Saturday, December 8, 2007

Neurolingvistická praxe vulgarity a ryku

(Catalessi)

Začátkem tohoto roku přinesl syn ze školy poznámku, kde stálo, že používá nevhodné výrazy. Když jsem se ho zeptala, co přesně řekl, popsal mi situaci, která se odehrála v hodině výtvarné výchovy. Vymáčkl obsah tuby s hnědou temperou a vyjádřil se nahlas mezi spolužáky o výsledném produktu, že to vypadá přesně jako hovno. Dva spolužáci ihned nelenili a nahlásili to kantorce. A už stála poznámka v deníčku: „M. používá nevhodné výrazy! Hrůza!“
Pochopila jsem, že od časů, kdy jsem školská zařízení navštěvovala já, se vůbec nic nezměnilo a můj syn se setkává s úplně stejnými problémy, jako já sama za dob povadlých komunistických soušek.
Vytlačený váleček hnědé barvy skutečně připomíná hovno a není se co divit, že živelně reagující druhák to slovo vyřkne, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlel. Jedná se přece o výtvarnou výchovu a umění je vždy stránkou pocitovou. Nicméně vím, co za tím stojí. Ne, že by paní učitelka byla nějak zvlášť útlocitná nebo ono slovo neznala, tady šlo prostě o princip.
Mysl takovýchto kantorů totiž funguje na bázi kosmologie, dle které existuje jistá zásobárna zakázaných činností a slov, jakýsi klifot, kde jsou průvodní jevy propojeny ve vztahu příčinnosti. Kdo mluví sprostě, začne se flákat a roste pro šibenici, kdo lže, ten taky krade, kdo krade, může i zabít... Nebudeme zde rozebírat takové negativní školní jevy, že potlačení individuality je cenou za to, jak se vyhnout třídě plné amorálních a všehoschopných bestií, dále pak že slabý a třaslavý vůdce potřebuje maximum nadvlády a že iluze pořádku ukrývá pokrytecké křivárny pod povrchem, kde se žáci učí vzájemné zradě apod.
Nám se jedná o praktický efekt vulgárních výrazů. Jednou jsme vyrostli a zjistili, že nyní už můžeme nahlas vyslovit ona slova, kdy se nám zachce. Samozřejmě nikoliv před svými nadřízenými a také se to neschvaluje v množství větším než malém ženám, chtějí-li si zachovat dekórum dámy - stále existuje několik oblastí, kde tato pravidla přetrvávají ve formě ohlávky.
Rodiče dítěte si tak přirozeně vypěstují minimálně dvojí osobnost, jednu výchovnou, kterou mohou ukázat před svým dítětem a druhou skrytou, bestiální, o různých úrovních, ocejchovanou hvězdičkami nepřístupnosti. Nad vším tím panuje cenzura mysli, která je projevem socializace. S cenzorem pracuje ráda chaosmagie, zásluhou přímých osobních přístupů malíře A. O. Sparea, a pokouší se tohoto cenzora obejít. Umělci totiž bývají svéhlaví, umělci častokrát narážejí na různé mantinely a hranice, spoléhají mnohem víc na vlastní intuici než na to, co papouškují masy mainstreamu. Co se stane, když je tato cenzura odbourána? Znamená to, že by takový jedinec mohl být mnohem svobodnější? A v reálu, pomůže to jedinci vůbec nějak, nebo mu to naopak způsobí další problémy, pramenící z „asociality“?
Důvodem, proč tento náboj práce s cenzorem funguje může být právě ono napětí, které se s rutinou vytrácí. Z vědomě používaných vulgarismů se časem stávají nevědomé, automatické reakce, takže si jedinec, vyjadřující se jako dlaždič, už po čase ani neuvědomuje, co svými slovy vyvolává.
Uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství, kterou mi sdělil můj kamarád. Jelikož sám potomky nemá a nevychovává, je mu dáno otevírat uzavřené kapitoly vlastního dětství z jednostranného pohledu, jenž v něm vyvolávají zranění ze známých pocitů nespravedlnosti.
„V naší rodině byly vulgarismy přísně zakázány a to se vztahovalo i na případy, kdy si člověk potřeboval nějak ulevit. Kopl ses například do nohy a když jsi zařval „Kurva! Piča!“, hned následoval trest. Myslím si, že aspoň tohle nám „naši“ mohli tolerovat.“
Dostáváme se k zajímavému posunu, kdy se vulgární výraz prezentuje jako forma úlevy od nesnesitelného tlaku. Jakési nevědomím přidělované povolenky k porušení obecných zásad, poskytované za to, že člověk trpí. Souzní-li s jedincem jeho okolí, je mu tento projev tolerován, bez empatie okolí dochází k zákazu nebo k projevům nevole vůči jakémukoliv zlobnému ryku a křiku dítěte. Účetní Fantozzi ve snímku Paola Villagia se za pomoci svého kolegy, účetního Felliniho, udeří do palce, když společně zatloukají stanový kolík. Aby nevzbudil poblíž stanující Němce, připleskne dlaní ústa a co nejrychleji utíká cestou do nejbližšího lesíku, kde se může svobodně vyřvat, až tím plaší ptactvo a jinou divou zvěř. Tento obraz má hodnotu psychoanalytickou, zdá se, že všichni v sobě máme takového Fantozziho, který pokaždé peláší do skrytu duševního lesíka, aby si mohl ulevit. Křičíme dovnitř a plašíme sami sebe a pak to chvilku trvá, než se to všechno splašené zase uklidní a usadí. Stejný obraz lze aplikovat i na proces evokace, křičíme excitováni do svého nitra a sledujeme, které z jeho obyvatel se nám zase podařilo vyplašit.
Křik má hodnotu magickou. Mnohé národy pomocí zvonců, povyku, chřastění řetězy zaplašovaly zlé duchy. Čerti na Mikuláše chřastí řetězy, to je ten případ, když na sebe obyčejný člověk vezme podobu pekelné bytosti. Na valašsku existuje řada lidových vynálezů, které mají pomoci tento hluk automatizovat, hole s řetězy, opasky, na něž jsou připevněny kovové předměty, která mají chřastit. Dokonce i chaosmagie zná vykazování nebo zastrašování „entit“ smíchem nebo křikem.
Podobnou funkci zastává ohrada vulgárního výrazu. Za vhodných podmínek se tento projev může stát neuroligvistickým symbolem, když nemůžete utíkat do hlubokého lesa, abyste se z plna hrdla vyřvali.

Vulgarismy můžeme vydělit do několika kategorií:
- sexuální nadávky statické (kokot, piča, kurva...)
- sexuální nadávky dynamické (mrdat, jebat...) a adjektiva (zmrdaná, vyjebanej)
- fekální a spojené s nezdravými a hnilobnými procesy (hovno, sračka, strup...)
- hodnotové soudy, zaměřené na duševní schopnosti konkrétního viníka (debil, imbecil, kráva, vůl...)
- metavulgarismy, složeniny, které získávají osobitý a mnohem silnější náboj (kurvadrát, strupatej čurák, do posraných chlupatých kulí, ...)

Metavulgarismy je dobré mít připraveny do zásoby, podobně jako sigila, v momentě excitace nebývají vhodné podmínky k jejich vytvoření. Existují i slovníky vulgárních výrazů, které jsou hříčkami z péra undergroundových intelektuálů, nicméně já bych doporučovala především invenci a individuální objevitelské úsilí v široké škále kulturní nabídky. Lexikony vulgarismů totiž nedokážou zachytit náboj situace a tím pádem působí poněkud mrtvolným dojmem.

Vhodnost situace

Jak už bylo výše řečeno, jedná se o možnost úlevy. Velká většina tlaků, které na člověka působí, jsou vyprovokovány interakcí s jinou osobou (osobami). I lidi můžeme posílat do piče, je však nutné si uvědomit, že toto jednání dává signál, že tato konfliktní situace přerostla meze našich schopností se s ní vypořádat slušně. Pokud takto někdo reaguje na sebemenší kravinu a vyletí jako čertík ze škatulky, dává tím o sobě také najevo, že situaci nezvládá. Namísto respektu si tak může vybudovat jenom pohrdání.
Situace konfliktu z očí do očí se řídí pravidly fyzické síly. Existuje nepsané pravidlo, že ten největší a nejsilnější má výhodu a podle konfigurace jeho agresivity se také vyvíjí míra toho, co si ostatní k němu a i k sobě navzájem dovolí. Samozřejmě i menší a slabší mají k dispozici celý arzenál strategického jednání, jak strhnout situaci na svou stranu, ať již aliancí s někým silnějším, nebo jiný způsob zastrašení či ohromování. Fyzická situace ovšem většinou probíhá pod blahodárnými pravidly sebezáchovy: můžeš-li se konfliktu vyhnout, udělej to.
Jako děti jsme slyšeli od jednoho moudrého pana profesora, že velcí vojevůdci rádi sledovali boje hmyzu, například mravenců, aby se od nich přiučili něco o strategii. A tak jsme pak sebrali několik rezavých mravenců a vhodili je mezi černé, abychom mohli sledovat, co nového vymyslí a jak si strategicky poradí. Rezaví mravenci ale docela obyčejně vzali nohy na ramena.
Podstatnou výjimku tvoří situace, ze kterých není úniku. Jsou známy případy žen, které byly přepadeny a dokázaly se ubránit (zajistit si příležitost k útěku) pomocí vulgarismů. Jak již bylo výše zmíněno, vypadly tak z klišé „ženské role“, ve které jsou vulgární nadávky zakázány. Podobně musí v první fázi útoků bránit i novopečený vězeň svou integritu před nátlakem mazáků, a těchto několik prvních sekund po vhození do mraveniště může definitivně rozhodnout o jeho dalším osudu.
Mnohem bezpečnější jsou metody použití vulgarismu o samotě, případně v soukromí. Setkáváme se dokonce se zmírňujícími opatřeními, dle kterých je slovo částečně cenzurováno nebo zkomoleno (kua, je to v pí-dží, pérdel...) apod. Tato úprava sice může naznačovat jisté zábrany, které nebyly dostatečně překonány, nebo se tímto způsobem i mohou vytvořit, přesto však působí příjemně a humorně. Dokonce i té nejsprostější nadávce, použité v humorném kontextu, může být snáze odpuštěno.
Nakonec jsou tu i komorní situace, ve kterých se člověk stává urban-šamanem. Představte si, že stojíte na kraji chodníku a chcete přejít na ostrůvek, kde má zastávku váš spoj. V tom vám však dokonale zabraňuje spojitá řada aut. Vidíte přijíždět tramvaj, která má vaše číslo, ale auta pořád nezpomalují, mezera nebo konec řady v nedohlednu a zrovna na potvoru ani nikdo nechce zaparkovat nebo odbočit, čímž by vám vytvořil skulinu. Vy jenom za touto hradbou přihlížíte, jak tramvaj otevírá dveře, zazní signál, dveře se zavírají a vaše doprava odjíždí bez vás, takřka na dosah ruky. V chladném období na vás dokonce zavane proud tepla z jejího nitra. A šlus. V takových situacích beru například jméno hudebnice P.J. Harvey nadarmo a vyslovuji je s chybou tak, aby vyznělo co nejsprostěji. Do P.G.!
Mohu si to dovolit, protože vím, že další tramvaj mne odveze do jiného, alternativního stavu, kterým se daná situace uzavře a zbaví mne tím břemena agresivity.
Nebo když s vozíkem pobíháte mezi regály supermarketu a hledáte zboží, které nějaký imbecil přesunul do naprosto neznámé lokace.
Ale pozor! Nenastane-li však okolnost, která problémy vyřeší a uvolní tlak, můžete zůstat i se svou agresivitou sami, což je druhým břitem ostří, kterým se můžete pořezat. Výkon jakékoliv činnosti ve vzteku, zvláště činnosti, která vyžaduje šikovnost a koordinaci namísto síly, může vnitřní agresivita podstatně zkomplikovat. Výsledkem se stane, že vám duchové, energie či síly vaši naštvanost oplatí, takže si sami zavaříte. Záleží tedy na tom, jestli dokážete uniknout svému stresu a přepnout na jiný kanál. Osvědčenými zdravými pomocníky urban-šamana jsou v tomto pohyb, procházka, změna okolí, pomocí nichž lze jednoduše realizovat i změnu mysli. Únikový manévr.


Závěrem: všechno záleží na osobní citlivosti, někomu stačí ulevit si slovem „božínku“, jiný potřebuje daleko silnější kalibr. Rutina však otupí i to nejvybroušenější ostří.
Takže, pokud se pokoušíme o neurolingvistické programování na bázi excitace a vulgarismů, dělejme svou práci dobře a inteligentně. Stejně jako by působil směšně jedinec, který se po ulicích pohybuje v ceremoniálním plášti, podobně tak se dá dobrá metoda totálně posrat i příliš častým používáním vulgarismů.
A co jsem řekla synovi? Vysvětlila jsem mu, že později se třeba nevyhne situacím, kdy bude muset „sprostá“ slova používat – třeba kvůli pozici ve skupině kamarádů. Ať to však dělá s rozmyslem, nenechá se unést a dává pozor, aby jej nezaslechla učitelka nebo žalobníčci. Nechat se načapat je hloupé.
Sama jsem si pak sedla a prošla své undergroundové příběhy, kde se to vulgarismy a násilím jenom hemží. A při té příležitosti jsem si v duchu probrala bod po bodu svou vlastní únikovou cestu do háje, kam se klidně i odebéřu, bude-li potřeba.

No comments: