Pořádná řacha za Boyda Rice!

(Lucía La Palidez Mortal)

Probudila se a ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že on už také nespí. Našla ho sedět na kraji postele jak zírá do počítače.
Když se jejich oči setkaly, co možná nejpřesněji vylíčila své dilema: „Poslyš, jaká je psychoanalýza snového obrazu, ve kterém člověk sedí v loďce, s pádlem překříženým napříč přes klín?“ Čekala něco sexuálního, o ukojení a podobně orientovaných významech.
Bez dlouhého otálení odpověděl: „Nechat se nést proudem. Nic nepodniknout, ačkoliv máš k dispozici prostředek, kterým to můžeš ovlivnit.“
Přikývla. „To zní logicky. Dík.“ A spokojeně ulehla znovu do postele.


„Tvořit dobrou hudbu znamená objevit zajímavý vzorec. Ten vzorec pak rozvíjet a pracovat s ním dál a v tom se hudba podobá magii. Mimochodem, co si dáš na pití? Já tě dneska zvu...“
Pronesl nabídku, zatímco vyčkávali u baru. Pohlédla naň, jako se dívá kočka, které zasedli její oblíbenou židli. Hned poté, co jí alibisticky naplnili misku, pochopitelně.
„Dám si jednu kofolu, jestli mají...“ Vyčkala, až objedná a nemilosrdně se jala dekonstruovat načrtnutou hudební teorii:
„...a to ostatní s tím vzorcem, to mi připomíná opačný pohled Boyda Rice, jehož performačním cílem pod hlavičkou Non se stalo rozbíjení zažitých vzorců, a to jak v hudbě, v postojích nahrávacích společností, tak i ve své ostatní tvorbě, což nakonec zahrnovalo i tu magii...“
Okamžitě zareagoval bonmotem: „No jo, satanista! Však taky Boyd Rice v životě nic pořádnýho nezahrál! (...) Tak kofolu prej nemaj, vyber si něco jinýho.“
Zasmála se nad nečekaným „double“ zvratem situace a zvedla oči k barmance, aby tím oddálila příští výměnu názorů z oblasti hudební teorie: „Tak jednu fantu.“ Jeho směrem pak dodala, že je to jediná z těch postmixovejch limonád, která se nevyrábí výluhem vatiček z ampulí s léčivy.
Barmanka pohledem zhodnotila zákaznici, lišící se od běžné klientely v riflích a kapuckových mikinách: „A chcete k té Fantě taky skleničku?“
„Ne, mě stačí jenom flaška, když už to dneska má být underground.“
Otvírák vyloudil slabé syknutí. Jedna zmrdlá dvoudecová fanta pak cenou převýšila půllitr piva.

Sebrali mlčky své nápoje a vyrazili vyčkat, až se otevřou dveře sálu.
„To´s to tak trochu shodil. V tom Riceovi je mnohem víc významů, zapsal se do historie industriální a postindustriální hudby. Jeho záměrem nebylo vytvářet známé pojetí hudby nebo umění, byla to spíš terapie šokem, změna zažraných vzorců. Změna paradigmatu.“
„Mně jde hlavně o hudbu. Samozřejmě že celá řada muzikantů v ranné době industriálu předváděla spíš performance, nějak si na sebe vydělávat museli, ale to neznamená, že by věděli, co chtějí dělat. SPK, Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, tomu poslednímu jsem nikdy nepřišel na chuť...“
„Víš, četla jsem v jednom rozhovoru, jak asi nejvíc ze všeho vzpomíná na svůj koncert v New Yorku,“ pokračovala s Boydem Rice, „kde se mu v sedmdesátých podařilo totálně rozhodit publikum. Jen si to představ, takový kosmopolitní New York, všichni jsou tam na sebe strašně pyšní, jak dokážou přijímat cizí a odlišné vlivy a vycházet pospolu. Jakmile začne Boyd Rice hrát, a je to to jeho typický děsivý skřípění a skučení, prostě rachot a mela, v reakci na to lidi začnou pískat, bučet a nakonec řvát: „Já chci svejch sedm dolarů a deset centů zpět!“
Ale Boyd Rice hraje dál, jako by se nic nedělo.
Začnou teda po něm házet různý věci a najednou přilítne flaška od piva, která ho praští do xichtu.
Ta ho však nemůže v jeho odhodlání zastavit, hraje si dál to svý, o to řevnivěji.
V tom rozhovoru popisoval, jak ho to hrozně bolelo, zbytek piva mu stékal do očí a štípal, ale o to autentičtěji pak zaznívalo i jeho ječení a skučení, až repráky vyskakovaly. Komunikace umění s realitou.“
„Jo, to musela bejt sranda, ta autenticita události má něco do sebe. Na ty newyorčany mi to ale moc nesedne, skoro ve všech filmech spíš hodně pijou kafe. A poslouchají písničkářky. Taky LA mělo svou vlastní performerskou scénu, kde vystupovali jak Rice, tak třeba i Z´ev. Nepůjdem už do sálu?“
„Jdem. Počkej, teď si nejsem jistá, jestli to bylo New Yorku, nebo v Holandsku, ten Riceho koncert. Ale stejně je to jedno, mluvil o začátcích. Lístky z šatny máš u sebe?“

Festival pomalu s typickou chaotičností začínal, zapadli proto rychle do neobsazené pohovky ve stínech vyvýšené tribuny a odsoudili se tím zároveň k poslechu méně kvalitních předskokanů, kteří za hradbou mixážních pultů a laptopů zkoušeli své první triky až do chvíle, kdy nastal čas uvolnit místo jinému z kolegů - zatímco na pozadí scény namotávali elektrické šňůry na svá předloktí.
„Už by mohlo začít něco lepšího.“ Zívnul, natáhl nohy dopředu, jak nejvíce to řada židlí před ním dovolovala.
„To jsou ti Japonci?“ Chtěla vědět, co se právě děje na scéně, poněvadž při svém zraku bezpečně rozeznávala jenom siluety, bez detailů.
„Né, to je nějaká roztřapená mařenka, jak odsud z fildy.“
„Aha. Mě se zdála nějaká zrzavá, ale dneska se ti Japonci ve showbyznysu všichni odbarvují...“
Přežívali na svém gaučovém ostrůvku další přepojování mixpultů, zatímco se podivovali skutečnostem, že dnes někdo v elektronické scéně začíná v tandemu, neboť naopak k typickým výhodám žánru patřilo solitérství. Přímá vazba mezi interpretem a divákem, akce a reakce, shodli se. Pokud někdo dnes mixuje v párech, tak jsou to pojmy, slavné osobnosti, které dokážou obohatit situaci svým vhledem a typickým stylem.
„Jdu pro něco k pití. Dáš si?“
„Tak třeba kdyby pro změnu tady v tom baru měli kofolu...“ Blokovala pohovku nohama a jak se tak naklonila dopředu, všimla si, že na ni zpoza druhého konce zablikal mobil, který mu během toho válení vypadl z kapsy. Vzala jej do dlaně, dřív než přiláká pozornost někoho dalšího.
Beze slova jej pak vyměnila za právě přinesenou Fantu s brčkem.
Ucucávali a poslouchali přerývaný noise.
„Což mi připomíná, že i noise se musí umět hrát. Oni jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak to něčím zmrví.“
„No neumí to, to je vidět.“
Hluk ze sálu dával najevo, že nejsou jediní, kdo se nebaví. Občas zaznělo ostřejší cinknutí sklenice, skopnuté ze schůdků. Pečlivě umístila vlastní sklenici pod okraj pohovky, aby se vyhnula podobnému ruchu.
„To je hrozný. Tam se není čeho chytnout. Takové primitivní, ale bezúčelně. Bez výrazu.“
„Připomíná mi to některé projekty z labelu Ant-Zen, ale pouze v těch lepších chvilkách.“ Prohlásil směrem k pódiu. Svá další slova věnoval už přímo jí: „Takže připouštíš, že na tom něco bude, že i postmoderna musí hledat jisté vzorce a rozvíjet je? Že tato práce spočívá v řemeslné dokonalosti? V odvaze, která vyvěrá z konstruktivní dekonstrukce?“
Prstem objížděla jednotlivé články umělohmotného řetězu, co měla na krku. Pozlátko vrhalo odlesky.
„I noise se musí umět hrát.“ Slyšela ho, jak hypnoticky opakuje svou vlastní variantu myšlenky, kterou před chvílí přednesla. „Jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak vypnou základní komponenty, což je chyba. Ten borec vytváří zvuky a ta mařenka je potom modeluje a není vidět souhra, jenom napětí mezi nima. Dokud jim to hučí, pracuje zvuk sám a je to ok, problém je v těch minimalistickejch pasážích. Neumí s tím pak pracovat dál a utnou to ještě před vrcholem. Je to fušeřina.“
Pustila řetěz. Jejich pohledy se setkaly, z pološera vystoupla jeho přísná, do úzké štěrbiny stažená ústa, s koutky směřujícími k botám, a oči utopené v temných dolících. Takhle nějak se dívá ďábel, který nabízí pakt, pomyslela si, do očí mu nevidíš. Je ochotna zaplatit svou cenu?
Přikývla na němou otázku, která neměla konkrétní vyznění. Chtěla v tomto večeru s něčím souznít, s něčím souhlasit a toto byla jediná šance, jak tuto alianci zpečetit.
Jala se hledat láhev Fanty po okolních stolcích.
„Kde je ta flaška?“
Vtiskl jí do ruky svou a sledoval, co bude dál.
Vztyčila se a na moment v modravých paprscích reflektoru ustrnula, jako ve Sparově „Pozici smrti“. Pak hodem s plochou drahou letu skosila jednu z účinkujících dolů z pódia. Bylo to rychlé, jako z hodin branné nauky: malá a pevná láhev se zablýskla ve světlech reflektorů, skleněný granát s neslyšitelným vlhkým žuchnutím udeřil interpretku do tváře, umělkyně padá dozadu a mizí za mixpultem. Poprvé za večer se jí zdálo, že vidí výraz, ostře a nerozmazaně.
„To máš za Boyda Rice!“ Vykřikla pak do relativního ticha, které se rozhostilo...
(c) Lucía La Palidez Mortal
(Tato povídka je věnována Danovi)

Rozhovor s Mobem, ilustrátorem LN-P

Rozhovor Catalessi s Mobem, ilustrátorem českého vydání knihy Petera J. Carrolla "Liber Null a Psychonaut". Druhý, zrcadlově obrácený rozhovor Moba s Catalessi naleznete zde.
...

Kresba: Mob, Liber Null a Psychonaut CZ
...

1) Ve Tvých kresbách pro LN-P je viditelný důraz na ústřední figuru, obklopenou světem své osobní dimenze. Ústřední postava se snad bez výjimky ocitá situována tváří v tvář k pozorovateli, jako by se s ním chtěla konfrontovat co nejpřímější cestou, přes onen předěl mezi papírem a naším rozměrem. Co Tě vedlo právě k této stylizaci?

To je celkem zajímavý postřeh, je skutečně pravda, že klíčové na kresbách jsou ty variace na různé formy zažitých představ, kdo je to vlastně mág. Původní záměr byl ale jednodušší, chtěl jsem knihu, oproti originálu, pojmout pouze více koncepčněji a snažil jsem se, aby kresby spolu souvisely a ideálně ilustrovaly danou kapitolu. Původní vydání ilustrovali hned dva autoři (Liber Null Andrew David a Psychonauta Brian Ward). Po pravdě řečeno mi jejich práce snad pro slávu knihy přišly trochu nadhodnocené a já jsem chtěl vytvořit něco, co by dělalo kvalitám knihy rovnocenného partnera. Také jsem měl obavy jaké budou reakce, když si Čech troufne překonat Brita. Reakce ze zahraničí zatím nemám.
Přesto si nemyslím, že by oba moji předchůdci odvedli špatnou práci a přeci jenom i chaosmág je jenom člověk, čili když si člověk zvykne na podobu své oblíbené knihy v originále, čeká možná to samé i v jejím českém vydání. Mně osobně se např. Davidovy sigilie a spareovské stély hodně líbily, ale osobně používám automatickou kresbu jiným způsobem a imitovat spareovsky akademicky vytrénovanou ruku si příliš netroufám. Ty Davidovy kresby mi také připadají chvílemi nucené, resp. nejsou to pravé automatické kresby.
Inspirovalo mě možná trochu více Wardovo pojetí. Ward se snažil ilustrovat každou kapitolu Psychonauta nějakou příšerkou, bohužel ale zvolil podivný cthulhu-like styl, který třeba mně osobně moc neseděl. Zajímavé mi přišly jen dvě kresby. První ke kapitole Gnosticismus odkazující na konkrétní bytost související s původními gnostickými sektami - Abraxase se lví hlavou, křídly a hadem. A druhou byla slavná postava na obálce, kterou považuji za vynikající a dnes již možná i legendární obálku britského vydání. Sám jsem, abych konkuroval své oblíbené obálce, zvolil doslovnější výklad „psychonauta“ a nakreslil postavu meditující v izolačním tanku Johna Lillyho. Wardovu kresbu jsem vnímal jako originálně pojatého mága, tedy jakousi ilustraci toho, jak se mág může okolí jevit. Já jsem tu svou na obálce pojal aplikovaněji, tedy jako ilustraci toho, jak si asi nejsnadněji člověk navodí změněný stav vědomí, které je nutné k „psychonautice“, tedy simulací stavu, kdy se vjemy izolují od okolních vlivů. Nemá to daleko k póze smrti. Také mě napadlo, že Wardova kresba je Bafomet a sám jsem zkoušel několik bafometických návrhů na Léviho základě, ale ty jsem nakonec skončily v šuplíku (v pozměněné podobě jsem použil tarotového ďáblíka na str. 134). Osobně si ale myslím, že jsem Wardovu obálku nepřekoval, možná to chtělo i jiný design. Doufám, že u Hinea to bude výraznější.
Ale ještě konkrétněji ke kresbám. Ve čtyřech kresbách k Liber Null jsem se snažil o určitý „příběh“ vývoje mága (jedná se koneckonců o cvičebnici), v knize jsou kresby však seřazeny jinak (správné pořadí je: 1) Liber MMM (str. 26), 2) Liber LUX (str. 38), 3) Liber NOX (str. 2), 4) Liber AOM (str. 88)). Myšlenkou kreseb je postupná práce s bytostmi (nebo osobními kvalitami), které se během výcviku člověk snaží zvládat, aby se stal mágem, a které si i vytváří, tedy:
1) v meditacích definuje a zvládá strachy a obsese (mnich odolávající nutkavým myšlenkám a strachům, které se mu jeví jako monstra a přesahují jej).
2) když se s nimi konfrontoval v úvodním výcviku, studuje, jak s nimi bude pracovat (učenec v pracovně s příslušnými proprietami, za ním se seskupují postavy odpovídající klasickým magickým směrům).
3) začíná s nimi následně pracovat a vzdaluje se knižnímu světu, magie, „klesá“ na čarodějnickou úroveň, mág (zde čarodějka) si vytváří bizardní útvary, které už neodpovídají knižním předlohám.
4) vše končí tím, že mu bytosti slouží a pomáhají, a jinak všechny magické propriety se mění na futuristickou laboratoř, kde se jednou z bytostí stává i mág. V rámci Liber AOM ilustruji Carrollovu představu o vývoji magie.
Musím se ale přiznat, že tento výklad dělám zpětně, měl jsem od začátku jistou koncepci (hlavně ten dobový vývoj), ale nijak příliš fixní, byla tam spousta prostoru pro improvizaci. Tedy nechávám to otevřené čtenáři, ať to bere jenom jako klíče, které mu třeba něco otevřou nebo neotevřou. Chtěl jsem jen, aby kresby nějak promlouvaly a nerad bych byl příliš doslovný, tedy v mých kresbách není z mé strany vkládán nějaký přesný primární záměr, jak tomu bývá např. u hermetických schémat nebo alchymických alegorií, kde vše něco znamená a je tam propracovanější plán. Mně stačí, když má čtenář jen nějakou juxtapozici v kresbě a může se v ní nějak zrcadlit – jak jsi správně zmínila, proto ty tváře.

- Můžeš jmenovat i některé své inspirace, ze kterých jsi vycházel?

Samozřejmě jsem si nejprve prošel několik knih o chaosmagii a zjistil jsem nepříjemnou věc; až na výjimky kresby nejsou zvykem. Hodně jsem vycházel z výše zmíněného, tedy že v LN-P je právě tou světlou výjimkou, kde původní kresby jsou, tedy snažil jsem se odrazit od toho a „jen“ to vylepšit. Třeba další výjimkou jsou dvě ilustrace Annie Aaron v Liber Kaos, i když se mi líbily jsou hodně fantasy (je tam konkrétně bůh Pan nebo Bafomet a nějaká měsíční víla, což je u Carrollovské techno-magie trochu paradox). Dobré ilustrace mívá Jan Fries a mnohdy knihy, které s chaosmagií přímo nesouvisí, jako třeba knihy Michaela W. Forda. Dobré, ač nekvalitně reprodukované kresby, bývají v Grantových knihách. Kresby členů jeho lóže a zejména jeho ženy Steffi Grant na mě měly asi dost velký vliv. Steffi vůbec vytváří krásné kresby, jednak lehkou a vykreslenou rukou variuje Spareovké motivy, ale zejména dnes již legendární obálky Týfonských trilogií. Samozřejmě nesmím zapomenout na samotného Sparea, jehož kresba „Póza smrti“ mě inspirovala k ilustraci Liber LUX (str. 38). Spare byl ovšem akademicky vytrénovaný člověk a těžko se mu technikou rovnat. V hlavě jsem měl i rytiny Gustava Dorého.
Samozřejmě jsem měl také v hlavě spoustu komiksů jako je mág John Constantine ze série Hellblazer. Ale i rané věci Granta Morrisona (který byl chaosmagií inspirován), asi i trochu Sandmana, prostě co mi v té době přišlo do rukou.
Napadá mě že bych se pro další knihy mohl se třeba mohl inspirovat v umění malujících mágů jako byli: Crowley a jeho žák C.F. Russell nebo je stále zdravím kypící Bertiaux. Měl bych to alespoň rychle hotové. :-)

-A když už jsme u toho, jak ses vlastně vůbec dostal ke kreslení?

Teď trocha nostalgie. Když jsem byl ještě malý smrad, tak jsem si jednou tak listoval Čtyřlístkem (mimo jiné koncept založený na principu čtyřpólového magnetu), který mi otec donesl do postýlky a bylo mi jasné, že toto budu celý život chtít dělat. Tedy ne ležet pořád v posteli, ale kreslit komiksy. Jsem vlastně komiksový kreslíř, žádný skutečný umělec, co se snaží sdělit bolest světa. Někdy v první třídě jsem čmáral první epičtější komiksy a byl jsem u toho jako ve snách, vlastně si většinu té doby ani nepamatuju, jen to kreslení. Tak do 16i let jsem nepřečetl ani jednu knížku. Knihy jsem nesnášel a dodnes si myslím, že komiks nebo film jsou flexibilnější médium. Třeba i pro magii, lidi si pořád stěžují, že hlavně o knihách to není a něco na tom bude.
Bohužel většina prozatímního života se ubírala jiným směrem, než bylo rozvíjení kreslířského talentu. Paradoxně jsem studoval jazyky a živil se všelijak. Nakonec mě to ale zavedlo zpátky ke kreslení. Je to taková ta věc, co ti jde od dětství, o kterou nemusíš usilovat, ale stačí ti ji jen rozvíjet. Např. se ti nemůže stát, že bys něco takového zapomněla a pořád se k tomu vracíš. Když kreslím vím, že to má smysl, že mě to někam posouvá a vím, že to mám dělat. Víc bych to asi nerozpitvával.

2) V rámci druhé otázky tak trochu odbočím od výtvarného umění k tématu tvých ostatních aktivit v okultní subkomunitě. Jak se tato scéna jeví Tobě?

Tahle otázka asi musela padnout a jsem v pokušení se k tomu vyjádřit obsáhleji. Stává se pomalu zvykem, že se dokola řeší tzv. „scéna“ a hromada lidí vynáší pesimistické názory, se kterými osobně moc nesouhlasím. Čili pár mouder z měšce mé moudrosti, tedy:
I když se sem tam do někoho opřu a nevyhýbám se hádkám, neznamená to, že jsem nějaký arogantní pesimista, co se někomu vysmívá. Jsem v podstatě optimista, v globálu naši scénu vnímám hodně pozitivně a myslím, že se to někam vyvíjí. Je fakt, že se na jejím poli často derou do popředí marginálie a pseudoproblémy, ale i tak mě baví sledovat, asi jako každého, kdo se o ni jen trochu otřel. Jako celek ji vnímám zatím jen jako bulvární plátek, o magii to totiž není – tedy mnoho lidí, co touto subkomunitou proplouvá ani neví o čem celý ten pytel duchovních mouder je. Ideální vývoj by měl dle mého názoru směřovat k tomu, že se scéna začne podílet na nějaké experimentální praxi a začne se tomu doopravdy věnovat a začne se to ukazovat i na webu.
Asi neudělám přesnou sociologickou sondu, tedy jen můj subjektivní pohled. Scéna se dělí hlavně věkově, my jsme ty trochu starší děti, pak jsou tu mladší děti a pak stařešinové rodu, kteří stojí mimo internet. Je to disfunkční rodina, kde se rodiče na své děti vykašlaly a děti si dělají vlastní gangy, které někam sice chtějí směřovat, ale většinou nevědí kam. Kouzelné je, když se o sebe tyto tři „generace“ otřou, česká povaha je obecně hodně žlučovitá a já jsem rád, že se s tím přetlakem nahromaděným naším národním komunistickým xindlem (pozn. nemám na mysli nikoho konkrétního, pouze terminus technicus pro atmosféru, ve které žijeme) nějak alespoň pracuje. Čímž si nemyslím, že je řešení, když se všichni budeme pokrytecky plácat po zádech a v duchu si myslet opak, ostřejší výměna názoru pokud to tak někdo cítí je pro „duchoborce“ přínosnější, než dvojí myšlení, které leptá vůli a charakter.
Existuje např. názor, že mladší generace je v neustálé krizi a že to u nás, oproti té starší gardě nebo zbožštělému „západu“, tzv. stagnuje. Do nedávna jsem to vnímal asi více méně podobně, ale pak mi došlo, že je to jen pohled lidí zevnitř ČR-SR na další lidi obývající stejný prostor. Vnímám to hlavně jako tzv. „vyšlapávání si území“, kdo hodně křičí, najde své zombie-stoupence a ti brzy převezmou jeho názory, on má pak tu pravou „pravdu“. V podstatě je to jen šíření falešných memů. Dost mě proto překvapilo, když mi jedna prodavačka v Londýnském Atlantis Bookshop říkala, že se v Čechách fakt „něco děje“, protože se u nich stále častěji objevují lidé z Čech a dychtivě shánějí knihy a kontakty. Prý se podobné věci děly s Poláky v 90. letech a navštěvovali je stejně jako našinci. Nepřikládal bych tomu takovou váhu, kdyby to nebylo v Londýně a v jednom z nejslavnějších knihkupectví, kam chodil Crowley a Spare, a jehož majitel seznámil např. Crowelyho a Granta. Navíc ta paní třeba osobně znala Hinea, Granta apod. Prostě měla každý rok k dispozici tuny lidí z celého světa k takové statistice. Tedy i kdyby to byl kec té paní – pouštím to lidem v Čechách ven – nejsme úplní looseři, ale Tajní mistři na západě o nás vědí. :-)
Chtěl bych také dementovat velmi oblíbenou stížnost chudoby naší knižní scény. Vnímám to opět pozitivně, vzhledem k tomu, že čeština je menšinový jazyk a odbyt do světa je více než minimální, je pak logicky jasné, že u nás bude vycházet hardcore magická literatura také jen minimálně. Problém spíš spatřuju v tom, že lidi neumí anglicky a že studium magie pak bolí. Trh se otevírá autorům, kteří lidem metou cestičku a vydávají almanachy složené z různých střípků. Osobně si myslím, že je to ale schůdné a pragmatické řešení, vnímám to tedy hodně pozitivně, protože i to lidi vede víc k praxi a ne ulpívání na knihách. Z druhé strany jedním dechem dodávám, že magie je menšinová věc a člověk co se v informačním věku vymlouvá na to, že potřebuje mést cestičku protože blablabla (argument vlastní slabosti), nebude vyčnívat ani v magii.
Ale zpět – jen v literatuře problém není, např. adepti východní stezky mají k dispozici tuny východních mistrů ochotných je zasvěcovat a proto roste i zájem o knihy o východní mystice a ty nejsou taky příliš odpočinkové čtení. V případě západní stezky se mistři do zasvěcování nováčků moc nehrnou, spíš je vyhazují ode dveří a dokonce jsme se s jedním známým shodli na tom, že předchozí generace v tomto ohledu v podstatě selhala. Mladší a starší generace si u nás k sobě hledá cestu jen těžko. Mladí lidi si tedy nějak svépomocí snaží vybudovat scénu sami.

Teď na chvíli otočím plášť a zahraju si na důchodce i já. Trochu mě překvapuje vývoj nově nastupující generace lidí, kteří jsou věkově asi o 7-10 mladší než já a kteří notnou měrou přispívají k tomu, že se hromada věcí medializuje a chvílemi se to mění ve zmíněný bulvár. Je to pro mě takový blesk z čistého nebe a myslím, že časem z toho něco vyleze. Díky internetu to celé hnutí nabírá neskutečnou dynamiku, lidi se houfně scházejí a to, že někdo dělá magii už není tajemstvím. Stojím tak nějak mimo to dění a fascinuje mě kolik lidí je schopno plnit denně osobní blogy o svých „magických“ životech a že je to dokonce i baví. Vnímám to jako nějakou formu pop-introspekce, i když to většinou nabere rovin právě zmíněného bulváru nebo konzervativního chování, které bych tam vůbec nečekal. Lidi už vlastně nestudují magii nebo nějaký směr, kde by se měli měnit, ale scházejí se u piva a baví se o těch ostatních. Je to takové prodloužené dětství a doba skautských táborů. Vždycky mě zaskočí, jak nakonec vše skončí utvrzením se v pozitivních hodnotách společnosti, jako že se máme mít rádi a být tolerantní. Vytrácí se tak někdy to podstatné a to je primárně podvratné založení magie, je to na mě takové příliš správňácké založení a v podstatě tam nevidím nějaký hlubší zájem o magii nebo něco podobného. Je to zatím jen takový kvas.
Co mi přijde opravdu zajímavé je, že tato generace již nevyhledává své „dědečky“ a nežadoní je o radu, jak jsme to dělávali my, ale že si vystačí sami. 20i leté takto zasvěcují 30i letí. Je otázkou, jak dlouho jim ten rajský stav vydrží, já jim to sice přeju, ale myslím si, že magie je hlavně samotářská stezka.

- Opět zde (nejenom) z mého pohledu přitahuje jistou dávku pozornosti motiv diskurzu: ví se o Tobě, že občasně přispíváš do svého blogu, komentuješ tematické blogy a články jiných autorů a často se nebojíš napsat peprnější či kontroverzní názory na současná témata, kauzy či problémy. Je za Tebou znát jistá sečtělost a schopnost propojovat informace do kauzálních celků. Jak bys to celé charakterizoval Ty sám, genezi své identity v okultní subkomuně?

Viz. výše zmíněné, vnímám se spíš jako takový pozorovatel, s pár lidmi udržuji dlouhodobé a podnětné kontakty, ale čistě mimo oficiální fóra a mnohdy vůbec bez jakékoliv oficiality vůbec. Někdy si říkám, že bych měl víc držet zobák a k ničemu se nikde nevyjadřovat, protože to pak vyvolává vazby, příliš tě to vtahuje do dění na netu a promítá se to i do reality. Doslova ztrácím tím čas a koncentraci na podstatné věci a práci.
Pamatuji se, že jsem na net vstoupil někdy v roce 2001 v době existence slavného diskusního fóra Frabato a bratrského SEVu. Tam se to hemžilo regulerními blázny, nachalleningovanými ufology a křesťanskými kazateli. Taková ryzí new age doba, kdy nebylo vůbec těžké se solidně pohádat a lidé tehdy brali jakékoliv provokace strašně vážně, byla to v podstatě hrozná sranda. Pak to fórum ale uzavřeli, protože tam lidi jako já dělali strašněj bordel a později mi došlo, že jsem si jednorázově odžil takové to ponoření do sítě. O magii jsem vlastně tehdy ani nic moc nevěděl, zkoušel jsem tuším cvičit jen Bardona, ale byl jsem na to moc roztěkaný. Podobný stav, jaký jsem popsal výše u mladších lidí, jenže neexistovalo něco jako společná setkání a blogy ještě nebyly rozšířené. Tahle zkušenost mě pak donutila se zamyslet, jestli chci vůbec někdy dělat nějakou magii nebo se jenom tak bavit na cizí účet a přicmrndávat na fórech. Net a scéna na něm se vyvíjí neskutečně rychle a jeden rok je jak dekáda v reálu. Hodně se změnilo a fóra neskonale zvážněla, už to není ta zábava, nebo jsem z toho vyrostl.
Časem jsem se začal rekreačně věnovat chaosmagii a kdosi mi nakukal, že chaosmágové nic o magii nevědí a to mě nějak nakoplo začít magii skutečně studovat a snažit se ji hlavně provozovat. Úplně nedávno jsem si v nějaké podobné diskuzi ověřil, že podobní lidé, co chaosmágům nadávali do nedouků, neví o „tradiční“ magii vlastně vůbec nic konkrétního, jen takové drobečky od stolu. Tradiční magie byla pro ně něco jako maska, za kterou se schovávali. Mimojiné tzv. tradičních mágů máme v republice střízlivým odhadem tak 10 kusů, přičemž jen asi půlka se pohybuje na netu. Čili tradiční mág je druh na vyhynutí (do čeho se budou chudáci mladí progresivní chaosmágové strefovat?). Zbytek tzv. na „tradicionalisty“ si hrající, vnímám jako českou specialitu mající kořeny někde v naší tradici lidových mudrců a vesnických poudáků, kteří rozprašují svoje květnatá moudra po poutích a zaříkávají se pánembohem a císařpánem. Je tam taky skrytá infekce národa komeniologům vychovávat, vychovávat, vychovávat, k lepšímu lidství a člověčině. Fujtajbl.
Do další ze skupinek jsem se zkoušel strefovat přes svůj skomírající blog. Vždycky mě zajímá kolik kdo co snese a jakou to má sílu, když se ti to vrátí zpátky. Vypustit mem, že zakladatel jednoho směru jedné velmi populární skupinky byl erotoman nevalné morálky (podobně jako náš oblíbenec Crowley), který provozoval s Kennethem Grantem regulérní černou a sexuální magii. Reakce na sebe po chvíli nechala čekat, ale bylo cítit dunění tamtamů v soukromí. Ukázalo se jednak, že jsem odhalil informace, které nebyly známy ani předákům hnutí a při tření ploch na nějakém fóru mi přišlo, že se bavím spíše s vedoucími pionýrského tábora, než se skutečnými čarodějníky, provozujícími black arts. Je to jak když řekneš skautům, že Foglar byl pedofil nebo pionýrům, že Lenin umřel na syfilis. Jedině thelemité jsou z obliga, tam se nedá vlastně nikdo urazit.
Třešničkou na dortu jsou pro mě diskordiáni, kteří se mě ptají jestli jsem danou věc myslel vážně nebo si zase dělám srandu.

Abych to nějak uzavřel, nemyslím to osobně, je a byla to z části vždycky sranda, z části jsem jenom zkoušel komunikovat s různýma skupinama a nacházet společná témata k družbě. Jinak všechny ty lidi mám samozřejmě rád (to zdůrazňuju), jen sem tam si pro sebe řeknu, že je někdo blbec. Jsem ale otevřený člověk a rád se sejdu s kýmkoliv a u piva mu odkývu v podstatě cokoliv, co bude chtít.


3) Zpátky k LN-P: pochopitelně ačkoliv jsou mi dobře známy realizační okolnosti, díky kterým ses dostal k této výsledky korunované spolupráci právě Ty, můžeš to přiblížit čtenářům ze svého pohledu? Jaká byla Tvá první reakce na tuto nabídku?

Tvůj mail jsem si přečetl hned první den v nové práci, rok po tom, co jsem marně sháněl zaměstnání jako kreslíř, tak jsem to bral jako znamení nevypočitatelného osudu. Byla to velká výzva, protože LN-P je hodně slavný titul a byla by hloupost to odmítat. Ze začátku jsem si říkal, že se svými kresbami nebudu spokojený a že se na ně nebudu moct ani podívat. Ale musím říct, že jsem se mýlil a že jsem dnes s odstupem poměrně klidný, když si knihou listuji. Napadá mě samozřejmě, že všechny kresby by se měly nakreslit znovu, protože jsou tam chyby, nepřesnosti, nedotažené nebo přetažené linky, že je to neumětelské, ale v rámci časových možností jsem pro to tehdy udělal všechno, co bylo v mých silách.

- A do jaké míry jsi znal Carrollovu knihu už předtím? Změnila pak práce na těchto ilustracích v nějakém ohledu Tvůj postoj ke knize a k autorovi?

Já jsem takový podivný chaosmág, spíš neortodoxní chaosmág, možná ani chaosmág nejsem, já ti vlastně ani nevím. Když jsem knihu ilustroval, byl jsem už nějakou dobu k celé chaosmagii hodně skeptický, přesto se mi ale při četbě vrátily staré dojmy a Carrolla hodnotím dodnes pozitivně a nostalgicky. To, co vzniká v chaosmagii se jinak samozřejmě snažím sledovat, ale přiznám se, že už mě to nebere, všechno nadšení jsem si nějak vyčerpal právě kdysi na tom Carrollovi a pak se upnul na ten jeho diagram vývoje magie a vracel se časem zpátky ke starším věcem. Chaosmagie je jiný typ magie, bez teatrálnosti a melodramatu tradiční magie, bohužel ta hranice se někdy hodně překračuje a chaosmagie se mění v takovou kvazi-uměleckou performanci, takové moderní divadélko pro zlatou mládež a formalismus, který jsme kritizovali na tradici se nám vrací (jako zpětný odraz :-) ) v nových a nových podobách. Chaosmagie taky může někdy působit jako dětský vzdor, lidi si špatně vysvětlí, že když jsou ty techniky koncipovány jednoduše, že budou i snadné. Třídní boje a pálení starých knih na hranici mě nikdy nezaujaly a proto se od toho raději oficiálně distancuji. Chaosmág tedy raději nejsem, zajímá mě magie ve všech funkčních podobách. Bohužel žádnou průkazku do klubu na to nemám.
K mému seznámení se s chaosmagií - o Carrollovi jsem se dočetl už před asi 6i lety tuším někde v Horusu, ale jeho knihy ani úryvky z nich nebyly k mání. Později jsem na Chaospace narazil na překlad Carrollovy Liber MMM (z Liber Null) a Liber KKK (z Liber Kaos) a hned jsem se do těch krátkých textů doslova zamiloval. Z magie bylo vytaženo to podstatné bez zbytečných keců a guruovských pastí na žáka. Začal jsem tvrdě cvičit různé vlastní asány a výsledky a změny povahy nastávaly velmi rychle, zároveň jsem si vytvářel vlastní divinační metody, pantheony apod. Pak jsem četl další věci jako Sherwina a Tegtmeiera a chvíli mě držela taková ta rebelie, jak všem říkáš, že je to překonané. Ale velmi brzy mě to přešlo, protože chaosmagie mi jako směr nestačila. Začal jsem se v ní trochu pitvat, hlavně z hlediska toho, co tvrdila o historii magie a jak se vůči ní vymezovala. Některé věci mi přišly jako takový magický populismus. Líbil se mi Mace nebo i Dukes, kteří jsou takové to intelektuálnější z chaosmagie, ale to už jsem se začal zajímat vlastně o celou anglosaskou magii, různé mutace kolem O.T.O., Zlatý úsvit, Crowley, teosofii a starší věci jako gnóze, ale i francouzskou linii magie, pro srovnání. Začal jsem se pořádně zajímat o Sparea a Granta a postupně mě to odválo někam jinam, k autorům jako Bertiaux a chaosmagii jsem si v podstatě jaksi upgradoval. Když dnes čtu nějakou euforickou knihu o chaosmagii, kde nějaký 20i letý americký svazák pěje ódy typu: „odhoďme knihy a pojďme magii žít“, tak si píšu na okraj knížky vykřičník. Mám rád takové ty vzdělanější chaosmagické věci nebo věci a dobu, ze kterých vycházely – tedy: Leary, Burroughs, Wilson a zbytek psychedelické scény. Hodně mě bavil komiks The Invisibles, což byla podle mě taková vize, co chaosmagie doopravdy dělá. Zajímá mě Spare, ale to vlastně není chaosmagie.
Samozřejmě to, na co se ptáš, implikuje i starý spor „tradice“ vs. chaosmagie. Jsem rád, že to mám za sebou, protože šlo spíš o zmíněné „kolíkování si území“ a „měření si pinďourů“ – já jsem do toho naivně vstupoval s tím, že něco fakt vyřešíme a že se třeba obohatíme. Co mě zaskočilo, že mnozí z těch lidí s plnou hubou keců si o chaosmagii nic nikdy nepřečetli (dokud nevyšel Carroll). Přišlo mi to hlavně nefér, protože já jsem poctivě šprtal starší věci, které jsem z mladické pitomosti kritizoval. Ale hlavně na té první straně není a nebyla snaha od začátku o slušnou diskuzi, spíš projekce nějakých osobních problémů. A pozor nemám na mysli ty 3 lidi, co se aktivně věnují praxi nějaké skutečné tradice, ale spíš ty lidové poudáky, co z rukávu sypou werichovská moudra, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Osobně ani nechápu samo vymezení „tradice“, protože i chaosmágové se vehementně hlásí ke svým knihám a svým autorům, tedy mají svou tradici. Sám jsem se v tom dlouhodobě pitval a osobně nemám nic proti technikám, které se v tzv. tradiční magii používají, jako ideologii, která za ní stojí. Dokonce ani dogmatika chaosmagie nám nic takového nezakazuje používat. Rozdíl je spíš k přístupu k těm technologiím. Pokud si člověk někdy poslechne tradičního mága, tak ten se na rozdíl od chaosmága hlásí k nějakému instantnímu světovému názoru. Tradice kráčí ruku v ruce s křesťanstvím a takovým největším představitelem této magie je francouzská větev, naopak v Británii byla pořád snaha nahradit křesťanský proud něčím jiným, egyptským, orientálním, čímkoliv. Britové mi přišli vždycky jako větší libertinové než Francouzi. Nikdy jsem nepochopil proč se v dekadentní Francii vývoj magie zarazil u takové té katolické magie, i těch kolonií měli dostatek jako Britové, aby se přiučili v Orientu. Vše se chroustlo někde u Papuse a vývoj tam nikdy dál nešel, spíš taková oslava středověku a patetická nostalgie nad zašlými časy vousatých dědulů, kteří se museli bát inkvizice a proto psali v hádankách. Zatímco francouzští mágové žili (a možná pořád žijí) pořád v ústraní jako mniši, tak v Británii se začaly houfně objevovat individuality jako Mathers, Crowley nebo Fortune, kteří rozvíjeli osobní magii a zmizela taková poplatnost jiným náboženstvím, hlavně v Crowleyho přístupu je znát ta důslednost, kdy si prostě vytvořil vlastní náboženství, vlastní magický proud. Spare šel ještě dál. Kenneth Grant to napsal začátkem 70. let v Magical Revival a definoval to tak, že v Briti vytáhli začátkem století na povrch starou chtonickou tradici, které se do té doby ceremoniální mágové a theurgové vyhýbali. Grant začal hájit přístup (podobně jako teosofové), že k navázání na tradici nemusíš mít žádné psané prameny, prostě to uděláš v astrálu a nehrabeš se ve fyzických archívech. Už někde tam je skrytá pochybnost, že svět stvořilo něco vyššího, spíš to vyústilo v tom, že Grant možná jako první vytáhl na povrch Lovecraftovské příšery a řekl, že toto jsou staří pánové země. Briti si tak osobují návaznost na dejme tomu pravěkou magii. Francouzi a směry, co z nich čerpali (např. česká Universalie) z takových věcí dostávají psotník, protože to není preference stezky vědomí, ale čarodějnictví, lunární magie. Prostě to boří axiomy, na kterých stojí celá tzv. „tradice“. Proto je tu podle mě neustálý spor a kolíkování si území, i když na malém a směšném políčku.
Naráží to na fakt, že mágové obecně neznají historii svého oboru, dokonce se to považuje za jakousi dehonestaci. Setkal jsem se i s tím, že když moc víš, tak si buď vymýšlíš nebo nejsi praktik a jenom přicmrndávač skutečných borců (co samozřejmě ty věci slyší poprvé). Vlastně u nás není nezaujatých historiků magie a nakonec není podle mě podstatná nějaká teorie magie, jako její historie. Od historie se pak člověk snadno odpíchne k praxi, protože prostě znáš proudy, jak magie tekla a víš na co se napojit i bez použití správných korespondencí. Lidi, co sepisují dějiny české esoteriky, vůbec nereflektují složitější toky na světovém poli. Je to pořád o tom kolik prasátek chrochtalo v tom našem domácím chlívku. O nějaký komplexnější pohled se pokoušel Milan Nakonečný, ale ten tomu udělal službu spíš medvědí. Co se nehodilo do krámu dostalo nálepku „krize současnosti“ a hitem večera bylo, že jeden archivář chtěl zabít magicky Hitlera – to, jak celá operace vlastně probíhala je ale top secret :-). No comment.


4) Co jsem měla možnost sledovat reakce čtenářů, všem se Tvé ilustrace k LN-P líbí, předčí mnohé z původního vydání, hlavně v části Psychonaut. Avšak jedním dechem pak obvykle dodávají, že tak soudí i přesto, že jsou Tvé kresby tematicky někde jinde, než text. Do jaké míry vycházíš přímo z textu knihy? Jedná se o Tvé vlastní vidění magie chaosu, nebo jde o kompromis nějakých jiných vnitřních vizí, které ovlivnily konečnou podobu ilustrací?

Jak jsem psal výše vidím chaosmagii dost po svém a dnes jsem také jinde, tedy i během prací na kresbě jsem provozoval jiný směr magie a to se na tom možná podepsalo. Z druhé strany mi není jasno, co je tématicky jinak – Carroll má v úvodu schéma, kam až jeho vlivy sahají a tak jsem proletěl celé spektrum dějin magie.
Kresby možná lidi zaskočily hutnou, černobílou stylizací. Zvolil jsem styl vyčerněných větších ploch a detaily jsem nechal bílé kvůli kontrastu. Někdy v půlce práce na kresbách mi došlo, že se to posouvá do molové linie a vypadá to jak horor, ale takové jsou konec konců i Wardovy kresby k Psychonautovi. Podobně jako v Carrollovi a celé chaosmagii se i zde mísí prvky archaické a prvky futuristické a já si pořád kladu, jako svědomitý autor, otázku, jak by měly kresby vypadat, aby vystihly atmosféru? Je celkem možné, že jsem měl jen ubrat na černých plochách a vše posunout do futuristické stylizace, ale to by byla jenom půlka pravdy. Carrollovská chaosmagie imo je pěkně temná stezka, která se pouze oprostila od grantovského romantismu, který knize bezprostředně předcházel. Proto ten horor.

5) S jakými reakcemi na své kresby, nejlépe osobními, jsi se po vydání LN-P setkal? Chtěl například někdo po Tobě autogram? (ptám se, protože se mi to samotné stalo už několikrát, ačkoliv jsem knihu jenom uváděla a editovala a tím pádem nevnesla příliš originální tvorby. Krotím zájemce o autogram bonmotem, že nevím, jak se Carroll podepisuje a musela bych jeho podpis natrénovat. :-) ) Zaslechla jsem nicméně, že se našli zájemci o koupi Tvých originálních kreseb, prodal jsi už něco?

Setkal jsem se s naprosto nečekaným zájmem a přátelským poplácáním od tzv. „tradičních mágů“, se kterými udržuji přátelské kontakty. Ale samozřejmě byly i nějaké pozitivní reakce ze strany chaosmágů. Spíš to byly odezvy od kamarádů, kteří mě znají osobně. Logicky mi to tedy nekomentovali lidi, se kterými se vídám jednou ročně a neudržuji s nimi styky.
Dokonce byly i nabídky některé z kreseb odkoupit, ale do toho se mi nechce, protože je využiji do portfolia. Časem třeba naberou na ceně :-).


6) V současné době pracuješ na ilustraci k připravovanému titulu Phila Hina, takže zůstáváš stále ve spolupráci s nakladatelstvím Vodnář i v oblasti titulů magie chaosu. Můžeš nám prozradit, zda bys rád i nadále pokračovat v této spolupráci, a jestli bys byl ochoten prozradit i nějaké další projekty, kterým by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Ano, na Hineovi momentálně pracuji a s Vodnářem budu velice rád spolupracovat i v dalších aeonech, jelikož mi to umožňuje propojovat oba moje zájmy. Rád bych samozřejmě laťku nastavenou Carrollem přeskočil a lidé by kupovali knihy ne kvůli autorovi, ale mým kresbám.
Jsem v podstatě kreslíř komiksů, galerijní umění pro umění mě nikdy moc nelákalo, a tak bych rád směřoval cestou, kde je scénář a kresba v symbióze. Tedy cestou, kdy při kresbě i přemýšlíš a usiluješ o nějakou kontinuitu. Kresba je tak podřízená obsahu, víc se naučíš a můžeš sdělovat i složitější myšlenky a ne jenom banality typu „alegorie na jaro“ nebo „píseň míru“. Co mě vážně nebaví je, když se právě toto snaží někteří lidé do komiksů nacpat, takové ty pocitové komiksy o obyčejných věcech. Naopak mám rád propracované věci, kdy mám po jednom přečtení chuť se ke komiksu vracet.
Jinak mám rozpracovaných několik kratších komiksů, abych se udržel při cviku a trénoval na složitější a delší věci. Dlouhodobě chystám jednu větší věc a mám s tím nějaké (zatím tajné) plány, chtěl bych tam dát i nějaké své zkušenosti s magií, ale je to ve fázi příprav, pořád pracuji na scénáři a není zatím jasné, kdy to vůbec začnu dělat.


7) A na závěr, kromě poděkování za rozhovor, spolupráci a za Tvůj čas, Ti chci položit trochu legrační a odlehčující otázku: Kde by ses chtěl vidět za pět let?

Přiznám se, že jsem asi trochu pověrčivý… ale mám určitou představu. Mít vybudované zázemí a prostředky, abych se mohl věnovat věcem co mě baví a naplňují.

Metoda řezu „cut up“ a „click and cut“

Předevčírem jsem dostala chuť vyzkoušet alespoň pro mne ještě dosud příliš neotřelou metodu tvorby poezie, podle vzoru Briona Gysina, jenž navazoval na Tristana Tzaru a dadaismus.
Večer pracovního dne mne však přemohla únava, bylo dost pozdě a navíc jsem zjistila, že jsem nedávno vyhodila většinu letáků a reklamních časopisů.
V pátek jsem během malé debaty s přáteli toto téma alespoň otevřela a zodpověděla dotaz, proč je lepší používat jako základ již jednou sepsaný text - poněvadž nabízí všechny slovní druhy, takže nás naše představivost neomezí pouze na frekventované pojmy, slovesa či podstatná jména. K čemuž jeden z přátel dodal, že Brion Gysin vlastně svou metodu objevil náhodou, poněvadž jako výtvarník jednou řezal své dílo na podložce z denního tisku, jakož si běžně v praxi pomáhají tímto civilizačním odpadem všichni ti umělci a řemeslníci, kteří někdy něco vytvářeli rukama. Gysin následně zjistil, že mu pod zamýšleným dílem vznikl nějaký nový, nezamýšlený a zábavný text.

Konečně jsem se dostala k činu, přibrousila nůž a po docela komplikovaném úsilí vyřízla z časopisu „Vitalandu" několik slov, ze kterých se mi podařilo vyhladit a složit optimistickou větu:

„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Teprve pak mne napadl „objev“, který svou podstatou vlastně není až tak moc objevný. Když použiju „click and cut“ metodu na digitální text, bude výsledek méně pracný a mnohem rychlejší!
Nenadělám přitom tolik smetí!
Budu mít aspoň víc času uvařit oběd!
Že mne to nenapadlo dřív, vhodného materiálu se válí na internetu plno.

Vyřezáno z běžného zpravodajství a novinek, něco z intelektuálních Britských listů - a slova vložená do mysli zatahala za špagátky.
Báseň, tematicky postdušičková, vyhŘEZla ven:

Postdušičková (3.11.2007)

Tři lidé večeří husu
Přejděme kolem v předvečer
Tohtoto moc smutného pomyšlení.
Kdy coby v momentu pohledávky ke svému synovi,
řekli mu, jak ve zlém snu, otevřeně:
Vše jednou končí, života věčného, svobodné vůle, křivdy a hříchy
A další a další výtvory systémové záležitosti.
Osobním viděním, ctihodní,
naleznou v místnosti eroze svobodu.
Již dává přírodní analfabet svým otrokům.


Co dodat?
„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Catalessi

THROBBING GRISTLE: A JEJICH "PART TWO: THE ENDLESS NOT ...."

(Květa Fialová)

Patřím k posluchačům, kteří se dostali k nahrávkám těchto průkopníků industriálu a taneční hudby v době, kdy byli THROBBING GRISTLE už dávno legendou. Jejich nahrávky jsem často poslouchala s jistým sebezapřením, neboť - bez diskuse - v nich byl patrný důraz spíše na sdělení, či přímo plánovitě šokovat obecenstvo, než vytvářet "hudbu". O to víc si cením posledního alba TG a jejich reunion považovaji za nic jiného, než za správnou a šťastnou volbu, neboť málokdy se stává, aby se byla kapela schopná po 20-ti letech vůbec vyvíjet a vtisknou ještě tak svému opusu pečeť vize, a nezáleží teď na tom zda hudební skupina hraje bez přerušení či nikoli. Mocný Odin byl k členům TG až příliš blahosklonný: s jistou pravidelností muzikanti proslavených rozpadlých kapel marně živoří a otravují stále své fanoušky svou neschopností – musí prostě skončit se svým hraním, vyklidit zkrátka pole a přestat ždímat dál peněženky fandů neslanými nemastnými výtvory: a nebo v opačný případ, kdy comeback sestavy je jediná deviza, kterou s kýblem sentimentality a nostalgie po x - let dlouhé odmlce skupina naservíruje publiku .
Hlavní příčina geniality řadovky "Endless Not" tkví samozřejmě v tom, že třebaže se TG odmlčeli na neskutečně dlouho, angažovali se členové ve formacích, jež bez nadsázky a zbytečného patosu jsou dodnes považovány za stylotvorné a stálé inspirační vzory a zdroje.
Myslím si, že tvůrčí vklad Petera Christophersona je na aktuálním albu jasně zřetelný, nepřeslechnutelný, neřkuli dominantní, a to tvrdím, i když jsem si vědoma faktu, že se na jednotlivých skladbách podíleli všichni muzikanti, jako například "The worm waits it´s turn" je především song Genesis P. Orridge. Celkový sound alba totiž spíše evokuje vyrovnané, přístupnější, méně temné a enimagmatické počiny COIL tj.: "Love´s Secret Domain" a " Stolen And Contamined Songs" než projekty zbytku téhle formace, tzn.: PSYCHIC TV a CTI (CHRIS AND COSEY). Ba dokonce obě dvě "barové" písně tu znějí spíše jako nepoužitý materiál z coilovského závěrečného a relativně nedávného počinu "Ape Of The Naples", respektive co by součást sountracku některého z filmů Davida Lynche, než to, co tvořili původní TG. Tedy celkově vzato, na "Endless Not" ze starých TG nezůstal kámen na kameni, ačkoli navzdory tomu, že až na 4 vyjímky se jedná zejména o instrumentální kompozice, pocit nudy se nedostaví. Většina z nich je postavená na minimalistické struktuře, na niž se vrství další motivy a zvuky, jež pochvíli rozvíjejí zhusta rytmický základní motiv, potvrzují jej, upevňují, aby ho na moment zase rozklížili. Stejným dílem je zajímavé až neobvyklé využití hlasu P. Orridge, který zní jako jeden z nástrojů. Toto řečené ukázkově platí hned o první a úvodní skladbě s názvem "Vow Of Silence": Mnohdy přes až chaoticky rušivé kompozice písní bez zjevného textu, jen naznačeného, se THROBBING GRISTLE nyní vracejí tam, kde začali, tj.: OBEJÍT SLOVO - KTERÉ JE VIRUS - A DEMONSTROVAT SÍLU PŘIROZENÉ DIVOKOSTI.
Mé skromné hodnocení snad zatím posledního výtvoru TG se chýlí ke konci, a já se přesto musím vrátit k začátku téhle hudební kritiky, jmenovitě ke větě kterou měla nejprve začínat. Tedy: Za celý rok mě žádná píseň od jakéhokoliv interpreta nezaujala natolik, aniž by se mi časem zprotivila nebo oposlouchala, jako je beze vší pochybnosti píseň, jehož název nese celé album: "Endless Not". Tato píseň s potencí hitu, zahájena až primitivně se opakujícími se údery - zvuky, jež postupně rozvinuté evokují čímsi džungli, spolu s velice střídmými smyčci, zvláště podporují podmanivý vokál frontmana TG: .......in the endless not.....

Možnosti ženských archetypů dneška

Catalessi

„Freedom to the slaves of the slave!“
Alison Moyet, album Hoodoo, refrén skladby „Rise“

„... the slaves shall serve.“
Aleister Crowley, Liber AL, II:58

Úvod


K sepsání těchto řádek mne dokopala kniha americké autorky Jaq D. Hawkins, dosud jediné veřejně publikující ženy v branži magie chaosu a také členky IOT, které jsem si vážila pro její upřímný a nekomplikovaný projev, v rámci něhož dokázala objasňovat základy magie chaosu z určitého nadhledu, aniž by nějak tlačila na pilu a podsouvala vlastní odchylky od směru. Projikovala jsem do ní pochopitelně záslužné úsilí udělat potřebnou práci, do které se nikomu nechce, poněvadž není dostatečně vzletná.
Proto jsem od knihy „Women of Power, The Woman as Magus“ hodně očekávala a tím pádem jsem si zákonitě vysloužila zklamání, poněvadž i když nemohu jednoznačně říct, že by kniha byla špatná, působí na mne přesto jaksi plochým dojmem, nedostatkem plastičtější topologie prolínání ženského a mužského světa.
Mnohem realističtější pohled na ženy v komplexních souvislostech jejich životů spatřuji v pracech Alex Owen, což je (zdánlivě) tak trochu paradox, neboť tato britská profesorka historie a gender studies se ve svém zájmu zaměřila na viktoriánskou Anglii, tehdejší spiritualistky, ženy v úloze médií či léčitelek a na jejich pohnuté osudy. Jednotlivé ženy z díla „The Darkened Room“ vystupují jako plastické osobnosti a řekněme si to na rovinu, ačkoliv jsou mnohé z nich pořádně „praštěné“, v pravém slova smyslu i hysterické, Owen se jich přesto zastává s tvrzením, že jimi zvolené druhy okultismu byly mnohdy jedinou možnou formou, kterou mohly projevit svůj neobyčejný talent, jenž by se za jiných okolností mohl rozvíjet mnohem harmoničtěji. Z díla profesorky Owen mohu ještě doporučit knihu „The Place of Enchantment“, ve které se zabývá celou viktoriánskou érou britské okultní scény a mimochodem se řadí mezi několik málo ne-thelémitů, kteří byli schopni zvážit osobnost Aleistera Crowleyho s jistým nadhledem a veřejně prohlásit, že jeho činy se z dnešního pohledu nezdají až zas tak šokující, hříšné či ďábelské a tím pádem nabádá senzacechtivce k rekapitulaci a aktualizaci svých prohlášení o tomto mágovi minulého století.

Odvaha plout proti proudu

Soudobé sebestylizace žen, které mne skutečně zaujaly, pocházejí z hiphopové a rapové subkultury. A ačkoliv tento žánr nepatří k mým nejoblíbenějším stylům, v minulosti jsem již čerpala z podnětných sociologických rozborů této vlny (viz. rozsáhlejší poznámka pod čarou) .
Pro lepší porozumění je potřeba vysvětlit několik nezbytností. Rapovaný text nese určité hlubší nebo i plytké poselství, hudební kulisy zde slouží jako forma, která má uvést jistý konkrétní názor. Zveřejněním tohoto názoru dochází často ke konfliktům, rap je diskurzivní formou komunikace, proto se v rámci žánru odehrávají známé duely a také tzv. response track, odpovědi na jeden vyjádřený názor hudebně vyjádřeným názorem jiným, zpravidla protikladným. Do tohoto diskurzu se v průběhu let osmdesátých úspěšně zapojily i ženy – raperky, v odpověď na urážky a otevřené sexismy některých mužských kolegů.
Vulgární, násilné a často mysogynní prostředí urbanistické subkultury provedlo přirozený výběr, jaké typy silných ženských osobností v něm mohou přežít a rozvinout svůj umělecký potenciál. Následující čtyři kategorie vycházejí z teoretické práce Cheryl L. Keyes na téma image raperek a jsou to tyto: královna matka (queen mother), obletovaná princezna (fly girl), ségra s postojem (sista with attitude) a lesba.
Dovolila jsem si je aplikovat na veřejný prostor soudobých okultních proudů, neboť mám za to, že jsem se u nás, v zahraničí či prostřednictvím internetu už mnohokrát setkala s některými zmiňovanými rysy o různé intenzitě, případně s kombinacemi několika z nich v jedné osobě zároveň. Ostatně proč neodkrýt, že jsem něco ze všech těchto postojů nalezla i sama v sobě – zkoumám-li v rozsahu delší časové periody - a tudíž mi připadají jako pomocná východiska nebo dočasné fáze při hledání své vlastní identity, nebo také mohou posloužit jako inspirace.
Pro doplnění jsem připojila dva záměrně parodující zvraty identit do závislé pozice – z pohledu seberozvoje tedy „negativní archetypy“, které vzniknou, když se osobnost vzdá pokusů o osobní aktivitu, přestane rozvíjet svůj potenciál a začne svou identitu odvozovat ze vztahu k jiné osobě. Nazvala jsem je lolitka a čakrabába (newagebaba) a tyto názvy jsem odvodila především z kritických hovorů se svými (převážně mužskými) přáteli na dané téma. Nejedná se rozhodně o výčet vyčerpávající či staticky neměnných možností.

Čtyři pozitivní archetypy

1) Královna matka
Tato osobnost je nadána velkým organizačním talentem, nebojí se působit reprezentativně a zajistit si respekt jak ve společenství mužů, tak i žen. Královská image nezáleží na věku či na skutečně fyzicky prožitém mateřství, vyznačuje se hlavně značnou mírou zodpovědnosti a vnitřní vyzrálostí, se kterou královna matka zasahuje do řešení otázek veřejných. Učí se především zjednat si pozornost na základě úspěšně zvládnutých situací, neztratit chladnou hlavu a nepodléhat náhlým pozlátkům či náladám.

2) Obletovaná princezna
Jak v podobě materiální, tak i v čistě duševní formě se jedná o nejvíce sexuální či charismatické image ze všech čtyř, sem patří např. velekněžky, šarlatové ženy, gothičky atd.. Typická je jistá míra extravagance, intenzivní prožívání, vizionářství, kterými je daná osobnost schopna na sebe upozornit. S extravagancí se pojí originální nápady a přístupy, kterými tato osobnost vybočuje z davu. Klíčovým pojmem pro tento typ je udržet si svou nezávislost a ubránit své skryté „tajemství“, a to i v rámci vztahu, jinak se kouzlo vytratí.

3) Ségra s postojem
Jedná se o silnou ženu, která ví, co chce a jde si tvrdě za svým. Nebojí se neoblíbenosti, někdy je na ni dokonce hrdá a tituluje se nadávkami, které dostala od druhých. Narozdíl od královny a obletované princezny se tedy často může jednat o sólitérku, nezávislou mágyni, která si sama stanovuje své cíle bez ohledu, zda nalezne podporu veřejnosti. Dokáže provokovat nebo stát v opozici k veřejnému mínění, pokud není postoj jejího okolí v souladu s hodnotami a cíli jejími vlastními. To z ní dělá jakousi ženskou podobu špatného hocha (the bitch). Její sexualita se pro ni může někdy stát nástrojem, pomocí něhož chce dosáhnout svého, nikoliv cílem samotným, což však neznamená, že by nutně musela být zlá nebo nepřístupná vzájemně výhodné kooperaci.

4) Lesba (gynandra)
V rámci magie imho není nutná přímo její fyzická homosexuální či bisexuální aktivita, jedná se o ženu, která je schopna v sobě probudit síly a vlastnosti, tradičně přisuzované mužům. O feminní aspekty magie nejeví příliš zájem a nepřitahují ji, v některých případech nestojí ani o sexuální zájem mužů.
I v jiných oblastech života často vyhledává tradiční mužské záliby, často si v prostředí svých snů, astrálních operací či rituálů vybírá mužskou identitu. Ať už tedy píše básně nebo staví mosty, obléká se jako muž nebo jako Saphó, vždy je hrdinkou svého vlastního příběhu, která usiluje o lásku, krásu, ušlechtilost a kráčí po odvážné stezce jejich hledání a dobývání.

Dva negativní archetypy (zvraty)

1) Lolitka
Bývají to zpravidla mladší ženy či dívky, ale může se to týkat i těch odrostlejších, které vyhledávají vazbu k výrazným mužům magie (šéfové řádů, publikující autoři i umělci, extravagantní okultisté atd.), kolem kterých se houfují jako groupies. Dochází zde k přenosu pomocí sexuality, jenž je bohužel stereotypní: žena si dodává sebevědomí tím, že je partnerkou někoho významného. Není nic špatného na tom zamilovat se do význačného muže, avšak nemělo by se takto dít na úkor osobního rozvoje ženy, ani z hlediska motivace stát se „paní mágovou“ (odvozeno od paní doktorové, paní starostové apod.).

2) Čakrabába (také newagebaba)
Jedná se o ženu často ve věku kolem přechodu, ale opět nemusí být pravidlem, která se stává lehkověrnou stoupenkyní nějaké jednodušší esoterické praktiky. Typická je nekritičnost, se kterou nauce propadá, zmatenost ohledně vlastních cílů, přesměrování studijního či cvičebního úsilí na nepodstatné detaily a vágní termíny, jež často používá. Ukázkou malosti ducha je např. věta, kterou skutečně jedna přesně taková osoba pronesla: „Pane doktore, zrovna včera se mi probudila ta kundalíná... To je naprosto úžasný pocit!“ Posluchačům obdobných naivních výroků se zpravidla podaří úspěšně ukrýt impulzivní smích, poněvadž zmíněná mele dál svou bez jakékoliv reflexe. Tyto osoby mnohdy postrádají schopnost racionálního a kritického uvažování, ačkoliv mohou v dílčích úkonech dosáhnout téměř mistrovství - zvláště pokud se to týká vyšívání váčků na indiánskou medicínu, batikování či paličkování okultních motivů. Motivací je jistá osobní nenaplněnost, která ačkoliv se to nezdá, opět vychází ze snahy přesměrovat závislý vztah či kompenzovat jeho neexistenci: partner buďto chybí úplně, nebo se jedná o vyčpělý a nudný vztah, případně o snahu zaplašit prázdno po odchodu dětí.


Od imága k mágyni

Identita je vstupem a výstupem, který člověku pomáhá komunikovat s okolním světem, obdobně jako symbolické systémy napomáhají alespoň na mentální úrovni operovat s jevy a předměty, které představují. Jedná se o jisté vzorce, které je možno praktikovat v nečekaných situacích, jenž by nás mohly zaskočit, kdy musíme zvládat něco nového nebo jsme tlačeni ke stereotypům, které nám plně neodpovídají nebo nás mají uspat a ukolébat.
Pokud si mág/mágyně zvolí nějaký rys své identity, který chce rozvíjet, musí si současně vybrat i vhodnou symboliku, značky, metasymboly, která by shrnuly tyto ideje a dokázala se stát účinnou mapou, nachystanou k užití dle potřeby.
Pouhá racionalizace a intelekt většinou nestačí, neboť myšlenky nejsou totéž, jako návyky. Je tedy potřeba proniknout do hlubších sfér bytí, nejlépe pomocí všech vjemových kanálů – k čemuž slouží rituál, drama a konfrontace s temným (ženským) potencionálem osobnosti - od kterého jsme zpravidla svým okolím soustavně odrazovány. Neboť jeho realizace je zpravidla přestupkem proti zařazení ve společnosti, která ženy vychovává velice pragmaticky tak, aby sloužily nikoliv svým, ale jejím zájmům – ať už nás takto naprogramovala naše matka, partner, kolegové či kolegyně v práci nebo ve škole, církevní oprašovači model či strážci tradovaných „hodnot“, konzum, nebo jiný typ okovů, kterým je například anální princip shromažďování nepotřebného haraburdí. Ti, kteří modlám otročí, zpravidla nenávidí pouhý potenciál svobody druhých.
Při výběru symbolů je nejlépe opírat se o svou intuici, s jejíž pomocí lze zachytit patřičné „vibrace“ :-).

Konkrétní metody a symboly samozřejmě přesahují omezený prostor článku, doporučit lze např. tyto publikace:
Liber Null a Psychonaut - Peter Carroll
Angel Tech – Antero Alli
Undoing Yourself with Energized Meditation – Christopher Hyatt
Prime Chaos – Phil Hine
Complete Magician's Tables - Stephen Skinner

777 And Other Qabalistic Writings of Aleister Crowley

-------------------------------------------

Poznámka pod čarou:

Poněvadž se hiphopová báseň „Hippó“ z původních CyberTempli v současné době nenachází v Hrabětem rekonstruovaném archivu, na „nových CyberTempli“, uvádím při této příležitosti toto své dílko, publikované dne 7.7.2003, v jeho doslovné repríze zde:


(Od slangové slovesnosti Bronxu k post-moderní magii relativismu)

H i p p ó

S o r o r F F L

Jsme DJ’s(1) chaosu a

filozofové jungle(2)

thelémické hvězdy pieces show(3)

samplujem(4) nauky všech dob

Mixujem(5)

Cyklujem,

Vazbíme,

Skratchujem je do protisměru(6)

Jak MC`s(7) rytmicky

Vedeme ceremonie,

Udržujem styky

Rapujem(8) své mantry

Breakeři(9) v póze života & smrti

Jak writeři(10) cejchujem,

Nekonečno svými tagy.(11)

Battle just began! (12)

Ya!

Here we go!


SLOVNÍČEK HIP-HOPOVÉHO SLANGU:
(Slovníček je z velké části převzat z vysvětlivek na konci článku Petry Švecové “Městský folklór ulice”, Politický a kulturní čtvrtletník “Přítomnost”, jaro/2003)

Samplování (z angl. sample = vzorek): vybírání určitých "vzorků" z již hotových hudebních nahrávek pomocí samplovacího zařízení a jejich následné využití při skládání nové písně.

Breakdance: tanec spojený s kulturou hip hopu, který vznikl v New Yorku koncem 60. a počátkem 70. iet. Využívá nejrůznější přeskoky, toče apod. Varianta "electric boogie" obsahuje trhavé pohyby, plynulé i fázované vlny končetin i celého těla (což připomíná pohyb robota či loutky).

B-boy, B-girl: ten, kdo se věnuje breakdance.

Rap: rýmovaný, deklamovaný vokální projev využívající hip-hopový slang, který je místo melodie založen na rytmu. Termínem rapová hudba bývá někdy označován i hip-hop.

DJ, DJ-ing (z angl. diskjockey): osoba, která pouští ( obvykle v hudebním klubu) hudbu z desek, přičemž ji zároveň různě mixuje dohromady, DJ-ing je pouštění desek.

MC, MC-ing (z angl. Master of Ceremony): osoba, která rapuje, popř. i zpívá, do DJ-em pouštěných desek a udržuje styk s publikem.

Graffiti (z řec. graphein = psát): nejprve označení pro nápisy vyryté do zdiva nebo kamenů, v současné době označení uměleckého a sociálního hnutí ze 70. let v New Yorku, projevuje se tvorbou spreyem nebo fixem vyvedených nápisů v městském prostoru.

Scratchování (z angl. scratch = škrábnout): pouštění vinylové desky proti a po směru jejího točení.

Mixování: pouštění dvou (popř. více desek) dohromady i tak, aby výsledek vytvářel novou skladbu. Lze upravovat rychlost původních nahrávek, vybírat si jen tóny o určité výšce apod. Skladby obvykle vytvářejí souvislé pásmo

Tagy, tagování: psaní pseudonymních podpisů po veřejném prostoru.

Pieces: výraz pro díla autorů graffiti, odkazuje i k termínu konceptuálního umělce Kosutha, který slovem piece začal, označoval jakékoliv umělecké dílo.

Grafitti crew: skupina autorů graffiti (neboli "writerů")

Toy: začínající autor graffiti

Battle ("bitva"): souboj MC's či DJ's o to, kdy z nich je v daném oboru lepší, poměřování sil před publikem.

Drum'n'bass, jungle, break beat: sobě blízké směry taneční hudby vycházející především z dubu a hip-hopu, založené na rychlém",rozlámaném" rytmu (oproti směrům, ~ jako je "techno" či "house", u nichž je rytmus stále ve stejné "rovné" linii) a výrazných basových linkách.

CO BYLO DŘÍV...

...paže chaosu nebo chaostar?

O proudech, pohybech, mísení, spojování i štěpení a o mentální meteorologii .

Kdo by neznal chaostar (kdyby přece, pak oficiální 2D podoba obr. v záhlaví článku:-), osmicípou hvězdu, symbol chaosféry, který se stal nezaměnitelnou ikonou směru magie chaosu. Poprvé ji nacházíme v Liber AOM, která tvoří závěrečnou část „Liber Null“ Petera Carrolla (první vydání Liber Null je datováno r. 1979).

Obrázek na levé straně je původem ze stránek projektu TOPY Genesise P-Orridge. Jedná se o moderní ikonické propojení symboliky, do níž je zakomponován i motiv hned dvou chaostar, jak bývá třeba i zvykem v případě obálek knih s tematikou magie chaosu. Toto ovšem není původním smyslem P-Orridgeovy symboliky, jehož kresba připomíná z části spíše ilustrace v alchymických knihách, vyvedené v psychedelické pestrosti barev a abstraktních motivů šamanských kultur. Jednotlivé prvky metasigila bychom mohli vykládat z různých zdrojů a úhlů pohledu, snad jenom pro představu stačí zmínit, že dle knihy "Panooptikum symbolů, značek a znamení" symbolizoval medvěd v kultuře heraldiky a symbolického zobrazování vlastnosti, jako je nebojácnost či hrubá síla. Koruna značí zušlechtění ducha, která ve spojení s niterním zvířetem představuje motiv ovládnutí niterní síly. 93 je pochopitelně známým numerickým synonymem thelémy.

Skutečně tedy můžeme připsat Peteru Carrollovi spojení chaosu s první osmicípou hvězdou, vytvořenou ze čtyř centrálně se protínajících úseček, opatřených na koncích šipkami?
Už v roce 1962, tj. o nějakých 17 let dříve, totiž používá naprosto identický symbol chaosu Michael Moorcock pro obal magazínu Science Fantasy, kultovního britského časopisu, věnovaného povídkám a publicistice z oblasti fantasy a science-fiction. Tuto obálku si, jakožto šéfredaktor magazínu, navrhl sám a byla určena jako ilustrace k jeho vlastnímu příběhu z fantasy ságy „Elric“, který byl publikován uvnitř čísla. První osmicípou hvězdu, nazývanou Moorcockem „paže chaosu“ pak podle Moorcockovy předlohy ztvárnil Jim Cawthorn. V později datovaném komiksu „Stormbringer“ posléze převzal pero Savoy, Walter Simonson i jiní kreslíři, ale podstata zůstávala vždy stejná, jak ostatně můžeme vidět na výřezech z různých epoch komiksu níže.


Soudobý britský okultní akademik Dave Evans, z pohledu badatele, jehož největší výhodou je dobrá znalost britského okultního podhoubí, bez jakýchkoliv pochyb uvádí fakt, že Moorcockovi lze připsat použití hvězdy chaosu jako prvnímu a Peter Carroll se tedy ve svém postupu nechal inspirovat fantasy literaturou, což v řadách zejména mimobritských zájemců o magii chaosu vzbuzuje jistý druh nedůvěry. Poněvadž všichni si dobře uvědomujeme, že v románových postupech a fikci nemusí být dodržena autenticita či realizovatelnost všech jejich prvků. Ve prospěch tohoto neklidu by ještě mohl hovořit i fakt, že Moorcock v obdobném předstihu operuje rovněž i s teorií multiverza, o níž se Evans domívá, že dala základ Carrollovým pozdějším teoriím multidimenzionálního času.

Ostatně, abychom jednostranně příliš nenaddržovali Morcockově velkolepé invenci, „hrozba chaosu“ představovala svého času v literárních vodách fantasy povídek nebo románů jistý druh módy a inovovaný zdroj tradiční zápletky dobrodružného příběhu.
Mnozí z nás si jistě rádi zavzpomínají na Zelazného ságu Amber, který je dle tiráže českého vydání "jediný, opravdu skutečný svět, jehož jsou všechny ostatní jen stíny".
Zelazneho i Moorcockovi vládci chaosu představují negativní hrdiny, kteří jsou zároveň i reprezentanty chaosu a proti nimž ústřední postavy, jako Elric i amberský princ Corwin, svádí svůj boj. Součástí napínavého děje příběhu však nevyhnutelně musí být i vnitřní konfrontace hlavních postav se svým vnitřním chaosem, jenž je součástí jejich psýché a kterým jsou do jisté míry postiženi obdobně, jako Harry Potter Voldemortovou jizvou. Kladní hrdinové chaos odmítají - prozatím...

Samotné Carrollovo používání fantasy motivů, jakožto inspirace při tvorbě magie chaosu, není nic až tak překvapivého, vzhledem k tomu, že se přímo v systému chaosféry nachází i jeden nezpochybnitelný odkaz na dílo známého fantasy spisovatele Terryho Pratchetta. Jedná se o vynález magické „oktarínové barvy“, která má pro svoji měňavost symbolizovat magii chaosu. I ve světle Hinem zmiňovaného faktu, že Carroll slovo „chaos“ doplnil do svého textu až později, těsně před vyjitím Liber Null, lze snadno domyslet, že obdobný osud mohl provázet i chaostar.
Jak tedy k „symbolu chaosu“ přistupuje Michael Moorcock?
„Původní symbol chaosu jsem načmáral v sedě za kuchyňským stolem a byl jsem zvědavý, co na to řekne Jim Cawthorn. Nakreslil jsem nejprve samotný geografický kvadrant (který bývá i normálně často opatřen šipkami) - S, J, V, Z - a potom jsem přikreslil další čtyři doplňující směry - a bylo to - osm šipek reprezentujících všechny možnosti, každá šipka znázorňující jednu určitou cestu Zákona. Od té doby už mi mnoho lidí tvrdilo přímo do očí, že je to "pradávný symbol chaosu" a jestliže tomu tak skutečně je, pak to potvrzuje různé teorie o shodě mentálních postupů.“
Moorcockův smířlivý duch naznačuje, že se nemíní přít o autorství s enklávou chaosmágů, kteří považují symbol chaosu za svůj vlastní. Nicméně především díky jemu se symbol chaosu usídlil rovněž i v oblasti RPG a strategických fantasy her.

Dle „Encyklopedie západních sigil a ideogramů“ je osmicípá hvězdice považována za symbol babylonské a asyrské Ištary, později též řecké Astarté, Aštarot, nebo chceme-li venušinského démonia - jehož vliv se však doposud na samotné magii chaosu příliš nepodepsal.
Výjimku tvoří Kenneth Grant a jeho zájem o temná mezopotámská mystéria, případně proudy chaosmágů, kteří operují s numerikou 156, získanou pseudogemátrickým přepisem slova chaos na khaos v různých jazycích, aby se dostali na předem určený numerický součet. Čímž také dochází ke zpětnému návratu ke starým dobrým postupům Thelémy, prostřednictvím Šarlatové ženy, Babalon, spatřované v ištařině mýtu.

Postmoderní chaostar zase hraje na démonologickou, případně antropocentrickou podstatu:

Rozhodně není od věci na závěr kapitoly doložit, kterak jsme při pátrání po širším kulturním přesahu objevili chaostar tam, kde bychom to sami už ani nečekali: je součástí architektonického námětu vstupního portálu "První intergalaktické (reformované) církve Druidů" na Planetě Druidia. Pochopitelně zde citujeme z nezapomenutelné kultovní komedie Spaceballs z roku 1987:

CHAOS MUSICK

Po hudební stránce bude dnešní putování maličko komplikovanější, poněvadž sice máme k dispozici řecký hudební projekt jménem Chaostar , který se pohybuje v rozmezí avantgardní vážné hudby, nezřídka připomínající soundtrack ke scénickému muzikálu, ale jak již však můžeme z nepříliš oslavného intra vytušit, tato skupina nemá kromě několika názvů s magií nic moc společného, obdobně jako trashmetalový projekt Chaosphere. (Gothický přívěsek ve tvaru chaostar je možno koupit zde: http://www.666.cz/gothic-metal-punk/e-shop-detail-65984-PRIVESKY-GOTHICKY-PRIVESEK-CHAOSTAR)

Co tedy zodpovědně vybrat k poslechu?
Pokud se vrátíme zpět k Michaelu Moorcockovi - veřejným tajemstvím je rovněž i Moorcockova úzká spolupráce s britskou psychedelickou skupinou Hawkwind, ve které také mimo jiné začínal svou hudební kariéru Lemmy z Motörhead (jako basák). Tento dnes téměř již bezzubý opotřebovaný pán hrávával na jednom pódiu společně s ostatními členy Hawkwind až do roku 1975, kdy se jasně ukázalo, že dokonce i na zkouřené máničky z Hawkwind jsou Lemmyho fičáky na sjezdovce ze speedu trochu moc silný šálek čaje.
Hudba Hawkwind je obtížně definovatelná, jako u každé déle hrající formace - s léty zaznamenala větší či menší proměny. Oficiální místa ji označují nálepkami progrock, spacerock nebo psychedelic rock, někdy bývají přirovnáváni také k Pink Floyd, ačkoliv toto příliš konkrétní zařazení může být také pěkně zavádějící. K výše uvedeným žánrům mají například kladný osobní vztah na tomto blogu již citovaní Marc Power a Dirk Bruere, kteří průřezu progrockem věnovali celý jeden díl svého pořadu One Tribe .
Jelikož Hawkwind dokázali od svého vzniku roku 1970 spáchat (nepočítaje vydaná raritní alba) cca 25 studiových alb a 10 živáků, obsahuje jejich diskografie jak slabší, tak zákonitě i silnější momenty éry. (Free Hawkwind downloads naleznete zde. )

Jestliže byste chtěli dát přednost co možná nejrychlejšímu seznámení se s profilem této kapely, neměli byste si nechat utéct zejména videoklip hitu "Silver Machine", se kterým se v červnu roku 1972 skupina umístila na druhé příčce britské hitparády:
Za stoupající a klesající směsice tónů salutuje na popředí pódia spoře oděná hippie dívka, na jejíž tváři se bliští bělobou a modří namalována karnevalová maska. Hlásí, že je připravena k odletu a kolem ní se na zem snášejí celé sloupce průzračných bublin, namísto startovacích plamenů lodi. Mezitím se za jejími zády začíná rozjíždět kapela a na plátně v pozadí jsou zvolna promítány psychedelické obrazce. Bubeníkovi (Simon King) padají do obličeje slepené dlouhé provazce vlasů, kamera s cuknutím najíždí detailem na jeho nepřítomný výraz tváře, následně se celý obraz jako by studem rozmaže a pootočí naležato. Kameraman se bojí spočinout na obličejích hráčů delším záběrem, pohledem těká od Roberta Calverta (vokál) k Lemmymu (baskytara), kterým jejich rockovou image (naštěstí!) "kazí" střapatý Nick Turner v pozadí hrou na příčnou flétnu, a ta je zřejmě i původcem zvazbených efektů na pozadí melodie. Předávají poselství ve snadno pochopitelném novognostickém smyslu: "já mám stříbrnou mašinu a startuju s ní pryč, daleko od týhle pošahaný planety..."

Přichází instrumentální mezihra, která píseň čím dál tím víc odchyluje z platformy tvrdého blues a úzká vazba basa-bicí se jako parník ponáří pod hladinu zrychleného rytmu, nastoleného zintenzivnělými psychedelickými efekty. Na plátně tančí a cyklují barevná světla, ve shodě s melodramatičností momentu. Imaginární loď z počátku sedmdesátých let startuje, nabírá rychlost a odlétá do výšin. Hudební erekce opadá - a fascinovaní posluchači oddechují, jako by jim rázem z hrudního koše spadla dusivá tíha očekávání.

Zajímavý prvek tvorby Hawkwind představují Moorcockovy deklamace své vlastní tvorby - z mých předchozích pokusů přiblížit deklamační zálibu britcultury lze vzpomenout jak na Zacharyho Coxe, tak i celou řadu dalších, samotným Aleisterem Crowleym počínaje a Currenty 93 konče. V Moorcockově případě se jednalo o rok 1975, kdy s kapelou vystupoval v rámci alba Warrior on The Edge of Time. Pokud máme doporučit něco dalšího, pak z pozdějších spíše elektronicky laděných alb zase vystupuje uceleným hudebním blokem čistě psychedelické album, bez přísad obvyklých prvků fantasy, s názvem Electric Teepee (1992). Odmyslíme-li si trochu naivní efekty, určitě překvapí již úvodní song LSD, kde se vokály v refrénu podobají Janes Addiction a stylizací i debutnímu albu Pattonových Tommahawk.
Bohužel po ústupu silných hypnotických nápadů to byly právě ony naivní prvky, které ve tvorbě Hawkind přetrvaly až do současnosti, kvůli nimž a pro nedostatek invence jsou poslední alba současných Hawkwind téměř neposlouchatelná (Take me To Your Leader (2006), Take me to Your Future(2007)). Také je dobré uvědomit si, že z původní sestavy kapely nezůstal nikdo.
Michaela Moorcocka si můžeme poslechnout ještě na albu Hawkwind z roku 1981 s názvem Sonic Attack, ale také v samostatném hudebním projektu Michael Moorcock and The Deep Fix, kde šeptá svá minutová i kratší intra ke konvenčněji laděným skladbám (1975). Moorcock je také autorem některých textů proslulých Blue Öyster Cult.

Paže chaosu
aneb když je
UNDERGROUND

Jakmile se něco stane oficiálním učením, vyhraní se také určité autority, které si právem či neprávem, případně z titulu pouhé příslušnosti k nějakému kultu, či díky certifikátu o absolvování workshopu, činí nárok na "jedinou správnou víru". Ostatně toto chování je lidské. O tom, že dokonce i magie chaosu, reprezentovaná především řádem IOT, má své kritiky a svůj underground, se pomocí internetu můžeme přesvědčovat dnes a denně, jako je to i v případě skupiny na níže uvedené adrese, odkud byla také převzata fotografie tetování(kresby?) ve tvaru chaostar: http://marauderunderground.chaosmagic.com/

Imaginační cvičení s chaosférou v 6-ti krocích

„Černé včely pod černým sluncem snášejí černý med, ve kterém se utopil svět...“ Transport Fuckerina

Toto cvičení vychází z faktu, že chaosféra je projekční plochou mysli a může být nabíjena i používána k operacím energetického typu, jako tarotové karty (princ Corwin z Amberu!) a poněvadž jsme si dokázali, že nepatří nikomu a patří všem, můžeme si s ní tedy dělat, co se nám zamane.
Tato imaginace bude podoby rozpínavé, agresivní, neboť dávat přednost „meči“ před „křížem“ a klade si za svůj cíl pomoci člověku zejména v situacích, kdy opravdu o něco jde a je tedy nutno řešit problémy skutečné a nejen ty mystické, které si vytváří sám svým postojem a přístupem. Žádné banishingy!

1) Imaginuj ve své mysli chaostar, jako symbol chaosféry.

2) Její nitro naplň lepkavým medem, černějším sedlé krve, jako je popsáno v úvodní ukázce.

3) Do tohoto medu pak postupně potápěj všechny ty, kteří ti pijí krev, věci, zážitky a události, nechej je zmizet a rozpustit pod temnou hladinou, jako když Pán prstenů nebo Terminátor klesají na dno žhavé lávy.

4) Medituj nad tím, jak to, že:
VŠECHNO JE MOŽNÉ, ALE NIC NENÍ DOVOLENO?!

5) Není-li po ruce nějaký vhodný objekt, nebo chceme-li linknout naše sigilum s čistou ideou undergroundu a anarchie, je možno zaměřit se také na držitele veřejného pořádku. Ponářejme imaginativně do černého medu policisty, funkcionáře, avšak předtím jim stáhněte dekadentně kalhoty až ke kotníkům.

6) Až se dostatečně nabažíme pohledu potentátů se spuštěnými kaťaty, transportovaných skrze temnou hladinu slizu, medu nebo lávy přímo do horoucích pekel, rozpalme sigilum chaostar do běla, nechejme ji vybuchnout jako supernovu prvotního třesku a rozmetat svou hmotu do všech stran, které šipky naznačují.
Rozmetejte tuto bránu do jiné dimenze a zabraňte tím jakémukoliv zpětnému odrazu!

• Teď, když bylo sigilum zničeno,
  
• bordel uklizen,
  
• operace se uzavřela,
  
• vychutnejte si klidný a ničím nerušený spánek po dobře vykonané práci,
  
• poněvadž i ten největší anarchista a dekadent jednou musí do peřin.

Pamatujte, že ačkoliv z bývalých revolucionářů nezřídkakdy vyrostou schopní obchodníci a funkcionáři - obdobně jako se hippies proměnili na yuppies a odhodili své bývalé sny - arnarchosféře a undergroudu to nevadí. Přesto stále ještě existují a fungují...

TAKŽE UŽ JEN OBLIGÁTNÍ PŘÁNÍ PRO TEBE, PŘÍTELI - KDOŽ JSI MNE POCHOPIL A ZACHRÁNIL SE TAK ZE ZÁPLAV MAINSTREAMU -
PŘEJI TI DOST DOBROU NOC!


Catalessi

Doporučené odkazy na wikipedii (v ostatních případech je citováno a odkazováno přímo v textu):
http://en.wikipedia.org/wiki/Symbol_of_Chaos
http://en.wikipedia.org/wiki/Chaostar
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Moorcock

INVOKACE, HLAS, POEZIE A MAGIE

Zachary Cox patří k takovým nepřehlédnutelným osobnostem současné Thelémy, jakými jsou například Michael Staley, Margaret Ingallsová, Mogg Morgan, Lionell Snell a další, v přítomnosti kterých se také objevil na přednáškové konferenci "Thelema Beyond Crowley" (r. 2004).

Ačkoliv většině aglosaských thelémitů není potřeba tohoto skoro již osmdesátiletého muže představovat, české okultní obci zůstává prozatím (pochopitelně!) dosud neznámý.

Zachary Cox se poprvé setkal s Crowleyho myšlenkami r. 1950, což mu bylo inspirací po celý další život. V letech 1980 až 1990 editoval okultní časopis "Aquarian Arrow", který se stal známým také díky pravidelnému sloupku, jenž psal Ramsey Dukes. Rovněž se stal spoluzakladatelem"lóže pro tréning ceremoniálního projevu" a tuto činnost vykonával po dlouhou dobu, což z něj vytvořilo téměř undergroundovou legendu.
V roce 1980 přišla "Neopantheistická společnost" s nápadem začít nahrávat Zacharyho recitace Crowleyho ceremonií, invokací a umělecké přednesy Crowleyho veršů - což představovalo jistou zkoušku Zachova umu.
Mnohé z těchto nahrávek tvoří dnes součást soukromých sbírek a tak snad se budeme moci těšit do budoucna, až jednou budou dány k dispozici veřejnosti.
Obraťme však pozornost k tomu, co si můžeme poslechnout již dnes.

V roce 2006 proběhlo v proslulém londýnském knihkupectví a antikvariátu Treadwell's Bookshop několik večerů recitačního vystoupení Zacha Coxe. Podle popisu očitého svědka:

"Zachary je vysoký muž s dlouhými vlasy a kozí bradkou, což mu dodává na bohémském vzhledu. Působil plný síly po celou dobu vystoupení, až jsem nabyl pocitu, že v učitý okamžik vyčkávající staří bohové odpoví na jeho invokaci svou manifestací."

Zachary toho večera přednášel Swinburnovy vybrané pasáže ze "Zahrady Persefoniny" a svůj recitál prokládal anekdotami či vlastním hodnocením veršů, např. předvedl, jak by jméno Persefoné mohlo být předneseno s několika různými důrazy a výslovností, avšak pouze jeden z nich vystihuje Swinburneův rým a proto se lze domnívat, že její jméno Swinburne vyslovoval právě takto.
Pokračoval Mastfieldovou "Mořskou horečkou", pak přidal vlastní báseň "Květiny na můj hrob", která byla otištěna v prastarém St. Martins Magazine. Vzpomněl při té příležitosti své zklamání, když právě tato báseň byla editorem zamítnuta, přičemž tento "problém" vyřešil tak, že se sám stal editorem.
Následovaly vybrané Crowleyho verše, dlouhá prozaická báseň "AHA", Swinburnův "Štedrý večer" a Crowleyho"Král duch" a mnoho dalšího.
A my nyní dostáváme příležitost, že si můžeme dva z těchto famózních večerů poslechnou buďto přímo z nahrávek:
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox1.mp3
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox2.mp3


nebo ze stránky downloads:
http://www.treadwells-london.com/downloads.asp

Pěkný poslech všem thelémitům i prostým milovníkům umění.

Česká sigilická "abeceda přání" a piktogramy

I.

Celkem třikrát jsem se během posledních 4 let setkala s takzvaným "moneymaking sigilum" - šotkem vytvořeným za účelem přinést svému majiteli nějaký blíže nespecifikovatelný obnos - přičemž jsem se pořád nějak nemohla zbavit pocitu, že se jedná o neživý implantát, který fungovat nebude. Až při tom posledním jsem konečně identifikovala, co je zdrojem mého odmítavého postoje a proč se má vcelku spolehlivá intuice bouří.
Základem sigila byla v každém z těch tří případů často frekventovaná značka dolaru, tedy $.

"Neuvažoval´s o libře, případně euru? Nebo chceš jenom ty dolary? Případně ty peníze chceš potom proměnit na dolary?"
Odpovědí mi bylo trojnásobné ne.
"Tak co tam k čertu dělá ten dolar?"
Dotyčný chvilku nevěděl, co odpovědět a potom ze sebe vymáčknul, že dolar je symbolem kupní síly nejmocnějšího státu.

Jenomže my nežijeme v U.S.A., jejichž systém je nastaven tak, aby přinášel zisk právě jim, nikoliv nám. Pokud někdo dělá jakoukoliv magickou operaci, měl by zajistit všemi možnými prostředky to, aby byl výsledek co nejsnáze uskutečnitelný. Pokud jsou podmínky nastaveny tak, že je jenom minimální naděje na úspěch, snižuje to i úspěšnost celé operace.
V mé osobní pozici je mnohem větší naděje, že dostanu nečekanou odměnu v korunách, zaměstnavatel mi také přidá v korunách, proto by mé vlastní sigilum, zvané "továrna na peníze" mělo vycházet ze značky "Kč".
Zahájila jsem písmenem "C" a otočila do pozice "U", poněvadž připomíná zaprvé kapsu a zadruhé bezmála turistickou značku studánky (dojmy z nedělního výletu je také potřeba zhodnotit, když už člověk nemohl strávit den u complu :-) ).
Tím málem, kterým disponuje turistická značka studánky navíc, je vodorovná čárka, uzavírající hrdlo "U". A poněvadž nám zbyly z označení kupní hodnoty "Kč" ještě háček "ˇ" a písmeno "K", otočíme "K" o 90 stupňů doleva a položíme je na hrdlo kapsy tak, aby rovná čára překrývala hrdlo a šipka směřovala dovnitř - důvod k tomu doufám není potřeba vysvětlovat. Šipka nám zároveň vystihne i tvar onoho háčku, se kterým se pak nemusíme zalamovat.

Chytré, jednoduché, elegantní.

KnK sigilum (k naplnění kapsy), ve dvou z libovolných variant:

II.

Zároveň mne to přimělo k zahájení projektu "Česká sigilická abeceda přání". Pokud máte pocit, že i vy disponujete obdobně jednoduchým a elegantním řešením, ať už se týká jakéhokoliv předmětu potřeby či touhy, pošlete mi jej a budeme se mu v rámci tohoto projektu "tvarové magie" věnovat.

III.

Turistické značky, správně mapové značky, piktogramy či vysvětlivky mne a obdobně naladěné jedince odjakživa dokázaly přivést do naprostých extází smíchu. Během suchého výkladu v hodinách branné nauky jsme se zpravidla s kamarády a kamarádkami tiše pošťuchovali a šeptem se vzájemně obšťastnovali nesmysly, které nás při pohledu na vysvětlivky napadaly.

(Turistické značky viz. např. zde.) Kaplička připomínala handgranát, bufet žirafu a co znamená v dětské řeči přerušovaná tenká čára snad nemusím ani vysvětlovat, jen si vzpomeňte, co a kde mívaly přikresleno siuety v dětských knížkách z knihovny.

Masově rozšířená sigilická praxe bohužel velice často končí u sigil, které jsou vytvořeny z alfanumerických znaků a tak se mnohem méně setkáváme se sigily ze symbolů či piktogramů, což je vlastně škoda, neboť představivost zahálí a šediví. Používáním symbolické řeči, třeba oněch turistických značek, můžeme získat zpátky onen kousek fantazie, o kterou jsme s dospělostí přišli. Dvakrát větší to bude legrace, bude-li se jednat o piktogramy "živé", tedy stále v současnosti používané.

O mapových značkách: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/510293-mapova-znacka#Popisky

Historický vývoj mapových značek a piktogramů: http://hismap.wz.cz/text/znacky_1.jpg