CO BYLO DŘÍV...

...paže chaosu nebo chaostar?

O proudech, pohybech, mísení, spojování i štěpení a o mentální meteorologii .

Kdo by neznal chaostar (kdyby přece, pak oficiální 2D podoba obr. v záhlaví článku:-), osmicípou hvězdu, symbol chaosféry, který se stal nezaměnitelnou ikonou směru magie chaosu. Poprvé ji nacházíme v Liber AOM, která tvoří závěrečnou část „Liber Null“ Petera Carrolla (první vydání Liber Null je datováno r. 1979).

Obrázek na levé straně je původem ze stránek projektu TOPY Genesise P-Orridge. Jedná se o moderní ikonické propojení symboliky, do níž je zakomponován i motiv hned dvou chaostar, jak bývá třeba i zvykem v případě obálek knih s tematikou magie chaosu. Toto ovšem není původním smyslem P-Orridgeovy symboliky, jehož kresba připomíná z části spíše ilustrace v alchymických knihách, vyvedené v psychedelické pestrosti barev a abstraktních motivů šamanských kultur. Jednotlivé prvky metasigila bychom mohli vykládat z různých zdrojů a úhlů pohledu, snad jenom pro představu stačí zmínit, že dle knihy "Panooptikum symbolů, značek a znamení" symbolizoval medvěd v kultuře heraldiky a symbolického zobrazování vlastnosti, jako je nebojácnost či hrubá síla. Koruna značí zušlechtění ducha, která ve spojení s niterním zvířetem představuje motiv ovládnutí niterní síly. 93 je pochopitelně známým numerickým synonymem thelémy.

Skutečně tedy můžeme připsat Peteru Carrollovi spojení chaosu s první osmicípou hvězdou, vytvořenou ze čtyř centrálně se protínajících úseček, opatřených na koncích šipkami?
Už v roce 1962, tj. o nějakých 17 let dříve, totiž používá naprosto identický symbol chaosu Michael Moorcock pro obal magazínu Science Fantasy, kultovního britského časopisu, věnovaného povídkám a publicistice z oblasti fantasy a science-fiction. Tuto obálku si, jakožto šéfredaktor magazínu, navrhl sám a byla určena jako ilustrace k jeho vlastnímu příběhu z fantasy ságy „Elric“, který byl publikován uvnitř čísla. První osmicípou hvězdu, nazývanou Moorcockem „paže chaosu“ pak podle Moorcockovy předlohy ztvárnil Jim Cawthorn. V později datovaném komiksu „Stormbringer“ posléze převzal pero Savoy, Walter Simonson i jiní kreslíři, ale podstata zůstávala vždy stejná, jak ostatně můžeme vidět na výřezech z různých epoch komiksu níže.


Soudobý britský okultní akademik Dave Evans, z pohledu badatele, jehož největší výhodou je dobrá znalost britského okultního podhoubí, bez jakýchkoliv pochyb uvádí fakt, že Moorcockovi lze připsat použití hvězdy chaosu jako prvnímu a Peter Carroll se tedy ve svém postupu nechal inspirovat fantasy literaturou, což v řadách zejména mimobritských zájemců o magii chaosu vzbuzuje jistý druh nedůvěry. Poněvadž všichni si dobře uvědomujeme, že v románových postupech a fikci nemusí být dodržena autenticita či realizovatelnost všech jejich prvků. Ve prospěch tohoto neklidu by ještě mohl hovořit i fakt, že Moorcock v obdobném předstihu operuje rovněž i s teorií multiverza, o níž se Evans domívá, že dala základ Carrollovým pozdějším teoriím multidimenzionálního času.

Ostatně, abychom jednostranně příliš nenaddržovali Morcockově velkolepé invenci, „hrozba chaosu“ představovala svého času v literárních vodách fantasy povídek nebo románů jistý druh módy a inovovaný zdroj tradiční zápletky dobrodružného příběhu.
Mnozí z nás si jistě rádi zavzpomínají na Zelazného ságu Amber, který je dle tiráže českého vydání "jediný, opravdu skutečný svět, jehož jsou všechny ostatní jen stíny".
Zelazneho i Moorcockovi vládci chaosu představují negativní hrdiny, kteří jsou zároveň i reprezentanty chaosu a proti nimž ústřední postavy, jako Elric i amberský princ Corwin, svádí svůj boj. Součástí napínavého děje příběhu však nevyhnutelně musí být i vnitřní konfrontace hlavních postav se svým vnitřním chaosem, jenž je součástí jejich psýché a kterým jsou do jisté míry postiženi obdobně, jako Harry Potter Voldemortovou jizvou. Kladní hrdinové chaos odmítají - prozatím...

Samotné Carrollovo používání fantasy motivů, jakožto inspirace při tvorbě magie chaosu, není nic až tak překvapivého, vzhledem k tomu, že se přímo v systému chaosféry nachází i jeden nezpochybnitelný odkaz na dílo známého fantasy spisovatele Terryho Pratchetta. Jedná se o vynález magické „oktarínové barvy“, která má pro svoji měňavost symbolizovat magii chaosu. I ve světle Hinem zmiňovaného faktu, že Carroll slovo „chaos“ doplnil do svého textu až později, těsně před vyjitím Liber Null, lze snadno domyslet, že obdobný osud mohl provázet i chaostar.
Jak tedy k „symbolu chaosu“ přistupuje Michael Moorcock?
„Původní symbol chaosu jsem načmáral v sedě za kuchyňským stolem a byl jsem zvědavý, co na to řekne Jim Cawthorn. Nakreslil jsem nejprve samotný geografický kvadrant (který bývá i normálně často opatřen šipkami) - S, J, V, Z - a potom jsem přikreslil další čtyři doplňující směry - a bylo to - osm šipek reprezentujících všechny možnosti, každá šipka znázorňující jednu určitou cestu Zákona. Od té doby už mi mnoho lidí tvrdilo přímo do očí, že je to "pradávný symbol chaosu" a jestliže tomu tak skutečně je, pak to potvrzuje různé teorie o shodě mentálních postupů.“
Moorcockův smířlivý duch naznačuje, že se nemíní přít o autorství s enklávou chaosmágů, kteří považují symbol chaosu za svůj vlastní. Nicméně především díky jemu se symbol chaosu usídlil rovněž i v oblasti RPG a strategických fantasy her.

Dle „Encyklopedie západních sigil a ideogramů“ je osmicípá hvězdice považována za symbol babylonské a asyrské Ištary, později též řecké Astarté, Aštarot, nebo chceme-li venušinského démonia - jehož vliv se však doposud na samotné magii chaosu příliš nepodepsal.
Výjimku tvoří Kenneth Grant a jeho zájem o temná mezopotámská mystéria, případně proudy chaosmágů, kteří operují s numerikou 156, získanou pseudogemátrickým přepisem slova chaos na khaos v různých jazycích, aby se dostali na předem určený numerický součet. Čímž také dochází ke zpětnému návratu ke starým dobrým postupům Thelémy, prostřednictvím Šarlatové ženy, Babalon, spatřované v ištařině mýtu.

Postmoderní chaostar zase hraje na démonologickou, případně antropocentrickou podstatu:

Rozhodně není od věci na závěr kapitoly doložit, kterak jsme při pátrání po širším kulturním přesahu objevili chaostar tam, kde bychom to sami už ani nečekali: je součástí architektonického námětu vstupního portálu "První intergalaktické (reformované) církve Druidů" na Planetě Druidia. Pochopitelně zde citujeme z nezapomenutelné kultovní komedie Spaceballs z roku 1987:

CHAOS MUSICK

Po hudební stránce bude dnešní putování maličko komplikovanější, poněvadž sice máme k dispozici řecký hudební projekt jménem Chaostar , který se pohybuje v rozmezí avantgardní vážné hudby, nezřídka připomínající soundtrack ke scénickému muzikálu, ale jak již však můžeme z nepříliš oslavného intra vytušit, tato skupina nemá kromě několika názvů s magií nic moc společného, obdobně jako trashmetalový projekt Chaosphere. (Gothický přívěsek ve tvaru chaostar je možno koupit zde: http://www.666.cz/gothic-metal-punk/e-shop-detail-65984-PRIVESKY-GOTHICKY-PRIVESEK-CHAOSTAR)

Co tedy zodpovědně vybrat k poslechu?
Pokud se vrátíme zpět k Michaelu Moorcockovi - veřejným tajemstvím je rovněž i Moorcockova úzká spolupráce s britskou psychedelickou skupinou Hawkwind, ve které také mimo jiné začínal svou hudební kariéru Lemmy z Motörhead (jako basák). Tento dnes téměř již bezzubý opotřebovaný pán hrávával na jednom pódiu společně s ostatními členy Hawkwind až do roku 1975, kdy se jasně ukázalo, že dokonce i na zkouřené máničky z Hawkwind jsou Lemmyho fičáky na sjezdovce ze speedu trochu moc silný šálek čaje.
Hudba Hawkwind je obtížně definovatelná, jako u každé déle hrající formace - s léty zaznamenala větší či menší proměny. Oficiální místa ji označují nálepkami progrock, spacerock nebo psychedelic rock, někdy bývají přirovnáváni také k Pink Floyd, ačkoliv toto příliš konkrétní zařazení může být také pěkně zavádějící. K výše uvedeným žánrům mají například kladný osobní vztah na tomto blogu již citovaní Marc Power a Dirk Bruere, kteří průřezu progrockem věnovali celý jeden díl svého pořadu One Tribe .
Jelikož Hawkwind dokázali od svého vzniku roku 1970 spáchat (nepočítaje vydaná raritní alba) cca 25 studiových alb a 10 živáků, obsahuje jejich diskografie jak slabší, tak zákonitě i silnější momenty éry. (Free Hawkwind downloads naleznete zde. )

Jestliže byste chtěli dát přednost co možná nejrychlejšímu seznámení se s profilem této kapely, neměli byste si nechat utéct zejména videoklip hitu "Silver Machine", se kterým se v červnu roku 1972 skupina umístila na druhé příčce britské hitparády:
Za stoupající a klesající směsice tónů salutuje na popředí pódia spoře oděná hippie dívka, na jejíž tváři se bliští bělobou a modří namalována karnevalová maska. Hlásí, že je připravena k odletu a kolem ní se na zem snášejí celé sloupce průzračných bublin, namísto startovacích plamenů lodi. Mezitím se za jejími zády začíná rozjíždět kapela a na plátně v pozadí jsou zvolna promítány psychedelické obrazce. Bubeníkovi (Simon King) padají do obličeje slepené dlouhé provazce vlasů, kamera s cuknutím najíždí detailem na jeho nepřítomný výraz tváře, následně se celý obraz jako by studem rozmaže a pootočí naležato. Kameraman se bojí spočinout na obličejích hráčů delším záběrem, pohledem těká od Roberta Calverta (vokál) k Lemmymu (baskytara), kterým jejich rockovou image (naštěstí!) "kazí" střapatý Nick Turner v pozadí hrou na příčnou flétnu, a ta je zřejmě i původcem zvazbených efektů na pozadí melodie. Předávají poselství ve snadno pochopitelném novognostickém smyslu: "já mám stříbrnou mašinu a startuju s ní pryč, daleko od týhle pošahaný planety..."

Přichází instrumentální mezihra, která píseň čím dál tím víc odchyluje z platformy tvrdého blues a úzká vazba basa-bicí se jako parník ponáří pod hladinu zrychleného rytmu, nastoleného zintenzivnělými psychedelickými efekty. Na plátně tančí a cyklují barevná světla, ve shodě s melodramatičností momentu. Imaginární loď z počátku sedmdesátých let startuje, nabírá rychlost a odlétá do výšin. Hudební erekce opadá - a fascinovaní posluchači oddechují, jako by jim rázem z hrudního koše spadla dusivá tíha očekávání.

Zajímavý prvek tvorby Hawkwind představují Moorcockovy deklamace své vlastní tvorby - z mých předchozích pokusů přiblížit deklamační zálibu britcultury lze vzpomenout jak na Zacharyho Coxe, tak i celou řadu dalších, samotným Aleisterem Crowleym počínaje a Currenty 93 konče. V Moorcockově případě se jednalo o rok 1975, kdy s kapelou vystupoval v rámci alba Warrior on The Edge of Time. Pokud máme doporučit něco dalšího, pak z pozdějších spíše elektronicky laděných alb zase vystupuje uceleným hudebním blokem čistě psychedelické album, bez přísad obvyklých prvků fantasy, s názvem Electric Teepee (1992). Odmyslíme-li si trochu naivní efekty, určitě překvapí již úvodní song LSD, kde se vokály v refrénu podobají Janes Addiction a stylizací i debutnímu albu Pattonových Tommahawk.
Bohužel po ústupu silných hypnotických nápadů to byly právě ony naivní prvky, které ve tvorbě Hawkind přetrvaly až do současnosti, kvůli nimž a pro nedostatek invence jsou poslední alba současných Hawkwind téměř neposlouchatelná (Take me To Your Leader (2006), Take me to Your Future(2007)). Také je dobré uvědomit si, že z původní sestavy kapely nezůstal nikdo.
Michaela Moorcocka si můžeme poslechnout ještě na albu Hawkwind z roku 1981 s názvem Sonic Attack, ale také v samostatném hudebním projektu Michael Moorcock and The Deep Fix, kde šeptá svá minutová i kratší intra ke konvenčněji laděným skladbám (1975). Moorcock je také autorem některých textů proslulých Blue Öyster Cult.

Paže chaosu
aneb když je
UNDERGROUND

Jakmile se něco stane oficiálním učením, vyhraní se také určité autority, které si právem či neprávem, případně z titulu pouhé příslušnosti k nějakému kultu, či díky certifikátu o absolvování workshopu, činí nárok na "jedinou správnou víru". Ostatně toto chování je lidské. O tom, že dokonce i magie chaosu, reprezentovaná především řádem IOT, má své kritiky a svůj underground, se pomocí internetu můžeme přesvědčovat dnes a denně, jako je to i v případě skupiny na níže uvedené adrese, odkud byla také převzata fotografie tetování(kresby?) ve tvaru chaostar: http://marauderunderground.chaosmagic.com/

Imaginační cvičení s chaosférou v 6-ti krocích

„Černé včely pod černým sluncem snášejí černý med, ve kterém se utopil svět...“ Transport Fuckerina

Toto cvičení vychází z faktu, že chaosféra je projekční plochou mysli a může být nabíjena i používána k operacím energetického typu, jako tarotové karty (princ Corwin z Amberu!) a poněvadž jsme si dokázali, že nepatří nikomu a patří všem, můžeme si s ní tedy dělat, co se nám zamane.
Tato imaginace bude podoby rozpínavé, agresivní, neboť dávat přednost „meči“ před „křížem“ a klade si za svůj cíl pomoci člověku zejména v situacích, kdy opravdu o něco jde a je tedy nutno řešit problémy skutečné a nejen ty mystické, které si vytváří sám svým postojem a přístupem. Žádné banishingy!

1) Imaginuj ve své mysli chaostar, jako symbol chaosféry.

2) Její nitro naplň lepkavým medem, černějším sedlé krve, jako je popsáno v úvodní ukázce.

3) Do tohoto medu pak postupně potápěj všechny ty, kteří ti pijí krev, věci, zážitky a události, nechej je zmizet a rozpustit pod temnou hladinou, jako když Pán prstenů nebo Terminátor klesají na dno žhavé lávy.

4) Medituj nad tím, jak to, že:
VŠECHNO JE MOŽNÉ, ALE NIC NENÍ DOVOLENO?!

5) Není-li po ruce nějaký vhodný objekt, nebo chceme-li linknout naše sigilum s čistou ideou undergroundu a anarchie, je možno zaměřit se také na držitele veřejného pořádku. Ponářejme imaginativně do černého medu policisty, funkcionáře, avšak předtím jim stáhněte dekadentně kalhoty až ke kotníkům.

6) Až se dostatečně nabažíme pohledu potentátů se spuštěnými kaťaty, transportovaných skrze temnou hladinu slizu, medu nebo lávy přímo do horoucích pekel, rozpalme sigilum chaostar do běla, nechejme ji vybuchnout jako supernovu prvotního třesku a rozmetat svou hmotu do všech stran, které šipky naznačují.
Rozmetejte tuto bránu do jiné dimenze a zabraňte tím jakémukoliv zpětnému odrazu!

• Teď, když bylo sigilum zničeno,
  
• bordel uklizen,
  
• operace se uzavřela,
  
• vychutnejte si klidný a ničím nerušený spánek po dobře vykonané práci,
  
• poněvadž i ten největší anarchista a dekadent jednou musí do peřin.

Pamatujte, že ačkoliv z bývalých revolucionářů nezřídkakdy vyrostou schopní obchodníci a funkcionáři - obdobně jako se hippies proměnili na yuppies a odhodili své bývalé sny - arnarchosféře a undergroudu to nevadí. Přesto stále ještě existují a fungují...

TAKŽE UŽ JEN OBLIGÁTNÍ PŘÁNÍ PRO TEBE, PŘÍTELI - KDOŽ JSI MNE POCHOPIL A ZACHRÁNIL SE TAK ZE ZÁPLAV MAINSTREAMU -
PŘEJI TI DOST DOBROU NOC!


Catalessi

Doporučené odkazy na wikipedii (v ostatních případech je citováno a odkazováno přímo v textu):
http://en.wikipedia.org/wiki/Symbol_of_Chaos
http://en.wikipedia.org/wiki/Chaostar
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Moorcock

INVOKACE, HLAS, POEZIE A MAGIE

Zachary Cox patří k takovým nepřehlédnutelným osobnostem současné Thelémy, jakými jsou například Michael Staley, Margaret Ingallsová, Mogg Morgan, Lionell Snell a další, v přítomnosti kterých se také objevil na přednáškové konferenci "Thelema Beyond Crowley" (r. 2004).

Ačkoliv většině aglosaských thelémitů není potřeba tohoto skoro již osmdesátiletého muže představovat, české okultní obci zůstává prozatím (pochopitelně!) dosud neznámý.

Zachary Cox se poprvé setkal s Crowleyho myšlenkami r. 1950, což mu bylo inspirací po celý další život. V letech 1980 až 1990 editoval okultní časopis "Aquarian Arrow", který se stal známým také díky pravidelnému sloupku, jenž psal Ramsey Dukes. Rovněž se stal spoluzakladatelem"lóže pro tréning ceremoniálního projevu" a tuto činnost vykonával po dlouhou dobu, což z něj vytvořilo téměř undergroundovou legendu.
V roce 1980 přišla "Neopantheistická společnost" s nápadem začít nahrávat Zacharyho recitace Crowleyho ceremonií, invokací a umělecké přednesy Crowleyho veršů - což představovalo jistou zkoušku Zachova umu.
Mnohé z těchto nahrávek tvoří dnes součást soukromých sbírek a tak snad se budeme moci těšit do budoucna, až jednou budou dány k dispozici veřejnosti.
Obraťme však pozornost k tomu, co si můžeme poslechnout již dnes.

V roce 2006 proběhlo v proslulém londýnském knihkupectví a antikvariátu Treadwell's Bookshop několik večerů recitačního vystoupení Zacha Coxe. Podle popisu očitého svědka:

"Zachary je vysoký muž s dlouhými vlasy a kozí bradkou, což mu dodává na bohémském vzhledu. Působil plný síly po celou dobu vystoupení, až jsem nabyl pocitu, že v učitý okamžik vyčkávající staří bohové odpoví na jeho invokaci svou manifestací."

Zachary toho večera přednášel Swinburnovy vybrané pasáže ze "Zahrady Persefoniny" a svůj recitál prokládal anekdotami či vlastním hodnocením veršů, např. předvedl, jak by jméno Persefoné mohlo být předneseno s několika různými důrazy a výslovností, avšak pouze jeden z nich vystihuje Swinburneův rým a proto se lze domnívat, že její jméno Swinburne vyslovoval právě takto.
Pokračoval Mastfieldovou "Mořskou horečkou", pak přidal vlastní báseň "Květiny na můj hrob", která byla otištěna v prastarém St. Martins Magazine. Vzpomněl při té příležitosti své zklamání, když právě tato báseň byla editorem zamítnuta, přičemž tento "problém" vyřešil tak, že se sám stal editorem.
Následovaly vybrané Crowleyho verše, dlouhá prozaická báseň "AHA", Swinburnův "Štedrý večer" a Crowleyho"Král duch" a mnoho dalšího.
A my nyní dostáváme příležitost, že si můžeme dva z těchto famózních večerů poslechnou buďto přímo z nahrávek:
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox1.mp3
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox2.mp3


nebo ze stránky downloads:
http://www.treadwells-london.com/downloads.asp

Pěkný poslech všem thelémitům i prostým milovníkům umění.

Česká sigilická "abeceda přání" a piktogramy

I.

Celkem třikrát jsem se během posledních 4 let setkala s takzvaným "moneymaking sigilum" - šotkem vytvořeným za účelem přinést svému majiteli nějaký blíže nespecifikovatelný obnos - přičemž jsem se pořád nějak nemohla zbavit pocitu, že se jedná o neživý implantát, který fungovat nebude. Až při tom posledním jsem konečně identifikovala, co je zdrojem mého odmítavého postoje a proč se má vcelku spolehlivá intuice bouří.
Základem sigila byla v každém z těch tří případů často frekventovaná značka dolaru, tedy $.

"Neuvažoval´s o libře, případně euru? Nebo chceš jenom ty dolary? Případně ty peníze chceš potom proměnit na dolary?"
Odpovědí mi bylo trojnásobné ne.
"Tak co tam k čertu dělá ten dolar?"
Dotyčný chvilku nevěděl, co odpovědět a potom ze sebe vymáčknul, že dolar je symbolem kupní síly nejmocnějšího státu.

Jenomže my nežijeme v U.S.A., jejichž systém je nastaven tak, aby přinášel zisk právě jim, nikoliv nám. Pokud někdo dělá jakoukoliv magickou operaci, měl by zajistit všemi možnými prostředky to, aby byl výsledek co nejsnáze uskutečnitelný. Pokud jsou podmínky nastaveny tak, že je jenom minimální naděje na úspěch, snižuje to i úspěšnost celé operace.
V mé osobní pozici je mnohem větší naděje, že dostanu nečekanou odměnu v korunách, zaměstnavatel mi také přidá v korunách, proto by mé vlastní sigilum, zvané "továrna na peníze" mělo vycházet ze značky "Kč".
Zahájila jsem písmenem "C" a otočila do pozice "U", poněvadž připomíná zaprvé kapsu a zadruhé bezmála turistickou značku studánky (dojmy z nedělního výletu je také potřeba zhodnotit, když už člověk nemohl strávit den u complu :-) ).
Tím málem, kterým disponuje turistická značka studánky navíc, je vodorovná čárka, uzavírající hrdlo "U". A poněvadž nám zbyly z označení kupní hodnoty "Kč" ještě háček "ˇ" a písmeno "K", otočíme "K" o 90 stupňů doleva a položíme je na hrdlo kapsy tak, aby rovná čára překrývala hrdlo a šipka směřovala dovnitř - důvod k tomu doufám není potřeba vysvětlovat. Šipka nám zároveň vystihne i tvar onoho háčku, se kterým se pak nemusíme zalamovat.

Chytré, jednoduché, elegantní.

KnK sigilum (k naplnění kapsy), ve dvou z libovolných variant:

II.

Zároveň mne to přimělo k zahájení projektu "Česká sigilická abeceda přání". Pokud máte pocit, že i vy disponujete obdobně jednoduchým a elegantním řešením, ať už se týká jakéhokoliv předmětu potřeby či touhy, pošlete mi jej a budeme se mu v rámci tohoto projektu "tvarové magie" věnovat.

III.

Turistické značky, správně mapové značky, piktogramy či vysvětlivky mne a obdobně naladěné jedince odjakživa dokázaly přivést do naprostých extází smíchu. Během suchého výkladu v hodinách branné nauky jsme se zpravidla s kamarády a kamarádkami tiše pošťuchovali a šeptem se vzájemně obšťastnovali nesmysly, které nás při pohledu na vysvětlivky napadaly.

(Turistické značky viz. např. zde.) Kaplička připomínala handgranát, bufet žirafu a co znamená v dětské řeči přerušovaná tenká čára snad nemusím ani vysvětlovat, jen si vzpomeňte, co a kde mívaly přikresleno siuety v dětských knížkách z knihovny.

Masově rozšířená sigilická praxe bohužel velice často končí u sigil, které jsou vytvořeny z alfanumerických znaků a tak se mnohem méně setkáváme se sigily ze symbolů či piktogramů, což je vlastně škoda, neboť představivost zahálí a šediví. Používáním symbolické řeči, třeba oněch turistických značek, můžeme získat zpátky onen kousek fantazie, o kterou jsme s dospělostí přišli. Dvakrát větší to bude legrace, bude-li se jednat o piktogramy "živé", tedy stále v současnosti používané.

O mapových značkách: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/510293-mapova-znacka#Popisky

Historický vývoj mapových značek a piktogramů: http://hismap.wz.cz/text/znacky_1.jpg

"Butterfly effect“ aneb české vydání Carrollovy „Liber Null a Psychonaut“

Následující recenzi mi na mou žádost zaslal přítel a musím se přiznat, že jsem si ji představovala všelijak, jenom ne takto. Několikrát jsem nadechla a zase vydechla a poté jsem se rozhodla tuto stať uvést v plném znění, jen s několika optickými úpravami. Text, který nedokáže zdvihnout tlak si přece nezaslouží, aby jej někdo četl.:-)
Takže vzhůru dolů, jízda právě začíná...

Catalessi

----------------------------------------------------------------------------------

"Butterfly effect“ aneb české vydání Carrollovy „Liber Null a Psychonaut“

"LAM 93 Lobotom" (Vlastním jménem Vlastimil Uzavřel)

Societa
„Tak nám vydali „Liber Null a Psychonauta“!“ Spráskla rukama Švejkova magická kokotlinka a zamířila do knihkupectví, načež posléze vyšlo najevo, že kniha nikde není.
Všichni se diví a vrtí hlavami: „Jak to, že kniha nikde není?“
A my se divíme také, protože kniha je!
Už bezmála 30 let se vyskytuje v anglickém, německém nebo francouzském či španělském vydání, dokonce i na internetu v pdf-kách. Na téma magie chaosu se v rámci českého internetu diskutovalo už nejednou, přičemž většinovým názorem bylo zpravidla odmítnutí tohoto nového výmyslu, snad jenom vyjma Karikovy přednášky na PřF UK, která byla přijata s několika nesmělými ovacemi.
Je tedy možné, že tihle všichni, kteří magii chaosu předjímali jako nesmyslnou, vlastně nyní sami o sobě odhalili, že knihu LNaP vlastně nečetli?
A znova a znova, jak se ti poctivější dopátrali knihy a začali ji studovat, objevuje se moment překvapení, a sice, že jednotlivé a izolované techniky nepředstavují nic nového, nepochopitelného, s čím se nelze smířit, nelze s tím koexistovat a co přichází jako invaze UFOnů, aby si násilím podmanilo mágstvo kokotlinky.
Jenže tak to není, přírodní zákony jsou pořád ty stejné, gravitace fungovala dávno před Newtonem a rovněž i v oblasti magie se setup příliš nemění, mění a množí se zato možné úhly, ze kterých může být na celek nahlíženo.
Největší chybou a zároveň ostudou LNaP tedy jednoznačně zůstává, že zde měla vyjít už dávno! Styďte se!

Nedostatky českého vydání
I při sebelepším zpracování se mohou objevit chyby a překlepy, někdy už i v autorově úvodu, jak se stalo i zde. Posléze nezbývá editorovi/ce nic jiného, než tlouct hlavou do zdi, naříkaje: „Já kráva jedna pitomá!“
Možná se přitom dostaví nějaká „ilumniace“, na druhou stranu je smysl textu natolik zjevný, že si nevyžaduje erratu a tudíž je možné zmírňovat nárazy do lebky knihami, které přes všechen ten hlásaný patriotismus dopadly v jiných rukou daleko hůře. A kdo se, do prdele, stará, že se Kabelák v hrobě obrací, že, milý Trigone?!

Úvod
Přiznám se, že jsem čekal nějakou zmínku o velice slabém profilu, kterým Carrolla obdařil Josef Veselý v „Učení mistrů“ (vyšlo u stejného vydavatele). Nic.
A co takhle opravit chybu, že Carroll učil chemii a není tudíž fyzikem ani praktickým či teoretickým? Taky ani čárka. Snad bychom to s tou korektností a ohledem neměli přehánět!
Jinak nelze vytknout nic podstatnějšího, v současné době se jedná o Carrollův nejlepší životopis, co se sumy nashromážděných informací týče, který zároveň dokázal setrvat v únosném rozsahu a čitelném slohu. Jen bych se rád jednou dozvěděl, pakliže je skutečně pravda, co se šušká, že redaktorka svou předmluvu konzultovala se samotným autorem, jak se Carroll tvářil ohledně zmínky o „Ice War“. :-)

Ilustrace
Perovky z českého vydání bezesporu předčí originál. Kreslíř však z nějakého prapodivného důvodu pojal přesvědčení, že ilustruje „Necronomicon“ nebo knihy Kennetha Granta. Temná kresba ovšem věci vůbec neškodí.

Péťo, Péťo
Když si dá člověk tu práci a najede si na pár v knize citovaných odkazů, mezi jinými se nám objeví i ona slavná Neviditelná univezita, ehm, pardon, Arcanorium College, připomínající zahrádku ne s jedním, ale hned několika trpaslíky. Člověka hned přejde chuť na diskusi za sto či padesát dolarů. Ale zvykejme si, žijeme přece v éře tržního kapitalismu, za chvíli si o té magii ani zadarmo nebude možno pohovořit a pak konečně nezbude nic jiného, než nějakou magii začít i konat.
Možná měl Carroll ve svém magickém odpočinku vydržet o něco déle, než by se prostřednictvím svého byznysu zabezpečil, zmíněná aktivita nesvědčí o dobrém vkusu.

Magie chaosu
Myšlenka je to jednoduchá, v úvodní Liber MMM se adept naučí základům ovládání své mysli a těla, podobně jako u Bardona v BKOZ nebo trochu extatičtěji v Crowleyho vel Jugorum. Následně je po něm požadováno, aby si udělal vlastní sigilie a rovnou celou abecedu. Na to, že se jedná o techniky základní, instruktážní a pro naprosté zelenáče bych však očekával nějakou instruktáž o magickém diáři, jak jej vést, co do něj vepisovat a především - dobrý praktik se pozná hlavně podle toho, co do svého magického diáře nepíše! Jinak bychom také mohli skončit u výroků typu „můj milý deníčku“. Nemíním toto Carrollovo opomenutí sáhodlouze napravovat, jenom všem začínajícím mágům chaosu doporučuji zavést si magický diář, zapisovat do něj své experimenty, nápady, a hlavně soudně!
K pořádné magii chaosu se vlastně adept dostane až v Liber AUM, přičemž se nemohu ubránit domněnce, že téma augoeida by mělo být probíráno až tady a to ve smyslu otázky: Jak smířit augoeida, Svatého anděla strážce s prázdnotou kia? Kde jej hledat v chaosféře?
Vzniklý rozpor má na svědomí křížení mezi Spareovou a Crowleyho tezí, nakonec tedy rozhodnou geny těchto dvou dědečků. Začátečníkům bych každopádně doporučoval nastolit stav prázdnoty kia, přičemž na augoeida se zaměřit až v některé z pokročilejších fází, nejlépe až poté, co si vyzkouší operace z Liber Nox, případně jiné temnější stavy duše.
Chaosféra je myšlenkou, která by si zasloužila hlubší rozbor. Výhodu zajisté budou mít ti, kteří se už stačili seznámit s teorií živlů či tarotem. Pokud se adept rozhodne některý živel, oblast svého života rozšířit, dobré je vysledovat, jaké atributy jejich obyčejný denní život obsahuje, čeho se musí vyvarovat a co naopak posílit. Sledujte věci, které vás obklopují, snažte se zjednodušovat jejich podstatu. Vstupujte do knihkupectví a zkoumejte, které knihy byste si koupili a které ne, ptejte se sami sebe, na jakém základě se takto rozhodujete. Zkoumejte stránky internetu, které jste v posledním měsíci navštívili a hledejte jejich charakteristiku. Nepohybujete se v uzavřeném kruhu starých známých věcí, které určují stálý běh vašeho života, stále ti stejní kamarádi, kteří vás utvrzují v myšlenkovém statusu, kterého jste již dávno dosáhli? Pokud se přece jenom rozhodnete setrvat u magie chaosu, myšlenku chaosféry detailněji pochopíte až po přečtení další Carrollovy knihy, Liber Kaos.

Ve druhé polovině knihy Psychonaut jako by Carrollovi začala docházet pára, až nakonec vyšumí bez jakéhokoliv jasného závěru.
Na matematiku se vykašlete.
Co dodat? Nezbývá, než těšit se na Hinea, který dokáže se stejnými idejemi operovat v lidštější a „normálnější“ pozici, čímž navazuje na Carrollovo sucharské pojetí.

Přes to všechno jsem z duše rád, že kniha na českém trhu vyšla. Představuje další z titulů, na který lze s plnou odpovědností odkázat všechny začínající magiky cca od 15-ti výše.
Pracujte, usilujte o pochopení přirozeného řádu věcí, jenom tak lze získat dostatečnou důvěru v sebe sama a odpálkovat zbytečnosti.
Practice, practice, practice!

Liber Null & Psychonaut
Peter J. Carroll
Překlad: Lenka Lichtenbergová
Ilustrace: Rudolf Schimera
Předmluva: Šárka Sedláková
Vydal Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář

ZAJÍMAVÉ ODKAZY - MAGIE CHAOSU I

Předcházející příspěvek jasně dokázal, že sledovat linky s tematikou magie chaosu aby člověku nic neuniklo pořádně nelze. Nové stránky vznikají a staré postupně ztrácejí svou exkluzivitu (když nic dlouho nepřibývá).
Naštěstí nezačínám z ničeho a mohu tedy navázat na odkazy z linkovny ChaoSpace, které budu postupně doplňovat a komentovat. Takže dnes začneme trochu "tradičně" :-), v rámci třicetileté tradice magie chaosu :-), a potom přidám několik specializovaných blogů, včetně těch, o kterých jsme již mluvili (kdyby se ještě našel někdo, kdo tyto odkazy přehlédl :-).

Magie chaosu, stručně světem, internetem, s komentáři a poznámkami Catalessi, díl I.:

KLASIKA

IOT
Stránky paktu Illuminates of Thanateros pro Severní Ameriku:
http://iota.goetia.net/
IOT Austria
http://iotaustria.org/
IOT Brazil
http://www.iot.org.br/
IOT British Isles
http://www.iot.org.uk/
IOT Germany
http://www.iot-d.de/
IOT Switzerland
http://www.iot-schweiz.ch/

The Pact (příručka pro neofity, excelentní a přehledné informace o řádu)


Arcanorium College (internetová okultní akademie pod záštitou Petera Carrolla):
http://www.arcanoriumcollege.com/

Stránky Petera Carrolla:
http://www.specularium.org/

Phil Hine
http://www.philhine.org.uk/index.html
Rozhovor s P.H.
http://blog.grievousangel.net/?p=281
----------------------------------------------
ANARCHOCHAOS, UMĚNÍ

TOPY
Magický časopis a stránky anarcho-chaos-magické skupiny „ Thee Temple ov Psychick Youth“, založené tč. hudebníkem-hudebnicí a výtvarníkem-výtvarnicí, osobou s androgynními prvky (angličtina označuje androgyna tvarem S/He) Genesis P-Orridge, která se narodila jako muž (hraje v projektech Throbbing Gristle, Psychic-Tv, Genesis P-Orridge). TOPY jsou silně orientováni na sigilickou tvorbu a tělesné modifikace.
http://www.topy.net/

---------------------------------------------

ČASOPISY, ŽURNÁLY, INTERNETOVÁ PERIODIKA

Space/time meditations
Magazín částečně s okultní tematikou, retroaktivní magie, časoprostorové magie, popmagie, sexuální magie...
http://www.key64.net/content/post/507-space-time-meditations

Chaosmajick Journal (fórum) se spoustou zajímavých odkazů, doporučené knihy, e-knihy, videa atd.
http://community.livejournal.com/chaosmajik

----------------------------------------------

INTERNETOVÉ RADIOSTANICE A PODCASTY

One Tribe, Extraordinary People, Extraordinary Ideas:
(Možno stáhnout několik talkshow se členy IOT):
http://www.onetribe.me.uk/

----------------------------------------------

BLOGY A OSOBNOSTI

Mogg Morgan
Vůdčí osobnost britského vydavatelství Mandrake of Oxford, pořadatel Thelémických konferencí, osobnost s velkým vlivem na současnou britskou okultní scénu.
http://mogg-morgan.blogspot.com/

Joel Biroco
Chaos magik, který je zároveň kritikem magie chaosu i jiných okultních nešvarů.:-)
http://www.biroco.com/


RAW Memorial
Miniblog věnovaný památce RAW, ze kterého se dozvíte, že na jeho počest mimo jiné zahráli Coldplay aj.
http://rawmemoriallondon.blogspot.com/

Další linky zase příště.

KMEN NEOBYČEJNÝCH

ONE TRIBE - extraordinery ideas, extraordinery people

je projekt londýnského rádia ResonanceFM, 104.4 FM, simultálně vysílající zvukově osekaný broadcast na výše zmíněné adrese, kde se nachází i (placený) archív v mp3.
V ambiciózním projektu One Tribe, který bývá vysílán každou středu od půlnoci do jedné hodiny čtvrteční moderátoři Marc Power a Dirk Bruere kontaktují vždy některou z významných osobností soudobé britské okultury. Jedná se o širokou oblast wiccy, esoteriky, technošamanismu, magie chaosu, lucidního snění atd. Výčet všech oblastí se dozvíte hned v úvodní technoznělce, kde komentátorův hypnotický hlas přednáší slova různých magických disciplín takovým způsobem, že témata dávno známá mohou vypadat nově.

Z možností bezplatného stažení mp3 pro tento týden si rozhodně nenechte ujít runovou divinaci Iana Reada, bývalého šéfredaktora Chaos Internationalu, člena hudební skupiny Sol Invictus, přítele Davida Tibeta (Current 93) a Douglase P. (Death In June), který momentálně vede na mírně konzumním projektu Petera Carrolla Arcanorium College placený koutek Runové gildy.

Dále si pak poslechněte interwiev s bratřími z paktu Iluminátů z Thanateru, sémantiku magie, nebo lucidní snění Russella Rukina a další. Vše v rozlišení 128 kbps, 44 kHz.

Tato talkshow najdete pohromadě na One Tribe v bočním sloupci, a moc neváhejte, neboť si nejsem jistá, nakolik vážně myslí moderátoři své prohlášení, že tyto mp3 jsou zdarma právě jen pro tento týden.
:-)

Hail Britons! Hail modern occult scene!

Aktualizace: Takže jsem se dozvěděla, že to tam ještě nějaký čas vydrží a kdyby ne, tak tady jsou ještě další mp3 ze stejné série.

ČERNÁ VDOVA A KRÁL ČARODĚJNIC

(Souvislosti: rock & magie)

Přijdi na sabat!

Pomoz mi v mém hledání znalosti
Musím se naučit Tajnému umění.
Kdož přihlížíte, pomozte mi v mém růstu
Které že jméno zklidní srdce mé?
AŠTAROT
Odlož svůj oděv a přistup blíž
Přes potoky a pole a měsícem zalitá blata
Tvé tělo nasáklé tajnými oleji
Esence vonné vyléčí rány tvé
Připoj se ke mně, v mém hledání
Manželky a manželé ponesou tvůj rod
A budem jedno, v této hodině
Nechť sabat započne!
Přijdi, přijdi, přijdi na sabat
Přijdi na sabat, Satan tě čeká!

(Album Sacrifice, skupina Black Widow. Na textech alba Sacrifice se podílel i Alex Sanders. MP3 zde. )

Orrel Alexander Sanders (roz. Carter, 1926-88) představuje pro oblast moderního čarodějnictví hned druhý základní pilíř, přičemž tím prvním je pochopitelně Gerald Gardner. (Mou oblíbenou historku o čarodějnici Clandě, Gardnerovi /GBG/, Kennethu Grantovi a Spareovi popsal Mob zde.)
Jak sám Sanders uvádí, do tajů čarodějnictví jej zasvětila jeho vlastní babička, kterou malý Alex nečekaně překvapil při jedné z jejích ceremonií. Místo toho, aby zvědavého hocha vykázala ze své místnosti, stará dáma jej raději zasvětila do tajů (moderního) čarodějnictví. Nutno doložit, že babiččiny rituály byly prováděny ve striktně nudistickém stylu, což podle slov Stewarta Farrara naštěstí nezpůsobilo duševnímu zdraví malého Alexe pražádnou újmu, neboť hoch měl svou babičku nesmírně rád a mimoto byl od přírody velice vnímavý.
Nicméně, brzo po smrti Geralda Gardnera (12.2.1964) se novopohané a čarodějnice rozdělili na dva tábory: gardneriánce a alexandrijce. Ve Spojených státech přežívá gardneriánská tradice především prostřednictvím manželů Bucklandových (dvojice, která emigrovala USA a usadila se v New Yorku na Long Islandu), zatímco alexandrijskou tradici šířili zejména v sedmdesátých letech již zmiňovaní Farrarovi. Rozdíly mezi těmito dvěmi větvemi jsou údajně nepatrné, alexandrijci používají stejnou „Knihu stínů“, jako Gardner a i jejich další rituály jsou derivací rituálů O.T.O., jehož byl po jistou dobu Gardner členem. Alexandrijští čarodějové a čarodějky užívají navíc rostlinnou (bylinnou) magii, přičemž pro zajímavost, podle Francise Kinga jsou některé recepty převzaty z díla Františka Bardona. Tolik tedy k tradovanému historickému pozadí. Nutno snad ještě dodat, že narozdíl od Gardnera holdoval Sanders mnohem větší publicitě, často vystupoval v televizních pořadech a ačkoliv se Farrar zastává Sanderse a uvádí, že se mistr ze svých ranných temně magických experimentů pracně „očistil“, zejména anglosasská veřejnost stále vnímá tohoto čaroděje v lehce satanistickém rámci. To se také odráží i v románu Iry Levina „Rosemary má děťátko“, v němž vystupuje pár stárnoucích čarodějů, pro jejichž identitu byl převzat Sandersův mýtus a beletristicky zpracován.
Sanders společně s manželi Farrarovými nahrál LP, na němž byla odrecitována iniciační ceremonie a brzy poté se také spojil se skupinou Black Widow, pro kterou psal texty. Jeho manželka, Maxine[i], předváděla během vystoupení pravé wiccanské rituály, pochopitelně nahá, pro což v angličtině existuje pozoruhodný výraz „sky-clad“. Tato novopohanská velekněžka sehrála průběhu živého vystoupení Black Widow roli Aštarot, během něhož se pomilovala se zpěvákem Kipem Trevorem a následně byla posvátně obětována, jak je vyobrazeno níže.

K performanci se později Alex Sanders vyjádřil těmito slovy: „Přestaňte to veřejně hrát, zvláště pak vyvrcholení a tu část představení, které říkáte „sacrifice“. Dostáváte se tím na velice nebezpečnou půdu.“ Alex se obával, že tímto rituálem mohou ublížit nejenom sami sobě, ale i náhodným přihlížejícím v publiku.
Namísto Maxine si tedy Kip Trevor našel pro své představení jinou dívku, čarodějku rovněž, na což zareagovaly mnohé coveny varovnými telefonáty a dopisy, ve kterých členy skupiny nabádali, aby s temnou performancí přestali a neprotivili se Sandersově vůli.

Skupina Black Widow natočila čtyři řadové desky, které se řadí k žánru progresivního rocku a někdy i je poněkud nepřesně přiřazována k jednomu z jeho subžánrů, artrocku. Po vydání svého prvního alba skupina skutečně přestala používat satanistické motivy, i když poťouchlý hlas, jakým Kip toto téma na albu „Sacrifice“ předkládal, dává jednoznačně najevo, že to s tím Satanem rozhodně nemyslí až zas tak vážně, jako jejich slavnější kolegové Black Sabbath či z italské prog-rockové formace Jacula (později Antonius Rex) . Stálo-li však za odložením temněmagických motivů přání Alexe Sanderse a jemu nakloněných covenů či cokoliv jiného nelze už dnes s určitostí říci. Mnohem spíše to lze připsat na vrub komplikovanému žánru, kterým po hudební stránce prog-rock je. Jako to bývá v podobných skupinách obvyklé, každé album bylo uvedeno v odlišné sestavě, ačkoliv několik hlavních členů skupiny setrvávalo po celý čas (Kip Trevor – zpěv, Clive Jones – flétna a klarinet, Zoot Tailor – klávesy) . V tomto žánru také platí, že každý hudebník je sám zodpovědný za zvuk či kompozici svého nástroje, čímž pádem se jejich výměna úzce dotýká výsledného stylu celé skupiny.
Alba „Sacrifice“ (1971) spolu s pozdější studiovou předělávkou „Return to the Sabbat“ (1997) nesou znaky, podobné ranné tvorbě Jethro Tull, ovšem nejenom díky flétně, saxofonu, ale i např. hammondovým varhanům. I když hudební projev Cliva Jonese po technické stránce nedosahuje kvalit Iana Andersona, v komornějším ladění skupiny to však nepůsobí vůbec na závadu. Dalo by se říci, že díky tomu je jeho přístup mnohem víc uvolněnější a přirozenější, než jak jsme zvyklí z Andersonových přepjatých meziher. Narozdíl od zmíněného artrocku se převážně jedná o kratší skladby v rozsahu tří až pěti minut, které dokážou v dnešním posluchači spolehlivě navodit pocit atmosféry let sedmdesátých. Velice snadno si lze představit „Sacrifice“ jako soundtrack k nějakému retro snímku, zejména pak píseň s příhodným názvem „In ancient days“ a pěkným instrumentálním úvodem, hraným na hammondy. Případně během poslechu rozverné skladby „Atack of the demon“ není zatěžko imaginovat obrazy z vietnamské války, navzdory faktu, že se jedná o britskou formaci.
Poté, co skupina ukončila svou spolupráci se Sandersovými, dochází k odklonu od původní orgiasticko-čarodějnické linie a jejich hudba se místy ubírá spíše směrem k heavy rocku s jazzrockovými motivy, přičemž klávesy na pozdějších albech připomínají Yes. Po svém čtvrtém albu, které někteří považují za nejlepší, se skupina rozpadá, což způsobil především odchod Kipa Trevora, jenž představoval ikonu Black Widow.



Literatura:
Farrar, Stewart: Čarodějství dnes, rukověť moderního čaroděje
Lachman, Gary: Turn off your mind
Johns, June: King of the witches

Stránky:
Oficiální stránky Black Widow:
http://blackwidow.org.uk/
mp3: http://blackwidow.org.uk/mp3.htm
Jiné:
http://en.wikipedia.org/wiki/Black_Widow_(band)

Filmy:
Luigi Scattini: Witchcraft (1970)
Ačkoliv se v průběhu let šedesátých a sedmdesátých vyrojila spousta „naučných“ snímků, které mají za úkol varovat před úskalím okultismu a satanismu, většinou se jedná a hysterické zplácaniny jen velice malé informační hodnoty. Pokud si však od výše jmenovaného díla odmyslíte příkré hodnocení komentátora (scénář a režie Luigi Scattini) a dobovou nadsázku, pro tento žánr filmů typickou (nazývat rituály polévání krví bestialitou se mi zdá tak trochu přehnané, ve srovnání například s africkými kmenovými válkami či boji o komodity tamtéž), v odměnu za vaši trpělivost můžete spatřit několik autentických rituálů, prováděných přímo Alexem Sandersem a krom toho také sestřih z interview s některými okultně/mediálními hvězdami.

Diskografie Black Widow:
· Exclamation Point LP (1969), pod jménem Pesky Gee!
· Sacrifice LP (1970 CBS Records)
· Black Widow LP (1971 CBS Records)
· III LP (1972 CBS Records)
· IV CD (1997 Mystic Records)
Kompilace a předělávky:
· Return to the Sabbat CD (2001 Black Widow Records)
· Come to the Sabbat - Anthology 2xCD (2003 Sanctuary Records)

(Všechny fotografie byly převzaty ze stránek http://blackwidow.org.uk/)

[i] Alex a Maxine spolu měli dvě děti, Mayu a Victora. V roce 1973 se od sebe odloučili a Alex se přestěhoval do hrabství Sussex, kde dožil v ústraní. Dle svých vlastních slov Alex Sanders, magickým jménem Verbias, vlastnoručně inicioval přes 1300 členů wiccy.

2007 (c) Catalessi

„Gotta Life“

Lucía La Palidez Mortal

Nesvatý Marylin Manson se smutným pohledem shlížel z plakátu, kynoucí rukama dolů masám ze své nadživotní výšky. Dokonalé a pečlivě natrénované gesto temného meonického Krista, napůl vzdáleného dotekům obyčejného světa, ale přesto pořád na dosah. Heroinový guru, temný Rasputin bez vousu, líce vpadlé, se rty mírně vyšpulenými jako mexická kurva, vystrkující zadek v pohrdání nad celým zbytkem lidstva. Jako to bývá obvyklé u někoho, kdo zpoza svých kouřových skel dohlédne mnohem dál. To kvůli těm jedům, co měl v očích, kolovaly v jeho krvi i mysli, a ty jej ještě za živa dokázaly proměnit v obraz sebe sama, ve svou vlastní ikonu. Alienizace se přes rozeklané okraje plakátu vyvalila na povrch, vyhřezla jako střeva jizvou ven, z nevědomí, co by jakýsi masochistický úšklebek ze světa Cthulhu a „Outsiderlandu“ - i když někteří tvrdí, že ty dva jedno jsou, jedno a totéž, vnější prstenec naplněný mutanty všeho druhu. Na protějším plakátu opět On, Manson & Marylin, jako by za účelem podpory „outsider marketingu“ zachycen v rámci společného natáčení se Sneaker Pimps, gurdžijevovsky sadistický kouč a jeho štěně, navlečené do středoškolské baseballové bundy.

Basa a kytara odkrajovaly časoprostor na malé plátky zvuku a pomlk, frontman ze sebe rytmicky vyrážel jedno slovo za druhým, potřásajíc svou odredovanou hlavou. Mnohanásobné piercingové kroužky v obou obočí se mu klinkaly sem a tam, šlapák jemně a přidušeně tepal, jako srdce pod schodištěm, zatímco kytarista se zaujatě mazlil se svými kratičkými vyhrávkami a instinktivně tisknul krk elektrické kytary blíž ke slabinám. Souzvuk synchroncity rezonoval budovou na okraji města, každý si hleděl své linie. Jen zpěvák se hned po druhém refrénu odmlčel a před otevřenýma očima se mu závratnou rychlostí začaly přehrávat útržky snění, tarotová věštba a klaustrofobie uzavřených prostor buňky. Myslel na svůj úkol.
Frontman plachtí vysoko nad zvukem, jako šaman, vizionář skupiny a vládce ceremonie. Kdosi mu do ruky strká smotek, bere ho s mírným pokývnutím hlavy, dech zadržuje v plicích. A vzápětí nečekaně stojí uprostřed své velké destruktivní vize, soukromé apokalypsy vlastního vnitřního universa. V tom okamžiku mu připadá, že se celou svou skladatelskou tvorbou jenom blížil k této vrcholné formuli, kterou má nyní téměř nadosah. Naplňuje jej úžas okamžiku a zároveň i neskutečná hrůza, vidí svou vlastní budoucnost, vepsanou v cizí, špinavé a zarostlé tváři, v krvavých očích, zlobně svítících pod lemem houmlesácké čapky, vidí trubku, blížící se baseballovou trajektorií - a potom nic, jen tmu. Konec. Osud. Budoucnost.
Procitl ve zkušebně a Kristus Manson se na zdi ještě pořád ošíval, jako by soustrastně přikyvoval: „Máš to holt blbý, čéče.“

Po zkoušce se dovnitř nahrnuli popnauti. Hlavu prvního z nich zdobily motocyklistické brýle na gumičce, jakožto oblíbený symbol vůdce party z dětských animé.
„Bože, ty děcka nás snad najdou všude...“ Broukl nervózně kytarista. „Kdo vás sem pustil? A co tady chcete?“
„My... sme dělali ten, kyberchanelling.“ Pronesl váhavě velitel popnautů „A u toho sme poslouchali vaše nejnovější cédéčko, protože si myslíme, že ste fakt dobří. Tvrdí a tak všecko, ale i s kusem citu.“
Na ta slova basák děkovně pokynul kozí bradkou, což zjevně považoval za vrcholný projev zdvořilosti vůči návštěvníkům jakékoliv velikosti či rasy.
„Nebo taky lůzersky ukňouranej klip, jak se to vezme.“ Ušklíbnul se kytarista dozadu na zpěváka. „Nevíš vo tom něco?“
„A... taky se nám líbil ten váš klip vo těch kyborzích, disajn sice vypadá trochu jako z Matrixu, ale ne zas moc okatě. Máte fakt skvělý klipy, s motivama ze scifáren a taky z gamesek...“ Pokračovala rychle v řeči podsaditější dívka, vzápětí následována nejmladším chlapcem, ani ne dvanáctiletým: „Ta myšlenka toho klipu, ta je totiž jako o nás. Lidi, kteří jsou propojení s počítačema na dost dlouhou dobu, takže se u nich vyvinou zvláštní schopnosti. A ti jsou potom schopní vidět energetická embrya, která se formují všude, kde se setkává Proud života s Proudem smrti. A s pomocí těch proudů energie, který se učí ovládat, dokážou poznat budoucnost a spoustu dalších věcí.“
„Jediný, co se u vás vyvinulo, je ten zelenej odstín vaší kůže, mutanti - jak pořád sedíte u těch vašich počítačů! Tak padejte vodsaď, vaše písíčka vás čekají!“ Uzavřel kytarista diskusi a chystal se vyhodit popnauty na ulici.
„Počkejte, ale... kvůli tomu tady nejsme. Chtěli jsme vám říct, že vám hrozí nebezpečí. To jsme vám přišly říct!“ Brebentily děti jeden přes druhého pod prackami kytaristy, který je nekompromisně vytlačoval ven ze dveří.
„Oukidoki, dáme si pozor, tak hlavně už padejte, smradi…“
Skupina vyšla ven zadními dveřmi, kde stálo zaparkované audi, v jehož interiéru se frontman zhroutil.
„Citový scénky se čtyřma chlapama v kabině, tak u toho teda bejt nemusím!“ Zhodnotil situaci kytarista. „Doprdele, ty seš čéče stejnej kokot, jako ty bláznivý děcka! To rači pudu pěšky, než zase poslouchat nějakej další záchvat. Bóže, proč musej bejt všichni zpěváci takový zasraný paka... cpou do sebe furt mraky všelijakých svinstev...“ Brblal podrážděně po celou dobu, zatímco vylézal ven.
Basák s bicmenem zůstali sedět a společným úsilím se pokusili kamaráda uchlácholit. Kytarista obešel limuzínu. Z druhé strany zabušil na okénko spolujezdce. Všichni tři vzhlédli, společně s frontmanem, který seděl vzadu, s hlavu v dlaních protaženou skrze mezeru mezi sedadly až kamsi nad ruční brzdu, jako by trpěl nějakým zvlášť úporným typem migrény.
„Seru na vás a du domů, volové, kurvadrrrát!“ Pronesl kytarista s papouškovským dialektem Erica Cartmana a vykročil směrem k protějšímu chodníku.
Bubeník obrátil svůj ježatý, peroxidem vybělený skalp na basáka: „Tomu jejich zpěvákovi v prvním projektu šiblo, to snad víte, ne?“
“Jo, slyšel jsem, že už se ho ani nesnaží pouštět ven z blázince, protože by to stejně venku nezvládl.“
„Smráká se.“ Otočili se po menší odmlce zpátky ke ztuhlému frontmanovi. „Tak to honem vyklop. Co to bylo za haluze?“
Snažil se jim to sdělit, jednotlivými obrazy se až zalykaje. Osud. Smrt, rána klackem do hlavy. Nebo se řítí střemhlav prostorem kupředu, vymrštěný ven z auta, kolem něho prší déšť skla, rána do hlavy - a zase konec. Nebo vidí zakrvácené tetování na rukou bubeníka, policejní náramky na zápěstích a kolem paprsky ze žlutočerné pásky. Rozpad bandy. Jiná varianta, jiný člověk, ale stále se opakující vize smrti, půlená lebka se rozevírá a mozek je katapultován na holou dlažbu. Nemůže tomu nijak zabránit, protože neexistuje jiná varianta. Někdo musí zemřít.

„A kdy to jako má nastat?“ S vážným výrazem zjišťoval basák, nenechaje se vyvést z rovnováhy. „Dneska?“ Zpěvák zabořil nos do štěrbiny v dlaních, ale basákovi s bubeníkem bylo vše jasné. Má to být dneska. Přesedli si a chlap jako medvěd, s odbarvenou hlavou, usedl za volant. Platil za největšího kliďase z celé grupy.
„To máš jako když se ztratíš uprostřed songu.“ Vysvětloval směrem k frontmanovi, zatímco si posouval zpátky sedadlo a seřizoval jeho správnou výšku. „Co uděláš, když vypadneš uprostřed songu na koncertě, vole?“
„No, zaposlouchám se do rytmu, chytnu dech a zaháknu se, ne?“ Zjišťoval frontman. „A potom navážu ten zbytek...“ Získával zpátky svou jistotu a jeho zaťaté prsty se pomalu uvolňovaly.
„No tak to sakra udělej! Kytarista - no to je přece jasný, proč ten hned odešel, vždycky sou tak trochu sólisti, ale basa společně s rytmikou, to jsou ty pravý dva pevný body, čím drží kapela při sobě! Poslouchej je a ony tě z toho vyvedou...“
Basák přikyvuje olízl cigaretový papírek, přejel přes okraj hranami palců a zmáčkl. Myšlenky se mu jako nehty probořily pod povrch věci: „Myslíš, že ty děcka, ty popnauti, mluvily vo tom samým?“
„Možný to je,“ souhlasil bubeník, „mezi kapelou a fanouškama je takový to určitý pouto. Vy kluci vepředu nemáte moc možnosti to vypozorovat, jste zkrátka v tom, ale za hradbou bubnů vidím, že je to snad něco jako morfologický pole, který já vnímám hlavně z toho důvodu, že sedím až na jeho samotným zlomu, na jeho okraji. Tudíž mám šanci srovnávat. Lidi uprostřed něj můžou mít společný vize, myšlenky, případně to dokáže fungovat jako přijímač nebo vysílač. Anebo si zase můžou sem tam na něco kolektivně vzpomenout. Třeba jako na to, že jsou původně docela jiná vesmírná rasa, která byla po cestě domů lapena v cizím a neznámém světě. A musí se z toho nějak dostat pryč, domů.“
Po chvilce odmlky účelně přepnul z learyovsko-hubbardova modu: „Tak si myslím, že pojedem, co ty na to, senzibile?“
Frontman si nebyl jistý, ale pro všechny případy se pokusil držet rytmus svého života společně se svými kolegy, jako by na chvilku vypadl z textu. Odpíchli to od krajnice. Podél obou stran neudržované předměstské cesty se zdvihla mračna písku a prachu, jako dva šediví vlci, kteří je měli doprovázet.
Červené audi s muzikanty zastavilo pod stínem dálničního přivaděče, uprostřed nesmyslně prázdné křižovatky a na ještě nesmyslnější červenou. Basák zrovna rozebíral téma napoleonských válek v Evropě:
„... a to byla vopravdu jediná válka, za kterou jsem vděčnej. Katolíci při ní dostali parádně na frak a nebýt Napoleona, inkvizice by se rozlezla jak černej mor. Žádná demokracie, volnomyšlenkářství, jenom by tu zbyl čistej katolickej fašismus...“
Čísi ušmudlaná ruka dopadla na čelní sklo. Basák zmlkl a všichni tři společně v úžasu sledovali zmačkanou dvojstránku reklamního prospektu, sunoucí se za tichého skřípění vzhůru po povrchu. Bezdomovecká zombie postavička, konstitucí i držením těla připomínající oživlého mrtvého, nemotornými pohyby leštila přední sklo auta. Přes šílenou grimasu v obličeji nešlo odhadnout, jestli tu s nimi sehrává nějakou feťáckou hru, nebo zda už i ten samotný nebožák dočista propadl myšlence, že vlastně odvádí regulérní práci, za kterou by měl dostat zaplaceno. Houmlesák omámenými pohyby pucoval okýnko a cenil dovnitř do interiéru své zažloutlé pozůstatky zubů:
„Páášakk, cóó? Tak čistý sklo ste neměly, škyt, čistý, ani dyž to šoupli dólu z linky...“
Basák mlčky potlačoval svou nevoli. Zpěvák se na zadním sedadle přikrčil jako králíček, zpocenýma rukama si horečnatě šoural povrch adidasových tepláků, až se mu na nich napříč garanci začaly vytvářet žmolky, takové ty malé zádrhele v předivu reality, během nichž je prostor a čas jako by nahuštěn, propleten a zkroucen.
Muž natáhl dlaň. Bubeníkovy oči sklouzly k držáku mincí, potom, jako by dostal nápad, pohlédl na basáka, který na důkaz své připravenosti jemně přikývl. Vytáhl klíče ze zapalování a oba dva téměř současně otevřeli dveře.
Frontman se začal hrnout ven hned vzápětí, aby byl při ruce, kdyby došlo ke rvačce. Srdce se mu před rozhodným okamžikem téměř zastavilo.
Odehrálo se to tiše a rychle. Klíče na malou chvilku zacinkaly ve vzduchu a potom vklouzly do natažené ušmudlané dlaně, jako když kapka vody padá do prohlubně.
Somrák nevěřil svým očím. Volnou rukou si strhl z hlavy smradlavou pletenou čapku, kterou instinktivním pohybem setřel pot z obličeje. Klíče pořád ještě zůstávaly v jeho dlani. Prohrábl rozježené vlasy, vzpamatoval se, odhodil čapku na zem a skokem se vrhl za volant. Auto hned odstartovalo od kraje, nabralo prostředkem silnice rychlost a s kvílením pneumatik zmizelo za nejbližší zatáčkou.
Hudebníci osaměli na prázdné křižovatce.

Frontman nevěřícně těkal pohledem z bicmena na basáka, ale z tváří natočených směrem k obloze nešlo nic vyčíst. Jako by na něco čekali.
Vzápětí se o pár bloků dál ozvala tlumená rána, rachot drcených plechů a pak ticho.
Oba dva muži se na ten pokyn pozvolna otočili k frontmanovi.
Ten se nervózně poškrabal pod ramenem a s rozpaky prohodil:
„Víte, něco mě chlapi napadlo. Co kdybysme ten song pojmenovali „Gotta Life“?“
„Jo... to je dobrý jméno...“ Pronesl bicmen.
„Dost hustý jméno pro písničku.“ Doložil basák.
A všichni tři vykročili v řadě vedle sebe, dál svým směrem.

2007 (c) Lucía La Palidez Mortal

Okultní dějiny, „punkový“ filosof a rock‘n‘roll

„Zůstávám pořád zasažen tvou blízkostí, drahoušku, ale rozhodně to není stejné, jako když jsi tu se mnou, drahoušku...“

Hitový text Garyho Valentina (Lachmana) z prvního „zlatého“ alba skupiny Blondie „X-offender“

„V mém zájmu bylo vypadnout z hudební scény. Vždy jsem toužil stát se spisovatelem. Hrál jsem jeden rok s Iggym Poppem a absolvoval jsem dvě turné po USA. Byla to turné ve stylu sex, drogy a rock‘n‘roll. Zabezpečilo mě to však „na důchod“ a tak jsem v roce 1982 praštil s populární hudbou a usadil jsem se v LA.“

Gary Lachman v článku Filosof punku, Hamstead and Highgate Express

Vybavuji si docela přesně své první setkání se skupinou Blondie, které proběhlo někdy kolem mých dvanácti let, kdy můj o deset let starší bratr donesl domů LP „Autoamerican“. Toto album hned po prvním poslechu naštvaně odhodil do skříně, poněvadž mu je výměnou za několikaměsíční učňovské kapesné podstrčil vyčůraný spolužák z protekční rodiny, jemuž neustále lezly bony z kapes džínsů a potřeboval se jen výhodně zbavit nechtěné desky, kterou mu v cizině zakoupil papínek. Všechno s názvem Amerika tenkrát letělo a tak stařík moc neváhal po čem sáhnout, protože kdo by se taky otravoval vytahovat z kapsy nějaký seznam, který mu ten jeho syčák doma sepsal. Jelikož bratr poslouchal Abbu, Olympic a Boney M, ukázala se tato investice později jako obrovsky ztrátová - ale nešmelinařil! Vztekal se jenom, že tomu hajzlíkovi kšeftmonskýmu zas jednou naletěl, nikomu se ji však dál prodat nepokoušel a desku mi přenechal až do té doby, kdy se po několika nezdařených pokusech skutečně odstěhoval z rodného domu.
Na jedné straně alba je namalován most, na kterém stojí členové skupiny, blonďatá sexy zpěvačka Deborah Harry v upjatém korzetu se zády opírá o zděné zábradlí a vystavuje tak na obdiv svou dvojitou sinusoidu poprsí, v pozadí stojí několik vyzáblých mániček, z nichž jedna drží v rukou jakousi tyčku, podobající se opršenému dřevěnému kolíku k rajčatům. Na druhé straně desky už zůstal most prázdný, jen panorama New Yorku v pastelových barvách západu slunce, což ve mně evokovalo představu, že se ti lidé rozhodli ukončit den poněkud netradičně a poskákali dolů během večerní skupinové sebevraždy. Každému jeho vlastní bohoslužbu...
Co se týče té hudby, bylo to také moje první setkání s žánrem tzv. punk-rocku. Nutno zdůraznit, že jak se na podobný předstíraný punk-pop sluší, bylo to předneseno ve velmi líbivé až mainstreamové stylizaci, takže žádní Dead Kennedys, jenom drsně se tvářící dívčí vokál v jádru romantického ražení, hudebně podložený převážně nekomplikovanou basou a bicími. Ve slokách občas zaznívá nějaké to osamělé drnknutí kytary, která pak stereotypně přechází do plynulejšího projevu v nápěvech refrénu - avšak žánrově obvyklé kakofonie strunných nástrojů, fanoušky řečeno bordel, zůstává stranou a je použita jen zřídkakdy a zředěná, buďto jen na okraj skladby, alba, anebo místo vyhrávky, přičemž zapáchá spíše studiem namísto živelného odvazu.
Nebyla z toho tedy zrovna láska na první pohled, jen několik námětů k zamyšlení nad apokalyptickou atmosférou fine-de-siécle témat.
Jednalo se také o páté vydané album skupiny, jehož popularita klesala někam směrem pod ten slavný newyorský most. Na tomto albu se již Gary Lachman, píšící dříve pod pseudonymem Valentine, nepodílel, neboť svou spolupráci se skupinou prozřetelně ukončil již po vydání druhého projektu s názvem „Plastic Letters“, dokud stáli Blondie pevně na vrcholu své slávy. Následovalo turné s Iggym Poppem, přičemž na volné místo baskytaristy Blondie byl dosazen Harrison.
Za pár let přišla revoluce a s ní tolik neprobádaných oblastí populární i okrajové hudební scény, že onen jediný návrat k Blondie představovalo právě jenom položení desky na bratrovu hromadu věcí.
Až po letech, během svého nepříliš korunovaného pátrání po nějaké rozumné knize, která by byla schopná načrtnout strukturu dějin moderního okultismu, jedno jak do detailů propracovaných, jsem naprosto nečekaně narazila na Lachmanovy práce, jako když Titanic najede na kru. Totiž k vysvětlení tohoto použitého efektu, téměř ve stejné době se mi v rukou sešly dvě na první pohled se odlišně tvářící knihy:
anglická „Turn off your mind, The mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius“, vydáno u vydavatelství „The Disinformation Company Ltd.“ (viz obrázek coveru),
a české vydání knihy „Temná múza, Vliv okultismu na literaturu 18. až 20. století“, Volvox Globator, na jehož vzezření se může český čtenář zajít podívat do větších českých knihkupectví. Avšak stejně i tady platí, že viděli-li jste jednu kteroukoliv obálku edice „alef“, spatřili jste v tom okamžiku, jen s rozdílem drobných detailů a odstínů barev, také všechny ostatní knihy z této řady.
Při letmém vizuálním porovnání obou předních stran jsem dokonce na okamžik podlehla iluzi, že se nemůže jednat o jednoho a toho samého autora, poněvadž Volvoxu se pomocí jejich magické šablony, v jejímž duchu vyšel např. de Guaita, Halévi, Cunningham, Papus, Kaplan a další, podařilo archaizovat podstrčené současníky natolik, že tímto klasickým designem doslova postmoderně setřeli rozdíl mezi dneškem a minulostí. Tolik tedy k tomuto poznatku ze střetnutí s povrchem. Ano, je to ten stejný Gary Lachman, který prodělal svou vnitřní transformaci v jejímž rámci se z doprovodného postu člena popové skupiny přenesl na výsluní okultismu, jako jeden z jeho historiků.
Hned na začátek je dobré přiznat, že to dokázal nikoliv pomocí nějakého zázračného charismatu bývalé pop-star, ale především díky nespočtu hodin, strávených poctivým studiem v knihovnách celého světa, čímž se Gary Lachman kvalifikoval jako člověk, který má k okultní historii nebo literatuře co říct. Z jeho stylu vyplouvá na povrch strohá lehkost postupů žurnalismu a kritiky - není to tedy jenom kvůli nějaké zlaté desce, že o jeho příspěvky projevily zájem periodika, jako např. Literary Review či Guardian. Literární, filmová i hudební kritika představuje velice osobitý žánr, ve kterém je kritik literárně řečeno „prvním“ divákem či posluchačem, který hodnotí cizí výtvor na základě optiky žánru, pak podle vlastních pocitů, jež v něm toto dílo vyvolalo a své závěry musí zformulovat s ohledem na čtenáře, kterému by měl krátce a přehledně objasnit nezbytné souvislosti či sdělit informace nad rámec díla samotného - a dobrý kritik to navíc provede ještě v takovém stylu, který se i zajímavě čte. Kéž by tedy více píšících okultistů absolvovalo tuto školu! – jak si kdysi povzdechl i Pessoa.
Neboť když Lachman popisuje osobnosti literárních remízků, nebo v případě druhé z knih rozebírá okolnosti kolem svých vlastních nedávných současníků, včetně Charlese Mansona, počíná si při tom čtivě a dle mého názoru i s velkým dílem osobité laskavosti k lidským nedostatkům - snad možná až na Crowleyho, který jej příliš nezaujal a spatřuje v něm hlavně šelmu, která si šla svou cestou a na cokoliv kolem ní, včetně lidí, nebrala ohledy.
Steiner, Blavatská, Gurdžijev, Rimbaud, Blake, Baudelaire, Hoffman, Goethe, tito všichni dávno mrtví okultní spisovatelé jsou široké české obci známi alespoň podle zvuku jména. Avšak na stránkách obživli, kráčejíc „Temnou múzou“ ve společnosti zasutých osobností, o nichž něco zaslechli troufám si říct jen ryzí stoupenci žánru, tedy jde o jména autorů jako např. Bucke, Bělyj, Potocki či Strinberg.
Pro ilustraci si nyní zvolme solidní průnik a pojďme se podívat na dva osudy tvůrčích osobností, které se s Crowleym zapletly a nakonec skončily neblaze, jakkoliv to vždy nelze připisovat jen samotné velké šelmě.
Inspirativní účinek má ona humorná historka, dle níž si Charles S. Jones, magický syn Bestie fráter Achad, vyšel jednoho dne do ulic Torronta pouze ve svém dlouhém pršiplášti, aby se pak po vzoru pedofilů odhaloval na veřejnosti - poněvadž jeho mysl zcela ovládla představa, že ztělesňuje chodící pravdu. Napomohla mu k tomuto poslednímu kroku dlouhotrvající pře s Crowleym? Byl snad natolik nevyléčitelně poraněn vědomím, že jej jeho magický otec zapudil? Mnohem víc se však lze přiklonit k náhledu, že Achadovu zdravou mysl zahubil jeho vlastní Abyss -ego, jehož soustavným posilováním si Jones dodával odvahu, aby pak lépe čelil svému magickému mistru – ať už se tento boj odehrával mimo Jonesovu mysl, nebo převážně v ní. Ačkoliv kritika posléze padla opět na Crowleyho hlavu, a sice v tom smyslu, že neměl svého žáka nechávat projít Abyssem tak brzy.
Příběh také představuje stále trvající memento pro ty z nás, kteří mají potřebu svou existenci vůči něčemu kriticky vyhraňovat a svádět boje. Aby člověk pronesl tato slova: „Já jsem odhalená pravda“, měl by být každopádně dobře připravený zvládnout nastalou situaci - a nejenom stát nahý - jinak jsou to jenom slova do větru.
Později sice Jones částečně nabyl zpět svou příčetnost a svůj „přehmat“ hodnotil jako schizoidní blud, v očích mnoha obdivovatelů však jeho reputace po mnoha stránkách nenávratně utrpěla, jednak co se týče osoby mága, tak i autora několika kabalistických spisů a mystických studií. Nakonec nešlo jen o jedno jediné pochybení, duševní komplikace přetrvaly i nadále a tak se magické dítko psychiatrickému léčení nevyhnulo.
K posledně jmenované kabale nutno dodat, že stoupenci judaismu a židovské kabaly budou pravděpodobně muset přetrpět místa, kde bývá tohoto termínu Lachmanem užíváno dle západního zvyku, zejména tedy pro kabalu okultní a ve smyslu koncepce řádu Golden Dawn. Tímto výrazem bývá zahrnován systém symbolů, které mají svá alchymická propojení s věcmi v reálném světě a samy se sebou navzájem. Další význam použití pak označuje cestu adepta vzhůru hierarchicky uspořádaným řádem vnitřního postupu, kterým by měl mág dle této koncepce projít a překročit Abyss, po němž následuje minimálně sjednocení s vnějším a vnitřním „okruhem“.
Formy postupu bývají různé, některé okultní řády slibují pomoc při procházení jednotlivými úseky a zasvěcují do magického stavu, pochopitelně za úplatu, jiní adepti si např. svůj postup „vypočítají“ sami za pomoci gemátrie, přičemž do celkového vzorce dosazují numerické výsledky zážitků ze svého vlastního života, jiní konají předepsané či vlastní rituály nebo staví na základě svých vnitřních vizí a mystického vhledu. Pochopitelně existují i jednotlivci či skupiny, které se skrze abyss hodlají prosouložit.
Co se týče thelémy, její stoupenci se rovněž budou muset vyrovnat s trochu netradiční variantou použití termínu theléma, vyskytující se v knize jako „thelematické náboženství“ (překlad Radka Hanzla, odborný redaktor v tiráži neuveden). O řádu Argentum Astrum, v textu upraveném snad podle jedné jihoamerické země na „Argentinum Astrum“ ani nemluvě, neboť tento název v české překladové literatuře disponuje již bohatým počtem tvarů.
Vraťme se však k tomu, co činí knihu poutavou a obdivuhodnou. Jedny z pasáží, které si stojí za to vychutnat se týkají zejména portugalského básníka a dalšího z Crowleyho obdivovatelů, Fernanda Pessoy. Na toto téma sepsal Lachman samostatnou studii, neboť Pessoa, vedle Uspenského a Steinera, patří k jeho stálým oblíbencům. V šíři záběru této knihy, od 18. století po 20., se však na několika místech poslední kapitoly prvního dílu věnuje pouze tomu nejdůležitějšímu, tedy že Pessoa žil pod tlakem neustálého strachu z toho, že se jednou zblázní a rovněž byl i mužem mnoha pseudonymů, které sám nazýval heteronymy, aby tak zdůraznil větší počet bytostí ústících v jedné osobě. Ke každému z nich pečlivě vymýšlel životopis a rozličné povahové rysy. Zřejmě to zabralo spoustu jeho času, neboť většinu literárních prací, které si Pessoa pečlivě navrhl a popsal na papír, nikdy nedokončil, aniž by na mnohých vůbec kdy začal pracovat. Básně, které jen o vlásek šťastně unikly tomuto osudu, byly povětšinou sepsány v rychlosti a jak sám Pessoa dodává, psal je také ve stoje. Co neplánoval, to hned dokončil, načrtnuté myšlenky musely čekat. Své plány si Pessoa ukládal do velkého kufru, jehož obsah se, jak Lachman uvádí, dodnes katalogizuje – v době, kdy psal tuto studii, nesla poslední položka z Pessoova kufru údajně pořadové číslo kolem 25 000. Ti z vás, kteří z jižních zemí navštívili např. Španělsko a měli zároveň tu smůlu, že museli jednat s některou tamní institucí, budou možná souhlasit s mým soukromým odhadem, že toto úsilí místních archivářů si jistě ještě vyžádá moře času.
Lachman se však nesoustředí jenom na drby a historky z okultního prostředí, o čemž svědčí například rozbor Pessoova nedokončeného rukopisu „Hora analogie“, jejíž podtitul zní „Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických“. Také vás napadla nějaká souvislost s filmem „Svatá hora“ režiséra Alexandra Jodorowského? Potom hádáte správně, ačkoliv Lachman sám tuto podobnost nezmiňuje. Pessoova Hora analogie představuje symbol duchovního usilování, k němuž se vypravila skupina poutníků, rozhodnutých zdolat vrcholek. Svahy a okolí hory jsou obydleny hledači, kteří v cestě pokročili dále, nežli poutníci, jenž právě přicházejí. Čím výše položený tábor, tím kvalitnější duchovní poznání jeho obyvatel. Naši poutníci se již během cesty radí, s jakým obchodním artiklem by měli vstoupit jako se správnou protihodnotou vůči bytostem vyspělejším, než jsou sami. S méně vyspělými národy je prováděn směnný obchod výměnou za cetky, zrcátka a hřebínky, jak správně praví profesor a vůdce výpravy. Zdejší vyspělé bytosti, jak se ukáže později, se více zajímají o osobnost nových hledačů a o jejich vnitřní úroveň poznání své pravé totožnosti. Reprezentantem vyššího poznání je muž v horolezeckém oděvu - můžeme se jen domnívat, že předlohu k této postavě ztvárnil Crowley, v čemž jenom následně utvrzuje charakter dotazu: kým tedy skutečně každý člen výpravy je. Občanské povolání či společenské zatřídění zde není považováno za správnou odpověď.
Jak tedy Pessoa pronesl při jiné příležitosti, přesně v básni „U hrobu Christiana Rosenkreuze“: „Bůh je člověkem jiného Boha...“.
Ano, vhodným zbožím pro směnu s vyššími bytostmi jsou podle Pessoy „vzácné a obtížně poznané pravdy“. Během svého života a dospívání je Pessoa neúnavně vyhledával všude, kde jenom mohl, dokonce zkusil i kurz automatického psaní teozofické společnosti. Jenomže výrok, kterého se mu dostalo, sděloval s notnou dávkou černého humoru: „Nečti už více teozofické knihy!“.
Historku, kterak Pessoa pomáhal Crowleymu fingovat jeho sebevraždu, aby tím poděsil bývalou Šarlatovou ženu už raději prozrazovat nebudu, avšak i mimoto zůstává stále dost důvodů a neodcitovatelných pasáží, pro které lze přečíst knihu samotnou.
„Temná múza“ se dá obrysově shrnout jako komplikovaný rešeršní počin, v jistém smyslu pro českou společnost zásadní, neboť mnohá odkazovaná díla či okultní skvosty již nejsou na zdejším trhu k sehnání, pokud vůbec kdy vyšly, a proto můžeme být jenom mnohonásobně vděční za tuto „čítanku“. Pochopitelně se to díky rozsahu nepodařilo vykreslit do nejmenších detailů.
Překlad také hodnotím z mnoha hledisek, plusem zůstává, že složitá souvětí obvykle nepostrádají svůj smysl a až na výše zmíněné připomínky, vzniklé nedopatřením editorů, mu lze v zásadě vytknout zejména onemocnění archaizujícím slohem, pochopitelně s vysokou nakažlivostí, ačkoliv kupodivu sám Lachman se obvykle vyjadřuje poměrně jasnou a novodobou angličtinou. Chce se mi ještě k úrovni redakčních prací připomenout jen tolik, že sice pochopím mentální postup, jenž vedl k redukci jména „Ouspenského“ na Uspenský a toto zjednodušení plně podporuji, mnohem méně se mi však chápou důvody, pro které je zde Viktor Neuburg opakovaně překřtěn na „Neuberga“. Chybiček je víc, pochopitelně v přímé úměře k většímu počtu odborných termínů z epochy minimálně dvou století.
Oceňuji naopak některé roztomilé drobnůstky, s nimiž se překladatel vypořádal obstojně, např. v pasáži, týkající se Pessoova zničujícího návyku, jenž pravděpodobně uspíšil jeho předčasný odchod, protože: „... kouřil jednu gauloisesku za druhou.“.

Druhá v úvodu zmiňovaná kniha Garyho Lachmana - ta s tou věštkyní a křišťálovou koulí na přední straně - se zase pro srovnání těší o stupeň větší oblibě a vyššímu místu na prodejním žebříčku u čtenářů v zemi za oceánem.
Nesuďme však příliš rychle či stereotypně inteligenci Američanů. Zatímco v „Temné múze“ jsou popisovány okultní či literární „reálie“ až na několik výjimek se silnou vazbou ke starému světu, „Turn off your mind“ naopak pro kontrast dotváří pěkný paralelní výklad událostí, které se odehrávaly převážně na území Ameriky. (Samozřejmě napříč těmto hrubým souřadnicím lze nalézt spoustu čestných výjimek u obou děl, věc není tak jednoduchá, jak se zdá.)
Takže než si společně s jinak geniálním francouzem B.-H. Lévym začneme přizvukovat, že USA jsou zemí kýče, kde tamní lidé věci malicherné nafukují do gigantických rozměrů, zkusme se přesto podívat na několik dalece předlistopadových událostí, které se co by symbolické ikony zapsaly do amerického okultního podvědomí. Pro kontrolu svých předsudků a také z toho podstatného důvodu, že naprostá většina čtenářů tohoto článku čekala v letech šedesátých teprve na vhodné datum svého zrození. A i kdyby se našel nějaký ten starší ročník, záměrně jsem začala tuto recenzi komorní autentickou historkou ze začátku let osmdesátých, na kterou v tomto momentě odkazuji - stejně bychom se o těchto „událostech“ díky totalitářské izolaci téměř nic nedozvěděli, natož abychom byli na dálku účastni. Které to zlomy tedy byly?
Např. Charles Manson a Woodstock.
Tragédie, kterou v r. 1969 zaplatila žena režiséra Polanského životem, brutálně zavražděná spolu se svým dosud nenarozeným dítětem členkami Mansonova kultu, byla po celých Spojených Státech jednotlivci pociťována jako hrozivé zakončení šťastného období dětí květin.
Copak má Manson společného s Woodstockem a hippies, není to jenom nějaká paranoia? V podvědomé kontinuitě vědomí toho mají společného víc, než si myslíte. Květinové děti zkrátka musely dospět a uvědomit si slabiny svých idealizovaných realit, které mají především jednu smutnou vlastnost, společnou se svatými soškami a relikviemi všeho druhu: ještě nikdy nikoho neochránily a za nikoho nehnuly ani prstem.
Některé citáty, načmárané krví oběti po zdech a na ledničce přitom nepocházely odnikud jinud, než z inspirace startéry „květinové revoluce“, tedy Beatles. Výraz „Helter Skelter“, který byl načmárán do diáře na přední straně ledničky (ano, té známé veřejné vývěsky z filmů) se usedlejším kriminalistům dlouho nedařilo dekódovat. Jednalo se o název písně Beatles, o přibližném překladu „potloukat se od ničeho k ničemu“ (1975). Symbolicky, aniž by se rozumně vzato na vraždě jakkoliv podíleli, tak Beatles zakončili éru hippies, kterou odstartovali.
A co s tím má společného Woodstock, legendární americký rockový festival, z jehož věhlasu a popularity šikovní lidé dodnes umí vydojit peníze? Festival to sice byl ryze americký, největší pecky programu však, např. Rolling Stones, představovali Britové. Ve svém dopadu znamenal Woodstock obrovský kulturní zlom a předěl mezi generacemi rodičů a jejich dětí jakož i mezi dodržováním tradičních hodnot a otevřeností vůči novým směrům. Děti zavrhly hodnoty svých rodičů včetně životního stylu, jejich pokrytectví a zásad, které čím více byly opakovány, tím méně se vyplácelo se jim podřizovat. Jeden extrém vystřídal jiný, nastalo mezidobí a čekání na rozumný kompromis, avšak změny pocházející z této doby předznamenaly fenomenální proudy jedinců, jakými byl Huxley, Leary, Castaneda, Wasson, La Vey, Hubbard, včetně implantované renesance neamerických proudů, reprezentovaných např. Hermannem Hessem či Gurdžijevem, poté se zájem obrátil zpátky do Velké Británie k Beatles, k adaptovaným indickým guruům nebo za znovuobjeveným odkazem Crowleyho, Lovecrafta či Gardnera. Tyto a spousty dalších osobností vstoupily do každodenní skutečnosti amerických domácností, ať si již ráno po cestě koupil nějaký z členů rodiny komiks, zašel do kina na poslední filmový kousek s děsivými a umně provedenými prvky nadpřirozena, který prostě každý musel vidět, nebo mohl jít přímou cestou do okultního krámku, kde se rozevírala celá paleta knih nebo tematických magazínů, s názvy „Siddharta“, „Witchcraft today“, „Gandalfs Garden“, „Planéte“ apod. Při tomto závratném pomyšlení by snad rázem jedinec zestárl o celá desetiletí, kdyby byl přinucen uvědomit si plně dosah těchto společenských změn, které se globálně, nejprve prostřednictvím knih, filmů a potom i díky hudbě či nakonec internetu, rozšířily a pronikly bez výjimek do každé rozvinuté západní země. Ne nadarmo z toho také mnohé stoupence tradičně rezidentních náboženství rozbolela hlava, jenomže než stačili přijít na to, co vlastně první dlouhé vlasy Beatles a rošťácky vyplazený jazyk revolty Rolling Stones způsobily, bylo už pozdě.

Těsně před dopsáním tohoto článku jsem si se zájmem přečetla kratičkou, ale zato snad trochu přehnaně odmítavou recenzi Zuzany, vztahující se k českému vydání Lachmanovy „Temné múzy“. Ano, o chybách v překladu a čítankovém pojetí knihy jsem již hovořila podrobněji, stejně i o tom, že každý si sám musí vybrat toho svého oblíbeného spisovatele a pečlivěji prozkoumávat ty oblasti, které jej zajímají -- tyto knihy pak podle potřeby za dlouhých večerů klidně a třeba i zálibně laskat po obalu.
V odpověď na otázku, kteří moderní autoři jsou vlastně ti správní nositelé pochodně okultní literatury lze zmínit zajímavý fakt: současní autoři jsou buďto nepřímým způsobem zasažení zdomácnělými okultními motivy, pomocí výše popisovaných průniků do populární kultury, v jejímž rámci pak úspěšně splétají či rozplétají své intimní vize společně s těmi kolektivními. Okultní popkultura se projevuje např. v podobě fantazií o čarodějích, familiárech, Atlantidě či UFO - a tudíž dnešní úspěšné autory musíme hledat zejména v žánrech horroru, fantasy či SF. Kdyby např. China Miéville netušil, co je to familiár, asi by ani nikdy nenapsal tuto pěknou stejnojmennou povídku. O Gaimanovi či sáhneme-li trochu hlouběji např. Lovecraftovi ani nemluvě. Napadá mne, co kdyby se například takový Ira Lewin veřejně přiznal k praktikování okultismu, to by mohlo také vyústit v pořádný skandál ve stylu "satan wants you". Jinak obecně platí, že se tiskne to, co lidé čtou a duchařské historky teď zrovna nejsou „in“, což je přirozená daň, kterou si žádá globální popkultura. Jejím přínosem je vyšší společenská tolerance k těmto jevům, ovšem vždy jen do té doby, dokud média nerozpoutají nějakou paniku, které by se prosté uvažování měšťáků mohlo zachytit. Okultní skandály mívají bezesporu obrovský talent se zviditelnit, studiem těch, které jsou zaznamenány se lze přesvědčit, jakým způsobem tvořil či získával peníze na živobytí jeden okultista vedle druhého. Občas se jednalo o situace, ve kterých mohl vyniknout jenom opravdu pořádný mizera - je tedy dobré vědět, s kým může být člověk hozen do jednoho pytle.
Potom je tady druhá sorta autorů, nějaké okultní praktiky přímo provozující či se k nim hlásící a ti potom píší „odborné“ knihy nebo články, přičemž beletrií oslovili především jenom svou vlastní okultní subkulturu. Tito by se dali řadit spíše pod hlavičku „mágové“ a jejich díla se dají nalézt v patřičných knižních nabídkách. Ještě bych se zasadila o kategorii "second hand" mágové, kteří v jádru přepracovávají nápady druhých, případně jejich vlastní přínos by se dal z knihy redukovat do jednoho eseje. Viz také Patrick Dunn, "Postmodern magic, The Art of magic in the information age" a další...

Magická praxe s AVS přístroji, část. I

Klíčová slova: využití elektrických přístrojů v magii, psychonautika, imaginace, vizualizace, metamorfóza, transmogrifikace, snové vědomí, éterické operace, čarodějnictví, útočná magie.

O metodách magického používání audiovizuálních přístrojů se v dnešní době hovoří poměrně často, bohužel však v náznacích a tajnostech, neboť většině komentátorů schází patřičné zkušenosti. A tak napříč zjednodušení za pomoci praktických walkmanů, s brýlemi blikajícími několika barvami LED diod, nebo prostřednictvím programů, simulujících totéž pomocí obyčejného PC nejsme z hlediska obecného povědomí o moc dál, než za dob Briona Gysina a jeho „přístroje snů“ - válcovitého mechanismu vysílajícího pohyblivé barevné paprsky světla (viz. schematický obrázek po pravé straně), působící jako stimulující impulzy na mozek, za doprovodu vynikající noisově industriální hudby Psychic Tv, Hafler Tria a The Temple ov The Psychic Youth.


Metoda AVS přístroje je technickým vylepšením, které lze vsadit do poměrně klasických přístupů magie a čarodějnictví. Nahrazuje magickou kouli, černé zrcadlo či jakýkoliv prostředek abstraktní projekční plochy, na jehož pozadí lze dosáhnout projekce vlastního vědomí, koncentrované do obrazů či symbolů. Podobně jako drogy může urychlit dosažení změn vnímání a hladin vědomí, ale shodně s těmito látkami může vyvolat otroctví.

VIZIONÁŘSKÁ PRAXE

Podle charakteru a zacílení vnitřních vizí lze pracovat se čtyřmi základními technikami, které jsem nazvala na základě svých vlastních vizionářských zkušeností:
a) tunel,
b) mozaika,
c) labyrint,
d) osvícení


a) TUNEL

Tunel je jednou z nejpoužívanějších metod magické vizualizační práce, známou např. z technik praxe s černým zrcadlem.
Za pomoci vizualizace tunelu se můžeme pokusit o mimofyzický kontakt s druhými osobami, skrze tunel lze podniknout za pomoci éterických magických zbraní magický útok nebo také vizualizovat na jeho konci předmět, který chceme získat, natáhnout se k němu a uchopit jej. Za předpokladu předem natrénované koncentrace na naše „snové ruce“ tento předmět jednoduše popadneme a buďto se s ním naše snové tělo sjednotí (vlastnosti, talismany, zvířecí či jiní průvodcové), nebo jej přetáhneme do své vlastní éterické sféry (peníze, předměry). Éterem se myslí životní substance, odlišná od hmotného těla (jinde také astrální operace).
Při vyvolání vize tunelu se tradičně pracuje tak, že magik soustředí svou pozornost na povrch černého zrcadla, rozostří pohled a trénuje vizualici obrazu vířícího tunelu, který se pohybuje proti němu. Orientace tunelu může být jak horizontální, tak i ve vertikále. Pro ty, kteří rádi rozdělují bytosti a sféry na nižší a vyšší, pekelné či nebeské, trpasličí či elfské lze tunelem klesat do podvědomí nebo stoupat do nadvědomí a kontaktovat augoeidetické entity (tomu se budu věnovat v kapitole „Osvícení“) .
Skrze tento tunel, jak bylo řečeno, lze dosahovat či zasahovat zvolené cíle.

V jedno období jsem do saturnského řádu Ordo Luciferi zatáhla uměle adaptovanou entitu, která se začala projevovat jako virus. Po konzultaci s ostatními členy a zejména s hlavou řádu jsem pojala odhodlání, že je mou povinností uklidit po sobě svinčík. Koncentrovala jsem svou mysl nejprve na oddělené stavy Thanata a Eróta v jejich dualitních projevech. Poté jsem sjednotila oba dva do non-duálního stavu lustmord – zločin/vražda z vášně – který je vhodným stavem především pro ty „černé“ mágy, kteří si osvojili přísnou sebekontrolu a dodržování svých vnitřních morálních zásad (Saturn!), avšak uvnitř jsou vášnivě erotické povahy. Tímto způsobem se dalo navázat mentální kontakt s něčím, co na jednu stranu dosud nepozbylo svých líbivých atributů, ale na stranu druhou bylo jasné, že se tato entita chová hloupě sebestředně a "jedináčkovsky" netoleraně vůči ostatním sférám, takže zisk tohoto magického působení bývá nakonec velmi často v rámci celku zvrácen do kontraproduktivního výsledku. Použila jsem audiovizuální přístroj, zvolila program, podporující vizualizaci, na což jsou nejlépe použitelné binaurální rytmy (zvuky jsou vysílány stereo do pravého a levého ucha, pouze s nepatrným zpožděním), které vyprovokují lepší propojení obou hemisfér. Jelikož jsem přesně znala povahu kontaktované bytosti, její sigila a ostatní atributy, zvolila jsem úroveň 8-12 Hz. Pokud tato povaha známá není a tím pádem musíme zapojit širší škálu své vnitřní kreativity, doporučuji ve shodě s předem vytvořenými programy použít širší rozpal propojení mentálních hladin, tedy od 2 Hz do 40 Hz (dvojité binaurální rytmy, pulsující šum), které by však v mém konkrétním případě působily rušivě. Jako hudební doprovod jsem použila geniální dark-ambient stejnojmenného umělce, Lustmorda. Z oblasti industriálu považuji za vhodný rituální doprovod např. Cyclobe, Kammarheit, Inade, případně excelentní album Hellraiser skupiny Coil, z noisu Einleitungszeit, Brighter Death Now nebo Wolf Eyes. Pomineme-li, že k této hudbě mám silně osobní vztah, tento extrémní „hudební“ doprovod považuji z hlediska postavení za alternativu vůči mainstreamu a tím pádem jej vidím k podobným rituálům jako mnohem vhodnější, než vážnou hudbu nebo meditativní „zvuky velryb“ či jiný New Age. Tato hudba nemůže být „lidská“, neboť zákony univerza nejsou založeny na lidské povaze a tudíž i my tuto povahu ve svých temných operacích musíme překonávat (nikoliv však v běžném životě, to je obsese!). Podstatou zvolené hudby musí být převažující monotónní a především instrumentální provedení nahrávky, kterou by měl mág znát předem, aby se vyhnul případnému nečekanému vyrušení. Pokud někdo nesnáší násilné zvuky noisu či agresivitu industriálu, doporučuji spokojit se s dark-ambientem.
V průběhu operace jsem vizualizovala sigilum entity a její atributy, bez toho, aniž bych si připouštěla myšlenku, že ji chci zničit. V momentě, kdy se kolem mne otevřel tunel jehož stěny počaly pomalu vířit a já spatřila na jeho konci čím dál tím víc ostřejší tvary entity, natáhla jsem se co nejblíže k ní, napřáhla svou éterickou ruku s dýkou, zabodla ji se vším odhodláním do entity a rázně tak učinila její konec. Obraz entity zaprskal jasným výbojem - jako elektřinou oživená bytost, jejíž obvody byly zkratovány - a její bytí opustilo náš rámec s výrazem překvapení, bez náznaku jakéhokoliv odporu.
Není pochybnosti, že podobnou techniku lze použít i proti člověku, záleží na svědomí každého, zda a za jakých podmínek hodlá tento druh magie použít. Operace, které jsem podnikla přímo za účelem usmrtit fyzické osoby považuji za neetické popisovat veřejně a ani neshledávám žádný přínos o tom hovořit.
Na závěr mohu zmínit zážitek, kdy jsem sama stála na druhé straně tunelu. Nešlo o nic smrtelného, pouze se mne jeden můj přítel a mág pokusil kontaktovat magicky, když předtím vyčerpal všechny ostatní možnosti. Propojení mezi dvěma světy a bytostmi nemusí nevyhnutelně zaujímat podobu tunelu, častým jevem bývá právě i zrcadlo, kdy sekundární obraz ožije a vezme na sebe buďto přímo podobu bytosti, nebo její podobu „snovou“, zachycenou symbolicky. V mém případě to byla tvář Bafometa, která vystihovala živelnou podstatu operatéra, ale neměla jsem zrovna na kontakt s ním náladu a stejně, jako jsem několik dnů nebrala telefony, i v této vizi jsem se skrčila pod rám zrcadla, abych se schovala a počkala jsem tak dlouho, až veškeré pokusy z jeho strany přestaly. Okolnosti operace jsme prodiskutovali později, až krize pominula. Jelikož šlo pouze o neškodný mentální druh kontaktu, tato dětsky jednoduchá obrana bohatě stačila.


(Příště: teorie hladin vědomí, něco o konstrukčních prvcích AVS přístrojů a o jejich historii, průkopníci psychonautiky a pochopitelně další inspirativní techniky magických operací pomocí AVS přístrojů.)

(c) 2007, La Petit Mort