* CyberTempli Resurrected *

VÝSTAVA KRESEB RUDY SCHIMERY

2011-01-22T09:47:00.001-08:00

Edice KIAton: Praktická sigilická magie

2010-12-27T06:56:00.000-08:00

Vzhledem k tomu, že se kniha "Praktická sigilická magie" v tomto čase právě začíná objevovat na pultech knihkupectví, uveřejňuji krátkou recenzi/anotaci, která vyjde spolu s kresbami Rudolfa Schimery v časopise Logos (Trigon).

NEJENOM "DALŠÍ" SIGILA

Recenze knihy "Praktická sigilická magie"

Frater V∴D∴ (vlastním jménem Ralph Tegtmeier) je právem považován za jednoho z nejpřínosnějších evropských okultistů a soudobých spisovatelů, ačkoliv sám ve vztahu ke své osobě preferuje spíše označení čaroděj (podobně jako jeho současníci Phil Hine a Stephen Mace). České vydání knihy Praktická sigilická magie představuje jistou "událost" svědčící o tom, že se i my stáváme součástí evropské moderní magické komunity, vzájemně myslící společnou věc.

Ačkoliv se lze v současné době setkat rovněž s označením sigilární magie, které je vcelku v určitých kruzích zažité, z hlediska spisovné češtiny se jedná o anglicismus s nesprávnou koncovkou, obdobně jako se v devadesátých letech rozšířil novotvar archetypální, namísto řádné české koncovky archetypický. Po zralé úvaze jsme se rozhodli dát na radu jazykového odborníka a zvolit správný tvar sigilická magie, poněvadž jednak není nikdy pozdě napravit chybu, a rovněž také i s vědomím, že součástí mnohých magických výcviků je schopnost kontrolovat své jednání, případně svou terminologii, a ovládnout tak nevědomé nutkání k opakování starých chyb.

Položme si konečně otázku, proč se vlastně Tegtmeierovo pojetí sigilické magie, vycházející z technik Austina Osmana Sparea, těší již více než 20 let takové oblibě. Jak dobře vědí mladší magikové, vždyť přece dokonce ani u nás už nikdo nikoho s pouhými sigily neohromí!

Osud odnože sigilické magie je v mnohém analogický ke spiritistickému boomu: podobně jako ve Starém Řecku představovalo povolávání zesnulých vcelku náročný nekromantický rituál, po uveřejnění Swedenborgových experimentů (po roce 1744) najednou mohl s mrtvými snadno hovořit každý, kdo jenom udržel myšlenku a moč - a třeba klidně i v kavárně nad zákuskem a šálkem kávy. Nejinak je tomu i v případě sigil. Ta se stala rovněž neodmyslitelnou součástí magické kultury a umožnila tak snadnou cestu k vyjádření mágovy individuální vůle a jejího následného zformování do magické pečeti, esence problému, která zároveň představuje i cestu k řešení. Postup vytváření sigil lze zjednodušeně shrnout do několika rozfázovaných příkazů: "Zformulovat záměr, vyškrtat duplicitní písmena, sestavit sigilum, nabít sigilum a odpálit!" (Nabít zbraň, zamířit a pal!)
Tím jsme, co se týče podstaty techniky, vyčerpali snad vše.

Osobitost Tegtmeierova přístupu však spočívá v tom "něčem málu" navíc, co je implicitně vloženo mezi řádky jednotlivých technik a co je potřeba postupně s každou další a další kapitolou odhalovat. Na pomoc českému čtenáři přichází předmluva s názvem "Pragmatická magie: užitek, zisk, úspěch…" a exkluzivní rozhovor Šárky Sedlákové s autorem, které nikoho nenechají na pochybách, že tím přidaným elementem je právě Tegtmeierův magický pragmatismus, jehož esenci představuje krédo "možná neexistuje žádná absolutní pravda". Tento postoj pochopitelně nelze přikládat invenci magického pragmatismu, který jej adaptoval z obecně známé pragmatické filosofie, k jejímž čelním představitelům v našem státě patřili zejména T. G. Masaryk a K. Čapek.
Když bychom měli co nejlépe charakterizovat pragmatický přístup, který bývá často mylně zaměňován s dekonstruktivistickými směry a postmodernou, mohl by k tomu posloužit krátký román právě Karla Čapka "Povětroň", ve kterém se setkáváme s letcem v kómatu, o jehož životě nikdo nic bližšího neví. Je pouze známa diagnóza malárie a pokročilé cirhózy jater. Každý z personálu nemocnice v něm tudíž získává projekční plochu pro své vlastní potlačené myšlenky a konstruuje tak ve svých představách možný letcův osud. Pragmatismus Čapkův tedy, namísto aby bořil absolutní pravdy, zaměřuje se spíše na možnosti, které se pokouší rozšířit – a tím se podobá přístupu Spareovu. Neboť dokud člověk nestojí před nepopiratelným faktem, zůstávají všechny možnosti otevřené. Není tedy divu, že je tento filosofický směr z pozice magie silným inspiračním zdrojem. Ostatně i sám Frater V∴D∴ zdůrazňuje v rozhovoru, že to, že možná neexistuje žádná absolutní pravda, rozhodně neznamená, že nic takového ve skutečnosti není, ale pouhé připuštění si pochybnosti jako jedné z možností.
Variabilní přístup k individuální povaze pravdy, nepřeberně možných odlišných životních zkušeností pak vyžadují víceméně adaptabilní magickou techniku, která by nejenže vedla k individuálním cílům, ale byla by schopna pracovat opravdu s "jakýmkoliv" obsahem. A jako taková technika pragmatického čarodějnictví je představena vlastní tvorba magických sigil. Kniha metodicky postupuje od Spareho sigilické klasiky, která je rozšířena o vlastní Tegtmeierovy návody ke konstrukci sigil, rovněž jsou obohaceny i techniky jejich nabíjení, původně prostřednictvím magických póz zvaných Pozice smrti, k nimž následně Frater V∴D∴ přidává své vlastní, vycházející z jógy.
Lze z nich jmenovat především akceleraci sigil dechovými metodami nebo spasmickou metodu, která je založena na postupném stahování a následném uvolnění svalstva. Jako inspirace k vlastní praxi může také posloužit i mantrická metoda práce v sigilické magii a samozřejmostí jsou rovněž základní postupy k výrobě talismanů, které sahají až k Agrippovi z Nettesheimu. Nesmí také chybět krátké zamyšlení nad tím, jak to celé funguje, jež vychází ze Spareovy koncepce ega coby cenzorního mechanismu, který je potřeba magickými metodami obcházet. Tato kapitola je doplněna Sherwinovým modelem, po němž následuje autorovo schéma, ne nepodobné Jungovu modelu vědomí.
"Experimentujte! Experimentujte! Experimentujte!" Volá v duchu svého pragmatismu Tegtmeier a to je zřejmě ten "nejpragmatičtější" návod k tomu, jak číst tuto knihu.

Šárka Sedláková

(Frater V∴D∴, Praktická sigilická magie, nakladatelství Vodnář edice KIAton, listopad 2010, překlad textu knihy Jana Kynclová, rozhovor Šárka Sedláková, ilustrace Rudolf Schimera)

DISKUSE O ENERGETICKÉM MODELU

2010-10-25T20:58:00.000-07:00

Vzhledem k tomu, že služby na blogspotu se rapidně zhoršují a je obtížné vkládat delší příspěvky nebo to sebou přináší nežádoucí efekty, uveřejňuji část diskuse zpod předchozího článku "o energii v magii" jako samostatný příspěvek. Čtenářům se omlouvám za nepřehledné formátování, které je jenom dalším důsledkem snížené podpory providera tohoto blogu.

Matúš:

Ahoj,
Nie je v mojich silách vyjadriť sa v plnom rozsahu ku všetkému, čo si v posledných dvoch postoch spomenula, takže k niektorým bodom odpoveď len stroho načrtnem.

Prečo ten môj prístup kladie taký dôraz na vedecké teórie? Dva dôvody:

(1) Myslím, že diskusiu je jednoduchšie viesť v teoretickej rovine, bez nejakých referencii k osobným zážitkom. Samozrejme to neznamená, že môj dôraz na spirituálny model vznikol v hyperracionálnom procese, keď som si pomocou diferenciálnych rovníc vyrátal difúziu a fitness mémov v populácii a dospel k negatívnemu výsledku pre energetický model.

Je to potom naopak? Najprv som opovrhol energetickým model a dodatočne som si pozbieral vedecké fakty tak aby som získal plauzibilný príbeh pre svoje rozhodnutie?

Nie. Myslím, že moje dva zaújmy nezávisle postupne konvergovali do jedného celku. Po prvé, to odmietnutie energitických modelov, je skôr post-hoc zistenie. Jednoducho tieto modely nepoužívam, aj keď niektoré meditácie, techniky viem naspamäť. Jednoducho ma nezaujímajú. Je to hlavne tým, že mám málo času na moje voľnočasové aktivity (teda nestíham nielen písanie do diskusiach na blogoch). Keď už sa mám venovať okultných praktikám tak musí stáť za to. Čo som zistil, že mi stojí za to sú „ťažkotonážne rituáli“ a la vybehnem v noci na lúku s mečom, kadidlom, rúchom a ostatnou výzbrojou a vykrikuje a naháňam démonov niekedy až do svitania.

Po druhé, mágia a naturalizmus/materializmus sú prezentované od oboch strán ako striktne sa vylučujúce doktríny. Tá moja syntéza je teda skôr prekvapivá ako samozrejmá.

Neviem či toto je pre teba dostatočne autentické vyznanie. Klasiku na internetových diskusiách ezoterikov je uviesť tajné heslá, znamenia, poprípade porozprávať príbeh o zjaveniach z vyššej dimenziu aby diskutér dokázal svoju zrelosť a autenticitu. Toto nemám v ponuke a moja skúsenosť je, že také diskusie nikam nevedú.

Čiže tá moja koncentrácia na vedu je kompromis zohľadňujúci „kvalitu“ prenosného kanálu, ktorým je internet.

(2) Na druhej strane, či niečo funguje/nefunguje je slabý constraint na konkrétnu teóriu. Kopa tých autentických fenoménov funguje nezávisle od toho čo za memetický odpad dotyčný nosí v hlave (doslova parazity). Napríklad sexuálna stimulácia alebo psytropné drogy fungujú bez toho aby si musel v hocičo veriť, preto sa ich aj rôzne ideológie snažia vykynožiť. Samozrejme čisto omielať, že sexualita je zlá a že droby sú vynálezom diabla nestačí a treba nasadiť nememetické nástroje ako mutiláciu pohlavných orgánov alebo legislatívne prenasledovanie...

Spirituálny model funguje – nezávisle od toho čo nosím v hlave. Energetický model je viacej naviazaný na to kondiciovanie a čiastočne parazituje na kognitívnych mechanizmoch a ilúziach, ktoré nie sú „energeticky“ podmieňené.

Veda nám moc neukáže, čo funguje a čo nefunguje. Myslím, že ten hlavný prínos je, že nám umožní oddeliť plevy od zrna to podstatné od toho nepodstatného. Vskutku na 1000 okultistov pripadá 1500 teórii – jedna komplikovanejšía ako druhá. Veda a vedecká evidencia očistí tie autentické fenomény od teoretického nánosu (jediná ťažkosť spočíva v tom rozoznať, čo je samotný fenomén a čo je teória, eg energie necítime ale cítime pocity (fenomén), ktoré voláme energie(teória)). Prípad energetického modelu je presne takýto memetický nános, ktorého nám veda pomôže zbaviť sa. Dôležité je samozrejme to zistenie, že zbavenie sa tej omáčky samotný fenomén nijak neovplyvní, neohrozí. Avšak aby sme sa dopracovali k tomuto zisteniu musíme urobiť kritický krok do prázdna. U mňa bol tento krok z núdze cnosť, keďže som nemal čas venovať sa energiám a budovaniu metafyzických zámkov a nakoniec som zistil, že ich nepotrebujem. Myslím, že ostatní okultisti ich rovnako nepotrebujú, akurát sa boja toho kroku do prázdna. V konečnom dôsledku ich magická prax ich stojí viac času a úsilia a ich magické teórie sú nadbytočne košaté a metafyzické.

Samozrejme veda samotná nie je imúnna voči takýmto memetický pliagam (psychoanalýza, orgóny) – obzvlášt v oblastiach kde empirická falzifikácia (teda čo „funguje/nefunguje“) nie je taká ľahká. Psychológia je takáto oblasť.

Myslím, že je dôležité rozlíšiť - a u teba sa to trochu zmiešava – medzi intuitívnou psychológiu a intuitívnou fyzikou na jednej strane a vedeckou psychológiou a vedeckou fyzikou na strane druhej. Intuitívne a ľudové teórie (príčom volať ich teórie nesprávne sugeruje racionálny, metakonceptuálny a reflektívny prístup) sú prírodzené a nevyžadujú žiadnu námahu. Energetický model mágie však vychádza z vedeckej fyziky, nie z intuitívnej fyzike. Samozrejme to musíme vedieť o čom intuitívna fyzika je (a ver tomu, že sa k týmto vedomostiam nedopracujeme cez meditáciu :-)).

Intuitívna fyzika, teda koncepcia fyzikálneho sveta, ktorú si vytvorí človek nezávisle od (a niekedy napriek) inštituciovanizovanej edukácii sa sústreďuje hlavne na hmotné telesá. A tu funguje veridikálne (tj intuitívna fyzika sa plne prelína s tou vedeckou). Horšie je to z tekutinami. Bude teleso plávať na hladine alebo sa ponorí? Tu už ľudová fyzika až taká jednoznačna nie je a môže nás zviesť ku kontraintuitívnym záverom. S plynmi je to najhoršie, keďže intuitívne sú bezhmotné. Naopak tieňom môže byť pripisovaná hmotná podstata. Na magnety alebo blesky nemá intuitívna fyzika žiadne vysvetlenie (a väčšinou sa tieto fenomény dostanú pod dohľad intuitívnej psychológie, sú antropomorfizované). No a koncepty ako elektrina a energia spadajú plne pod vedeckú fyziku a treba na ne tréning a vzdelanie. To, že ti to učenie pripadalo jednoduché je skôr kompliment dobre optimizovanému vzdelávaciemu systému ale hlavne tvojim učiteľom. Je však naivné očakávať od magických systémov takúto mieru optimizácie. A čisto časovo to tvoje vzdelanie trvalo roky – rozhodne odmietam venovať roky magickému „tréningu“.

Nakoniec tvrdíš že ten energetický tréning nám náš vzdelávací a kultúrny systém dáva tak či tak. Pravdupovediac tie argumenty a príklady, čo uvádzaš ma nijak nepresvedčujú. Maceove dielo je podla mňa „soubor nejakých technik a kompilát návodu, poloopisovaných z ruzných zdroju“. Len sa mu tam pri tom opisovaní (zbytočne) primiešalo trochu toho energetického new-age folklóru.

@ televízia a informálna verbálna komunikácia: Ak myslíš vyjadrenia typu „nabrať energiu“, „dodať energiu“ alebo „energy drink“, tak tu sú chápané tie energie ako palivo – ako tekutiny, materiál, „biologický benzín“. Abstraktný koncept práce za čas (energia) v našom jazyku nemá miesto, preto si ju kvantifikujeme konkrétne - cez peniaze. Takisto koncept zachovania energie alebo energetických polí preráža do kultúrneho povedomia len s veľkými okľukami.

Kybernetický model ti neberiem. Pre mńa za mňa si to volaj kybernetický model. Len ako som napísal, ja v tom tvojom poňatí nevidím nič kvalitatívne nové. Je to len zmes energetických a démonických konceptov odetá do nového žargónu.

Už sa teším na odpoveď.

S pozdravom,

Matúš

Catalessi:

Ahoj Matúši,

Předně bych se ráda omluvila za drobné zpoždění.

K výše uvedenému příspěvku a naší debatě:

-jistě, laická psychologie bývá zmiňována obvykle již v první hodině předmětu „Základy psychologie“ a bývají do ní mimo jiné řazeni autoři jako Čapek nebo Dostojevský, kteří by to natřeli leckterému soudobému psychologovi „s papírama“. Možná by však bylo dobré důrazně zopakovat, že se nebavíme o psychologii, ale o magii (btw. k některým zkouškám z psychologie „papíry“ mám a doufám, že časem i státnice přibudou).

V minulém příspěvku jsem se pokoušela ilustrovat svůj náhled cestou objasnění zásad pragmatické magie (která může být snadno zaměněna s laickou psychologií). Po celém roce živých debat s Tegtmeierem to ani jinak nejde, proto bych ráda citovala jednu větu z našich dialogů, která se mi velice líbí: „To, co se na konci dne počítá, je vlastní zkušenost, nic jiného.“

Z toho důvodu jsem chtěla vědět, jak ses se svým poznáním dostal daleko, s čím máš tedy zkušenost Ty, a musím se přiznat, že údajný „těžkotonážní rituál“ mne tak trochu zklamal.
Předně - vymítat dokáže dnes každý letniční křesťan a nepotřebuje k tomu složité propriety, a za druhé, když někdo potřebuje často vymítat, bývá asi také často posedlý, ne? Z mojí pozice pragmatické magičky to potom vypadá tak, že ignorancí preventivních a rozvinutějších magických technik, protože jsou „moc složité“, se člověk může dostat do opakovaných nevyžádaných situací, jakými je posedlost duchy. A nebo je tady druhá situace, kdy vymýtání a posedlost nejsou míněny jako pravé „vymítání“ a „posedlost“. Zrovna jsem v sobotu na MeziSvětech v Moravci říkala, že posedlost vnímám jako ztrátu kontroly, pravá posedlost se vyznačuje okny, kdy za člověka jedná entita a on se pak na konci tohoto úseku vzbudí a ptá se druhých, co dělal, protože si to nepamatuje. No a pak je tady další možnost - hysterická pseudoposedlost.

Složité rituály, nejlépe ty s energií „metafyzické podstaty“, slouží velice často jako prevence nebo průprava ke zvládání obtížných situací, jmenovat lze třeba „strážný familiár“, nebo za frajeřinku považuji evokování či vytvoření entity, následně její vtažení pomocí „energeticko-vizualizační“ techniky do sebe, do nitra svého těla, a posléze její umístění na jakékoliv veřejné cílové místo, třeba tělesnou posturou (například nemohu-li si dovolit někde na veřejném místě poskakovat s hůlkou a kreslit pentagramy). Nebo udržení kontinuitního „magického vztahu“ s nějakou entitou po dobu delší než jsou 3 roky - k tomu chce mít vlohy a znát techniky k jejímu vyživování . Nejsou to techniky úplně nejsložitější, to jenom pro ilustraci, jak to vidím já a koho považuju ze své perspektivy jako zkušeného praktika, jinak si pochopitelně vážím profíků, tedy někoho, kdo dokáže celebrovat rituál pro 15 a více osob, udržet průběh rituálu a současně se koncentrovat na svou vlastní spiritualitu. Zrovna v sobotu jsem viděla jeden takový skvělý rituál ADF a klobouk dolů.

Démonologie celkově je ve své původní povaze daleko jednodušší, proto je matoucí, když se klasický hermetismus rozděluje na nižší a vyšší magii, přičemž tou vyšší je míněna evokace entit a ta nižší magie spočívá ve využití tzv. slepých sil=energií. Je prokazatelné, že s tímto pracovali Apollonius z Tyany, Papus, taoisté, Empedokles a Aristotelés (živly), spagyrické postupy a další. Ód je pochopitelně až názvem modernějším, Reichenbachovým, kde docházelo ke snaze to zrekapitulovat, přesto nijak nediskvalifikuje běžné magické techniky praxe se „slepými silami“.

Evokovat entitu je tedy daleko snazší než pracovat se slepou silou, člověk se musí zaměřit pouze na její vyvolání a pak už se nemusí o nic starat, a vše jde samo, o vše se potom postará ta evokovaná entita. Říkám tomu instantní magie vs. LEGO magie.
A proč si myslím, že ovládání slepých sil je pro mága prospěšná a vysoce účinná technika? Magii a náboženství odlišuje jeden detail: náboženství považuje za prvotní příčinu boha, vše se děje z jeho vůle, kdežto u magie se realizuje vůle mága. Proto je občas magie považována za starší než náboženství a její výhoda spočívá v tom, že k tomu abys čaroval, nepotřebuješ žádnou entitu. Ať už z hlediska volunterismu, nebo z hlediska saturnismu, bych si lepší techniky vybrat ani nemohla :-).

A jenom závěrem chci dodat, že ačkoliv je paradigma energie v magii metafyzické podstaty, výsledky mohou být reálné :-).

S pozdravem,
Catalessi

MALÁ APOLOGIE ENERGETICKÉHO KONCEPTU V MAGII

2010-08-05T13:07:00.000-07:00

Existují situace, v nichž si člověk důrazně připomene, že jeho pojmový aparát, kterým vnímá okolní svět, je vlastně metaforou. Přesněji META-metaforou. V naší době se smějeme magickým technikám, které využívaly vlašského ořechu za účelem rozvoje a léčby mozku, čistě proto, že mají podobný tvar. Došlo ke změně náhledu a bývalá ikonizační technika skončila v civilizačním koši. Ne tak pojmové aparáty, které jsou doposud zažité a funkční. Například čeština i anglosaské jazyky používají k označení čísel výrazy, které jsou nesystematické a kterými si pravděpodobně komplikujeme život. Například čísla ve druhé desítce začínají druhou číslicí, jako patnáct, osmnáct, devatenáct, kdežto v těch následujících desítkách se pořadí pojmenovávání obrátí a my říkáme dvacetdva, stotřicettři, tisícdvěstědevadesátčtyři. V poslední době probíhají výzkumy, dle kterých mají asijské děti před západním světem matematickou výhodu, která spočívá nejenom ve striktně logickém dodržování pořadí číslic, ale také i v kratším pojmenování. Ve většině asijských jazyků jsou číslice jednoslabičná a tím pádem mohou být snáze uloženy v tzv. operační paměti, která zachytí vše co je možno vnímat v přibližném intervalu dvou sekund.
Změní někdo matematiku? Ale kdeže! Nahradí někdo názvosloví zlomků asijským ekvivalentem, který např. v případě 2/5 doslova přeloženo znamená ubrat dvě z pěti, což přesně vyjadřuje onen proces zlomkové čáry, která odděluje čitatele od jmenovatele?(1) Ale kdeže – změna zažitých metafor je natolik komplexní a složitou záležitostí, která v nejbližší době není realizovatelná.
Ve svém životě a v průběhu chápání okolního světa se tedy potýkáme s lépe či hůře padnoucími metaforami. Některé z nich prodělaly svou revizi, jiné, ty nejzákeřnější, jsou kulturně vkořeněny natolik, že je lze odhalit pouze konfrontací s odlišným metaforickým aparátem. Tato magická dekonstrukce tvoří jeden ze základních pilířů Thelémy, která však zároveň přináší metafory a memy odlišné, neméně svazující.
Celý tento úvodní vhled jsme podstoupili za účelem pochopení metafory energetického konceptu. V tento okamžik pouze orientačně připomeňme Magické modely, definované Fráterem U.D., spirituální, energetický, informační a meta-model. Všechny mají své vlastní způsoby užití, dá se říci, že všechny jsou do jisté míry metaforami. Příkladem informačního modelu může být placebo efekt, energetický model reaguje zejména na pocity v těle, případně, jak bude detailněji popsáno, používá představu energie jako druh metafory, víry i nosného prvku, zatímco spirituální model působí na základě přesvědčení v existenci bytostí nefyzické podstaty, s nimiž lze vejít v kontakt a vnímat je i prostřednictvím lidských smyslů. Všechny tyto modely lze kombinovat.
Další prvek, který mají společný, je malá nebo špatná průkaznost prostřednictvím techniky. Vezmeme-li si např. informační model: všichni jsme si vědomi síly sugesce a reklamy, což jsou však vlivy hrubě měřitelné sociometrickými metodami, zatímco „tvrdá věda“ spolu se svými přístroji stojí stranou. Diskreditací informačního modelu je tedy to, že je to „jenom sugesce“. Kouzelná moc onoho slůvka „jenom“ spočívá v tom, že vzbuzuje přesvědčení, že se v pravém slova smyslu nejedná o magii, ale o něco naprosto běžného a normálního.
O dehonestaci spirituálního modelu se v nedávné minulosti zasloužila především psychiatrie, poněvadž lidé, kteří vidí bytosti z jiných světů a slyší hlasy, jsou obecně považováni za blázny či oběti klamu, kdežto církev postupovala cestou selekce a vybírala vhodné vizionáře a světce, nejlépe pak ty mrtvé, kteří nemohli využít podíl na moci.

Výhody a nevýhody energetického modelu
Úvodem je třeba důrazně upozornit, že doposud nebylo doloženo, že magická energie má nějaké propojení s fyzikálně prokazatelnými a měřitelnými energiemi. Doufám, že tímto prohlášením bylo učiněno odpůrcům energetického modelu zadost. Nicméně to opět jako v případě informačního modelu ještě neznamená, že by magická práce s energií byla zcela bezcenná anebo že by z ní operatér nemohl získat prospěch. Jedná se logicky o paralelu vyvolání ducha, který dle mágovy víry má moc zasáhnout a ovlivnit dění ve fyzickém světě, k čemuž jej mág musí přesvědčit nebo donutit.
Energetická metafora má několik výhod: nepostuluje vlastní vědomí entity, tudíž je klíčové pochopení některých principů, shodných s chováním fyzikální energie, respektive termodynamické zákony:
1. Energii nelze zničit, je možné pouze přeměnit na jinou formu.
2. Energie se vzácně objevuje v koncentrované podobě.
3. Je-li energie koncentrována, má tendence upadat do rozptýlené formy.

Tyto zákonitosti jsou ale samozřejmě i omezením.
Téměř veškerá nám známá energie pochází ze Slunce(2). Fotosynteticky je uložena v tělech rostlin, z nichž se pak dostává např. do lidského těla, nebo do těl zvířecích, a určité množství této energie časem opět skončí v lidském těle, které na základě energie získané potravou vykoná jistou práci. Příkladem může být nalezení ropného ložiska, které představuje vysoce koncentrovaný zdroj energie, která pochází z těl rostlin a živočichů, jež byly působením vysokých tlaků po celá tisíciletí přeměněny na zdroj, který jsme dokázali proměnit prostřednictvím technologie na lacinou práci. Podle hnutí ropného zlomu nyní stojíme téměř před vyčerpáním tohoto zdroje. Všechno na světě tedy může být pochopeno jako cyklus energie. Ačkoliv tento běh energie působí cyklickým dojmem, ve skutečnosti se energie pohybuje po trajektorii, od vyšší koncentrace k nižší.
Jak už bylo naznačeno v narážce na ropný zlom, dokonce i energetické vidění světa může v sobě obsahovat hororové prvky. Ačkoliv to bude znít legračně, tímto hororem je v podstatě práce. Antické civilizace dosáhly obrovského úspěchu na filosofickém poli především díky otrokářství. Otroci vykonávali náročné a těžké práce, takže vznikl volný čas, nutný k akademické činnosti. S nástupem strojů, které vykonaly podstatně více práce, se stalo otrokářství přebytečné a bylo tedy zrušeno. Volný čas zůstal, ovšem nerovnoměrně rozmístěný v různých sociálních vrstvách, lišících se vzájemně podle svého přístupu ke zdroji.

Hledání koncentrovaného zdroje a pokles hladiny energie jsou odvěkým prokletím mága, zatímco kdesi na opačném konci operačního pole leží ideál vysoce koncentrované energie, věčně zářícího zdroje, ke kterému hledáme přístup. Lapis lazuli, fontána věčného mládí…
Pokud se nám podaří nějaké magické vehiculum nastartovat, palivo velice brzo dochází, až se vyčerpá docela. Mág proto střídá entity, inspirace, střídá zdroje, živly, doufajíc, že objeví jakési perpetum mobile, nebo to všechno do sebe najednou zapadne a vytvoří meta-model. Ale poněvadž se energie pohybuje po trajektorii, dopadá to tak, jak bylo popsáno. Není to nic složitého a určitě to každý zažil sám. Tvrdá věda nedokáže změřit, nakolik a za jakých okolností může „nakopnout“ knížka, technika tření rukou, nebo jak dlouho toto palivo vydrží. O tom hovoří pouze vlastní zkušenost. A vedle otázky dispoziční stojí také otázka, jak kdo umí hospodařit se svými zdroji. Dědictvím naší civilizace je totiž plýtvání a nešetrnost. Je-li zdroj vyčerpán, přichází krize.

Energobití a kritikové konceptu
Kritikové různých energetických modelů se zaměřují především na halasnou propagandu stoupenců New Age. S těmito kritiky mohu souhlasit v takovém rozsahu, jako též souhlasím s kritiky úpadku spirituálního modelu, který se projevil především ve fenoménu spiritismu, klepajících stolečků, médií a hlasů z onoho světa. Povrchní styl a nekritičnost těchto stoupenců čas od času převáží před hloubkovou filosofií metafory, kterou je potřeba znovu objevit a očistit.
Nicméně toto však neznamená, že by byly tyto koncepty neužitečné či k ničemu. Odhalují problematiku z jiného úhlu, i ony mají své hloubkaře a povrchníky. Mohli bychom pokračovat a vytahovat na scénu jiné koncepty fyziky, teorii strun, morfologická pole, nebo se naopak vrátit ke staršímu mesmerismu, čchi-kungu apod. Nicméně to není účelem tohoto článku. Nakonec bychom stejně skončili u exergie, tedy u míry koncentrace energie v daném energetickém zdroji, která je největším problémem vůbec.
Možná tedy někdy příště.

----
(1)Malcolm Gladwell ve své knize Mimo řadu uvádí, že aplikováno na 2/5, čínsky je to doslova "z pěti dílů odeber dva", což dává intuitivní smysl. Ačkoliv si v tomto případě nejsem jista překladem z čínštiny do angličtiny a následně do češtiny, domnívám se, že smyslem má být "vezmi", "uchop". Podobně jako v kuchařských knihách, kde se říká "vraž tam dva díly".
(2) Tato pasáž je pochopitelně více než inspirována Johnem Michaelem Greerem, který mi v otázce energií a metafor otevřel oči. Nepochybuji, že si je vědom energie vodní, jaderné, větrné atd.

NA ÚSVITU STOLETÍ BESTIE

2010-08-03T21:46:00.000-07:00

„Představ si, že existují dveře. Dveře k jinému Universu. A vše, co musíme nalézt, je klíč k těmto dveřím.“ Aleister Crowley: A Passion for Evil

O Crowleym toho bylo již vyřčeno a sepsáno opravdu hodně, včetně tohoto blogu. K tomuto množství je nyní nutno nově připočíst i jednoaktovou hru Johna Burnse s názvem Aleister Crowley: A Passion for Evil, kterou představí sám autor a ztvárnitel hlavní (a ve hře jediné) role tohoto srpna na festivalu Edinburgh Fringe Festival.

Krátké ukázky z této hry můžete vyslechnout v rámci podcastu na adrese http://aleister-crowley.podomatic.com/.

Jenže to by to nebyly stránky CyberTempli, aniž by kromě upoutávek na novou crowleyánskou hru nenadhodily také trochu hloubání nad tím, zda toto věčné oprašování Mistra skutečně něco nového přináší, a co se nám vlastně snaží umělci prostřednictvím Crowleyho života či načrtnutím jeho osobnosti sdělit.
Mám na to jednu svou osobní teorii. Dvacáté století bylo nazýváno různými jmény, krom jiných i Stoletím Člověka, i když se během něho odehrávaly krutosti, které máme ve zvyku označovat jako zvěrstva. Ve vztahu ke Crowleymu bychom mohli toto století nazvat také Stoletím bulvární žurnalistiky. Jak píše Snoo Wilson, Crowleyho jste mohli buďto milovat anebo nenávidět. Skandalizován a protažen bulvární stokou, nazýván satanistou, ačkoliv thelémské motto „Dělej co ty chceš, ať je cele Zákon...Láska je zákon, láska pod vůlí...“ se spíše podobá výroku Sv. Augustýna „Miluj a čiň, co ty chceš“ a sloh Liber AL vel Legis pak připomíná spíše Bibli, kterou měla i nahradit.
Jak jsem se již pokoušela vylíčit ve své recenzi The Chemical Wedding, Dickinsonovo pojetí operuje s Crowleym jako s jakýmsi fetišem, což doposud tento mág beze sporu pro některé své fanoušky představuje. Jak jsem se později doslechla, mé zhodnocení filmu bylo jedním Crowleyho příznivcem označeno jako „příliš intelektuální“. Co se tedy my zatracení intelektuálové pořád v Crowleym pokoušíme objevit?
Ve svém interview na Disinformation se John Burns svěřil, že se poprvé začal o Crowleyho zajímat během svých horských výstupů a také díky tomu, že sám jistou dobu pobýval poblíž Boleskinu. Zaměření jeho hry by mělo být „více lidštější“ než předcházející pojetí.
Konec dvacátého a začátek jednadvacátého století sebou přinesl trend spatřovat v Crowleym člověka – nikoliv za účelem Crowleyho dehonestovat, to už tady přeci jen bylo, ale identifikovat lidské touhy a motivy, které by Velkou Bestii přiblížily a učinily ji tak o něco snesitelnější. Místo satanisty, nejhříšnějšího člověka a fetiše pak máme možnost s trochou odstupu sledovat osud člověka, který se vzepřel své době, člověka hluboce poznamenaného viktoriánskou érou, vůči které sváděl svou celoživotní rebélii. K fetiši lze vzhlížet nebo se ho i bát, s člověkem je možno identifikovat se a spatřit obdobné stránky své vlastní osobnosti. Stejně jako Kafka ukazuje zvraty lidskosti prostřednictvím brouka, i my nyní hledáme známky lidskosti u Crowleyho, pro kterou nebylo ve Století Člověka dostatek místa.
Držím proto Johnu Burnsovi palce, aby se mu zadařilo otočit klíčem a vykročit oněmi dveřmi s plnou parádou přímo do Století Bestie.

RYCHLÁ MERKURICKÁ SMRŠŤ (A JEJÍ OZVĚNY)

2010-04-19T04:25:00.000-07:00

Po nějakém čase se opět dostávám k psaní, žel však nikoliv tak docela plnohodnotnému, ale k několika odkazům - doufám přesto, že to alespoň bude stát za to.

"COJEMOJE"
Projekt Divinorum se rozhodl oživit své stránky (socialistickým) závazkem alespoň jednoho kvalitního článku měsíčně. Neprozřetelně jsem se uvolila k tomu, že jej podpořím také svými písmenky, vrženými do chřtánu kyberprostoru, nicméně s četností zkoušek v předtermínech kvantita i kvalita mého mimpracovního a mimoškolního datlování klesá. Přesto si můžete přečíst stručné encyklopedické heslo Kia, jeho mýtus, kosmologie a symbolika dle Austina Osmana Sparea a jeho následovníků.

Edice KIAton je už definitivně odtajněna. Název přišel v několika málo volných minutách v MHD, během cílené posunové meditace alá urbanšamanismus. Není od věci, že se tato idea plně vyjevila na křižovatce během zatáčky (přetížení, působení odstředivých sil, změna směru) na Křížové, před budovou České spořitelny, zvané U modrého lva. Nejprve jsem KIAton použila ke tvorbě minisérie vtipů a zde, následně jsem se přiměla brát věci náležitě vážně a sepsala oficiální info, které lze přečíst na mnoha místech, zejména zde a zde.

"A JINÉ HORKÉ VÝPEČKY"
Pokud jste si ještě nevšimli, Phil Hine už opět píše blog na této adrese. Doufejme, že tentokrát vydrží o něco déle než posledně.

Rozhovor Alexandra Jodorowského s Jay Babcockem o psychomagii, šamanismu, videohrách a o Marilynu Mansonovi zde.

Richard Metzger na Gspotu. Podcast. Co dodat.

Oprava: v Polsku doposud nikdy nesídlila oficiální lóže IOT. Stránka, na kterou jsem dříve odkazovala, byla pravděpodobně kyberžert. I takové věci se stávají.

VLK A HAD

2009-08-20T23:40:00.000-07:00

SIO

(Věnováno L. Klímovi , Fenrisovi a Jormundgandovi)

Přeběh jsem já nocí pět polí
Ve skrytu oblak a listí
S kořeny stromů se spojil v údolí
Tam i tady – než to někdo zjistí

Přeběh jsem já polí pět
Spojen rukama s jejich pahýly
Do hloubky země a zase zpět
Spojen s bytostmi mrtvými i živými

V noci když Óthinovi havrani spí
Jeho ledové srdce je měkké a taje
Odvracím hlavu od hvězd a znamení
Procházeje v této společnosti krajem
Šerou tmou do lidských obydlí
Jen s vlkem a hadem

(9.8. 09)

VŠECHNO, CO JSTE KDY CHTĚLI VĚDĚT O GOETII...

2009-04-19T03:48:00.000-07:00

p.Rezident d‘Evil

Foto: Staré cesty, (C)atalessi

„Nelituji věcí, co jsem kdy udělal, ale toho, co jsem neudělal.“

Před časem se na české scéně objevily zároveň hned dvě verze Goetie (Lemegeton: Menší klíčky Šalamounovy), což pochopitelně vyvolalo v patřičných kruzích ohlas. Jedno vydání lze připsat spolku OLDM, kteří grimoár představili jako svou lóžovou publikaci I, druhé Nakladatelství Vodnář, jenž knihu zařadilo jako první svazek nové edice Bibliotheca Horev II .
Již předmluvy obou zmíněných knih nenechají nikoho na pochybách, že každá z těchto nezávisle pracujících skupin chtěla s knihou vyjít na český trh jako první. Z hlediska tohoto úhlu nahlížení není ani tak rozhodující, kdo dříve začal, jako pak spíše to, že oba dva vydavatelé skončili v cílové rovince téměř zároveň.
Vpravdě pozoruhodný přístup k této záležitosti zastává Horev ústy Athanasia Arexe, který na mne působí, jako by se pokoušel zprostit zodpovědnosti za to, že kniha vychází pod jejich hlavičkou. Takže jak tuto záležitost komentoval jistý spřátelený knihkupec, vydavateli se zřejmě edice Bibliotheca Horev jako zázrakem zjevila sama pod rukama, jinak to není možné.
Jak však napovídá titulek a citát v záhlaví tohoto eseje, smyslem tohoto článku není rozebírat jednání a vystupování zúčastněných, jako pak posouzení věcné stránky grimoáru, míry osobního vkladu a pochopitelně poukázat na to, co mohlo být zpracováno lépe. Poněvadž – ruku na srdce - obě dvě skupiny mohly pro knihu udělat daleko víc.

Překlady

OLDM vychází z anglické edice Mathersovy (Samuel Liddell „MacGregor“), což se jeví jako velice šťastný výběr. Škoda však, že jazyk, do něhož byl překlad z anglického originálu pořízen, zcela určitě neodpovídá spisovné češtině. V tomto ohledu lze spolku OLDM doporučit, aby pro příště obětoval nějaké peníze a najal si jazykového korektora (korektorku), který by nahradil vztažná zájména „jež“ za správný tvar „jenž“, poněvadž se většinou jedná o jednotné číslo r. muž. a tedy jde o alternativu zájména „který“. Editace textu odborníkem by dále pomohla odstranit nadměrné větné vsuvky, ty proklatě nadbytečné vsunuté věty, které kouskují smysl a činí text hůře srozumitelným. Tolik potřebný Češtinář by se popral i s čárkami ve větě a také by mohl doporučit k uvážení konvenčnější zápis či skloňování výrazů „mag“ (=mág), nebo „demoné“ (=démoni).
Překlad použitý pro edici Bibliotheca Horev nakladatelstvím Vodnář vychází z německé úpravy Friedricha Meyera III, což bohužel po odborné stránce není žádné terno. Meyer sám Goetii překládal právě z anglické varianty Mathersovy Goetie, s přihlédnutím k běžně se vyskytující okultní literatuře, takže text samotný trpí posunem napřed z angličtiny do němčiny a následně potom do češtiny, což odporuje hlavní zásadě vybírat si za zdroj verzi originálu co možná nejbližší. Samozřejmě jsem byl nadmíru zvědav, co takovýto oslí můstek dokáže udělat s výsledkem, a proto jsem se rozhodl porovnat rozličné verze navzájem. Na větší nesrovnalosti jsem překvapivě narazil hned u druhé entity, tj. démona jménem Agares. Avšak tento zádrhel vůbec nebyl způsoben přepisem originálů. Vzniklou chybu má na svědomí čistě překladatel do češtiny, posuďte sami:

(2. Agares)

Mathers: „He hath power also to destroy Dignities both Spiritual and Temporal, and couseth Eartquakes.“ IV

Peterson: „...he hath the power also to destroy dignities, both supernaturall & Temporall; & cause Earthquakes.“ V

F. Meyer: „Er hat Macht, sowohl geistige wie zeitliche Würden zu zerstören und verursacht Erdbeben.“

Překlad Petra Osvalda: „Může opatřit světské i duchovní hodnosti a dokáže způsobit i zastavit zemětřesení.“

(Překlad Petra z Vlkova obě tyto Agaresovy démonické schopnosti raději zamlčuje a v textu tedy obě chybí zcela.)

Srovnávací literatura: „Powers (of Agares): ..., destroys dignities, causes Earthquakes.“ VI

Je zcela evidentní, že český překlad tedy měl správně znít:
„Může zničit světské i duchovní hodnosti a zapříčinit zemětřesení.“
Německé výrazy „zerstören und verursacht“ (zničit a zapříčinit), jakož i shodné anglické obraty „destroy“ a „causes“ (archaicky couseth) neposkytují ani v nejmenším naději, neprávem nám tedy podsunovanou ze strany překladatele pana Petra Osvalda, že démon Agares úřady „opatřuje“ či je v jeho kompetenci zemětřesení zastavit – jakoby stisknutím knoflíku.
V praxi se tedy díky tomuto špatnému překladu může stát, že magik, jenž by se náhodou ocitnul v seizmicky aktivních oblastech, bude se marně dovolávat Agarese v domnění, že tímto zemětřesení zmírní či zastaví. Přičemž výsledek operace může nabýt opačných kvalit a zemětřesení zesílí, jako když hasíte oheň špiritusem.
Co se druhé z vlastností týče, úřednické povolání v okultních kruzích vykonávali např. Samuel Liddell Mathers nebo náš dekadent Jiří Karásek ze Lvovic. Magik v touze po povýšení ve státní správě, jenž by za tímto účelem evokoval Agarese, může být naopak podle původního znění grimoáru propuštěn (destroys dignities) a jeho místo bude zrušeno, aniž by se onen zoufalec alespoň teoreticky přiblížil ke svému záměru! Vše pochopitelně v souladu s originálním zněním Goetie... a platným zákoníkem práce.
Avšak zanechme kuriózních imaginací - ačkoliv přesnost formulace záměru je neodiskutovatelná magická konstanta - a soustřeďme se raději na vyšší rovinu obecného principu, kde se přímo sama evokuje otázka:
„Je-li to takto, nakolik může člověk vlastně věřit grimoárům?“
A máme to tady! Relativizovat celý obsah knihy hned na druhé metě ze sedmdesáti dvou a zahrát tak jediný pevný bod do autu, to není zrovna šťastný výsledek! Neboť nevíme-li, zda-li se nám démona vůbec podaří evokovat, jsme-li v nejistotách, v jaké podobě vlastně nakonec přijde, jedinou devizou, se kterou takový grimoár operuje, musí být alespoň správnost záměru! A tato výtka platí ve dvojnásobné míře i na verzi OLDM, která zmíněné Agaresovy schopnosti bezdůvodně vypouští zcela.
Pokud se chyby vyskytují už takto prvoplánově, je zhola zbytečné očekávat hlubší ponor do problematiky. Tudíž nám nikdo neprovede zevrubnější etymologicko-historickou studii, aby čtenářům prozradil, že v případě jména konkrétně použitého Agarese se nejenomže může jednat o latinizovanou formu jména Agar, ale již přítomnost jestřába či jiného loveckého ptáka je jasným odkazem k řeckému výrazu agreus, což znamená v překladu „lovec“. Díky čemuž může být entita velice snadno pochopena i prostřednictvím intelektu.
Na tomto místě jsem původně zamýšlel naše malé pozastaveníčko s překladem ukončit, koneckonců opět ruku na srdce, každý můžeme udělat chybu, když tu mne zastihl výrok pana Josefa Veselého, že německá i anglická verze Goetie jsou prakticky totožné. Smělost pro mne vždy představuje jistý druh výzvy - přeci je-li to Král, nemůžete mu ublížit! Přiostřil jsem tedy svou šarlatovou pastelku a jal se pokračovat dál v ďáblulibém srovnávání vícejazyčných textů. Tak ku příkladu entita č. 28, BERITH:

S. L. Mathers: „The Twenty-eighth Spirit in Order, as Solomon bound them, is named Berith. He is a Mighty, Great, and Terrible Duke. He hath two other Names given unto him by men of later times, viz.: BEALE, or BEAL, and BOFRY or BOLFRY. He appeareth in the Form of a Soldier with Red Clothing, riding upon a Red Horse, and having a Crown of Gold upon his head. He giveth true answers, Past, Present, and to Come. Thou must make use of a Ring in calling him forth, as is before spoken of regarding Beleth.17 He can turn all metals into Gold. He can give Dignities, and can confirm them unto Man. He speaketh with a very clear and subtle Voice. He governeth 26 Legions of Spirits. His Seal is this, etc.“

F. Meyer: „Der achtundzwanzigste Geist der Reihenfolge, so wie Salomo sie gebunden hatte, ist Berith oder Bofi, auch Bolfry und Beal benannt. Er ist ein mächtiger, großer und fürchterlicher Herzog. Er trägt zwei weitere Namen, die ihm von Menschen späterer Zeit gegeben wurden, nämlich: BEALE oder BEAL sowie BOFRY oder BOLFRY. Er erscheint in der Form eines rotgekleideten Soldaten, der auf einem roten Pferd reitet und eine goldene Krone auf dem Haupte trägt. Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem. Du mußt einen Ring benutzen, wenn du ihn hervorrufst, wie es oben betreffs BELETH (No. 13 — Anm. d. Übers.) besprochen ist. Er kann jedes Metall in Gold verwandeln. Er kann Würden verleihen und sie den Menschen bestätigen. Er spricht mit sehr klarer und sanfter Stimme. Er ist ein großer Lügner, und man darf ihm nicht trauen. Er regiert 26 Legionen Geister. Sein Siegel ist dieses, &c:“

Mnou zvýrazněná pasáž, která se v německém překladu objevuje navíc, a kterou „standardní“ anglický text neobsahuje (jak si sami můžete zkontrolovat), je varování před Berithem, coby velkým lhářem, jemuž člověk nesmí věřit. Docela překvapující charakteristika na entitu, o níž je pouze o několik vět výše vyřčeno, že pravdivě odpovídá na veškeré otázky minulosti, současnosti i budoucnosti – tím pádem naprosto na všechno (Er gibt wahre Antworten bezüglich Vergangenem, Gegenwärtigem und Zukünftigem).
Ale to ještě není nic proti překladu českému, kde se nám v geometrickém počtu nárůstu chyb dostává obdobně zmatečného varování hned dvakrát, tudíž démonu nesmíte nejen důvěřovat, ale hlavně... nesmíte mu věřit!

P. Osvald: „Osmadvacátý duch je, jak praví král Šalamoun, Berith či Bofi, také pak Bolfry a Beal. Je to silný, mocný, velký a strašlivý vévoda. Nese ještě další dvě jména, pod kterými byl v dávných dobách uctíván – Beale či Beal a Bofry nebo Bolfry. Zjevuje se jako rudě oblečený bojovník jedoucí na rudém koni. Na hlavě nese zlatou korunu. Pravdivě odpovídá na všechny otázky, které se týkají minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Magik vyvolávající tohoto ducha se musí mít na pozoru a musí proti němu být vyzbrojen. Na ruce musí mít magický prsten a musí si počínat jako v případě třináctého ducha Beletha. Člověk mu nesmí v žádném případě důvěřovat a ani mu nesmí věřit, neboť je to veliký lhář. Dokáže ale proměnit jakýkoli kov ve zlato a propůjčuje a potvrzuje pocty. Mluví velmi jasným a jemným hlasem. Vládne 26 legiím duchů.“

Další výčet nesrovnalostí jsem se rozhodl s ohledem na místo i důstojnost zodpovědných osob výrazně omezit, nicméně považuji ještě za svou niterní povinnost vůči ničeho netušícímu čtenáři poukázat na šestou entitu Valefora, kde Meyer dostatečně nepochopil jednu z trochu obtížnějších pasáží: "He is a good Familiar, but tempteth them he is a familiar of to steal.", kterou překládá jako "Er ist ein großer Schutzgeist, aber erprobt die, denen er vertraut.". Petr Osvald pak následně praví: „Je to ochranný duch, ale nejprve člověka prověřuje.“ Ovšem s přihlédnutím ke srovnávací literatuře máme jasno: „A good Familiar, but he tempts a magician to steal...“. Věcně správný překlad by pak měl znít takto: „Je to dobrý služebný duch, ale pokouší magika ke krádežím.“ Skinner dále uvádí, že právě pro tuto démonovu schopnost může magik skončit na šibenici.VII
Nad tímto archaicky zbarveným textem jsem si sám kdysi ve svých „nácti“ zazoufal, poté, co jsem neohroženě vyrazil se svou tehdejší chatrnou zásobou angličtiny vstříc prvním goetickým zkušenostem. Troufám si tedy tvrdit, že každému, kdo knihu alespoň chvíli zkoumal podrobněji a nad textem přiměřeně dlouho uvažoval, se podobné problematické pasáže vryjí do paměti. Alespoň v okolí mně známých magiků tomu tak bývá. Ještě pro úplnost, členové redakce Goetie OLDM opět nepovažují za nutné čtenáře seznamovat s tím, co jim stran démona může hrozit.
Bez ohledu na uvedené chyby - které se objevují téměř vždy a právě proto není třeba je množit zbytečnými transkripcemi - během srovnávání textů jsem několikrát ocenil pověstnou německou poctivost Friedricha Meyera - oproti českým překladatelům, kteří oplývají nepěkným choronzonovským zvykem nechávat čas od času některé pasáže zmizet v hlubinách Abyssu. V případě OLDM to bylo ilustrováno výše, u Goetie nakl. Vodnář jsme takto ochuzeni např. v případech 8. Barbatos, 29. Astaroth, menších nepřesností se překladatel dopouští v charakteristikách 26. Buného, 17. Botise, 9. Paimona apod., přičemž se z mé strany rozhodně nejedná o peskování za příliš uvolněný překlad! VIII Vnitřní logiku entit však tyto drobné kolapsy většinou příliš neohrožují, narozdíl od podrobněji popsaných případů.
Slušelo by se rovněž dodržovat jednotný překladový postup, co se týče sentencí „Er gibt gute Schutzgeister...“ nebo „Er bringt gute Schutzgeister...“, které jsou u některých entit překládány volně jako „Je dobrým ochranným duchem...“ (např. 9. Paimon), jindy zase doslovně jako „Dává dobré služebné duchy...“ (20. Purson). Služební duchové jsou u konkurenční Goetie OLDM překládáni jako Familiárové nebo démoni Familiární (sic), což by snad pro méně zkušené čtenáře zasloužilo poznámku pod čarou, nebo dokonce vysvětlení na přehledném, k tomu vyčleněném místě, nikoliv poměrně neurčitý výklad, který se ztrácí mezi řádky u démona Paimona (9.). V případě Pursona je opět vidět ona kritizovaná nedůslednost překladu i redakce, neboť tato schopnost není uvedena.
Pokud bychom chtěli na závěr trochu přitvrdit, i redakci nakladatelství Vodnář v hojném počtu tří osob lze vytknout nedostatečnost editorských zásahů v případech, které by rovněž poznámku pod čarou zasloužily. Např. u třináctého ducha Crowley v poznámce pod čarou uvádí varování, že prsten operatéra chrání před planoucím dechem rozzuřeného démona. O kousek dříve se u jedenácté entity setkáváme v textu s termínem xenopilus, což je podoba, ve které se démon Gusion zjevuje. Slušelo by se alespoň vysvětlit, že latinizovaný výraz xenopilus pochází z řec. kynokéfaloi = lidské tělo se psí hlavou, neboť pravděpodobnost, že by se čtenář s tímto výrazem již dříve setkal, je mizivá. Skupině OLDM sice spojení xenopila s cynocephalem neuniklo, redakce však bohužel očividně nemá ponětí, o jaký druh monstra se jedná.

Obrázky, úprava

Pokud se malé dítě rozhoduje mezi dvěma knihami, vybere si tu s pěknějšími obrázky - a kde jich je víc. Což by mohla splňovat Goetie Bibliothecy Horev, kdyby... kdyby v tom ovšem nebyl háček. Mezitím, co jsem měl rozepsanou tuto recenzi, vznikl na těchto stránkách text (nejen) o kreslířově plagiátorství. Ačkoliv nesouhlasím se všemi závěry, uvedenými v Ismaelově recenzi, nejvíce pak pod vlivem skutečnosti, že na konkurenční Goetii OLDM recenzent nenalézá téměř ani chybičku, pasáž o autorské krádeži představuje poměrně silné kafe. Není trestné si cizí kresby překreslovat, podepisovat je však svým jménem minimálně nehovoří o dobrých mravech. Mé „vnitřní dítě“ (viz ten úvod kapitoly) se cítí poněkud ošizeno, neboť Arboriovi i jeho kresbám fandilo, aby pak zjistilo, že se jinde nacházejí ty pravé, hezčí i barevnější. Ano, ilustrace nejsou to nejdůležitější, ale vysvětlujte to vnitřnímu dítěti :-).

Jak již jsem naznačil, úpravu Goetie OLDM pokládám v kontrastu k Ismaelovým názorům za méně vkusnou a místy i nepraktickou, byť je tato kniha vložena v deskách s motivem skutečně výraznějším a propracovanějším. Text se na stránkách z hrubého papíru vyskytuje na můj vkus až příliš rozkouskovaně, vyumělkované pasparty kolem sigil jednotlivých inteligencí ruší samotnou magickou koncentraci. Přičemž není důvod dávat sigila do kudrlinkových rámečků, leda by se jednalo o tradici húdú, o jejíž synkrezi s goetií IX bude řeč níže. Ale to není očividně záměrem OLDM.

Všechno, co pořád chcete vědět o Goetii, ale nikdo vám to neřekne...

Předmluvu Avanaxe lze po odborné stránce naprosto pominout, neboť je to stať především citově zabarvená, a tedy se zde pod závějemi patosu neukrývá téměř žádná informační hodnota.
Zato předmluva Josefa Veselého působí na první pohled dojmem dobře odvedené práce. Ovšem pouze na první pohled. Jak proslulá je tato tradice šalamounské magie - a tak málo se o ní v Čechách ví! I když tato recenze/studie může působit dojmem, že si beru na paškál především Goetii Bibliothecy Horev nakladatelství Vodnář, je to tak především proto, že mi právě tato kniha z oněch dvou připadá o něco lepší, nebýt těch chyb a nedodělků.

V doplňování mezer začněme tedy rovnou výrazem goetia (goeteía), který je odvozen z řec. goés (gôos/ goaô). Původně se toto označení používalo ve smyslu nekromant, což bylo později zaměněno za černou magii (nigromant). Výraz gôos pak sám označoval „nářek nad zesnulými“, jenž byl E. Waitem pravděpodobně mylně interpretován jako „kvílení démonů“. Goéti tedy byli čarodějové, schopní povolávat mrtvé duše zpoza Hádu a rozmlouvat s nimi – obdobně jako Elifas Lévi o mnoho století později povolal ducha Apollonia z Tyany.
V pozdější literatuře byli pod výrazem goétové chápáni čistě čarodějové, operující s démonickými silami, zatímco pro magické umění samotné nacházíme odlišné označení mageía. V těchto textech se lze setkat s negativním názorem na goetické umění a jejich autoři se od tohoto druhu magie většinou distancují. Připomíná to proces, v jehož rámci středověcí scholastici dělili magii na naturalis a innaturalis, aby pak prohlašovali, že oni se věnují jenom té „dobré“ z nich. X
O dalším z nadpisů - Lemegeton - jenž je společný i dalším grimoárům XI , připisovaným rovněž králi Šalamounovi, uvádí Josef Veselý, že jeho význam není znám. Skinner i Peterson se domnívají, že se jedná o zkomoleninu, vzniklou přepisováním slov „little“ nebo „lesser“, tedy v překladu „menší“ (klíčky Šalamounovy).
Další problém spatřuji v tom, že jakkoliv byla šalamounská magie již představena, samotná ikona této magie - osoba Krále Šalamouna - poněkud zapadla. Jak bude ukázáno v pozdějších synkretických náhledech na problematiku, je tato ikona nesmírně důležitá, neboť tomuto odvětví vytváří smysl i původ (díky němuž jsou následně některé směry magie označovány jako židovské, byť spíše ve skutečnosti pseudožidovské).
Goetický mýtus vychází z talmudické legendy, v níž Král Šalamoun zapečetí skupinu démonů (72) do mosazné nádoby, kterou pak vhodí do Babylónského jezera. Spoutaní démoni jsou také zavázáni k poslušnosti a k tomu Králi Šalamounovi v případě potřeby sloužit. Je pravděpodobné, že stejným základem se později inspirovali arabští pohádkáři "Tisíce a jedné noci" a vytvořili tak pohádku o Aladinově lampě, což pochopitelně později neuniklo Aleisteru Crowleymu.
Magického Šalamouna lze také postavit do jedné řady s fiktivním Abramelinem, neboť v jeho osobě můžeme spatřovat okultního supermana, ne nepodobného řeckým či germánským hrdinům, kterému pomáhají jak legie andělské a zrovna tak si opanuje i zástupy démonů, kteří se musí podvolit jeho vůli. Tato osoba „magického Šalamouna“ v sobě sice nese jistý rozpor, podobný svému biblickému vzoru, jeho přesah však sahá mnohem dál, podobně jako dosáhly i jisté diferenciace jiné v magii přítomné biblické vzory, např. Melchidezek, (H)enoch, apod.

Z tohoto nadhledu také můžeme ocenit osvěžující reprodukce z evokačního diáře fra. Daniela (Guida Wolthera), bývalého velmistra řádu Fraternitas Saturni (18°, 33°), které ke Goetii Bibliothecy Horev připojil s největší pravděpodobností Josef Veselý. Ačkoliv Goetia ani Theurgia Goetia nikdy nebyly pro FS hlavními řádovými grimoáry, ostatně podobně jako u britského Zlatého Úsvitu, vzdělanější saturnisté věnovali šalamounské magii dostatek pozornosti mimo jiné i díky epické básni z přelomu 9. a 10. století, s názvem „Solomon and Saturn“ XII . Existuje několik pergamenů s tímto dílem, nejstarší z nich je však podobně jako "Edda" psán runami. Báseň zachycuje probíhající filosofickou debatu mezi Šalamounem a římským bohem Saturnem, ve které jsou mimo jiné diskutovány i témata okultní, např. povaha i užití magického čtverce SATOR.

Prapůvod goetie tedy, jak již bylo řečeno, leží ve Starověku a obdobně jako v případě řecko-egyptských magických papyrů se jedná o kombinaci vlivů řeckých, egyptských a hebrejských, které svou syntézou daly základ pozdějším magickým pracovním konceptům, známým dnes jako teurgie a thaumaturgie.
Po rozpadu starověkého světa přežívaly staré magické praktiky v diasporických subkulturách, které dobývány arabskými nájezdníky v 8. a 9. století padaly jedna po druhé, odkud se pak tyto magické svitky dostaly v důsledku křížových výprav do Středověké Evropy. Zde se goetie stala velmi populární, poněvadž i když svým původním zaměřením tak docela neodpovídala lidovým potřebám kouzel (např. proti uhranutí nebo proti bradavicím), přesto představovala svou formou jakýsi magický receptář, ve kterém lze snadno vyhledat entitu, její povolávací sigilum, její kompetenci a zaměření.
S rozšířením vynálezu papíru (13. století) vzrostla obliba podobných grimoárů i v řadách méně privilegovaných vrstev, což pochopitelně vyvolalo reakci Svaté Inkvizice – která nikoliv překvapivě nalezla nejvíce výtisků zakázaných grimoárů v knihovnách svých vlastních kněží, kde tyto knihy vytvářely stínový doplněk k exorcistickým praktikám. Navzdory období pálení knih (později i protestantskými církvemi, abychom byli spravedliví) se ve světě dochovalo něco přes 400 kopií, z nichž některé skončily v průběhu vysidlování do „svobodného světa“ v Americe.XIII
I přes silný tlak oficiálních autorit ranně středověká goetická tradice přežila, přechovávána převážně různými církevními řády. Fragmenty goetické formy lze nalézt ve spisku "De Nigromancia", připisovaném Rogeru Baconovi, nebo i v "Grimoáru papeže Honoria" (Liber Juratus). Tyto knihy obdobně jako v goetii obsahují zaklínání, kresby ochranných kruhů na zem, instrukce ke zhotovení potřebných magických nástrojů apod.
Goetie se stává prostřednictvím prací některých autorů součástí renesanční syntézy magie (Weyer, Agrippa, d´Abano), zatímco např. Pico della Mirandola tuto praxi odmítá.
Vědecká revoluce na poč. 17. stol. vynesla mnohé goetické svitky na světlo, aby se jim dostalo patřičné publikační pozornosti, což vydatně pohnojilo půdu pro moderní období okultismu.
Během takzvaného magického revivalu na přelomu 19. století dochází k historicky stále se opakující události: mnozí okultisté, kteří se zároveň považovali za křesťany, se pokouší od goetických metod distancovat, jakožto od praktik špatných a nemorálních (viz mageía/goeteía, magia naturalis/innaturalis, magie bílá/černá atd.), další část grimoárů znalé veřejnosti byla jednoduše goetickými prameny znuděna. Tento postoj přetrval do ranných počátků století 20., kdy akceptace goetie veřejně známými osobnostmi pomohla tento zdroj prosadit jako validní.
V roce 1898 vychází poprvé Mathersův překlad Goetie i s jeho předmluvou s názvem „Přípravná definice magie“. Nebylo však vydáno více než 500 výtisků, které si rozebrali převážně členové řádu Zlatý Úsvit. Tento překlad v roce 1904 zeditoval Aleister Crowley, opatřil svým vlastním úvodem, předmluvou a přípravnou invokací.
Je zajímavé na okraj podotknout, že podle Moiny Mathersové se Mathers o existenci Lemegetonu dozvěděl původně z krátké zmínky v knize "Zanoni" E. Bulwera-Lyttona a byl možnou existencí těchto grimoárů natolik posednut, až mu jeho žena dle názvu této knihy přezdívala Zan.XIV

Následující nástup nekřesťanských nebo antikřesťanských magických náboženství během 20. století ještě dopomohl Goetii k větší publicitě. Za počáteční rozšíření Goetie mezi pohanské kruhy je přitom zodpovědný samotný zakladatel Wiccy a bývalý člen O.T.O. Gerald B. Gardner, jenž vydal seznam goetických entit a jejich pečetí jako součást své knihy „Book of The Art Magical“, která představovala jeho první verzi „The Book of Shadows“ (Knihy stínů). Stejný soubor duchů i jejich pečetí se touto cestou stal základem pro fantasy válečné hry (předchůdce dnešních RPG her).

I když dnešní crowleyánská edice Goetie, vycházející pod copyrightem řádu O.T.O., obsahuje krom jiného i enochiánské překlady zaklínání, z hlediska syntézy goetie a andělské magie lze ještě zmínit tzv. Goetii Dr. Rudda XV , edvardiánského učence a přítele Dr. Deea, k jehož osobě se však pojí až příliš mnoho neznámých, takže se jedná o poměrně spletitou historii: v prvé řadě není jasné, zda někdo jako Dr. Thomas Rudd skutečně existoval a jestli se jedná o osobu totožnou s oním učencem a výtečným arbitrem, kterého zmiňuje Dr. Dee ve svých poznámkách; za druhé pokud Thomas Rudd existoval, pravděpodobně ani nebyl držitelem doktorátu - alespoň se však dochovaly záznamy, dle nichž měl hodnost kapitána; a za třetí se nejmenoval Thomas Rudd, ale Peter Smart XVI .

Jako poslední příklad velice kuriózní synkreze bych rád na závěr této kapitolky uvedl práci Arona J. Leitche, který srovnává "Menší klíčky Šalamounovy" s praxí čarodějnictví húdú a jemu blízkými náboženstvími vúdú, santeria a palo. XVII
Především se mu podařilo vybrat podobnosti mezi některými sigily a vévé (sigila loa v tradici húdú). Několik ukázek:

Uvedené hledání podobností i synkreze húdú s goetií především na Jihu Spojených států amerických dokládají, že v současnosti se těší velké oblibě přistupovat k mnohým magickým naukám na principu šamanismu = naklonit si nebo jinak získat určitou entitu za účelem individuálního kontaktu, snaha o obdržení vnitřní vize, vzývání bytosti za účelem spirituálního rozvoje, případně též obstarání si pomoci ze strany spřátelené entity v situacích profánního života.

+++

Tento text je věnován saturnsko-marsicko-lunární entitě.

+++

Pozn. autora: Z časoprostorových důvodů bude druhý díl recenze/studie s názvem „GOETIE, 2. část: Tabulky a korespondence“ uveden později, jako doplněk tohoto dílu prvního.

-----------------

Poznámky pod čarou:

I. Goetia, sborník lóže OLDM, překlad Petr z Vlkova, nakladatelství OLDM o.s., 2009.

II.Goetie, čili Menší klíčky Šalamounovy zvané též LEMEGETON, Vladimír Kvasnička, Nakladatelství Vodnář, 2008.

III. Das Necronomicon / Der Kleinere Schlussel Salomonis, Berlin Verlag Richard Schikowski, 1980. Tato verze Menších klíčků Šalamounových vychází společně v jednom svazku s „Groscheovým“ rukopisem Necronomiconu

IV. The Goetia, The Lesser Key of Solomon the King, Translated by Samuel Liddell MacGregor Mathers (1889):
1) de Laurence edition, de Laurence, Chicago, 1916.
2) Hymenaeus Beta (O.T.O.) edition, Weiser, 1985. Shoduje se v těle textu také s internetovými verzemi Mathersova překladu.

V. Joseph H. Peterson, Red Wheel/Weiser, The Lesser Key of Solomon (Lemegeton), 2001.

VI. The Magician‘s Companion, A Practical and Ecyclopedic Guide to Magical and Religious Symbolism, Bill Whitcomb, Llewellyn Publications, 1998. Godwin‘s Cabalistic Encyclopedia, A complete Guide to Cabalistic Magick, David Godwin, Llewellyn Publications, 1999. The Complete Magician‘s Tables, Stephen Skinner, Llevellyn Publications, 2006. The New Encyclopedia of the Occult, John Michael Greer, Llevellyn Publications, 2007.

VII. Skinner, The Complete Magician‘s Tables.

I v naší lidové slovesnosti se traduje příběh „O chalupníkovi, který si přičaroval Šotka“, což je lidový výraz pro služebního démona, zjevujícího se nejčastěji v podobě černého kuřete (Báje českého Pošumaví, Adolf Daněk, 1930). I když se chalupníkovi zpočátku zdála být Šotkova zlodějská povaha přínosem, v důsledku této činnosti se venkovan brzy ve svém okolí morálně zkompromitoval a stal se tak terčem společensko-náboženské ostrakizace. Rozhodl se tudíž očistit svou pověst tak, že se přestěhuje do neznámé vísky a Šotka zanechá ve svém starém stavení. Ale Šotek unikl z kumbálu, ve kterém byl zamčen a jal se skákat po spakovaných zavazadlech a zpívat: „Už se stěhujem, už tu nebudem, jinde krást budem!“ Pouze pro zajímavost, chalupník se nežádoucího familiára zbavil tím způsobem, že společně s ním přišel i o veškerý svůj světský majetek.

VIII. Seznam chyb v překladu i své vlastní návrhy jsem ochoten poskytnout na žádost nakladateli, ať už pro účely vydání errat, nebo za účelem oprav v případném druhém vydání knihy.

IX. V následujícím textu dochází k odlišení Goetie a goetie – pokud je psána velkým písmenem, je tímto míněna konkrétní kniha, s menšími či většími úpravami podobající se Mathersově překladu z r. 1898. Malým písmenem pak v anglosaských zemích bývá zvykem označovat spíše tradici a různé goetické zlomky/manuskripty.

X. Magia naturalis byla vysvětlována jako okultní věda, založená na skrytých silách přírody, tudíž po teologické stránce legitimní (12. až 13. století).

XI. Lemegeton obsahuje těchto pět dílů:
1. Goetie
2. Teurgie-Goetie
3. Umění Pavlino
4. Almadel
5. Ars Nova (dle B. Rowea též občas chybně uváděn jako Ars Notoria)

XII. Viz "Saturn-Gnosis" a "Saturn-Runen", zmínky lze průběžně nacházet na stránkách těchto řádových periodik z různých období lóže.
Mnohem známější sexuálně-bafometické kresby Guida Wolthera si lze také prohlédnout zde.

XIII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.

XIV. Colquhoun, Ithel, The Sword of Wisdom, Howe, Ellic, The Magicians of Golden Dawn.

XV. Skinner, Stephen, Rankin, David, The Goetia of Dr Rudd: The Angels & Demons of Liber Malorum Spirituum Seu Goetia Lemegeton Clavicula Salomanis with a study of the techniques of evocation, 2007.

XVI. Viz několikadílná studie Dana Harma, umístěná zde: http://danharms.wordpress.com/2007/10/27/on-the-shelf-the-goetia-of-dr-rudd-part-1/
(a násl. části)

XVII. Leitch, Aron J., Modern Grimoire Magick: Folk Magick and The Solomonic Path, Journal of the Western Mystery Tradition No. 10, Vol. 1, Vernal Equinox, 2006.

POHAN, CO NA ZEM NESPAD' Z VESMÍRU

2009-02-27T04:10:00.000-08:00

(Zamyšlení nad myšlenkami Johna Michaela Greera v kontextu české okultní veřejnosti)

Catalessi

„Perspektiva se vrací a já si uvědomuji, že to jsou právě věci nehmatatelné, stavy mysli a přístupy ke světu, co formuje kolektivní diskurs kultury a definuje, co kultura na konci ropné éry vůbec může nebo nemůže dokázat. Nejsou to technické záležitosti, co činí naši situaci tak složitou; způsobuje to selhání kolektivní vůle, které v každé zemi průmyslového světa udržuje byť i jen zdráhavé uznání našich obtíží a nejskromnější odpověď na ně zcela mimo pozornost běžné politiky. Dokud nebudou okovy nefunkčního myšlení sňaty z mysli, konstruktivní plány pro svět po ropném zlomu překračující individuální rovinu jsou zbytečně vynaloženým úsilím – protože společnosti, které si neuvědomují jejich potřebu, je pochopitelně ani neuskuteční.“

John Michael Greer, český překlad převzat z: http://www.britske-listy.cz/art/43589.html

„Skutečná moc běžného okultního řádu končí zpravidla za zdmi ‚chrámu‘.“

LPM

Zatímco dnešní české pohanstvo pilně diskutuje na svých blozích, co všechno je a není pohanství, s jakými filosofiemi a aktivitami lze pohanství kombinovat a s čím již nikoliv (dle osobních názorů diskutujících někdy dokonce zaštítěných oblíbenými autoritami), západní společnost je zase o několik pořádných párů kroků před námi. Stoupenci alternativních náboženských směrů totiž pozvolna přestávají působit v zorném poli vzdělanější veřejnosti pouze jako v obecné realitě nepříliš zakotvení podivíni. Tedy jedinci a organizace, co si hrají ve svém únikovém skleníčku RPG hry na živo, a do veřejného prostoru, plného geometrickou řadou množících se problémů , radši moc nevstupují.
Řeč je o všech možných typech krizí, kterými je postindustriální společnost postižena jako puberťákova pleť krátery akné, a také o muži, jenž se nebojí na veřejnosti odhalit jak svoji roli ekologického aktivisty navenek, tak i svou niterní individuálně zvolenou spiritualitu.
Je na čase představit velekněze (the Grand Archdruid) Starodávného řádu amerických druidů (AODA - The Ancient Order of Druids in America), Johna Michaela Greera, který působí rovněž jako aktivista a autor několika okultních i neokultních knih (ve skutečnosti má na svém kontě asi 18 titulů, namátkou Natural Magic: Potions and Powers from the Magical Garden, Circles of Power: Ritual Magic in the Western Tradition, Inside a Magical Lodge, a také články pro časopisy Renaissance Magazine, Golden Dawn Journal, Mezlim, New Moon Rising, Gnosis, a Alexandrii).
Do obecného povědomí se ovšem zapsal prostřednictvím své prozatím poslední a ekosociologicky zaměřené knihy z r. 2008 - Dlouhý úpadek: Průvodce uživatele koncem průmyslového věku (The Long Descent: A User's Guide to the End of the Industrial Age – úryvek zde).

Ačkoliv na konci článku odkazuji na české překlady (zejména ekoaktivisty Karla Dolejšího nebo články Jindřicha Kalouse), které vřele doporučuji k úvodu do Greerova přístupu, přesto si dovoluji vytrhnout několik pozoruhodných myšlenek z kontextu a komentovat jimi některé jevy českých alternativních spirituálních proudů, neboť Greerovy postřehy se vyznačují vzácným darem pragmatických hodnotových soudů.

J. M. Greer, Argumentum ad ignorantiam:

„Minulý týden jsem měl pádný důvod si toto vše připomenout, když tři mé pokusy podnítit kolektivní debatu o těchto věcech – kniha The Long Descent, čtení a autogramiáda v místním knihkupectví zde v Oregonu a poslední příspěvek v mém blogu – vyvolaly tři odpovědi používající velmi různých argumentů k tomu, aby dospěly ke společnému tvrzení. Čtenář mé knihy mi emailem namítl, že jsem podcenil možnost objevení nové technologie, která naši civilizaci zachrání před důsledky ropného zlomu; vážný mladý muž, který se zúčastnil čtení, poté vznesl otázku, co si myslím o možnosti, že stávající krize pomůže lidstvu dosáhnout nového stadia spirituálního vývoje, díky němuž snadno nahradíme fosilní paliva zdroji, které si dosud neumíme představit; nový čtenář blogu mi poslal komentář, který trval na tom, že ropný zlom je iluze šířená podvodnickými elitami, které potlačovaly vynálezy, jež by jinak umožnily každému spotřebovat tolik energie, kolik jen chce.

S každým z těchto tvrzení už jsem se předtím setkal. Od té doby, co tento blog začal tvrdit, že konec éry levné a dostupné energie je přirozeným a nevyhnutelným důsledkem lidské ekologie, která se beznadějně vzdálila možnostem života na konečné planetě, dostal jsem ohromné množství emailů a komentářů trvajících na tom, že pravda je jiná – že tak či onak, z toho či onoho důvodu, lidstvo může získat své vydatné zdroje energie a spotřebovat je, a může navíc rozumně očekávat nekonečné pokračování této praxe. Tři odpovědi, které jsem právě citoval, vůbec nevyčerpávají celé spektrum argumentů rozvinutých na podporu nepochopitelného tvrzení, jsou však rozhodně dobrými vzorky.

Každý z těchto argumentů představuje to, čemu staří logikové říkali argumentia ad ignorantem, argumenty z neznalosti. Všichni tři kritici trvají na přítomnosti faktoru, který aktuálně přítomen není, nemůžeme jej prozkoumat a ověřit nebo vyvrátit jeho existenci – technologický pokrok, k němuž dosud nedošlo, nastávající spirituální transformaci, v niž se slepě věří, nebo spiknutí tak tajné a všeprostupující, že může manipulovat veškerým naším vědomím o znalostech týkajících se světa – aby mohli tvrdit, že ve věci ropného zlomu nemusíme vlastně dělat vůbec nic.

Takové argumenty samozřejmě nic nedokazují. Představují ekvivalent fráze „pak se stane zázrak“. Jejich jedinou ctností je, že nejdou vyvrátit. Právě proto jsou tak populární.“

Odbočíme-li na moment od tématu, Greer popisuje nešvar, který je například pro soudobou magickou/mystickou/okultní komunitu typickým. Sama jsem se nedávno zúčastnila debaty na jednom fóru, v níž jeden z debatérů zastával názor, že jediná správná magie je, jednoduše řečeno, konání zázraků. Zašel dokonce mnohem dál a označil všechny debatéry za „začátečníky“, „ne-mágy“ a „špatné mágy“, a to pouze z toho důvodu, že nepovažovali zázraky typu levitace a materializace za náplň své magické činnosti. Marné bylo poukazovat na historický fakt, že okultní boom 18. a 19. století sebou přinesl spoustu šarlatánů, kteří právě této lačnosti po „zázracích“ hojně využívali ke svému obohacení – ať už to byli zázrační čtenáři myšlenek, média hovořící s duchy či pouze posunovači předmětů prostřednictvím magnetu pod deskou stolu. Mezi těmito usvědčenými šarlatány bychom nalezli i zvučná jména jinak poměrně plodných jedinců, čemuž se nelze divit, neboť jsme všichni jenom lidé a omezenost člověka je nutno brát v potaz (vulgárněji je toto omezení vyjádřeno oxymorónem, že lidská blbost je nekonečná). Naopak případy skromných adeptů, kteří se vyšvihli do „nadlidské“ úrovně, zůstávají nadále tradovány formou ústně podávaných mýtů, který bohužel nelze dokladovat ničím jiným, než opět ústním prohlášením.
Veškeré apely na rozumnou mysl diskutujícího i volání po smyslu zázrakotvorné činnosti byly v konverzaci se zastáncem teorie zázraků marné, což není v podobných typech diskusí až zas takovým překvapením. Pokud je člověk o něčem přesvědčen, jeho názor nezměníte ani pomocí rozumných argumentů. Mnohém více mne však pokaždé zarážejí reakce přihlížejících „tak co tady děláte, když nevěříte na magii?“ apod., čili zdařilé ukázky argumentum ad ignorantiam. Jako by víra v magii nutně znamenala skočit na každý špek!!!

Co tedy pragmatickou víru v magii vyjadřuje, když ne zázraky?

Jak velice vtipně píše Aleister Crowley v eseji „O nebezpečí mysticismu“ (jelikož je tento skvostný esej Čechům opět téměř neznámý, překlad míním časem publikovat na tomto blogu), mág i mystik usilují o totéž, ale oba postupují rozdílnými cestami. Smyslem jejich snažení je dosažení rovnováhy, matematicky vyjádřitelné nulou (0). Rozdílný přístup spočívá v tom, že zatímco mág má za svou „svatou“ povinnost prozkoumat nejzazší hranice svého bytí, matematicky vyjádřeno 1 + (-1)=0, mystik usiluje o totéž pomocí zbavení se svého ega, svého já, matematicky vyjádřeno 1-1=0. Výsledek je tedy stejný, ovšem vyjádřeno graficky, cesta mága zahrnuje mnohem širší škálu než cesta mystika - a o tom to celé je! Jelikož mág rozehrává mnohem více alternativ sebe sama, hledí do očí jak svému „zlému“ já, tak i tomu „hodnému“, kráčí po mnohem klikatější cestě, než je například pokorné klečení v prachu u nohou svého idolu spolu s vyznáváním, že jsem jen prach u nohou „xxxxx“ – doplňte libovolnou modlu. Vhodnou satisfakcí mága za tuto námahu poznávání nezmapovaného je potom schopnost adekvátně reagovat na různorodé životní situace, jež mu příjdou do cesty, na které má mystik reakci předem danou a zpravidla i předepsanou (není-li pokrytec a žije-li skutečně podle toho, co vyznává).

II.

Vraťme se však mnohem úžeji k Greerově aktivismu a k jeho myšlenkám zaměřeným na ekologii. Ačkoliv Greer pochopitelně nepřináší jednoznačná řešení, tedy zázraky, velkou pozornost věnuje špatným myšlenkovým postupům, zkreslujícím mapám, falešným mýtům, kterým má lidstvo sklon propadat (viz např. úvodní citát). S výčtem oněch nešvarů pak souvisí jak omezené a částečné pochopení, tak i nedůslednost v jednání.
Za nedůslednost a cestu, kterou hromadně dochází ke zkreslování map „reality“ považuji osobně ten fakt, na který občas někteří z diskutujících v rozličných debatách poukázali už přede mnou: tedy že ačkoliv se mnozí pohané odvolávají na „víru předků“ či něco starodávného, většina z nich má s životním stylem „předků“ jen máloco společného. Ti, kteří jsou vidět, se v rámci dnešní společnosti zaměřují spíše na tvorbu svých internetových prezentací, na přednášky a na společenské akce než na soběstačné farmaření v sociálně nepříliš rozvitém prostředí zemědělských usedlostí – zde prosím s úctou o prominutí všechny ty, kteří nejsou mediálně známí právě kvůli tomu, že dřou na polích od rána do večera a na internet jim nezbývá čas. Rozdíl mezi cargo vírou a životní realitou pak spočívá v tom, že v řadách pohanstva nalézáme spíše religionistu nebo filozofa než např. zemědělce či stavaře.

„Naučte se užitečným dovednostem, které vám v deindustrializované ekonomice umožní pracovat - například v oblasti dodatečné izolace domu, která ho učiní obyvatelným při vynaložení menšího množství energie. V tomto historickém okamžiku je víra, že vám peníze zajistí živobytí, v zásadě sebeklamem; bude to nejspíš sebeklam vytrvalý, ale ti, kdo se ho zbaví a přizpůsobí život radikálně odlišné ekonomické realitě, si patrně povedou lépe než ti, kdo se ženou za nadějemi věku, který kolem nás právě končí.“[i]

Romantiku přírody podle mých zkušeností vyznávají zejména ti, kteří v životě neobhospodařovali záhonek větší než metr čtvereční a žijí v panelákovém bytě či bytovce, takže veškerý zátěžový enviromentální dopad odfiltruje domovník, ať už se jedná o odhrnutí čerstvě napadeného sněhu z chodníku nebo o výměnu žárovky na chodbě. Okrajově jsem byla přítomna jedné osobní „tragédii“, kdy městská žena, původně prodávající v okultním knihkupectví, propadla kouzlu venkova, kam se i se svými dětmi přestěhovala a dokonce byla i schopna získat grant ministerstva zemědělství na ekologické pěstování brambor. Asi po roce jsem se od jejích blízkých přátel dozvěděla, že uvažují o tom přestat za ní jezdit, ačkoliv se zprvu na své výjezdy velice těšili, poněvadž ona žena byla najednou permanentně utahaná, sedřená, sociálně nezajímavá a působila po všech stránkách depresivně. I když to z úst přátel vyznívá naprosto příšerně, jiní tak upřímní nebyli a celou záležitost nechali potichoučku zajít do ztracena. Až donedávna její situace nedávala žádnou naději na happy end, nicméně při současných kolapsech ekonomiky kdy se blíží doba, ve které peníze nebudou mít žádnou hodnotu a budeme odkázáni na bartelovou směnu, nabude tento druh hospodaření jiného rozměru. To však nemění nic na tom, že je to pořádná dřina.

III.

„Jednou z těch zajímavějších věcí, které se objevily v nedávných debatách o budoucnosti zemědělství po ropném zlomu, je přetrvávající moderní sklon hledat jednoduchá řešení komplexních problémů. Jeden takový příklad jsme viděli před pár týdny, když čtenář na diskusi o kompostování odpověděl komentářem, v němž tvrdil, že kompostování bylo ztrátou času a místo něj jsme se měli věnovat mulčování. Pro ty, kdo se příliš nevyznají v současném organickém zahradničení, stručně vysvětlím: Mulčování znamená navršit na povrch půdy tenkou vrstvu nekompostovaného organického materiálu – listí, trávy, nebo co že máte zrovna po ruce. To přispívá k udržení vlhkosti v půdě, omezuje růst plevele a mění organickou hmotu zpět v humus, který zúrodňuje půdu a umožňuje ji lépe obdělávat. Zejména v suchých bioregionech jde o klíčovou techniku organického pěstování potravin.“[ii]

Docela nedávno jsem byla přítomna rituálu, kdy jeho nadšení pohanští provozovatelé poněkud „pozapomněli“ s úklidem střepů skleněné nádoby, která byla předešlého večera dramaticky rozšlapána. Tento přístup si troufám v širších souvislostech přisoudit dnešní singles módě, která vede členy společnosti k dětinskosti = vyhýbání se zájmu o něco víc než jenom o své vlastní potřeby.
Poslední otázkou, ke které směřuje i aktuální anketa tohoto blogu, je osobní podíl každého jedince. Neříkám, že se všichni musíme vzdát svých volnočasových aktivit ve prospěch zlepšení životního prostředí, pro začátek by však stačilo s největším možným nasazením sebeupřímnosti zvážit, jaká omezení a zásady si může jedinec vytyčit v souladu se svým současným životem a přesvědčením, abychom v rozumné míře nepřispívali k destrukci této planety.

Recyklujete odpad? Máte na zahradě hnojník, kde kompostujete organické odpadky z vaší kuchyně? Odnášíte jednostranně potištěné papíry např. do mateřské školky, aby na ně mohly děti kreslit? Záleží jenom na vás, jakou formu šetrnosti ke svému okolí si zvolíte či která z možností by mohla být při vašem životním stylu konkrétně vám přístupná.
A proč je toto téma tak důležité i z hlediska pohanské spirituality? Řada pohanů považuje své entity za skutečné bytosti, nikoliv pouhé principy, které stojí v jejich hodnotovém žebříčku na nižší příčce. Docela se potom divím, že jim k tristnímu stavu životního prostředí jejich entity nic peprného neřekly. Matka, která zahrnuje své ratolesti bezmeznou láskou a ignoruje přitom, že děti mažou kečup po stěnách, kadí v kuchyni na podlahu a likvidují veškeré zařízení bytu, je omezená a hloupá bytost, a na její hloupost doplatí ona sama i její potomstvo. Spousty otázek vyvstanou na mysli: Copak pohanské bohy nezajímá životní prostředí? Je jim fuk, co jejich uctívači dělají, jakým způsobem žijí a jakými cestami přispívají k ničení této planety? Pokud tyto otázky zůstávají mimo zájem těchto „přírodních“ bytostí s výmluvou, že jim jde pouze o „spiritualitu“, upřímně pochybuji, že by takové bytosti mohly člověku něco hodnotného dát či nějak pomoct. Nebo se snad doposud neaktualizovali z dob, kdy měla příroda převahu nad člověkem a nad nějakou ekologií nemělo smysl lámat si hlavu?
Jestli je více zajímá způsob, jakým je lidé uctívají, před „životním stylem“, kterým lidé žijí, tedy jak pohané realizují svou víru v praxi prostřednictvím svých skutků, nestojí ani za rozjetý padesátník, poněvadž jsou to pokrytci.

Články J. M. Greera na Britských listech (v českém překladu): http://www.britske-listy.cz/aut/2662/art.html

Blog J. M. Greera: http://thearchdruidreport.blogspot.com/

Poznámky pod čarou:

[i] J.M.Greer, Investorská iluze, http://t.blisty.cz/wholeissue.rb
[ii] J.M.Greer, Greerův receptář: nikdo nemá ponětí o tom, jak by měla vypadat ekotechnická civilizace, http://www.blisty.cz/art/39590.html

HALÓ, TADY CTHULHU

2008-11-14T22:24:00.000-08:00

Zatímco kolem letošních dušiček si načasovalo české vydavatelství b4u publishing vydání Dunwichské hrůzy s ilustracemi Santiaga Carusa, v anglosaských zemích uvedl časopis Rue Morgue informaci o (chystaném, nebo snad již dokončeném) dokumentárním snímku režiséra Franka Woodwarda s názvem Lovecraft: Fear of the Unknown (Wyrdstuff Productions, 2008).
Tento snímek na první pohled zaujme především tím, že v něm vystupují se svými komentáři známé osobnosti jako Neil Gaiman, Guillermo del Toro, John Carpenter a další. Složení zúčastněných i to skromné, co sám režisér utrousil, napovídá, že se tento film zaměřuje na popkulturní impakt lovecraftovských mýtů, které přesáhly hranice díla a žijí si v rámci současné kultury Západu svým vlastním životem.

Trailer:
http://www.youtube.com/watch?v=s5gPVGkZbP8

PHIL HINE - PRACHAOS

2008-09-26T06:40:00.000-07:00

Aneb "Manuál magie chaosu"

Foto současné podoby Phila Hinea (vpravo), publikováno se svolením autora,
(c) Mark Pilkington

Prachaos
Nakladatel: Vodnář
ISBN: 978-80-86226-88-0, EAN: 9788086226880
Originál: Prime Chaos
Formát: 242 stran, 22x15cm, česky, vázaná vazba
Rok vydání: 2008 (1. vydání)

Je mou milou povinností informovat rostoucí čtenářskou obec tohoto weblogu, že se momentálně pod knihkupeckými pulty objevila nová kniha nakladatelství Vodnář, překlad Phila Hinea Prime Chaos, v češtině jako Prachaos (manuál magie chaosu). Opatrný výraz "pod pulty" uvádím záměrně proto, poněvadž jsem v pátek obdržela z brněnského knihkupectví na Skleněné louce zprávu tohoto znění:

"tak hinea mám v obchodě... tedy zatím v krabici...doufám :o)))))))"

Že tím odesílatel mínil knihu, a nikoliv autorovu mrtvolu, lze doložit krom jiného i aktuální fotografií současného Hinea, což je docela překvápko.
Tři roky totiž nebylo možné se s Philem Hinem spojit, tento předtím velice vstřícný člověk nereagoval na maily, dokonce ani od svých přátel (které jsem s tím otravovala též).
Někteří jedinci už začali spekulovat, že může být mrtvý, na což jsem úkosem házela podmračené pohledy. Neboť jsem Hineovi věřila natolik, že jsem uvedla do jeho podrobného životopisu s názvem Phil Hine - MacGyver magie chaosu, že jednou z MacGyverových vlastností bývalo objevit se, uznal-li to mistr sám za vhodné.
Což se v tomto případě stalo synergetickou shodou přibližně v momentě, zrovna když bylo české vydání knihy v tiskárně - jak jinak. Každopádně, jsme rádi, že Phil i kniha jsou na světě a ten, kdo zatím postrádá podpultové kontakty, a přesto chce knihu co nejdříve, nechť se obrátí přímo na KOSMAS.

JEDNA, DVĚ, ZVÍŘE SI JDE PRO TEBE!

2008-09-14T07:02:00.000-07:00

(Soror F.F.L.)

CHEMICAL WEDDING, 2008, Bruce Dickinson/Julian Doyle

Klíčové termíny: Review, sexuální magie, symbolismus, Aleister Crowley, theléma.

Osmého září proběhla ve Velké Británii slavnostní premiéra filmu Chemical Wedding, jehož scénář je dílem Bruce Dickinsona (Iron Maiden), režie a scénaristických úprav se ujal Julian Doyle (jeden z méně známější členů Monty Python). Pochopitelně, věci znalí s napětím očekávali, zda ona svatba „Panny“ s „Hroznýšem“ thelémě skutečně přinese něco zajímavého. Fanoušci se těšili na premiéru, zasvěcení trousili své rozumy, s nimiž prakticky do vydání filmu nešlo polemizovat. Např. Joloplondon v recenzi na IMDB jako jeden z mála hodnotil film pěti hvězdičkami ještě před oficiální premiérou a pěl ódy na to, jak tento opus boří zaběhaná hollywoodská schémata. Je tomu však skutečně tak?

Úvodní scéna filmu se odehrává v roce 1947, kdy do Hastingsu (sic!) přijíždí mladý John Symonds společně se svým přítelem Alexem, aby tam navštívili umírajícího Crowleyho. Jejich příjezd je dobově podbarven Hallovou a Russellovou taneční skladbou Hush Hush Here Comes the Bogie Man (překlad tvoří dvojsmysl s jazzovým tanečním stylem boogie, ve filmu použito v přibližném významu „Tiše děti, bubák přichází“), která znamená stylový předěl po maidenovsky ortodoxním úvodu prostřednictvím tracku The Chemical Wedding, z konce let devadesátých.
Oba dva mladí mužové se setkávají s Crowleym, jenž je přivítá všem thelémitům notoricky známou formulí: „Do What Thou Wilt Shall be the Whole of the Law,“ a Symonds promptně odvětí: „Love is the Law, Love under the Will.“
Na což stařík v podání Johna Shrapnela potěšeně přikývne hlavou, a ačkoliv je jeho zdravotní stav skutečně špatný, přesto s přehledem energicky tahá za nitky a zcela ovládá scénu, v čemž mu Symonds i s jeho přítelem nemohou sahat ani po kotníky. Teatrální vystoupení však naruší nepříjemná událost, která následně vyústí Crowleyho smrtí. Při kontrole Symondsem doručené pošty Crowley náhle zjišťuje, že americký vynálezce raketového paliva Jack Parsons není schopen dostát svým závazkům a zaslat slíbený šek, neboť se nechal zmanipulovat jistým spisovatelem science-fiction. Což Mistra natolik rozčílí, že následkem toho cca do pěti minut umírá, aniž by stihl vykonat svůj dlouhodobě plánovaný rituál. Jak film naznačuje, příčinou smrti není infarkt a akutní bronchitida (jak uvádějí životopisci), jako spíše kapánek přepísknutá „medikace“, kterou si Crowley sám naordinoval a i aplikoval. Před svým posledním vydechnutím však ještě dokáže dotekem jediné ruky zmrzačit Symondsova přítele Alexe natolik, že tento stráví celý zbytek života na vozíčku - poněvadž Crowley se domnívá, že mu chce událostmi dočista zpitomnělý mladík ukrást hodinky (symbol času Crowleyho života). Podle očitých svědků byly Crowleyho mrtvole skutečně v nestřeženém okamžiku několik hodin po smrti (dne 1. prosince 1947 v Netherwoodu) ukradeny zlaté hodinky, přičemž pachatel nebyl dopaden.

První kapitola, jakožto předznamenání hlavní dějové linie, představuje zcela jistě to nejlepší, co nám snímek Chemical Wedding přináší – jemné narážky na Parsonse a jeho incident s Hubbardem (jehož jméno ve snímku není vyřčeno nahlas, snad aby se předešlo případným protestům ze strany Toma Cruise a ostatních scientologů), či postavu Johna Symondse, která rovněž nepostrádá svou předlohu v žijící osobě. Dala by se zde odpustit i jistá drobná literární nadsázka, životopisné odlišnosti včetně pompézních gest, sloužících k uvedení do děje diváků hlavně z řad ne-thelémitů, neboť Crowley byl v reálu dobře zpraven o stavu amerických lóží O.T.O., založených W. T. Smithem a aféru Hubbard/Parsons/Babalon-Moonchild vedl už po nějakou dobu v patrnosti, i když jí nemohl nijak zabránit. V úvodní prequelové scéně nechybí ani další charakteristické rysy, které mají za úkol přiblížit osobnost velkého mága, jako sexuální narážky, citace z egyptské mytologie, šachy a Crowleyho uhrančivé vystupování. Perverzní gesta a samotný Crowleyho skon působí sice na můj vkus lehce bulvárně, nicméně bych se i přes tento negativní dojem dokázala přenést na bázi výkladu, že se jedná o pověstný černý humor, jenž je Doylovým invenčním vkladem – pokud by kvalita zbývající části byla schopna tento směr podpořit. Což ovšem tak docela není.

Největší bolístko filmu spočívá v tom, že zbývající dějová linie nijak nevybočuje z vyježděných kolejí klasického, komorně laděného hororu, stává se vězením žánru, místo aby lámala hollywoodské formule - jak bylo přislíbeno.
Po mnoha letech se prostřednictvím vědeckých experimentů podaří oživit ducha Aleistera Crowleyho, který se vtělí do koktavého a mamlasovitého profesora klasické literatury jménem Oliver Haddo (Simon Callow), jehož image i vystupování se následkem této posedlosti změní naprosto k nepoznání. K impregnaci osoby profesora duchem dojde prostřednictvím experimentálního přístroje pro virtuální realitu, jenž je vyvíjen na půdě univerzity v Cambridgi. Počítačový program je mimo původní vývojářské plány krapet poupraven počítačovým „geekem“, pravověrným Crowleyho stoupencem příslovečného křestního jména Victor (stejně jako Neuburg).

Zastavme se na chvilku u významu titulu filmu: chemická svatba. Tento termín, původem z alchymického názvosloví, představuje sjednocení feminní a maskulinní stránky, což je v souladu s některými okultními přístupy chápáno jako jinotaj pro operace sexuální magie, ať již se jedná o smíšení tělesných fluid obou polarit (elixír), nebo přímo o samotný tělesný styk. V rámci scénáře je užití této magické technologie zaměřeno na přenos Crowleyho ducha do nového těla, dalšího v pořadí jeho úspěšných inkarnací, které v minulosti čítaly slavné osobnosti jako Hrabě Cagliostro nebo Elifas Lévi. Namísto aby byla chemická svatba pojata metaforicky ve smyslu emanace ducha, jako (AL)chymická svatba Christiana Rosenkreuze, hororové ladění Chemical Wedding operuje s doslovným přenosem v rámci reinkarnace a se starými známými „zapovězenými“ rituály, čímž se také Crowleym posedlý Haddo přiřazuje k notoricky známým postavičkám z anglických hororových příběhů 19. století, někam po bok Drákuly, Frankensteinova monstra, Jacka Rozparovače nebo nejlépe k rozdvojené osobnosti Jeckylla/Hydea. Osobně toto zploštění Crowleyho osobnosti a jeho posun do podoby psychopatického násilníka připisuji z autorské dvojice Doyle/Dickinson spíše Dickinsonovi, který jako by scénář vytvářel skrze optiku Harrisovy úspěšné písně The Number of the Beast z r. 1982, např. cit.:

„Torches blazed and sacred chants were praised, as they start to cry hands held to the sky, In the night the fires burning bright, the ritual has begun Satan's work is done, 666 the Number of the Beast, Sacrifice is going on tonight.“
(Album The Number of The Beast, Steve Harris/Iron Maiden)

V tomto duchu ani následující část scénáře nepřináší žádné originální nápady či rituály, pouze se nám dostává staré známé rádobysatanistické mystiky, milionkrát recyklované skrze urbanistické legendy: planoucí svíce, hořící kadidlo, krví nakreslené obrácené pentagramy nad krbem a konečně i lidská obět v podobě zavražděné prostitutky, jež byla kvůli špatné barvě vlasů nehodná úlohy Šarlatové Ženy. Drobné crowleyánské výstupy, včetně performance na začátku Eleuzínského večírku, by mohla charakterizovat mírně poupravená slova italského experimentálního dua Theléma:

„Walking with Crowley in my head, Aleister Crowley is not dead!“

Jednou z Haddových motivací se totiž stává získávání přívrženců, jako ostatně za starých časů, a potom přesvědčit pokud možno každého, že je živoucím vtělením Aleistera Crowleyho. Dekadentní humor v podobě lejna na Symondsově sekretáři či močení do řad posluchačů klasické literatury mi osobně nijak dojem nekazily, neboť scény nepostrádaly jistou dávku černého humoru, narozdíl od nesmyslného násilí, kterého se Crowleym posedlá osoba dopouští. Crowley za svého života nebyl zrovna žádné dobračisko, přesto však dával přednost intelektuální aroganci před primitivním násilím, a co se týče osobních vztahů, jednal velice pragmaticky, ke svému vlastnímu prospěchu – ačkoliv dokázal být i velkorysý. I po stránce fikce se nejedná o žádné terno. V době, kdy nám média předkládají intimní detaily různé kriminální činnosti, včetně incestů, znásilnění, vražd a týrání vlastních dětí, nepředstavuje profil drobného násilníčka zanechávajícího po sobě spousty usvědčujících důkazů nic nového.
Mezitím mladá studentka žurnalistiky Lia (Lucy Cudden) za pomoci hostujícího Dr. Matherse neúnavně pátrá po odhalení záhad kolem profesora Haddo, přičemž odpověď na její otázky se jí určitě nebude líbit. Ve třech dnech totiž musí být vykonána sexuálně-magická operace, nutná k definitivnímu zmrtvýchvstání Velké Bestie, a k tomuto rituálu je nezbytně nutným instrumentem rudovlasá kněžka Babalon – k čemuž je plně kvalifikovaná díky barvě svých vlasů právě Lia.

Nyní, když už byl zhruba načrtnut děj a rovněž i vyjmenovány slabé stránky scénáře, bylo by také spravedlivé zmínit to dobré: většina ze scén nepostrádá zajímavé barevné temperování či propracovanou hru světel a stínů (Julian Doyle), nepřehlédnutelné jsou i symbolické exprese. Např. jak již bylo na začátku zmíněno, coby psychologické narativní složky je využit symbol hodinek, jenž se ve filmu objevuje ještě několikrát. Podruhé se setkáváme s nástěnnými hodinami, kterým chybí ručičky – představují Haddův vnitřní čas, vymknuvší se kontrole, a posedlý Haddo tak postrádá schopnost ovlivnit svou vlastní sféru činů. Další použití této symboliky je příliš názorné a vhodné spíše do Harryho Pottera, neboť Crowleyho zlaté cibule se v Symondsových rukou po mnoha desetiletích pauzy zase roztikají, jakmile Mistrův duch obživne atd.
Callowem zahraný přerod z profesora Haddo na Aleistera Crowleyho rovněž působí přesvědčivě a jak také zmínil velšký výtvarný umělec Ivor Davies ve své review u Mandraka, Callow svou roli zahrál s půvabem profesionála, bez ohledu na nedostatky scénáře.
Davies uzavírá do značné míry pravdivou předpovědí, která film Chemical Wedding odsouvá do řad béčkové tvorby: „Pouhá tři slova by mohla charakterizovat tento film: rovnou-na-DVD!“
Jakkoliv mi nezbývá, než s tímto verdiktem souhlasit, přesto film doporučuji alespoň jako formu relaxace během ošklivého nedělního odpoledne – ale nic víc neočekávat! Thelémité nechť následně sáhnou do knihovny a spraví si náladu nějakým oblíbeným Crowleyho textem.

6/10

PODCAST STRÁŽCŮ OCCULTNA a další...

2008-08-12T23:49:00.000-07:00

Vzpomínáte na Kmen neobyčejných, jejich podcasty, ve kterých bohužel v současnosti nepokračují? Nezoufejme! Další ze zajímavých okultních podcastů nalezneme u Occult Sentinelů, tedy zde.
Z rozsáhlého archivu lze doporučit (nejen) poslední přírůstek, zajímavou diskusi s Philipem H. Farberem, který se dlouhá léta zabýval enochianem, aby následně přešel na neurolingvistiku, metaprogramování, které kombinuje s ceremoniální magií. Což mi umožňuje krátkou vzpomínku na nedůvěřivé obličeje vždy, když jsem prohlašovala, že enochiánské étyry, arkány tarotu nebo runy jsou mentální místa, čili místa v mysli, které mají jistý organizační charakter (viz má vlastní teorie mentálních boxů a rovněž i teorie dálnic, okresek, polňaček, zkratek a objížděk, které tyto boxy spojují).
Farber dospěl k něčemu podobnému, o čemž se rozepisuje v knize "Meta-Magick: The Book of ATEM: Achieving New States of Consciousness Through NLP, Neuroscience and Ritual". A pokud Vám nebude stačit Farberovo vysvětlení věci u Sentinelů, můžete si ho ještě vychutnat zde:

http://www.blogtalkradio.com/Ascending-Way

SKRYTĚ NONŠALANTNÍ POHRDÁNÍ... ...aneb MAGIE CYNIKOVA

2008-05-22T01:23:00.000-07:00

V průběhu této minipoutě po zajímavých magických paradigmatech a koncepcích, kterou jsem slavnostně zahájila předchozím textem „MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE“, bych dnes pro změnu ráda představila doktora Stephena Edreda Flowerse (aka Thorsson), runového mistra a šéfa setiánského řádu The Order Of The Trapezoid. Je totiž autorem nadmíru zajímavé koncepce, kterou uvedl na světlo Middgardu r. 1986 v časopise Runes.

Sám Flowers se inspiroval Mortensenovými tvarovými koncepcemi, dle nichž lze jakýkoliv obraz či fotografii rozdělit na čtyři základní vzory:

1. Diagonální (rovná čára nebo blesk)
2. „S“ tvar, oblouk, zatáčka
3. Trojúhelník (ostré tvary, zuby…)
4. Kompaktní, dominantní masa

Pokud se zajímáte o automatickou kresbu, runy, Sparea apod., jistě už začínáte tušit, že se jedná o jednoduchou tvarovou klasifikaci, která se může hodit jako prostinký průvodce výtvarným i magickým světem, koncept, pomocník, nikoliv však dogma.
K jisté potřebě dělení dříve či později přistoupí každý runový mistr, jak se to stalo i Ianu Friesovi, jehož koncepci jsem využila pro svou vlastní praxi i pedagogickou činnost, směřující k předání magického použití automatické kresby. Fries diagnostikuje čáru na základě plynulosti a tlaku a svá zjištění dělí do tří alchymistických principů:

1. rtuť – rychle načrtnutá čára, tenká s občasnými přerušeními (kompenzovat pečlivostí)
2. sůl – tlustá, pomalá, do papíru vtlačená čára (kompenzovat plynulostí a rychlostí)
3. síra – ostré tvary, místy vryté, místy tenké (kompenzovat plynulostí)

Když se vrátíme k postmoderní citaci Flowersovy citace Mortensena, předmětem kresby, sigila, fotografie etc. musí být něco (předmět), co zaujme, a tím se také dostáváme k naprosto cynickému zhodnocení našich citů a pohnutek - klíčů k našim zájmům. Hlavními motivy, do nichž lze redukovat vše ostatní, jsou:

1. Sex
2. Sentiment
3. Úžas

Flowers příliš praktického využití nenabízí, ve shodě se satanistickými myšlenkami podotýká, že lze využít pro menší i větší černou magii (rozuměj v rámci koncepce TOS, tedy dělení na praktickou magii v každodenním životě a „egomagii“ – magii hledání své thelémy, xeper či čeho všeho, co dle této magické praxe slouží k seberozvoji či je jeho podstatou.) Dodává však, že aplikováno na výše uvedenou tvarovou magii, tvar č.1 a 3 zobrazuje sex, tvar č. 2 sentiment (což je jemnějším aspektem sexu) a tvar č. 4 je ve významu úžasu, mystéria.
Zkusme však zajít trochu dál:
Hledáme-li perpetuální zdroje psychické energie, určitě je tam alespoň jeden z výše uvedených elementů, přičemž synkrezí s alchymickými principy je sex – síra, úžas – rtuť a sentiment – sůl.
Pokud zdroj vyschne, je to pravděpodobně způsobeno tím, že životodárná složka již vyčpěla.
Tato trojice představuje zároveň i recept, jak uvařit dobrý rituál, performanci, napsat zajímavou knihu, složit hudbu, nebo stvořit nové magické paradigma. Např. v hudbě
- se sentiment zaměřuje na harmonii,
- sex na přesnost a rychlost (což se podobá jak koncepci Frey/Freyja,hard sex/soft sex, ale i rozhovoru s indickým tablistou, který jsem nedávno četla a jenž zmiňoval své potěšení nad tím, že v Česku studují perkuse i ženy, což hudbu obohacuje o harmonii, neboť muži bubnují více na přesnost a rychlost, zatímco ženy často odlišují i zvuky jednotlivých úderů...).
- úžas v hudbě potom zastává prvek překvapení, neobvyklá pojetí či experimentální přístup.

Zpětně, pohlédneme-li na úspěšné a chytlavé magické směry, alespoň jeden z výše uvedených citů probouzejí či nabízejí.
Sex – nahé kněžky, sexuální performance, zasvěcení, tantra (Wicca, satanismus, theléma, reussovsko-crowleyánská koncepce sexuálních stupňů, tantrické workshopy etc.)
Sentiment - Chodíte rádi do přírody, na procházky, pokochat se liduprázdnou krajinou? Zachvěje se vám s pohnutím srdce, když spatříte velkolepost božího zákona etc. etc.??? (Čarodějnictví, novopohanství, mystické křesťanství, meditace pod fíkovníkem, vikingský přípitek etc...)
Úžas – hlubiny lidské duše jsou nevyzpytatelné, Boží plány vysoko nad těmi našimi… (new age, psychotronika, mystéria, tradiční koncepce, které dávají „odpovědi“ na základní „otázky“ etc…)

Nutno však varovat, že budete-li na „kouzla“ či „pozlátka“ (ve smyslu charm, glamour) pohlížet výše uvedeným analytickým způsobem, riskujete, že dopadnete jako člověk, který při pohledu na Měsíc vidí čísla, jeho poloměr, složení, váhu, dráhu, kterou toto těleso opisuje a nevšimne si poetiky místa a času. Proto je dobré umět obojí přístup zkombinovat, umět si to uŽÍT, ale nebýt nevědomým, hloupým…

(2008, Catalessi)

MYTHENFORSCHUNG BRICOLAGE

2008-05-06T02:59:00.000-07:00

Konstrukční motto:

Bricolage je název výtečného alba brazilského rodáka Amona Tobina, žijícího toho času v Londýně, jehož lámané rytmy a nasmyčkované samply vycházejí pod štítkem labelu Ninja Tune a představují tak svižný soundtrack k postmodernímu myšlení, zatímco my klopýtáme po městské dlažbě a přelézáme archeologické výkopy z dob minulých. V původním významu slova bricolage se jedná o výraz, označující konstrukci sestavenou z fragmentů, útržků, prostě něco zbastlené dohromady ve stylu „do-it-yourself“.

Už několik týdnů procházím městem a hlavou mi letí lámané a nepravidelné rytmy, žánrové matrice, v jejichž mezerách a pauzách se odhalují struktury stylotvorně odlišné, které jako chapadla prostupují odspodu a rozlézají se po vyšších rovinách. Kolik mají nad sebou různých rovin a pater? Přemýšlím nad různými fragmenty a nad tím, jak je zpracovat a jaký druh vzájemné souvstažnosti jim alespoň z literárního hlediska propůjčit.

Mit Hilfe des Mythos - Mythenforschung bricolage (teil I.):

UPG, SPG a CG

Zaujal mne praktický fenomenologický koncept, který pochází z knihy Kaatryn MacMorganové Wicca 333: Advanced Topics in Wiccan Belief (1970-1980, tiskem 2003), a rozpracovává různé úrovně gnóse (gnóse nikoliv ve smyslu vehicula magického záměru, ale v tom tradičním významu, čili poznání, mýtus, osobní víra). Dělení MacMorganové je založeno na principu verifikovatelnosti (nikoliv tedy falzifikace).
Z hlediska magie chaosu by se tato metoda dala porovnat s klasifikací magických úkonů, založené dle Raye Sherwina na výsledcích, stejně tak je i srovnatelná s praktickým přístupem řádu IOT k novým technikám, které bývají klasifikovány jako neověřené až do té doby, než dojde k jejich verifikaci.
Dělení Kaatryn MacMorganové se sestává z:

UPG (unverified personal gnosis), neověřená osobní gnóse – hypotéza, která doposud čeká na svou verifikaci. Předpokladem k tomu, aby mohla postoupit do obecného vědomí, je alespoň nepatrná možnost ověřitelnosti, min. verifikovatelnost subjektivní. Pak následuje:
SPG (shared personal gnosis) sdílená osobní gnóse - více osobami, nejlépe nezávislými na sobě.
CG (confirmed gnosis )- potvrzená gnóse.
Jedná se o SPG a UPG, které se během času staly buďto součástí “objektivního”
vnímání světa, nebo obecně známým mýtem a vešly tak do povědomí lidstva.

Mezi SPG a CG existuje jistý drobný rozdíl, který si dovolím vysvětlit na jednom příkladu:
Jakkoliv bylo v době mého dětství oblíbeným SPGéčkem tvrzení, že pokud malé dítě spolkne žvýkačku, může mu to slepit střeva, z medicínského pohledu spolknutá žvýkačka obvykle pouze projde trávícím traktem a je vyloučena ven z těla. Nejedná se tedy o případy a pozorováním ověřenou CG, přesto však onen mýtus přetrvává jako odstrašující SPG - zvláště když začnou děti vychovávat rodiče, kteří sami byli vychováváni stejně.

PS: Kolem roku 2000 nám kdosi s kamarádem vtiskl do dlaně CD s titulkem, napsaným nedbale lihovou fixou, který jsme pracně dešifrovali - jsa oba okultismem pokřiveni - jako "Amontown". Naše dvoučlenná SPG byla po určitou dobu zaměřena na poslech Amonova města, abychom ji nakonec nechali rozplynout pod vlivem obecné CG - Amon Tobin.

PPS: Ve wikipedickém článku je jako jeden z nejznámnějších brikolážistů označen MacGyver. Úplnou pointu si nechám pro sebe, až cca za měsíc Vodnář vydá Phila Hina, pobavíte se (snad) i Vy...

Catalessi

UPG a bricolage na wikipedii:
http://en.wikipedia.org/wiki/Unverified_personal_gnosis

http://en.wikipedia.org/wiki/Bricolage

BIOSFÉRA (energetický vampýrismus)

2008-02-16T02:00:00.000-08:00

Klíčové termíny: energetický model, psychický vampýrismus, pránický vampýrismus, volt, nabíjení magických nástrojů, urban-šamanismus, egregorové.

Motto: - Na počátku devadesátých let vyšel v Omni článek, ve kterém psali o projektu Biosphere 2- uvádí ve svých rozhovorech Nor Geir Jenssen, jenž je duší stejnojmenného ambientně elektronického projektu Biosphere. Původní projekt samozřejmě vyjadřoval skleník uprostřed arizonské pouště, ve kterém se skupinka lidí pokoušela po určitý čas přežít, aby na tomto základě vědci získali data, která by mohla být použitelná např. při osidlování Marsu či během dlouhých cest astronautů do vesmíru. Dodejme, že Jenssenovi se zalíbilo toto jméno, poněvadž biosféra je organická část země.

V počátcích tento článek nesl pracovní název „ZLOSFÉRA“. Avšak díky kultivačnímu a socializujícímu účinku Jenssenovy hudby, kouzlu mutace termínů, schopnosti posunu paradigmatu a (popperovské) selektivní paměti, které všechny mohou být podceňovanými klíčky k zámkům magické mutace či k proměně, jsem zvolila pojmenování stávající. Také z podpůrčího důvodu, že se tak kýčovitě neupíná k problematice metafyzického „zla“, která ovšem není zcela zanedbatelnou veličinou. O co se tedy jedná?

Stručně a dopředu prozrazeno, tématem tohoto článku bude vyhledávání silných a „živých“ energií a následnějejich koncentrace do zvoleného předmětu (tvorba předmětu síly) či lokace. V mém případě posloužila koule skleněného „sněžícího“ těžítka (viz obrázek).

Než se vrhneme na praktické připomínky, vyvstává ještě v této souvislosti několik zajímavých teoretických otázek, ke kterým se pokusím přiřadit několik myšlenek.

1. Jaké energie jsou pro postindustriální dobu nejvhodnější? Staré grimoáry nebo řádové iniciační systémy operují s planetárními nebo s živelnými energiemi. Předměty síly zastupují zpravidla pohár, meč, dýka, lampa apod.
V modernějším provedení se z těchto energií staly osobněji zaměřené zářiče, jako např. Reichovo orgone, mesmerismus či jiné různé typy magnetismů, pomocí nichž se mnozí velcí mágové slušně živili jako léčitelé či magnetizéři (např. Paříž, 19. stol., kde lze za všechny jmenovat famózního Oswalda Wirtha, učitele Joséphina Péladana.) Problém však zůstává, že magnetismy a orgone sebou nesou přídech šarlatánství či podvodu, zatímco planetární a hvězdné vlivy se v prostředí města stávají mnohem více abstraktními pojmy, než tomu tak bylo v dobách, kdy člověka živelné kvality obklopovaly na každém jeho kroku.
V dnešním umělém prostředí je chladné světlo tchajvanských zářivek větší realitou, než Velký vůz tam kdesi za hradbou světel magistrály (viz. pozn. č. I). Člověk může strávit v klimatizovaných komplexech delší dobu, aniž by přišel do kontaktu s denním světlem nebo přirozeným deštěm, jako v dokonalé biosféře či aldisovském sci-fi skleníku.
Není však důvod k sentimentálnímu oplakávání starého světa, lépe, je to zbytečné, poněvadž důležité zůstává uvědomit si vazby dnešního městského života. Dopravní zácpy, MHD, pohyb&přeprava, živoucí tepny & denní cykly oné sítě živoucího městského organismu, který nás obklopuje. Ať již tedy pohyby synchronicity naší vezdejší souvisí se skvrnami na Slunci, nebo s oním bájeslovným Černým Sluncem (které se ostatně mně a mým přátelům saturnistům zjevilo jako gravitační pole, vlekoucí nás nemilosrdně za sebou), nebo výslednou synergii způsobují konjunkce či opozice, z naší perspektivy se ukazuje nejdůležitější komunikovat s tím životním prostředím, které nás přímo obklopuje – tedy primárně s lidmi, jejich činností i výtvory - jako s jistým výsledným interface-m, rozhraním, plochou prolínání onoho vnitřního a vnějšího prostoru.
To sebou zákonitě nese své výhody a nevýhody, lidé jsou jakožto přijímače každý svým způsobem pokroucení a stejně tak je obtížné intelektem pojmout i zakřivení vlastní - natož pak někoho druhého, nicméně právě onen úhel tohoto zakřivení se ve výsledku může podílet na situaci nejvíce. Jakkoliv tedy komplikovanost intelektem nastíněná může způsobovat deprese, máme zde ještě intuitivní „tělesnou“ inteligenci, o jejímž rozvíjení (v horším případě drezúře) nebo hýčkání (odměňování) bude řeč někdy příště, kdy se opět budu věnovat svým oblíbeným tématům, jakými je orgasmus, tělesná inteligence a plavba v proudu „živelného já“.

2. Jsou z hlediska denní magie vhodnější fyzické rituály nebo elegantní myšlenkové konstrukce? Osobně jsem trochu staromilec a tak mám ráda pořádně a fortelně odvedenou práci. Takže každopádně upřednostňuji fyzické rituály před „pouhou“ představivostí, neboť jako člověk, který v době svého dospívání dobrovolně tři roky praktikoval poměrně přísně vymezené křesťanství dobře znám rozdíl mezi „pořádnou“ večerní modlitbou na kolenou vedle postele a její light variantou, odehrávající se v teple peřiny. Je zcela zjevné, že v tom druhém případě není problém celou věc odfláknout a usnout uprostřed „hovoru s Bohem“.
Pokud jsem si tedy ze své křesťanské minulosti neodnesla nic jiného, tak alespoň cennou zkušenost, že lepší než pokrytecké předstírání jakékoliv činnosti je vůbec to nedělat, pokud to dělat nechcete.
Člověk používá magii sám pro sebe a proto je lepší, při vší úctě k sobě sama, si to udělat tak nejlépe, jak jen to jde a neplýtvat s vlastním časem i silami. Zdravé sebevědomí a sebeúcta nás přiměje vážit si úsilí vlastního a z toho pak pramení i úcta k času někoho jiného. Magie vyžaduje koncentraci a cokoliv prožitelného a pocítitelného je schopno tuto skutečnost podpořit, jako například fyziologické reakce, gnóse, fyzické nástroje či záchytné body sloužící k fixaci pozornosti, se počítá jako cenný prostředek, sloužící k překonání bariéry.
Kdyby všechno záleželo jenom na astrálním cestování či myšlenkových procesech a čarování by se odehrávalo jako mentální akt niterní představivosti - jaká by při tom všem byla pojistka, že se tento proces nespustí samovolně, ale pouze jen ve chvíli, když si to budeme skutečně přát? Proč je neuskuteční vše, co řekneme (např. výrok „To je v piči...“:-)?
Je to jednoduché, dle mých zkušeností funguje obecné zeslabení působnosti všech mentálních procesů, byť i třeba nějakým zážitkem zpočátku vybičované vědomí se časem uklidní a síla klesne na původní hladinu, jakož je i pomalým procesem regrese umenšena i v případech denního tréninku.
Zůstává jisté „ale“, cenzor, pochybnost a váhání, které visí nad vším, co nás napadne a zeslabuje účinnost myšlenek a realizaci našich očekávání. Naše myšlenky a naše touhy sice stále programují realitu, avšak symboly, magické nástroje, gesta, fyziologické procesy, chemické látky či jiné hračičky zesilují jejich účinek a není důvod tvářit se, že ne, snažit se být bohem, jehož každá myšlenka je samovolně splněna, někdy i předem. Magie i alchymie vyžadují kontrolu nad procesem.

PRAKTICKÁ ČÁST

Biosféra jako zdroj - Pránický vampýrismus jako metoda a „magický předmět“ jako koncentrátor voltu

1. Obstarejte si předmět, který budete magicky nabíjet. Procesem této techniky je přejímání energie z cizího zdroje, tedy sjednocení a nabíjení se touto energií a následovné odevzdání této energie do kondenzačního předmětu. Měl by vyjadřovat podstatu účelu nebo být jiným způsobem sympatický. V mém případě jsem si zvolila skleněné těžítko s Buddhou. Vhodné jsou různé amulety, přívěšky, prsteny, upomínkové předměty. Méně vhodnější jsou části těla, neboť efekt je založen na vymísťování (viz. bod č.6).

2. O energii, vampýrismu apod. se dočtete spoustu polopravd, touto problematikou se zabývají zhusta mladší osoby, aniž by měly nějaké napojení na současné mezinárodní organizace (viz. pozn. č. II) či alespoň konkrétnější představu, jak tyto věci fungují. Dovolte mi tedy ještě poslední malou teoretickou odbočku k oblasti moderního vampýrismu: vampýři jsou jednou z menších podskupin fanoušků gotického životního stylu. Dělí se na dvě další podskupiny: tzv. „sang“, kteří pijí krev od vybraných dárců, pomocí níž získávají energii a druhý typ, zvaný „práničtí vampíři“, nebo také psychičtí vampýři, což už názvem samotným poukazuje, že tento druhý typ si hledá svou oblast zájmu spíše v metafyzických zdrojích. Čerpání z těchto energetických toků funguje na obdobných principech, jako reiki, tedy japonský způsob léčby doktora Mikao Usuiho (viz. pozn. č. III) .
Nejlepší přenos tedy funguje pomocí kontaktu: dotekem, koncentrací na pocity, které v člověku dané psychoenergetické pole zanechává, pomocí odebrání „vzorků“, které posléze klademe jako obětiny pod voltický předmět apod.
Původní název „zlosféra“ měl připomínat, jak nám naše moderní prostředí včetně našich spoluobyvatel uštědřuje řadu stresových situací, takzvané negativní energie, o které v městské zástavbě skutečně není nouze a které můžeme snadno vampýricky odčerpávat, protože jejich působitelům rozhodně nechybí a štědře se o ni dělí s širokým okolím. A co je hlavní, je ji možné také modifikovat! Protože oblíbenou, ale naprosto zavádějící mentální zkratkou bývá věřit v koncept, dle kterého čerpáme negativní energii, pomocí níž pak můžeme škodit.
Chyba lávky! Energii (metafyzickou, pochopitelně) lze transformovat a používat k jakémukoliv účelu, tedy i k pozitivnímu. Pokud se necítíte na kontakt s negativní energií, rozlučte se s opravdovou magií a vyberte si třeba nějaké náboženství, nebo nacvičujte denodenně banishingy. Šaman, jako ostatně představitel každé pomáhající profese, musí počítat s tím, že se občas dostane do kontaktu s něčím špinavým, „ektoplazmickým“, hnisavým, nemocným či patogenním. I když se zrovna nemusíte orientovat na oblast pomáhání svým bližním, i když jste zaměření spíše na misontroph urban-magiq, pořád je to urban-magie a vy jste v těch sračkách taky, ať už to chcete nebo ne. Však právě toto iniciovalo Váš zájem o urban-magii, ne?

3. Rituál přenosu: jednu z excelentních ukázek moderního šamanismu lze spatřit ve filmu o problematických mladých jedincích Chana-wooka Parka I'm Cyborg, But That's Ok (kritiky je film nazýván také jako asijská Amélie z Monmartru).
V jistém okamžiku šamansky stylizovaný hrdina, „psychický zloděj“, od svého „klienta“ odnímá negativní a nechtěnou vlastnost, které se onen "klient" touží zbavit.
Šaman postupuje tak, že mu nasadí mu na hlavu přílbu z papíru, čímž dotyčného vymístí z běžné reality (pomineme-li, že oba dva jsou chovanci psychiatrického zařízení).
Sklopí hledí a tím mu zakryje výhled, nastaví jeho ruku dlaní vzhůru, postaví se za něj a odpočítává pozpátky směrem k nule.
Nakonec zakřičí: „Transfer!“ A dotyčnému plácnutím do dlaně nechtěnou vlastnost „sebere“. Domnívám se, že uvedený příklad je krásnou ukázkou práce šamana, existují však situace, které vyžadují delikátnější jednání.
Psychického vampýra můžete spatřit na kraji hloučku, ve kterém se něco dramatického odehrává. Např. srážka dvou automobilů, přičemž oba dva řidiči se vzájemně obviňují z toho, kdo havárii zavinil. Drobná pobledlá postavička psychického vampýra postává nenápadně na pokraji hloučku, který se kolem obou dvou utvořil a pokud by mu vůbec kdo věnoval pozornost, mohl by spatřit jenom nenápadného bledého jedince, který si něco sám pro sebe mumlá a kutí.
Takových pošuků je v dnešní době ostatně plno, nemyslíte? Pokud nelze zdroj metafyzické energie kontaktovat, je potřeba si obrazně zapamatovat situaci, včetně dialogů a pocitů, které ji provází. Jste spisovatel, který popisuje konfliktní situaci včetně všech aspektů, gest zůčastněných, jejich verbálních výpadů, které ji provázejí a charakterizují.

4. Zaparkování energie: pro práci s vaší biosférou (např. stolní těžítko) je dobré si předmět pojistit, že bude sloužit jenom vám. Nechcete přece jednou přijít a spatřit, jak Vaší biosférou otřásají ruce Vaší partnerky/partnera, potomka či ctěného předka nebo úplně cizí osoby. Každopádně je dobré vědět, že svou mentální a emocionální práci máte pod kontrolou jenom vy sami. K tomuto účelu si lze stanovit heslo, pro něž je vhodné zvolit nějakou „chytrou“ metodu, dualitní tvar. Hesla mohou být jak magické formule, které můžete převzít či sami si utvořit, tak čistě vaše vlastní novotvary. Z určitého úhlu pohledu mohou být chápány i jména různých entit a inteligencí jako hesla ke kýženým stavům.

5. Jak pracovat? Ano, základ je v koncentraci na zvolený obraz tak, aby byl operatér schopen vyvolat identický vzruch, který prožíval, když do sebe absorboval energii v jejím přirozeném prostředí. Oživit onen obraz ve své paměti, mysli i představivosti. Máme-li k dispozici materiální předměty, fetiše, přichází čas k jejich použití. Dojde-li k posunu prožitku, který způsobí zkreslení energie, není to na škodu, pokud výsledek neztratí na síle. Obrazy vyžadují moment koncentrace, který je možné shrnout do určitých mentálních i pocitových symbolů: éthyrů, hladin vědomí, emočních stavů, fonémů, morfémů a lexémů atd. Koncentraci je nutno podpořit technikami gnóse, vhodné jsou spíše statické, mantry, dechová cvičení (dýchnout na předmět), pozice smrti (asány, stadhy atd.), přikládání předmětu k částem těla a jiné fyziologické triky, pomocí nichž si pomáháme ke změně stavu (viz hypnóza, sugesce a autosugesce, kde bývá např. používáno lusknutí prsty).

6. Rady na závěr: raději z počátku pracujte s jedním nebo menším počtem nábojů, nesnažte se nacpat do předmětu síly co nejvíce.
Zvládnete-li pracovat sami se sebou a se svým nábojem, zkuste do hry zapojit další osoby, které vědomě potřebují léčbu nebo pomoc v nějaké oblasti. Buďte ale opatrní, poněvadž tím vpouštíte na hřiště další osobu.
Každý máme svého šéfa a i duchovní poznání se svým způsobem nevymyká pravidlům hierarchie. Pokud nechceme sloužit cizímu pánu či bohu, je potřeba utvořit si vymístěné vlastní „já“, egregora, umělou inteligenci nebo daimona, jehož cíle nejsou ovlivnitelné našimi proměnlivými emocemi nebo pohnutkami a vůči našim pochybnostem jsou tyto bytosti neochvějně imunní (tuto problematiku rozpracovávám jinde, ve spojitosti se svou letitou praxí v saturnském řádu, nicméně mám za to, že to zde bylo alespoň důležité nastínit). Při energetické práci s další osobou je potřeba koncentrovat se na egregora jako na zdroj autority (každý máme svého šéfa).

Poznámky pod čarou:

I. Jak říká Meyer v projektu Haujob: „Japanese lights are burning longer!“ (and faster).
II. Ještě jednu radu: pokud se dostanete do kontaktu s organizací, která má svou základnu ve Městě jablek a za svého vůdce Otce Sebastiána, zapamatujte si poznávací kód: „The Black Veil“. Ti, kteří o věci vědí víc také přesně vědí, o čem mluvím...
III. http://www.reiki.org/FAQ/HistoryOfReiki.html

URBANŠAMANISMUS III

2007-12-27T13:24:00.001-08:00

Tři a půl poznámky: k tématům masových atraktorů, k Temnému archetypu „Sexus Nexus Misantrop“(1), k novým formám geneze mytologie pro nejmenší - i se svými (nejen genderovými) kýči a klišé -(2) až k ukázce možného apokalyptického vyústění přehnaného sociálního darwinismu, paralelně s nástupem nových filmů o "rychlých zombies"(3). Půlpoznámka na závěr: hudební rituální kulisa k oživení "Fake Deamona"(1/2).

Foto: Jan Havlásek, Lednové barvy.

1) Generace X a masové atraktory
Poslední týden před vánocemi se před urbanšamankou rozevřely skleněné dveře hračkářství Sparky´s, kde se jí naskytl pohled jako ze snímku „Stalingrad“. (Technická poznámka č.1: jednou z podstat informační magie je neustálé srovnávání prožívané zkušenosti s netříděnou základnou „astrálních“ zkušeností, tedy i těch zprostředkovaných filmem či knižně.) Scéna zobrazovala pomalu se sunoucí dav, hlava poklimbávající na hlavě, jak vojáci spící za stoje v životodárné děloze opuštěné zemljanky, což také představuje jednu z nejsilnějších a nejdojemnějších scén filmu „Stalingrad“ – a nejsilnějším společným poznáním z obou „front“ je bolestné uvědomění si, že dovnitř se už nevejde ani noha, takže člověk/urbanšaman/voják udělá nejlépe, když zahájí ústupný manévr.
(Btw: jeden z důvodů, proč tak rádi dospělí nakupují hračky je ten, aby si pak s nimi mohli bez ztráty na sebehodnocení beztrestně hrát, pod záštitou činnosti, během níž úspěšně či s menším úspěchem předstírají, že se věnují svým dětem - ale o malých rytířích na koni, vojáčcích a miniaturní vojenské technice na dálkové ovládání podrobněji až jindy.)

Jsem rozenou členkou tzv. „generace X“, dítě ze silných sedmdesátých ročníků. Už od raného věku mi bylo dáno pomocí mnohých mikrotraumat pochopit podstatu života v širším kolektivu, který sice zajišťuje standardní potřeby, ale nadstandard je rozdělován pomocí jisté hierarchické optiky, protěžování „oblíbenců“. Z jiného konce, zdroje zvláštních pozorností jsou omezeny a jednotliví žadatelé se často ocitnou v převisu. Konkurence. Člověk člověku vlkem. Pokud máte také to štěstí, získali jste řadu cenných tréninkových zkušeností už v dětství, přímo z mateřské školky či z tepla rodného hnízda.

- Taky jste alespoň jednou dostali na kreslení balíček pastelek, kde chyběly ty nejdůležitější barvy?
- Také jste trpělivě čekali, až paní učitelka rozdá lopatičky na písek (Děcka, netlačte se!), jejichž zásoba těsně před Vámi došla? (A máte to! Kdybyste to neztratili a nezničili, tak by se dostalo na všechny!)

A spousta dalších zážitků, od plastelíny až po studijní nebo pracovní příležitosti. To je život, zákon města a pokud zrovna nemáte k dispozici „tlačenku“, zbývá už jenom magie, jako ten nejlepší zdroj, jak si v rámci životní konkurence alespoň trochu přilepšit život. A nenechat se oblbnout mazánky, kteří magii připisují kde co, jenom aby byli zajímaví, ale ve skutečnosti nikdy žádnou magii ani nepotřebovali. Prostě vtip spočívá v tom to nevzdat, učit se, ale neadorovat prázdné ikony, které z člověka dělají blba, součást masomlýnku a pěšáky na odstřel. Vykonstruovali jsme problém, který naše intuitivní vědomí (tělo) vnímá automaticky. Všudypřítomné obklopení člověka ve městě druhými lidmi, s nimiž je nucen se dělit o prostor, někdy i docela malý: hromadná doprava, výtahy, návaly na různých kulturních akcích, v restauracích apod.
Jedním z nejdůležitějších městských pravidel je znalost „atraktorů“, proto je důležité si pro ně vypěstovat jakýsi „cit“, schopnost vjemu. Atraktory jsou vzorce, které mají v chaotickém pohybu vyšší přitažlivost, větší náboj atraktivity a tudíž přitahují pozornost a usměrňují "pohyb" většího množství jedinců ve svém okolí. Bez ohledu na konkrétní hodnocení jednotlivce se některé stavy, skutečnosti, věci a jevy považují majoritní většinou za výhodnější než jiné a tudíž jsou předmětem snahy k jejich získání a vlastnění. Kdo dokáže předvídat a vidět před sebou atraktory, ten také ví, kam se bude stádo ubírat. A také si brzo naučí vybírat jiné zdroje, alternativy osobního rozvoje, poněvadž kde není dost pro všechny a je nutno tlačit se společně s davem, je lepší objevovat méně přeplněné atraktory, jiné cesty k cíli a vlastní studny. Tomu se říká cesta osamělého bojovníka, aktivní filosofie urbanšamana, která může pomoct. Musíme si nalézt svou vlastní "dělohu", ve které není tak narváno.
Další pomůckou k tomu, jak vyvolat tento stav vědomí se mohou stát následující tři cvičení.

První cvičení: hra na hrubou neznalost atraktorů nebo synchronicity za účelem jejich zjevnějšího odhalení.
Jedná se o dosažení cíle za pomoci negativní techniky. Naučte se neuhýbat a budete překvapeni, jaké míře nátlaku zvenčí běžně čelíte! Kdo všechno má zájem na tom, aby se mu člověk přizpůsobil a podřídil! A přitom Vám nehrozí bezprostřední destrukce, když se nepodvolíte. Obcházíte-li kaluž a ten proti Vám se rozhodne pro stejnou cestu, neuhýbejte na méně výhodnější stranu. Motejte se v dopravních prostředcích, hledejte pro sebe tu nejlepší cestu a pozorujte, jak konfliktní při tom dokážete být a s jakými výsledky. Umíte předvídat? Víte, co se stane? A máte nervy na to nadechnout se zhluboka a jít do konfliktu? Toto cvičení berte vážně a zaznamenávejte si výsledky, i ty sebenepatrnější, reakce Vašeho okolí i způsob, jakým dávají najevo své postoje. Nezměnilo se nic? Buďto to neděláte pořádně, nebo jste si moc nebrali servítky už před tím. Změnilo se hodně? To je dobře. Pokud chcete praktikovat i mimo ulici, pořiďte si literaturu o „řeči těla“, jejíž pravidla se snažte porušovat. Podobně jako Truman v „Truman show“, unikněte ze zlaté klícky reality show kolem Vás. Režisér bude mít dneska prostě smůlu.

Druhé cvičení: výběr alternativní gnóse, akcelerace vlastního pohybu pomocí vstupu do jedoucího vlaku .
Seznamte se s nějakým kulturním hnutím, které jde proti proudu. Pokud možno si vyberte nějaké méně známé, např. „Residents“ jsou dnes již známým fenoménem, vy si ale vyberte například „Negativland“ – antikomerčně zaměřenou uměleckou skupinu, která vešla v širší známost především díky svému konfliktu s popovými komerčními giganty U2. Ideologii zvolených exotů absorbujte a po určitou dobu vnímejte jako svůj vlastní řídící prvek.
Obě dvě cvičení praktikujte až ad. absurdum, teprve až k momentu, kdy nabýváte silného odcizení a získáte pocit, že jste sektou sama pro sebe. Mějte to pod kontrolou! Vyvarujte se sice masových atraktorů, ale když už vstupujete do jejich vod, mějte na paměti svůj cíl, jako misi, kterou je potřeba splnit.

Cvičení číslo 3: Temný charakter jako „Sexus Nexus“ i sociální misantrop (sexus = pohlavní pud, nexus = spojení).
V dnešní době se člověk může dočíst spoustu naprostých blábolů o temném charakteru, jakožto o bizarně pokřivené sado-masochistické postavičce, točící se na řetězu vášní a tužeb a toužící ke svému pohlaví připoutat to, díky čemuž ono pak stoprocentně stojí/vlhne. Kašlete na tyto směšné žvásty. Ad. Sexus Nexus: stokrát lepší - než narcisistně superexoticky pojatý sex, za atmosféry kožených doplňků a chřestících řetězů - je dobře se pomilovat. Silný a hluboký prožitek, který v sobě nese nádech věčnosti.
Ano, temný charakter je misantrop, který si jde za svým. Zbytečně neubližuje ani nezabíjí, nevrtá do věcí, po kterých je mu houby. Nekompenzuje si na druhých svou malost, poněvadž nedopustí, aby se stal malým. Ví, že veškeré podtrhy na lidi, které si pouští k tělu, by se mu nevyplatily a proto s nimi raději jedná na rovinu. Například taková myšlenka povolávat nějakého démona do sexuální partnerky či partnera je mu tedy přirozeně cizí, stejně jako svazování a připoutávání si k sobě tzv. kouzly lásky. Podle rytířského pravidla: Každému, čeho je hoden. Má svou vlastní etiku, pokud se člověk k někomu po delší dobu zle chová, může se mu to také pěkně nevyplatit.
Další potlačené problémy vznikají především z nedostatku odvahy udělat věci na správném místě, následkem čehož začíná mysl hrát různé lži a straní jim před krutou pravdou. Člověk se pak raději zabývá zbytečnostmi, namísto aby řešil to, co je třeba. Se zodpovědností sama k sobě, což rozhodně nepředstavuje totéž jako nezodpovědnost.
Temný charakter tedy řeší problémy tam, kde vznikají, tím pádem je nepřenáší do jiných vztahů a situací. Nepěstuje si zlé myšlenky, kolovrátky sebenasírání se svými vlastními traumaty a honění „bychů“ - pramenící z neschopnosti kdysi v minulosti se náležitě vyhranit, ukázat si, co se mu líbí a co mu vadí a říct své „ne“ - tedy ve všech případech neschopnost adekvátně reagovat, komunikovat a řešit problémy. Temný charakter se nadechne a jde do toho, i když ho za to zprvu zrovna v jeho okolí nemilují. Klidně, chladně, bez zbytečných emocí a divadýlka udělá, co je potřeba. V tom spočívá tento druh luciferské Temnoty, konat činy, odvažovat se k akcím či reakcím, které ve své době nepatří zrovna k populárním, mohou-li být vůbec kdy některými dotčenými bytostmi pochopeny. Za sebou však tato Temnota skrývá Světlo, poněvadž pomáhá napřimovat pokřivené cesty. Ze své osobní zkušenosti, za dobu, po kterou praktikuji výše zmíněnou „saturnskou chirurgii“, tedy cca 5 let, mohu potvrdit, že jsem zaznamenala i jisté narovnání „křiváckého“ myšlení lidí kolem mne, se kterými se musím stýkat. A to i přesto, že nekompromisně zastávám některé názory, s nimiž oni hluboce nesouhlasí.

Malá rada závěrem: Abyste se v hodnocení sebe, druhých či během hledání inspirace nenechali zmást povrchními extravagancemi, snažte se věci a osoby posuzovat podle toho, zda o něco jde a nebo ne, jestli tady skutečně o něco běží, existují-li hráči a s jakým cílem hrají hru a jestli mají adekvátní protihráče, soupeře. Cui bono? Vždy je mnohem snadnější odvázat se a předvádět se před partou přátel, anonymně na internetu než v prostředí, kde je v sázce holá existenční podstata. Nenabádám k bezhlavému riskování, spíše ke střízlivému odhalení psů, kteří štěkají, až už je zloděj za kopcem. Poslední ze cvičení rovněž pomáhá člověku pochopit kým skutečně je, i se svým přesahem do mikrosociální sítě.

2) Urban-mytologie pro nejmenší
Každá změna v kolektivním vědomí a nevědomí vyžaduje svou mytologii, své vlastní pohádky, mapy, které odrážejí vnitřní cítění současné společnosti prostřednictvím jejich tvůrců a úhlů, ze kterých svůj postřeh přinášejí. V současné době ještě pořád spousta psychoanalytiků připouští, že moderním pohádkám prostě nerozumí a uchylují se zpátky k červené Karkulce. Pokusme se tedy načrtnout klíč k pochopení moderní mytologie současných pohádek:
Nebude řeč o konstantní oblibě alternativních japonských animé, jako spíše o místy trochu kýčovitější masové produkci, která plní kina a dvd-půjčovny.
Hlavními hrdiny moderních pohádek z kreslířských dílen Walta Disneyho a počítačů Pixaru se stávají personifikovaná zvířátka: lesní zvěř, zvířata domácí, krysy, mravenci a jiná havěť, obývající člověkem zapomenuté koutky měst. (MraveneCZ, Život švába, Šarlotina pavučinka, Rattatoulie, Spláchnutej, Škaredé kačátko a já, Za plotem, Garfield šokuje.) Všimli jste si, jak zvířátka připravují děti na všudypřítomné obtíže, učí je, jak se nenechat přejet koly auta nebo autobusu, jak přežít cestu kanálem a neutopit se, jak se vypořádat se zlými psy nebo jak si osvojit řízení automobilu a pomoci tak svým zvířecím (rozuměj nedospělým tedy ne-lidským) přátelům? A v neposlední řadě také, jak si to vyřídit s nepohodlnými lidmi.
K tradičním „hodným“ zvířátkům přibývají optikou příběhu vidění „kladní“ hrdinové z rasy krysí, švábí či mravenčí, čili dříve odvrhovaná či opomíjená strana. Odráží se zde vliv antidiskriminační kampaně? Ale tak okatý průnik symboliky...
Oblíbený model je ústřední postava v trablích, většinou smolař, outsider. Účelem a výsledným produktem tohoto dramatu je až šablonovitě aplikované prozření, nalezení Thelémy, svého sebeuplatnění. Máme-li trochu štěstí, jsou gagy použité v pohádkách alespoň trochu slušné. Ad. dramata, ze kterých se mohou malí šamani poučit: zvířátka stěhují svou kolonii, musí se naučit ovládat dopravní prostředky a různé stroje. Poselství: nebojte se techniky. Zvířátka trpí lidskými nemocemi z lidské stravy, poselství: držte se dál od kávy, přeslazených nebo přesolených cukrovinek či hranolek, mohou mít pro váš mravencosviští bioživůtek neblahé následky. Což je urban-rada přímo aktuální, vzhledem k soudobým trendům.
Dalším rysem je boj proti představiteli negativnímu charakteru, který má lepší prostředky nebo postavení, než hlavní hrdina, ale využívá je necitelně. Rozhodně neplatí, že moudřejší ustoupí, jak nás za dob dětství odbývali dospělí a dávali nám lehkomyslné rady naprosto k ničemu. Čili tohle tady bylo vždy. Pokud po tobě někdo jde, měl bys aktivovat veškeré své síly a vyburcovat maximálně svůj intelekt, abys s ním dokázal patřičně zatočit!
A co puberta a hledání protějšku? I téhle parkety, obývané dříve Princi a Princeznami, se zmocnili naši zdatní prasáci, krysáci, kachňáci, mončišáci a všechna ta havěť. Z genderového hlediska se vytváří klišé, poněvadž příběh bývá vyprávěn převážně mutujícím hlasem dospívajícího mládence, který usiluje o žádoucí, překrásnou a většinou i chytrou hlavní hrdinku. Nejčastějším důvodem, proč s ním ona ztrácí čas, je především jistá dávka mateřského soucitu, který v oné jinak dokonale nafoukané a sebevědomé „cool girl“ hrdina vyvolává, takže se často ocitáme v převrácené verzi Pygmalionu. Spoluutvářený charakter se pochopitelně v posledním momentě únosnosti cizích pravidel vzbouří, vyrukuje s touhou udělat věci po svém a změnit „tradici“, což se nakonec může ukázat i přínosem (pokud se jedná o osobnost, která se skutečně s onou praktickou verzí tradice seznámila, zachovala si pohled z venčí a byla tak schopna zkombinovat naučené s intuitivním a kreativně zvládnout situaci).
Pro ženskou polovičku přináší příběh ovšem nepříjemný imprinting povinností Ariadny, neřku-li rovnou Arachné: o svůj protějšek se musí postarat, vychovat si jej ku větší užitečnosti a praktičnosti, provést ho zdárně labyrintem, ačkoliv zosnování toho všeho bude zpravidla následně odsunuto na druhou kolej a pozornosti se v budoucnu bude těšit erbovní výšivka toho, který ehm... no... píchá... To ovšem pohádka řeší pohádkově: bude-li to ten pravý, pečlivě vychovaný férový charakter, vytáhne hrdinku sebou na piedestal a bude schopen veřejně přiznat i její podíl na společném blahodárném díle. Blablabla...
Na jednu stranu sice odplivuji fuj, poněvadž v režimu negativních zvratů reality zde následným postupem vidím potencionální manipulátorky se sexem, jejichž jedinou devizou je duševní a nejlépe i fyzická frigidita, anebo lze popřát pevné nervy zamilovaným naivkám při čekání na nějaký vděk, pramenící z chatrných společenských smluv. Co když vytoužená odplata dobrem za dobro a pomocná ruka v hodině potřeby nepřijde? Přes tato všechna zatajená životní úskalí, která se neřeší - na druhé straně mi tyto moderní pohádky připadají jako souhrn mnohem užitečnějších rad a vzorců do života, než ty, které dávají submisivní nány jako „Pyšná princezna“ nebo Nastěnka.

Existují však určité hranice, které přetrvávají, jedná-li se o témata obtížné vysvětlitelné dospělému, natož dítěti: nenalezneme tedy broučí "gay" párek ( cenzurou prošli i Teletubies), nebo jsou skutečně řídké nekamuflované momenty, kdy se zvířátka naučí používat kámen, aby rozbila výlohu obchodního domu - což by zpochybnilo řadu nejistých dalších hodnot.

3) Apokalypsa sociálního darwinismu
Všímáte si, kolik se v poslední době objevilo snímků o „oživlých mrtvých“? Ale mnohem zajímavějším fenoménem mi připadá jejich evoluce, kdy se z pomalých až (důchodcovských) nemotorů vyvinuli v rychlé a krvelačné bestie, které si jdou za svým? Samozřejmě to má své vysvětlení, noví draví mrtví jsou dílem zmutovaných virů, s nimiž si lidstvo s neopatrností jemu vlastní pohrávalo. Ukázkou, mluvící za všechny může být jeden z novějších snímků, I Am Legend s Willem Smithem v hlavní roli, i když se zde v pravém slova smyslu nejedná o mrtvé. Ačkoliv vypadají úplně jako oživlé mrtvoly (srovnatelné s filmem 28 dní poté), ve skutečnosti jsou "nakažení", tedy nemocní. Zkusme však na problém nahédnout z odlišného úhlu. Naši agresivní „mrtví“, jdoucí si za svým, mohou představovat naše neméně agresivní spoluobčany, kteří se zhlédli ve vidině naprostého sociálního darwinismu. Orientace na „žádné závazky“, „žádné povinnosti“, jenom samé výhody. Zmrdi, měnící se ve zmrdobijce a zmrdobijci, měnící se na zmrdy, ten věčný koloběh, výměna sil mezi nenávistí, egoismem a mezi pojetím spravedlnosti radikálů, se kterým splývá ve smyslu „účel světí prostředky“. Ne, není to kázání ve smyslu gándíovském, čeho všeho bychom se měli vzdát pro dobro všehomíra, je to poukázání na skupiny lobistů, radikálně hrající o svůj zisk, kteří jsou schopní se kvůli tomu i porvat, zabít, nebo si vytyčit jako nepřítele matku s kočárkem, poněvadž panu manažérovi necitelně přejela kolem jeho natěsno zaparkovaného auta u předzahrádky "jeho" oblíbené obědové hospody. Ne, oni si nepřipadají divní a povzbuzují se k ještě hlasitějšímu řevu, grrr, grrr, tady budou padat hlavy, a mozkýýýýý...
Shledali jsme tedy paralely v zápletce filmů o „zombies“, poněvadž od šedesátých let se rychlost pomalé zombie znásobila, oživlá mrtvola zesílila nad poměry běžného živého člověka, navíc zatíženého péčí o něco dalšího (ve filmech až předimenzované drama sebeoběti, viz. znova 28 dní poté a I Am Legend), ke společenským změnám, odehrávajícím se v rozmezí stejného období: jako je patrný ústup gerontokracie z čelních pozic, které nedobrovolně uvolnili nové šlechtě s "ostrými lokty". Ačkoliv se to přes mé subjektivní podání nezdá, přehnaně nehodnotím a nedělím na dobré/špatné, pouze zdůrazňuji ono odcizení "moci" a zjednodušení, jak jsou tito nedostupní vnímáni symbolicky ve vztahu k "normálu".
Tato paralela jde také ruku v ruce s reálnou situací, která by mohla nastat, přerostla-li by úroveň sociálně darwinisticky jednajících jedinců = oživlých „mrtvol“, ze stavu tolerované menšiny a vyvolala-li by zvrat systému (viz. Teorie her, počet altruistů a egoistů ve fungujícím systému, řetězové hry, letadla apod.).
Oživlé mrtvoly nestrpí odpor a už rozhodně nemohou nechat nic být jen tak, jdou hned po všem, co se kde šustne.
Jaký rozdíl je tedy mezi nimi a načrtnutým Temným archetypem, Sexus Nexus? Živí mrtví se do tohoto jednání destrukce zamilovali a neumí jinak, i vůči svým nejbližším, jen kořistnit, polykat jejich mozky a živoucí tkáně, vyživovat své mrtvé tělo jiskrami života, který tím také odsuzují k zániku.
Urbanšaman/ka neudělá špatně, bude-li si vážit všech, kteří jsou schopni tu a tam ukázat, že jsou ještě živými lidskými bytostmi, uprostřed pole šedivých mrtvol – to jsou jeho/její spojenci. Hledejme kooperativní spoluhráče, nikoliv vyžírky nebo až příliš zmatené altruisty, konající všeobecné dobro, konkrétně k ničemu.

Na druhou stranu si povšimněte, jak častokrát ty niterně nejmrtvější osobnosti s oblibou "zušlechťují" život, pěstují hotovou džungli v kancelářích, chovají kočičí smečky u paneláků apod. Pokusíte-li se jim vysvětlit, že existence květiny v květináči je nepřirozená a tudíž rostlina trpí, věnují Vám pohled v němž se zračí přesvědčení, že to povídáte z lenosti, poněvadž nejste schopni stejně jako tato osoba pečovat o takovéto množství pokojových květin. Na tyto "ochránce života" pak dvakrát pozor, chybí jim zpravidla smysl pro přirozenost a vyžadují automatické přizpůsobení svým osobním normám od širokého okruhu kolem sebe. (To proto, že jsou ve své kategorii tak dobří:-), že je to jimi samotnými bráno jako měřítko objektivity, pochopitelně. Zkuste si předložit jiný pohled reality a budete spraženi, že dokud nezabodujete v té jeho, tak nemáte co mluvit. Proto urbanšamanem může být člověk dobrý v mnoha oblastech, ale ani specializovaný a nejlepší buďto v jedné, nebo ve všech kategoriích (všeuměl) - pocit zvládnutí všech kategorií dává opět jediné narcisistní dogma, že nic kolem neexistuje. Šaman je ani/ani. Proto tedy několik urbanšamanů, které jsem potkala, působilo dojmem, že vlastně nic pořádně neumí. :-)

1/2 Refresh k technice Fake Deamona, aneb jak to vyjádřili naši experimentální předchůdci:
Jako představitele této metody můžeme odhalit avantgardního hudebníka z šedesátých let, Jeana Dubuffeta. Jeho styl je koncipován jako surový přístup subverzivního umění, I´art brut. Jean Dubuffet se sám označil dle jednoho ze svých obrazů jako „Cestovatel bez buzoly“. Chyba a náhoda je brána jako tvůrčí metoda, autenticita undergroundu jako způsob vyjádření. Tyto ideje snad nejenom mně připomínají intelektuálnější verzi jemné discordie.

Jean Dubuffet: Děsivá kultura, Herman a synové, Praha 1998
Legálně lze poslechnout na: http://www.ubu.com/sound/dubuffet.html
A nepromeškat nejbližší výstavu, naposledy u nás byla v Praze 1993.

Jako ohlédnutí za rokem 2007, (C)atalessi

KDO SE SKRÝVÁ ZA ŘEKOU

2007-12-09T05:08:00.000-08:00

Undergroundový příběh s nadějným koncem. Nechybí prvky fantasy a magického realismu. Temné vánoční vyprávění, letos trochu v předstihu.

Kdo se skrývá za řekou

(Lucía La Palidez Mortal)

Zaplatila, otočila do sebe džbán a prolila hrdlem poslední zbytky piva.
„Nedá se nic dělat, chlapi, už budu muset.“
„Né, ještě nechoď.“ Začala opilecky škemrat známá sestava místní nálevny. „Nechceš doprovodit?“ Nabídl se jeden z nich, podle hlasu Lojzík.
„Né, já su pořádná baba. Takový už se nerodí. Samostatná. Postarám se vo sebe. Dojdu v richtiku, bydlím tady kousek.“
„Anéééžka čéééskááá, pořááádnáá žénskááá...“ Zapěl Lojzík. Pravděpodobně bude za chvíli sám potřebovat doprovod, ale nikdo s ním nebude chtít jít, protože Lojzík si po cestě nachcával do vlastních kalhot. My dva bychom teda měli ránu, pomyslela si.
Navlékala se do kabátové bundy a potom si zkontrolovala nehtem ukazováku, že má všechny zipy zapnuté. Nejdřív ten v rozkroku. Tihle chlapi byli sice učiněná dobračiska, ale stejně tak by ji klidně dokázali nechat sedět s puntem rozepnutým dokořán, potom co absolvovala náročné ženské chcaní vestoje pozpátku, v úzkostné snaze nedotknout se ani v nejmenším smradlavého hajzlíku. Jo, a ještě by se ty hovada tlemili, pošťuchovali lokty a ukazovali si na hrbolky neholených chlupů kundičky, pod tenkou vrstvu látky zapraných kalhotek.
„Anežka, ta se nemusí bát, voe, ta donde třebas i poslepu...“ Zaslechla úšklebek a ucítila potlačované chrochtání ostatních ožralků. Další polohlasem dodal, že třeba i potmě. Zase ta vlhká frkavá prasečí reakce, která ji trochu zamrzela. Proč jenom musejí pořád na někoho dělat ramena, mít nad někým vrch. Nemínila si ale hledat nějaký jiný podnik, všude je to stejné a někde snad i horší. Tady jí občas za těch pár naškudlených floků nalili pivo nebo lacinou kořalu a na nic se neptali. Zapadla mezi místní zvířenu a personál nemusel vědět, co dělá taková ženská sama v putyce. Co by dělala, chlastá tam, sedí a ryčně se směje, pronáší hlouposti a zabíjí čas, stejně jak oni. Hospodská baba. Není nakonec zas tak moc těžké do toho vklouznout.
Sebrala bílou hůl, opřenou o zeď a s ťukáním si začala klestit cestu napříč podlahou, mezi labyrintem noh stolů, židlí a štamgastů. Narážela do tabulí jak můra do lampy, čísi neviditelné ruce narychlo chytaly vratké půllitry a přeplněné masivní popelníky a směrovaly jí k východu. Dávno zajezené vtipy jí stáhly hrdlo, dusily v jícnu. Utěšovala se, že oni to tak nemyslí, jsou tuplem ožralí a možná že je to z jejich strany i jakýsi druh neohrabaného komplimentu, který sama vyprovokovala svým rádoby sebevědomým chvástáním.

Před hospodou nasála noční vzduch. Cesta domů v ní vždy navozovala jistou úroveň vzrušení, dobrodružství, které zápasilo s tupou touhou po peřinách a hladinou alkoholu v krvi. Musí dojít, děj se co děj, ať sněží nebo prší, opakovala si jako naprogramovaná. Do určité míry to dokázalo zaplašit údiv nad tím, co se to s ní stalo. Takhle si svůj život nepředstavovala, když byla ještě malá holka. Rytmicky oťukávala cestu před sebou, registrovala terénní nerovnosti a brzy i zaměřila pravidelný hukot motoru osamělého auta. Nějaký blížící se půlnočního jezdec. Ve dne tady jezdívalo spousta aut, panoval akustický chaos, ale v noci zavládl očistný klid, který jí rozšiřoval obzory mnohem dál a pod povrch, než může obyčejný smrtelník vidět. Slyší i bzučení elektřiny v drátech. Vůz se přiblížil, pokračoval směrem dál, když tu náhle ji vyděsila nečekaná rána, která rozčísla vzduch. Rychlé prásknutí, cosi se skřípavě smýklo stranou po přední masce auta, kutálelo se to dílem ve vzduchu a dílem skákalo po asfaltu, až to nakonec přistálo u obrubníku, malý kousek od ní. Téměř vzápětí se z tohoto místa spustilo chraplavé vytí, nářek bolesti na celé kolo.
Stalo se to rychle, automobil ani nezastavil. Kočka. Neopatrné zvíře, které přebíhalo přes cestu. Stála tam jenom ona, slepá ženská a vážně poraněný tvor v bolestech. Na introspekce teď nebyl čas. Poznala po hlase i po zvucích, že to má kočka spočítáno. Zvíře se instinktivně pokoušelo vstát, ale nepohyblivý rozdrcený zadek je pokaždé stáhl zpět do kaluže. Slyšela to čvachtnutí a změnu v hlase, když zvíře současně vyjeklo bolestí. Po několika pokusech s tím kočka přestala bojovat. Prvotní vrčivý podtón vzteku a údivu nahradila bezmoc a odevzdání. Jako odsouzenec, který to už chce mít za sebou, volalo mechanicky o pomoc člověka, jenž si přece vždycky ví rady. Tak už pojď, skončeme to! Slepá žena se třásla strachy. Také si přála, aby ten nářek už skončil, zarýval se jí do kostí a obracel žaludek, sdílela část té bolesti, ale zároveň si uvědomovala, že je tím posledním, kdo by mohl pomoc. Nesměla riskovat, bylo nemyslitelné, aby se zvířete poslepu pokusila dotknout. Nebyla si ani jistá, jestli by je dokázala něčím dorazit, dokonce i kdyby viděla. Jakto, že ten blb nevylezl, aby se podíval, co to vlastně trefil? – durdila se hněvem. Možná jeden z taxikářů, má za sebou kus noční směny a je rád, že se ještě drží při smyslech. Ale co teď? – myšlenky cirkulovaly hlavou jak splašené. Možná by se mělo zavolat do nějakého spolku pro ochranu zvířat. Přijedou s dodávkou, píchnou kočce nějakou smrťáckou injekci a bude hned po všem. Chladnoucí mrtvolku strčí do pytle a naloží na korbu. Ale jak by tam mohla jako zavolat, i kdyby znala číslo, když sebou nemá mobil?! Její stará Nokia ležela doma na nočním stolku. Do hospody ji pro sichr netahala. Kdyby měla mobil sebou, mohla by třeba zavolat policajty, na bezplatnou linku. Však už by z centrály vyslali někoho z místního okrsku. Teď, v noci, ti by teda měli radost. Určitě by se jí začali vyptávat, co dělá taková slepá ženská potmě venku sama. Jo ták, paní se vrací z hospody dom. Vrchnost vždy buzerovala ty neubožejší, radši ženské, než chlapy, mrzáky, než zdravé. Teď, teď, když to bylo potřeba, noční hlídkový vůz nikde. Napadlo ji, že by se taky mohla vrátit zpět do hospody. Snad by barman mohl mít telefon. I když, v takové díře... Nechtělo se jí šlapat tu cestu, měla už půlku za sebou. A navíc znovu vstupovat do toho hluku, smradu a bahna. Půjde směrem domů, má tam u postele mobil, někomu zavolá – rozhodla se. Půjde domů. A jestli kočka cestou sama pojde, nebude to její vina. Je přece slepá, nemusí hned každému pomáhat, je přece tolik jiných lidí, kteří by mohli. Jenže teď už asi všichni z těch malých baráčků před mostem spí a za řekou už to určitě nikdo ani náhodou nezaslechne. Pokud v těch domcích ještě někdo bydlí, taky tam mohly být už jenom sklady a výrobní prostory chudších firem.
Spěchala navyklými pohyby, cestu přece znala docela dokonale, takže už ani nemusela používat svou hůlku, která by ji zdržovala. Jakoupak měla asi ta kočka barvu? Jakou jinou, slepému každá kočka černá! Učinila opatrnější krůček nahoru na vyvýšený asfaltový plást mostku, hřebem pravé ruky na několika místech lehce otřela zábradlí a ve správné chvíli, přesně podle programu sestoupila na druhé straně. Je za řekou. Ocitla se na úseku, kde zase naopak úroveň chodníku poklesala hlouběji pod terén travnatého svážku, obrubník se zde proměnil v malou betonovou zídku, po které lozívaly mladší děti. Kroky kolemjdoucích se tu rozléhaly s dutou ozvěnou, jak v malé jeskyni anebo pod mostem. Většina vidoucích lidí by si tu změnu zvuku ani neuvědomila, dokonce ani v nočním tichu ne. Ale ona slyšela dobře všechno.
Někdo stál na křižovatce. Byla si tím jistá. Někdo tiše stojí tam před ní! Zaslechla zvláštní zvuk jako by původem od jakéhosi těžkého pláště, který si nedokázala představit, jenom to otření látky o sebe sama a toporné zavrzání bot, jejichž majitel právě přešlápl na místě. Škrábnutí tyče po asfaltu. Něco drží v ruce. Patrně hůl. Docela těžkou hůl. Ten člověk tam evidentně na něco čeká, na něco konkrétního. Nebyl to pejskař nebo náhodný kuřák, to by hned rozeznala.
Okamžitě se zastavila, položila nakročenou nohu zpět na zem. Najednou dostala strach. Kolikrát si říkala, že tady ten úsek je jako stvořený pro přepadení. Ale kdo by chtěl přepadnout právě ji, nepříliš udržovanou životem unavenou ženskou, mrzačku, které už zbývá v životě jenom ten chlast? Ubohou trosku, co sotva vyjde z invalidního důchodu?
„Hele, já sice nevím, proč tam stojíš, ale vím dobře, že tam seš!“ Odvážila se zavolat. Žádná odpověď, jenom jakési podezřelé prázdno. Něco jí nesedělo, až se jí z toho zježily chlupy na těle. Ucítila pot na svých zádech.
„Poslyš, ty úchyle, já se tě nebojím! Pojď ke mně blíž a já ti mrdnu takovou jednu hůlkou mezi voči, že na to do smrti nezapomeneš. Jestli chceš prachy, tak žádný nemám a jestli chceš, no, tamto... tak já mám doma svýho chlapa! Čeká tam na mě, až se vrátím, a ten si tě potom podá!“ Přála si, aby to byla pravda, i když by jí byl kdokoliv doma houby co platný. Občas si dělávala srandu, že se spolu s bývalým slepým přítelem už nějaký čas nevídají. Rozumíte, nevídáme se spolu... Ironie. Vzplanutí z léčebného pobytu venku moc dlouho nevydrží, říkávalo se. Zazlívala mu, že chodí do hospody a po jeho odchodu tam začala docházet sama.
„Pořádnýho chlapa, né jako ty, ty... úchyle!“ Zaskučela ještě jednou v naprostém zoufalství. Nikdy se ještě necítila tak strašně odepsaná, dokonce ani když ztratila ten poslední drobet zraku.
V největší beznaději zaslechla, jako spásu, blížící se dívčí hlasy. Nevinné štěbetání vycházelo zpoza neznámého, který stál jako hradba mezi ní a jimi. Ulevilo se jí trochu, ale vzápětí obezřetně natočila hlavu ve směru chladného závanu větru, který se protáhl kolem. Jen vítr. Potom si uvědomila, že dokonce i ta kočka už konečně zmlkla, jako by její život sebrala smrt, jako jahůdku po cestě. Poznávala ty hlasy, patřili študačkám, které bydlely ve stejném bloku laciných bytů ve starých pavlačácích.
„Jéééje, nepotřebujete pomoct?“ Konečně padla otázka a ona náhle zjistila, že ještě pořád svírá svou hůl, napřaženou v bojové pozici. Přitáhla ji k tělu a identifikovala půl hodiny starou mentolovou žvýkačku, šaty nasáklé lepší hospodou a jemnou stopu voňavky, kterou se dívky nastříkaly ještě před odchodem z bytu. Obě dvě stejnou značkou a pravděpodobně i tímtéž flakónkem. Hladké paže ji citlivě sevřely předloktí a jemně ji odtáhly kamsi na stranu.
„Viděly jste ho? Toho chlapa?“ Zmateně vymáčkla. Kam se mohl ztratit? Neslyšela ho přece utíkat.
„Né, neviděli jsme nikoho, široko daleko. Teda až na vás, babčo, teda paní. Pardon, nejste ještě tak stará. Vás bylo vidět už zdaleka, jak tam s tou bílou hůlkou máváte, jako nějakej čaroděj Gandalf.“ Vyprskly smíchy.
Nedávalo to smysl. Dodatečně si uvědomila, že vlastně po celý ten čas neucítila žádný pach ze strany neznámého, alespoň nějakou slaboučkou stopu, přestože vítr vanul směrem od něho k ní.
„Téda, vy slepý ale musíte být šikovný...“, dodala si kuráž ke konverzaci druhá z dívek, aby jim cesta k domu lépe utíkala. „Jak jste to poznala, že přímo před váma je ten otevřenej kanál?“
„Co jako?“ Nechápala.
„No, přece mají tu hůlku, kterou si klepou na cestu před sebou, ty blbá.“ Odpověděla jí netrpělivě kamarádka. Volnou rukou si zaklepala na čelo. „Vidíš, má tu hůlku a asi pak chuděra nevěděla, kudy to má obejít.“
„Kanál?“ Honily se jí hlavou různé myšlenky. „Jakej kanál?“
„No přece ten, u kterýho jste stála, když jsme vás našly... je to vod těch dělníků hrozný, nezodpovědný, že to tu nechávaj přes noc takhle nezadeklovaný, jenom tam na stranu strčí tyčku s praporkem a jdou pryč, klidně od toho. Padla. Někomu by se mohlo něco stát, má to aspoň šest metrů.“
Teprve teď si vzpomněla, že musí být řeč o horním vyústění stoky, jež měla za úkol odvádět přebytečné splašky a dešťovou vodu do řeky. Na kovovém poklopu její hůlka pokaždé vydávala duté rány a patrně i zanechávala drobné vrypy. Ale dnes přece tolik pospíchala, kvůli té pitomé kočce, že ani nekontrolovala cestu před sebou. Kdyby tam spadla do díry, tak je po ní.
Děvčata ji opustila před domem, ale několikrát je ještě musela ujistit, že už teď ale vážně nic nepotřebuje, děkuje za doprovod a dobrou noc. Odcházely v přesvědčení, že se to té ženské už trošku motá v hlavě. Udělaly dnes dobrý skutek a měly ze sebe dobrý pocit.
Stoupala po schodech a napadlo ji, že právě ten neznámý chlap ze všeho nejvíc připomínal sny, které sem tam mívala. Občas v nich spatřila neurčité tvary, barvy, na které si už ani nevzpomínala, zkoušela na ně zaostřit a přesně určit, jakým způsobem se liší jedna od druhé. Nedařilo se to a ke všemu, navíc jí chyběl ten vnitřní pocit, že to, co stojí před ní je skutečné, hmotné.
Fantóm. Přízrak bez zápachu. Čekal tam na ni.
A pak ta kočka, co už chcípla – už nikdy nesmím být takto neopatrná, uložila si předsevzetí, zatímco odemykala dveře své jediné místnosti. Pečlivě za sebou zamkla.
Uvnitř pak bez zbytečného zouvání najisto nakráčela k ledničce, otevřela vrchní dvířka mrazáku a zručně tam nahmátla načatou láhev vodky. Tohoto panáka si dneska teda zaslouží, to jo! Otevírala šroubovací uzávěr natolik dychtivě, že se jí vzápětí vymkl z dlaně dolů na zem a odkutálel se pryč. Později si bude muset kleknout na všechny čtyři a pohmatem prozkoumat podlahu. Dělala to už mockrát. Ale to jí teď tolik netrápilo. Usedla na židli a napila se rovnou z flašky. Mrazivá tekutina explodovala v ústech a teplo se jí pak vzápětí rozlezlo po celém těle, uvolňovalo napjatou strnulost.
Přežila svou smrt! Její smrt tam na ni čekala, číhala na ni, až spadne do díry a srazí si vaz. Klidně se to tak mohlo odehrát! Smrt stála připravena...
Doušek naděje se jí spolu s hanáckou rozléval po žaludku. Smrti dnes unikla o nepatrný vlásek a ta se chuděra musela spokojit jenom s tou přejetou kočkou. To tedy může znamenat jenom jediné: Že i sama smrt, člověku nadřazená bytost, je v jistém ohledu slepá! Také vidí jen na malý krůček před sebe, jako vlastně i všechno ostatní na tomto světě. I ty dvě holky byly slepé, v jistém smyslu. Nemohly vidět smrt. Je toho hodně, co nevidí, protože nahlížejí na svět jenom očima.
To ji pobavilo. Nejede v tom sama! Takže to kromě toho i znamená, že nic jako osud nemůže existovat, mudrovala si dál. Osud není daný, když je i budoucnost pokaždé nově utvářena každým naším dalším krokem. Zbývá jí tedy ještě šance, jak ovlivnit tu svou budoucnost. Bude-li chtít. A ona chce! Má to pod svou kontrolou, konečně cítí, že má svůj život ve svých rukách. V čích jiných by byl? Cítila se dobře. Už měla po krk tohoto živoření, bez kouska naděje, otrávena jedem bezmoci, odevzdaná. Jeden den fádnější jak druhý, jako exkrementy během potupného čekání na smrt.
Hned zítra začne nový život, něco už vymyslí. Naděje jí dávala tolik potřebnou sebejistotu.
Vždyť k čemu by také potom bylo platné, že dneska unikla své vlastní smrti!?

(c) Lucía La Palidez Mortal
(Toto vyprávění je věnováno architektově temné noci duše)

Neurolingvistická praxe vulgarity a ryku

2007-12-08T06:17:00.000-08:00

(Catalessi)

Začátkem tohoto roku přinesl syn ze školy poznámku, kde stálo, že používá nevhodné výrazy. Když jsem se ho zeptala, co přesně řekl, popsal mi situaci, která se odehrála v hodině výtvarné výchovy. Vymáčkl obsah tuby s hnědou temperou a vyjádřil se nahlas mezi spolužáky o výsledném produktu, že to vypadá přesně jako hovno. Dva spolužáci ihned nelenili a nahlásili to kantorce. A už stála poznámka v deníčku: „M. používá nevhodné výrazy! Hrůza!“
Pochopila jsem, že od časů, kdy jsem školská zařízení navštěvovala já, se vůbec nic nezměnilo a můj syn se setkává s úplně stejnými problémy, jako já sama za dob povadlých komunistických soušek.
Vytlačený váleček hnědé barvy skutečně připomíná hovno a není se co divit, že živelně reagující druhák to slovo vyřkne, aniž by se nad ním nějak zvlášť zamýšlel. Jedná se přece o výtvarnou výchovu a umění je vždy stránkou pocitovou. Nicméně vím, co za tím stojí. Ne, že by paní učitelka byla nějak zvlášť útlocitná nebo ono slovo neznala, tady šlo prostě o princip.
Mysl takovýchto kantorů totiž funguje na bázi kosmologie, dle které existuje jistá zásobárna zakázaných činností a slov, jakýsi klifot, kde jsou průvodní jevy propojeny ve vztahu příčinnosti. Kdo mluví sprostě, začne se flákat a roste pro šibenici, kdo lže, ten taky krade, kdo krade, může i zabít... Nebudeme zde rozebírat takové negativní školní jevy, že potlačení individuality je cenou za to, jak se vyhnout třídě plné amorálních a všehoschopných bestií, dále pak že slabý a třaslavý vůdce potřebuje maximum nadvlády a že iluze pořádku ukrývá pokrytecké křivárny pod povrchem, kde se žáci učí vzájemné zradě apod.
Nám se jedná o praktický efekt vulgárních výrazů. Jednou jsme vyrostli a zjistili, že nyní už můžeme nahlas vyslovit ona slova, kdy se nám zachce. Samozřejmě nikoliv před svými nadřízenými a také se to neschvaluje v množství větším než malém ženám, chtějí-li si zachovat dekórum dámy - stále existuje několik oblastí, kde tato pravidla přetrvávají ve formě ohlávky.
Rodiče dítěte si tak přirozeně vypěstují minimálně dvojí osobnost, jednu výchovnou, kterou mohou ukázat před svým dítětem a druhou skrytou, bestiální, o různých úrovních, ocejchovanou hvězdičkami nepřístupnosti. Nad vším tím panuje cenzura mysli, která je projevem socializace. S cenzorem pracuje ráda chaosmagie, zásluhou přímých osobních přístupů malíře A. O. Sparea, a pokouší se tohoto cenzora obejít. Umělci totiž bývají svéhlaví, umělci častokrát narážejí na různé mantinely a hranice, spoléhají mnohem víc na vlastní intuici než na to, co papouškují masy mainstreamu. Co se stane, když je tato cenzura odbourána? Znamená to, že by takový jedinec mohl být mnohem svobodnější? A v reálu, pomůže to jedinci vůbec nějak, nebo mu to naopak způsobí další problémy, pramenící z „asociality“?
Důvodem, proč tento náboj práce s cenzorem funguje může být právě ono napětí, které se s rutinou vytrácí. Z vědomě používaných vulgarismů se časem stávají nevědomé, automatické reakce, takže si jedinec, vyjadřující se jako dlaždič, už po čase ani neuvědomuje, co svými slovy vyvolává.
Uvedu ještě jednu vzpomínku z dětství, kterou mi sdělil můj kamarád. Jelikož sám potomky nemá a nevychovává, je mu dáno otevírat uzavřené kapitoly vlastního dětství z jednostranného pohledu, jenž v něm vyvolávají zranění ze známých pocitů nespravedlnosti.
„V naší rodině byly vulgarismy přísně zakázány a to se vztahovalo i na případy, kdy si člověk potřeboval nějak ulevit. Kopl ses například do nohy a když jsi zařval „Kurva! Piča!“, hned následoval trest. Myslím si, že aspoň tohle nám „naši“ mohli tolerovat.“
Dostáváme se k zajímavému posunu, kdy se vulgární výraz prezentuje jako forma úlevy od nesnesitelného tlaku. Jakési nevědomím přidělované povolenky k porušení obecných zásad, poskytované za to, že člověk trpí. Souzní-li s jedincem jeho okolí, je mu tento projev tolerován, bez empatie okolí dochází k zákazu nebo k projevům nevole vůči jakémukoliv zlobnému ryku a křiku dítěte. Účetní Fantozzi ve snímku Paola Villagia se za pomoci svého kolegy, účetního Felliniho, udeří do palce, když společně zatloukají stanový kolík. Aby nevzbudil poblíž stanující Němce, připleskne dlaní ústa a co nejrychleji utíká cestou do nejbližšího lesíku, kde se může svobodně vyřvat, až tím plaší ptactvo a jinou divou zvěř. Tento obraz má hodnotu psychoanalytickou, zdá se, že všichni v sobě máme takového Fantozziho, který pokaždé peláší do skrytu duševního lesíka, aby si mohl ulevit. Křičíme dovnitř a plašíme sami sebe a pak to chvilku trvá, než se to všechno splašené zase uklidní a usadí. Stejný obraz lze aplikovat i na proces evokace, křičíme excitováni do svého nitra a sledujeme, které z jeho obyvatel se nám zase podařilo vyplašit.
Křik má hodnotu magickou. Mnohé národy pomocí zvonců, povyku, chřastění řetězy zaplašovaly zlé duchy. Čerti na Mikuláše chřastí řetězy, to je ten případ, když na sebe obyčejný člověk vezme podobu pekelné bytosti. Na valašsku existuje řada lidových vynálezů, které mají pomoci tento hluk automatizovat, hole s řetězy, opasky, na něž jsou připevněny kovové předměty, která mají chřastit. Dokonce i chaosmagie zná vykazování nebo zastrašování „entit“ smíchem nebo křikem.
Podobnou funkci zastává ohrada vulgárního výrazu. Za vhodných podmínek se tento projev může stát neuroligvistickým symbolem, když nemůžete utíkat do hlubokého lesa, abyste se z plna hrdla vyřvali.

Vulgarismy můžeme vydělit do několika kategorií:
- sexuální nadávky statické (kokot, piča, kurva...)
- sexuální nadávky dynamické (mrdat, jebat...) a adjektiva (zmrdaná, vyjebanej)
- fekální a spojené s nezdravými a hnilobnými procesy (hovno, sračka, strup...)
- hodnotové soudy, zaměřené na duševní schopnosti konkrétního viníka (debil, imbecil, kráva, vůl...)
- metavulgarismy, složeniny, které získávají osobitý a mnohem silnější náboj (kurvadrát, strupatej čurák, do posraných chlupatých kulí, ...)

Metavulgarismy je dobré mít připraveny do zásoby, podobně jako sigila, v momentě excitace nebývají vhodné podmínky k jejich vytvoření. Existují i slovníky vulgárních výrazů, které jsou hříčkami z péra undergroundových intelektuálů, nicméně já bych doporučovala především invenci a individuální objevitelské úsilí v široké škále kulturní nabídky. Lexikony vulgarismů totiž nedokážou zachytit náboj situace a tím pádem působí poněkud mrtvolným dojmem.

Vhodnost situace

Jak už bylo výše řečeno, jedná se o možnost úlevy. Velká většina tlaků, které na člověka působí, jsou vyprovokovány interakcí s jinou osobou (osobami). I lidi můžeme posílat do piče, je však nutné si uvědomit, že toto jednání dává signál, že tato konfliktní situace přerostla meze našich schopností se s ní vypořádat slušně. Pokud takto někdo reaguje na sebemenší kravinu a vyletí jako čertík ze škatulky, dává tím o sobě také najevo, že situaci nezvládá. Namísto respektu si tak může vybudovat jenom pohrdání.
Situace konfliktu z očí do očí se řídí pravidly fyzické síly. Existuje nepsané pravidlo, že ten největší a nejsilnější má výhodu a podle konfigurace jeho agresivity se také vyvíjí míra toho, co si ostatní k němu a i k sobě navzájem dovolí. Samozřejmě i menší a slabší mají k dispozici celý arzenál strategického jednání, jak strhnout situaci na svou stranu, ať již aliancí s někým silnějším, nebo jiný způsob zastrašení či ohromování. Fyzická situace ovšem většinou probíhá pod blahodárnými pravidly sebezáchovy: můžeš-li se konfliktu vyhnout, udělej to.
Jako děti jsme slyšeli od jednoho moudrého pana profesora, že velcí vojevůdci rádi sledovali boje hmyzu, například mravenců, aby se od nich přiučili něco o strategii. A tak jsme pak sebrali několik rezavých mravenců a vhodili je mezi černé, abychom mohli sledovat, co nového vymyslí a jak si strategicky poradí. Rezaví mravenci ale docela obyčejně vzali nohy na ramena.
Podstatnou výjimku tvoří situace, ze kterých není úniku. Jsou známy případy žen, které byly přepadeny a dokázaly se ubránit (zajistit si příležitost k útěku) pomocí vulgarismů. Jak již bylo výše zmíněno, vypadly tak z klišé „ženské role“, ve které jsou vulgární nadávky zakázány. Podobně musí v první fázi útoků bránit i novopečený vězeň svou integritu před nátlakem mazáků, a těchto několik prvních sekund po vhození do mraveniště může definitivně rozhodnout o jeho dalším osudu.
Mnohem bezpečnější jsou metody použití vulgarismu o samotě, případně v soukromí. Setkáváme se dokonce se zmírňujícími opatřeními, dle kterých je slovo částečně cenzurováno nebo zkomoleno (kua, je to v pí-dží, pérdel...) apod. Tato úprava sice může naznačovat jisté zábrany, které nebyly dostatečně překonány, nebo se tímto způsobem i mohou vytvořit, přesto však působí příjemně a humorně. Dokonce i té nejsprostější nadávce, použité v humorném kontextu, může být snáze odpuštěno.
Nakonec jsou tu i komorní situace, ve kterých se člověk stává urban-šamanem. Představte si, že stojíte na kraji chodníku a chcete přejít na ostrůvek, kde má zastávku váš spoj. V tom vám však dokonale zabraňuje spojitá řada aut. Vidíte přijíždět tramvaj, která má vaše číslo, ale auta pořád nezpomalují, mezera nebo konec řady v nedohlednu a zrovna na potvoru ani nikdo nechce zaparkovat nebo odbočit, čímž by vám vytvořil skulinu. Vy jenom za touto hradbou přihlížíte, jak tramvaj otevírá dveře, zazní signál, dveře se zavírají a vaše doprava odjíždí bez vás, takřka na dosah ruky. V chladném období na vás dokonce zavane proud tepla z jejího nitra. A šlus. V takových situacích beru například jméno hudebnice P.J. Harvey nadarmo a vyslovuji je s chybou tak, aby vyznělo co nejsprostěji. Do P.G.!
Mohu si to dovolit, protože vím, že další tramvaj mne odveze do jiného, alternativního stavu, kterým se daná situace uzavře a zbaví mne tím břemena agresivity.
Nebo když s vozíkem pobíháte mezi regály supermarketu a hledáte zboží, které nějaký imbecil přesunul do naprosto neznámé lokace.
Ale pozor! Nenastane-li však okolnost, která problémy vyřeší a uvolní tlak, můžete zůstat i se svou agresivitou sami, což je druhým břitem ostří, kterým se můžete pořezat. Výkon jakékoliv činnosti ve vzteku, zvláště činnosti, která vyžaduje šikovnost a koordinaci namísto síly, může vnitřní agresivita podstatně zkomplikovat. Výsledkem se stane, že vám duchové, energie či síly vaši naštvanost oplatí, takže si sami zavaříte. Záleží tedy na tom, jestli dokážete uniknout svému stresu a přepnout na jiný kanál. Osvědčenými zdravými pomocníky urban-šamana jsou v tomto pohyb, procházka, změna okolí, pomocí nichž lze jednoduše realizovat i změnu mysli. Únikový manévr.

Závěrem: všechno záleží na osobní citlivosti, někomu stačí ulevit si slovem „božínku“, jiný potřebuje daleko silnější kalibr. Rutina však otupí i to nejvybroušenější ostří.
Takže, pokud se pokoušíme o neurolingvistické programování na bázi excitace a vulgarismů, dělejme svou práci dobře a inteligentně. Stejně jako by působil směšně jedinec, který se po ulicích pohybuje v ceremoniálním plášti, podobně tak se dá dobrá metoda totálně posrat i příliš častým používáním vulgarismů.
A co jsem řekla synovi? Vysvětlila jsem mu, že později se třeba nevyhne situacím, kdy bude muset „sprostá“ slova používat – třeba kvůli pozici ve skupině kamarádů. Ať to však dělá s rozmyslem, nenechá se unést a dává pozor, aby jej nezaslechla učitelka nebo žalobníčci. Nechat se načapat je hloupé.
Sama jsem si pak sedla a prošla své undergroundové příběhy, kde se to vulgarismy a násilím jenom hemží. A při té příležitosti jsem si v duchu probrala bod po bodu svou vlastní únikovou cestu do háje, kam se klidně i odebéřu, bude-li potřeba.

Pořádná řacha za Boyda Rice!

2007-12-07T08:41:00.001-08:00

(Lucía La Palidez Mortal)

Probudila se a ještě než otevřela oči, bylo jí jasné, že on už také nespí. Našla ho sedět na kraji postele jak zírá do počítače.
Když se jejich oči setkaly, co možná nejpřesněji vylíčila své dilema: „Poslyš, jaká je psychoanalýza snového obrazu, ve kterém člověk sedí v loďce, s pádlem překříženým napříč přes klín?“ Čekala něco sexuálního, o ukojení a podobně orientovaných významech.
Bez dlouhého otálení odpověděl: „Nechat se nést proudem. Nic nepodniknout, ačkoliv máš k dispozici prostředek, kterým to můžeš ovlivnit.“
Přikývla. „To zní logicky. Dík.“ A spokojeně ulehla znovu do postele.

„Tvořit dobrou hudbu znamená objevit zajímavý vzorec. Ten vzorec pak rozvíjet a pracovat s ním dál a v tom se hudba podobá magii. Mimochodem, co si dáš na pití? Já tě dneska zvu...“
Pronesl nabídku, zatímco vyčkávali u baru. Pohlédla naň, jako se dívá kočka, které zasedli její oblíbenou židli. Hned poté, co jí alibisticky naplnili misku, pochopitelně.
„Dám si jednu kofolu, jestli mají...“ Vyčkala, až objedná a nemilosrdně se jala dekonstruovat načrtnutou hudební teorii:
„...a to ostatní s tím vzorcem, to mi připomíná opačný pohled Boyda Rice, jehož performačním cílem pod hlavičkou Non se stalo rozbíjení zažitých vzorců, a to jak v hudbě, v postojích nahrávacích společností, tak i ve své ostatní tvorbě, což nakonec zahrnovalo i tu magii...“
Okamžitě zareagoval bonmotem: „No jo, satanista! Však taky Boyd Rice v životě nic pořádnýho nezahrál! (...) Tak kofolu prej nemaj, vyber si něco jinýho.“
Zasmála se nad nečekaným „double“ zvratem situace a zvedla oči k barmance, aby tím oddálila příští výměnu názorů z oblasti hudební teorie: „Tak jednu fantu.“ Jeho směrem pak dodala, že je to jediná z těch postmixovejch limonád, která se nevyrábí výluhem vatiček z ampulí s léčivy.
Barmanka pohledem zhodnotila zákaznici, lišící se od běžné klientely v riflích a kapuckových mikinách: „A chcete k té Fantě taky skleničku?“
„Ne, mě stačí jenom flaška, když už to dneska má být underground.“
Otvírák vyloudil slabé syknutí. Jedna zmrdlá dvoudecová fanta pak cenou převýšila půllitr piva.

Sebrali mlčky své nápoje a vyrazili vyčkat, až se otevřou dveře sálu.
„To´s to tak trochu shodil. V tom Riceovi je mnohem víc významů, zapsal se do historie industriální a postindustriální hudby. Jeho záměrem nebylo vytvářet známé pojetí hudby nebo umění, byla to spíš terapie šokem, změna zažraných vzorců. Změna paradigmatu.“
„Mně jde hlavně o hudbu. Samozřejmě že celá řada muzikantů v ranné době industriálu předváděla spíš performance, nějak si na sebe vydělávat museli, ale to neznamená, že by věděli, co chtějí dělat. SPK, Throbbing Gristle, Cabaret Voltaire, tomu poslednímu jsem nikdy nepřišel na chuť...“
„Víš, četla jsem v jednom rozhovoru, jak asi nejvíc ze všeho vzpomíná na svůj koncert v New Yorku,“ pokračovala s Boydem Rice, „kde se mu v sedmdesátých podařilo totálně rozhodit publikum. Jen si to představ, takový kosmopolitní New York, všichni jsou tam na sebe strašně pyšní, jak dokážou přijímat cizí a odlišné vlivy a vycházet pospolu. Jakmile začne Boyd Rice hrát, a je to to jeho typický děsivý skřípění a skučení, prostě rachot a mela, v reakci na to lidi začnou pískat, bučet a nakonec řvát: „Já chci svejch sedm dolarů a deset centů zpět!“
Ale Boyd Rice hraje dál, jako by se nic nedělo.
Začnou teda po něm házet různý věci a najednou přilítne flaška od piva, která ho praští do xichtu.
Ta ho však nemůže v jeho odhodlání zastavit, hraje si dál to svý, o to řevnivěji.
V tom rozhovoru popisoval, jak ho to hrozně bolelo, zbytek piva mu stékal do očí a štípal, ale o to autentičtěji pak zaznívalo i jeho ječení a skučení, až repráky vyskakovaly. Komunikace umění s realitou.“
„Jo, to musela bejt sranda, ta autenticita události má něco do sebe. Na ty newyorčany mi to ale moc nesedne, skoro ve všech filmech spíš hodně pijou kafe. A poslouchají písničkářky. Taky LA mělo svou vlastní performerskou scénu, kde vystupovali jak Rice, tak třeba i Z´ev. Nepůjdem už do sálu?“
„Jdem. Počkej, teď si nejsem jistá, jestli to bylo New Yorku, nebo v Holandsku, ten Riceho koncert. Ale stejně je to jedno, mluvil o začátcích. Lístky z šatny máš u sebe?“

Festival pomalu s typickou chaotičností začínal, zapadli proto rychle do neobsazené pohovky ve stínech vyvýšené tribuny a odsoudili se tím zároveň k poslechu méně kvalitních předskokanů, kteří za hradbou mixážních pultů a laptopů zkoušeli své první triky až do chvíle, kdy nastal čas uvolnit místo jinému z kolegů - zatímco na pozadí scény namotávali elektrické šňůry na svá předloktí.
„Už by mohlo začít něco lepšího.“ Zívnul, natáhl nohy dopředu, jak nejvíce to řada židlí před ním dovolovala.
„To jsou ti Japonci?“ Chtěla vědět, co se právě děje na scéně, poněvadž při svém zraku bezpečně rozeznávala jenom siluety, bez detailů.
„Né, to je nějaká roztřapená mařenka, jak odsud z fildy.“
„Aha. Mě se zdála nějaká zrzavá, ale dneska se ti Japonci ve showbyznysu všichni odbarvují...“
Přežívali na svém gaučovém ostrůvku další přepojování mixpultů, zatímco se podivovali skutečnostem, že dnes někdo v elektronické scéně začíná v tandemu, neboť naopak k typickým výhodám žánru patřilo solitérství. Přímá vazba mezi interpretem a divákem, akce a reakce, shodli se. Pokud někdo dnes mixuje v párech, tak jsou to pojmy, slavné osobnosti, které dokážou obohatit situaci svým vhledem a typickým stylem.
„Jdu pro něco k pití. Dáš si?“
„Tak třeba kdyby pro změnu tady v tom baru měli kofolu...“ Blokovala pohovku nohama a jak se tak naklonila dopředu, všimla si, že na ni zpoza druhého konce zablikal mobil, který mu během toho válení vypadl z kapsy. Vzala jej do dlaně, dřív než přiláká pozornost někoho dalšího.
Beze slova jej pak vyměnila za právě přinesenou Fantu s brčkem.
Ucucávali a poslouchali přerývaný noise.
„Což mi připomíná, že i noise se musí umět hrát. Oni jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak to něčím zmrví.“
„No neumí to, to je vidět.“
Hluk ze sálu dával najevo, že nejsou jediní, kdo se nebaví. Občas zaznělo ostřejší cinknutí sklenice, skopnuté ze schůdků. Pečlivě umístila vlastní sklenici pod okraj pohovky, aby se vyhnula podobnému ruchu.
„To je hrozný. Tam se není čeho chytnout. Takové primitivní, ale bezúčelně. Bez výrazu.“
„Připomíná mi to některé projekty z labelu Ant-Zen, ale pouze v těch lepších chvilkách.“ Prohlásil směrem k pódiu. Svá další slova věnoval už přímo jí: „Takže připouštíš, že na tom něco bude, že i postmoderna musí hledat jisté vzorce a rozvíjet je? Že tato práce spočívá v řemeslné dokonalosti? V odvaze, která vyvěrá z konstruktivní dekonstrukce?“
Prstem objížděla jednotlivé články umělohmotného řetězu, co měla na krku. Pozlátko vrhalo odlesky.
„I noise se musí umět hrát.“ Slyšela ho, jak hypnoticky opakuje svou vlastní variantu myšlenky, kterou před chvílí přednesla. „Jakmile přivedou zvuk do nějakého zajímavého tématu, tak vypnou základní komponenty, což je chyba. Ten borec vytváří zvuky a ta mařenka je potom modeluje a není vidět souhra, jenom napětí mezi nima. Dokud jim to hučí, pracuje zvuk sám a je to ok, problém je v těch minimalistickejch pasážích. Neumí s tím pak pracovat dál a utnou to ještě před vrcholem. Je to fušeřina.“
Pustila řetěz. Jejich pohledy se setkaly, z pološera vystoupla jeho přísná, do úzké štěrbiny stažená ústa, s koutky směřujícími k botám, a oči utopené v temných dolících. Takhle nějak se dívá ďábel, který nabízí pakt, pomyslela si, do očí mu nevidíš. Je ochotna zaplatit svou cenu?
Přikývla na němou otázku, která neměla konkrétní vyznění. Chtěla v tomto večeru s něčím souznít, s něčím souhlasit a toto byla jediná šance, jak tuto alianci zpečetit.
Jala se hledat láhev Fanty po okolních stolcích.
„Kde je ta flaška?“
Vtiskl jí do ruky svou a sledoval, co bude dál.
Vztyčila se a na moment v modravých paprscích reflektoru ustrnula, jako ve Sparově „Pozici smrti“. Pak hodem s plochou drahou letu skosila jednu z účinkujících dolů z pódia. Bylo to rychlé, jako z hodin branné nauky: malá a pevná láhev se zablýskla ve světlech reflektorů, skleněný granát s neslyšitelným vlhkým žuchnutím udeřil interpretku do tváře, umělkyně padá dozadu a mizí za mixpultem. Poprvé za večer se jí zdálo, že vidí výraz, ostře a nerozmazaně.
„To máš za Boyda Rice!“ Vykřikla pak do relativního ticha, které se rozhostilo...
(c) Lucía La Palidez Mortal
(Tato povídka je věnována Danovi)

Rozhovor s Mobem, ilustrátorem LN-P

2007-12-01T07:34:00.000-08:00

Rozhovor Catalessi s Mobem, ilustrátorem českého vydání knihy Petera J. Carrolla "Liber Null a Psychonaut". Druhý, zrcadlově obrácený rozhovor Moba s Catalessi naleznete zde.
...

Kresba: Mob, Liber Null a Psychonaut CZ
...

1) Ve Tvých kresbách pro LN-P je viditelný důraz na ústřední figuru, obklopenou světem své osobní dimenze. Ústřední postava se snad bez výjimky ocitá situována tváří v tvář k pozorovateli, jako by se s ním chtěla konfrontovat co nejpřímější cestou, přes onen předěl mezi papírem a naším rozměrem. Co Tě vedlo právě k této stylizaci?

To je celkem zajímavý postřeh, je skutečně pravda, že klíčové na kresbách jsou ty variace na různé formy zažitých představ, kdo je to vlastně mág. Původní záměr byl ale jednodušší, chtěl jsem knihu, oproti originálu, pojmout pouze více koncepčněji a snažil jsem se, aby kresby spolu souvisely a ideálně ilustrovaly danou kapitolu. Původní vydání ilustrovali hned dva autoři (Liber Null Andrew David a Psychonauta Brian Ward). Po pravdě řečeno mi jejich práce snad pro slávu knihy přišly trochu nadhodnocené a já jsem chtěl vytvořit něco, co by dělalo kvalitám knihy rovnocenného partnera. Také jsem měl obavy jaké budou reakce, když si Čech troufne překonat Brita. Reakce ze zahraničí zatím nemám.
Přesto si nemyslím, že by oba moji předchůdci odvedli špatnou práci a přeci jenom i chaosmág je jenom člověk, čili když si člověk zvykne na podobu své oblíbené knihy v originále, čeká možná to samé i v jejím českém vydání. Mně osobně se např. Davidovy sigilie a spareovské stély hodně líbily, ale osobně používám automatickou kresbu jiným způsobem a imitovat spareovsky akademicky vytrénovanou ruku si příliš netroufám. Ty Davidovy kresby mi také připadají chvílemi nucené, resp. nejsou to pravé automatické kresby.
Inspirovalo mě možná trochu více Wardovo pojetí. Ward se snažil ilustrovat každou kapitolu Psychonauta nějakou příšerkou, bohužel ale zvolil podivný cthulhu-like styl, který třeba mně osobně moc neseděl. Zajímavé mi přišly jen dvě kresby. První ke kapitole Gnosticismus odkazující na konkrétní bytost související s původními gnostickými sektami - Abraxase se lví hlavou, křídly a hadem. A druhou byla slavná postava na obálce, kterou považuji za vynikající a dnes již možná i legendární obálku britského vydání. Sám jsem, abych konkuroval své oblíbené obálce, zvolil doslovnější výklad „psychonauta“ a nakreslil postavu meditující v izolačním tanku Johna Lillyho. Wardovu kresbu jsem vnímal jako originálně pojatého mága, tedy jakousi ilustraci toho, jak se mág může okolí jevit. Já jsem tu svou na obálce pojal aplikovaněji, tedy jako ilustraci toho, jak si asi nejsnadněji člověk navodí změněný stav vědomí, které je nutné k „psychonautice“, tedy simulací stavu, kdy se vjemy izolují od okolních vlivů. Nemá to daleko k póze smrti. Také mě napadlo, že Wardova kresba je Bafomet a sám jsem zkoušel několik bafometických návrhů na Léviho základě, ale ty jsem nakonec skončily v šuplíku (v pozměněné podobě jsem použil tarotového ďáblíka na str. 134). Osobně si ale myslím, že jsem Wardovu obálku nepřekoval, možná to chtělo i jiný design. Doufám, že u Hinea to bude výraznější.
Ale ještě konkrétněji ke kresbám. Ve čtyřech kresbách k Liber Null jsem se snažil o určitý „příběh“ vývoje mága (jedná se koneckonců o cvičebnici), v knize jsou kresby však seřazeny jinak (správné pořadí je: 1) Liber MMM (str. 26), 2) Liber LUX (str. 38), 3) Liber NOX (str. 2), 4) Liber AOM (str. 88)). Myšlenkou kreseb je postupná práce s bytostmi (nebo osobními kvalitami), které se během výcviku člověk snaží zvládat, aby se stal mágem, a které si i vytváří, tedy:
1) v meditacích definuje a zvládá strachy a obsese (mnich odolávající nutkavým myšlenkám a strachům, které se mu jeví jako monstra a přesahují jej).
2) když se s nimi konfrontoval v úvodním výcviku, studuje, jak s nimi bude pracovat (učenec v pracovně s příslušnými proprietami, za ním se seskupují postavy odpovídající klasickým magickým směrům).
3) začíná s nimi následně pracovat a vzdaluje se knižnímu světu, magie, „klesá“ na čarodějnickou úroveň, mág (zde čarodějka) si vytváří bizardní útvary, které už neodpovídají knižním předlohám.
4) vše končí tím, že mu bytosti slouží a pomáhají, a jinak všechny magické propriety se mění na futuristickou laboratoř, kde se jednou z bytostí stává i mág. V rámci Liber AOM ilustruji Carrollovu představu o vývoji magie.
Musím se ale přiznat, že tento výklad dělám zpětně, měl jsem od začátku jistou koncepci (hlavně ten dobový vývoj), ale nijak příliš fixní, byla tam spousta prostoru pro improvizaci. Tedy nechávám to otevřené čtenáři, ať to bere jenom jako klíče, které mu třeba něco otevřou nebo neotevřou. Chtěl jsem jen, aby kresby nějak promlouvaly a nerad bych byl příliš doslovný, tedy v mých kresbách není z mé strany vkládán nějaký přesný primární záměr, jak tomu bývá např. u hermetických schémat nebo alchymických alegorií, kde vše něco znamená a je tam propracovanější plán. Mně stačí, když má čtenář jen nějakou juxtapozici v kresbě a může se v ní nějak zrcadlit – jak jsi správně zmínila, proto ty tváře.

- Můžeš jmenovat i některé své inspirace, ze kterých jsi vycházel?

Samozřejmě jsem si nejprve prošel několik knih o chaosmagii a zjistil jsem nepříjemnou věc; až na výjimky kresby nejsou zvykem. Hodně jsem vycházel z výše zmíněného, tedy že v LN-P je právě tou světlou výjimkou, kde původní kresby jsou, tedy snažil jsem se odrazit od toho a „jen“ to vylepšit. Třeba další výjimkou jsou dvě ilustrace Annie Aaron v Liber Kaos, i když se mi líbily jsou hodně fantasy (je tam konkrétně bůh Pan nebo Bafomet a nějaká měsíční víla, což je u Carrollovské techno-magie trochu paradox). Dobré ilustrace mívá Jan Fries a mnohdy knihy, které s chaosmagií přímo nesouvisí, jako třeba knihy Michaela W. Forda. Dobré, ač nekvalitně reprodukované kresby, bývají v Grantových knihách. Kresby členů jeho lóže a zejména jeho ženy Steffi Grant na mě měly asi dost velký vliv. Steffi vůbec vytváří krásné kresby, jednak lehkou a vykreslenou rukou variuje Spareovké motivy, ale zejména dnes již legendární obálky Týfonských trilogií. Samozřejmě nesmím zapomenout na samotného Sparea, jehož kresba „Póza smrti“ mě inspirovala k ilustraci Liber LUX (str. 38). Spare byl ovšem akademicky vytrénovaný člověk a těžko se mu technikou rovnat. V hlavě jsem měl i rytiny Gustava Dorého.
Samozřejmě jsem měl také v hlavě spoustu komiksů jako je mág John Constantine ze série Hellblazer. Ale i rané věci Granta Morrisona (který byl chaosmagií inspirován), asi i trochu Sandmana, prostě co mi v té době přišlo do rukou.
Napadá mě že bych se pro další knihy mohl se třeba mohl inspirovat v umění malujících mágů jako byli: Crowley a jeho žák C.F. Russell nebo je stále zdravím kypící Bertiaux. Měl bych to alespoň rychle hotové. :-)

-A když už jsme u toho, jak ses vlastně vůbec dostal ke kreslení?

Teď trocha nostalgie. Když jsem byl ještě malý smrad, tak jsem si jednou tak listoval Čtyřlístkem (mimo jiné koncept založený na principu čtyřpólového magnetu), který mi otec donesl do postýlky a bylo mi jasné, že toto budu celý život chtít dělat. Tedy ne ležet pořád v posteli, ale kreslit komiksy. Jsem vlastně komiksový kreslíř, žádný skutečný umělec, co se snaží sdělit bolest světa. Někdy v první třídě jsem čmáral první epičtější komiksy a byl jsem u toho jako ve snách, vlastně si většinu té doby ani nepamatuju, jen to kreslení. Tak do 16i let jsem nepřečetl ani jednu knížku. Knihy jsem nesnášel a dodnes si myslím, že komiks nebo film jsou flexibilnější médium. Třeba i pro magii, lidi si pořád stěžují, že hlavně o knihách to není a něco na tom bude.
Bohužel většina prozatímního života se ubírala jiným směrem, než bylo rozvíjení kreslířského talentu. Paradoxně jsem studoval jazyky a živil se všelijak. Nakonec mě to ale zavedlo zpátky ke kreslení. Je to taková ta věc, co ti jde od dětství, o kterou nemusíš usilovat, ale stačí ti ji jen rozvíjet. Např. se ti nemůže stát, že bys něco takového zapomněla a pořád se k tomu vracíš. Když kreslím vím, že to má smysl, že mě to někam posouvá a vím, že to mám dělat. Víc bych to asi nerozpitvával.

2) V rámci druhé otázky tak trochu odbočím od výtvarného umění k tématu tvých ostatních aktivit v okultní subkomunitě. Jak se tato scéna jeví Tobě?

Tahle otázka asi musela padnout a jsem v pokušení se k tomu vyjádřit obsáhleji. Stává se pomalu zvykem, že se dokola řeší tzv. „scéna“ a hromada lidí vynáší pesimistické názory, se kterými osobně moc nesouhlasím. Čili pár mouder z měšce mé moudrosti, tedy:
I když se sem tam do někoho opřu a nevyhýbám se hádkám, neznamená to, že jsem nějaký arogantní pesimista, co se někomu vysmívá. Jsem v podstatě optimista, v globálu naši scénu vnímám hodně pozitivně a myslím, že se to někam vyvíjí. Je fakt, že se na jejím poli často derou do popředí marginálie a pseudoproblémy, ale i tak mě baví sledovat, asi jako každého, kdo se o ni jen trochu otřel. Jako celek ji vnímám zatím jen jako bulvární plátek, o magii to totiž není – tedy mnoho lidí, co touto subkomunitou proplouvá ani neví o čem celý ten pytel duchovních mouder je. Ideální vývoj by měl dle mého názoru směřovat k tomu, že se scéna začne podílet na nějaké experimentální praxi a začne se tomu doopravdy věnovat a začne se to ukazovat i na webu.
Asi neudělám přesnou sociologickou sondu, tedy jen můj subjektivní pohled. Scéna se dělí hlavně věkově, my jsme ty trochu starší děti, pak jsou tu mladší děti a pak stařešinové rodu, kteří stojí mimo internet. Je to disfunkční rodina, kde se rodiče na své děti vykašlaly a děti si dělají vlastní gangy, které někam sice chtějí směřovat, ale většinou nevědí kam. Kouzelné je, když se o sebe tyto tři „generace“ otřou, česká povaha je obecně hodně žlučovitá a já jsem rád, že se s tím přetlakem nahromaděným naším národním komunistickým xindlem (pozn. nemám na mysli nikoho konkrétního, pouze terminus technicus pro atmosféru, ve které žijeme) nějak alespoň pracuje. Čímž si nemyslím, že je řešení, když se všichni budeme pokrytecky plácat po zádech a v duchu si myslet opak, ostřejší výměna názoru pokud to tak někdo cítí je pro „duchoborce“ přínosnější, než dvojí myšlení, které leptá vůli a charakter.
Existuje např. názor, že mladší generace je v neustálé krizi a že to u nás, oproti té starší gardě nebo zbožštělému „západu“, tzv. stagnuje. Do nedávna jsem to vnímal asi více méně podobně, ale pak mi došlo, že je to jen pohled lidí zevnitř ČR-SR na další lidi obývající stejný prostor. Vnímám to hlavně jako tzv. „vyšlapávání si území“, kdo hodně křičí, najde své zombie-stoupence a ti brzy převezmou jeho názory, on má pak tu pravou „pravdu“. V podstatě je to jen šíření falešných memů. Dost mě proto překvapilo, když mi jedna prodavačka v Londýnském Atlantis Bookshop říkala, že se v Čechách fakt „něco děje“, protože se u nich stále častěji objevují lidé z Čech a dychtivě shánějí knihy a kontakty. Prý se podobné věci děly s Poláky v 90. letech a navštěvovali je stejně jako našinci. Nepřikládal bych tomu takovou váhu, kdyby to nebylo v Londýně a v jednom z nejslavnějších knihkupectví, kam chodil Crowley a Spare, a jehož majitel seznámil např. Crowelyho a Granta. Navíc ta paní třeba osobně znala Hinea, Granta apod. Prostě měla každý rok k dispozici tuny lidí z celého světa k takové statistice. Tedy i kdyby to byl kec té paní – pouštím to lidem v Čechách ven – nejsme úplní looseři, ale Tajní mistři na západě o nás vědí. :-)
Chtěl bych také dementovat velmi oblíbenou stížnost chudoby naší knižní scény. Vnímám to opět pozitivně, vzhledem k tomu, že čeština je menšinový jazyk a odbyt do světa je více než minimální, je pak logicky jasné, že u nás bude vycházet hardcore magická literatura také jen minimálně. Problém spíš spatřuju v tom, že lidi neumí anglicky a že studium magie pak bolí. Trh se otevírá autorům, kteří lidem metou cestičku a vydávají almanachy složené z různých střípků. Osobně si myslím, že je to ale schůdné a pragmatické řešení, vnímám to tedy hodně pozitivně, protože i to lidi vede víc k praxi a ne ulpívání na knihách. Z druhé strany jedním dechem dodávám, že magie je menšinová věc a člověk co se v informačním věku vymlouvá na to, že potřebuje mést cestičku protože blablabla (argument vlastní slabosti), nebude vyčnívat ani v magii.
Ale zpět – jen v literatuře problém není, např. adepti východní stezky mají k dispozici tuny východních mistrů ochotných je zasvěcovat a proto roste i zájem o knihy o východní mystice a ty nejsou taky příliš odpočinkové čtení. V případě západní stezky se mistři do zasvěcování nováčků moc nehrnou, spíš je vyhazují ode dveří a dokonce jsme se s jedním známým shodli na tom, že předchozí generace v tomto ohledu v podstatě selhala. Mladší a starší generace si u nás k sobě hledá cestu jen těžko. Mladí lidi si tedy nějak svépomocí snaží vybudovat scénu sami.

Teď na chvíli otočím plášť a zahraju si na důchodce i já. Trochu mě překvapuje vývoj nově nastupující generace lidí, kteří jsou věkově asi o 7-10 mladší než já a kteří notnou měrou přispívají k tomu, že se hromada věcí medializuje a chvílemi se to mění ve zmíněný bulvár. Je to pro mě takový blesk z čistého nebe a myslím, že časem z toho něco vyleze. Díky internetu to celé hnutí nabírá neskutečnou dynamiku, lidi se houfně scházejí a to, že někdo dělá magii už není tajemstvím. Stojím tak nějak mimo to dění a fascinuje mě kolik lidí je schopno plnit denně osobní blogy o svých „magických“ životech a že je to dokonce i baví. Vnímám to jako nějakou formu pop-introspekce, i když to většinou nabere rovin právě zmíněného bulváru nebo konzervativního chování, které bych tam vůbec nečekal. Lidi už vlastně nestudují magii nebo nějaký směr, kde by se měli měnit, ale scházejí se u piva a baví se o těch ostatních. Je to takové prodloužené dětství a doba skautských táborů. Vždycky mě zaskočí, jak nakonec vše skončí utvrzením se v pozitivních hodnotách společnosti, jako že se máme mít rádi a být tolerantní. Vytrácí se tak někdy to podstatné a to je primárně podvratné založení magie, je to na mě takové příliš správňácké založení a v podstatě tam nevidím nějaký hlubší zájem o magii nebo něco podobného. Je to zatím jen takový kvas.
Co mi přijde opravdu zajímavé je, že tato generace již nevyhledává své „dědečky“ a nežadoní je o radu, jak jsme to dělávali my, ale že si vystačí sami. 20i leté takto zasvěcují 30i letí. Je otázkou, jak dlouho jim ten rajský stav vydrží, já jim to sice přeju, ale myslím si, že magie je hlavně samotářská stezka.

- Opět zde (nejenom) z mého pohledu přitahuje jistou dávku pozornosti motiv diskurzu: ví se o Tobě, že občasně přispíváš do svého blogu, komentuješ tematické blogy a články jiných autorů a často se nebojíš napsat peprnější či kontroverzní názory na současná témata, kauzy či problémy. Je za Tebou znát jistá sečtělost a schopnost propojovat informace do kauzálních celků. Jak bys to celé charakterizoval Ty sám, genezi své identity v okultní subkomuně?

Viz. výše zmíněné, vnímám se spíš jako takový pozorovatel, s pár lidmi udržuji dlouhodobé a podnětné kontakty, ale čistě mimo oficiální fóra a mnohdy vůbec bez jakékoliv oficiality vůbec. Někdy si říkám, že bych měl víc držet zobák a k ničemu se nikde nevyjadřovat, protože to pak vyvolává vazby, příliš tě to vtahuje do dění na netu a promítá se to i do reality. Doslova ztrácím tím čas a koncentraci na podstatné věci a práci.
Pamatuji se, že jsem na net vstoupil někdy v roce 2001 v době existence slavného diskusního fóra Frabato a bratrského SEVu. Tam se to hemžilo regulerními blázny, nachalleningovanými ufology a křesťanskými kazateli. Taková ryzí new age doba, kdy nebylo vůbec těžké se solidně pohádat a lidé tehdy brali jakékoliv provokace strašně vážně, byla to v podstatě hrozná sranda. Pak to fórum ale uzavřeli, protože tam lidi jako já dělali strašněj bordel a později mi došlo, že jsem si jednorázově odžil takové to ponoření do sítě. O magii jsem vlastně tehdy ani nic moc nevěděl, zkoušel jsem tuším cvičit jen Bardona, ale byl jsem na to moc roztěkaný. Podobný stav, jaký jsem popsal výše u mladších lidí, jenže neexistovalo něco jako společná setkání a blogy ještě nebyly rozšířené. Tahle zkušenost mě pak donutila se zamyslet, jestli chci vůbec někdy dělat nějakou magii nebo se jenom tak bavit na cizí účet a přicmrndávat na fórech. Net a scéna na něm se vyvíjí neskutečně rychle a jeden rok je jak dekáda v reálu. Hodně se změnilo a fóra neskonale zvážněla, už to není ta zábava, nebo jsem z toho vyrostl.
Časem jsem se začal rekreačně věnovat chaosmagii a kdosi mi nakukal, že chaosmágové nic o magii nevědí a to mě nějak nakoplo začít magii skutečně studovat a snažit se ji hlavně provozovat. Úplně nedávno jsem si v nějaké podobné diskuzi ověřil, že podobní lidé, co chaosmágům nadávali do nedouků, neví o „tradiční“ magii vlastně vůbec nic konkrétního, jen takové drobečky od stolu. Tradiční magie byla pro ně něco jako maska, za kterou se schovávali. Mimojiné tzv. tradičních mágů máme v republice střízlivým odhadem tak 10 kusů, přičemž jen asi půlka se pohybuje na netu. Čili tradiční mág je druh na vyhynutí (do čeho se budou chudáci mladí progresivní chaosmágové strefovat?). Zbytek tzv. na „tradicionalisty“ si hrající, vnímám jako českou specialitu mající kořeny někde v naší tradici lidových mudrců a vesnických poudáků, kteří rozprašují svoje květnatá moudra po poutích a zaříkávají se pánembohem a císařpánem. Je tam taky skrytá infekce národa komeniologům vychovávat, vychovávat, vychovávat, k lepšímu lidství a člověčině. Fujtajbl.
Do další ze skupinek jsem se zkoušel strefovat přes svůj skomírající blog. Vždycky mě zajímá kolik kdo co snese a jakou to má sílu, když se ti to vrátí zpátky. Vypustit mem, že zakladatel jednoho směru jedné velmi populární skupinky byl erotoman nevalné morálky (podobně jako náš oblíbenec Crowley), který provozoval s Kennethem Grantem regulérní černou a sexuální magii. Reakce na sebe po chvíli nechala čekat, ale bylo cítit dunění tamtamů v soukromí. Ukázalo se jednak, že jsem odhalil informace, které nebyly známy ani předákům hnutí a při tření ploch na nějakém fóru mi přišlo, že se bavím spíše s vedoucími pionýrského tábora, než se skutečnými čarodějníky, provozujícími black arts. Je to jak když řekneš skautům, že Foglar byl pedofil nebo pionýrům, že Lenin umřel na syfilis. Jedině thelemité jsou z obliga, tam se nedá vlastně nikdo urazit.
Třešničkou na dortu jsou pro mě diskordiáni, kteří se mě ptají jestli jsem danou věc myslel vážně nebo si zase dělám srandu.

Abych to nějak uzavřel, nemyslím to osobně, je a byla to z části vždycky sranda, z části jsem jenom zkoušel komunikovat s různýma skupinama a nacházet společná témata k družbě. Jinak všechny ty lidi mám samozřejmě rád (to zdůrazňuju), jen sem tam si pro sebe řeknu, že je někdo blbec. Jsem ale otevřený člověk a rád se sejdu s kýmkoliv a u piva mu odkývu v podstatě cokoliv, co bude chtít.

3) Zpátky k LN-P: pochopitelně ačkoliv jsou mi dobře známy realizační okolnosti, díky kterým ses dostal k této výsledky korunované spolupráci právě Ty, můžeš to přiblížit čtenářům ze svého pohledu? Jaká byla Tvá první reakce na tuto nabídku?

Tvůj mail jsem si přečetl hned první den v nové práci, rok po tom, co jsem marně sháněl zaměstnání jako kreslíř, tak jsem to bral jako znamení nevypočitatelného osudu. Byla to velká výzva, protože LN-P je hodně slavný titul a byla by hloupost to odmítat. Ze začátku jsem si říkal, že se svými kresbami nebudu spokojený a že se na ně nebudu moct ani podívat. Ale musím říct, že jsem se mýlil a že jsem dnes s odstupem poměrně klidný, když si knihou listuji. Napadá mě samozřejmě, že všechny kresby by se měly nakreslit znovu, protože jsou tam chyby, nepřesnosti, nedotažené nebo přetažené linky, že je to neumětelské, ale v rámci časových možností jsem pro to tehdy udělal všechno, co bylo v mých silách.

- A do jaké míry jsi znal Carrollovu knihu už předtím? Změnila pak práce na těchto ilustracích v nějakém ohledu Tvůj postoj ke knize a k autorovi?

Já jsem takový podivný chaosmág, spíš neortodoxní chaosmág, možná ani chaosmág nejsem, já ti vlastně ani nevím. Když jsem knihu ilustroval, byl jsem už nějakou dobu k celé chaosmagii hodně skeptický, přesto se mi ale při četbě vrátily staré dojmy a Carrolla hodnotím dodnes pozitivně a nostalgicky. To, co vzniká v chaosmagii se jinak samozřejmě snažím sledovat, ale přiznám se, že už mě to nebere, všechno nadšení jsem si nějak vyčerpal právě kdysi na tom Carrollovi a pak se upnul na ten jeho diagram vývoje magie a vracel se časem zpátky ke starším věcem. Chaosmagie je jiný typ magie, bez teatrálnosti a melodramatu tradiční magie, bohužel ta hranice se někdy hodně překračuje a chaosmagie se mění v takovou kvazi-uměleckou performanci, takové moderní divadélko pro zlatou mládež a formalismus, který jsme kritizovali na tradici se nám vrací (jako zpětný odraz :-) ) v nových a nových podobách. Chaosmagie taky může někdy působit jako dětský vzdor, lidi si špatně vysvětlí, že když jsou ty techniky koncipovány jednoduše, že budou i snadné. Třídní boje a pálení starých knih na hranici mě nikdy nezaujaly a proto se od toho raději oficiálně distancuji. Chaosmág tedy raději nejsem, zajímá mě magie ve všech funkčních podobách. Bohužel žádnou průkazku do klubu na to nemám.
K mému seznámení se s chaosmagií - o Carrollovi jsem se dočetl už před asi 6i lety tuším někde v Horusu, ale jeho knihy ani úryvky z nich nebyly k mání. Později jsem na Chaospace narazil na překlad Carrollovy Liber MMM (z Liber Null) a Liber KKK (z Liber Kaos) a hned jsem se do těch krátkých textů doslova zamiloval. Z magie bylo vytaženo to podstatné bez zbytečných keců a guruovských pastí na žáka. Začal jsem tvrdě cvičit různé vlastní asány a výsledky a změny povahy nastávaly velmi rychle, zároveň jsem si vytvářel vlastní divinační metody, pantheony apod. Pak jsem četl další věci jako Sherwina a Tegtmeiera a chvíli mě držela taková ta rebelie, jak všem říkáš, že je to překonané. Ale velmi brzy mě to přešlo, protože chaosmagie mi jako směr nestačila. Začal jsem se v ní trochu pitvat, hlavně z hlediska toho, co tvrdila o historii magie a jak se vůči ní vymezovala. Některé věci mi přišly jako takový magický populismus. Líbil se mi Mace nebo i Dukes, kteří jsou takové to intelektuálnější z chaosmagie, ale to už jsem se začal zajímat vlastně o celou anglosaskou magii, různé mutace kolem O.T.O., Zlatý úsvit, Crowley, teosofii a starší věci jako gnóze, ale i francouzskou linii magie, pro srovnání. Začal jsem se pořádně zajímat o Sparea a Granta a postupně mě to odválo někam jinam, k autorům jako Bertiaux a chaosmagii jsem si v podstatě jaksi upgradoval. Když dnes čtu nějakou euforickou knihu o chaosmagii, kde nějaký 20i letý americký svazák pěje ódy typu: „odhoďme knihy a pojďme magii žít“, tak si píšu na okraj knížky vykřičník. Mám rád takové ty vzdělanější chaosmagické věci nebo věci a dobu, ze kterých vycházely – tedy: Leary, Burroughs, Wilson a zbytek psychedelické scény. Hodně mě bavil komiks The Invisibles, což byla podle mě taková vize, co chaosmagie doopravdy dělá. Zajímá mě Spare, ale to vlastně není chaosmagie.
Samozřejmě to, na co se ptáš, implikuje i starý spor „tradice“ vs. chaosmagie. Jsem rád, že to mám za sebou, protože šlo spíš o zmíněné „kolíkování si území“ a „měření si pinďourů“ – já jsem do toho naivně vstupoval s tím, že něco fakt vyřešíme a že se třeba obohatíme. Co mě zaskočilo, že mnozí z těch lidí s plnou hubou keců si o chaosmagii nic nikdy nepřečetli (dokud nevyšel Carroll). Přišlo mi to hlavně nefér, protože já jsem poctivě šprtal starší věci, které jsem z mladické pitomosti kritizoval. Ale hlavně na té první straně není a nebyla snaha od začátku o slušnou diskuzi, spíš projekce nějakých osobních problémů. A pozor nemám na mysli ty 3 lidi, co se aktivně věnují praxi nějaké skutečné tradice, ale spíš ty lidové poudáky, co z rukávu sypou werichovská moudra, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Osobně ani nechápu samo vymezení „tradice“, protože i chaosmágové se vehementně hlásí ke svým knihám a svým autorům, tedy mají svou tradici. Sám jsem se v tom dlouhodobě pitval a osobně nemám nic proti technikám, které se v tzv. tradiční magii používají, jako ideologii, která za ní stojí. Dokonce ani dogmatika chaosmagie nám nic takového nezakazuje používat. Rozdíl je spíš k přístupu k těm technologiím. Pokud si člověk někdy poslechne tradičního mága, tak ten se na rozdíl od chaosmága hlásí k nějakému instantnímu světovému názoru. Tradice kráčí ruku v ruce s křesťanstvím a takovým největším představitelem této magie je francouzská větev, naopak v Británii byla pořád snaha nahradit křesťanský proud něčím jiným, egyptským, orientálním, čímkoliv. Britové mi přišli vždycky jako větší libertinové než Francouzi. Nikdy jsem nepochopil proč se v dekadentní Francii vývoj magie zarazil u takové té katolické magie, i těch kolonií měli dostatek jako Britové, aby se přiučili v Orientu. Vše se chroustlo někde u Papuse a vývoj tam nikdy dál nešel, spíš taková oslava středověku a patetická nostalgie nad zašlými časy vousatých dědulů, kteří se museli bát inkvizice a proto psali v hádankách. Zatímco francouzští mágové žili (a možná pořád žijí) pořád v ústraní jako mniši, tak v Británii se začaly houfně objevovat individuality jako Mathers, Crowley nebo Fortune, kteří rozvíjeli osobní magii a zmizela taková poplatnost jiným náboženstvím, hlavně v Crowleyho přístupu je znát ta důslednost, kdy si prostě vytvořil vlastní náboženství, vlastní magický proud. Spare šel ještě dál. Kenneth Grant to napsal začátkem 70. let v Magical Revival a definoval to tak, že v Briti vytáhli začátkem století na povrch starou chtonickou tradici, které se do té doby ceremoniální mágové a theurgové vyhýbali. Grant začal hájit přístup (podobně jako teosofové), že k navázání na tradici nemusíš mít žádné psané prameny, prostě to uděláš v astrálu a nehrabeš se ve fyzických archívech. Už někde tam je skrytá pochybnost, že svět stvořilo něco vyššího, spíš to vyústilo v tom, že Grant možná jako první vytáhl na povrch Lovecraftovské příšery a řekl, že toto jsou staří pánové země. Briti si tak osobují návaznost na dejme tomu pravěkou magii. Francouzi a směry, co z nich čerpali (např. česká Universalie) z takových věcí dostávají psotník, protože to není preference stezky vědomí, ale čarodějnictví, lunární magie. Prostě to boří axiomy, na kterých stojí celá tzv. „tradice“. Proto je tu podle mě neustálý spor a kolíkování si území, i když na malém a směšném políčku.
Naráží to na fakt, že mágové obecně neznají historii svého oboru, dokonce se to považuje za jakousi dehonestaci. Setkal jsem se i s tím, že když moc víš, tak si buď vymýšlíš nebo nejsi praktik a jenom přicmrndávač skutečných borců (co samozřejmě ty věci slyší poprvé). Vlastně u nás není nezaujatých historiků magie a nakonec není podle mě podstatná nějaká teorie magie, jako její historie. Od historie se pak člověk snadno odpíchne k praxi, protože prostě znáš proudy, jak magie tekla a víš na co se napojit i bez použití správných korespondencí. Lidi, co sepisují dějiny české esoteriky, vůbec nereflektují složitější toky na světovém poli. Je to pořád o tom kolik prasátek chrochtalo v tom našem domácím chlívku. O nějaký komplexnější pohled se pokoušel Milan Nakonečný, ale ten tomu udělal službu spíš medvědí. Co se nehodilo do krámu dostalo nálepku „krize současnosti“ a hitem večera bylo, že jeden archivář chtěl zabít magicky Hitlera – to, jak celá operace vlastně probíhala je ale top secret :-). No comment.

4) Co jsem měla možnost sledovat reakce čtenářů, všem se Tvé ilustrace k LN-P líbí, předčí mnohé z původního vydání, hlavně v části Psychonaut. Avšak jedním dechem pak obvykle dodávají, že tak soudí i přesto, že jsou Tvé kresby tematicky někde jinde, než text. Do jaké míry vycházíš přímo z textu knihy? Jedná se o Tvé vlastní vidění magie chaosu, nebo jde o kompromis nějakých jiných vnitřních vizí, které ovlivnily konečnou podobu ilustrací?

Jak jsem psal výše vidím chaosmagii dost po svém a dnes jsem také jinde, tedy i během prací na kresbě jsem provozoval jiný směr magie a to se na tom možná podepsalo. Z druhé strany mi není jasno, co je tématicky jinak – Carroll má v úvodu schéma, kam až jeho vlivy sahají a tak jsem proletěl celé spektrum dějin magie.
Kresby možná lidi zaskočily hutnou, černobílou stylizací. Zvolil jsem styl vyčerněných větších ploch a detaily jsem nechal bílé kvůli kontrastu. Někdy v půlce práce na kresbách mi došlo, že se to posouvá do molové linie a vypadá to jak horor, ale takové jsou konec konců i Wardovy kresby k Psychonautovi. Podobně jako v Carrollovi a celé chaosmagii se i zde mísí prvky archaické a prvky futuristické a já si pořád kladu, jako svědomitý autor, otázku, jak by měly kresby vypadat, aby vystihly atmosféru? Je celkem možné, že jsem měl jen ubrat na černých plochách a vše posunout do futuristické stylizace, ale to by byla jenom půlka pravdy. Carrollovská chaosmagie imo je pěkně temná stezka, která se pouze oprostila od grantovského romantismu, který knize bezprostředně předcházel. Proto ten horor.

5) S jakými reakcemi na své kresby, nejlépe osobními, jsi se po vydání LN-P setkal? Chtěl například někdo po Tobě autogram? (ptám se, protože se mi to samotné stalo už několikrát, ačkoliv jsem knihu jenom uváděla a editovala a tím pádem nevnesla příliš originální tvorby. Krotím zájemce o autogram bonmotem, že nevím, jak se Carroll podepisuje a musela bych jeho podpis natrénovat. :-) ) Zaslechla jsem nicméně, že se našli zájemci o koupi Tvých originálních kreseb, prodal jsi už něco?

Setkal jsem se s naprosto nečekaným zájmem a přátelským poplácáním od tzv. „tradičních mágů“, se kterými udržuji přátelské kontakty. Ale samozřejmě byly i nějaké pozitivní reakce ze strany chaosmágů. Spíš to byly odezvy od kamarádů, kteří mě znají osobně. Logicky mi to tedy nekomentovali lidi, se kterými se vídám jednou ročně a neudržuji s nimi styky.
Dokonce byly i nabídky některé z kreseb odkoupit, ale do toho se mi nechce, protože je využiji do portfolia. Časem třeba naberou na ceně :-).

6) V současné době pracuješ na ilustraci k připravovanému titulu Phila Hina, takže zůstáváš stále ve spolupráci s nakladatelstvím Vodnář i v oblasti titulů magie chaosu. Můžeš nám prozradit, zda bys rád i nadále pokračovat v této spolupráci, a jestli bys byl ochoten prozradit i nějaké další projekty, kterým by ses chtěl v budoucnu věnovat?

Ano, na Hineovi momentálně pracuji a s Vodnářem budu velice rád spolupracovat i v dalších aeonech, jelikož mi to umožňuje propojovat oba moje zájmy. Rád bych samozřejmě laťku nastavenou Carrollem přeskočil a lidé by kupovali knihy ne kvůli autorovi, ale mým kresbám.
Jsem v podstatě kreslíř komiksů, galerijní umění pro umění mě nikdy moc nelákalo, a tak bych rád směřoval cestou, kde je scénář a kresba v symbióze. Tedy cestou, kdy při kresbě i přemýšlíš a usiluješ o nějakou kontinuitu. Kresba je tak podřízená obsahu, víc se naučíš a můžeš sdělovat i složitější myšlenky a ne jenom banality typu „alegorie na jaro“ nebo „píseň míru“. Co mě vážně nebaví je, když se právě toto snaží někteří lidé do komiksů nacpat, takové ty pocitové komiksy o obyčejných věcech. Naopak mám rád propracované věci, kdy mám po jednom přečtení chuť se ke komiksu vracet.
Jinak mám rozpracovaných několik kratších komiksů, abych se udržel při cviku a trénoval na složitější a delší věci. Dlouhodobě chystám jednu větší věc a mám s tím nějaké (zatím tajné) plány, chtěl bych tam dát i nějaké své zkušenosti s magií, ale je to ve fázi příprav, pořád pracuji na scénáři a není zatím jasné, kdy to vůbec začnu dělat.

7) A na závěr, kromě poděkování za rozhovor, spolupráci a za Tvůj čas, Ti chci položit trochu legrační a odlehčující otázku: Kde by ses chtěl vidět za pět let?

Přiznám se, že jsem asi trochu pověrčivý… ale mám určitou představu. Mít vybudované zázemí a prostředky, abych se mohl věnovat věcem co mě baví a naplňují.

Metoda řezu „cut up“ a „click and cut“

2007-11-03T03:15:00.000-07:00

Předevčírem jsem dostala chuť vyzkoušet alespoň pro mne ještě dosud příliš neotřelou metodu tvorby poezie, podle vzoru Briona Gysina, jenž navazoval na Tristana Tzaru a dadaismus.
Večer pracovního dne mne však přemohla únava, bylo dost pozdě a navíc jsem zjistila, že jsem nedávno vyhodila většinu letáků a reklamních časopisů.
V pátek jsem během malé debaty s přáteli toto téma alespoň otevřela a zodpověděla dotaz, proč je lepší používat jako základ již jednou sepsaný text - poněvadž nabízí všechny slovní druhy, takže nás naše představivost neomezí pouze na frekventované pojmy, slovesa či podstatná jména. K čemuž jeden z přátel dodal, že Brion Gysin vlastně svou metodu objevil náhodou, poněvadž jako výtvarník jednou řezal své dílo na podložce z denního tisku, jakož si běžně v praxi pomáhají tímto civilizačním odpadem všichni ti umělci a řemeslníci, kteří někdy něco vytvářeli rukama. Gysin následně zjistil, že mu pod zamýšleným dílem vznikl nějaký nový, nezamýšlený a zábavný text.

Konečně jsem se dostala k činu, přibrousila nůž a po docela komplikovaném úsilí vyřízla z časopisu „Vitalandu" několik slov, ze kterých se mi podařilo vyhladit a složit optimistickou větu:

„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Teprve pak mne napadl „objev“, který svou podstatou vlastně není až tak moc objevný. Když použiju „click and cut“ metodu na digitální text, bude výsledek méně pracný a mnohem rychlejší!
Nenadělám přitom tolik smetí!
Budu mít aspoň víc času uvařit oběd!
Že mne to nenapadlo dřív, vhodného materiálu se válí na internetu plno.

Vyřezáno z běžného zpravodajství a novinek, něco z intelektuálních Britských listů - a slova vložená do mysli zatahala za špagátky.
Báseň, tematicky postdušičková, vyhŘEZla ven:

Postdušičková (3.11.2007)

Tři lidé večeří husu
Přejděme kolem v předvečer
Tohtoto moc smutného pomyšlení.
Kdy coby v momentu pohledávky ke svému synovi,
řekli mu, jak ve zlém snu, otevřeně:
Vše jednou končí, života věčného, svobodné vůle, křivdy a hříchy
A další a další výtvory systémové záležitosti.
Osobním viděním, ctihodní,
naleznou v místnosti eroze svobodu.
Již dává přírodní analfabet svým otrokům.

Co dodat?
„Radost přestává být výsadou. Polechtá ve všech fázích.“

Catalessi

THROBBING GRISTLE: A JEJICH "PART TWO: THE ENDLESS NOT ...."

2007-10-24T09:26:00.000-07:00

(Květa Fialová)

Patřím k posluchačům, kteří se dostali k nahrávkám těchto průkopníků industriálu a taneční hudby v době, kdy byli THROBBING GRISTLE už dávno legendou. Jejich nahrávky jsem často poslouchala s jistým sebezapřením, neboť - bez diskuse - v nich byl patrný důraz spíše na sdělení, či přímo plánovitě šokovat obecenstvo, než vytvářet "hudbu". O to víc si cením posledního alba TG a jejich reunion považovaji za nic jiného, než za správnou a šťastnou volbu, neboť málokdy se stává, aby se byla kapela schopná po 20-ti letech vůbec vyvíjet a vtisknou ještě tak svému opusu pečeť vize, a nezáleží teď na tom zda hudební skupina hraje bez přerušení či nikoli. Mocný Odin byl k členům TG až příliš blahosklonný: s jistou pravidelností muzikanti proslavených rozpadlých kapel marně živoří a otravují stále své fanoušky svou neschopností – musí prostě skončit se svým hraním, vyklidit zkrátka pole a přestat ždímat dál peněženky fandů neslanými nemastnými výtvory: a nebo v opačný případ, kdy comeback sestavy je jediná deviza, kterou s kýblem sentimentality a nostalgie po x - let dlouhé odmlce skupina naservíruje publiku .
Hlavní příčina geniality řadovky "Endless Not" tkví samozřejmě v tom, že třebaže se TG odmlčeli na neskutečně dlouho, angažovali se členové ve formacích, jež bez nadsázky a zbytečného patosu jsou dodnes považovány za stylotvorné a stálé inspirační vzory a zdroje.
Myslím si, že tvůrčí vklad Petera Christophersona je na aktuálním albu jasně zřetelný, nepřeslechnutelný, neřkuli dominantní, a to tvrdím, i když jsem si vědoma faktu, že se na jednotlivých skladbách podíleli všichni muzikanti, jako například "The worm waits it´s turn" je především song Genesis P. Orridge. Celkový sound alba totiž spíše evokuje vyrovnané, přístupnější, méně temné a enimagmatické počiny COIL tj.: "Love´s Secret Domain" a " Stolen And Contamined Songs" než projekty zbytku téhle formace, tzn.: PSYCHIC TV a CTI (CHRIS AND COSEY). Ba dokonce obě dvě "barové" písně tu znějí spíše jako nepoužitý materiál z coilovského závěrečného a relativně nedávného počinu "Ape Of The Naples", respektive co by součást sountracku některého z filmů Davida Lynche, než to, co tvořili původní TG. Tedy celkově vzato, na "Endless Not" ze starých TG nezůstal kámen na kameni, ačkoli navzdory tomu, že až na 4 vyjímky se jedná zejména o instrumentální kompozice, pocit nudy se nedostaví. Většina z nich je postavená na minimalistické struktuře, na niž se vrství další motivy a zvuky, jež pochvíli rozvíjejí zhusta rytmický základní motiv, potvrzují jej, upevňují, aby ho na moment zase rozklížili. Stejným dílem je zajímavé až neobvyklé využití hlasu P. Orridge, který zní jako jeden z nástrojů. Toto řečené ukázkově platí hned o první a úvodní skladbě s názvem "Vow Of Silence": Mnohdy přes až chaoticky rušivé kompozice písní bez zjevného textu, jen naznačeného, se THROBBING GRISTLE nyní vracejí tam, kde začali, tj.: OBEJÍT SLOVO - KTERÉ JE VIRUS - A DEMONSTROVAT SÍLU PŘIROZENÉ DIVOKOSTI.
Mé skromné hodnocení snad zatím posledního výtvoru TG se chýlí ke konci, a já se přesto musím vrátit k začátku téhle hudební kritiky, jmenovitě ke větě kterou měla nejprve začínat. Tedy: Za celý rok mě žádná píseň od jakéhokoliv interpreta nezaujala natolik, aniž by se mi časem zprotivila nebo oposlouchala, jako je beze vší pochybnosti píseň, jehož název nese celé album: "Endless Not". Tato píseň s potencí hitu, zahájena až primitivně se opakujícími se údery - zvuky, jež postupně rozvinuté evokují čímsi džungli, spolu s velice střídmými smyčci, zvláště podporují podmanivý vokál frontmana TG: .......in the endless not.....

Možnosti ženských archetypů dneška

2007-10-21T07:16:00.000-07:00

Catalessi

„Freedom to the slaves of the slave!“
Alison Moyet, album Hoodoo, refrén skladby „Rise“

„... the slaves shall serve.“
Aleister Crowley, Liber AL, II:58

Úvod

K sepsání těchto řádek mne dokopala kniha americké autorky Jaq D. Hawkins, dosud jediné veřejně publikující ženy v branži magie chaosu a také členky IOT, které jsem si vážila pro její upřímný a nekomplikovaný projev, v rámci něhož dokázala objasňovat základy magie chaosu z určitého nadhledu, aniž by nějak tlačila na pilu a podsouvala vlastní odchylky od směru. Projikovala jsem do ní pochopitelně záslužné úsilí udělat potřebnou práci, do které se nikomu nechce, poněvadž není dostatečně vzletná.
Proto jsem od knihy „Women of Power, The Woman as Magus“ hodně očekávala a tím pádem jsem si zákonitě vysloužila zklamání, poněvadž i když nemohu jednoznačně říct, že by kniha byla špatná, působí na mne přesto jaksi plochým dojmem, nedostatkem plastičtější topologie prolínání ženského a mužského světa.
Mnohem realističtější pohled na ženy v komplexních souvislostech jejich životů spatřuji v pracech Alex Owen, což je (zdánlivě) tak trochu paradox, neboť tato britská profesorka historie a gender studies se ve svém zájmu zaměřila na viktoriánskou Anglii, tehdejší spiritualistky, ženy v úloze médií či léčitelek a na jejich pohnuté osudy. Jednotlivé ženy z díla „The Darkened Room“ vystupují jako plastické osobnosti a řekněme si to na rovinu, ačkoliv jsou mnohé z nich pořádně „praštěné“, v pravém slova smyslu i hysterické, Owen se jich přesto zastává s tvrzením, že jimi zvolené druhy okultismu byly mnohdy jedinou možnou formou, kterou mohly projevit svůj neobyčejný talent, jenž by se za jiných okolností mohl rozvíjet mnohem harmoničtěji. Z díla profesorky Owen mohu ještě doporučit knihu „The Place of Enchantment“, ve které se zabývá celou viktoriánskou érou britské okultní scény a mimochodem se řadí mezi několik málo ne-thelémitů, kteří byli schopni zvážit osobnost Aleistera Crowleyho s jistým nadhledem a veřejně prohlásit, že jeho činy se z dnešního pohledu nezdají až zas tak šokující, hříšné či ďábelské a tím pádem nabádá senzacechtivce k rekapitulaci a aktualizaci svých prohlášení o tomto mágovi minulého století.

Odvaha plout proti proudu

Soudobé sebestylizace žen, které mne skutečně zaujaly, pocházejí z hiphopové a rapové subkultury. A ačkoliv tento žánr nepatří k mým nejoblíbenějším stylům, v minulosti jsem již čerpala z podnětných sociologických rozborů této vlny (viz. rozsáhlejší poznámka pod čarou) .
Pro lepší porozumění je potřeba vysvětlit několik nezbytností. Rapovaný text nese určité hlubší nebo i plytké poselství, hudební kulisy zde slouží jako forma, která má uvést jistý konkrétní názor. Zveřejněním tohoto názoru dochází často ke konfliktům, rap je diskurzivní formou komunikace, proto se v rámci žánru odehrávají známé duely a také tzv. response track, odpovědi na jeden vyjádřený názor hudebně vyjádřeným názorem jiným, zpravidla protikladným. Do tohoto diskurzu se v průběhu let osmdesátých úspěšně zapojily i ženy – raperky, v odpověď na urážky a otevřené sexismy některých mužských kolegů.
Vulgární, násilné a často mysogynní prostředí urbanistické subkultury provedlo přirozený výběr, jaké typy silných ženských osobností v něm mohou přežít a rozvinout svůj umělecký potenciál. Následující čtyři kategorie vycházejí z teoretické práce Cheryl L. Keyes na téma image raperek a jsou to tyto: královna matka (queen mother), obletovaná princezna (fly girl), ségra s postojem (sista with attitude) a lesba.
Dovolila jsem si je aplikovat na veřejný prostor soudobých okultních proudů, neboť mám za to, že jsem se u nás, v zahraničí či prostřednictvím internetu už mnohokrát setkala s některými zmiňovanými rysy o různé intenzitě, případně s kombinacemi několika z nich v jedné osobě zároveň. Ostatně proč neodkrýt, že jsem něco ze všech těchto postojů nalezla i sama v sobě – zkoumám-li v rozsahu delší časové periody - a tudíž mi připadají jako pomocná východiska nebo dočasné fáze při hledání své vlastní identity, nebo také mohou posloužit jako inspirace.
Pro doplnění jsem připojila dva záměrně parodující zvraty identit do závislé pozice – z pohledu seberozvoje tedy „negativní archetypy“, které vzniknou, když se osobnost vzdá pokusů o osobní aktivitu, přestane rozvíjet svůj potenciál a začne svou identitu odvozovat ze vztahu k jiné osobě. Nazvala jsem je lolitka a čakrabába (newagebaba) a tyto názvy jsem odvodila především z kritických hovorů se svými (převážně mužskými) přáteli na dané téma. Nejedná se rozhodně o výčet vyčerpávající či staticky neměnných možností.

Čtyři pozitivní archetypy

1) Královna matka
Tato osobnost je nadána velkým organizačním talentem, nebojí se působit reprezentativně a zajistit si respekt jak ve společenství mužů, tak i žen. Královská image nezáleží na věku či na skutečně fyzicky prožitém mateřství, vyznačuje se hlavně značnou mírou zodpovědnosti a vnitřní vyzrálostí, se kterou královna matka zasahuje do řešení otázek veřejných. Učí se především zjednat si pozornost na základě úspěšně zvládnutých situací, neztratit chladnou hlavu a nepodléhat náhlým pozlátkům či náladám.

2) Obletovaná princezna
Jak v podobě materiální, tak i v čistě duševní formě se jedná o nejvíce sexuální či charismatické image ze všech čtyř, sem patří např. velekněžky, šarlatové ženy, gothičky atd.. Typická je jistá míra extravagance, intenzivní prožívání, vizionářství, kterými je daná osobnost schopna na sebe upozornit. S extravagancí se pojí originální nápady a přístupy, kterými tato osobnost vybočuje z davu. Klíčovým pojmem pro tento typ je udržet si svou nezávislost a ubránit své skryté „tajemství“, a to i v rámci vztahu, jinak se kouzlo vytratí.

3) Ségra s postojem
Jedná se o silnou ženu, která ví, co chce a jde si tvrdě za svým. Nebojí se neoblíbenosti, někdy je na ni dokonce hrdá a tituluje se nadávkami, které dostala od druhých. Narozdíl od královny a obletované princezny se tedy často může jednat o sólitérku, nezávislou mágyni, která si sama stanovuje své cíle bez ohledu, zda nalezne podporu veřejnosti. Dokáže provokovat nebo stát v opozici k veřejnému mínění, pokud není postoj jejího okolí v souladu s hodnotami a cíli jejími vlastními. To z ní dělá jakousi ženskou podobu špatného hocha (the bitch). Její sexualita se pro ni může někdy stát nástrojem, pomocí něhož chce dosáhnout svého, nikoliv cílem samotným, což však neznamená, že by nutně musela být zlá nebo nepřístupná vzájemně výhodné kooperaci.

4) Lesba (gynandra)
V rámci magie imho není nutná přímo její fyzická homosexuální či bisexuální aktivita, jedná se o ženu, která je schopna v sobě probudit síly a vlastnosti, tradičně přisuzované mužům. O feminní aspekty magie nejeví příliš zájem a nepřitahují ji, v některých případech nestojí ani o sexuální zájem mužů.
I v jiných oblastech života často vyhledává tradiční mužské záliby, často si v prostředí svých snů, astrálních operací či rituálů vybírá mužskou identitu. Ať už tedy píše básně nebo staví mosty, obléká se jako muž nebo jako Saphó, vždy je hrdinkou svého vlastního příběhu, která usiluje o lásku, krásu, ušlechtilost a kráčí po odvážné stezce jejich hledání a dobývání.

Dva negativní archetypy (zvraty)

1) Lolitka
Bývají to zpravidla mladší ženy či dívky, ale může se to týkat i těch odrostlejších, které vyhledávají vazbu k výrazným mužům magie (šéfové řádů, publikující autoři i umělci, extravagantní okultisté atd.), kolem kterých se houfují jako groupies. Dochází zde k přenosu pomocí sexuality, jenž je bohužel stereotypní: žena si dodává sebevědomí tím, že je partnerkou někoho významného. Není nic špatného na tom zamilovat se do význačného muže, avšak nemělo by se takto dít na úkor osobního rozvoje ženy, ani z hlediska motivace stát se „paní mágovou“ (odvozeno od paní doktorové, paní starostové apod.).

2) Čakrabába (také newagebaba)
Jedná se o ženu často ve věku kolem přechodu, ale opět nemusí být pravidlem, která se stává lehkověrnou stoupenkyní nějaké jednodušší esoterické praktiky. Typická je nekritičnost, se kterou nauce propadá, zmatenost ohledně vlastních cílů, přesměrování studijního či cvičebního úsilí na nepodstatné detaily a vágní termíny, jež často používá. Ukázkou malosti ducha je např. věta, kterou skutečně jedna přesně taková osoba pronesla: „Pane doktore, zrovna včera se mi probudila ta kundalíná... To je naprosto úžasný pocit!“ Posluchačům obdobných naivních výroků se zpravidla podaří úspěšně ukrýt impulzivní smích, poněvadž zmíněná mele dál svou bez jakékoliv reflexe. Tyto osoby mnohdy postrádají schopnost racionálního a kritického uvažování, ačkoliv mohou v dílčích úkonech dosáhnout téměř mistrovství - zvláště pokud se to týká vyšívání váčků na indiánskou medicínu, batikování či paličkování okultních motivů. Motivací je jistá osobní nenaplněnost, která ačkoliv se to nezdá, opět vychází ze snahy přesměrovat závislý vztah či kompenzovat jeho neexistenci: partner buďto chybí úplně, nebo se jedná o vyčpělý a nudný vztah, případně o snahu zaplašit prázdno po odchodu dětí.

Od imága k mágyni

Identita je vstupem a výstupem, který člověku pomáhá komunikovat s okolním světem, obdobně jako symbolické systémy napomáhají alespoň na mentální úrovni operovat s jevy a předměty, které představují. Jedná se o jisté vzorce, které je možno praktikovat v nečekaných situacích, jenž by nás mohly zaskočit, kdy musíme zvládat něco nového nebo jsme tlačeni ke stereotypům, které nám plně neodpovídají nebo nás mají uspat a ukolébat.
Pokud si mág/mágyně zvolí nějaký rys své identity, který chce rozvíjet, musí si současně vybrat i vhodnou symboliku, značky, metasymboly, která by shrnuly tyto ideje a dokázala se stát účinnou mapou, nachystanou k užití dle potřeby.
Pouhá racionalizace a intelekt většinou nestačí, neboť myšlenky nejsou totéž, jako návyky. Je tedy potřeba proniknout do hlubších sfér bytí, nejlépe pomocí všech vjemových kanálů – k čemuž slouží rituál, drama a konfrontace s temným (ženským) potencionálem osobnosti - od kterého jsme zpravidla svým okolím soustavně odrazovány. Neboť jeho realizace je zpravidla přestupkem proti zařazení ve společnosti, která ženy vychovává velice pragmaticky tak, aby sloužily nikoliv svým, ale jejím zájmům – ať už nás takto naprogramovala naše matka, partner, kolegové či kolegyně v práci nebo ve škole, církevní oprašovači model či strážci tradovaných „hodnot“, konzum, nebo jiný typ okovů, kterým je například anální princip shromažďování nepotřebného haraburdí. Ti, kteří modlám otročí, zpravidla nenávidí pouhý potenciál svobody druhých.
Při výběru symbolů je nejlépe opírat se o svou intuici, s jejíž pomocí lze zachytit patřičné „vibrace“ :-).

Konkrétní metody a symboly samozřejmě přesahují omezený prostor článku, doporučit lze např. tyto publikace:
Liber Null a Psychonaut - Peter Carroll
Angel Tech – Antero Alli
Undoing Yourself with Energized Meditation – Christopher Hyatt
Prime Chaos – Phil Hine
Complete Magician's Tables - Stephen Skinner

777 And Other Qabalistic Writings of Aleister Crowley

-------------------------------------------

Poznámka pod čarou:

Poněvadž se hiphopová báseň „Hippó“ z původních CyberTempli v současné době nenachází v Hrabětem rekonstruovaném archivu, na „nových CyberTempli“, uvádím při této příležitosti toto své dílko, publikované dne 7.7.2003, v jeho doslovné repríze zde:

(Od slangové slovesnosti Bronxu k post-moderní magii relativismu)

H i p p ó

S o r o r F F L

Jsme DJ’s(1) chaosu a

filozofové jungle(2)

thelémické hvězdy pieces show(3)

samplujem(4) nauky všech dob

Mixujem(5)

Cyklujem,

Vazbíme,

Skratchujem je do protisměru(6)

Jak MC`s(7) rytmicky

Vedeme ceremonie,

Udržujem styky

Rapujem(8) své mantry

Breakeři(9) v póze života & smrti

Jak writeři(10) cejchujem,

Nekonečno svými tagy.(11)

Battle just began! (12)

Ya!

Here we go!

SLOVNÍČEK HIP-HOPOVÉHO SLANGU:
(Slovníček je z velké části převzat z vysvětlivek na konci článku Petry Švecové “Městský folklór ulice”, Politický a kulturní čtvrtletník “Přítomnost”, jaro/2003)

Samplování (z angl. sample = vzorek): vybírání určitých "vzorků" z již hotových hudebních nahrávek pomocí samplovacího zařízení a jejich následné využití při skládání nové písně.

Breakdance: tanec spojený s kulturou hip hopu, který vznikl v New Yorku koncem 60. a počátkem 70. iet. Využívá nejrůznější přeskoky, toče apod. Varianta "electric boogie" obsahuje trhavé pohyby, plynulé i fázované vlny končetin i celého těla (což připomíná pohyb robota či loutky).

B-boy, B-girl: ten, kdo se věnuje breakdance.

Rap: rýmovaný, deklamovaný vokální projev využívající hip-hopový slang, který je místo melodie založen na rytmu. Termínem rapová hudba bývá někdy označován i hip-hop.

DJ, DJ-ing (z angl. diskjockey): osoba, která pouští ( obvykle v hudebním klubu) hudbu z desek, přičemž ji zároveň různě mixuje dohromady, DJ-ing je pouštění desek.

MC, MC-ing (z angl. Master of Ceremony): osoba, která rapuje, popř. i zpívá, do DJ-em pouštěných desek a udržuje styk s publikem.

Graffiti (z řec. graphein = psát): nejprve označení pro nápisy vyryté do zdiva nebo kamenů, v současné době označení uměleckého a sociálního hnutí ze 70. let v New Yorku, projevuje se tvorbou spreyem nebo fixem vyvedených nápisů v městském prostoru.

Scratchování (z angl. scratch = škrábnout): pouštění vinylové desky proti a po směru jejího točení.

Mixování: pouštění dvou (popř. více desek) dohromady i tak, aby výsledek vytvářel novou skladbu. Lze upravovat rychlost původních nahrávek, vybírat si jen tóny o určité výšce apod. Skladby obvykle vytvářejí souvislé pásmo

Tagy, tagování: psaní pseudonymních podpisů po veřejném prostoru.

Pieces: výraz pro díla autorů graffiti, odkazuje i k termínu konceptuálního umělce Kosutha, který slovem piece začal, označoval jakékoliv umělecké dílo.

Grafitti crew: skupina autorů graffiti (neboli "writerů")

Toy: začínající autor graffiti

Battle ("bitva"): souboj MC's či DJ's o to, kdy z nich je v daném oboru lepší, poměřování sil před publikem.

Drum'n'bass, jungle, break beat: sobě blízké směry taneční hudby vycházející především z dubu a hip-hopu, založené na rychlém",rozlámaném" rytmu (oproti směrům, ~ jako je "techno" či "house", u nichž je rytmus stále ve stejné "rovné" linii) a výrazných basových linkách.

CO BYLO DŘÍV...

2007-09-30T01:45:00.000-07:00

...paže chaosu nebo chaostar?

O proudech, pohybech, mísení, spojování i štěpení a o mentální meteorologii .

Kdo by neznal chaostar (kdyby přece, pak oficiální 2D podoba obr. v záhlaví článku:-), osmicípou hvězdu, symbol chaosféry, který se stal nezaměnitelnou ikonou směru magie chaosu. Poprvé ji nacházíme v Liber AOM, která tvoří závěrečnou část „Liber Null“ Petera Carrolla (první vydání Liber Null je datováno r. 1979).

Obrázek na levé straně je původem ze stránek projektu TOPY Genesise P-Orridge. Jedná se o moderní ikonické propojení symboliky, do níž je zakomponován i motiv hned dvou chaostar, jak bývá třeba i zvykem v případě obálek knih s tematikou magie chaosu. Toto ovšem není původním smyslem P-Orridgeovy symboliky, jehož kresba připomíná z části spíše ilustrace v alchymických knihách, vyvedené v psychedelické pestrosti barev a abstraktních motivů šamanských kultur. Jednotlivé prvky metasigila bychom mohli vykládat z různých zdrojů a úhlů pohledu, snad jenom pro představu stačí zmínit, že dle knihy "Panooptikum symbolů, značek a znamení" symbolizoval medvěd v kultuře heraldiky a symbolického zobrazování vlastnosti, jako je nebojácnost či hrubá síla. Koruna značí zušlechtění ducha, která ve spojení s niterním zvířetem představuje motiv ovládnutí niterní síly. 93 je pochopitelně známým numerickým synonymem thelémy.

Skutečně tedy můžeme připsat Peteru Carrollovi spojení chaosu s první osmicípou hvězdou, vytvořenou ze čtyř centrálně se protínajících úseček, opatřených na koncích šipkami?
Už v roce 1962, tj. o nějakých 17 let dříve, totiž používá naprosto identický symbol chaosu Michael Moorcock pro obal magazínu Science Fantasy, kultovního britského časopisu, věnovaného povídkám a publicistice z oblasti fantasy a science-fiction. Tuto obálku si, jakožto šéfredaktor magazínu, navrhl sám a byla určena jako ilustrace k jeho vlastnímu příběhu z fantasy ságy „Elric“, který byl publikován uvnitř čísla. První osmicípou hvězdu, nazývanou Moorcockem „paže chaosu“ pak podle Moorcockovy předlohy ztvárnil Jim Cawthorn. V později datovaném komiksu „Stormbringer“ posléze převzal pero Savoy, Walter Simonson i jiní kreslíři, ale podstata zůstávala vždy stejná, jak ostatně můžeme vidět na výřezech z různých epoch komiksu níže.

Soudobý britský okultní akademik Dave Evans, z pohledu badatele, jehož největší výhodou je dobrá znalost britského okultního podhoubí, bez jakýchkoliv pochyb uvádí fakt, že Moorcockovi lze připsat použití hvězdy chaosu jako prvnímu a Peter Carroll se tedy ve svém postupu nechal inspirovat fantasy literaturou, což v řadách zejména mimobritských zájemců o magii chaosu vzbuzuje jistý druh nedůvěry. Poněvadž všichni si dobře uvědomujeme, že v románových postupech a fikci nemusí být dodržena autenticita či realizovatelnost všech jejich prvků. Ve prospěch tohoto neklidu by ještě mohl hovořit i fakt, že Moorcock v obdobném předstihu operuje rovněž i s teorií multiverza, o níž se Evans domívá, že dala základ Carrollovým pozdějším teoriím multidimenzionálního času.

Ostatně, abychom jednostranně příliš nenaddržovali Morcockově velkolepé invenci, „hrozba chaosu“ představovala svého času v literárních vodách fantasy povídek nebo románů jistý druh módy a inovovaný zdroj tradiční zápletky dobrodružného příběhu.
Mnozí z nás si jistě rádi zavzpomínají na Zelazného ságu Amber, který je dle tiráže českého vydání "jediný, opravdu skutečný svět, jehož jsou všechny ostatní jen stíny".
Zelazneho i Moorcockovi vládci chaosu představují negativní hrdiny, kteří jsou zároveň i reprezentanty chaosu a proti nimž ústřední postavy, jako Elric i amberský princ Corwin, svádí svůj boj. Součástí napínavého děje příběhu však nevyhnutelně musí být i vnitřní konfrontace hlavních postav se svým vnitřním chaosem, jenž je součástí jejich psýché a kterým jsou do jisté míry postiženi obdobně, jako Harry Potter Voldemortovou jizvou. Kladní hrdinové chaos odmítají - prozatím...

Samotné Carrollovo používání fantasy motivů, jakožto inspirace při tvorbě magie chaosu, není nic až tak překvapivého, vzhledem k tomu, že se přímo v systému chaosféry nachází i jeden nezpochybnitelný odkaz na dílo známého fantasy spisovatele Terryho Pratchetta. Jedná se o vynález magické „oktarínové barvy“, která má pro svoji měňavost symbolizovat magii chaosu. I ve světle Hinem zmiňovaného faktu, že Carroll slovo „chaos“ doplnil do svého textu až později, těsně před vyjitím Liber Null, lze snadno domyslet, že obdobný osud mohl provázet i chaostar.
Jak tedy k „symbolu chaosu“ přistupuje Michael Moorcock?
„Původní symbol chaosu jsem načmáral v sedě za kuchyňským stolem a byl jsem zvědavý, co na to řekne Jim Cawthorn. Nakreslil jsem nejprve samotný geografický kvadrant (který bývá i normálně často opatřen šipkami) - S, J, V, Z - a potom jsem přikreslil další čtyři doplňující směry - a bylo to - osm šipek reprezentujících všechny možnosti, každá šipka znázorňující jednu určitou cestu Zákona. Od té doby už mi mnoho lidí tvrdilo přímo do očí, že je to "pradávný symbol chaosu" a jestliže tomu tak skutečně je, pak to potvrzuje různé teorie o shodě mentálních postupů.“
Moorcockův smířlivý duch naznačuje, že se nemíní přít o autorství s enklávou chaosmágů, kteří považují symbol chaosu za svůj vlastní. Nicméně především díky jemu se symbol chaosu usídlil rovněž i v oblasti RPG a strategických fantasy her.

Dle „Encyklopedie západních sigil a ideogramů“ je osmicípá hvězdice považována za symbol babylonské a asyrské Ištary, později též řecké Astarté, Aštarot, nebo chceme-li venušinského démonia - jehož vliv se však doposud na samotné magii chaosu příliš nepodepsal.
Výjimku tvoří Kenneth Grant a jeho zájem o temná mezopotámská mystéria, případně proudy chaosmágů, kteří operují s numerikou 156, získanou pseudogemátrickým přepisem slova chaos na khaos v různých jazycích, aby se dostali na předem určený numerický součet. Čímž také dochází ke zpětnému návratu ke starým dobrým postupům Thelémy, prostřednictvím Šarlatové ženy, Babalon, spatřované v ištařině mýtu.

Postmoderní chaostar zase hraje na démonologickou, případně antropocentrickou podstatu:

Rozhodně není od věci na závěr kapitoly doložit, kterak jsme při pátrání po širším kulturním přesahu objevili chaostar tam, kde bychom to sami už ani nečekali: je součástí architektonického námětu vstupního portálu "První intergalaktické (reformované) církve Druidů" na Planetě Druidia. Pochopitelně zde citujeme z nezapomenutelné kultovní komedie Spaceballs z roku 1987:

CHAOS MUSICK

Po hudební stránce bude dnešní putování maličko komplikovanější, poněvadž sice máme k dispozici řecký hudební projekt jménem Chaostar , který se pohybuje v rozmezí avantgardní vážné hudby, nezřídka připomínající soundtrack ke scénickému muzikálu, ale jak již však můžeme z nepříliš oslavného intra vytušit, tato skupina nemá kromě několika názvů s magií nic moc společného, obdobně jako trashmetalový projekt Chaosphere. (Gothický přívěsek ve tvaru chaostar je možno koupit zde: http://www.666.cz/gothic-metal-punk/e-shop-detail-65984-PRIVESKY-GOTHICKY-PRIVESEK-CHAOSTAR)

Co tedy zodpovědně vybrat k poslechu?
Pokud se vrátíme zpět k Michaelu Moorcockovi - veřejným tajemstvím je rovněž i Moorcockova úzká spolupráce s britskou psychedelickou skupinou Hawkwind, ve které také mimo jiné začínal svou hudební kariéru Lemmy z Motörhead (jako basák). Tento dnes téměř již bezzubý opotřebovaný pán hrávával na jednom pódiu společně s ostatními členy Hawkwind až do roku 1975, kdy se jasně ukázalo, že dokonce i na zkouřené máničky z Hawkwind jsou Lemmyho fičáky na sjezdovce ze speedu trochu moc silný šálek čaje.
Hudba Hawkwind je obtížně definovatelná, jako u každé déle hrající formace - s léty zaznamenala větší či menší proměny. Oficiální místa ji označují nálepkami progrock, spacerock nebo psychedelic rock, někdy bývají přirovnáváni také k Pink Floyd, ačkoliv toto příliš konkrétní zařazení může být také pěkně zavádějící. K výše uvedeným žánrům mají například kladný osobní vztah na tomto blogu již citovaní Marc Power a Dirk Bruere, kteří průřezu progrockem věnovali celý jeden díl svého pořadu One Tribe .
Jelikož Hawkwind dokázali od svého vzniku roku 1970 spáchat (nepočítaje vydaná raritní alba) cca 25 studiových alb a 10 živáků, obsahuje jejich diskografie jak slabší, tak zákonitě i silnější momenty éry. (Free Hawkwind downloads naleznete zde. )

Jestliže byste chtěli dát přednost co možná nejrychlejšímu seznámení se s profilem této kapely, neměli byste si nechat utéct zejména videoklip hitu "Silver Machine", se kterým se v červnu roku 1972 skupina umístila na druhé příčce britské hitparády:
Za stoupající a klesající směsice tónů salutuje na popředí pódia spoře oděná hippie dívka, na jejíž tváři se bliští bělobou a modří namalována karnevalová maska. Hlásí, že je připravena k odletu a kolem ní se na zem snášejí celé sloupce průzračných bublin, namísto startovacích plamenů lodi. Mezitím se za jejími zády začíná rozjíždět kapela a na plátně v pozadí jsou zvolna promítány psychedelické obrazce. Bubeníkovi (Simon King) padají do obličeje slepené dlouhé provazce vlasů, kamera s cuknutím najíždí detailem na jeho nepřítomný výraz tváře, následně se celý obraz jako by studem rozmaže a pootočí naležato. Kameraman se bojí spočinout na obličejích hráčů delším záběrem, pohledem těká od Roberta Calverta (vokál) k Lemmymu (baskytara), kterým jejich rockovou image (naštěstí!) "kazí" střapatý Nick Turner v pozadí hrou na příčnou flétnu, a ta je zřejmě i původcem zvazbených efektů na pozadí melodie. Předávají poselství ve snadno pochopitelném novognostickém smyslu: "já mám stříbrnou mašinu a startuju s ní pryč, daleko od týhle pošahaný planety..."

Přichází instrumentální mezihra, která píseň čím dál tím víc odchyluje z platformy tvrdého blues a úzká vazba basa-bicí se jako parník ponáří pod hladinu zrychleného rytmu, nastoleného zintenzivnělými psychedelickými efekty. Na plátně tančí a cyklují barevná světla, ve shodě s melodramatičností momentu. Imaginární loď z počátku sedmdesátých let startuje, nabírá rychlost a odlétá do výšin. Hudební erekce opadá - a fascinovaní posluchači oddechují, jako by jim rázem z hrudního koše spadla dusivá tíha očekávání.

Zajímavý prvek tvorby Hawkwind představují Moorcockovy deklamace své vlastní tvorby - z mých předchozích pokusů přiblížit deklamační zálibu britcultury lze vzpomenout jak na Zacharyho Coxe, tak i celou řadu dalších, samotným Aleisterem Crowleym počínaje a Currenty 93 konče. V Moorcockově případě se jednalo o rok 1975, kdy s kapelou vystupoval v rámci alba Warrior on The Edge of Time. Pokud máme doporučit něco dalšího, pak z pozdějších spíše elektronicky laděných alb zase vystupuje uceleným hudebním blokem čistě psychedelické album, bez přísad obvyklých prvků fantasy, s názvem Electric Teepee (1992). Odmyslíme-li si trochu naivní efekty, určitě překvapí již úvodní song LSD, kde se vokály v refrénu podobají Janes Addiction a stylizací i debutnímu albu Pattonových Tommahawk.
Bohužel po ústupu silných hypnotických nápadů to byly právě ony naivní prvky, které ve tvorbě Hawkind přetrvaly až do současnosti, kvůli nimž a pro nedostatek invence jsou poslední alba současných Hawkwind téměř neposlouchatelná (Take me To Your Leader (2006), Take me to Your Future(2007)). Také je dobré uvědomit si, že z původní sestavy kapely nezůstal nikdo.
Michaela Moorcocka si můžeme poslechnout ještě na albu Hawkwind z roku 1981 s názvem Sonic Attack, ale také v samostatném hudebním projektu Michael Moorcock and The Deep Fix, kde šeptá svá minutová i kratší intra ke konvenčněji laděným skladbám (1975). Moorcock je také autorem některých textů proslulých Blue Öyster Cult.

Paže chaosu
aneb když je
UNDERGROUND

Jakmile se něco stane oficiálním učením, vyhraní se také určité autority, které si právem či neprávem, případně z titulu pouhé příslušnosti k nějakému kultu, či díky certifikátu o absolvování workshopu, činí nárok na "jedinou správnou víru". Ostatně toto chování je lidské. O tom, že dokonce i magie chaosu, reprezentovaná především řádem IOT, má své kritiky a svůj underground, se pomocí internetu můžeme přesvědčovat dnes a denně, jako je to i v případě skupiny na níže uvedené adrese, odkud byla také převzata fotografie tetování(kresby?) ve tvaru chaostar: http://marauderunderground.chaosmagic.com/

Imaginační cvičení s chaosférou v 6-ti krocích

„Černé včely pod černým sluncem snášejí černý med, ve kterém se utopil svět...“ Transport Fuckerina

Toto cvičení vychází z faktu, že chaosféra je projekční plochou mysli a může být nabíjena i používána k operacím energetického typu, jako tarotové karty (princ Corwin z Amberu!) a poněvadž jsme si dokázali, že nepatří nikomu a patří všem, můžeme si s ní tedy dělat, co se nám zamane.
Tato imaginace bude podoby rozpínavé, agresivní, neboť dávat přednost „meči“ před „křížem“ a klade si za svůj cíl pomoci člověku zejména v situacích, kdy opravdu o něco jde a je tedy nutno řešit problémy skutečné a nejen ty mystické, které si vytváří sám svým postojem a přístupem. Žádné banishingy!

1) Imaginuj ve své mysli chaostar, jako symbol chaosféry.

2) Její nitro naplň lepkavým medem, černějším sedlé krve, jako je popsáno v úvodní ukázce.

3) Do tohoto medu pak postupně potápěj všechny ty, kteří ti pijí krev, věci, zážitky a události, nechej je zmizet a rozpustit pod temnou hladinou, jako když Pán prstenů nebo Terminátor klesají na dno žhavé lávy.

4) Medituj nad tím, jak to, že:
VŠECHNO JE MOŽNÉ, ALE NIC NENÍ DOVOLENO?!

5) Není-li po ruce nějaký vhodný objekt, nebo chceme-li linknout naše sigilum s čistou ideou undergroundu a anarchie, je možno zaměřit se také na držitele veřejného pořádku. Ponářejme imaginativně do černého medu policisty, funkcionáře, avšak předtím jim stáhněte dekadentně kalhoty až ke kotníkům.

6) Až se dostatečně nabažíme pohledu potentátů se spuštěnými kaťaty, transportovaných skrze temnou hladinu slizu, medu nebo lávy přímo do horoucích pekel, rozpalme sigilum chaostar do běla, nechejme ji vybuchnout jako supernovu prvotního třesku a rozmetat svou hmotu do všech stran, které šipky naznačují.
Rozmetejte tuto bránu do jiné dimenze a zabraňte tím jakémukoliv zpětnému odrazu!

Teď, když bylo sigilum zničeno,
bordel uklizen,
operace se uzavřela,
vychutnejte si klidný a ničím nerušený spánek po dobře vykonané práci,
poněvadž i ten největší anarchista a dekadent jednou musí do peřin.

Pamatujte, že ačkoliv z bývalých revolucionářů nezřídkakdy vyrostou schopní obchodníci a funkcionáři - obdobně jako se hippies proměnili na yuppies a odhodili své bývalé sny - arnarchosféře a undergroudu to nevadí. Přesto stále ještě existují a fungují...

TAKŽE UŽ JEN OBLIGÁTNÍ PŘÁNÍ PRO TEBE, PŘÍTELI - KDOŽ JSI MNE POCHOPIL A ZACHRÁNIL SE TAK ZE ZÁPLAV MAINSTREAMU -
PŘEJI TI DOST DOBROU NOC!

Catalessi

Doporučené odkazy na wikipedii (v ostatních případech je citováno a odkazováno přímo v textu):
http://en.wikipedia.org/wiki/Symbol_of_Chaos
http://en.wikipedia.org/wiki/Chaostar
http://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Moorcock

INVOKACE, HLAS, POEZIE A MAGIE

2007-09-19T06:13:00.000-07:00

Zachary Cox patří k takovým nepřehlédnutelným osobnostem současné Thelémy, jakými jsou například Michael Staley, Margaret Ingallsová, Mogg Morgan, Lionell Snell a další, v přítomnosti kterých se také objevil na přednáškové konferenci "Thelema Beyond Crowley" (r. 2004).

Ačkoliv většině aglosaských thelémitů není potřeba tohoto skoro již osmdesátiletého muže představovat, české okultní obci zůstává prozatím (pochopitelně!) dosud neznámý.

Zachary Cox se poprvé setkal s Crowleyho myšlenkami r. 1950, což mu bylo inspirací po celý další život. V letech 1980 až 1990 editoval okultní časopis "Aquarian Arrow", který se stal známým také díky pravidelnému sloupku, jenž psal Ramsey Dukes. Rovněž se stal spoluzakladatelem"lóže pro tréning ceremoniálního projevu" a tuto činnost vykonával po dlouhou dobu, což z něj vytvořilo téměř undergroundovou legendu.
V roce 1980 přišla "Neopantheistická společnost" s nápadem začít nahrávat Zacharyho recitace Crowleyho ceremonií, invokací a umělecké přednesy Crowleyho veršů - což představovalo jistou zkoušku Zachova umu.
Mnohé z těchto nahrávek tvoří dnes součást soukromých sbírek a tak snad se budeme moci těšit do budoucna, až jednou budou dány k dispozici veřejnosti.
Obraťme však pozornost k tomu, co si můžeme poslechnout již dnes.

V roce 2006 proběhlo v proslulém londýnském knihkupectví a antikvariátu Treadwell's Bookshop několik večerů recitačního vystoupení Zacha Coxe. Podle popisu očitého svědka:

"Zachary je vysoký muž s dlouhými vlasy a kozí bradkou, což mu dodává na bohémském vzhledu. Působil plný síly po celou dobu vystoupení, až jsem nabyl pocitu, že v učitý okamžik vyčkávající staří bohové odpoví na jeho invokaci svou manifestací."

Zachary toho večera přednášel Swinburnovy vybrané pasáže ze "Zahrady Persefoniny" a svůj recitál prokládal anekdotami či vlastním hodnocením veršů, např. předvedl, jak by jméno Persefoné mohlo být předneseno s několika různými důrazy a výslovností, avšak pouze jeden z nich vystihuje Swinburneův rým a proto se lze domnívat, že její jméno Swinburne vyslovoval právě takto.
Pokračoval Mastfieldovou "Mořskou horečkou", pak přidal vlastní báseň "Květiny na můj hrob", která byla otištěna v prastarém St. Martins Magazine. Vzpomněl při té příležitosti své zklamání, když právě tato báseň byla editorem zamítnuta, přičemž tento "problém" vyřešil tak, že se sám stal editorem.
Následovaly vybrané Crowleyho verše, dlouhá prozaická báseň "AHA", Swinburnův "Štedrý večer" a Crowleyho"Král duch" a mnoho dalšího.
A my nyní dostáváme příležitost, že si můžeme dva z těchto famózních večerů poslechnou buďto přímo z nahrávek:
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox1.mp3
http://www.lashtal.com/treadwells/zachcox2.mp3

nebo ze stránky downloads:
http://www.treadwells-london.com/downloads.asp

Pěkný poslech všem thelémitům i prostým milovníkům umění.

Česká sigilická "abeceda přání" a piktogramy

2007-09-18T03:59:00.000-07:00

Celkem třikrát jsem se během posledních 4 let setkala s takzvaným "moneymaking sigilum" - šotkem vytvořeným za účelem přinést svému majiteli nějaký blíže nespecifikovatelný obnos - přičemž jsem se pořád nějak nemohla zbavit pocitu, že se jedná o neživý implantát, který fungovat nebude. Až při tom posledním jsem konečně identifikovala, co je zdrojem mého odmítavého postoje a proč se má vcelku spolehlivá intuice bouří.
Základem sigila byla v každém z těch tří případů často frekventovaná značka dolaru, tedy $.

"Neuvažoval´s o libře, případně euru? Nebo chceš jenom ty dolary? Případně ty peníze chceš potom proměnit na dolary?"
Odpovědí mi bylo trojnásobné ne.
"Tak co tam k čertu dělá ten dolar?"
Dotyčný chvilku nevěděl, co odpovědět a potom ze sebe vymáčknul, že dolar je symbolem kupní síly nejmocnějšího státu.

Jenomže my nežijeme v U.S.A., jejichž systém je nastaven tak, aby přinášel zisk právě jim, nikoliv nám. Pokud někdo dělá jakoukoliv magickou operaci, měl by zajistit všemi možnými prostředky to, aby byl výsledek co nejsnáze uskutečnitelný. Pokud jsou podmínky nastaveny tak, že je jenom minimální naděje na úspěch, snižuje to i úspěšnost celé operace.
V mé osobní pozici je mnohem větší naděje, že dostanu nečekanou odměnu v korunách, zaměstnavatel mi také přidá v korunách, proto by mé vlastní sigilum, zvané "továrna na peníze" mělo vycházet ze značky "Kč".
Zahájila jsem písmenem "C" a otočila do pozice "U", poněvadž připomíná zaprvé kapsu a zadruhé bezmála turistickou značku studánky (dojmy z nedělního výletu je také potřeba zhodnotit, když už člověk nemohl strávit den u complu :-) ).
Tím málem, kterým disponuje turistická značka studánky navíc, je vodorovná čárka, uzavírající hrdlo "U". A poněvadž nám zbyly z označení kupní hodnoty "Kč" ještě háček "ˇ" a písmeno "K", otočíme "K" o 90 stupňů doleva a položíme je na hrdlo kapsy tak, aby rovná čára překrývala hrdlo a šipka směřovala dovnitř - důvod k tomu doufám není potřeba vysvětlovat. Šipka nám zároveň vystihne i tvar onoho háčku, se kterým se pak nemusíme zalamovat.

Chytré, jednoduché, elegantní.

KnK sigilum (k naplnění kapsy), ve dvou z libovolných variant:

II.

Zároveň mne to přimělo k zahájení projektu "Česká sigilická abeceda přání". Pokud máte pocit, že i vy disponujete obdobně jednoduchým a elegantním řešením, ať už se týká jakéhokoliv předmětu potřeby či touhy, pošlete mi jej a budeme se mu v rámci tohoto projektu "tvarové magie" věnovat.

III.

Turistické značky, správně mapové značky, piktogramy či vysvětlivky mne a obdobně naladěné jedince odjakživa dokázaly přivést do naprostých extází smíchu. Během suchého výkladu v hodinách branné nauky jsme se zpravidla s kamarády a kamarádkami tiše pošťuchovali a šeptem se vzájemně obšťastnovali nesmysly, které nás při pohledu na vysvětlivky napadaly.

(Turistické značky viz. např. zde.) Kaplička připomínala handgranát, bufet žirafu a co znamená v dětské řeči přerušovaná tenká čára snad nemusím ani vysvětlovat, jen si vzpomeňte, co a kde mívaly přikresleno siuety v dětských knížkách z knihovny.

Masově rozšířená sigilická praxe bohužel velice často končí u sigil, které jsou vytvořeny z alfanumerických znaků a tak se mnohem méně setkáváme se sigily ze symbolů či piktogramů, což je vlastně škoda, neboť představivost zahálí a šediví. Používáním symbolické řeči, třeba oněch turistických značek, můžeme získat zpátky onen kousek fantazie, o kterou jsme s dospělostí přišli. Dvakrát větší to bude legrace, bude-li se jednat o piktogramy "živé", tedy stále v současnosti používané.

O mapových značkách: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/510293-mapova-znacka#Popisky

Historický vývoj mapových značek a piktogramů: http://hismap.wz.cz/text/znacky_1.jpg

"Butterfly effect“ aneb české vydání Carrollovy „Liber Null a Psychonaut“

2007-08-24T14:26:00.000-07:00

Následující recenzi mi na mou žádost zaslal přítel a musím se přiznat, že jsem si ji představovala všelijak, jenom ne takto. Několikrát jsem nadechla a zase vydechla a poté jsem se rozhodla tuto stať uvést v plném znění, jen s několika optickými úpravami. Text, který nedokáže zdvihnout tlak si přece nezaslouží, aby jej někdo četl.:-)
Takže vzhůru dolů, jízda právě začíná...

Catalessi

----------------------------------------------------------------------------------

"Butterfly effect“ aneb české vydání Carrollovy „Liber Null a Psychonaut“

"LAM 93 Lobotom" (Vlastním jménem Vlastimil Uzavřel)

Societa
„Tak nám vydali „Liber Null a Psychonauta“!“ Spráskla rukama Švejkova magická kokotlinka a zamířila do knihkupectví, načež posléze vyšlo najevo, že kniha nikde není.
Všichni se diví a vrtí hlavami: „Jak to, že kniha nikde není?“
A my se divíme také, protože kniha je!
Už bezmála 30 let se vyskytuje v anglickém, německém nebo francouzském či španělském vydání, dokonce i na internetu v pdf-kách. Na téma magie chaosu se v rámci českého internetu diskutovalo už nejednou, přičemž většinovým názorem bylo zpravidla odmítnutí tohoto nového výmyslu, snad jenom vyjma Karikovy přednášky na PřF UK, která byla přijata s několika nesmělými ovacemi.
Je tedy možné, že tihle všichni, kteří magii chaosu předjímali jako nesmyslnou, vlastně nyní sami o sobě odhalili, že knihu LNaP vlastně nečetli?
A znova a znova, jak se ti poctivější dopátrali knihy a začali ji studovat, objevuje se moment překvapení, a sice, že jednotlivé a izolované techniky nepředstavují nic nového, nepochopitelného, s čím se nelze smířit, nelze s tím koexistovat a co přichází jako invaze UFOnů, aby si násilím podmanilo mágstvo kokotlinky.
Jenže tak to není, přírodní zákony jsou pořád ty stejné, gravitace fungovala dávno před Newtonem a rovněž i v oblasti magie se setup příliš nemění, mění a množí se zato možné úhly, ze kterých může být na celek nahlíženo.
Největší chybou a zároveň ostudou LNaP tedy jednoznačně zůstává, že zde měla vyjít už dávno! Styďte se!

Nedostatky českého vydání
I při sebelepším zpracování se mohou objevit chyby a překlepy, někdy už i v autorově úvodu, jak se stalo i zde. Posléze nezbývá editorovi/ce nic jiného, než tlouct hlavou do zdi, naříkaje: „Já kráva jedna pitomá!“
Možná se přitom dostaví nějaká „ilumniace“, na druhou stranu je smysl textu natolik zjevný, že si nevyžaduje erratu a tudíž je možné zmírňovat nárazy do lebky knihami, které přes všechen ten hlásaný patriotismus dopadly v jiných rukou daleko hůře. A kdo se, do prdele, stará, že se Kabelák v hrobě obrací, že, milý Trigone?!

Úvod
Přiznám se, že jsem čekal nějakou zmínku o velice slabém profilu, kterým Carrolla obdařil Josef Veselý v „Učení mistrů“ (vyšlo u stejného vydavatele). Nic.
A co takhle opravit chybu, že Carroll učil chemii a není tudíž fyzikem ani praktickým či teoretickým? Taky ani čárka. Snad bychom to s tou korektností a ohledem neměli přehánět!
Jinak nelze vytknout nic podstatnějšího, v současné době se jedná o Carrollův nejlepší životopis, co se sumy nashromážděných informací týče, který zároveň dokázal setrvat v únosném rozsahu a čitelném slohu. Jen bych se rád jednou dozvěděl, pakliže je skutečně pravda, co se šušká, že redaktorka svou předmluvu konzultovala se samotným autorem, jak se Carroll tvářil ohledně zmínky o „Ice War“. :-)

Ilustrace
Perovky z českého vydání bezesporu předčí originál. Kreslíř však z nějakého prapodivného důvodu pojal přesvědčení, že ilustruje „Necronomicon“ nebo knihy Kennetha Granta. Temná kresba ovšem věci vůbec neškodí.

Péťo, Péťo
Když si dá člověk tu práci a najede si na pár v knize citovaných odkazů, mezi jinými se nám objeví i ona slavná Neviditelná univezita, ehm, pardon, Arcanorium College, připomínající zahrádku ne s jedním, ale hned několika trpaslíky. Člověka hned přejde chuť na diskusi za sto či padesát dolarů. Ale zvykejme si, žijeme přece v éře tržního kapitalismu, za chvíli si o té magii ani zadarmo nebude možno pohovořit a pak konečně nezbude nic jiného, než nějakou magii začít i konat.
Možná měl Carroll ve svém magickém odpočinku vydržet o něco déle, než by se prostřednictvím svého byznysu zabezpečil, zmíněná aktivita nesvědčí o dobrém vkusu.

Magie chaosu
Myšlenka je to jednoduchá, v úvodní Liber MMM se adept naučí základům ovládání své mysli a těla, podobně jako u Bardona v BKOZ nebo trochu extatičtěji v Crowleyho vel Jugorum. Následně je po něm požadováno, aby si udělal vlastní sigilie a rovnou celou abecedu. Na to, že se jedná o techniky základní, instruktážní a pro naprosté zelenáče bych však očekával nějakou instruktáž o magickém diáři, jak jej vést, co do něj vepisovat a především - dobrý praktik se pozná hlavně podle toho, co do svého magického diáře nepíše! Jinak bychom také mohli skončit u výroků typu „můj milý deníčku“. Nemíním toto Carrollovo opomenutí sáhodlouze napravovat, jenom všem začínajícím mágům chaosu doporučuji zavést si magický diář, zapisovat do něj své experimenty, nápady, a hlavně soudně!
K pořádné magii chaosu se vlastně adept dostane až v Liber AUM, přičemž se nemohu ubránit domněnce, že téma augoeida by mělo být probíráno až tady a to ve smyslu otázky: Jak smířit augoeida, Svatého anděla strážce s prázdnotou kia? Kde jej hledat v chaosféře?
Vzniklý rozpor má na svědomí křížení mezi Spareovou a Crowleyho tezí, nakonec tedy rozhodnou geny těchto dvou dědečků. Začátečníkům bych každopádně doporučoval nastolit stav prázdnoty kia, přičemž na augoeida se zaměřit až v některé z pokročilejších fází, nejlépe až poté, co si vyzkouší operace z Liber Nox, případně jiné temnější stavy duše.
Chaosféra je myšlenkou, která by si zasloužila hlubší rozbor. Výhodu zajisté budou mít ti, kteří se už stačili seznámit s teorií živlů či tarotem. Pokud se adept rozhodne některý živel, oblast svého života rozšířit, dobré je vysledovat, jaké atributy jejich obyčejný denní život obsahuje, čeho se musí vyvarovat a co naopak posílit. Sledujte věci, které vás obklopují, snažte se zjednodušovat jejich podstatu. Vstupujte do knihkupectví a zkoumejte, které knihy byste si koupili a které ne, ptejte se sami sebe, na jakém základě se takto rozhodujete. Zkoumejte stránky internetu, které jste v posledním měsíci navštívili a hledejte jejich charakteristiku. Nepohybujete se v uzavřeném kruhu starých známých věcí, které určují stálý běh vašeho života, stále ti stejní kamarádi, kteří vás utvrzují v myšlenkovém statusu, kterého jste již dávno dosáhli? Pokud se přece jenom rozhodnete setrvat u magie chaosu, myšlenku chaosféry detailněji pochopíte až po přečtení další Carrollovy knihy, Liber Kaos.

Ve druhé polovině knihy Psychonaut jako by Carrollovi začala docházet pára, až nakonec vyšumí bez jakéhokoliv jasného závěru.
Na matematiku se vykašlete.
Co dodat? Nezbývá, než těšit se na Hinea, který dokáže se stejnými idejemi operovat v lidštější a „normálnější“ pozici, čímž navazuje na Carrollovo sucharské pojetí.

Přes to všechno jsem z duše rád, že kniha na českém trhu vyšla. Představuje další z titulů, na který lze s plnou odpovědností odkázat všechny začínající magiky cca od 15-ti výše.
Pracujte, usilujte o pochopení přirozeného řádu věcí, jenom tak lze získat dostatečnou důvěru v sebe sama a odpálkovat zbytečnosti.
Practice, practice, practice!

Liber Null & Psychonaut
Peter J. Carroll
Překlad: Lenka Lichtenbergová
Ilustrace: Rudolf Schimera
Předmluva: Šárka Sedláková
Vydal Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář

ZAJÍMAVÉ ODKAZY - MAGIE CHAOSU I

2007-08-16T10:36:00.000-07:00

Předcházející příspěvek jasně dokázal, že sledovat linky s tematikou magie chaosu aby člověku nic neuniklo pořádně nelze. Nové stránky vznikají a staré postupně ztrácejí svou exkluzivitu (když nic dlouho nepřibývá).
Naštěstí nezačínám z ničeho a mohu tedy navázat na odkazy z linkovny ChaoSpace, které budu postupně doplňovat a komentovat. Takže dnes začneme trochu "tradičně" :-), v rámci třicetileté tradice magie chaosu :-), a potom přidám několik specializovaných blogů, včetně těch, o kterých jsme již mluvili (kdyby se ještě našel někdo, kdo tyto odkazy přehlédl :-).

Magie chaosu, stručně světem, internetem, s komentáři a poznámkami Catalessi, díl I.:

KLASIKA

IOT
Stránky paktu Illuminates of Thanateros pro Severní Ameriku:
http://iota.goetia.net/
IOT Austria
http://iotaustria.org/
IOT Brazil
http://www.iot.org.br/
IOT British Isles
http://www.iot.org.uk/
IOT Germany
http://www.iot-d.de/
IOT Switzerland
http://www.iot-schweiz.ch/

The Pact (příručka pro neofity, excelentní a přehledné informace o řádu)

Arcanorium College (internetová okultní akademie pod záštitou Petera Carrolla):
http://www.arcanoriumcollege.com/

Stránky Petera Carrolla:
http://www.specularium.org/

Phil Hine
http://www.philhine.org.uk/index.html
Rozhovor s P.H.
http://blog.grievousangel.net/?p=281
----------------------------------------------
ANARCHOCHAOS, UMĚNÍ

TOPY
Magický časopis a stránky anarcho-chaos-magické skupiny „ Thee Temple ov Psychick Youth“, založené tč. hudebníkem-hudebnicí a výtvarníkem-výtvarnicí, osobou s androgynními prvky (angličtina označuje androgyna tvarem S/He) Genesis P-Orridge, která se narodila jako muž (hraje v projektech Throbbing Gristle, Psychic-Tv, Genesis P-Orridge). TOPY jsou silně orientováni na sigilickou tvorbu a tělesné modifikace.
http://www.topy.net/

---------------------------------------------

ČASOPISY, ŽURNÁLY, INTERNETOVÁ PERIODIKA

Space/time meditations
Magazín částečně s okultní tematikou, retroaktivní magie, časoprostorové magie, popmagie, sexuální magie...
http://www.key64.net/content/post/507-space-time-meditations

Chaosmajick Journal (fórum) se spoustou zajímavých odkazů, doporučené knihy, e-knihy, videa atd.
http://community.livejournal.com/chaosmajik

----------------------------------------------

INTERNETOVÉ RADIOSTANICE A PODCASTY

One Tribe, Extraordinary People, Extraordinary Ideas:
(Možno stáhnout několik talkshow se členy IOT):
http://www.onetribe.me.uk/

----------------------------------------------

BLOGY A OSOBNOSTI

Mogg Morgan
Vůdčí osobnost britského vydavatelství Mandrake of Oxford, pořadatel Thelémických konferencí, osobnost s velkým vlivem na současnou britskou okultní scénu.
http://mogg-morgan.blogspot.com/

Joel Biroco
Chaos magik, který je zároveň kritikem magie chaosu i jiných okultních nešvarů.:-)
http://www.biroco.com/

RAW Memorial
Miniblog věnovaný památce RAW, ze kterého se dozvíte, že na jeho počest mimo jiné zahráli Coldplay aj.
http://rawmemoriallondon.blogspot.com/

Další linky zase příště.

KMEN NEOBYČEJNÝCH

2007-08-04T09:33:00.000-07:00

ONE TRIBE - extraordinery ideas, extraordinery people

je projekt londýnského rádia ResonanceFM, 104.4 FM, simultálně vysílající zvukově osekaný broadcast na výše zmíněné adrese, kde se nachází i (placený) archív v mp3.
V ambiciózním projektu One Tribe, který bývá vysílán každou středu od půlnoci do jedné hodiny čtvrteční moderátoři Marc Power a Dirk Bruere kontaktují vždy některou z významných osobností soudobé britské okultury. Jedná se o širokou oblast wiccy, esoteriky, technošamanismu, magie chaosu, lucidního snění atd. Výčet všech oblastí se dozvíte hned v úvodní technoznělce, kde komentátorův hypnotický hlas přednáší slova různých magických disciplín takovým způsobem, že témata dávno známá mohou vypadat nově.

Z možností bezplatného stažení mp3 pro tento týden si rozhodně nenechte ujít runovou divinaci Iana Reada, bývalého šéfredaktora Chaos Internationalu, člena hudební skupiny Sol Invictus, přítele Davida Tibeta (Current 93) a Douglase P. (Death In June), který momentálně vede na mírně konzumním projektu Petera Carrolla Arcanorium College placený koutek Runové gildy.

Dále si pak poslechněte interwiev s bratřími z paktu Iluminátů z Thanateru, sémantiku magie, nebo lucidní snění Russella Rukina a další. Vše v rozlišení 128 kbps, 44 kHz.

Tato talkshow najdete pohromadě na One Tribe v bočním sloupci, a moc neváhejte, neboť si nejsem jistá, nakolik vážně myslí moderátoři své prohlášení, že tyto mp3 jsou zdarma právě jen pro tento týden.
:-)

Hail Britons! Hail modern occult scene!

Aktualizace: Takže jsem se dozvěděla, že to tam ještě nějaký čas vydrží a kdyby ne, tak tady jsou ještě další mp3 ze stejné série.

ČERNÁ VDOVA A KRÁL ČARODĚJNIC

2007-07-17T04:53:00.000-07:00

(Souvislosti: rock & magie)

Přijdi na sabat!

Pomoz mi v mém hledání znalosti
Musím se naučit Tajnému umění.
Kdož přihlížíte, pomozte mi v mém růstu
Které že jméno zklidní srdce mé?
AŠTAROT
Odlož svůj oděv a přistup blíž
Přes potoky a pole a měsícem zalitá blata
Tvé tělo nasáklé tajnými oleji
Esence vonné vyléčí rány tvé
Připoj se ke mně, v mém hledání
Manželky a manželé ponesou tvůj rod
A budem jedno, v této hodině
Nechť sabat započne!
Přijdi, přijdi, přijdi na sabat
Přijdi na sabat, Satan tě čeká!

(Album Sacrifice, skupina Black Widow. Na textech alba Sacrifice se podílel i Alex Sanders. MP3 zde. )

Orrel Alexander Sanders (roz. Carter, 1926-88) představuje pro oblast moderního čarodějnictví hned druhý základní pilíř, přičemž tím prvním je pochopitelně Gerald Gardner. (Mou oblíbenou historku o čarodějnici Clandě, Gardnerovi /GBG/, Kennethu Grantovi a Spareovi popsal Mob zde.)
Jak sám Sanders uvádí, do tajů čarodějnictví jej zasvětila jeho vlastní babička, kterou malý Alex nečekaně překvapil při jedné z jejích ceremonií. Místo toho, aby zvědavého hocha vykázala ze své místnosti, stará dáma jej raději zasvětila do tajů (moderního) čarodějnictví. Nutno doložit, že babiččiny rituály byly prováděny ve striktně nudistickém stylu, což podle slov Stewarta Farrara naštěstí nezpůsobilo duševnímu zdraví malého Alexe pražádnou újmu, neboť hoch měl svou babičku nesmírně rád a mimoto byl od přírody velice vnímavý.
Nicméně, brzo po smrti Geralda Gardnera (12.2.1964) se novopohané a čarodějnice rozdělili na dva tábory: gardneriánce a alexandrijce. Ve Spojených státech přežívá gardneriánská tradice především prostřednictvím manželů Bucklandových (dvojice, která emigrovala USA a usadila se v New Yorku na Long Islandu), zatímco alexandrijskou tradici šířili zejména v sedmdesátých letech již zmiňovaní Farrarovi. Rozdíly mezi těmito dvěmi větvemi jsou údajně nepatrné, alexandrijci používají stejnou „Knihu stínů“, jako Gardner a i jejich další rituály jsou derivací rituálů O.T.O., jehož byl po jistou dobu Gardner členem. Alexandrijští čarodějové a čarodějky užívají navíc rostlinnou (bylinnou) magii, přičemž pro zajímavost, podle Francise Kinga jsou některé recepty převzaty z díla Františka Bardona. Tolik tedy k tradovanému historickému pozadí. Nutno snad ještě dodat, že narozdíl od Gardnera holdoval Sanders mnohem větší publicitě, často vystupoval v televizních pořadech a ačkoliv se Farrar zastává Sanderse a uvádí, že se mistr ze svých ranných temně magických experimentů pracně „očistil“, zejména anglosasská veřejnost stále vnímá tohoto čaroděje v lehce satanistickém rámci. To se také odráží i v románu Iry Levina „Rosemary má děťátko“, v němž vystupuje pár stárnoucích čarodějů, pro jejichž identitu byl převzat Sandersův mýtus a beletristicky zpracován.
Sanders společně s manželi Farrarovými nahrál LP, na němž byla odrecitována iniciační ceremonie a brzy poté se také spojil se skupinou Black Widow, pro kterou psal texty. Jeho manželka, Maxine[i], předváděla během vystoupení pravé wiccanské rituály, pochopitelně nahá, pro což v angličtině existuje pozoruhodný výraz „sky-clad“. Tato novopohanská velekněžka sehrála průběhu živého vystoupení Black Widow roli Aštarot, během něhož se pomilovala se zpěvákem Kipem Trevorem a následně byla posvátně obětována, jak je vyobrazeno níže.

K performanci se později Alex Sanders vyjádřil těmito slovy: „Přestaňte to veřejně hrát, zvláště pak vyvrcholení a tu část představení, které říkáte „sacrifice“. Dostáváte se tím na velice nebezpečnou půdu.“ Alex se obával, že tímto rituálem mohou ublížit nejenom sami sobě, ale i náhodným přihlížejícím v publiku.
Namísto Maxine si tedy Kip Trevor našel pro své představení jinou dívku, čarodějku rovněž, na což zareagovaly mnohé coveny varovnými telefonáty a dopisy, ve kterých členy skupiny nabádali, aby s temnou performancí přestali a neprotivili se Sandersově vůli.

Skupina Black Widow natočila čtyři řadové desky, které se řadí k žánru progresivního rocku a někdy i je poněkud nepřesně přiřazována k jednomu z jeho subžánrů, artrocku. Po vydání svého prvního alba skupina skutečně přestala používat satanistické motivy, i když poťouchlý hlas, jakým Kip toto téma na albu „Sacrifice“ předkládal, dává jednoznačně najevo, že to s tím Satanem rozhodně nemyslí až zas tak vážně, jako jejich slavnější kolegové Black Sabbath či z italské prog-rockové formace Jacula (později Antonius Rex) . Stálo-li však za odložením temněmagických motivů přání Alexe Sanderse a jemu nakloněných covenů či cokoliv jiného nelze už dnes s určitostí říci. Mnohem spíše to lze připsat na vrub komplikovanému žánru, kterým po hudební stránce prog-rock je. Jako to bývá v podobných skupinách obvyklé, každé album bylo uvedeno v odlišné sestavě, ačkoliv několik hlavních členů skupiny setrvávalo po celý čas (Kip Trevor – zpěv, Clive Jones – flétna a klarinet, Zoot Tailor – klávesy) . V tomto žánru také platí, že každý hudebník je sám zodpovědný za zvuk či kompozici svého nástroje, čímž pádem se jejich výměna úzce dotýká výsledného stylu celé skupiny.
Alba „Sacrifice“ (1971) spolu s pozdější studiovou předělávkou „Return to the Sabbat“ (1997) nesou znaky, podobné ranné tvorbě Jethro Tull, ovšem nejenom díky flétně, saxofonu, ale i např. hammondovým varhanům. I když hudební projev Cliva Jonese po technické stránce nedosahuje kvalit Iana Andersona, v komornějším ladění skupiny to však nepůsobí vůbec na závadu. Dalo by se říci, že díky tomu je jeho přístup mnohem víc uvolněnější a přirozenější, než jak jsme zvyklí z Andersonových přepjatých meziher. Narozdíl od zmíněného artrocku se převážně jedná o kratší skladby v rozsahu tří až pěti minut, které dokážou v dnešním posluchači spolehlivě navodit pocit atmosféry let sedmdesátých. Velice snadno si lze představit „Sacrifice“ jako soundtrack k nějakému retro snímku, zejména pak píseň s příhodným názvem „In ancient days“ a pěkným instrumentálním úvodem, hraným na hammondy. Případně během poslechu rozverné skladby „Atack of the demon“ není zatěžko imaginovat obrazy z vietnamské války, navzdory faktu, že se jedná o britskou formaci.
Poté, co skupina ukončila svou spolupráci se Sandersovými, dochází k odklonu od původní orgiasticko-čarodějnické linie a jejich hudba se místy ubírá spíše směrem k heavy rocku s jazzrockovými motivy, přičemž klávesy na pozdějších albech připomínají Yes. Po svém čtvrtém albu, které někteří považují za nejlepší, se skupina rozpadá, což způsobil především odchod Kipa Trevora, jenž představoval ikonu Black Widow.

Literatura:
Farrar, Stewart: Čarodějství dnes, rukověť moderního čaroděje
Lachman, Gary: Turn off your mind
Johns, June: King of the witches

Stránky:
Oficiální stránky Black Widow:
http://blackwidow.org.uk/
mp3: http://blackwidow.org.uk/mp3.htm
Jiné:
http://en.wikipedia.org/wiki/Black_Widow_(band)

Filmy:
Luigi Scattini: Witchcraft (1970)
Ačkoliv se v průběhu let šedesátých a sedmdesátých vyrojila spousta „naučných“ snímků, které mají za úkol varovat před úskalím okultismu a satanismu, většinou se jedná a hysterické zplácaniny jen velice malé informační hodnoty. Pokud si však od výše jmenovaného díla odmyslíte příkré hodnocení komentátora (scénář a režie Luigi Scattini) a dobovou nadsázku, pro tento žánr filmů typickou (nazývat rituály polévání krví bestialitou se mi zdá tak trochu přehnané, ve srovnání například s africkými kmenovými válkami či boji o komodity tamtéž), v odměnu za vaši trpělivost můžete spatřit několik autentických rituálů, prováděných přímo Alexem Sandersem a krom toho také sestřih z interview s některými okultně/mediálními hvězdami.

Diskografie Black Widow:
· Exclamation Point LP (1969), pod jménem Pesky Gee!
· Sacrifice LP (1970 CBS Records)
· Black Widow LP (1971 CBS Records)
· III LP (1972 CBS Records)
· IV CD (1997 Mystic Records)
Kompilace a předělávky:
· Return to the Sabbat CD (2001 Black Widow Records)
· Come to the Sabbat - Anthology 2xCD (2003 Sanctuary Records)

(Všechny fotografie byly převzaty ze stránek http://blackwidow.org.uk/)

[i] Alex a Maxine spolu měli dvě děti, Mayu a Victora. V roce 1973 se od sebe odloučili a Alex se přestěhoval do hrabství Sussex, kde dožil v ústraní. Dle svých vlastních slov Alex Sanders, magickým jménem Verbias, vlastnoručně inicioval přes 1300 členů wiccy.

2007 (c) Catalessi

„Gotta Life“

2007-07-12T06:03:00.000-07:00

Lucía La Palidez Mortal

Nesvatý Marylin Manson se smutným pohledem shlížel z plakátu, kynoucí rukama dolů masám ze své nadživotní výšky. Dokonalé a pečlivě natrénované gesto temného meonického Krista, napůl vzdáleného dotekům obyčejného světa, ale přesto pořád na dosah. Heroinový guru, temný Rasputin bez vousu, líce vpadlé, se rty mírně vyšpulenými jako mexická kurva, vystrkující zadek v pohrdání nad celým zbytkem lidstva. Jako to bývá obvyklé u někoho, kdo zpoza svých kouřových skel dohlédne mnohem dál. To kvůli těm jedům, co měl v očích, kolovaly v jeho krvi i mysli, a ty jej ještě za živa dokázaly proměnit v obraz sebe sama, ve svou vlastní ikonu. Alienizace se přes rozeklané okraje plakátu vyvalila na povrch, vyhřezla jako střeva jizvou ven, z nevědomí, co by jakýsi masochistický úšklebek ze světa Cthulhu a „Outsiderlandu“ - i když někteří tvrdí, že ty dva jedno jsou, jedno a totéž, vnější prstenec naplněný mutanty všeho druhu. Na protějším plakátu opět On, Manson & Marylin, jako by za účelem podpory „outsider marketingu“ zachycen v rámci společného natáčení se Sneaker Pimps, gurdžijevovsky sadistický kouč a jeho štěně, navlečené do středoškolské baseballové bundy.

Basa a kytara odkrajovaly časoprostor na malé plátky zvuku a pomlk, frontman ze sebe rytmicky vyrážel jedno slovo za druhým, potřásajíc svou odredovanou hlavou. Mnohanásobné piercingové kroužky v obou obočí se mu klinkaly sem a tam, šlapák jemně a přidušeně tepal, jako srdce pod schodištěm, zatímco kytarista se zaujatě mazlil se svými kratičkými vyhrávkami a instinktivně tisknul krk elektrické kytary blíž ke slabinám. Souzvuk synchroncity rezonoval budovou na okraji města, každý si hleděl své linie. Jen zpěvák se hned po druhém refrénu odmlčel a před otevřenýma očima se mu závratnou rychlostí začaly přehrávat útržky snění, tarotová věštba a klaustrofobie uzavřených prostor buňky. Myslel na svůj úkol.
Frontman plachtí vysoko nad zvukem, jako šaman, vizionář skupiny a vládce ceremonie. Kdosi mu do ruky strká smotek, bere ho s mírným pokývnutím hlavy, dech zadržuje v plicích. A vzápětí nečekaně stojí uprostřed své velké destruktivní vize, soukromé apokalypsy vlastního vnitřního universa. V tom okamžiku mu připadá, že se celou svou skladatelskou tvorbou jenom blížil k této vrcholné formuli, kterou má nyní téměř nadosah. Naplňuje jej úžas okamžiku a zároveň i neskutečná hrůza, vidí svou vlastní budoucnost, vepsanou v cizí, špinavé a zarostlé tváři, v krvavých očích, zlobně svítících pod lemem houmlesácké čapky, vidí trubku, blížící se baseballovou trajektorií - a potom nic, jen tmu. Konec. Osud. Budoucnost.
Procitl ve zkušebně a Kristus Manson se na zdi ještě pořád ošíval, jako by soustrastně přikyvoval: „Máš to holt blbý, čéče.“

Po zkoušce se dovnitř nahrnuli popnauti. Hlavu prvního z nich zdobily motocyklistické brýle na gumičce, jakožto oblíbený symbol vůdce party z dětských animé.
„Bože, ty děcka nás snad najdou všude...“ Broukl nervózně kytarista. „Kdo vás sem pustil? A co tady chcete?“
„My... sme dělali ten, kyberchanelling.“ Pronesl váhavě velitel popnautů „A u toho sme poslouchali vaše nejnovější cédéčko, protože si myslíme, že ste fakt dobří. Tvrdí a tak všecko, ale i s kusem citu.“
Na ta slova basák děkovně pokynul kozí bradkou, což zjevně považoval za vrcholný projev zdvořilosti vůči návštěvníkům jakékoliv velikosti či rasy.
„Nebo taky lůzersky ukňouranej klip, jak se to vezme.“ Ušklíbnul se kytarista dozadu na zpěváka. „Nevíš vo tom něco?“
„A... taky se nám líbil ten váš klip vo těch kyborzích, disajn sice vypadá trochu jako z Matrixu, ale ne zas moc okatě. Máte fakt skvělý klipy, s motivama ze scifáren a taky z gamesek...“ Pokračovala rychle v řeči podsaditější dívka, vzápětí následována nejmladším chlapcem, ani ne dvanáctiletým: „Ta myšlenka toho klipu, ta je totiž jako o nás. Lidi, kteří jsou propojení s počítačema na dost dlouhou dobu, takže se u nich vyvinou zvláštní schopnosti. A ti jsou potom schopní vidět energetická embrya, která se formují všude, kde se setkává Proud života s Proudem smrti. A s pomocí těch proudů energie, který se učí ovládat, dokážou poznat budoucnost a spoustu dalších věcí.“
„Jediný, co se u vás vyvinulo, je ten zelenej odstín vaší kůže, mutanti - jak pořád sedíte u těch vašich počítačů! Tak padejte vodsaď, vaše písíčka vás čekají!“ Uzavřel kytarista diskusi a chystal se vyhodit popnauty na ulici.
„Počkejte, ale... kvůli tomu tady nejsme. Chtěli jsme vám říct, že vám hrozí nebezpečí. To jsme vám přišly říct!“ Brebentily děti jeden přes druhého pod prackami kytaristy, který je nekompromisně vytlačoval ven ze dveří.
„Oukidoki, dáme si pozor, tak hlavně už padejte, smradi…“
Skupina vyšla ven zadními dveřmi, kde stálo zaparkované audi, v jehož interiéru se frontman zhroutil.
„Citový scénky se čtyřma chlapama v kabině, tak u toho teda bejt nemusím!“ Zhodnotil situaci kytarista. „Doprdele, ty seš čéče stejnej kokot, jako ty bláznivý děcka! To rači pudu pěšky, než zase poslouchat nějakej další záchvat. Bóže, proč musej bejt všichni zpěváci takový zasraný paka... cpou do sebe furt mraky všelijakých svinstev...“ Brblal podrážděně po celou dobu, zatímco vylézal ven.
Basák s bicmenem zůstali sedět a společným úsilím se pokusili kamaráda uchlácholit. Kytarista obešel limuzínu. Z druhé strany zabušil na okénko spolujezdce. Všichni tři vzhlédli, společně s frontmanem, který seděl vzadu, s hlavu v dlaních protaženou skrze mezeru mezi sedadly až kamsi nad ruční brzdu, jako by trpěl nějakým zvlášť úporným typem migrény.
„Seru na vás a du domů, volové, kurvadrrrát!“ Pronesl kytarista s papouškovským dialektem Erica Cartmana a vykročil směrem k protějšímu chodníku.
Bubeník obrátil svůj ježatý, peroxidem vybělený skalp na basáka: „Tomu jejich zpěvákovi v prvním projektu šiblo, to snad víte, ne?“
“Jo, slyšel jsem, že už se ho ani nesnaží pouštět ven z blázince, protože by to stejně venku nezvládl.“
„Smráká se.“ Otočili se po menší odmlce zpátky ke ztuhlému frontmanovi. „Tak to honem vyklop. Co to bylo za haluze?“
Snažil se jim to sdělit, jednotlivými obrazy se až zalykaje. Osud. Smrt, rána klackem do hlavy. Nebo se řítí střemhlav prostorem kupředu, vymrštěný ven z auta, kolem něho prší déšť skla, rána do hlavy - a zase konec. Nebo vidí zakrvácené tetování na rukou bubeníka, policejní náramky na zápěstích a kolem paprsky ze žlutočerné pásky. Rozpad bandy. Jiná varianta, jiný člověk, ale stále se opakující vize smrti, půlená lebka se rozevírá a mozek je katapultován na holou dlažbu. Nemůže tomu nijak zabránit, protože neexistuje jiná varianta. Někdo musí zemřít.

„A kdy to jako má nastat?“ S vážným výrazem zjišťoval basák, nenechaje se vyvést z rovnováhy. „Dneska?“ Zpěvák zabořil nos do štěrbiny v dlaních, ale basákovi s bubeníkem bylo vše jasné. Má to být dneska. Přesedli si a chlap jako medvěd, s odbarvenou hlavou, usedl za volant. Platil za největšího kliďase z celé grupy.
„To máš jako když se ztratíš uprostřed songu.“ Vysvětloval směrem k frontmanovi, zatímco si posouval zpátky sedadlo a seřizoval jeho správnou výšku. „Co uděláš, když vypadneš uprostřed songu na koncertě, vole?“
„No, zaposlouchám se do rytmu, chytnu dech a zaháknu se, ne?“ Zjišťoval frontman. „A potom navážu ten zbytek...“ Získával zpátky svou jistotu a jeho zaťaté prsty se pomalu uvolňovaly.
„No tak to sakra udělej! Kytarista - no to je přece jasný, proč ten hned odešel, vždycky sou tak trochu sólisti, ale basa společně s rytmikou, to jsou ty pravý dva pevný body, čím drží kapela při sobě! Poslouchej je a ony tě z toho vyvedou...“
Basák přikyvuje olízl cigaretový papírek, přejel přes okraj hranami palců a zmáčkl. Myšlenky se mu jako nehty probořily pod povrch věci: „Myslíš, že ty děcka, ty popnauti, mluvily vo tom samým?“
„Možný to je,“ souhlasil bubeník, „mezi kapelou a fanouškama je takový to určitý pouto. Vy kluci vepředu nemáte moc možnosti to vypozorovat, jste zkrátka v tom, ale za hradbou bubnů vidím, že je to snad něco jako morfologický pole, který já vnímám hlavně z toho důvodu, že sedím až na jeho samotným zlomu, na jeho okraji. Tudíž mám šanci srovnávat. Lidi uprostřed něj můžou mít společný vize, myšlenky, případně to dokáže fungovat jako přijímač nebo vysílač. Anebo si zase můžou sem tam na něco kolektivně vzpomenout. Třeba jako na to, že jsou původně docela jiná vesmírná rasa, která byla po cestě domů lapena v cizím a neznámém světě. A musí se z toho nějak dostat pryč, domů.“
Po chvilce odmlky účelně přepnul z learyovsko-hubbardova modu: „Tak si myslím, že pojedem, co ty na to, senzibile?“
Frontman si nebyl jistý, ale pro všechny případy se pokusil držet rytmus svého života společně se svými kolegy, jako by na chvilku vypadl z textu. Odpíchli to od krajnice. Podél obou stran neudržované předměstské cesty se zdvihla mračna písku a prachu, jako dva šediví vlci, kteří je měli doprovázet.
Červené audi s muzikanty zastavilo pod stínem dálničního přivaděče, uprostřed nesmyslně prázdné křižovatky a na ještě nesmyslnější červenou. Basák zrovna rozebíral téma napoleonských válek v Evropě:
„... a to byla vopravdu jediná válka, za kterou jsem vděčnej. Katolíci při ní dostali parádně na frak a nebýt Napoleona, inkvizice by se rozlezla jak černej mor. Žádná demokracie, volnomyšlenkářství, jenom by tu zbyl čistej katolickej fašismus...“
Čísi ušmudlaná ruka dopadla na čelní sklo. Basák zmlkl a všichni tři společně v úžasu sledovali zmačkanou dvojstránku reklamního prospektu, sunoucí se za tichého skřípění vzhůru po povrchu. Bezdomovecká zombie postavička, konstitucí i držením těla připomínající oživlého mrtvého, nemotornými pohyby leštila přední sklo auta. Přes šílenou grimasu v obličeji nešlo odhadnout, jestli tu s nimi sehrává nějakou feťáckou hru, nebo zda už i ten samotný nebožák dočista propadl myšlence, že vlastně odvádí regulérní práci, za kterou by měl dostat zaplaceno. Houmlesák omámenými pohyby pucoval okýnko a cenil dovnitř do interiéru své zažloutlé pozůstatky zubů:
„Páášakk, cóó? Tak čistý sklo ste neměly, škyt, čistý, ani dyž to šoupli dólu z linky...“
Basák mlčky potlačoval svou nevoli. Zpěvák se na zadním sedadle přikrčil jako králíček, zpocenýma rukama si horečnatě šoural povrch adidasových tepláků, až se mu na nich napříč garanci začaly vytvářet žmolky, takové ty malé zádrhele v předivu reality, během nichž je prostor a čas jako by nahuštěn, propleten a zkroucen.
Muž natáhl dlaň. Bubeníkovy oči sklouzly k držáku mincí, potom, jako by dostal nápad, pohlédl na basáka, který na důkaz své připravenosti jemně přikývl. Vytáhl klíče ze zapalování a oba dva téměř současně otevřeli dveře.
Frontman se začal hrnout ven hned vzápětí, aby byl při ruce, kdyby došlo ke rvačce. Srdce se mu před rozhodným okamžikem téměř zastavilo.
Odehrálo se to tiše a rychle. Klíče na malou chvilku zacinkaly ve vzduchu a potom vklouzly do natažené ušmudlané dlaně, jako když kapka vody padá do prohlubně.
Somrák nevěřil svým očím. Volnou rukou si strhl z hlavy smradlavou pletenou čapku, kterou instinktivním pohybem setřel pot z obličeje. Klíče pořád ještě zůstávaly v jeho dlani. Prohrábl rozježené vlasy, vzpamatoval se, odhodil čapku na zem a skokem se vrhl za volant. Auto hned odstartovalo od kraje, nabralo prostředkem silnice rychlost a s kvílením pneumatik zmizelo za nejbližší zatáčkou.
Hudebníci osaměli na prázdné křižovatce.

Frontman nevěřícně těkal pohledem z bicmena na basáka, ale z tváří natočených směrem k obloze nešlo nic vyčíst. Jako by na něco čekali.
Vzápětí se o pár bloků dál ozvala tlumená rána, rachot drcených plechů a pak ticho.
Oba dva muži se na ten pokyn pozvolna otočili k frontmanovi.
Ten se nervózně poškrabal pod ramenem a s rozpaky prohodil:
„Víte, něco mě chlapi napadlo. Co kdybysme ten song pojmenovali „Gotta Life“?“
„Jo... to je dobrý jméno...“ Pronesl bicmen.
„Dost hustý jméno pro písničku.“ Doložil basák.
A všichni tři vykročili v řadě vedle sebe, dál svým směrem.

2007 (c) Lucía La Palidez Mortal

Okultní dějiny, „punkový“ filosof a rock‘n‘roll

2007-06-20T22:19:00.000-07:00

„Zůstávám pořád zasažen tvou blízkostí, drahoušku, ale rozhodně to není stejné, jako když jsi tu se mnou, drahoušku...“

Hitový text Garyho Valentina (Lachmana) z prvního „zlatého“ alba skupiny Blondie „X-offender“

„V mém zájmu bylo vypadnout z hudební scény. Vždy jsem toužil stát se spisovatelem. Hrál jsem jeden rok s Iggym Poppem a absolvoval jsem dvě turné po USA. Byla to turné ve stylu sex, drogy a rock‘n‘roll. Zabezpečilo mě to však „na důchod“ a tak jsem v roce 1982 praštil s populární hudbou a usadil jsem se v LA.“

Gary Lachman v článku Filosof punku, Hamstead and Highgate Express

Vybavuji si docela přesně své první setkání se skupinou Blondie, které proběhlo někdy kolem mých dvanácti let, kdy můj o deset let starší bratr donesl domů LP „Autoamerican“. Toto album hned po prvním poslechu naštvaně odhodil do skříně, poněvadž mu je výměnou za několikaměsíční učňovské kapesné podstrčil vyčůraný spolužák z protekční rodiny, jemuž neustále lezly bony z kapes džínsů a potřeboval se jen výhodně zbavit nechtěné desky, kterou mu v cizině zakoupil papínek. Všechno s názvem Amerika tenkrát letělo a tak stařík moc neváhal po čem sáhnout, protože kdo by se taky otravoval vytahovat z kapsy nějaký seznam, který mu ten jeho syčák doma sepsal. Jelikož bratr poslouchal Abbu, Olympic a Boney M, ukázala se tato investice později jako obrovsky ztrátová - ale nešmelinařil! Vztekal se jenom, že tomu hajzlíkovi kšeftmonskýmu zas jednou naletěl, nikomu se ji však dál prodat nepokoušel a desku mi přenechal až do té doby, kdy se po několika nezdařených pokusech skutečně odstěhoval z rodného domu.
Na jedné straně alba je namalován most, na kterém stojí členové skupiny, blonďatá sexy zpěvačka Deborah Harry v upjatém korzetu se zády opírá o zděné zábradlí a vystavuje tak na obdiv svou dvojitou sinusoidu poprsí, v pozadí stojí několik vyzáblých mániček, z nichž jedna drží v rukou jakousi tyčku, podobající se opršenému dřevěnému kolíku k rajčatům. Na druhé straně desky už zůstal most prázdný, jen panorama New Yorku v pastelových barvách západu slunce, což ve mně evokovalo představu, že se ti lidé rozhodli ukončit den poněkud netradičně a poskákali dolů během večerní skupinové sebevraždy. Každému jeho vlastní bohoslužbu...
Co se týče té hudby, bylo to také moje první setkání s žánrem tzv. punk-rocku. Nutno zdůraznit, že jak se na podobný předstíraný punk-pop sluší, bylo to předneseno ve velmi líbivé až mainstreamové stylizaci, takže žádní Dead Kennedys, jenom drsně se tvářící dívčí vokál v jádru romantického ražení, hudebně podložený převážně nekomplikovanou basou a bicími. Ve slokách občas zaznívá nějaké to osamělé drnknutí kytary, která pak stereotypně přechází do plynulejšího projevu v nápěvech refrénu - avšak žánrově obvyklé kakofonie strunných nástrojů, fanoušky řečeno bordel, zůstává stranou a je použita jen zřídkakdy a zředěná, buďto jen na okraj skladby, alba, anebo místo vyhrávky, přičemž zapáchá spíše studiem namísto živelného odvazu.
Nebyla z toho tedy zrovna láska na první pohled, jen několik námětů k zamyšlení nad apokalyptickou atmosférou fine-de-siécle témat.
Jednalo se také o páté vydané album skupiny, jehož popularita klesala někam směrem pod ten slavný newyorský most. Na tomto albu se již Gary Lachman, píšící dříve pod pseudonymem Valentine, nepodílel, neboť svou spolupráci se skupinou prozřetelně ukončil již po vydání druhého projektu s názvem „Plastic Letters“, dokud stáli Blondie pevně na vrcholu své slávy. Následovalo turné s Iggym Poppem, přičemž na volné místo baskytaristy Blondie byl dosazen Harrison.
Za pár let přišla revoluce a s ní tolik neprobádaných oblastí populární i okrajové hudební scény, že onen jediný návrat k Blondie představovalo právě jenom položení desky na bratrovu hromadu věcí.
Až po letech, během svého nepříliš korunovaného pátrání po nějaké rozumné knize, která by byla schopná načrtnout strukturu dějin moderního okultismu, jedno jak do detailů propracovaných, jsem naprosto nečekaně narazila na Lachmanovy práce, jako když Titanic najede na kru. Totiž k vysvětlení tohoto použitého efektu, téměř ve stejné době se mi v rukou sešly dvě na první pohled se odlišně tvářící knihy:
anglická „Turn off your mind, The mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius“, vydáno u vydavatelství „The Disinformation Company Ltd.“ (viz obrázek coveru),
a české vydání knihy „Temná múza, Vliv okultismu na literaturu 18. až 20. století“, Volvox Globator, na jehož vzezření se může český čtenář zajít podívat do větších českých knihkupectví. Avšak stejně i tady platí, že viděli-li jste jednu kteroukoliv obálku edice „alef“, spatřili jste v tom okamžiku, jen s rozdílem drobných detailů a odstínů barev, také všechny ostatní knihy z této řady.
Při letmém vizuálním porovnání obou předních stran jsem dokonce na okamžik podlehla iluzi, že se nemůže jednat o jednoho a toho samého autora, poněvadž Volvoxu se pomocí jejich magické šablony, v jejímž duchu vyšel např. de Guaita, Halévi, Cunningham, Papus, Kaplan a další, podařilo archaizovat podstrčené současníky natolik, že tímto klasickým designem doslova postmoderně setřeli rozdíl mezi dneškem a minulostí. Tolik tedy k tomuto poznatku ze střetnutí s povrchem. Ano, je to ten stejný Gary Lachman, který prodělal svou vnitřní transformaci v jejímž rámci se z doprovodného postu člena popové skupiny přenesl na výsluní okultismu, jako jeden z jeho historiků.
Hned na začátek je dobré přiznat, že to dokázal nikoliv pomocí nějakého zázračného charismatu bývalé pop-star, ale především díky nespočtu hodin, strávených poctivým studiem v knihovnách celého světa, čímž se Gary Lachman kvalifikoval jako člověk, který má k okultní historii nebo literatuře co říct. Z jeho stylu vyplouvá na povrch strohá lehkost postupů žurnalismu a kritiky - není to tedy jenom kvůli nějaké zlaté desce, že o jeho příspěvky projevily zájem periodika, jako např. Literary Review či Guardian. Literární, filmová i hudební kritika představuje velice osobitý žánr, ve kterém je kritik literárně řečeno „prvním“ divákem či posluchačem, který hodnotí cizí výtvor na základě optiky žánru, pak podle vlastních pocitů, jež v něm toto dílo vyvolalo a své závěry musí zformulovat s ohledem na čtenáře, kterému by měl krátce a přehledně objasnit nezbytné souvislosti či sdělit informace nad rámec díla samotného - a dobrý kritik to navíc provede ještě v takovém stylu, který se i zajímavě čte. Kéž by tedy více píšících okultistů absolvovalo tuto školu! – jak si kdysi povzdechl i Pessoa.
Neboť když Lachman popisuje osobnosti literárních remízků, nebo v případě druhé z knih rozebírá okolnosti kolem svých vlastních nedávných současníků, včetně Charlese Mansona, počíná si při tom čtivě a dle mého názoru i s velkým dílem osobité laskavosti k lidským nedostatkům - snad možná až na Crowleyho, který jej příliš nezaujal a spatřuje v něm hlavně šelmu, která si šla svou cestou a na cokoliv kolem ní, včetně lidí, nebrala ohledy.
Steiner, Blavatská, Gurdžijev, Rimbaud, Blake, Baudelaire, Hoffman, Goethe, tito všichni dávno mrtví okultní spisovatelé jsou široké české obci známi alespoň podle zvuku jména. Avšak na stránkách obživli, kráčejíc „Temnou múzou“ ve společnosti zasutých osobností, o nichž něco zaslechli troufám si říct jen ryzí stoupenci žánru, tedy jde o jména autorů jako např. Bucke, Bělyj, Potocki či Strinberg.
Pro ilustraci si nyní zvolme solidní průnik a pojďme se podívat na dva osudy tvůrčích osobností, které se s Crowleym zapletly a nakonec skončily neblaze, jakkoliv to vždy nelze připisovat jen samotné velké šelmě.
Inspirativní účinek má ona humorná historka, dle níž si Charles S. Jones, magický syn Bestie fráter Achad, vyšel jednoho dne do ulic Torronta pouze ve svém dlouhém pršiplášti, aby se pak po vzoru pedofilů odhaloval na veřejnosti - poněvadž jeho mysl zcela ovládla představa, že ztělesňuje chodící pravdu. Napomohla mu k tomuto poslednímu kroku dlouhotrvající pře s Crowleym? Byl snad natolik nevyléčitelně poraněn vědomím, že jej jeho magický otec zapudil? Mnohem víc se však lze přiklonit k náhledu, že Achadovu zdravou mysl zahubil jeho vlastní Abyss -ego, jehož soustavným posilováním si Jones dodával odvahu, aby pak lépe čelil svému magickému mistru – ať už se tento boj odehrával mimo Jonesovu mysl, nebo převážně v ní. Ačkoliv kritika posléze padla opět na Crowleyho hlavu, a sice v tom smyslu, že neměl svého žáka nechávat projít Abyssem tak brzy.
Příběh také představuje stále trvající memento pro ty z nás, kteří mají potřebu svou existenci vůči něčemu kriticky vyhraňovat a svádět boje. Aby člověk pronesl tato slova: „Já jsem odhalená pravda“, měl by být každopádně dobře připravený zvládnout nastalou situaci - a nejenom stát nahý - jinak jsou to jenom slova do větru.
Později sice Jones částečně nabyl zpět svou příčetnost a svůj „přehmat“ hodnotil jako schizoidní blud, v očích mnoha obdivovatelů však jeho reputace po mnoha stránkách nenávratně utrpěla, jednak co se týče osoby mága, tak i autora několika kabalistických spisů a mystických studií. Nakonec nešlo jen o jedno jediné pochybení, duševní komplikace přetrvaly i nadále a tak se magické dítko psychiatrickému léčení nevyhnulo.
K posledně jmenované kabale nutno dodat, že stoupenci judaismu a židovské kabaly budou pravděpodobně muset přetrpět místa, kde bývá tohoto termínu Lachmanem užíváno dle západního zvyku, zejména tedy pro kabalu okultní a ve smyslu koncepce řádu Golden Dawn. Tímto výrazem bývá zahrnován systém symbolů, které mají svá alchymická propojení s věcmi v reálném světě a samy se sebou navzájem. Další význam použití pak označuje cestu adepta vzhůru hierarchicky uspořádaným řádem vnitřního postupu, kterým by měl mág dle této koncepce projít a překročit Abyss, po němž následuje minimálně sjednocení s vnějším a vnitřním „okruhem“.
Formy postupu bývají různé, některé okultní řády slibují pomoc při procházení jednotlivými úseky a zasvěcují do magického stavu, pochopitelně za úplatu, jiní adepti si např. svůj postup „vypočítají“ sami za pomoci gemátrie, přičemž do celkového vzorce dosazují numerické výsledky zážitků ze svého vlastního života, jiní konají předepsané či vlastní rituály nebo staví na základě svých vnitřních vizí a mystického vhledu. Pochopitelně existují i jednotlivci či skupiny, které se skrze abyss hodlají prosouložit.
Co se týče thelémy, její stoupenci se rovněž budou muset vyrovnat s trochu netradiční variantou použití termínu theléma, vyskytující se v knize jako „thelematické náboženství“ (překlad Radka Hanzla, odborný redaktor v tiráži neuveden). O řádu Argentum Astrum, v textu upraveném snad podle jedné jihoamerické země na „Argentinum Astrum“ ani nemluvě, neboť tento název v české překladové literatuře disponuje již bohatým počtem tvarů.
Vraťme se však k tomu, co činí knihu poutavou a obdivuhodnou. Jedny z pasáží, které si stojí za to vychutnat se týkají zejména portugalského básníka a dalšího z Crowleyho obdivovatelů, Fernanda Pessoy. Na toto téma sepsal Lachman samostatnou studii, neboť Pessoa, vedle Uspenského a Steinera, patří k jeho stálým oblíbencům. V šíři záběru této knihy, od 18. století po 20., se však na několika místech poslední kapitoly prvního dílu věnuje pouze tomu nejdůležitějšímu, tedy že Pessoa žil pod tlakem neustálého strachu z toho, že se jednou zblázní a rovněž byl i mužem mnoha pseudonymů, které sám nazýval heteronymy, aby tak zdůraznil větší počet bytostí ústících v jedné osobě. Ke každému z nich pečlivě vymýšlel životopis a rozličné povahové rysy. Zřejmě to zabralo spoustu jeho času, neboť většinu literárních prací, které si Pessoa pečlivě navrhl a popsal na papír, nikdy nedokončil, aniž by na mnohých vůbec kdy začal pracovat. Básně, které jen o vlásek šťastně unikly tomuto osudu, byly povětšinou sepsány v rychlosti a jak sám Pessoa dodává, psal je také ve stoje. Co neplánoval, to hned dokončil, načrtnuté myšlenky musely čekat. Své plány si Pessoa ukládal do velkého kufru, jehož obsah se, jak Lachman uvádí, dodnes katalogizuje – v době, kdy psal tuto studii, nesla poslední položka z Pessoova kufru údajně pořadové číslo kolem 25 000. Ti z vás, kteří z jižních zemí navštívili např. Španělsko a měli zároveň tu smůlu, že museli jednat s některou tamní institucí, budou možná souhlasit s mým soukromým odhadem, že toto úsilí místních archivářů si jistě ještě vyžádá moře času.
Lachman se však nesoustředí jenom na drby a historky z okultního prostředí, o čemž svědčí například rozbor Pessoova nedokončeného rukopisu „Hora analogie“, jejíž podtitul zní „Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických“. Také vás napadla nějaká souvislost s filmem „Svatá hora“ režiséra Alexandra Jodorowského? Potom hádáte správně, ačkoliv Lachman sám tuto podobnost nezmiňuje. Pessoova Hora analogie představuje symbol duchovního usilování, k němuž se vypravila skupina poutníků, rozhodnutých zdolat vrcholek. Svahy a okolí hory jsou obydleny hledači, kteří v cestě pokročili dále, nežli poutníci, jenž právě přicházejí. Čím výše položený tábor, tím kvalitnější duchovní poznání jeho obyvatel. Naši poutníci se již během cesty radí, s jakým obchodním artiklem by měli vstoupit jako se správnou protihodnotou vůči bytostem vyspělejším, než jsou sami. S méně vyspělými národy je prováděn směnný obchod výměnou za cetky, zrcátka a hřebínky, jak správně praví profesor a vůdce výpravy. Zdejší vyspělé bytosti, jak se ukáže později, se více zajímají o osobnost nových hledačů a o jejich vnitřní úroveň poznání své pravé totožnosti. Reprezentantem vyššího poznání je muž v horolezeckém oděvu - můžeme se jen domnívat, že předlohu k této postavě ztvárnil Crowley, v čemž jenom následně utvrzuje charakter dotazu: kým tedy skutečně každý člen výpravy je. Občanské povolání či společenské zatřídění zde není považováno za správnou odpověď.
Jak tedy Pessoa pronesl při jiné příležitosti, přesně v básni „U hrobu Christiana Rosenkreuze“: „Bůh je člověkem jiného Boha...“.
Ano, vhodným zbožím pro směnu s vyššími bytostmi jsou podle Pessoy „vzácné a obtížně poznané pravdy“. Během svého života a dospívání je Pessoa neúnavně vyhledával všude, kde jenom mohl, dokonce zkusil i kurz automatického psaní teozofické společnosti. Jenomže výrok, kterého se mu dostalo, sděloval s notnou dávkou černého humoru: „Nečti už více teozofické knihy!“.
Historku, kterak Pessoa pomáhal Crowleymu fingovat jeho sebevraždu, aby tím poděsil bývalou Šarlatovou ženu už raději prozrazovat nebudu, avšak i mimoto zůstává stále dost důvodů a neodcitovatelných pasáží, pro které lze přečíst knihu samotnou.
„Temná múza“ se dá obrysově shrnout jako komplikovaný rešeršní počin, v jistém smyslu pro českou společnost zásadní, neboť mnohá odkazovaná díla či okultní skvosty již nejsou na zdejším trhu k sehnání, pokud vůbec kdy vyšly, a proto můžeme být jenom mnohonásobně vděční za tuto „čítanku“. Pochopitelně se to díky rozsahu nepodařilo vykreslit do nejmenších detailů.
Překlad také hodnotím z mnoha hledisek, plusem zůstává, že složitá souvětí obvykle nepostrádají svůj smysl a až na výše zmíněné připomínky, vzniklé nedopatřením editorů, mu lze v zásadě vytknout zejména onemocnění archaizujícím slohem, pochopitelně s vysokou nakažlivostí, ačkoliv kupodivu sám Lachman se obvykle vyjadřuje poměrně jasnou a novodobou angličtinou. Chce se mi ještě k úrovni redakčních prací připomenout jen tolik, že sice pochopím mentální postup, jenž vedl k redukci jména „Ouspenského“ na Uspenský a toto zjednodušení plně podporuji, mnohem méně se mi však chápou důvody, pro které je zde Viktor Neuburg opakovaně překřtěn na „Neuberga“. Chybiček je víc, pochopitelně v přímé úměře k většímu počtu odborných termínů z epochy minimálně dvou století.
Oceňuji naopak některé roztomilé drobnůstky, s nimiž se překladatel vypořádal obstojně, např. v pasáži, týkající se Pessoova zničujícího návyku, jenž pravděpodobně uspíšil jeho předčasný odchod, protože: „... kouřil jednu gauloisesku za druhou.“.

Druhá v úvodu zmiňovaná kniha Garyho Lachmana - ta s tou věštkyní a křišťálovou koulí na přední straně - se zase pro srovnání těší o stupeň větší oblibě a vyššímu místu na prodejním žebříčku u čtenářů v zemi za oceánem.
Nesuďme však příliš rychle či stereotypně inteligenci Američanů. Zatímco v „Temné múze“ jsou popisovány okultní či literární „reálie“ až na několik výjimek se silnou vazbou ke starému světu, „Turn off your mind“ naopak pro kontrast dotváří pěkný paralelní výklad událostí, které se odehrávaly převážně na území Ameriky. (Samozřejmě napříč těmto hrubým souřadnicím lze nalézt spoustu čestných výjimek u obou děl, věc není tak jednoduchá, jak se zdá.)
Takže než si společně s jinak geniálním francouzem B.-H. Lévym začneme přizvukovat, že USA jsou zemí kýče, kde tamní lidé věci malicherné nafukují do gigantických rozměrů, zkusme se přesto podívat na několik dalece předlistopadových událostí, které se co by symbolické ikony zapsaly do amerického okultního podvědomí. Pro kontrolu svých předsudků a také z toho podstatného důvodu, že naprostá většina čtenářů tohoto článku čekala v letech šedesátých teprve na vhodné datum svého zrození. A i kdyby se našel nějaký ten starší ročník, záměrně jsem začala tuto recenzi komorní autentickou historkou ze začátku let osmdesátých, na kterou v tomto momentě odkazuji - stejně bychom se o těchto „událostech“ díky totalitářské izolaci téměř nic nedozvěděli, natož abychom byli na dálku účastni. Které to zlomy tedy byly?
Např. Charles Manson a Woodstock.
Tragédie, kterou v r. 1969 zaplatila žena režiséra Polanského životem, brutálně zavražděná spolu se svým dosud nenarozeným dítětem členkami Mansonova kultu, byla po celých Spojených Státech jednotlivci pociťována jako hrozivé zakončení šťastného období dětí květin.
Copak má Manson společného s Woodstockem a hippies, není to jenom nějaká paranoia? V podvědomé kontinuitě vědomí toho mají společného víc, než si myslíte. Květinové děti zkrátka musely dospět a uvědomit si slabiny svých idealizovaných realit, které mají především jednu smutnou vlastnost, společnou se svatými soškami a relikviemi všeho druhu: ještě nikdy nikoho neochránily a za nikoho nehnuly ani prstem.
Některé citáty, načmárané krví oběti po zdech a na ledničce přitom nepocházely odnikud jinud, než z inspirace startéry „květinové revoluce“, tedy Beatles. Výraz „Helter Skelter“, který byl načmárán do diáře na přední straně ledničky (ano, té známé veřejné vývěsky z filmů) se usedlejším kriminalistům dlouho nedařilo dekódovat. Jednalo se o název písně Beatles, o přibližném překladu „potloukat se od ničeho k ničemu“ (1975). Symbolicky, aniž by se rozumně vzato na vraždě jakkoliv podíleli, tak Beatles zakončili éru hippies, kterou odstartovali.
A co s tím má společného Woodstock, legendární americký rockový festival, z jehož věhlasu a popularity šikovní lidé dodnes umí vydojit peníze? Festival to sice byl ryze americký, největší pecky programu však, např. Rolling Stones, představovali Britové. Ve svém dopadu znamenal Woodstock obrovský kulturní zlom a předěl mezi generacemi rodičů a jejich dětí jakož i mezi dodržováním tradičních hodnot a otevřeností vůči novým směrům. Děti zavrhly hodnoty svých rodičů včetně životního stylu, jejich pokrytectví a zásad, které čím více byly opakovány, tím méně se vyplácelo se jim podřizovat. Jeden extrém vystřídal jiný, nastalo mezidobí a čekání na rozumný kompromis, avšak změny pocházející z této doby předznamenaly fenomenální proudy jedinců, jakými byl Huxley, Leary, Castaneda, Wasson, La Vey, Hubbard, včetně implantované renesance neamerických proudů, reprezentovaných např. Hermannem Hessem či Gurdžijevem, poté se zájem obrátil zpátky do Velké Británie k Beatles, k adaptovaným indickým guruům nebo za znovuobjeveným odkazem Crowleyho, Lovecrafta či Gardnera. Tyto a spousty dalších osobností vstoupily do každodenní skutečnosti amerických domácností, ať si již ráno po cestě koupil nějaký z členů rodiny komiks, zašel do kina na poslední filmový kousek s děsivými a umně provedenými prvky nadpřirozena, který prostě každý musel vidět, nebo mohl jít přímou cestou do okultního krámku, kde se rozevírala celá paleta knih nebo tematických magazínů, s názvy „Siddharta“, „Witchcraft today“, „Gandalfs Garden“, „Planéte“ apod. Při tomto závratném pomyšlení by snad rázem jedinec zestárl o celá desetiletí, kdyby byl přinucen uvědomit si plně dosah těchto společenských změn, které se globálně, nejprve prostřednictvím knih, filmů a potom i díky hudbě či nakonec internetu, rozšířily a pronikly bez výjimek do každé rozvinuté západní země. Ne nadarmo z toho také mnohé stoupence tradičně rezidentních náboženství rozbolela hlava, jenomže než stačili přijít na to, co vlastně první dlouhé vlasy Beatles a rošťácky vyplazený jazyk revolty Rolling Stones způsobily, bylo už pozdě.

Těsně před dopsáním tohoto článku jsem si se zájmem přečetla kratičkou, ale zato snad trochu přehnaně odmítavou recenzi Zuzany, vztahující se k českému vydání Lachmanovy „Temné múzy“. Ano, o chybách v překladu a čítankovém pojetí knihy jsem již hovořila podrobněji, stejně i o tom, že každý si sám musí vybrat toho svého oblíbeného spisovatele a pečlivěji prozkoumávat ty oblasti, které jej zajímají -- tyto knihy pak podle potřeby za dlouhých večerů klidně a třeba i zálibně laskat po obalu.
V odpověď na otázku, kteří moderní autoři jsou vlastně ti správní nositelé pochodně okultní literatury lze zmínit zajímavý fakt: současní autoři jsou buďto nepřímým způsobem zasažení zdomácnělými okultními motivy, pomocí výše popisovaných průniků do populární kultury, v jejímž rámci pak úspěšně splétají či rozplétají své intimní vize společně s těmi kolektivními. Okultní popkultura se projevuje např. v podobě fantazií o čarodějích, familiárech, Atlantidě či UFO - a tudíž dnešní úspěšné autory musíme hledat zejména v žánrech horroru, fantasy či SF. Kdyby např. China Miéville netušil, co je to familiár, asi by ani nikdy nenapsal tuto pěknou stejnojmennou povídku. O Gaimanovi či sáhneme-li trochu hlouběji např. Lovecraftovi ani nemluvě. Napadá mne, co kdyby se například takový Ira Lewin veřejně přiznal k praktikování okultismu, to by mohlo také vyústit v pořádný skandál ve stylu "satan wants you". Jinak obecně platí, že se tiskne to, co lidé čtou a duchařské historky teď zrovna nejsou „in“, což je přirozená daň, kterou si žádá globální popkultura. Jejím přínosem je vyšší společenská tolerance k těmto jevům, ovšem vždy jen do té doby, dokud média nerozpoutají nějakou paniku, které by se prosté uvažování měšťáků mohlo zachytit. Okultní skandály mívají bezesporu obrovský talent se zviditelnit, studiem těch, které jsou zaznamenány se lze přesvědčit, jakým způsobem tvořil či získával peníze na živobytí jeden okultista vedle druhého. Občas se jednalo o situace, ve kterých mohl vyniknout jenom opravdu pořádný mizera - je tedy dobré vědět, s kým může být člověk hozen do jednoho pytle.
Potom je tady druhá sorta autorů, nějaké okultní praktiky přímo provozující či se k nim hlásící a ti potom píší „odborné“ knihy nebo články, přičemž beletrií oslovili především jenom svou vlastní okultní subkulturu. Tito by se dali řadit spíše pod hlavičku „mágové“ a jejich díla se dají nalézt v patřičných knižních nabídkách. Ještě bych se zasadila o kategorii "second hand" mágové, kteří v jádru přepracovávají nápady druhých, případně jejich vlastní přínos by se dal z knihy redukovat do jednoho eseje. Viz také Patrick Dunn, "Postmodern magic, The Art of magic in the information age" a další...

Magická praxe s AVS přístroji, část. I

2007-06-03T06:38:00.000-07:00

Klíčová slova: využití elektrických přístrojů v magii, psychonautika, imaginace, vizualizace, metamorfóza, transmogrifikace, snové vědomí, éterické operace, čarodějnictví, útočná magie.

O metodách magického používání audiovizuálních přístrojů se v dnešní době hovoří poměrně často, bohužel však v náznacích a tajnostech, neboť většině komentátorů schází patřičné zkušenosti. A tak napříč zjednodušení za pomoci praktických walkmanů, s brýlemi blikajícími několika barvami LED diod, nebo prostřednictvím programů, simulujících totéž pomocí obyčejného PC nejsme z hlediska obecného povědomí o moc dál, než za dob Briona Gysina a jeho „přístroje snů“ - válcovitého mechanismu vysílajícího pohyblivé barevné paprsky světla (viz. schematický obrázek po pravé straně), působící jako stimulující impulzy na mozek, za doprovodu vynikající noisově industriální hudby Psychic Tv, Hafler Tria a The Temple ov The Psychic Youth.

Metoda AVS přístroje je technickým vylepšením, které lze vsadit do poměrně klasických přístupů magie a čarodějnictví. Nahrazuje magickou kouli, černé zrcadlo či jakýkoliv prostředek abstraktní projekční plochy, na jehož pozadí lze dosáhnout projekce vlastního vědomí, koncentrované do obrazů či symbolů. Podobně jako drogy může urychlit dosažení změn vnímání a hladin vědomí, ale shodně s těmito látkami může vyvolat otroctví.

VIZIONÁŘSKÁ PRAXE

Podle charakteru a zacílení vnitřních vizí lze pracovat se čtyřmi základními technikami, které jsem nazvala na základě svých vlastních vizionářských zkušeností:
a) tunel,
b) mozaika,
c) labyrint,
d) osvícení

a) TUNEL

Tunel je jednou z nejpoužívanějších metod magické vizualizační práce, známou např. z technik praxe s černým zrcadlem.
Za pomoci vizualizace tunelu se můžeme pokusit o mimofyzický kontakt s druhými osobami, skrze tunel lze podniknout za pomoci éterických magických zbraní magický útok nebo také vizualizovat na jeho konci předmět, který chceme získat, natáhnout se k němu a uchopit jej. Za předpokladu předem natrénované koncentrace na naše „snové ruce“ tento předmět jednoduše popadneme a buďto se s ním naše snové tělo sjednotí (vlastnosti, talismany, zvířecí či jiní průvodcové), nebo jej přetáhneme do své vlastní éterické sféry (peníze, předměry). Éterem se myslí životní substance, odlišná od hmotného těla (jinde také astrální operace).
Při vyvolání vize tunelu se tradičně pracuje tak, že magik soustředí svou pozornost na povrch černého zrcadla, rozostří pohled a trénuje vizualici obrazu vířícího tunelu, který se pohybuje proti němu. Orientace tunelu může být jak horizontální, tak i ve vertikále. Pro ty, kteří rádi rozdělují bytosti a sféry na nižší a vyšší, pekelné či nebeské, trpasličí či elfské lze tunelem klesat do podvědomí nebo stoupat do nadvědomí a kontaktovat augoeidetické entity (tomu se budu věnovat v kapitole „Osvícení“) .
Skrze tento tunel, jak bylo řečeno, lze dosahovat či zasahovat zvolené cíle.

V jedno období jsem do saturnského řádu Ordo Luciferi zatáhla uměle adaptovanou entitu, která se začala projevovat jako virus. Po konzultaci s ostatními členy a zejména s hlavou řádu jsem pojala odhodlání, že je mou povinností uklidit po sobě svinčík. Koncentrovala jsem svou mysl nejprve na oddělené stavy Thanata a Eróta v jejich dualitních projevech. Poté jsem sjednotila oba dva do non-duálního stavu lustmord – zločin/vražda z vášně – který je vhodným stavem především pro ty „černé“ mágy, kteří si osvojili přísnou sebekontrolu a dodržování svých vnitřních morálních zásad (Saturn!), avšak uvnitř jsou vášnivě erotické povahy. Tímto způsobem se dalo navázat mentální kontakt s něčím, co na jednu stranu dosud nepozbylo svých líbivých atributů, ale na stranu druhou bylo jasné, že se tato entita chová hloupě sebestředně a "jedináčkovsky" netoleraně vůči ostatním sférám, takže zisk tohoto magického působení bývá nakonec velmi často v rámci celku zvrácen do kontraproduktivního výsledku. Použila jsem audiovizuální přístroj, zvolila program, podporující vizualizaci, na což jsou nejlépe použitelné binaurální rytmy (zvuky jsou vysílány stereo do pravého a levého ucha, pouze s nepatrným zpožděním), které vyprovokují lepší propojení obou hemisfér. Jelikož jsem přesně znala povahu kontaktované bytosti, její sigila a ostatní atributy, zvolila jsem úroveň 8-12 Hz. Pokud tato povaha známá není a tím pádem musíme zapojit širší škálu své vnitřní kreativity, doporučuji ve shodě s předem vytvořenými programy použít širší rozpal propojení mentálních hladin, tedy od 2 Hz do 40 Hz (dvojité binaurální rytmy, pulsující šum), které by však v mém konkrétním případě působily rušivě. Jako hudební doprovod jsem použila geniální dark-ambient stejnojmenného umělce, Lustmorda. Z oblasti industriálu považuji za vhodný rituální doprovod např. Cyclobe, Kammarheit, Inade, případně excelentní album Hellraiser skupiny Coil, z noisu Einleitungszeit, Brighter Death Now nebo Wolf Eyes. Pomineme-li, že k této hudbě mám silně osobní vztah, tento extrémní „hudební“ doprovod považuji z hlediska postavení za alternativu vůči mainstreamu a tím pádem jej vidím k podobným rituálům jako mnohem vhodnější, než vážnou hudbu nebo meditativní „zvuky velryb“ či jiný New Age. Tato hudba nemůže být „lidská“, neboť zákony univerza nejsou založeny na lidské povaze a tudíž i my tuto povahu ve svých temných operacích musíme překonávat (nikoliv však v běžném životě, to je obsese!). Podstatou zvolené hudby musí být převažující monotónní a především instrumentální provedení nahrávky, kterou by měl mág znát předem, aby se vyhnul případnému nečekanému vyrušení. Pokud někdo nesnáší násilné zvuky noisu či agresivitu industriálu, doporučuji spokojit se s dark-ambientem.
V průběhu operace jsem vizualizovala sigilum entity a její atributy, bez toho, aniž bych si připouštěla myšlenku, že ji chci zničit. V momentě, kdy se kolem mne otevřel tunel jehož stěny počaly pomalu vířit a já spatřila na jeho konci čím dál tím víc ostřejší tvary entity, natáhla jsem se co nejblíže k ní, napřáhla svou éterickou ruku s dýkou, zabodla ji se vším odhodláním do entity a rázně tak učinila její konec. Obraz entity zaprskal jasným výbojem - jako elektřinou oživená bytost, jejíž obvody byly zkratovány - a její bytí opustilo náš rámec s výrazem překvapení, bez náznaku jakéhokoliv odporu.
Není pochybnosti, že podobnou techniku lze použít i proti člověku, záleží na svědomí každého, zda a za jakých podmínek hodlá tento druh magie použít. Operace, které jsem podnikla přímo za účelem usmrtit fyzické osoby považuji za neetické popisovat veřejně a ani neshledávám žádný přínos o tom hovořit.
Na závěr mohu zmínit zážitek, kdy jsem sama stála na druhé straně tunelu. Nešlo o nic smrtelného, pouze se mne jeden můj přítel a mág pokusil kontaktovat magicky, když předtím vyčerpal všechny ostatní možnosti. Propojení mezi dvěma světy a bytostmi nemusí nevyhnutelně zaujímat podobu tunelu, častým jevem bývá právě i zrcadlo, kdy sekundární obraz ožije a vezme na sebe buďto přímo podobu bytosti, nebo její podobu „snovou“, zachycenou symbolicky. V mém případě to byla tvář Bafometa, která vystihovala živelnou podstatu operatéra, ale neměla jsem zrovna na kontakt s ním náladu a stejně, jako jsem několik dnů nebrala telefony, i v této vizi jsem se skrčila pod rám zrcadla, abych se schovala a počkala jsem tak dlouho, až veškeré pokusy z jeho strany přestaly. Okolnosti operace jsme prodiskutovali později, až krize pominula. Jelikož šlo pouze o neškodný mentální druh kontaktu, tato dětsky jednoduchá obrana bohatě stačila.

(Příště: teorie hladin vědomí, něco o konstrukčních prvcích AVS přístrojů a o jejich historii, průkopníci psychonautiky a pochopitelně další inspirativní techniky magických operací pomocí AVS přístrojů.)

Aleister Crowley: POVINNOST

2007-05-13T06:58:00.000-07:00

Předmluva k českému překladu

Je až zarážející, jaké obskurní knihy Aleistera Crowleyho jsou překládány a umisťovány na českém webu, zatímco opodál stojí nepovšimnuty skutečně základní práce, jimiž by se dala přehledně popsat Theléma. Jak jinak, svědčí to o jistém nedostatku systematického myšlení v soudobé české Thelémě.
Kniha Aleistera Crowleyho s prostým názvem „Povinnost“ patří k nejnutnějším znalostem Thelémy a těší se stejné důležitosti, jako Liber OZ (http://cybertempli.mysteria.cz/?pgid=84), Liber III vel Jugorum (http://cybertempli.mysteria.cz/?pgid=101) apod., zejména pro tu vlastnost, že ve své první polovině rearanžuje Knihu Zákona za účelem lepšího přiblížení podstaty individuální Thelémy. V části druhé Crowley pro některé zajisté poněkud překvapivě promlouvá z pozice ekologa, sociologa a pohlíží na Thelému z pohledu společensky legislativních forem usměrňování násilí. Není se také čemu divit, že právě tato kniha je rovněž některými západními psychology doporučována jako základní kámen k seberozvoji individua, společně v kánonu děl, jakými je „Umění války“ či jiné práce, vyučující strategickému myšlení, rozvoji kreativity a schopnosti plánovat svou činnost či analyzovat ji – čili rozvíjejí potenciál jedince.

Soror FFL

Povinnost

Aleister Crowley

Poznámky k hlavním pravidlům praktického chování, jež má být naplňováno těmi, kteří přijali zákon Theléma.

"Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon." AL I:40
"Není jiného zákona nad Dělej, co ty chceš." AL III:60
"...ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli. To dělej a nikdo nemá říkat ne. Neboť ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá." AL I:42-44
"Láska je zákon, láska pod vůlí." AL I:57

A. Tvá povinnost k sobě samému

1. Umísti sebe sama do středu svého vlastního univerza.
"Já jsem plamen, který hoří v srdci každého muže a v jádru každé hvězdy." AL II:6
2. Objevuj Přirozenost a Síly svého vlastního bytí. To zahrnuje vše, co se přihodilo nebo ještě nastane v průběhu tvého života: a ty musíš akceptovat vše přesně tak, jak se to projeví, poněvadž se jedná o činitele, jimiž je tvořena tvoje Pravá Vůle. Tato Pravá Vůle tudíž konečně v sobě zahrnuje všechny jednotlivosti, její odhalení je iniciací (pomocí introspektivní cesty) a její přirozeností je neustálý pohyb, tedy musí být chápána nikoliv jako statická, ale dynamická, nikoliv jako podstatné jméno, ale sloveso.
3. Rozvíjej harmonicky a proporcionálně každou schopnost, kterou jsi obdařen.
"Moudrost říká: buď silný!" AL II:70
"Ale vynikej! vynikej!" AL II:71
"Buď silný, ó člověče, chtivý, raduj se ze všech věcí smyslů a rozkoše: neměj obav, že by tě nějaký Bůh kvůli tomu zapřel." AL II:22
4. Pozoruj svou vlastní přirozenost.
Zkoumej každý jednotlivý element odděleně i ve vztahu k celku, posuzuj přesně jejich skutečné cíle v souhrnu svého bytí.
5. Nalezni formuli tohoto cíle, nebo "Pravou Vůli", v jakémkoliv jejím vyjádření a co nejjednodušeji je to možné. Nauč se jednoznačnému porozumění, jak nejlépe zacházet se silami, kterými vládneš, abys dostal pod svou kontrolu tu část univerza, kterou dosud neřídíš.
6. Rozšiřuj nadvládu svého vědomí a kontroluj veškeré síly, které jsou mu cizí, až po ty nejvzdálenější. Budeš-li takto činit, staneš se silnějším a schopnějším používat své schopnosti lépe, jasněji, plněji a na mnohem přesnější úrovni vjemu, lepším porozumění a mnohem vědoměji zorganizuješ svou vládu nad věcmi vnějšího univerza.
7. Nikdy nedovol myšlence nebo vůli jakékoliv jiné bytosti zasahovat do tvé vlastní. Měj se neustále na pozoru, buď připraven k odporu, veden neporazitelnou horlivostí a vehemencí nepohasínající vášně vůči jakémukoliv zásahu ze stran jiných bytostí, které by tě chtěly ovlivnit jinak než přispěním k univerzu tvých vlastních zkušeností, nebo asistencí ke tvému vlastnímu dosažení pravdy skrze fůzi vášnivého splynutí.
8. Nepotlačuj ani neomezuj žádný skutečný instinkt své přirozenosti, avšak zasvěť všechny jako dokonalé služebníky své vlastní Pravé Vůle.
"Buďte proto spanilí..." AL I:51
"Slovo hříchu je omezení. Ó muži! Neodmítej svoji manželku, jestliže je svolná. Ó milenče, jestliže je to tvá vůle, odluč se! Není jiného pouta, které by mohlo spojit rozdělené, než láska: vše ostatní je prokletí. Prokletí! Budiž to zatraceno na aeony! Peklo." AL I:41
"Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti. A tak se vším, co se tě týká; ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli.
To dělej a nikdo nemá říkat ne.
Neboť ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá." AL I:42-44
"Budete shromažďovat statky a zásobovat se ženami a kořením; budete nosit drahocenné klenoty; národy pozemské předčíte leskem a pýchou; ale vždy v lásce ke mně, a tak se připojíte k mé radosti." AL I:61
"Pamatujte si vy všichni, že existence je ryzí radost; že všechny chmury nejsou nic než jakoby stíny; ty pominou & jsou pryč; ale ta jest tím, co přetrvá." AL II:9
"Ale ty, ó můj lide, povstaň & probuď se! Rituály provádějte správně s radostí & krásou! [...] Slavnost za oheň a slavnost za vodu; slavnost za život a ještě větší slavnost za smrt! Každodenní slavnost ve vašich srdcích v radosti z mého nadšení! Každou noc slavnost zasvěcená Nu a potěšení z nejvyšší rozkoše!" AL II:34-36...41-44
"Raduj se! nemeškej a vejdi do naší záře & vytržení! Oddej se klidu pramenícímu z hloubi srdce & piš sladká slova pro krále!" AL II:64
"Buď uchvácen radostí ze života & smrti! Ach! tvá smrt bude nádherná: kdokoliv ji uzří, bude šťasten. Tvá smrt bude pečetí slibu naší odvěké lásky. Pojď! povznes své srdce & jásej!" AL II:66
"Má Bůh žít v psovi? Ne! jen ti nejvyšší patří k nám. Ti se budou radovat, naši vyvolení: ten, kdo se rmoutí, k nám nepatří. Krásní a silní, poskakující smíchem i ti v mdlobách rozkoše, rozhodní a ohniví, ti patří k nám." AL II:19-20

B. Tvá povinnost k jiným jedincům, mužům i ženám

1. Spojuj se vášnivě s jakoukoliv jinou formou vědomí. Tak zboříš vědomí vydělenosti z celku a vytvoříš nové propojení v univerzu, které bude měřítkem.
"Láska je zákon, láska pod vůlí." AL I:57
"Přistupte, ó děti, ku hvězdám & užijte si dosyta lásky!" AL I:12
2."Jako bratři bojujte!" AL III:59
"Bude-li to král, nemůžeš mu ublížit." AL II:59
Abychom pochopili rozdíly mezi dvěma úhly pohledu, je užitečné zaměřit přesně každý z nich. Bojovnost stimuluje mužskou nebo kreativní energii a jako láska, která je jedné formy, dráždí mysl k orgasmu, jenž umožňuje překročit zabedněnost racionality.
3. Vyvaruj se jakýchkoliv zásahů do cizí vůle.
"Střezte se, abyste nějak druhého neznásilňovali, král krále!" AL II:24
Láska a válka v předchozích přikázání jsou svojí povahou hry, v nichž člověk zachovává respekt ke svým oponentům, učí se od nich, ale nikdy nezasahuje do jejich vnějších a aktuálních her. Snažit se ovládnout nebo ovlivnit druhého je snahou jej zmrzačit nebo zničit. Jedinec je důležitou částí svého vlastního univerza, sebe sama.
4. Usiluj, je-li to tvá vůle, o osvícení druhých a o jejich pozvednutí. To však může být konáno pouze za předpokladu přísné ohleduplnosti, dle sportovních zásad fair play, zvlášť pokud se druhý ocitne v tísni, poněvadž sám sobě plně nerozumí, speciálně pokud požaduje pomoc - neboť tyto nesnáze mohou zastínit jeho vlastní dokonalost. (Tento stín může sloužit jako výstraha, nebo může probudit něčí zájem.) Je také zákonitostí neznalosti, když někdo začne zasahovat do cizí vůle. Všechny cizí vlivy jsou nebezpečné a vyžadují znalosti mezních stavů a dobrý odhad, založený na zkušenostech. Ovlivňovat druhého znamená ponechat jednu tvrz bez obrany a takový pokus obvykle končívá její ztrátou, tedy ztrátou vlastní svrchovanosti.
5. Uctívej všechny!
"Každý muž a každá žena je hvězda." AL I:3
"Pryč se slitováním: proklejte ty, kdož litují! Zabíjejte a mučte; nešetřte je; na ně!" AL III:18
"Nemáme nic společného s vyvrženci a neschopnými: nech je zemřít v bídě. Neboť citu nemají. Slitování jest neřestí králů: rozdrťte ztroskotance & slabochy: tohle je zákon silných: toto je náš zákon a radost světa. Nemysli, ó králi, na tu lež: že ty musíš zemřít: vpravdě nezemřeš, ale budeš žít. Nechť se tím rozumí toto: Jestliže se tělo Krále rozplyne, bude věčně přebývat v pravé extázi. Nuit! Hadit! Ra-Hoor-Khuit! Slunce, síla & nádhera, světlo; to je uchystáno pro služebníky Hvězdy & Hada." AL II:21
Každá lidská bytost je, stejně jako ty sám, výhradním centrem svého vlastního univerza, bez rozdílu, že její vůle je shodná s tvojí, případně je dokonce asimilovatelná podle tvé vlastní vůle. Neosobní univerzum nebo přirozenost je pouze abstraktní představa, obecná pravda, jejíž faktory jsou nastaveny tak, aby vyhovovaly všem. Univerzum někoho druhého je proto zákonitě neznámé, a z tvého hlediska i nepoznatelné, avšak vytváří energii, která determinuje reakci v kombinaci společně s tvým vlastním univerzem. Užívej mužů a žen, ale s absolutním respektem vůči jejich nedotknutelným hodnotám, srovnávej své vlastní pozorování s úsudky, které si podobně vytvářejí i oni sami a studuj postupy, na nichž je založen jejich úspěch či selhání a pomocí těchto poznatků můžeš obratněji překonat své vlastní problémy.
Soucit, lítost a líbivé emoce ze svého základu urážejí božskou přirozenost osobnosti a rozrušují ji, neboť jsou to reakce pouze tvé vlastní. Nesnáze jiného člověka mohou být zažehnány, avšak vždy přispěním pozitivní a šlechetné myšlenky, která je manifestací dokonalosti univerza. Soucit je živen mnoha zdroji, zastupuje nečestnost, zbabělost a je esenciálním rouhačstvím proti pravdě.
"Mně vzdávejte hold! vydejte se ke mně přes protivenství ordálie, kteráž jest požehnáním." AL III:62

C. Tvá povinnost vůči lidstvu

1. Zřiď zákon Theléma jako jediný určující postoj.
Je nezbytné, abys z tohoto uspořádání měl převážně prospěch ty sám, jen tak můžeš pomocí svého blahobytu zapůsobit na inteligentní pozorovatele Zákona Theléma, jelikož nejvyšší nezbytností je předvést těm, kteří by tento Zákon chtěli přijmout, že dokážeš plně opanovat sebe sama v souladu s výše vyřčeným. Jediné, na co smíš brát ohledy, je ustanovení Zákona Thelémy, jinak podmínkou přirozenosti vůle je vyvarovat se jakéhokoliv vnějšího vlivu.
Vlády se často dopouštějí mnoho politováníhodných stupidit, jakkoliv osvícení mohou být mužové, kteří jsou v jejich čelních pozicích nebo lidé, jimž je vládnuto. Tak je tomu proto, že záleží na každém muži či ženě, aby vzali svůj osud do svých rukou a upravili svá momentální postavení podle Zákona Thelémy. Tento Zákon je zákonem svobody, záměrem jeho ustanovení musí být zabezpečit nejširší míru svobody každému jedinci a vyhnout se zpupnému předpokladu, že existuje nějaký pozitivní a kýžený ideál, který by bylo vhodné dodržovat.
"Slovo hříchu je omezení." AL I:41
Podstata zločinu spočívá v tom, že svoboda individua je potlačována násilím. (Tudíž vrah se proviňuje tím, že svým jednáním omezuje právo na život, loupež omezuje právo člověka těšit se z plodů své práce, penězokazectví omezuje právo každého na to, aby mu jeho stát vytvářel bezpečné zázemí k realizaci směnného vztahu atd.) Obecná povinnost zakročit potom spočívá v preventivním vyloučení zločinců z celku a v represi - ale také v tom naučit zločince chápat jeho akt zločinu jako opozitum k jeho vlastní Pravé Vůli. (Toho může být dosaženo, vezmeme-li mu právo, které on sám upírá druhým, např. když zloděj cítí neustálou obavu před bezpečím svého vlastního majetku, jenž by mu mohl být zabaven státem.) Toto pravidlo je jednoduché: ten, kdo násilím upírá právo druhému tímto magicky deklaruje, že toto právo neexistuje, tudíž nebude fungovat ani v případě, bude-li je sám potřebovat. Zločin se stává duchovním násilím vůči Zákonu Theléma a neměl by být společností tolerován. Ti, kteří jsou posedlí pudy by měli být odděleni od ostatních a vysídleni tam, kde by mohli vytvořit svou vlastní společnost, v níž by se také účinně naučili nezbytnosti některých pravidel a pořádku. Umění zločinu by mělo být odstraněno. Pokud zmizí fanatické zákazy, zavládne větší svoboda individua, která umožní jedincům naučit se na základě vlastních činů, jak se vyhnout omezujícímu jednání. Tedy zločin automaticky vymizí.
Správou tohoto zákona by měli být pověření lidé, kteří jsou schopni přímého úsudku, jejichž funkcí bude vyslechnout veškeré stížnosti, rozhodnout je dle zásad obecného Zákona Thelémy a učinit opatření, aby bylo zamezeno omezujícím vlivům.
Konečným cílem bude znovu obnovit svědomí, na pravdivých exaktních principech, jako správu postoje, kontrolu nad lidmi i záruku ze stran vlády.

D. Tvá povinnost k jiným bytostem a věcem

Aplikuj Zákon Theléma na všechny problémy, vznikající v oblastech vhodnosti, obyčeje a vývoje. Je vážným přestupkem proti Zákonu Theléma vychýlit jen tak pro zábavu jakéhokoliv živočicha anebo předmět z jeho vlastní funkce, kterou lze odvodit z jeho vlastní historie či struktury. Tudíž nenuťte děti vykonávat mentální operace nebo úkony, které pro ně nejsou vhodné, neboť je to přečinem proti přirozenosti. Obdobně nestavte domy ze zvetšelého materiálu, neznehodnocujte jídlo, neničte lesy atd., atd. - neb jest to přestoupení. Zákon Theléma slouží k tomu, aby byl použit na každou otázku i rozhodnutí jako jediný možný postoj. Je zjevné, že občas povstane konflikt mezi zájmy. V takových případech má být rozhodnuto s přihlédnutím ke všeobecným hodnotám vůči protichůdné škále přirozenosti. Tudíž například stromy mají právo k životu, ale člověk je důležitější než strom a tedy je může pokácet, potřebuje-li otop nebo přístřeší. Avšak pamatujte, že každé porušení Zákona se vymstí, vykácená pralesů může způsobit změny klimatu nebo erozi půdy nebo importem králíků, kteří představují laciný zdroj jídla, můžeme zároveň způsobit jejich přemnožení. Všimněte si, jak porušení Zákona Theléma v souhrnu způsobuje zlo. Přesidlování agrikulturního obyvatelstva do měst způsobuje, že se současně musí vzdát svých přirozených ideálů (viz. také sekularizace, pozn. překl.), což není způsobeno tím, že by pouze venkov nebyl nadále k rolníkům přívětivý, ale činí tak i samo zpustlé město. A chyby inkliminují k tomu, aby se rozmnožovaly geometrickou řadou, a pokud není nalezen lék, celá společnost se obrátí v trosky. Moudré používání Zákona Theléma, založené na pozorování a zkušenostech, spolupracuje harmonicky s evolucí. Experimenty se stvořením, umocněné variacemi existujících druhů jsou zákonité a nezbytné. Jejich hodnota je posuzována dle jejich plodnosti a schopností koexistovat v harmonii s přírodou a směřovat k dokonalosti.

Všechny citace jsou převzaty z Knihy Zákona.

Překlad 2007 (c) Soror FFL, citace z Liber AL převzaty z Českého vydání 1991, 1997, Translation (c) San 1985, 1991, 1996-7, v elektronické podobě se Liber AL nachází zde: http://things.magick.cz/magick/index.php?co=al_pok