříkaly ještě před odchodem z bytu. Obě dvě stejnou značkou a pravděpodobně i tímtéž flakónkem. Hladké paže ji citlivě sevřely předloktí a jemně ji odtáhly kamsi na stranu.
„Viděly jste ho? Toho chlapa?“ Zmateně vymáčkla. Kam se mohl ztratit? Neslyšela ho přece utíkat.
„Né, neviděli jsme nikoho, široko daleko. Teda až na vás, babčo, teda paní. Pardon, nejste ještě tak stará. Vás bylo vidět už zdaleka, jak tam s tou bílou hůlkou máváte, jako nějakej čaroděj Gandalf.“ Vyprskly smíchy.
Nedávalo to smysl. Dodatečně si uvědomila, že vlastně po celý ten čas neucítila žádný pach ze strany neznámého, alespoň nějakou slaboučkou stopu, přestože vítr vanul směrem od něho k ní.
„Téda, vy slepý ale musíte být šikovný...“, dodala si kuráž ke konverzaci druhá z dívek, aby jim cesta k domu lépe utíkala. „Jak jste to poznala, že přímo před váma je ten otevřenej kanál?“
„Co jako?“ Nechápala.
„No, přece mají tu hůlku, kterou si klepou na cestu před sebou, ty blbá.“ Odpověděla jí netrpělivě kamarádka. Volnou rukou si zaklepala na čelo. „Vidíš, má tu hůlku a asi pak chuděra nevěděla, kudy to má obejít.“
„Kanál?“ Honily se jí hlavou různé myšlenky. „Jakej kanál?“
„No přece ten, u kterýho jste stála, když jsme vás našly... je to vod těch dělníků hrozný, nezodpovědný, že to tu nechávaj přes noc takhle nezadeklovaný, jenom tam na stranu strčí tyčku s praporkem a jdou pryč, klidně od toho. Padla. Někomu by se mohlo něco stát, má to aspoň šest metrů.“
Teprve teď si vzpomněla, že musí být řeč o horním vyústění stoky, jež měla za úkol odvádět přebytečné splašky a dešťovou vodu do řeky. Na kovovém poklopu její hůlka pokaždé vydávala duté rány a patrně i zanechávala drobné vrypy. Ale dnes přece tolik pospíchala, kvůli té pitomé kočce, že ani nekontrolovala cestu před sebou. Kdyby tam spadla do díry, tak je po ní.
Děvčata ji opustila před domem, ale několikrát je ještě musela ujistit, že už teď ale vážně nic nepotřebuje, děkuje za doprovod a dobrou noc. Odcházely v přesvědčení, že se to té ženské už trošku motá v hlavě. Udělaly dnes dobrý skutek a měly ze sebe dobrý pocit.
Stoupala po schodech a napadlo ji, že právě ten neznámý chlap ze všeho nejvíc připomínal sny, které sem tam mívala. Občas v nich spatřila neurčité tvary, barvy, na které si už ani nevzpomínala, zkoušela na ně zaostřit a přesně určit, jakým způsobem se liší jedna od druhé. Nedařilo se to a ke všemu, navíc jí chyběl ten vnitřní pocit, že to, co stojí před ní je skutečné, hmotné.
Fantóm. Přízrak bez zápachu. Čekal tam na ni.
A pak ta kočka, co už chcípla – už nikdy nesmím být takto neopatrná, uložila si předsevzetí, zatímco odemykala dveře své jediné místnosti. Pečlivě za sebou zamkla.
Uvnitř pak bez zbytečného zouvání najisto nakráčela k ledničce, otevřela vrchní dvířka mrazáku a zručně tam nahmátla načatou láhev vodky. Tohoto panáka si dneska teda zaslouží, to jo! Otevírala šroubovací uzávěr natolik dychtivě, že se jí vzápětí vymkl z dlaně dolů na zem a odkutálel se pryč. Později si bude muset kleknout na všechny čtyři a pohmatem prozkoumat podlahu. Dělala to už mockrát. Ale to jí teď tolik netrápilo. Usedla na židli a napila se rovnou z flašky. Mrazivá tekutina explodovala v ústech a teplo se jí pak vzápětí rozlezlo po celém těle, uvolňovalo napjatou strnulost.
Přežila svou smrt! Její smrt tam na ni čekala, číhala na ni, až spadne do díry a srazí si vaz. Klidně se to tak mohlo odehrát! Smrt stála připravena...
Doušek naděje se jí spolu s hanáckou rozléval po žaludku. Smrti dnes unikla o nepatrný vlásek a ta se chuděra musela spokojit jenom s tou přejetou kočkou. To tedy může znamenat jenom jediné: Že i sama smrt, člověku nadřazená bytost, je v jistém ohledu slepá! Také vidí jen na malý krůček před sebe, jako vlastně i všechno ostatní na tomto světě. I ty dvě holky byly slepé, v jistém smyslu. Nemohly vidět smrt. Je toho hodně, co nevidí, protože nahlížejí na svět jenom očima.
To ji pobavilo. Nejede v tom sama! Takže to kromě toho i znamená, že nic jako osud nemůže existovat, mudrovala si dál. Osud není daný, když je i budoucnost pokaždé nově utvářena každým naším dalším krokem. Zbývá jí tedy ještě šance, jak ovlivnit tu svou budoucnost. Bude-li chtít. A ona chce! Má to pod svou kontrolou, konečně cítí, že má svůj život ve svých rukách. V čích jiných by byl? Cítila se dobře. Už měla po krk tohoto živoření, bez kouska naděje, otrávena jedem bezmoci, odevzdaná. Jeden den fádnější jak druhý, jako exkrementy během potupného čekání na smrt.
Hned zítra začne nový život, něco už vymyslí. Naděje jí dávala tolik potřebnou sebejistotu.
Vždyť k čemu by také potom bylo platné, že dneska unikla své vlastní smrti!?

(c) Lucía La Palidez Mortal
(Toto vyprávění je věnováno architektově temné noci duše)

Neurolingvistická praxe vulgarity a ryku

(Catalessi)

Začátkem tohoto roku přinesl syn ze školy poznámku, kde stálo, že používá nevhodné výrazy. Když jsem se ho zeptala, co přesně řekl, popsal mi situaci, která se odehrála v hodině výtvarné výchovy. Vymáčkl obsah tuby s hnědou temperou a vyjádřil se nahlas mezi spolužáky o výsledném produktu, že to vypadá přesně jako hovno. Dva spolužáci ihned nelenili a nahlásili to kantorce. A už stála poznámka v deníčku: „M. používá nevhodné výrazy! Hrůza!“
Pochopila jsem, že od časů, kdy jsem školská zařízení navštěvovala já, se vůbec nic nezměnilo a můj syn se setkává s úplně stejnými problémy, jako já sama za dob povadlých komunistických soušek.
Vytlačený váleček hnědé barvy skutečně připomíná hovno a není se co divit, že živelně reagující druhák to slovo vyřkne, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlel. Jedná se přece o výtvarnou výchovu a umění je vždy stránkou pocitovou. Nicméně vím, co za tím stojí. Ne, že by paní učitelka byla nějak zvlášť útlocitná nebo ono slovo neznala, tady šlo prostě o princip.
Mysl takovýchto kantorů totiž funguje na bázi kosmologie, dle které existuje jistá zásobárna zakázaných činností a slov, jakýsi klifot, kde jsou průvodní jevy propojeny ve vztahu příčinnosti. Kdo mluví sprostě, začne se flákat a roste pro šibenici, kdo lže, ten taky krade, kdo krade, může i zabít... Nebudeme zde rozebírat takové negativní školní jevy, že potlačení individuality je cenou za to, jak se vyhnout třídě plné amorálních a všehoschopných bestií, dále pak že slabý a třaslavý vůdce potřebuje maximum nadvlády a že iluze pořádku ukrývá pokrytecké křivárny pod povrchem, kde se žáci učí vzájemné zradě apod.
Nám se jedná o praktický efekt vulgárních výrazů. Jednou jsme vyrostli a zjistili, že nyní už můžeme nahlas vyslovit ona slova, kdy se nám zachce. Samozřejmě nikoliv před svými nadřízenými a také se to neschvaluje v množství větším než malém ženám, chtějí-li si zachovat dekórum dámy - stále existuje několik oblastí, kde tato pravidla přetrvávají ve formě ohlávky.
Rodiče dítěte si tak přirozeně vypěstují minimálně dvojí osobnost, jednu výchovnou, kterou mohou ukázat před svým dítětem a druhou skrytou, bestiální, o různých úrovních, ocejchovanou hvězdičkami nepřístupnosti. Nad vším tím panuje cenzura mysli, která je projevem socializace. S cenzorem pracuje ráda chaosmagie, zásluhou přímých osobních přístupů malíře A. O. Sparea, a pokouší se tohoto cenzora obejít. Umělci totiž bývají svéhlaví, umělci častokrát narážejí na různé mantinely a hranice, spoléhají mnohem víc na vlastní intuici než na to, co papouškují masy mainstreamu. Co se stane, když je tato cenzura odbourána? Znamená to, že by takový jedinec mohl být mnohem svobodnější? A v reálu, pomůže to jedinci vůbec nějak, nebo mu to naopak způsobí další problémy, pramenící z „asociality“?
Důvodem, proč tento náboj práce s cenzorem funguje může být právě ono napětí, které se s rutinou vytrácí. Z vědomě používaných vulgarismů se časem stávají nevědomé, automatické reakce, takže si jedinec, vyjadřující se jako dlaždič, už po čase ani neuvědomuje, co svými slovy vyvolává.
Uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství, kterou mi sdělil můj kamarád. Jelikož sám potomky nemá a nevychovává, je mu dáno otevírat uzavřené kapitoly vlastního dětství z jednostranného pohledu, jenž v něm vyvolávají zranění ze známých pocitů nespravedlnosti.
„V naší rodině byly vulgarismy přísně zakázány a to se vztahovalo i na případy, kdy si člověk potřeboval nějak ulevit. Kopl ses například do nohy a když jsi zařval „Kurva! Piča!“, hned následoval trest. Myslím si, že aspoň tohle nám „naši“ mohli tolerovat.“
Dostáváme se k zajímavému posunu, kdy se vulgární výraz prezentuje jako forma úlevy od nesnesitelného tlaku. Jakési nevědomím přidělované povolenky k porušení obecných zásad, poskytované za to, že člověk trpí. Souzní-li s jedincem jeho okolí, je mu tento projev tolerován, bez empatie okolí dochází k zákazu nebo k projevům nevole vůči jakémukoliv zlobnému ryku a křiku dítěte. Účetní Fantozzi ve snímku Paola Villagia se za pomoci svého kolegy, účetního Felliniho, udeří do palce, když společně zatloukají stanový kolík. Aby nevzbudil poblíž stanující Němce, připleskne dlaní ústa a co nejrychleji utíká cestou do nejbližšího lesíku, kde se může svobodně vyřvat, až tím plaší ptactvo a jinou divou zvěř. Tento obraz má hodnotu psychoanalytickou, zdá se, že všichni v sobě máme takového Fantozziho, který pokaždé peláší do skrytu duševního lesíka, aby si mohl ulevit. Křičíme dovnitř a plašíme sami sebe a pak to chvilku trvá, než se to všechno splašené zase uklidní a usadí. Stejný obraz lze aplikovat i na proces evokace, křičíme excitováni do svého nitra a sledujeme, které z jeho obyvatel se nám zase podařilo vyplašit.
Křik má hodnotu magickou. Mnohé národy pomocí zvonců, povyku, chřastění řetězy zaplašovaly zlé duchy. Čerti na Mikuláše chřastí řetězy, to je ten případ, když na sebe obyčejný člověk vezme podobu pekelné bytosti. Na valašsku existuje řada lidových vynálezů, které mají pomoci tento hluk automatizovat, hole s řetězy, opasky, na něž jsou připevněny kovové předměty, která mají chřastit. Dokonce i chaosmagie zná vykazování nebo zastrašování „entit“ smíchem nebo křikem.
Podobnou funkci zastává ohrada vulgárního výrazu. Za vhodných podmínek se tento projev může stát neuroligvistickým symbolem, když nemůžete utíkat do hlubokého lesa, abyste se z plna hrdla vyřvali.

Vulgarismy můžeme vydělit do několika kategorií:
- sexuální nadávky statické (kokot, piča, kurva...)
- sexuální nadávky dynamické (mrdat, jebat...) a adjektiva (zmrdaná, vyjebanej)
- fekální a spojené s nezdravými a hnilobnými procesy (hovno, sračka, strup...)
- hodnotové soudy, zaměřené na duševní schopnosti konkrétního viníka (debil, imbecil, kráva, vůl...)
- metavulgarismy, složeniny, které získávají osobitý a mnohem silnější náboj (kurvadrát, strupatej čurák, do posraných chlupatých kulí, ...)

Metavulgarismy je dobré mít připraveny do zásoby, podobně jako sigila, v momentě excitace nebývají vhodné podmínky k jejich vytvoření. Existují i slovníky vulgárních výrazů, které jsou hříčkami z péra undergroundových intelektuálů, nicméně já bych doporučovala především invenci a individuální objevitelské úsilí v široké škále kulturní nabídky. Lexikony vulgarismů totiž nedokážou zachytit náboj situace a tím pádem působí poněkud mrtvolným dojmem.

Vhodnost situace

Jak už bylo výše řečeno, jedná se o možnost úlevy. Velká většina tlaků, které na člověka působí, jsou vyprovokovány interakcí s jinou osobou (osobami). I lidi můžeme posílat do piče, je však nutné si uvědomit, že toto jednání dává signál, že tato konfliktní situace přerostla meze našich schopností se s ní vypořádat slušně. Pokud takto někdo reaguje na sebemenší kravinu a vyletí jako čertík ze škatulky, dává tím o sobě také najevo, že situaci nezvládá. Namísto respektu si tak může vybudovat jenom pohrdání.
Situace konfliktu z očí do očí se řídí pravidly fyzické síly. Existuje nepsané pravidlo, že ten největší a nejsilnější má výhodu a podle konfigurace jeho agresivity se také vyvíjí míra toho, co si ostatní k němu a i k sobě navzájem dovolí. Samozřejmě i menší a slabší mají k dispozici celý arzenál strategického jednání, jak strhnout situaci na svou stranu, ať již aliancí s někým silnějším, nebo jiný způsob zastrašení či ohromování. Fyzická situace ovšem většinou probíhá pod blahodárnými pravidly sebezáchovy: můžeš-li se konfliktu vyhnout, udělej to.
Jako děti jsme slyšeli od jednoho moudrého pana profesora, že velcí vojevůdci rádi sledovali boje hmyzu, například mravenců, aby se od nich přiučili něco o strategii. A tak jsme pak sebrali několik rezavých mravenců a vhodili je mezi černé, abychom mohli sledovat, co nového vymyslí a jak si strategicky poradí. Rezaví mravenci ale docela obyčejně vzali nohy na ramena.
Podstatnou výjimku tvoří situace, ze kterých není úniku. Jsou známy případy žen, které byly přepadeny a dokázaly se ubránit (zajistit si příležitost k útěku) pomocí vulgarismů. Jak již bylo výše zmíněno, vypadly tak z klišé „ženské role“, ve které jsou vulgární nadávky zakázány. Podobně musí v první fázi útoků bránit i novopečený vězeň svou integritu před nátlakem mazáků, a těchto několik prvních sekund po vhození do mraveniště může definitivně rozhodnout o jeho dalším osudu.
Mnohem bezpečnější jsou metody použití vulgarismu o samotě, případně v soukromí. Setkáváme se dokonce se zmírňujícími opatřeními, dle kterých je slovo částečně cenzurováno nebo zkomoleno (kua, je to v pí-dží, pérdel...) apod. Tato úprava sice může naznačovat jisté zábrany, které nebyly dostatečně překonány, nebo se tímto způsobem i mohou vytvořit, přesto však působí příjemně a humorně. Dokonce i té nejsprostější nadávce, použité v humorném kontextu, může být snáze odpuštěno.
Nakonec jsou tu i komorní situace, ve kterých se člověk stává urban-šamanem. Představte si, že stojíte na kraji chodníku a chcete přejít na ostrůvek, kde má zastávku váš spoj. V tom vám však dokonale zabraňuje spojitá řada aut. Vidíte přijíždět tramvaj, která má vaše číslo, ale auta pořád nezpomalují, mezera nebo konec řady v nedohlednu a zrovna na potvoru ani nikdo nechce zaparkovat nebo odbočit, čímž by vám vytvořil skulinu. Vy jenom za touto hradbou přihlížíte, jak tramvaj otevírá dveře, zazní signál, dveře se zavírají a vaše doprava odjíždí bez vás, takřka na dosah ruky. V chladném období na vás dokonce zavane proud tepla z jejího nitra. A šlus. V takových situacích beru například jméno hudebnice P.J. Harvey nadarmo a vyslovuji je s chybou tak, aby vyznělo co nejsprostěji. Do P.G.!
Mohu si to dovolit, protože vím, že další tramvaj mne odveze do jiného, alternativního stavu, kterým se daná situace uzavře a zbaví mne tím břemena agresivity.
Nebo když s vozíkem pobíháte mezi regály supermarketu a hledáte zboží, které nějaký imbecil přesunul do naprosto neznámé lokace.
Ale pozor! Nenastane-li však okolnost, která problémy vyřeší a uvolní tlak, můžete zůstat i se svou agresivitou sami, což je druhým břitem ostří, kterým se můžete pořezat. Výkon jakékoliv činnosti ve vzteku, zvláště činnosti, která vyžaduje šikovnost a koordinaci namísto síly, může vnitřní agresivita podstatně zkomplikovat. Výsledkem se stane, že vám duchové, energie či síly vaši naštvanost oplatí, takže si sami zavaříte. Záleží tedy na tom, jestli dokážete uniknout svému stresu a přepnout na jiný kanál. Osvědčenými zdravými pomocníky urban-šamana jsou v tomto pohyb, procházka, změna okolí, pomocí nichž lze jednoduše realizovat i změnu mysli. Únikový manévr.


Závěrem: všechno záleží na osobní citlivosti, někomu stačí ulevit si slovem „božínku“, jiný potřebuje daleko silnější kalibr. Rutina však otupí i to nejvybroušenější ostří.
Takže, pokud se pokoušíme o neurolingvistické programování na bázi excitace a vulgarismů, dělejme svou práci dobře a inteligentně. Stejně jako by působil směšně jedinec, který se po ulicích pohybuje v ceremoniálním plášti, podobně tak se dá dobrá metoda totálně posrat i příliš častým používáním vulgarismů.
A co jsem řekla synovi? Vysvětlila jsem mu, že později se třeba nevyhne situacím, kdy bude muset „sprostá“ slova používat – třeba kvůli pozici ve skupině kamarádů. Ať to však dělá s rozmyslem, nenechá se unést a dává pozor, aby jej nezaslechla učitelka nebo žalobníčci. Nechat se načapat je hloupé.
Sama jsem si pak sedla a prošla své undergroundové příběhy, kde se to vulgarismy a násilím jenom hemží. A při té příležitosti jsem si v duchu probrala bod po bodu svou vlastní únikovou cestu do háje, kam se klidně i odebéřu, bude-li potřeba.

Pořádná řacha za Boyda Rice!

(Lucía La Palidez Mortal)

Probudila se a ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že on už také nespí. Našla ho sedět na kraji postele jak zírá do počítače.
Když se jejich oči setkaly, co možná nejpřesněji vylíčila své dilema: „Poslyš, jaká je psychoanalýza snového obrazu, ve kterém člověk sedí v loďce, s pádlem překříženým napříč přes klín?“ Čekala něco sexuálního, o ukojení a podobně orientovaných významech.
Bez dlouhého otálení odpověděl: „Nechat se nést proudem. Nic nepodniknout, ačkoliv máš k dispozici prostředek, kterým to můžeš ovlivnit.“
Přikývla. „To zní logicky. Dík.“ A spokojeně ulehla znovu do postele.


„Tvořit dobrou hudbu znamená objevit zajímavý vzorec. Ten vzorec pak rozvíjet a pracovat s ním dál a v tom se hudba podobá magii. Mimochodem, co si dáš na pití? Já tě dneska zvu...“
Pronesl nabídku, zatímco vyčkávali u baru. Pohlédla naň, jako se dívá kočka, které zasedli její oblíbenou židli. Hned poté, co jí alibisticky naplnili misku, pochopitelně.
„Dám si jednu kofolu, jestli mají...“ Vyčkala, až objedná a nemilosrdně se jala dekonstruovat načrtnutou hudební teorii:
„...a to ostatní s tím vzorcem, to mi připomíná opačný pohled Boyda Rice, jehož performačním cílem pod hlavičkou Non se stalo rozbíjení zažitých vzorců, a to jak v hudbě, v postojích nahrávacích společností, tak i ve své ostatní tvorbě, což nakonec zahrnovalo i tu magii...“
Okamžitě zareagoval bonmotem: „No jo, satanista! Však taky Boyd Rice v životě nic pořádnýho nezahrál! (...) Tak kofolu prej nemaj, vyber si něco jinýho.“
Zasmála se nad nečekaným „double“ zvratem situace a zvedla oči k barmance, aby tím oddálila příští výměnu názorů z oblasti hudební teorie: „Tak jednu fantu.“ Jeho směrem pak dodala, že je to jediná z těch postmixovejch limonád, která se nevyrábí výluhem vatiček z ampulí s léčivy.
Barmanka pohledem zhodnotila zákaznici, lišící se od běžné klientely v riflích a kapuckových mikinách: „A chcete k té Fantě taky skleničku?“
„Ne, mě stačí jenom flaška, když už to dneska má být underground.“
Otvírák vyloudil slabé syknutí. Jedna zmrdlá dvoudecová fanta pak cenou převýšila půllitr piva.

Sebrali mlčky své nápoje a vyrazili vyčkat, až se otevřou dveře sálu.
„To´s to tak trochu shodil. V tom Riceovi je mnohem víc významů, zapsal se do historie industriální a postindustriální hudby. Jeho záměrem nebylo vytvářet známé pojetí hudby nebo umění, byla to spíš terapie šokem, změna zažraných vzorců. Změna paradigmatu.“
„Mně jde hlavně o hudbu. Samozřejmě že celá řada muzikantů v ranné době industriálu předváděla spíš performance, nějak si na sebe vydělávat museli, ale to neznamená, že by věděli, co chtějí dělat. SPK, Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, tomu poslednímu jsem nikdy nepřišel na chuť...“
„Víš, četla jsem v jednom rozhovoru, jak asi nejvíc ze všeho vzpomíná na svůj koncert v New Yorku,“ pokračovala s Boydem Rice, „kde se mu v sedmdesátých podařilo totálně rozhodit publikum. Jen si to představ, takový kosmopolitní New York, všichni jsou tam na sebe strašně pyšní, jak dokážou přijímat cizí a odlišné vlivy a vycházet pospolu. Jakmile začne Boyd Rice hrát, a je to to jeho typický děsivý skřípění a skučení, prostě rachot a mela, v reakci na to lidi začnou pískat, bučet a nakonec řvát: „Já chci svejch sedm dolarů a deset centů zpět!“
Ale Boyd Rice hraje dál, jako by se nic nedělo.
Začnou teda po něm házet různý věci a najednou přilítne flaška od piva, která ho praští do xichtu.
Ta ho však nemůže v jeho odhodlání zastavit, hraje si dál to svý, o to řevnivěji.
V tom rozhovoru popisoval, jak ho to hrozně bolelo, zbytek piva mu stékal do očí a štípal, ale o to autentičtěji pak zaznívalo i jeho ječení a skučení, až repráky vyskakovaly. Komunikace umění s realitou.“
„Jo, to musela bejt sranda, ta autenticita události má něco do sebe. Na ty newyorčany mi to ale moc nesedne, skoro ve všech filmech spíš hodně pijou kafe. A poslouchají písničkářky. Taky LA mělo svou vlastní performerskou scénu, kde vystupovali jak Rice, tak třeba i Z´ev. Nepůjdem už do sálu?“
„Jdem. Počkej, teď si nejsem jistá, jestli to bylo New Yorku, nebo v Holandsku, ten Riceho koncert. Ale stejně je to jedno, mluvil o začátcích. Lístky z šatny máš u sebe?“

Festival pomalu s typickou chaotičností začínal, zapadli proto rychle do neobsazené pohovky ve stínech vyvýšené tribuny a odsoudili se tím zároveň k poslechu méně kvalitních předskokanů, kteří za hradbou mixážních pultů a laptopů zkoušeli své první triky až do chvíle, kdy nastal čas uvolnit místo jinému z kolegů - zatímco na pozadí scény namotávali elektrické šňůry na svá předloktí.
„Už by mohlo začít něco lepšího.“ Zívnul, natáhl nohy dopředu, jak nejvíce to řada židlí před ním dovolovala.
„To jsou ti Japonci?“ Chtěla vědět, co se právě děje na scéně, poněvadž při svém zraku bezpečně rozeznávala jenom siluety, bez detailů.
„Né, to je nějaká roztřapená mařenka, jak odsud z fildy.“
„Aha. Mě se zdála nějaká zrzavá, ale dneska se ti Japonci ve showbyznysu všichni odbarvují...“
Přežívali na svém gaučovém ostrůvku další přepojování mixpultů, zatímco se podivovali skutečnostem, že dnes někdo v elektronické scéně začíná v tandemu, neboť naopak k typickým výhodám žánru patřilo solitérství. Přímá vazba mezi interpretem a divákem, akce a reakce, shodli se. Pokud někdo dnes mixuje v párech, tak jsou to pojmy, slavné osobnosti, které dokážou obohatit situaci svým vhledem a typickým stylem.
„Jdu pro něco k pití. Dáš si?“
„Tak třeba kdyby pro změnu tady v tom baru měli kofolu...“ Blokovala pohovku nohama a jak se tak naklonila dopředu, všimla si, že na ni zpoza druhého konce zablikal mobil, který mu během toho válení vypadl z kapsy. Vzala jej do dlaně, dřív než přiláká pozornost někoho dalšího.
Beze slova jej pak vyměnila za právě přinesenou Fantu s brčkem.
Ucucávali a poslouchali přerývaný noise.
„Což mi připomíná, že i noise se musí umět hrát. Oni jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak to něčím zmrví.“
„No neumí to, to je vidět.“
Hluk ze sálu dával najevo, že nejsou jediní, kdo se nebaví. Občas zaznělo ostřejší cinknutí sklenice, skopnuté ze schůdků. Pečlivě umístila vlastní sklenici pod okraj pohovky, aby se vyhnula podobnému ruchu.
„To je hrozný. Tam se není čeho chytnout. Takové primitivní, ale bezúčelně. Bez výrazu.“
„Připomíná mi to některé projekty z labelu Ant-Zen, ale pouze v těch lepších chvilkách.“ Prohlásil směrem k pódiu. Svá další slova věnoval už přímo jí: „Takže připouštíš, že na tom něco bude, že i postmoderna musí hledat jisté vzorce a rozvíjet je? Že tato práce spočívá v řemeslné dokonalosti? V odvaze, která vyvěrá z konstruktivní dekonstrukce?“
Prstem objížděla jednotlivé články umělohmotného řetězu, co měla na krku. Pozlátko vrhalo odlesky.
„I noise se musí umět hrát.“ Slyšela ho, jak hypnoticky opakuje svou vlastní variantu myšlenky, kterou před chvílí přednesla. „Jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak vypnou základní komponenty, což je chyba. Ten borec vytváří zvuky a ta mařenka je potom modeluje a není vidět souhra, jenom napětí mezi nima. Dokud jim to hučí, pracuje zvuk sám a je to ok, problém je v těch minimalistickejch pasážích. Neumí s tím pak pracovat dál a utnou to ještě před vrcholem. Je to fušeřina.“
Pustila řetěz. Jejich pohledy se setkaly, z pološera vystoupla jeho přísná, do úzké štěrbiny stažená ústa, s koutky směřujícími k botám, a oči utopené v temných dolících. Takhle nějak se dívá ďábel, který nabízí pakt, pomyslela si, do očí mu nevidíš. Je ochotna zaplatit svou cenu?
Přikývla na němou otázku, která neměla konkrétní vyznění. Chtěla v tomto večeru s něčím souznít, s něčím souhlasit a toto byla jediná šance, jak tuto alianci zpečetit.
Jala se hledat láhev Fanty po okolních stolcích.
„Kde je ta flaška?“
Vtiskl jí do ruky svou a sledoval, co bude dál.
Vztyčila se a na moment v modravých paprscích reflektoru ustrnula, jako ve Sparově „Pozici smrti“. Pak hodem s plochou drahou letu skosila jednu z účinkujících dolů z pódia. Bylo to rychlé, jako z hodin branné nauky: malá a pevná láhev se zablýskla ve světlech reflektorů, skleněný granát s neslyšitelným vlhkým žuchnutím udeřil interpretku do tváře, umělkyně padá dozadu a mizí za mixpultem. Poprvé za večer se jí zdálo, že vidí výraz, ostře a nerozmazaně.
„To máš za Boyda Rice!“ Vykřikla pak do relativního ticha, které se rozhostilo...
(c) Lucía La Palidez Mortal
(Tato povídka je věnována Danovi)

Rozhovor s Mobem, ilustrátorem LN-P

Rozhovor Catalessi s Mobem, ilustrátorem českého vydání knihy Petera J. Carrolla "Liber Null a Psychonaut". Druhý, zrcadlově obrácený rozhovor Moba s Catalessi naleznete zde.
...

Kresba: Mob, Liber Null a Psychonaut CZ
...

1) Ve Tvých kresbách pro LN-P je viditelný důraz na ústřední figuru, obklopenou světem své osobní dimenze. Ústřední postava se snad bez výjimky ocitá situována tváří v tvář k pozorovateli, jako by se s ním chtěla konfrontovat co nejpřímější cestou, přes onen předěl mezi papírem a naším rozměrem. Co Tě vedlo právě k této stylizaci?

To je celkem zajímavý postřeh, je skutečně pravda, že klíčové na kresbách jsou ty variace na různé formy zažitých představ, kdo je to vlastně mág. Původní záměr byl ale jednodušší, chtěl jsem knihu, oproti originálu, pojmout pouze více koncepčněji a snažil jsem se, aby kresby spolu souvisely a ideálně ilustrovaly danou kapitolu. Původní vydání ilustrovali hned dva autoři (Liber Null Andrew David a Psychonauta Brian Ward). Po pravdě řečeno mi jejich práce snad pro slávu knihy přišly trochu nadhodnocené a já jsem chtěl vytvořit něco, co by dělalo kvalitám knihy rovnocenného partnera. Také jsem měl obavy jaké budou reakce, když si Čech troufne překonat Brita. Reakce ze zahraničí zatím nemám.
Přesto si nemyslím, že by oba moji předchůdci odvedli špatnou práci a přeci jenom i chaosmág je jenom člověk, čili když si člověk zvykne na podobu své oblíbené knihy v originále, čeká možná to samé i v jejím českém vydání. Mně osobně se např. Davidovy sigilie a spareovské stély hodně líbily, ale osobně používám automatickou kresbu jiným způsobem a imitovat spareovsky akademicky vytrénovanou ruku si příliš netroufám. Ty Davidovy kresby mi také připadají chvílemi nucené, resp. nejsou to pravé automatické kresby.
Inspirovalo mě možná trochu více Wardovo pojetí. Ward se snažil ilustrovat každou kapitolu Psychonauta nějakou příšerkou, bohužel ale zvolil podivný cthulhu-like styl, který třeba mně osobně moc neseděl. Zajímavé mi přišly jen dvě kresby. První ke kapitole Gnosticismus odkazující na konkrétní bytost související s původními gnostickými sektami - Abraxase se lví hlavou, křídly a hadem. A druhou byla slavná postava na obálce, kterou považuji za vynikající a dnes již možná i legendární obálku britského vydání. Sám jsem, abych konkuroval své oblíbené obálce, zvolil doslovnější výklad „psychonauta“ a nakreslil postavu meditující v izolačním tanku Johna Lillyho. Wardovu kresbu jsem vnímal jako originálně pojatého mága, tedy jakousi ilustraci toho, jak se mág může okolí jevit. Já jsem tu svou na obálce pojal aplikovaněji, tedy jako ilustraci toho, jak si asi nejsnadněji člověk navodí změněný stav vědomí, které je nutné k „psychonautice“, tedy simulací stavu, kdy se vjemy izolují od okolních vlivů. Nemá to daleko k póze smrti. Také mě napadlo, že Wardova kresba je Bafomet a sám jsem zkoušel několik bafometických návrhů na Léviho základě, ale ty jsem nakonec skončily v šuplíku (v pozměněné podobě jsem použil tarotového ďáblíka na str. 134). Osobně si ale myslím, že jsem Wardovu obálku nepřekoval, možná to chtělo i jiný design. Doufám, že u Hinea to bude výraznější.
Ale ještě konkrétněji ke kresbám. Ve čtyřech kresbách k Liber Null jsem se snažil o určitý „příběh“ vývoje mága (jedná se koneckonců o cvičebnici), v knize jsou kresby však seřazeny jinak (správné pořadí je: 1) Liber MMM (str. 26), 2) Liber LUX (str. 38), 3) Liber NOX (str. 2), 4) Liber AOM (str. 88)). Myšlenkou kreseb je postupná práce s bytostmi (nebo osobními kvalitami), které se během výcviku člověk snaží zvládat, aby se stal mágem, a které si i vytváří, tedy:
1) v meditacích definuje a zvládá strachy a obsese (mnich odolávající nutkavým myšlenkám a strachům, které se mu jeví jako monstra a přesahují jej).
2) když se s nimi konfrontoval v úvodním výcviku, studuje, jak s nimi bude pracovat (učenec v pracovně s příslušnými proprietami, za ním se seskupují postavy odpovídající klasickým magickým směrům).
3) začíná s nimi následně pracovat a vzdaluje se knižnímu světu, magie, „klesá“ na čarodějnickou úroveň, mág (zde čarodějka) si vytváří bizardní útvary, které už neodpovídají knižním předlohám.
4) vše končí tím, že mu bytosti slouží a pomáhají, a jinak všechny magické propriety se mění na futuristickou laboratoř, kde se jednou z bytostí stává i mág. V rámci Liber AOM ilustruji Carrollovu představu o vývoji magie.
Musím se ale přiznat, že tento výklad dělám zpětně, měl jsem od začátku jistou koncepci (hlavně ten dobový vývoj), ale nijak příliš fixní, byla tam spousta prostoru pro improvizaci. Tedy nechávám to otevřené čtenáři, ať to bere jenom jako klíče, které mu třeba něco otevřou nebo neotevřou. Chtěl jsem jen, aby kresby nějak promlouvaly a nerad bych byl příliš doslovný, tedy v mých kresbách není z mé strany vkládán nějaký přesný primární záměr, jak tomu bývá např. u hermetických schémat nebo alchymických alegorií, kde vše něco znamená a je tam propracovanější plán. Mně stačí, když má čtenář jen nějakou juxtapozici v kresbě a může se v ní nějak zrcadlit – jak jsi správně zmínila, proto ty tváře.

- Můžeš jmenovat i některé své inspirace, ze kterých jsi vycházel?

Samozřejmě jsem si nejprve prošel několik knih o chaosmagii a zjistil jsem nepříjemnou věc; až na výjimky kresby nejsou zvykem. Hodně jsem vycházel z výše zmíněného, tedy že v LN-P je právě tou světlou výjimkou, kde původní kresby jsou, tedy snažil jsem se odrazit od toho a „jen“ to vylepšit. Třeba další výjimkou jsou dvě ilustrace Annie Aaron v Liber Kaos, i když se mi líbily jsou hodně fantasy (je tam konkrétně bůh Pan nebo Bafomet a nějaká měsíční víla, což je u Carrollovské techno-magie trochu paradox). Dobré ilustrace mívá Jan Fries a mnohdy knihy, které s chaosmagií přímo nesouvisí, jako třeba knihy Michaela W. Forda. Dobré, ač nekvalitně reprodukované kresby, bývají v Grantových knihách. Kresby členů jeho lóže a zejména jeho ženy Steffi Grant na mě měly asi dost velký vliv. Steffi vůbec vytváří krásné kresby, jednak lehkou a vykreslenou rukou variuje Spareovké motivy, ale zejména dnes již legendární obálky Týfonských trilogií. Samozřejmě nesmím zapomenout na samotného Sparea, jehož kresba „Póza smrti“ mě inspirovala k ilustraci Liber LUX (str. 38). Spare byl ovšem akademicky vytrénovaný člověk a těžko se mu technikou rovnat. V hlavě jsem měl i rytiny Gustava Dorého.
Samozřejmě jsem měl také v hlavě spoustu komiksů jako je mág John Constantine ze série Hellblazer. Ale i rané věci Granta Morrisona (který byl chaosmagií inspirován), asi i trochu Sandmana, prostě co mi v té době přišlo do rukou.
Napadá mě že bych se pro další knihy mohl se třeba mohl inspirovat v umění malujících mágů jako byli: Crowley a jeho žák C.F. Russell nebo je stále zdravím kypící Bertiaux. Měl bych to alespoň rychle hotové. :-)

-A když už jsme u toho, jak ses vlastně vůbec dostal ke kreslení?

Teď trocha nostalgie. Když jsem byl ještě malý smrad, tak jsem si jednou tak listoval Čtyřlístkem (mimo jiné koncept založený na principu čtyřpólového magnetu), který mi otec donesl do postýlky a bylo mi jasné, že toto budu celý život chtít dělat. Tedy ne ležet pořád v posteli, ale kreslit komiksy. Jsem vlastně komiksový kreslíř, žádný skutečný umělec, co se snaží sdělit bolest světa. Někdy v první třídě jsem čmáral první epičtější komiksy a byl jsem u toho jako ve snách, vlastně si většinu té doby ani nepamatuju, jen to kreslení. Tak do 16i let jsem nepřečetl ani jednu knížku. Knihy jsem nesnášel a dodnes si myslím, že komiks nebo film jsou flexibilnější médium. Třeba i pro magii, lidi si pořád stěžují, že hlavně o knihách to není a něco na tom bude.
Bohužel většina prozatímního života se ubírala jiným směrem, než bylo rozvíjení kreslířského talentu. Paradoxně jsem studoval jazyky a živil se všelijak. Nakonec mě to ale zavedlo zpátky ke kreslení. Je to taková ta věc, co ti jde od dětství, o kterou nemusíš usilovat, ale stačí ti ji jen rozvíjet. Např. se ti nemůže stát, že bys něco takového zapomněla a pořád se k tomu vracíš. Když kreslím vím, že to má smysl, že mě to někam posouvá a vím, že to mám dělat. Víc bych to asi nerozpitvával.

2) V rámci druhé otázky tak trochu odbočím od výtvarného umění k tématu tvých ostatních aktivit v okultní subkomunitě. Jak se tato scéna jeví Tobě?

Tahle otázka asi musela padnout a jsem v pokušení se k tomu vyjádřit obsáhleji. Stává se pomalu zvykem, že se dokola řeší tzv. „scéna“ a hromada lidí vynáší pesimistické názory, se kterými osobně moc nesouhlasím. Čili pár mouder z měšce mé moudrosti, tedy:
I když se sem tam do někoho opřu a nevyhýbám se hádkám, neznamená to, že jsem nějaký arogantní pesimista, co se někomu vysmívá. Jsem v podstatě optimista, v globálu naši scénu vnímám hodně pozitivně a myslím, že se to někam vyvíjí. Je fakt, že se na jejím poli často derou do popředí marginálie a pseudoproblémy, ale i tak mě baví sledovat, asi jako každého, kdo se o ni jen trochu otřel. Jako celek ji vnímám zatím jen jako bulvární plátek, o magii to totiž není – tedy mnoho lidí, co touto subkomunitou proplouvá ani neví o čem celý ten pytel duchovních mouder je. Ideální vývoj by měl dle mého názoru směřovat k tomu, že se scéna začne podílet na nějaké experimentální praxi a začne se tomu doopravdy věnovat a začne se to ukazovat i na webu.
Asi neudělám přesnou sociologickou sondu, tedy jen můj subjektivní pohled. Scéna se dělí hlavně věkově, my jsme ty trochu starší děti, pak jsou tu mladší děti a pak stařešinové rodu, kteří stojí mimo internet. Je to disfunkční rodina, kde se rodiče na své děti vykašlaly a děti si dělají vlastní gangy, které někam sice chtějí směřovat, ale většinou nevědí kam. Kouzelné je, když se o sebe tyto tři „generace“ otřou, česká povaha je obecně hodně žlučovitá a já jsem rád, že se s tím přetlakem nahromaděným naším národním komunistickým xindlem (pozn. nemám na mysli nikoho konkrétního, pouze terminus technicus pro atmosféru, ve které žijeme) nějak alespoň pracuje. Čímž si nemyslím, že je řešení, když se všichni budeme pokrytecky plácat po zádech a v duchu si myslet opak, ostřejší výměna názoru pokud to tak někdo cítí je pro „duchoborce“ přínosnější, než dvojí myšlení, které leptá vůli a charakter.
Existuje např. názor, že mladší generace je v neustálé krizi a že to u nás, oproti té starší gardě nebo zbožštělému „západu“, tzv. stagnuje. Do nedávna jsem to vnímal asi více méně podobně, ale pak mi došlo, že je to jen pohled lidí zevnitř ČR-SR na další lidi obývající stejný prostor. Vnímám to hlavně jako tzv. „vyšlapávání si území“, kdo hodně křičí, najde své zombie-stoupence a ti brzy převezmou jeho názory, on má pak tu pravou „pravdu“. V podstatě je to jen šíření falešných memů. Dost mě proto překvapilo, když mi jedna prodavačka v Londýnském Atlantis Bookshop říkala, že se v Čechách fakt „něco děje“, protože se u nich stále častěji objevují lidé z Čech a dychtivě shánějí knihy a kontakty. Prý se podobné věci děly s Poláky v 90. letech a navštěvovali je stejně jako našinci. Nepřikládal bych tomu takovou váhu, kdyby to nebylo v Londýně a v jednom z nejslavnějších knihkupectví, kam chodil Crowley a Spare, a jehož majitel seznámil např. Crowelyho a Granta. Navíc ta paní třeba osobně znala Hinea, Granta apod. Prostě měla každý rok k dispozici tuny lidí z celého světa k takové statistice. Tedy i kdyby to byl kec té paní – pouštím to lidem v Čechách ven – nejsme úplní looseři, ale Tajní mistři na západě o nás vědí. :-)
Chtěl bych také dementovat velmi oblíbenou stížnost chudoby naší knižní scény. Vnímám to opět pozitivně, vzhledem k tomu, že čeština je menšinový jazyk a odbyt do světa je více než minimální, je pak logicky jasné, že u nás bude vycházet hardcore magická literatura také jen minimálně. Problém spíš spatřuju v tom, že lidi neumí anglicky a že studium magie pak bolí. Trh se otevírá autorům, kteří lidem metou cestičku a vydávají almanachy složené z různých střípků. Osobně si myslím, že je to ale schůdné a pragmatické řešení, vnímám to tedy hodně pozitivně, protože i to lidi vede víc k praxi a ne ulpívání na knihách. Z druhé strany jedním dechem dodávám, že magie je menšinová věc a člověk co se v informačním věku vymlouvá na to, že potřebuje mést cestičku protože blablabla (argument vlastní slabosti), nebude vyčnívat ani v magii.
Ale zpět – jen v literatuře problém není, např. adepti východní stezky mají k dispozici tuny východních mistrů ochotných je zasvěcovat a proto roste i zájem o knihy o východní mystice a ty nejsou taky příliš odpočinkové čtení. V případě západní stezky se mistři do zasvěcování nováčků moc nehrnou, spíš je vyhazují ode dveří a dokonce jsme se s jedním známým shodli na tom, že předchozí generace v tomto ohledu v podstatě selhala. Mladší a starší generace si u nás k sobě hledá cestu jen těžko. Mladí lidi si tedy nějak svépomocí snaží vybudovat scénu sami.

Teď na chvíli otočím plášť a zahraju si na důchodce i já. Trochu mě překvapuje vývoj nově nastupující generace lidí, kteří jsou věkově asi o 7-10 mladší než já a kteří notnou měrou přispívají k tomu, že se hromada věcí medializuje a chvílemi se to mění ve zmíněný bulvár. Je to pro mě takový blesk z čistého nebe a myslím, že časem z toho něco vyleze. Díky internetu to celé hnutí nabírá neskutečnou dynamiku, lidi se houfně scházejí a to, že někdo dělá magii už není tajemstvím. Stojím tak nějak mimo to dění a fascinuje mě kolik lidí je schopno plnit denně osobní blogy o svých „magických“ životech a že je to dokonce i baví. Vnímám to jako nějakou formu pop-introspekce, i když to většinou nabere rovin právě zmíněného bulváru nebo konzervativního chování, které bych tam vůbec nečekal. Lidi už vlastně nestudují magii nebo nějaký směr, kde by se měli měnit, ale scházejí se u piva a baví se o těch ostatních. Je to takové prodloužené dětství a doba skautských táborů. Vždycky mě zaskočí, jak nakonec vše skončí utvrzením se v pozitivních hodnotách společnosti, jako že se máme mít rádi a být tolerantní. Vytrácí se tak někdy to podstatné a to je primárně podvratné založení magie, je to na mě takové příliš správňácké založení a v podstatě tam nevidím nějaký hlubší zájem o magii nebo něco podobného. Je to zatím jen takový kvas.
Co mi přijde opravdu zajímavé je, že tato generace již nevyhledává své „dědečky“ a nežadoní je o radu, jak jsme to dělávali my, ale že si vystačí sami. 20i leté takto zasvěcují 30i letí. Je otázkou, jak dlouho jim ten rajský stav vydrží, já jim to sice přeju, ale myslím si, že magie je hlavně samotářská stezka.

- Opět zde (nejenom) z mého pohledu přitahuje jistou dávku pozornosti motiv diskurzu: ví se o Tobě, že občasně přispíváš do svého blogu, komentuješ tematické blogy a články jiných autorů a často se nebojíš napsat peprnější či kontroverzní názory na současná témata, kauzy či problémy. Je za Tebou znát jistá sečtělost a schopnost propojovat informace do kauzálních celků. Jak bys to celé charakterizoval Ty sám, genezi své identity v okultní subkomuně?

Viz. výše zmíněné, vnímám se spíš jako takový pozorovatel, s pár lidmi udržuji dlouhodobé a podnětné kontakty, ale čistě mimo oficiální fóra a mnohdy vůbec bez jakékoliv oficiality vůbec. Někdy si říkám, že bych měl víc držet zobák a k ničemu se nikde nevyjadřovat, protože to pak vyvolává vazby, příliš tě to vtahuje do dění na netu a promítá se to i do reality. Doslova ztrácím tím čas a koncentraci na podstatné věci a práci.
Pamatuji se, že jsem na net vstoupil někdy v roce 2001 v době existence slavného diskusního fóra Frabato a bratrského SEVu. Tam se to hemžilo regulerními blázny, nachalleningovanými ufology a křesťanskými kazateli. Taková ryzí new age doba, kdy nebylo vůbec těžké se solidně pohádat a lidé tehdy brali jakékoliv provokace strašně vážně, byla to v podstatě hrozná sranda. Pak to fórum ale uzavřeli, protože tam lidi jako já dělali strašněj bordel a později mi došlo, že jsem si jednorázově odžil takové to ponoření do sítě. O magii jsem vlastně tehdy ani nic moc nevěděl, zkoušel jsem tuším cvičit jen Bardona, ale byl jsem na to moc roztěkaný. Podobný stav, jaký jsem popsal výše u mladších lidí, jenže neexistovalo něco jako společná setkání a blogy ještě nebyly rozšířené. Tahle zkušenost mě pak donutila se zamyslet, jestli chci vůbec někdy dělat nějakou magii nebo se jenom tak bavit na cizí účet a přicmrndávat na fórech. Net a scéna na něm se vyvíjí neskutečně rychle a jeden rok je jak dekáda v reálu. Hodně se změnilo a fóra neskonale zvážněla, už to není ta zábava, nebo jsem z toho vyrostl.
Časem jsem se začal rekreačně věnovat chaosmagii a kdosi mi nakukal, že chaosmágové nic o magii nevědí a to mě nějak nakoplo začít magii skutečně studovat a snažit se ji hlavně provozovat. Úplně nedávno jsem si v nějaké podobné diskuzi ověřil, že podobní lidé, co chaosmágům nadávali do nedouků, neví o „tradiční“ magii vlastně vůbec nic konkrétního, jen takové drobečky od stolu. Tradiční magie byla pro ně něco jako maska, za kterou se schovávali. Mimojiné tzv. tradičních mágů máme v republice střízlivým odhadem tak 10 kusů, přičemž jen asi půlka se pohybuje na netu. Čili tradiční mág je druh na vyhynutí (do čeho se budou chudáci mladí progresivní chaosmágové strefovat?). Zbytek tzv. na „tradicionalisty“ si hrající, vnímám jako českou specialitu mající kořeny někde v naší tradici lidových mudrců a vesnických poudáků, kteří rozprašují svoje květnatá moudra po poutích a zaříkávají se pánembohem a císařpánem. Je tam taky skrytá infekce národa komeniologům vychovávat, vychovávat, vychovávat, k lepšímu lidství a člověčině. Fujtajbl.
Do další ze skupinek jsem se zkoušel strefovat přes svůj skomírající blog. Vždycky mě zajímá kolik kdo co snese a jakou to má sílu, když se ti to vrátí zpátky. Vypustit mem, že zakladatel jednoho směru jedné velmi populární skupinky byl erotoman nevalné morálky (podobně jako náš oblíbenec Crowley), který provozoval s Kennethem Grantem regulérní černou a sexuální magii. Reakce na sebe po chvíli nechala čekat, ale bylo cítit dunění tamtamů v soukromí. Ukázalo se jednak, že jsem odhalil informace, které nebyly známy ani předákům hnutí a při tření ploch na nějakém fóru mi přišlo, že se bavím spíše s vedoucími pionýrského tábora, než se skutečnými čarodějníky, provozujícími black arts. Je to jak když řekneš skautům, že Foglar byl pedofil nebo pionýrům, že Lenin umřel na syfilis. Jedině thelemité jsou z obliga, tam se nedá vlastně nikdo urazit.
Třešničkou na dortu jsou pro mě diskordiáni, kteří se mě ptají jestli jsem danou věc myslel vážně nebo si zase dělám srandu.

Abych to nějak uzavřel, nemyslím to osobně, je a byla to z části vždycky sranda, z části jsem jenom zkoušel komunikovat s různýma skupinama a nacházet společná témata k družbě. Jinak všechny ty lidi mám samozřejmě rád (to zdůrazňuju), jen sem tam si pro sebe řeknu, že je někdo blbec. Jsem ale otevřený člověk a rád se sejdu s kýmkoliv a u piva mu odkývu v podstatě cokoliv, co bude chtít.


3) Zpátky k LN-P: pochopitelně ačkoliv jsou mi dobře známy realizační okolnosti, díky kterým ses dostal k této výsledky korunované spolupráci právě Ty, můžeš to přiblížit čtenářům ze svého pohledu? Jaká byla Tvá první reakce na tuto nabídku?

Tvůj mail jsem si přečetl hned první den v nové práci, rok po tom, co jsem marně sháněl zaměstnání jako kreslíř, tak jsem to bral jako znamení nevypočitatelného osudu. Byla to velká výzva, protože LN-P je hodně slavný titul a byla by hloupost to odmítat. Ze začátku jsem si říkal, že se svými kresbami nebudu spokojený a že se na ně nebudu moct ani podívat. Ale musím říct, že jsem se mýlil a že jsem dnes s odstupem poměrně klidný, když si knihou listuji. Napadá mě samozřejmě, že všechny kresby by se měly nakreslit znovu, protože jsou tam chyby, nepřesnosti, nedotažené nebo přetažené linky, že je to neumětelské, ale v rámci časových možností jsem pro to tehdy udělal všechno, co bylo v mých silách.

- A do jaké míry jsi znal Carrollovu knihu už předtím? Změnila pak práce na těchto ilustracích v nějakém ohledu Tvůj postoj ke knize a k autorovi?

Já jsem takový podivný chaosmág, spíš neortodoxní chaosmág, možná ani chaosmág nejsem, já ti vlastně ani nevím. Když jsem knihu ilustroval, byl jsem už nějakou dobu k celé chaosmagii hodně skeptický, přesto se mi ale při četbě vrátily staré dojmy a Carrolla hodnotím dodnes pozitivně a nostalgicky. To, co vzniká v chaosmagii se jinak samozřejmě snažím sledovat, ale přiznám se, že už mě to nebere, všechno nadšení jsem si nějak vyčerpal právě kdysi na tom Carrollovi a pak se upnul na ten jeho diagram vývoje magie a vracel se časem zpátky ke starším věcem. Chaosmagie je jiný typ magie, bez teatrálnosti a melodramatu tradiční magie, bohužel ta hranice se někdy hodně překračuje a chaosmagie se mění v takovou kvazi-uměleckou performanci, takové moderní divadélko pro zlatou mládež a formalismus, který jsme kritizovali na tradici se nám vrací (jako zpětný odraz :-) ) v nových a nových podobách. Chaosmagie taky může někdy působit jako dětský vzdor, lidi si špatně vysvětlí, že když jsou ty techniky koncipovány jednoduše, že budou i snadné. Třídní boje a pálení starých knih na hranici mě nikdy nezaujaly a proto se od toho raději oficiálně distancuji. Chaosmág tedy raději nejsem, zajímá mě magie ve všech funkčních podobách. Bohužel žádnou průkazku do klubu na to nemám.
K mému seznámení se s chaosmagií - o Carrollovi jsem se dočetl už před asi 6i lety tuším někde v Horusu, ale jeho knihy ani úryvky z nich nebyly k mání. Později jsem na Chaospace narazil na překlad Carrollovy Liber MMM (z Liber Null) a Liber KKK (z Liber Kaos) a hned jsem se do těch krátkých textů doslova zamiloval. Z magie bylo vytaženo to podstatné bez zbytečných keců a guruovských pastí na žáka. Začal jsem tvrdě cvičit různé vlastní asány a výsledky a změny povahy nastávaly velmi rychle, zároveň jsem si vytvářel vlastní divinační metody, pantheony apod. Pak jsem četl další věci jako Sherwina a Tegtmeiera a chvíli mě držela taková ta rebelie, jak všem říkáš, že je to překonané. Ale velmi brzy mě to přešlo, protože chaosmagie mi jako směr nestačila. Začal jsem se v ní trochu pitvat, hlavně z hlediska toho, co tvrdila o historii magie a jak se vůči ní vymezovala. Některé věci mi přišly jako takový magický populismus. Líbil se mi Mace nebo i Dukes, kteří jsou takové to intelektuálnější z chaosmagie, ale to už jsem se začal zajímat vlastně o celou anglosaskou magii, různé mutace kolem O.T.O., Zlatý úsvit, Crowley, teosofii a starší věci jako gnóze, ale i francouzskou linii magie, pro srovnání. Začal jsem se pořádně zajímat o Sparea a Granta a postupně mě to odválo někam jinam, k autorům jako Bertiaux a chaosmagii jsem si v podstatě jaksi upgradoval. Když dnes čtu nějakou euforickou knihu o chaosmagii, kde nějaký 20i letý americký svazák pěje ódy typu: „odhoďme knihy a pojďme magii žít“, tak si píšu na okraj knížky vykřičník. Mám rád takové ty vzdělanější chaosmagické věci nebo věci a dobu, ze kterých vycházely – tedy: Leary, Burroughs, Wilson a zbytek psychedelické scény. Hodně mě bavil komiks The Invisibles, což byla podle mě taková vize, co chaosmagie doopravdy dělá. Zajímá mě Spare, ale to vlastně není chaosmagie.
Samozřejmě to, na co se ptáš, implikuje i starý spor „tradice“ vs. chaosmagie. Jsem rád, že to mám za sebou, protože šlo spíš o zmíněné „kolíkování si území“ a „měření si pinďourů“ – já jsem do toho naivně vstupoval s tím, že něco fakt vyřešíme a že se třeba obohatíme. Co mě zaskočilo, že mnozí z těch lidí s plnou hubou keců si o chaosmagii nic nikdy nepřečetli (dokud nevyšel Carroll). Přišlo mi to hlavně nefér, protože já jsem poctivě šprtal starší věci, které jsem z mladické pitomosti kritizoval. Ale hlavně na té první straně není a nebyla snaha od začátku o slušnou diskuzi, spíš projekce nějakých osobních problémů. A pozor nemám na mysli ty 3 lidi, co se aktivně věnují praxi nějaké skutečné tradice, ale spíš ty lidové poudáky, co z rukávu sypou werichovská moudra, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Osobně ani nechápu samo vymezení „tradice“, protože i chaosmágové se vehementně hlásí ke svým knihám a svým autorům, tedy mají svou tradici. Sám jsem se v tom dlouhodobě pitval a osobně nemám nic proti technikám, které se v tzv. tradiční magii používají, jako ideologii, která za ní stojí. Dokonce ani dogmatika chaosmagie nám nic takového nezakazuje používat. Rozdíl je spíš k přístupu k těm technologiím. Pokud si člověk někdy poslechne tradičního mága, tak ten se na rozdíl od chaosmága hlásí k nějakému instantnímu světovému názoru. Tradice kráčí ruku v ruce s křesťanstvím a takovým největším představitelem této magie je francouzská větev, naopak v Británii byla pořád snaha nahradit křesťanský proud něčím jiným, egyptským, orientálním, čímkoliv. Britové mi přišli vždycky jako větší libertinové než Francouzi. Nikdy jsem nepochopil proč se v dekadentní Francii vývoj magie zarazil u takové té katolické magie, i těch kolonií měli dostatek jako Britové, aby se přiučili v Orientu. Vše se chroustlo někde u Papuse a vývoj tam nikdy dál nešel, spíš taková oslava středověku a patetická nostalgie nad zašlými časy vousatých dědulů, kteří se museli bát inkvizice a proto psali v hádankách. Zatímco francouzští mágové žili (a možná pořád žijí) pořád v ústraní jako mniši, tak v Británii se začaly houfně objevovat individuality jako Mathers, Crowley nebo Fortune, kteří rozvíjeli osobní magii a zmizela taková poplatnost jiným náboženstvím, hlavně v Crowleyho přístupu je znát ta důslednost, kdy si prostě vytvořil vlastní náboženství, vlastní magický proud. Spare šel ještě dál. Kenneth Grant to napsal začátkem 70. let v Magical Revival a definoval to tak, že v Briti vytáhli začátkem století na povrch starou chtonickou tradici, které se do té doby ceremoniální mágové a theurgové vyhýbali. Grant začal hájit přístup (podobně jako teosofové), že k navázání na tradici nemusíš mít žádné psané prameny, prostě to uděláš v astrálu a nehrabeš se ve fyzických archívech. Už někde tam je skrytá pochybnost, že svět stvořilo něco vyššího, spíš to vyústilo v tom, že Grant možná jako první vytáhl na povrch Lovecraftovské příšery a řekl, že toto jsou staří pánové země. Briti si tak osobují návaznost na dejme tomu pravěkou magii. Francouzi a směry, co z nich čerpali (např. česká Universalie) z takových věcí dostávají psotník, protože to není preference stezky vědomí, ale čarodějnictví, lunární magie. Prostě to boří axiomy, na kterých stojí celá tzv. „tradice“. Proto je tu podle mě neustálý spor a kolíkování si území, i když na malém a směšném políčku.
Naráží to na fakt, že mágové obecně neznají historii svého oboru, dokonce se to považuje za jakousi dehonestaci. Setkal jsem se i s tím, že když moc víš, tak si buď vymýšlíš nebo nejsi praktik a jenom přicmrndávač skutečných borců (co samozřejmě ty věci slyší poprvé). Vlastně u nás není nezaujatých historiků magie a nakonec není podle mě podstatná nějaká teorie magie, jako její historie. Od historie se pak člověk snadno odpíchne k praxi, protože prostě znáš proudy, jak magie tekla a víš na co se napojit i bez použití správných korespondencí. Lidi, co sepisují dějiny české esoteriky, vůbec nereflektují složitější toky na světovém poli. Je to pořád o tom kolik prasátek chrochtalo v tom našem domácím chlívku. O nějaký komplexnější pohled se pokoušel Milan Nakonečný, ale ten tomu udělal službu spíš medvědí. Co se nehodilo do krámu dostalo nálepku „krize současnosti“ a hitem večera bylo, že jeden archivář chtěl zabít magicky Hitlera – to, jak celá operace vlastně probíhala je ale top secret :-). No comment.


4) Co jsem měla možnost sledovat reakce čtenářů, všem se Tvé ilustrace k LN-P líbí, předčí mnohé z původního vydání, hlavně v části Psychonaut. Avšak jedním dechem pak obvykle dodávají, že tak soudí i přesto, že jsou Tvé kresby tematicky někde jinde, než text. Do jaké míry vycházíš přímo z textu knihy? Jedná se o Tvé vlastní vidění magie chaosu, nebo jde o kompromis nějakých jiných vnitřních vizí, které ovlivnily konečnou podobu ilustrací?

Jak jsem psal výše vidím chaosmagii dost po svém a dnes jsem také jinde, tedy i během prací na kresbě jsem provozoval jiný směr magie a to se na tom možná podepsalo. Z druhé strany mi není jasno, co je tématicky jinak – Carroll má v úvodu schéma, kam až jeho vlivy sahají a tak jsem proletěl celé spektrum dějin magie.
Kresby možná lidi zaskočily hutnou, černobílou stylizací. Zvolil jsem styl vyčerněných větších ploch a detaily jsem nechal bílé kvůli kontrastu. Někdy v půlce práce na kresbách mi došlo, že se to posouvá do molové linie a vypadá to jak horor, ale takové jsou konec konců i Wardovy kresby k Psychonautovi. Podobně jako v Carrollovi a celé chaosmagii se i zde mísí prvky archaické a prvky futuristické a já si pořád kladu, jako svědomitý autor, otázku, jak by měly kresby vypadat, aby vystihly atmosféru? Je celkem možné, že jsem měl jen ubrat na černých plochách a vše posunout do futuristické stylizace, ale to by byla jenom půlka pravdy. Carrollovská chaosmagie imo je pěkně temná stezka, která se pouze oprostila od grantovského romantismu, který knize bezprostředně předcházel. Proto ten horor.

5) S jakými reakcemi na své kresby, nejlépe osobními, jsi se po vydání LN-P setkal? Chtěl například někdo po Tobě autogram? (ptám se, protože se mi to samotné stalo už několikrát, ačkoliv jsem knihu jenom uváděla a editovala a tím pádem nevnesla příliš originální tvorby. Krotím zájemce o autogram bonmotem, že nevím, jak se Carroll podepisuje a musela bych jeho podpis natrénovat. :-) ) Zaslechla jsem nicméně, že se našli zájemci o koupi Tvých originálních kreseb, prodal jsi už něco?

Setkal jsem se s naprosto nečekaným zájmem a přátelským poplácáním od tzv. „tradičních mágů“, se kterými udržuji přátelské kontakty. Ale samozřejmě byly i nějaké pozitivní reakce ze strany chaosmágů. Spíš to byly odezvy od kamarádů, kteří mě znají osobně. Logicky mi to tedy nekomentovali lidi, se kterými se vídám jednou ročně a neudržuji s nimi styky.
Dokonce byly i nabídky některé z kreseb odkoupit, ale do toho se mi nechce, protože je využiji do portfolia. Časem třeba naberou na ceně :-).


6) V současné době pracuješ na ilustraci k připravovanému titulu Phila Hina, takže zůstáváš stále ve spolupráci s nakladatelstvím Vodnář i v oblasti titulů magie chaosu. Můžeš nám prozradit, zda bys rád i nadále pokračovat v této spolupráci, a jestli bys byl ochoten prozradit i nějaké další projekty, kterým by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Ano, na Hineovi momentálně pracuji a s Vodnářem budu velice rád spolupracovat i v dalších aeonech, jelikož mi to umožňuje propojovat oba moje zájmy. Rád bych samozřejmě laťku nastavenou Carrollem přeskočil a lidé by kupovali knihy ne kvůli autorovi, ale mým kresbám.
Jsem v podstatě kreslíř komiksů, galerijní umění pro umění mě nikdy moc nelákalo, a tak bych rád směřoval cestou, kde je scénář a kresba v symbióze. Tedy cestou, kdy při kresbě i přemýšlíš a usiluješ o nějakou kontinuitu. Kresba je tak podřízená obsahu, víc se naučíš a můžeš sdělovat i složitější myšlenky a ne jenom banality typu „alegorie na jaro“ nebo „píseň míru“. Co mě vážně nebaví je, když se právě toto snaží někteří lidé do komiksů nacpat, takové ty pocitové komiksy o obyčejných věcech. Naopak mám rád propracované věci, kdy mám po jednom přečtení chuť se ke komiksu vracet.
Jinak mám rozpracovaných několik kratších komiksů, abych se udržel při cviku a trénoval na složitější a delší věci. Dlouhodobě chystám jednu větší věc a mám s tím nějaké (zatím tajné) plány, chtěl bych tam dát i nějaké své zkušenosti s magií, ale je to ve fázi příprav, pořád pracuji na scénáři a není zatím jasné, kdy to vůbec začnu dělat.


7) A na závěr, kromě poděkování za rozhovor, spolupráci a za Tvůj čas, Ti chci položit trochu legrační a odlehčující otázku: Kde by ses chtěl vidět za pět let?

Přiznám se, že jsem asi trochu pověrčivý… ale mám určitou představu. Mít vybudované zázemí a prostředky, abych se mohl věnovat věcem co mě baví a naplňují.

Metoda řezu „cut up“ a „click and cut“

Předevčírem jsem dostala chuť vyzkoušet alespoň pro mne ještě dosud příliš neotřelou metodu tvorby poezie, podle vzoru Briona Gysina, jenž navazoval na Tristana Tzaru a dadaismus.
Večer pracovního dne mne však přemohla únava, bylo dost pozdě a navíc jsem zjistila, že jsem nedávno vyhodila většinu letáků a reklamních časopisů.
V pátek jsem během malé debaty s přáteli toto téma alespoň otevřela a zodpověděla dotaz, proč je lepší používat jako základ již jednou sepsaný text - poněvadž nabízí všechny slovní druhy, takže nás naše představivost neomezí pouze na frekventované pojmy, slovesa či podstatná jména. K čemuž jeden z přátel dodal, že Brion Gysin vlastně svou metodu objevil náhodou, poněvadž jako výtvarník jednou řezal své dílo na podložce z denního tisku, jakož si běžně v praxi pomáhají tímto civilizačním odpadem všichni ti umělci a řemeslníci, kteří někdy něco vytvářeli rukama. Gysin následně zjistil, že mu pod zamýšleným dílem vznikl nějaký nový, nezamýšlený a zábavný text.

Konečně jsem se dostala k činu, přibrousila nůž a po docela komplikovaném úsilí vyřízla z časopisu „Vitalandu" několik slov, ze kterých se mi podařilo vyhladit a složit optimistickou větu:

„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Teprve pak mne napadl „objev“, který svou podstatou vlastně není až tak moc objevný. Když použiju „click and cut“ metodu na digitální text, bude výsledek méně pracný a mnohem rychlejší!
Nenadělám přitom tolik smetí!
Budu mít aspoň víc času uvařit oběd!
Že mne to nenapadlo dřív, vhodného materiálu se válí na internetu plno.

Vyřezáno z běžného zpravodajství a novinek, něco z intelektuálních Britských listů - a slova vložená do mysli zatahala za špagátky.
Báseň, tematicky postdušičková, vyhŘEZla ven:

Postdušičková (3.11.2007)

Tři lidé večeří husu
Přejděme kolem v předvečer
Tohtoto moc smutného pomyšlení.
Kdy coby v momentu pohledávky ke svému synovi,
řekli mu, jak ve zlém snu, otevřeně:
Vše jednou končí, života věčného, svobodné vůle, křivdy a hříchy
A další a další výtvory systémové záležitosti.
Osobním viděním, ctihodní,
naleznou v místnosti eroze svobodu.
Již dává přírodní analfabet svým otrokům.


Co dodat?
„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Catalessi

THROBBING GRISTLE: A JEJICH "PART TWO: THE ENDLESS NOT ...."

(Květa Fialová)

Patřím k posluchačům, kteří se dostali k nahrávkám těchto průkopníků industriálu a taneční hudby v době, kdy byli THROBBING GRISTLE už dávno legendou. Jejich nahrávky jsem často poslouchala s jistým sebezapřením, neboť - bez diskuse - v nich byl patrný důraz spíše na sdělení, či přímo plánovitě šokovat obecenstvo, než vytvářet "hudbu". O to víc si cením posledního alba TG a jejich reunion považovaji za nic jiného, než za správnou a šťastnou volbu, neboť málokdy se stává, aby se byla kapela schopná po 20-ti letech vůbec vyvíjet a vtisknou ještě tak svému opusu pečeť vize, a nezáleží teď na tom zda hudební skupina hraje bez přerušení či nikoli. Mocný Odin byl k členům TG až příliš blahosklonný: s jistou pravidelností muzikanti proslavených rozpadlých kapel marně živoří a otravují stále své fanoušky svou neschopností – musí prostě skončit se svým hraním, vyklidit zkrátka pole a přestat ždímat dál peněženky fandů neslanými nemastnými výtvory: a nebo v opačný případ, kdy comeback sestavy je jediná deviza, kterou s kýblem sentimentality a nostalgie po x - let dlouhé odmlce skupina naservíruje publiku .
Hlavní příčina geniality řadovky "Endless Not" tkví samozřejmě v tom, že třebaže se TG odmlčeli na neskutečně dlouho, angažovali se členové ve formacích, jež bez nadsázky a zbytečného patosu jsou dodnes považovány za stylotvorné a stálé inspirační vzory a zdroje.
Myslím si, že tvůrčí vklad Petera Christophersona je na aktuálním albu jasně zřetelný, nepřeslechnutelný, neřkuli dominantní, a to tvrdím, i když jsem si vědoma faktu, že se na jednotlivých skladbách podíleli všichni muzikanti, jako například "The worm waits it´s turn" je především song Genesis P. Orridge. Celkový sound alba totiž spíše evokuje vyrovnané, přístupnější, méně temné a enimagmatické počiny COIL tj.: "Love´s Secret Domain" a " Stolen And Contamined Songs" než projekty zbytku téhle formace, tzn.: PSYCHIC TV a CTI (CHRIS AND COSEY). Ba dokonce obě dvě "barové" písně tu znějí spíše jako nepoužitý materiál z coilovského závěrečného a relativně nedávného počinu "Ape Of The Naples", respektive co by součást sountracku některého z filmů Davida Lynche, než to, co tvořili původní TG. Tedy celkově vzato, na "Endless Not" ze starých TG nezůstal kámen na kameni, ačkoli navzdory tomu, že až na 4 vyjímky se jedná zejména o instrumentální kompozice, pocit nudy se nedostaví. Většina z nich je postavená na minimalistické struktuře, na niž se vrství další motivy a zvuky, jež pochvíli rozvíjejí zhusta rytmický základní motiv, potvrzují jej, upevňují, aby ho na moment zase rozklížili. Stejným dílem je zajímavé až neobvyklé využití hlasu P. Orridge, který zní jako jeden z nástrojů. Toto řečené ukázkově platí hned o první a úvodní skladbě s názvem "Vow Of Silence": Mnohdy přes až chaoticky rušivé kompozice písní bez zjevného textu, jen naznačeného, se THROBBING GRISTLE nyní vracejí tam, kde začali, tj.: OBEJÍT SLOVO - KTERÉ JE VIRUS - A DEMONSTROVAT SÍLU PŘIROZENÉ DIVOKOSTI.
Mé skromné hodnocení snad zatím posledního výtvoru TG se chýlí ke konci, a já se přesto musím vrátit k začátku téhle hudební kritiky, jmenovitě ke větě kterou měla nejprve začínat. Tedy: Za celý rok mě žádná píseň od jakéhokoliv interpreta nezaujala natolik, aniž by se mi časem zprotivila nebo oposlouchala, jako je beze vší pochybnosti píseň, jehož název nese celé album: "Endless Not". Tato píseň s potencí hitu, zahájena až primitivně se opakujícími se údery - zvuky, jež postupně rozvinuté evokují čímsi džungli, spolu s velice střídmými smyčci, zvláště podporují podmanivý vokál frontmana TG: .......in the endless not.....