„Zůstávám pořád zasažen tvou blízkostí, drahoušku, ale rozhodně to není stejné, jako když jsi tu se mnou, drahoušku...“
Hitový text Garyho Valentina (Lachmana) z prvního „zlatého“ alba skupiny Blondie „X-offender“
„V mém zájmu bylo vypadnout z hudební scény. Vždy jsem toužil stát se spisovatelem. Hrál jsem jeden rok s Iggym Poppem a absolvoval jsem dvě turné po USA. Byla to turné ve stylu sex, drogy a rock‘n‘roll. Zabezpečilo mě to však „na důchod“ a tak jsem v roce 1982 praštil s populární hudbou a usadil jsem se v LA.“
Gary Lachman v článku Filosof punku, Hamstead and Highgate Express
Vybavuji si docela přesně své první setkání se skupinou Blondie, které proběhlo někdy kolem mých dvanácti let, kdy můj o deset let starší bratr donesl domů LP „Autoamerican“. Toto album hned po prvním poslechu naštvaně odhodil do skříně, poněvadž mu je výměnou za několikaměsíční učňovské kapesné podstrčil vyčůraný spolužák z protekční rodiny, jemuž neustále lezly bony z kapes džínsů a potřeboval se jen výhodně zbavit nechtěné desky, kterou mu v cizině zakoupil papínek. Všechno s názvem Amerika tenkrát letělo a tak stařík moc neváhal po čem sáhnout, protože kdo by se taky otravoval vytahovat z kapsy nějaký seznam, který mu ten jeho syčák doma sepsal. Jelikož bratr poslouchal Abbu, Olympic a Boney M, ukázala se tato investice později jako obrovsky ztrátová - ale nešmelinařil! Vztekal se jenom, že tomu hajzlíkovi kšeftmonskýmu zas jednou naletěl, nikomu se ji však dál prodat nepokoušel a desku mi přenechal až do té doby, kdy se po několika nezdařených pokusech skutečně odstěhoval z rodného domu.
Na jedné straně alba je namalován most, na kterém stojí členové skupiny, blonďatá sexy zpěvačka Deborah Harry v upjatém korzetu se zády opírá o zděné zábradlí a vystavuje tak na obdiv svou dvojitou sinusoidu poprsí, v pozadí stojí několik vyzáblých mániček, z nichž jedna drží v rukou jakousi tyčku, podobající se opršenému dřevěnému kolíku k rajčatům. Na druhé straně desky už zůstal most prázdný, jen panorama New Yorku v pastelových barvách západu slunce, což ve mně evokovalo představu, že se ti lidé rozhodli ukončit den poněkud netradičně a poskákali dolů během večerní skupinové sebevraždy. Každému jeho vlastní bohoslužbu...
Co se týče té hudby, bylo to také moje první setkání s žánrem tzv. punk-rocku. Nutno zdůraznit, že jak se na podobný předstíraný punk-pop sluší, bylo to předneseno ve velmi líbivé až mainstreamové stylizaci, takže žádní Dead Kennedys, jenom drsně se tvářící dívčí vokál v jádru romantického ražení, hudebně podložený převážně nekomplikovanou basou a bicími. Ve slokách občas zaznívá nějaké to osamělé drnknutí kytary, která pak stereotypně přechází do plynulejšího projevu v nápěvech refrénu - avšak žánrově obvyklé kakofonie strunných nástrojů, fanoušky řečeno bordel, zůstává stranou a je použita jen zřídkakdy a zředěná, buďto jen na okraj skladby, alba, anebo místo vyhrávky, přičemž zapáchá spíše studiem namísto živelného odvazu.
Nebyla z toho tedy zrovna láska na první pohled, jen několik námětů k zamyšlení nad apokalyptickou atmosférou fine-de-siécle témat.
Jednalo se také o páté vydané album skupiny, jehož popularita klesala někam směrem pod ten slavný newyorský most. Na tomto albu se již Gary Lachman, píšící dříve pod pseudonymem Valentine, nepodílel, neboť svou spolupráci se skupinou prozřetelně ukončil již po vydání druhého projektu s názvem „Plastic Letters“, dokud stáli Blondie pevně na vrcholu své slávy. Následovalo turné s Iggym Poppem, přičemž na volné místo baskytaristy Blondie byl dosazen Harrison.
Za pár let přišla revoluce a s ní tolik neprobádaných oblastí populární i okrajové hudební scény, že onen jediný návrat k Blondie představovalo právě jenom položení desky na bratrovu hromadu věcí.
Až po letech, během svého nepříliš korunovaného pátrání po nějaké rozumné knize, která by byla schopná načrtnout strukturu dějin moderního okultismu, jedno jak do detailů propracovaných, jsem naprosto nečekaně narazila na Lachmanovy práce, jako když Titanic najede na kru. Totiž k vysvětlení tohoto použitého efektu, téměř ve stejné době se mi v rukou sešly dvě na první pohled se odlišně tvářící knihy:
anglická „Turn off your mind, The mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius“, vydáno u vydavatelství „The Disinformation Company Ltd.“ (viz obrázek coveru),
a české vydání knihy „Temná múza, Vliv okultismu na literaturu 18. až 20. století“, Volvox Globator, na jehož vzezření se může český čtenář zajít podívat do větších českých knihkupectví. Avšak stejně i tady platí, že viděli-li jste jednu kteroukoliv obálku edice „alef“, spatřili jste v tom okamžiku, jen s rozdílem drobných detailů a odstínů barev, také všechny ostatní knihy z této řady.
Při letmém vizuálním porovnání obou předních stran jsem dokonce na okamžik podlehla iluzi, že se nemůže jednat o jednoho a toho samého autora, poněvadž Volvoxu se pomocí jejich magické šablony, v jejímž duchu vyšel např. de Guaita, Halévi, Cunningham, Papus, Kaplan a další, podařilo archaizovat podstrčené současníky natolik, že tímto klasickým designem doslova postmoderně setřeli rozdíl mezi dneškem a minulostí. Tolik tedy k tomuto poznatku ze střetnutí s povrchem. Ano, je to ten stejný Gary Lachman, který prodělal svou vnitřní transformaci v jejímž rámci se z doprovodného postu člena popové skupiny přenesl na výsluní okultismu, jako jeden z jeho historiků.
Hned na začátek je dobré přiznat, že to dokázal nikoliv pomocí nějakého zázračného charismatu bývalé pop-star, ale především díky nespočtu hodin, strávených poctivým studiem v knihovnách celého světa, čímž se Gary Lachman kvalifikoval jako člověk, který má k okultní historii nebo literatuře co říct. Z jeho stylu vyplouvá na povrch strohá lehkost postupů žurnalismu a kritiky - není to tedy jenom kvůli nějaké zlaté desce, že o jeho příspěvky projevily zájem periodika, jako např. Literary Review či Guardian. Literární, filmová i hudební kritika představuje velice osobitý žánr, ve kterém je kritik literárně řečeno „prvním“ divákem či posluchačem, který hodnotí cizí výtvor na základě optiky žánru, pak podle vlastních pocitů, jež v něm toto dílo vyvolalo a své závěry musí zformulovat s ohledem na čtenáře, kterému by měl krátce a přehledně objasnit nezbytné souvislosti či sdělit informace nad rámec díla samotného - a dobrý kritik to navíc provede ještě v takovém stylu, který se i zajímavě čte. Kéž by tedy více píšících okultistů absolvovalo tuto školu! – jak si kdysi povzdechl i Pessoa.
Neboť když Lachman popisuje osobnosti literárních remízků, nebo v případě druhé z knih rozebírá okolnosti kolem svých vlastních nedávných současníků, včetně Charlese Mansona, počíná si při tom čtivě a dle mého názoru i s velkým dílem osobité laskavosti k lidským nedostatkům - snad možná až na Crowleyho, který jej příliš nezaujal a spatřuje v něm hlavně šelmu, která si šla svou cestou a na cokoliv kolem ní, včetně lidí, nebrala ohledy.
Steiner, Blavatská, Gurdžijev, Rimbaud, Blake, Baudelaire, Hoffman, Goethe, tito všichni dávno mrtví okultní spisovatelé jsou široké české obci známi alespoň podle zvuku jména. Avšak na stránkách obživli, kráčejíc „Temnou múzou“ ve společnosti zasutých osobností, o nichž něco zaslechli troufám si říct jen ryzí stoupenci žánru, tedy jde o jména autorů jako např. Bucke, Bělyj, Potocki či Strinberg.
Pro ilustraci si nyní zvolme solidní průnik a pojďme se podívat na dva osudy tvůrčích osobností, které se s Crowleym zapletly a nakonec skončily neblaze, jakkoliv to vždy nelze připisovat jen samotné velké šelmě.
Inspirativní účinek má ona humorná historka, dle níž si Charles S. Jones, magický syn Bestie fráter Achad, vyšel jednoho dne do ulic Torronta pouze ve svém dlouhém pršiplášti, aby se pak po vzoru pedofilů odhaloval na veřejnosti - poněvadž jeho mysl zcela ovládla představa, že ztělesňuje chodící pravdu. Napomohla mu k tomuto poslednímu kroku dlouhotrvající pře s Crowleym? Byl snad natolik nevyléčitelně poraněn vědomím, že jej jeho magický otec zapudil? Mnohem víc se však lze přiklonit k náhledu, že Achadovu zdravou mysl zahubil jeho vlastní Abyss -ego, jehož soustavným posilováním si Jones dodával odvahu, aby pak lépe čelil svému magickému mistru – ať už se tento boj odehrával mimo Jonesovu mysl, nebo převážně v ní. Ačkoliv kritika posléze padla opět na Crowleyho hlavu, a sice v tom smyslu, že neměl svého žáka nechávat projít Abyssem tak brzy.
Příběh také představuje stále trvající memento pro ty z nás, kteří mají potřebu svou existenci vůči něčemu kriticky vyhraňovat a svádět boje. Aby člověk pronesl tato slova: „Já jsem odhalená pravda“, měl by být každopádně dobře připravený zvládnout nastalou situaci - a nejenom stát nahý - jinak jsou to jenom slova do větru.
Později sice Jones částečně nabyl zpět svou příčetnost a svůj „přehmat“ hodnotil jako schizoidní blud, v očích mnoha obdivovatelů však jeho reputace po mnoha stránkách nenávratně utrpěla, jednak co se týče osoby mága, tak i autora několika kabalistických spisů a mystických studií. Nakonec nešlo jen o jedno jediné pochybení, duševní komplikace přetrvaly i nadále a tak se magické dítko psychiatrickému léčení nevyhnulo.
K posledně jmenované kabale nutno dodat, že stoupenci judaismu a židovské kabaly budou pravděpodobně muset přetrpět místa, kde bývá tohoto termínu Lachmanem užíváno dle západního zvyku, zejména tedy pro kabalu okultní a ve smyslu koncepce řádu Golden Dawn. Tímto výrazem bývá zahrnován systém symbolů, které mají svá alchymická propojení s věcmi v reálném světě a samy se sebou navzájem. Další význam použití pak označuje cestu adepta vzhůru hierarchicky uspořádaným řádem vnitřního postupu, kterým by měl mág dle této koncepce projít a překročit Abyss, po němž následuje minimálně sjednocení s vnějším a vnitřním „okruhem“.
Formy postupu bývají různé, některé okultní řády slibují pomoc při procházení jednotlivými úseky a zasvěcují do magického stavu, pochopitelně za úplatu, jiní adepti si např. svůj postup „vypočítají“ sami za pomoci gemátrie, přičemž do celkového vzorce dosazují numerické výsledky zážitků ze svého vlastního života, jiní konají předepsané či vlastní rituály nebo staví na základě svých vnitřních vizí a mystického vhledu. Pochopitelně existují i jednotlivci či skupiny, které se skrze abyss hodlají prosouložit.
Co se týče thelémy, její stoupenci se rovněž budou muset vyrovnat s trochu netradiční variantou použití termínu theléma, vyskytující se v knize jako „thelematické náboženství“ (překlad Radka Hanzla, odborný redaktor v tiráži neuveden). O řádu Argentum Astrum, v textu upraveném snad podle jedné jihoamerické země na „Argentinum Astrum“ ani nemluvě, neboť tento název v české překladové literatuře disponuje již bohatým počtem tvarů.
Vraťme se však k tomu, co činí knihu poutavou a obdivuhodnou. Jedny z pasáží, které si stojí za to vychutnat se týkají zejména portugalského básníka a dalšího z Crowleyho obdivovatelů, Fernanda Pessoy. Na toto téma sepsal Lachman samostatnou studii, neboť Pessoa, vedle Uspenského a Steinera, patří k jeho stálým oblíbencům. V šíři záběru této knihy, od 18. století po 20., se však na několika místech poslední kapitoly prvního dílu věnuje pouze tomu nejdůležitějšímu, tedy že Pessoa žil pod tlakem neustálého strachu z toho, že se jednou zblázní a rovněž byl i mužem mnoha pseudonymů, které sám nazýval heteronymy, aby tak zdůraznil větší počet bytostí ústících v jedné osobě. Ke každému z nich pečlivě vymýšlel životopis a rozličné povahové rysy. Zřejmě to zabralo spoustu jeho času, neboť většinu literárních prací, které si Pessoa pečlivě navrhl a popsal na papír, nikdy nedokončil, aniž by na mnohých vůbec kdy začal pracovat. Básně, které jen o vlásek šťastně unikly tomuto osudu, byly povětšinou sepsány v rychlosti a jak sám Pessoa dodává, psal je také ve stoje. Co neplánoval, to hned dokončil, načrtnuté myšlenky musely čekat. Své plány si Pessoa ukládal do velkého kufru, jehož obsah se, jak Lachman uvádí, dodnes katalogizuje – v době, kdy psal tuto studii, nesla poslední položka z Pessoova kufru údajně pořadové číslo kolem 25 000. Ti z vás, kteří z jižních zemí navštívili např. Španělsko a měli zároveň tu smůlu, že museli jednat s některou tamní institucí, budou možná souhlasit s mým soukromým odhadem, že toto úsilí místních archivářů si jistě ještě vyžádá moře času.
Lachman se však nesoustředí jenom na drby a historky z okultního prostředí, o čemž svědčí například rozbor Pessoova nedokončeného rukopisu „Hora analogie“, jejíž podtitul zní „Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických“. Také vás napadla nějaká souvislost s filmem „Svatá hora“ režiséra Alexandra Jodorowského? Potom hádáte správně, ačkoliv Lachman sám tuto podobnost nezmiňuje. Pessoova Hora analogie představuje symbol duchovního usilování, k němuž se vypravila skupina poutníků, rozhodnutých zdolat vrcholek. Svahy a okolí hory jsou obydleny hledači, kteří v cestě pokročili dále, nežli poutníci, jenž právě přicházejí. Čím výše položený tábor, tím kvalitnější duchovní poznání jeho obyvatel. Naši poutníci se již během cesty radí, s jakým obchodním artiklem by měli vstoupit jako se správnou protihodnotou vůči bytostem vyspělejším, než jsou sami. S méně vyspělými národy je prováděn směnný obchod výměnou za cetky, zrcátka a hřebínky, jak správně praví profesor a vůdce výpravy. Zdejší vyspělé bytosti, jak se ukáže později, se více zajímají o osobnost nových hledačů a o jejich vnitřní úroveň poznání své pravé totožnosti. Reprezentantem vyššího poznání je muž v horolezeckém oděvu - můžeme se jen domnívat, že předlohu k této postavě ztvárnil Crowley, v čemž jenom následně utvrzuje charakter dotazu: kým tedy skutečně každý člen výpravy je. Občanské povolání či společenské zatřídění zde není považováno za správnou odpověď.
Jak tedy Pessoa pronesl při jiné příležitosti, přesně v básni „U hrobu Christiana Rosenkreuze“: „Bůh je člověkem jiného Boha...“.
Ano, vhodným zbožím pro směnu s vyššími bytostmi jsou podle Pessoy „vzácné a obtížně poznané pravdy“. Během svého života a dospívání je Pessoa neúnavně vyhledával všude, kde jenom mohl, dokonce zkusil i kurz automatického psaní teozofické společnosti. Jenomže výrok, kterého se mu dostalo, sděloval s notnou dávkou černého humoru: „Nečti už více teozofické knihy!“.
Historku, kterak Pessoa pomáhal Crowleymu fingovat jeho sebevraždu, aby tím poděsil bývalou Šarlatovou ženu už raději prozrazovat nebudu, avšak i mimoto zůstává stále dost důvodů a neodcitovatelných pasáží, pro které lze přečíst knihu samotnou.
„Temná múza“ se dá obrysově shrnout jako komplikovaný rešeršní počin, v jistém smyslu pro českou společnost zásadní, neboť mnohá odkazovaná díla či okultní skvosty již nejsou na zdejším trhu k sehnání, pokud vůbec kdy vyšly, a proto můžeme být jenom mnohonásobně vděční za tuto „čítanku“. Pochopitelně se to díky rozsahu nepodařilo vykreslit do nejmenších detailů.
Překlad také hodnotím z mnoha hledisek, plusem zůstává, že složitá souvětí obvykle nepostrádají svůj smysl a až na výše zmíněné připomínky, vzniklé nedopatřením editorů, mu lze v zásadě vytknout zejména onemocnění archaizujícím slohem, pochopitelně s vysokou nakažlivostí, ačkoliv kupodivu sám Lachman se obvykle vyjadřuje poměrně jasnou a novodobou angličtinou. Chce se mi ještě k úrovni redakčních prací připomenout jen tolik, že sice pochopím mentální postup, jenž vedl k redukci jména „Ouspenského“ na Uspenský a toto zjednodušení plně podporuji, mnohem méně se mi však chápou důvody, pro které je zde Viktor Neuburg opakovaně překřtěn na „Neuberga“. Chybiček je víc, pochopitelně v přímé úměře k většímu počtu odborných termínů z epochy minimálně dvou století.
Oceňuji naopak některé roztomilé drobnůstky, s nimiž se překladatel vypořádal obstojně, např. v pasáži, týkající se Pessoova zničujícího návyku, jenž pravděpodobně uspíšil jeho předčasný odchod, protože: „... kouřil jednu gauloisesku za druhou.“.
Druhá v úvodu zmiňovaná kniha Garyho Lachmana - ta s tou věštkyní a křišťálovou koulí na přední straně - se zase pro srovnání těší o stupeň větší oblibě a vyššímu místu na prodejním žebříčku u čtenářů v zemi za oceánem.
Nesuďme však příliš rychle či stereotypně inteligenci Američanů. Zatímco v „Temné múze“ jsou popisovány okultní či literární „reálie“ až na několik výjimek se silnou vazbou ke starému světu, „Turn off your mind“ naopak pro kontrast dotváří pěkný paralelní výklad událostí, které se odehrávaly převážně na území Ameriky. (Samozřejmě napříč těmto hrubým souřadnicím lze nalézt spoustu čestných výjimek u obou děl, věc není tak jednoduchá, jak se zdá.)
Takže než si společně s jinak geniálním francouzem B.-H. Lévym začneme přizvukovat, že USA jsou zemí kýče, kde tamní lidé věci malicherné nafukují do gigantických rozměrů, zkusme se přesto podívat na několik dalece předlistopadových událostí, které se co by symbolické ikony zapsaly do amerického okultního podvědomí. Pro kontrolu svých předsudků a také z toho podstatného důvodu, že naprostá většina čtenářů tohoto článku čekala v letech šedesátých teprve na vhodné datum svého zrození. A i kdyby se našel nějaký ten starší ročník, záměrně jsem začala tuto recenzi komorní autentickou historkou ze začátku let osmdesátých, na kterou v tomto momentě odkazuji - stejně bychom se o těchto „událostech“ díky totalitářské izolaci téměř nic nedozvěděli, natož abychom byli na dálku účastni. Které to zlomy tedy byly?
Např. Charles Manson a Woodstock.
Tragédie, kterou v r. 1969 zaplatila žena režiséra Polanského životem, brutálně zavražděná spolu se svým dosud nenarozeným dítětem členkami Mansonova kultu, byla po celých Spojených Státech jednotlivci pociťována jako hrozivé zakončení šťastného období dětí květin.
Copak má Manson společného s Woodstockem a hippies, není to jenom nějaká paranoia? V podvědomé kontinuitě vědomí toho mají společného víc, než si myslíte. Květinové děti zkrátka musely dospět a uvědomit si slabiny svých idealizovaných realit, které mají především jednu smutnou vlastnost, společnou se svatými soškami a relikviemi všeho druhu: ještě nikdy nikoho neochránily a za nikoho nehnuly ani prstem.
Některé citáty, načmárané krví oběti po zdech a na ledničce přitom nepocházely odnikud jinud, než z inspirace startéry „květinové revoluce“, tedy Beatles. Výraz „Helter Skelter“, který byl načmárán do diáře na přední straně ledničky (ano, té známé veřejné vývěsky z filmů) se usedlejším kriminalistům dlouho nedařilo dekódovat. Jednalo se o název písně Beatles, o přibližném překladu „potloukat se od ničeho k ničemu“ (1975). Symbolicky, aniž by se rozumně vzato na vraždě jakkoliv podíleli, tak Beatles zakončili éru hippies, kterou odstartovali.
A co s tím má společného Woodstock, legendární americký rockový festival, z jehož věhlasu a popularity šikovní lidé dodnes umí vydojit peníze? Festival to sice byl ryze americký, největší pecky programu však, např. Rolling Stones, představovali Britové. Ve svém dopadu znamenal Woodstock obrovský kulturní zlom a předěl mezi generacemi rodičů a jejich dětí jakož i mezi dodržováním tradičních hodnot a otevřeností vůči novým směrům. Děti zavrhly hodnoty svých rodičů včetně životního stylu, jejich pokrytectví a zásad, které čím více byly opakovány, tím méně se vyplácelo se jim podřizovat. Jeden extrém vystřídal jiný, nastalo mezidobí a čekání na rozumný kompromis, avšak změny pocházející z této doby předznamenaly fenomenální proudy jedinců, jakými byl Huxley, Leary, Castaneda, Wasson, La Vey, Hubbard, včetně implantované renesance neamerických proudů, reprezentovaných např. Hermannem Hessem či Gurdžijevem, poté se zájem obrátil zpátky do Velké Británie k Beatles, k adaptovaným indickým guruům nebo za znovuobjeveným odkazem Crowleyho, Lovecrafta či Gardnera. Tyto a spousty dalších osobností vstoupily do každodenní skutečnosti amerických domácností, ať si již ráno po cestě koupil nějaký z členů rodiny komiks, zašel do kina na poslední filmový kousek s děsivými a umně provedenými prvky nadpřirozena, který prostě každý musel vidět, nebo mohl jít přímou cestou do okultního krámku, kde se rozevírala celá paleta knih nebo tematických magazínů, s názvy „Siddharta“, „Witchcraft today“, „Gandalfs Garden“, „Planéte“ apod. Při tomto závratném pomyšlení by snad rázem jedinec zestárl o celá desetiletí, kdyby byl přinucen uvědomit si plně dosah těchto společenských změn, které se globálně, nejprve prostřednictvím knih, filmů a potom i díky hudbě či nakonec internetu, rozšířily a pronikly bez výjimek do každé rozvinuté západní země. Ne nadarmo z toho také mnohé stoupence tradičně rezidentních náboženství rozbolela hlava, jenomže než stačili přijít na to, co vlastně první dlouhé vlasy Beatles a rošťácky vyplazený jazyk revolty Rolling Stones způsobily, bylo už pozdě.
Těsně před dopsáním tohoto článku jsem si se zájmem přečetla kratičkou, ale zato snad trochu přehnaně odmítavou recenzi
Zuzany, vztahující se k českému vydání Lachmanovy „Temné múzy“. Ano, o chybách v překladu a čítankovém pojetí knihy jsem již hovořila podrobněji, stejně i o tom, že každý si sám musí vybrat toho svého oblíbeného spisovatele a pečlivěji prozkoumávat ty oblasti, které jej zajímají -- tyto knihy pak podle potřeby za dlouhých večerů klidně a třeba i zálibně laskat po obalu.
V odpověď na otázku, kteří moderní autoři jsou vlastně ti správní nositelé pochodně okultní literatury lze zmínit zajímavý fakt: současní autoři jsou buďto nepřímým způsobem zasažení zdomácnělými okultními motivy, pomocí výše popisovaných průniků do populární kultury, v jejímž rámci pak úspěšně splétají či rozplétají své intimní vize společně s těmi kolektivními. Okultní popkultura se projevuje např. v podobě fantazií o čarodějích, familiárech, Atlantidě či UFO - a tudíž dnešní úspěšné autory musíme hledat zejména v žánrech horroru, fantasy či SF. Kdyby např. China Miéville netušil, co je to familiár, asi by ani nikdy nenapsal tuto pěknou stejnojmennou povídku. O Gaimanovi či sáhneme-li trochu hlouběji např. Lovecraftovi ani nemluvě. Napadá mne, co kdyby se například takový Ira Lewin veřejně přiznal k praktikování okultismu, to by mohlo také vyústit v pořádný skandál ve stylu "satan wants you". Jinak obecně platí, že se tiskne to, co lidé čtou a duchařské historky teď zrovna nejsou „in“, což je přirozená daň, kterou si žádá globální popkultura. Jejím přínosem je vyšší společenská tolerance k těmto jevům, ovšem vždy jen do té doby, dokud média nerozpoutají nějakou paniku, které by se prosté uvažování měšťáků mohlo zachytit. Okultní skandály mívají bezesporu obrovský talent se zviditelnit, studiem těch, které jsou zaznamenány se lze přesvědčit, jakým způsobem tvořil či získával peníze na živobytí jeden okultista vedle druhého. Občas se jednalo o situace, ve kterých mohl vyniknout jenom opravdu pořádný mizera - je tedy dobré vědět, s kým může být člověk hozen do jednoho pytle.
Potom je tady druhá sorta autorů, nějaké okultní praktiky přímo provozující či se k nim hlásící a ti potom píší „odborné“ knihy nebo články, přičemž beletrií oslovili především jenom svou vlastní okultní subkulturu. Tito by se dali řadit spíše pod hlavičku „mágové“ a jejich díla se dají nalézt v patřičných knižních nabídkách. Ještě bych se zasadila o kategorii "second hand" mágové, kteří v jádru přepracovávají nápady druhých, případně jejich vlastní přínos by se dal z knihy redukovat do jednoho eseje. Viz také Patrick Dunn, "Postmodern magic, The Art of magic in the information age" a další...
